Strana 1
DENÍK PETRA ŽATECKÉHO (LIBER DIURNUS) IIDS MELANTRICH PRAHA

Strana 2

Strana 3
Z latiny přeložil, k tisku připravil, poznámky a vysvětlivky, obra- zové přílohy i mapu a jmenného ukazatele připojil František Heř- manský. Úvod napsal laureát státní ceny Josef Macek. Graficky upravil Jaroslav Šváb.

Strana 4

Strana 5
ÚVOD HUSITÉ V BASILEJI V ROCE 1433 Zpráva o slavném husitském vítězství nad křižáky u Do- mažlic 15. srpna 1431 prolétla celým křesťanským světem. Útěk obrovského vojska, sebraného ze všech evropských zemí, zdál se být konečným znamením toho, že zbraněmi nebude možno husity pokořit. Listy katolických prelátů s hrůzou mluví o katastrofě, jež postihla křižáckou sebranku. Tak obrovské a s takovým nákladem vypravené vojsko bylo odvanuto mocnou husitskou vichřicí jako prášek smetí.“ Kdo by se byl odvážil věřit, že se křižáci rozutekou jen při pouhém vyřknutí jména husitů, jen při pohledu na jejich pochodující a zpívající zástupy? Smutek, zoufalství a strach se šířil mezi preláty a feudály nejen v Německu, nýbrž po celé Evropě, a stále víc se drala do popředí otázka, zda by nebylo nejlépe v klidu se s husity dohodnout. V Čechách zatím zněl jásot a smích i radost nad tak skvě- lými úspěchy. Rodná země, jež stanula v čele pokrokového světa bojujícího proti tmářské vysoké církevní hierarchii, byla domažlickým vítězstvím uchráněna před loupeživými hordami křižáků a nabírala nyní nové síly k dalším akcím. Vavřinec z Březové, skladatel vzrušené Písně o vítězství u Domažlic, vyjádřil tuto celonárodní radost a nadšení těmito verši: „Nyní, ty český lide můj, před Pánem vděčně oslavuj, nechť písně nové slavně zní, zdobené notou hudební!“2 1 Monumenta conciliorum generalium I, str. 107—110, listy Jana z Dubrovníka papeži Eugenovi IV. a biskupovi v Cervii. 2 Píseň o vítězství u Domažlic od Vavřince z Březové (Praha 1951), str. 131. 5

Strana 6
A vskutku celou zemí zněly písně, jež oslavovaly tak slavné vítězství. Radovala se především polní vojska táborská a sirotčí, jimž stál v čele Prokop Veliký. Prokop u Domažlic ukázal celému světu své vojevůdcovské schopnosti. Po Do- mažlicích pak svou obezřetnou politikou zabránil, aby plody vítězství nebyly promarněny. Městské svazy, jež podpíraly boj polních vojsk, stály po Domažlicích alespoň na čas ještě pevněji v bojovém svazku s Prokopem Velikým. A byla to obrovská síla, jestliže se semklo v jeden šik na třicet nej- významnějších českých měst. Spojenecký svazek městských svazů, polních vojsk a nižší šlechty zaručoval, že se všechny vlny útoků z ciziny roztříští o pevnou husitskou hradbu. Domažlické vítězství bylo však zároveň i pro naši domácí reakci, jež se ukrývala za zdmi pevných hradů a městskými hradbami v Plzni a v Budějovicích, výstrahou a poučením. Kdyby se znovu páni, preláti a patriciát pokusili verbovat žoldnéře proti husitům, dopadlo by to s nimi mnohem hůře než s prchajícími křižáky u Domažlic. Bylo jen otázkou, zda se pevný svazek polních vojsk s městy a rytíři udrží. Domažlické vítězství, stejně jako nedávno předtím pod- niknutá spanilá jízda do Německa (1429/30), i manifesty, rozesílané na všechny strany Evropy, vedly k rozjitření a rozdmýchání protifeudálního hnutí v zemích sousedících s Čechami. Basilejský koncil, který se sešel v r. 1431, aby odstranil zlořády bujející v církvi „v hlavě i v údech“ a aby vyřešil českou otázku, dobře pozoroval, co znamenají další husitské vojenské úspěchy. „Otcové“ basilejského koncilu byli před Domažlicemi nadšeni pro meč, s nímž chtěli vy- hladit „zlořečené plémě husitské“. Po Domažlicích však obrátili pozornost na revoluční důsledky husitské propagandy v zahraničí a začali uvažovat o jiné, mírné, pokojné cestě k dorozumění. Už v r. 1431 se obrátil koncil na papeže s upo- zorněním, že husité po domažlickém vítězství vnesli tolik strachu do srdcí feudálů, obývajících české pomezí, že je nebezpečí, že „mnoho pánů a obcí hledá příležitost se s husity dohodnout po dobrém. Světští vůbec jsou nepřátelsky naklo- něni duchovenstvu, touží rozchvátit církevní statky, berouce si příklad od sousedních husitů.“3 6

Strana 7
A nešlo jenom o přímé sousedy husitů. Je známo, že chu- dina v Magdeburce, stejně jako městský lid v Pasově po husitsku zatočili se svými preláty, největšími vykořisťovateli. K husitům se hlásili sedláci povstávající do boje na Rýně, odpor proti feudalismu probíhal ve formě boje proti vysoké církevní hierarchii po celém Německu. Pěkně to vystihl klin- genberský kronikář, když napsal: „Kde se slyšelo o něčem špatném nebo kde byla válka, tam se říkalo, že za tím vězí biskup, papež, zpanštělý děkan, pop; a sedláci byli na tom od duchovních tak zle, že by to nebývalo bývalo nic divného, kdyby bylo husitů a kacířů mnohem víc a silnějších. Leč Bůh sám tomu nechtěl.“4 Strach před husity byl v Německu tak mocný, že i v Basileji, v místě, kde se sešla „smetánka“ tehdejší církevní hierarchie z celé Evropy, bylo nutno usta- novit 50 dozorců, kteří měli ve dne v noci bdít a hlídat, aby se blud „jako rakovina“ nerozšířil mezi basilejským lidem. Revoluční důsledky stále víc a víc se šířícího husitství, několikeré porážky a strach před husity přiměly nakonec preláty shromážděné v Basileji, aby nabídli Čechům ruku ke smíru. Bulla, vyslaná husitům do Čech, sice počínala vzlet- nou arengou a slovy „Compulit nos gratia“ (t. j. láska nás přiměla k tomu, abychom s Vámi začali jednat), avšak to byla vskutku jenom krásná slova. Zatím co před bitvou u Do- mažlic znělo se strany prelátů jenom řinčení zbraněmi a vy- hrožování, nyní najednou byli „otcové koncilu“ plni lásky a přátelství k Čechům. My dnes vidíme docela jasně, že sebe- krásnější přátelské výzvy k husitům neměly nic společného s pravým a skutečným názorem prelátů. A také bychom těžko pochopili, že by se bohatí a tuční církevní hodnostáři dobrovolně vzdali majetku a přepychu, jak to požadovaly husitské požadavky, sevřené do čtyř pražských artikulů. Současně, co byl psán list do Čech, kde se slibovalo jednání 8 Monumenta conciliorum generalium II, str. 43. 4 Podle překladu a citátu ve studii Jana Albrechta, Husitství a evropská společnost (Sborník Co daly naše země Evropě a lid- stvu I, Praha 1940, str. 83). 5 L. Hofman, Husité a koncilium Basilejské (ČČH VII, 1901, str. 309).

Strana 8
rovného s rovným, vyložili preláti z Basileje papeži, že koncil bude ve skutečnosti soudit husity, tak jak to učinil koncil kostnický. Nebylo tedy divu, že výzvy basilejského koncilu nebyly ode všech v Čechách přijaty s bezvýhradným nadšením. Na Novém Městě Pražském už asi tehdy zněla rozhořčená slova s kazatelny kdysi Jana Želivského, na jehož místě stál Želiv- ského žák a stejně vášnivý kazatel Jakub Vlk. Proti smířlivé a důvěřivé náladě Pražanů se pak postavil i Prokop Veliký, který dobře věděl, jak záludně a rafinovaně dovede církev klást sítě intrik a úskoků. Už tehdy se projevila nápadná touha po smíření s koncilem především u zazobaných, zbo- hatlých pražských měšťanů a některých šlechticů, kteří se naoko „věrně“ drželi kalicha. Jihočeský magnát Oldřich z Rožmberka, jehož špehové neustále dodávali zprávy koncilu i císaři Zikmundovi, sdělil své obavy, že táboři a Prokop Veliký nepřivolí k podobnému jednání v Basileji jako kdysi v Kostnici, a císař Zikmund odpověděl slovy, jež už naznačují, kam bude zaměřeno nyní úsilí mezinárodní reakce: proti té části husitů, která již nechce bojovat za revoluční ideály, nýbrž chce v pokoji užívat kořisti, majetku, který získala. „Pakliť zajdú a těm artikulóm nepřivolé, tehdy uffáme, že vždy jednu stranu bohdá k sobě přitáh- nem.“ (prolož. — J. M.), takto vyjádřil Zikmund naději na zradu bohatého měšťanstva a kališnické šlechty. Je známo, že další vývoj potvrdil oprávněnost Zikmundových nadějí. Táboři a Prokop Veliký nemohli bez výhrady schvalovat nabídku koncilu. Oni sami toužili po míru, přáli si klidné vyřešení husitské otázky. Vždyť napsali právě v r. 1430 do manifestu, jímž se obraceli na lid všech okolních zemí: „Prosíme vás snažně pro lásku Boží, aby Vás neomrzelo čísti tento list pro jeho délku. Přáli bychom si také, abyste si dobře všimli naší víry, kterou hlásají naši kněží, neboť potom byste nás neprohlašovali za kacíře, jako nás vaši biskupové, 6 L. Hofman, 1. c. str. 154. List koncilu je u Mansiho XXIX, 233 až 236. 7 Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I, str. 139, č. 204. 8

Strana 9
preláti a kazatelé bez naší viny za kacíře prohlašují. Chceme také, abyste věděli, že o nás tvrdí mnoho hrubých a velikých lží, že prý zabíjíme každého muže, ženy i děti. Ale to není pravda, leda bychom páchali takové věci proti své vůli, když se mužové mocí stavějí proti nám a když k nám přicházejí s úmyslem, aby nás zničili. Tu se totiž bráníme, a kdo se vydává v nebezpečí, má z toho škodu. Byli bychom nicméně rádi, kdyby již mezi námi a vámi přestala ona plenění a za- bíjení a krveprolévání a kdyby byla zabezpečena svatá a božská jednota.“ Tento mír, po němž tak vášnivě táboři i Prokop Veliký volali, neměl však nic společného s obojet- nickým, kompromisním voláním po pokoji a klidu, jak to žádali zbohatlíci. Táboři chtěli mírovým jednáním upevnit ty vymoženosti, které zlepšovaly život prostých pracujících lidí: odstranění příživnického aparátu církve, která drala z věřících peníze a která měla být v Čechách i v ostatních zemích přivedena k chudobě. A právě proto, že se v předcházejícím jednání Prokop mnohokrát přesvědčil, že se za krásnými slovy prelátů, kar- dinálů a legátů i za sliby Zikmundovými skrývá faleš a snaha v klidu zardousit revoluci, dlouho váhal, než svolil k zahájení rozhovorů. Je známo, jak na př. v r. 1429 Prokop přijel k prešpurským (bratislavským) rozhovorům. Tenkrát v čele vojska přijelo husitské poselstvo k Zikmundovi a nic nedalo na jeho sliby a glejty. Všechen český lid dobře pamatoval na smutně proslulý glejt Zikmundův pro M. Jana Husa do Kostnice, všem bylo známo, že církev může kacířům cokoliv slibovat, avšak že nic nemusí dodržet. Proto se Prokop dlouho rozmýšlel, sháněl zprávy o podrobnostech a zajišťoval bez- pečnost jednání. Tehdy, na počátku roku 1432 vymiňoval si mimo jiné, že českému poselstvu, kdyby se vypravilo do Basileje, musí být dáno právo svobodného příchodu i od- chodu, a zároveň vyzval Oldřicha z Rožmberka, aby jel do Basileje spolu s husity. Tím měla být pojištěna bezpečnost husitů. 8 J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci (Praha 1951), str. 239. 9 Listář Oldřicha z Rožmberka I, str. 140, č. 204. 9

Strana 10
Prokop Veliký však zároveň usiloval o to, aby se s husity v Basileji nejednalo jako se stranou obžalovanou, nýbrž aby husité mohli svobodně diskutovat a hájit svůj revoluční pro- gram. Proto naléhal na to, aby bylo předběžně stanoveno, jak bude jednání v Basileji postupovat. Po delším vyjedná- vání bylo dohodnuto, že se zástupci koncilu i husitů sejdou na předběžné poradě, která vyjasní všechny otázky souvisící s případnou cestou husitského poselstva do Basileje. A tak se v květnu 1432 sešli poslové vyslaní koncilem i husité, vedení Prokopem Velikým, v Chebu a jednali o tom, jak bude zabez- pečena cesta husitu do Basileje a jakou formu bude mít jed- nání přímo v Basileji. Tehdy Prokop Veliký důsledně poža- doval, aby Čechové dostali od všech říšských knížat a feu- dálů, jejichž územím půjdou, glejty, zaručující jim svobodný příchod i odchod. Vyslovil také požadavek, aby předmětem diskuse byly čtyři pražské artikule, k nimž měly obě strany zaujmout stanovisko. Neslýchaný byl i Prokopův požada- vek, aby soudcem mezi oběma diskutujícími stranami, jestliže by mezi nimi nebylo dohody, byl individuální výklad Písma svatého. To byl požadavek, který přímo podrýval dogmatiku katolické církve a zbavoval ji práva, jež si přisvojila, když až dosud věřícím nařizovala, co se má věřit, aniž s někým diskutovala o věroučných otázkách. Bylo jasné, že přijetí takovéhoto husitského požádavku by znamenalo, že je konec autoritářské vládě církve nad myšlením tehdejších lidí. Byla to nejtěžší porážka, jakou vůbec mohla vysoká církevní hier- archie a dogmatická katolická víra utrpět. Proto nebylo divu, že se poslové koncilu takovému postupu tvrdošíjně vzpírali. Avšak nakonec přece jenom Prokop Veliký zvítězil. Koncil se třásl před stále mohutnějícími revolučními ohlasy husit- ství, nebylo naděje na kompromis se strany husitského po- selstva a navíc ještě chebský lid dával najevo, kde jsou jeho sympatie. Mezi chebským lidem se množily hlasy, kdyby vskutku preláti chtěli mír a pokojné vyřešení husitské otáz- ky, že by už dávno přijali Prokopovy nabídky. Poslové basi- lejského koncilu tedy pod tímto tlakem ustoupili, protože se domnívali, že slíbit mohou všechno, že však v Basileji nemusí už tak přesně dodržovat to, k čemu se v Chebu zavázali. 10

Strana 11
A tak „roku 1432 od narození Páně dne osmnáctého měsíce máje byly v městě Chebu dohodnuty mezi posly a vyslanci svatého koncilu basilejského a mluvčími z království Čes- kého a markrabství Moravského články a způsob glejtu“,10 jež byly potom základní směrnicí pro jednání v Basileji. Bylo to skvělé vítězství husitů nad vysokou církevní hierarchií a záruka, že české poselstvo může jít směle do Basileje. Teprve tehdy se táboři a Prokop Veliký definitivně při- klonili k návrhu basilejského koncilu, aby deputace z Českého království přišla jednat s koncilem. Husitům byl zajištěn svobodný příchod i odchod, bylo jim slíbeno svobodné slyšení před celým koncilem, kdykoliv si toho budou přát, bylo smluvně zajištěno, že budou vystupovat na koncilu nikoliv jako obžalovaní, nýbrž jako jedna z diskutujících stran, »zá- kon Boží, praxe Kristova, apoštolů i prvotní církve zároveň s koncily a svatými učiteli, kteří se na nich pravdivě zaklá- dají«, byly vzaty za soudce v případě sporu, koncil zaručil, že po dobu pobytu husitů v Basileji budou odstraněny všechny zjevy veřejných zlořádů a hříchů, a zajistil českému poselstvu svobodné sloužení husitských mší. To byly dostatečné předpo- klady pro cestu husitského poselstva do středu sněmujícího koncilu. Celá země svolila k jednání v Basileji na sněmu v Kutné Hoře, který se sešel na konci srpna 1432. Tu byla schválena nabídka koncilu, byl schválen soudce chebský a zvoleno po- selstvo, jež mělo v Basileji hájit čtyři pražské artikuly a spravedlivou při celé České země. 5. září byla české delegaci dána jménem celé země plná moc. Jako členové poselstva byli zvoleni tři zástupci kališnické šlechty-rytířstva (Vilém Kostka z Postupic, Beneš z Mokrovous a Jiří z Řečice), čtyři zástupci měšťanstva (za tábory Matěj Louda z Chlumčan, písecký hejtman, Laurin z Tábora, za sirotky Rehoř z Dvora Králové a za Pražany Jan Velvar) a řada kněží. V čele kněž- stva delegovaného Českou zemí do Basileje byl Prokop Ve- liký, duchovní správce vojska táborského, táborský biskup Mikuláš z Pelhřimova, čáslavský farář Oldřich ze Znojma, 10 J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci, str. 240. 11

Strana 12
táborský kazatel Markolt ze Zbraslavic, chrudimský farář Martin z Oujezda řečený Lupáč, Petr řečený Němec ze Žatce, Petr Payne řečený Engliš, vyhnanec z Anglie, mluvčí sirotků, a Jan z Rokycan, mluvčí pražského měšťanstva a university. Jak patrno, byly v poselstvu zastoupeny všechny husitské strany, avšak táboři a sirotci měli úplnou převahu. Prokop Veliký pak, jakožto neoficiální hlava této delegace, zaručo- val, že takto složené poselstvo nezradí zájmy revoluce, ne- pokoří se před tlakem basilejského koncilu. Z tohoto kutno- horského sněmu byli rovněž vysláni dva „předchůdci“ posel- stva do Basileje, kteří měli připravit podrobnosti pro ubyto- vání i jednání poselstva. Rovněž na sněmu v Kutné Hoře byly schváleny celou zemí mírové smlouvy, jež zabezpečily severní a severovýchodní hranici Čech před vpády nepřátel. Byly to smlouvy se slezskými knížaty, s míšeňskými knížaty a se stavy dolnolužickými. Vše bylo tehdy připraveno pro mírové jednání českého poselstva s basilejským koncilem. Dne 6. prosince 1432 vyjelo české poselstvo z Prahy do Domažlic, kde se měli všichni poslové sejít. Bylo to několik desítek vozů a jízdných, jež doprovázely české vyslance. Hu- sitům byl dán k doprovodu katolický purkrabí karlštejnský, Zdeslav Tluksa z Buřenic, který ručil svým životem za bez- pečí poselstva po cestě. Po celé cestě od českých hranic až do Basileje nedošlo k nejmenší výtržnosti. Jenom norimberští patriciové nechtěli trpět husitskou agitaci ve městě. Na hu- sitských vozech totiž byla napsána latinsky husitská hesla, byl tam namalován kalich a zvláště nápis „Pravda všechno přemáhá“ znepokojoval starostlivé konšely. Patriciové se obávali, že tyto nápisy a hesla na vozech i korouhvích podnítí sympatie lidu k husitům. V neděli odpoledne dne 4. ledna 1433 přijelo konečně husit- ské poselstvo do Basileje. Jejich příchod byl překvapující a nenadálý, protože měli být uvítáni před městem. Avšak jeli po lodi, minuli se s delegací, jež jim byla vyslána vstříc, a tak se do Basileje dostali nečekáni oficiálními kruhy. V basilej- ských ulicích na zprávu, že přijeli Čechové, panovala vzru- šená netrpělivost. „Městské obyvatelstvo vyhrnulo se za hradby, také přemnozí ze sněmu očekávali před branami 12

Strana 13
příchod nejstatečnějšího a nejproslulejšího národa. Jiní sběhli se v četném počtu na ulicích, kudy měli jeti, ženy, děti i dívky naplnily střechy a okna, jedni na toho, jiní na onoho prstem ukazovali, obdivovali se cizím způsobům a kroji před tím nevídanému, pozorovali hrozné tváře mužů a divoké oči jejich, říkali, že není nepodobné, že od takových lidí bylo vy- konáno, co o nich pověst rozhlásila.“11 Enéáš Silvius Piccolo- mini, pozdější papež Pius II, svědek slavné té chvíle, zachytil onu náladu a rozechvění, s jakým vítalo všechno basilejské obyvatelstvo husity. A příjezdem českého poselstva do Basileje začíná i Petr Žatecký svůj Deník, v němž svědomitě zaznamenal celý prů- běh basilejských jednání. Petr Žatecký patřil k sirotčí husit- ské straně. Byl však, jako vůbec sirotci, ve velmi přátelském a nerozlučném spojení s tábory, s nimiž hájil i v Basileji společné stanovisko. O jeho životě máme málo zpráv. Víme jenom, že byl zvolen na kutnohorském sněmu jakožto jeden z členů poselstva a byl tehdy označen jako bakalář theo- logie. Jeho bližší označení Němec znamená, buď že byl německé národnosti a pocházel ze Žatce, jinak v té době českého města, nebo že pocházel z Německa (jako na př. při označení Petra Payna-Engliše). Jan z Příbramě připomíná ve svých útocích proti táborským kněžím jméno kněze Petra Žateckého, který prý byl mezi chiliastickými táborskými kazateli v r. 1420. Ve sporu Jana Příbrama a Petra Payna o Viklefa byl Petr Žatecký rozhodčím se strany Paynovy. Jinak nemáme žádných spisů, jež bychom s určitostí mohli přiřknout Petru Žateckému, a nemáme rovněž bližších po- drobných zpráv o jeho životě. O jeho Deníku stále platí slova Palackého, jimiž doprovodil prvé vydání latinského Liber diurnus de gestis Bohemorum in concilio Basiliensi (Monu- menta conciliorum generalium saeculi decimi quinti I, str. XXI), že Deník Petra Žateckého byl psán autorem nám dnes málo známým, byl psán „stylem nadmíru hrubým a nevzdě- laným, přece však věrně“. 11 Eneáš Silvius Piccolomini, Historie česká (přel. J. Vičar), str. 127—128. 13

Strana 14
Deník Petra Žateckého opravdu nevyniká nijak slohem, ba naopak někdy je těžkopádný, suchý, jindy zase útržkovitý. Avšak přesto je to jeden z nejcennějších dokumentů husitské revoluce. Máme velmi málo pramenů sepsaných přímo husity, a ještě méně pak pramenů sepsaných tábory a sirotky. Deník Petra Žateckého je jednou z těchto vzácných a nám všem drahých památek. V jeho neumělém, ale tím důvěrnějším a pravdivějším podání se rozvíjí před námi obraz statečného postupu malého hloučku husitů uprostřed obrovského moře nepřátel. Sledujeme vášnivé diskuse kolem husitského revo- lučního programu, obdivujeme se husitské vzdělanosti a sčetlosti, jsme nadšeni vysokou husitskou morálkou i důvěr- nými tahy osobních profilů předních husitských vůdců a především Prokopa Velikého, pro jehož poznání je Deník pramenem prvořadým. Bylo až příznačné, že vlastně Deník Petra Žateckého od dob Františka Palackého téměř upadl v zapomenutí. Palacký jej vydal latinsky ve sbírce dnes už těžko dostupné a bur- žoasní historiky nelákal nijak pramen, který je skvělým svě- dectvím husitské velikosti. A tak až dnes, téměř po sto letech od dob vydání Palackého, můžeme pozdravit nové vydání pramene, přeloženého do češtiny, jenž nám znovu přiblíží a ukáže husity v pravém světle, odkryje velikost Prokopa Veli- kého a bude zároveň dokladem, že se naše lidově demokra- tická republika právem hlásí k slavné husitské tradici i tím, že všemu našemu lidu zpřístupňuje skvosty husitské lite- ratury. JOSEF MACEK 14

Strana 15
PETRA ŽATECKÉHO KNĚZE CÍRKVE SIROTČÍ DENÍK O JEDNÁNÍ ČECHŮ NA KONCILU BASILEJSKÉM 1433

Strana 16

Strana 17
4. ledna*) Ve jménu Páně amen. Roku jeho vtělení 1433, v neděli nejbližší po svátku Obřezání, přijeli poslové slavného krá- lovství Českého a jasného markrabství Moravského asi o dvaadvacáté2 hodině po lodi do Basileje. A když ještě byli na lodi, přišel jim naproti nemalý zástup lidu obojího po- hlaví, jakož i konšelé svrchu řečeného města, a dovedli je s velmi slušnou uctivostí do bytů.3 5. ledna Nazítří pak, to jest v pondělí v předvečer Zjevení Páně (Tří králů), poslal koncil basilejský asi o šestnácté hodině své vyslance přivítat svrchu řečené posly. Mezi nimi byl *) Pod textem jsou uvedeny stručné poznámky, číslované zvláště ke každému dni, a citáty z Písma i jejich doplnění; obšírnější po- známky a literatura jsou za textem, údaje o vlastních jménech jsou jednak za textem, jednak z největší části v jmenném ukazo- vateli. Necituji však jednotlivé výroky církevních Otců a učitelů, středověkých theologů a vykladatelů Písma, ani místa z Dekretu Gratianova nebo z usnesení obecných koncilů; najdou se v otiště- ných projevech zástupců obou stran a o těch podávám údaje v poznámkách pod textem nebo vzadu. Podle toho možno je na- lézti v Corpus iuris canonici I. (ed. Friedberg). Výrazy v závor- kách() v textu jsou přidány pro lepší porozumění. 4. I.: 1 t. j. po Novém roce. 2 V podvečer. Staří Čechové počítali hodiny po způsobu ital- ském od západu slunce od jedné do čtyřiadvaceti. 3 O příchodu Čechů do Basileje srovn. líčení Eneáše Silvia, Historie česká, str. 127—28; viz pozn. vzadu. Deník Petra Žateckého 2 17

Strana 18
nejznamenitější arcibiskup lyonský,i který vyloživ svoje po- slání, uvítal je láskyplně a mezi mnohými jinými věcmi vy- jádřil potěšení nad příchodem Čechů a veřejně i mile jim vyložil o církevním sboru. Také v témže výkladě tvrdil, že satan nespí, nýbrž bděle pracuje o rozdělení koncilu,2 že však až dosud nezískal úspěchu. Po odchodu těch vyslanců přišli konšelé města Basileje a čestně je uvítali a na oběd je poctili dary, totiž rybami a vínem.“ 7. ledna Ve středu pak se svrchu řečení poslové přestěhovali do jiných najatých příbytků. 8. 1edna Ve čtvrtek pak poslali čtyři ze svých duchovních a tolikéž ze světských členů k papežskému legátovi, kardinálovi Juliá- novi, předsedovi koncilu, pozdravit ho a poděkovat za vlídné a laskavé přijetí a nadto požádat, aby jim byl stanoven a udělen čas vstupu do koncilu. A ten jim určil termín nazítří, totiž v pátek, a přidal k tomu svou žádost, aby nekázali lidu německy, připojiv, jestliže to neschválí, aby se řídili doho- dou sjednanou v Chebu. Tehdy mu nebyla dána žádná od- pověď. 5. I.: 1 Byl jím tehdy Amadeus de Talaru (1415—1444); ostatní přední členy uvádí Haller CB II, 305—306. 2 Narážka na rozpory mezi papežem Eugenem IV. a koncilem. Eugen IV., ač se z počátku horlivě zasazoval o jeho svolání, potom se ho chtěl zbavit a nařídil 12. listopadu 1431 jeho odročení na půl druhého roku, ale sbor tomu nařízení nevyhověl. 3 Také legát Julián, předseda koncilu, projevoval jim pozornost a posílal jim ze svého vína, zvěřinu, ryby a jiné věci podle potřeby a dával je denně navštěvovati. 7. I.: 1 T. j. domů; viz pozn. vzadu. 8. I.: 1 Srovn. pozn. vzadu. 18

Strana 19
9. ledna Ráno pak jeden mnich, zvaný bratr Jan Maulbronnský, z řádu benediktinského, oznámil se strany legátovy, že vstup českých poslů nebude vhodný jednak proto, že se mají v koncilu projednávati některé jiné věci, kterými by pro- dloužili2 čas, a tak by se jim' příliš protáhl čas; jednak také, že směřuje k větší cti svrchu řečených často poslů, aby byl stanoven zvláštní den, v kterém by se mohli spolu sejíti, a ne v obvyklý den, to jest v pátek; jednak také, že ještě nebylo určeno místo pro umístění Čechů. A tak nevstoupili onoho dne do koncilu. Téhož dne se shromáždili spolu v době večerní a svrchu řečený arcibiskup lyonský přišel s dvěma pařížskými doktory do středu Čechů; byv uctivě přijat, přednesl mezi jinými věcmi poselství, které dostal od svého nejkřesťanštějšího krále francouzského, zavázav se mu čestným slovem a tak- řka přísahou, že je (král) pamětliv dobrodiní, která jim pro- kázal český král Jan slepý,5 a že dcera jednoho českého krále“ byla provdána za jednoho francouzského,“ ze které on sám vzešel nebo se narodil: proto uložil svým vyslancům, aby Čechům prokazovali ochotu a vlídnost, co by jen mohli. Nedali mu tehdy odpověď, nýbrž to odložili na později. 9. I.: 1 Správně: cisterciáckého; byl to Jan z Geilhausen, který se již předtím zúčastnil vyjednávání s Čechy, zejména i v Chebu, a u husitů si získal oblibu a přízeň; viz i níže pozn. 3 k 16. lednu. 2 Totiž členové sboru projednáváním těch věcí. 3 Totiž českému poselstvu, než by došlo k jeho přijetí koncilem. 4 Byl jím tehdy Karel VII. Vítězný (1422—1461). 5 Král Jan Lucemburský (1310—1346). s Jitka. 7 Jana Lucemburského. 8 Jana II. Dobrého (1350—64). 9 jakožto její pravnuk; Jan II. Dobrý a Jitka měli syna Karla V. (1364—80); jeho synem byl Karel VI. (1380—1422), otec Karla VII. 19

Strana 20
10. ledna V sobotu pak nejbližšíl po Obřezání byli jsme představeni koncilu, v kterém byl kardinál Julián, a jeho thema bylo z listu k Filipenským 2, 1: »Jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha«2 atd. A v tom projevu pravil, že zaměřuje svou řeč ne k části shro- máždění, nýbrž k celému shromáždění, mluvě v zastoupení církve. Rovněž pravil jménem církve: „Přirozeným zákonem jste vázáni věřiti mým příkazům a radám,“ a dokazoval to skrze Tob. 4, 3: »Uctu budeš prokazovati matce své po vše- chny dny života svého«3 atd., a potom připojil: „Vy, Češi, jste počati v lůně mém.“ O Kristu ženichovi rovněž uvedl: „»Na světě soužení míti budete«, ve mně však pokoj,“ a po četných milostech, prokázaných od Krista církvi, pravil jmé- nem církve: „Ani nikdy nedopouští, abych bloudil, ani nene- chala.“ A když vysvětloval úsilí koncilu, pravil a řekl tam, aby se jeden od druhého nerůznil stran víry Pána našeho Ježíše Krista, a dokazuje to pravil: »Nebo základu jiného žádný položiti nemůže«“ atd., a vykládaje základ řekl: „To je základ víry.“ Rovněž pověděl mnoho o základu, co je na něm vybudováno, a jak jest církev na něm vystavěna: »Na téť 10. I.: 1 Ve skutečnosti míněna již druhá sobota po Novém roce. 2 Celé místo (Fil. 2, 1—3) zní: »1. Protož jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha, jsou-li která střeva a slitování, 2. Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušni jsouce, jednostejně smýšlejíce, 3. Nic nečiníme skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce.« 3 Kralická má tento překlad: (Tobiáš starší napomíná před smrtí syna Tobiáše:) »3. Synáčku, když umru, pochovej mne a neměj v nevážnosti matky své, cti ji po všecky dny života svého a čiň, co se líbí, aniž ji zarmucuj. 4. Pomni, synáčku, že mnohá nebezpe- čenství trpěla pro tebe, kdyžs byl v životě.« 4 Podle Jana 16, 33; místo zní: »33. Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale dou- fejtež, ját jsem přemohl svět.« 4a I. Kor. 3, 11: »Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus.« 20

Strana 21
skále, totiž víry, vzdělám církev svou«,“ nazývaje církev do- mem. Pravil: „Tu nemohou větry provanouti;“ tamže nazval skálou Krista. Rovněž mluvě o ní pravil, že více nepotřebo- vala slunce a měsíce, uváděje text Apokalypsy." A vybízeje ke vstupu do tohoto domu mnohými způsoby, pravil mezi jiným: „Kterak budou kázati, nebudou-li po- sláni od ní?“ — totiž od církve. „Ale co se bude kázati, ne-li evangelium, a které evangelium, ne-li ono, které ona schvá- lila?“ „Neboť mnozí,“ pravil, „apoštolové napsali evange- lia, ale jen čtyři uznala sama církev.“ Rovněž klíče odevzdala jedině církev.“ Rovněž: Jest nemožné, aby se mýlili andělé, a ještě nemožnější, aby se mýlila víra, totiž církev. Rovněž: Nikdo nemá chápati Písmo svaté jinak, než jak je vykládá ona, a objasňoval to podobenstvím o koukolu.1° A vyzývaje 5 Podle Mat. 16, 18; místo zní: »I ját pravím tobě, že jsi ty Petr, a na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepře- mohou jí.« 6 V řeči Juliánově zní toto místo (Mansi XXIX, 699) takto: »Tuto skálu provanouti větry mohou, otřásti jí nemohou.« 7 Místo Palackého: sol et luna třeba čísti: sole et luna, neboť příslušné místo z Apokalypsy zní ve Vulgátě (21, 33) takto: »Et civitas non eget sole, neque luna, ut luceant in ea« (srov. i Mansi XXIX, 699). Kralická má tento překlad celého verše: »23. A to město nepotřebuje slunce ani měsíce, aby svítily v něm; neboť sláva Boží je osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek.« s Julián pravil (Mansi XXIX, 500): »Ani nebudete moci vstou- piti, až vám bude ukázána cesta do tohoto domu, jestliže vám svýma rukama neotevřu já [mínil koncil], kterému byly od Pána odevzdány klíče tohoto domu, a neuvedu-li vás. Bez těchto klíčů nikdo nesmí vstoupiti k tajným pokladům nebeského krále, ženicha mého, v tomto domě uzavřeným.« 9 V orig.: »aby mluvili něco proti pravdě evangelia«. 10 Mat. 13, 24—30, 36—43; příslušná místa znějí: »24. Jiné podo- benství předložil jim řka: Podobno jest království nebeské člověku, rozsívajícímu dobré semeno na poli svém. 25. Když pak lidé zesnuli, přišel nepřítel jeho, a nasál koukole mezi pšenici, a odšel. 26. A když zrostla bylina a užitek přinesla, tedy ukázal se i koukol. 27. I přistoupivše služebníci hospodáře toho, řekli jemu: Pane, zdaližs dobrého semene nenasál na poli svém? Kde že se pak vzal koukol? 28. A on řekl jim: Nepřítel člověk to učinil. Služebníci pak řekli mu: Chceš-li tedy, at jdeme a vytrháme jej? 29. On pak odpo- 21

Strana 22
k přistoupení do církve, pravil: „Nikdo nebyl ode mne okla- mán, ani nebude na věky.“ Rovněž: Nenechává držeti se žádné jiné, leč sebe samé; učitele, které ona neschvaluje, káže zavrhnouti. Rovněž: Ve všem ji samu ustanovují za soudce, při čemž rozuměl »jí samou« církev; „evangelium víry katolické do- stalo ode mne schválení“. Rovněž brání uznávati výklady a knihy, leda jen ty, které sama schvaluje. Rovněž pravil, že je církev rozšířena po celém světě. Koncil basilejský nazval církví; veškerou vážnost církve přiřkl tomuto svatému kon- cilu. Rovněž radí, abychom se podrobili soudu tohoto koncilu; radil, cokoli je nesnadné a sporné a podobné, s takovým spi- sem je třeba se obrátiti na samu církev. Rovněž řekl, že tento koncil je místo, které sama vztyčila. Rovněž: Jestliže se mělo každé slovo předkládati kněžím pokolení Levitského,1i tím věděl: Nikoli, abyste trhajíce koukol, spolu s ním nevytrhali pše- nice. 30. Nechte at obé spolu roste až do žně. A v čas žně dím žen- cům: Vytrhejte nejprv koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromážďte do stodoly mé. 36. Tedy propustiv zástupy, šel domů Ježíš. I přistoupili k němu učedníci jeho, řkouce: Vylož nám podobenství o koukoli toho pole. 37. On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsevač dobrého semene jest Syn člověka. 38. A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou sy- nové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka. 39. A ne- přítel, kterýž jej rozsívá, jestit dábel, žeň pak jest skonání světa, a ženci jsou andělé. 40. Protož jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, takt bude při skonání tohoto světa. 41. Pošle Syn člověka anděly své, i vyberout z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteříž činí nepravost. 42. A uvrhout je do peci ohnivé. Tamt bude pláč a škřipení zubů.« 11 Julián tu citoval z Deut. 17, 8—11: »Bylo-li by při soudu něco nesnadného a sporného, mezi krví a krví, mezi pří a pří, mezi ranou a ranou, v jakékoli rozepři v branách tvých, tedy vstana, půjdeš k místu, kteréž by vyvolil Hospodin Bůh tvůj. 9. A přijdeš ke kněžím Levítského pokolení aneb k soudci, kterýž by tehdáž byl, i budeš se jich ptáti, a oznámít výpověď soudu. 10. Učiníš tedy vedlé naučení, kteréž by vynesli z místa toho, kteréž by vyvolil Hospodin, a hleď, abys všecko, čemu by tě učili, tak vykonal. 11. Podlé vyrčení zákona, kterémuž by tě naučili, a podlé rozsudku, kterýžt by vypověděli, učiníš; neuchýlíš se od slova sobě oznáme- ného ani na pravo ani na levo«, a dodal: „Ale i tento obecný koncil 22

Strana 23
spíše se má předkládati tomuto koncilu, ale učiníme-li jinak, tehdy že provedeme jen svou vůli. Rovněž tamže ujišťoval, že (koncil) nesoudí jinak, než co soudí Duch svatý. Vyzýval nás k jednotě, poukazuje na utrhání!2 jiných a rozmnožení Sara- cénů, a jak už jsme sevřeni do malého východního kouta;13 rovněž jak ten je obklopen rozličnými údy církve. Rovněž radil, abychom byl poslušnými syny církve; a řekl mnoho jiného, jak to je zřejmé z jeho projevu.14 Ale mimo projev pravil: „Syn není od otce očekáván s větší touhou, než s jakou jsem vás očekával já,“ označuje tím »já« církev nebo koncil basilejský. V tentýž den dali kardinálovi odpověď o německém ká- zání,i5 že se nesluší, aby od něho upouštěli, nýbrž že chtějí trvati na dohodě sjednané v Chebu. A tam vyzýval Matěj z Písku k disputování o svrchu řečeném projevu slovy: „Smím vyzvati?“ A oni odpověděli: „Jen směle vyzývej!“ I vyzýval oponenty,6 aby písemně odpověděli; po nějaké chvíli ustoupil. 12. ledna V pondělí v oktávu Zjevení Páně ohlásili se svorně všichni poslové jak světští, tak duchovní u arcibiskupa lyonského, aby mu dali odpověď v tomto smyslu: „Vítáme jako veliké dobro vděčné ujišťování, že jel pamětliv dobrodiní sobě pro- je místo, které si vyvolil Pán, a na něm jeho nevěsta postavila svatou soudní stolici.“ 12 „totiž které zakouší církev od modloslužebníků a kacířů“. 13 Pravil totiž: „Turci již vás zatlačili skoro do kouta západu; zbývá jen maličko, aby vás nakonec zahnali z hranic země.“ 12 Je otištěn u Mansiho XXIX, 492—512 a 679—700; podává jej i Jan ze Segovie (MC II, 299—316). Viz i pozn. vzadu. 15 Bylo totiž po nich žádáno, aby upustili od kázání v jazyce sro- zumitelném basilejské veřejnosti, česky že kázat smějí. Německá kázání mohla ohrozit pravověrnost basilejských laiků, českým tam nikdo nerozuměl. Viz pozn. vzadu a výše k 8. lednu. 16 Překládám podle Ryby rukopisné: promittentes místo Palac- kého: pronuntiata. 12. I.: 1 Totiž francouzský král. Srovn. výše p. 4—9 k 9. lednu. 23

Strana 24
kázaných.“ Proto mu chtějí i potom podle možnosti pomáhat v pravdě, pokud poznají, že ji má; od arcibiskupa však si ne- žádali žádné pomoci, než jen aby je stejně podporoval, pokud pozná, že mají Češi pravdu. A on odpověděl: „Nabízím svou ochotu ne na vaši žádost, nýbrž proto, že mám chrániti pravdu a spravedlnost.“ Mezi jiným připojil Rokycana: „Kdy- bychom však neměli pravdu, budeme-li poučeni o opaku, jsme ochotni to opraviti.“ Arcibiskup mu odpověděl: „To slovo bude vítané celému koncilu a nejen koncilu, nýbrž i ce- lému světu. 13. 1edna V úterý ráno se kněží shromáždili spolu a jednali o jednom artikulu, totiž o svobodném hlásání slova Božího, komu mají svěřiti jeho dokazování;1 a mezi jiným se konečně všichni shodli na Oldřichovi z Čáslavě. Když se po obědě sešli na témž místě, jal se Rokycana proti tomu ohrazovati, dovolá- vaje se hlasů pánů zemských, kterým prý se děje křivda, a chtěl jejich jménem vykládati artikul. Pravil: „Neříkám, že bych mnoho dbal o to, převzíti ten artikul, ale jen proto, aby se jim nedála křivda.“ Potom se v téže době usnesli poslati některé mluvčí ke kardinálovi Juliánovi žádat za prostran- nější místo pro rozpravu,2 aby se totiž konala v katedrálním chrámu, dále aby byly vylepeny vyhlášky o dokazování arti- kulu, aby se sešlo v městě hojně lidí vyslechnout to, co Če- 13. I.: 1 Srovn. pozn. vzadu. 2 Nežli dominikánský klášter; zdálo se jim, že je jako v koutu města. Dominikánský klášter (klášter bratří kazatelů) byl sku- tečně až na předměstí poblíže brány sv. Jana. Jeho kostel, k němuž byly položeny základy v polovici XIII. st. a který přetrval země- třesení r. 1356, má krásné kněžiště s věžičkou, postavenou r. 1420. R. 1572 byl přidělen francouzským emigrantům. Jeho hřbitov byl obehnán proslulou zdí, na které byly Holbeinovy fresky, předsta- vující „Todtentanz“. Klášter, budovaný od r. 1233, v jehož refek- táři se konala zasedání koncilu, byl po reformaci studijním ústa- vem, později byl přeměněn na trestnici a v minulém století byla tam vystavěna nemocnice. 24

Strana 25
chové předkládají(jako svou thesi), a za třetí žádat za volný přístup do auditoria, aby nebyl vylučován nikdo, kdo rozumí latinsky. Když pak to předložil mistr Petr Engliš, odpověděl legát po poradě s doktory: „Není vaší věcí přáti si více, než abyste byli vyslechnuti. Jen na to jste sem byli povoláni. Nynější místo koncilu bylo vždy místem, aby se tam konaly schůze; není proto vhodné je měnit. Vždyť tam byli vyslechnuti vy- slanci papeže, krále římského, krále francouzského a říš- ských kurfiřtů.“ Připojil: „Zvláštních vyhlášek také není třeba, když všichni po celém městě vědí, že předložíte svůj artikul v den Venušin neboli v pátek; volný přístup budou míti vzdělanci,3 protože vchod nebude zavřen.“ S takovým rozhodnutím byli čeští poslové posláni zpět ke svým. A s nimi byli posláni tři doktoři, kteří říkali totéž. Jim tehdy nedali naši konečnou odpověď, nýbrž ji odložili nazítří. Téhož dne se usnesli na radnici vévoda Vilém s konšely a městskou radou, že nikdo nemá navštěvovat bohoslužby Čechů ani s nimi rokovat o víře pod trestem ztráty hrdla a statků, ale že smějí jednati o věcech světských, při prodeji nebo kupování nebo při obojím. 14. ledna Když jsme nazítří ráno, t. j. ve středu, opakovali skrze své (mluvčí) svou žádost, dal legát tutéž odpověď jako dříve a dodal: „Otevřu vám své srdce. Někteří z otců mají podezření, že to nežádáte pro nic jiného, než jen abyste mezi nimi vzbu- dili rozruch.“ Potom se zeptal Prokop, který byl jedním z poslů, legáta na zprávy o bojích Rakušanů a Čechů; ten řekl, že slyšel stran Čechů špatné zprávy, totiž že jich bylo čtyři sta zabito a dvě stě smrtelně zraněno.1 A dále se 3 T. j. ti, kdož umějí latinsky. 14. I.: 1 Týká se větší bitvy, kterou svedla husitská výprava proti rakouskému vévodovi Albrechtovi s rakouským vojskem krátce před vánoci 1432 nedaleko Znojma. Obě strany měly značné ztráty, každá asi 500 zabitých. Tato zpráva udává počet trochu jiný. 25

Strana 26
otázal: „Proč nemáte jednotu nebo neuzavřete mír s námi všemi?“ A Prokop mu odpověděl: „Protože nám nedrží, co slibují. Ani vévoda rakouský nesvoluje k vyplacení zajatých našinců, nýbrž je pomalu a postupně zahubil v žaláři, proto zvláště s ním nemáme mír.“ 15. ledna Ve čtvrtek, kdy je v cisiojanu slabika »li mar atd.«," jsme se všichni shromáždili a šli jsme ke třem kardinálům, totiž ke kardinálovi z Piacenzy a dvěma jiným, ale ti nás ani nepřivítali, ani nás nevyzvali, abychom se posadili, ba arcibiskup milánský“ ani nevstal; podobně jeden patriarcha.“ Když jsme je pozdravili a vzali odpuštění,“ odešli jsme takřka bez rozloučení, při čemž oni pravili: „Budou-li některé věci spravedlivé a svaté, budou schváleny; a budou-li odporovati pravdě, budou zavrženy.“ 16. ledna Potom jsme byli v pátek ráno doprovozeni do koncilu od ebrašského1 opata, řezenského děkana,2 konšelů města Basi- 15. I.: 1 14. ledna je svátek Felicis, 16. Marcelli, slabika li (z Fe- licis) připadá na 15. ledna. V lat. originále je jen krátce: in hac syllaba »li mar« etc. Je to ze středověkého t. zv. cisiojana. O něm viz pozn. vzadu. 2 Byl jím Albert Branda Castiglioni (de Castilione), kardinál biskup portuenský; zemřel v Basileji r. 1443 v třiadevadesáti letech. 3 Byl to Bartoloměj Capra (1417—1433), který se r. 1420 zúčast- nil s králem Zikmundem dobývání Prahy. 4 Totiž akvilejský; byl jím Ludvík de Teck (1412—1435). Tomek (IV, 558) soudí, že to byl patriarcha antiochenský, což byl čestný titul některého preláta; jmenoval se Jan. 5 t. j. dovolení k odchodu, poroučeli se. Později ovšem všichni tři své chování změnili. 16. I.: 1 Místo Palackého Eboracensis (z Yorku) třeba čísti Ebracensis (ebrašského). Jmenoval se Heřman a zúčastnil se již dříve jednání s Čechy. 26

Strana 27
leje a bratra Jana Maulbronnského“ a tam Matěj Louda před- nesl důvod povolání do koncilu a ochotu Čechů, vyložil pří- činu vzniku války, jež v Čechách trvá, a připojil podmínky čili dohody uzavřené nebo vzájemně sjednané v Chebu. Po něm měl krátký proslov mistr Petr Engliš v jasném slohu.“ Potom byly čteny mandáty království Českého a markrabství Moravského, jakož i pověřující list pražské university. Po- tom to bylo svěřeno veřejným notářům k intitulaci bez újmy honoráře. Nakonec přednesl Rokycana první artikul,s totiž o podávání kalicha lidu a dotvrzoval to Písmy svatými i (církevních) učitelů,1° dokazuje prospěch z přijímání svá- tosti kalicha. A tak, když odcházeli na oběd, aby se starší nemrzeli, domluvili se projednávat to nazítří, to jest v so- botu v den Antonína. 17. ledna Když jsme se téhož dne, to jest na Antonína, ráno ubírali bez nějakého doprovodu do shromáždění koncilu, přišel nám naproti Jan Maulbronnský a dovedl nás tam. A když jsme přišli na místo, čekali jsme krátký čas na kardinály; když přišli, totiž dva, měl každý služebníka, který ho následoval a drže vlečku pláště nesl ji;1 nepovstali jsme před nimi, tře- 2 Byl to Fridrich z Parsberga. 3 Jan Maulbronnský, vlastně Jan z Geilhausen, člen cisterciáckého kláštera v Maulbronnu ve Švábsku; viz i výše pozn. 1 k 9. lednu. a Řeč Matěje Loudy je u Mansiho XXX, 145 a v MC I, 217. 5 Viz pozn. vzadu. 6 Jsou otištěny u Martèna VIII, 246, u Mansiho XXX, 255 a v MC I, 262. z Je otištěn u Martěna VIII, 247, u Mansiho XXX, 256 a v MC I, 263. 8 Srovn. poznámku vzadu. 9 U Mansiho XXX, 270—272. 10 U Mansiho XXX, 273—280. Byli to zejména Augustin, Ambrož, Cyprián, Jan Chrysostomos, Bernard, Tomáš Akvinský, Remigius, Gorram, Richard z Armaghu. 17. I.: 1 Překládám podle emendace Rybovy conductione místo Palackého conditione. 27

Strana 28
bas někteří jiní povstali. Když potom nastalo ticho, měl Ro- kycana proslov, vzav si slovo apoštola k Efezským: »Jedno- myslní.«2 Potom se vrátil k sporné otázce a opakoval ně- které výroky pronesené včera, totiž že Kristus přikázal, aby i laikové přijímali pod obojí způsobou, a jak jest prospěšné tomu, kdo vhodně přijímá, a je potřebné, ne naprosto, nýbrž podmíněně, totiž může-li se obdržeti v náležitém čase a za jiných okolností k tomu žádoucích. Potom dokazoval, že je to přikázání Kristovo,“ totiž aby laikové přijímali pod obojí způ- sobou, a dokládal to oním výrokem Janovým 6, 53: »Nebu- dete-li jisti těla« atd.,4 kterýžto Kristův výrok vykládají mnozí vykladači o svátostném a duchovním přijímání. V témže výkladu poučoval o remanenci chleba řka“ atd. A konečně odložili dokončení these na pondělí nejblíže příští. 18. ledna Nazítří pak, to jest v neděli nejbližší po Antonínu, uložil kazatel z řádu minoritů jménem legáta, jehož list měl, v ká- zání laickému lidu, aby se všichni postili ve středu nejblíže příští; kdo by nemohl pro slabost, aby se pomodlil třikrát »Otče náš«, též tolikrát »Zdrávas Maria« pro naději na čtyři- 1a Takový nosič vlečky (= lat. cauda, vlastně ohon, ocas) se na- zýval caudatarius. 2 Z listu k Efezským se sem vztahuje místo z kap. 4, v. 3; celé místo zní: »1. Prosímt tedy vás já, vězeň v Pánu, abyste chodili tak, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž povolání jste, 2. Se vší pokorou, tichostí, i snášelivostí, snášejíce se vespolek v lásce, 2. Usi- lujíce zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje. 4. Jedno jest tělo, a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. 5. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. 6. Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, i ve všech vás.« 3 U Mansiho XXX, 281—293. a Místo zní: »Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.« 5 Rokycana ve své thesi (tištěné) výslovně o remanenci ne- mluví; ale asi se o ní podle Petra Žateckého zmínil. Jinak by se na to mohlo vztahovat místo z jeho these, kde se dovolává Augusti- na (jeho výkladu k žalmu 18), uvedené u Mansiho XXX, 291. 28

Strana 29
cetidenní odpustky, a aby vykonali slavnostní procesí, aby dal Bůh Čechům takové srdce, že by se s námi sjednotili a upustili od svého předsevzetí. 19. 1edna V pondělí jsme přišli do koncilu. Když tam zaujali místa, pokračoval Rokycana ve své thesi. Měl nejdřível úvod, aby hleděli na zákon Kristův, bděli proti úskočným úkladům dáblovým, zbožně se modlili k Bohu, aby byli jednomyslní a získali svatou jednotu, když v stálé touze po ní vykonali těžké práce. Potom ujav se své these: »V prvotní církvi bylo přijí- mání pod obojí způsobou«, počal dokazovati,2 že to přijímání nařídil Kristus. A potom se jal dokazovati, že to přijímání bylo zachováváno v prvotní církvi za doby papeže Rehoře, Augustina, jáhna Vavřince, o kterém tvrdil, že podával lidu píti z kalicha. Podobně za času Donáta, jehož jáhen, jak se dočítáme, nárazem pohanů rozbil kalich,3 když rozděloval lidu krev; tak i za doby Cypriána, Fulgentia. Rovněž připojil a ve veřejném prohlášení pravil, že Ře- kové přijali víru od apoštola,4 a ti se až dodnes nikdy nevzdali přijímání pod obojí způsobou. A když se o nich zmiňuje papež Rehoř, vypráví, jak při proměňování“ užívají kvašeného chleba a nepřetržitě zachovávají přijímání pod obojí způso- bou, a nevytýká jim z toho ani jedno ani druhé; to by byl neopominul takový světec, kdyby to bylo zasluhovalo výtky, 19. I.: 1 Překládám podle emendace Rybovy: primum místo Palackého primam. 2 U Mansiho XXX, 293—305. s U Mansiho XXX, 301 se doslovně praví: »jáhen nárazem poha- nů upadl a rozbil svatý kalich«. sa Odtud až do konce (... přijmeme«.) je záznam Petra Žatec- kého; tato část se v tištěné thesi u Mansiho nečte. a totiž Pavla. 4a V lat. originále: conficiunt. Sloveso conficere (u Husa = spolu činiti) znamená: spolu působiti proměnu podstaty chleba a vína v podstatu těla a krve Kristovy; překládám je naším »proměňovati«, kteréhož termínu užívá katolické obřadosloví. 29

Strana 30
zvláště přijímání pod obojí způsobou. Rovněž Jeronym, mluvě o Řecích, v předmluvě k listu Jakubovu praví: »Kdož jsou zcela rozumní a drží se pravé víry.« Konečně řekl: „Rádi bychom slyšeli, kdo z doktorů, mluvě proti přijímání pod obojí způsobou, by řekl, že ti, kteří je konají, jsou kacíři, bludaři a lidé vzbuzující pohoršení. Rovněž bychom rádi vě- děli, bylo-li v některém obecném koncilu — s výjimkou kon- cilu kostnického — přijímání pod obojí zrušeno, což nevě- říme. Rovněž toto držíme a tak učíme lid, a budeme-li poučeni o opaku, rádi to přijmeme.“ A tak povstal pan Prokop“ a tvrdil, že to přijímání je svaté, protože bylo nařízeno Hospodinem; není sice v 2. ka- pitole v Genesi (2, 16—17)e vyjádřeno slovy »nařizuji«, ale přece tím, že to Hospodin uložil jinými slovy Adamovi a jeho manželce, nařídil, aby nejedli atd. To Hospodin potom vý- slovně objasnil v třetí kapitole (3, 11).7 Rovněž jako nebylo od lidí odmítnuto pozvání, které lidem učinili andělé, jak se vypráví o Lotovi,“ Abrahamovi, Melchisedechovi,1° tak mno- hem spíše nesmí býti odmítnuto pozvání Kristovo, Luk. 14, 16—24, Mat. 22, 1—14.11 Opak toho učinila královna Vasti;12 5 O jeho řeči srovn. i MC I, 268 a MC II, 319. s Místo v Genesi zní: »16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš; 17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.« 7 Místo (Gen. 3, 11) zní: »11. I řekl Bůh: Kdožt oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhož jsem jísti zapověděl?« 8 V Gen. 19, 1—21 se vypravuje, jak přišli dva andělé do Sodomy a vyzvali Lota, aby se ženou a dvěma dcerami opustil město, které Hospodin zahubí. o Podle Gen. 18, 1—16 přišli tři mužové (andělé Hospodinovi) k Abrahamovi a oznámili mu, že jeho manželka Sára porodí syna. 10 Gen. 12, 18—20: Melchisedech, král sálemský a kněz, požehnal Abrahamovi před jeho bojem s králem sodomským. Abraham mu dal po vítězství desátky ze všech věcí. 11 U Luk. 14, 16—24 je podobenství o člověku, který vystrojil velikou večeři a pozval na ni mnohé. Ale když pro ně poslal služeb- níka, počali se jednomyslně vymlouvat. Tehdy rozkázal hospodář služebníkovi, aby vyšel na náměstí a ulice města a přivedl chudé, chromé, kulhavé a slepé a potom ještě aby šel na cesty a mezi 30

Strana 31
proto byla zapuzena od svého muže. Rovněž: V Starém Zá- koně nesměly býti3 zanedbávány oběti, Num. 9 o Fáze.14 Kdo by nejedl, měl by býti z lidu vyhlazen; mnohem více to platí o oběti Kristově. Proto praví Juda v kanonické epištole: »S tisíci svatými bude trestati.«15 „Za čtvrté neradím, abyste mluvili něco proti Bohu ani proti jeho poslům, kteří jsou od něho posíláni, aby zvali k přijímání.“ Potom žádal Rokycana, aby písemná sepsání, která jim ploty a přivedl hosty. A v. 24 zní: »Neboť pravím vám, že žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé«. A u Mat. 22, 1—14 je podobenství o králi, který učinil svatbu synu svému. Ale někteří z pozvaných nedbali jeho služebníků, kteří pro ně přišli, jiní je dokonce zabili. Tyto král ztrestal a potom rozkázal služeb- níkům, aby šli na rozcestí a pozvali, kterékoli naleznou. A tak se naplnila svatba hodovníky. Přišel pak tam člověk neoděný rouchem svatebním. Toho poručil král svázati a uvrhnouti »do temností ze- vnitřních. Tam bude pláč a škřipení zubů. 14. Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.« 12 Ester 1, 9—19; tam se vypravuje, jak perský král Asver vy- strojil slavnostní hostinu pro svá knížata a vladaře a sedmého dne na ni pozval svou manželku Vasti, chtěje ukázat hostům její krásu. Ale královna tomu rozkazu vzkázanému po komornících nevyhověla. 13 Místo Palackého: debebant sperni třeba podle rukopisu čísti: non debebant sperni 11 V Numeri (IV. knize Mojžíšově) 9, 1—14 dal Hospodin Izraeli- tům na poušti Sinai ustanovení o tom, jak budou slaviti Fáze, t. j. velikou noc; tam se ve v. 11—13 praví: »11. Měsíce druhého, čtrnác- tého dne u večer slaviti budou je, s chleby nekvašenými, a s řeři- chami jísti je budou. 12. Nezanechajít ho nic až do jitra, a kosti v něm nezlámí; vedlé všelikého ustanovení Fáze budou je slaviti. 13. Ale člověk ten, kterýž by byl čistý, a nebyl na cestě, a však by zanedbal slaviti Fáze, vyhlazena bude duše ta z lidu svého; neboť oběti Hospodinu neobětoval v jistý čas její; hřích svůj ponese člo- věk ten«. 15 Překládám Palackého puniet, ale třeba čísti veniet nebo venit; místo ve Vulgátě (14) zní: »Ecce venit Dominus in sanctis millibus suis«. Kralická překládá celé to místo takto: »14. Proro- koval pak také o nich sedmý od Adama Enoch řka: Aj. Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých řečí, kteréž mluvili proti němu hříšníci bezbožní«. 31

Strana 32
mají předložiti, byla jim po opsání vrácena, podobně že jim chtějí oni učiniti. Posléze pravil legát, předseda koncilu: „Jak bylo dnes před vaším příchodem usneseno, má býti zítra slyšen protektor koncilu pan Vilém, bavorský vévoda, který má list od pana krále římského.“1 Našim se však odklad nelíbil. Žádali, aby mohli zítra přednášeti, vévodu at vyslechnou po obědě. A tak bylo usneseno. 20. ledna V úterý, v den Fabiána a Šebestiána, vstoupili jsme ráno do koncilu a posadili jsme se. Tehdy učinil Mikuláš Biskupec z Písku krásný výklad, aby spojil svůj artikul s prvním. Potom vyložil artikul o stavování hříchů veřejných i soukro- mých, pokud se to dá konati způsobem správným a slušným, a vyložil popis hříchu smrtelného. Potom odevzdal Rokycana svou thesi legátovi Juliánovi, ale tak, aby mu ji po opsání vrátil. „Taktéž učiníme i my vám.“ 21. ledna Ve středu, v den Anežky, ráno sešli jsme se v bytě Matěje Loudy, a když jsme chtěli vyjíti z domu do koncilu, šli mimo nás dva kardinálové, pozdravujíce úklonem hlavy. Každý z nich měl dlouhou vlečku, kterou nesl vždy zvláštní sluha za ním jdoucí. Když pak jsme přišli ke hřbitovu kostela, v jehož jedné části byl shromážděn koncil, vyšel nám naproti Jan Maulbronnský a zvěstoval nám událost před koncilem veřejně oznámenou, jak někdo z našich, když šel na mostě kolem obrazu Kristova, hodil po něm, ale my jsme o tom nevěděli. Po příchodu do koncilu povstal Mikuláš Biskupec a opa- 1s t. j. Zikmunda; uvádí jej Jan Stojkovic v MC I, 265—268. 20. I.: 1 Srovn. pozn. vzadu. 21. I.: 1 Totiž sněhem. 32

Strana 33
koval, co bylo dříve řečeno, k tomu přidal zvláštní tělesné hříchy lidu i duchovních, potom jen duchovních, jako svato- kupectví, bránění slovu Božímu, a připojil o Alexandrovi," který nejprve vynesl nespravedlivý nález exkomunikace proti Janu Husovi, chtěje zabrániti hlásání slova Božího v městě Praze; a konečně ho upálili k velikému zahanbení království Českého a markrabství Moravského, neboť jeho život byl stále všem zřejmý, mravný, neposkvrněný, svatý a bez výtky před celým královstvím. Po jeho upálení byl bezbožně a ukrutně ohněm zahuben mistr Jeronym, protože se zpěčoval potvrditi, že bylo spravedlivé, a nechtěl souhlasiti s odsou- zením Jana Viklefa. Nad tímto tedy výkladem, velmi protivným koncilu, se ně- kteří smáli, jiní skřípali zuby, ostatní pak mručeli. Legát však spráskl rukama a vzhlédl vzhůru k nebi. Tehdy pravil Mikuláš Biskupec: „Bylo nám povoleno, že nám chcete dáti svobodné slyšení, že máme před vámi vyjádřiti svou vůli.“ Legát mu řekl: „Učiňte někdy přestávku, aby si mohli od- plivnouti. Máte míti naprosto plné slyšení.“ A tak Mikuláš pěkně a důstojně svou řeč dokončil. Téhož dne se sešli skoro všichni naši do bytu Prokopova a tam chtěl Rokycana mermomocí dosáhnout, aby jemu bylo svěřeno dokazování třetího artikulu. Souhlasili s ním jen Be- neš Mokrovouský, Jan Velvarský a Martin z Chrudimě; pro- tože však jiní nesouhlasili, nemohli se na ničem usnésti. Tamže vytýkal Rokycana Biskupcovi, proč tak tvrdě napadl preláty. Ten mu dal dostačující odpověď. Také se Biskupec důvodně Rokycanovi ospravedlnil ve věci ukázání svého spisu, kterému nevyhověl. Téhož dne dostal Prokop, protože se nezúčastnil koncilu, ve večerní hodině vzkaz od legáta Juliána po Janovi Maul- bronnském, zda není churav, že to takřka s bolestí o něm slyšel; ale on opominul přijíti pro lázeň. 2 Papež Alexander (1409—1410), třetí z papežů, zvolený konci- lem v Pise. Deník Petra Žateckého 3 33

Strana 34
22. ledna Ve čtvrtek, v den Vincence, shromáždili jsme se všichni kněží po obědě do bytu sirotků a jednali jsme o přednesení třetího artikulu, totiž o svobodném hlásání slova Božího, komu by mělo býti svěřeno. A tam obvinil Rokycana Pro- kopa a Engliše, že jsou příčinou celého onoho Biskupcova rozdělení o svrchu řečených hříších. A zůstali jsme při tom, že to přednese Oldřich, a nikoli Rokycana, ale tak, že se nemá obrátit na újmu pánů to, že nebyl od bratří kněží při- puštěn Rokycana, který to chtěl jejich jménem přednésti; také že tím nemá být zkrácen Beneš,i aby tak neutrpěl od- mítnutí v jiných věcech, jež se mají projednávati v radě bratří vyslanců poslaných ke koncilu; také za třetí nemají bratří v Českém království, až tam s pomocí Boží přijdou, útočiti na pány, že proto ztratili svůj hlas. Na třetí věc bylo odpověděno, že jejich úřadu nepřísluší vyřizovati takové věci, ale že jsou (páni) obviňováni proto, že slíbili s nimi jíti, ale nesplnili slib.2 První dvě věci byly prostě připuštěny. Avšak Rokycana tehdy tvrdě přednesl především to, že podle apoštola »má se ostříhati to, co bylo svěřeno«,3 protože prý mu to bylo uloženo od zemských pánů českých; za druhé, že kdyby to chtěl jiný přednésti, on sám by snad rychleji došel k cíli, nebo kdyby ho druhý předešel, že by on mohl tak zvučně volati jako druhý. Prokop odpověděl: „Raději bych zemřel, než bych se před nimi pokoušel o takové rozdělení; ale raději bychom měli skrze posly zabrániti tvému úmyslu.“ A dále ať to již pod závazkem svěří jemu nebo Martinovi, aby z toho nevzešel 22. I.: 1 Beneš Mokrovouský; srovn. pozn. vzadu. 2 Byli to Menhart z Hradce, Václav z Kravař a Přibík z Kleno- vého, kteří byli na obecném sněmu království v Kutné Hoře zvoleni do poselstva, ale do Basileje nejeli. 3 Podle I. Tim. 6, 20; začátek toho verše zní: »Ó Timotee, cožt tobě svěřeno, ostříhej« ... 4 Snad ohlas Písma, Jan 20, 4: »Běželi pak oba spolu. Ale ten druhý učedlník předběhl Petra, a přišel prvé k hrobu«. 5 totiž Oldřichovi ze Znojma. 34

Strana 35
příliš veliký spor. Nakonec upravil výklady, totiž v sou- stavnou podobu, která je výše uvedena tam, kde je takovéhle znaménko [asi vlnovka vedle dvojtečky (:)]. 23. ledna V pátek po Vincencovi ráno jsme přišli do koncilu a Oldřich přednesl thesil o třetím artikulu, totiž o svobodném hlásání slova Božího; nejprve o dvojím slově Božím, t. j. syn Boží a slovo od Boha zvěstované lidem skrze anděly, proroky, Krista a apoštola. O prvním Apok. 19, 11—13,2 o druhém Jan: »Ale slovo Páně zůstává na věky«; potom jak se liší slovo Boží od slova lidí, totiž v pravdivosti, spolehlivosti atd. Potom učinil o kněžích závěry s přídavkovými závěrky. Na konci povstal Rokycana a oznámil udání, podle kterého byli před koncilem udáni, totiž že házeli na obraz Ukřižova- ného; že o tom naprosto nevědí a že chtějí zachovati veške- rou úctu pro dosažení žádoucího cíle. Jemu odpověděl po poradě Julián: „Jsme vděčni za vaše přání a doufáme v dobrý konec; také chtějí-li si někteří vyjít z města na čerstvý vzduch, budou míti k tomu dovolení, nebudou-li mlu- viti. Neboť chodí po vsích, aby kázali, a proto se bojíme, aby z toho nevzniklo nějaké zlo, ba přejeme si, abyste tomu za- bránili.“ Bylo mu odpověděno: „Naši světští lidé vycházejí pro píci koním, totiž pro seno a slámu, a ti neumějí kázat; ostatně jsou to Češi.“ K tomu bylo dodáno: „Víte, že Němci jsou zvědaví; kdyby tedy někteří položili našim otázku, zda s Toto znamení bylo v předloze jediného rukopisného opisu, který je zachován, ale písař je z originálu neopsal. 23. I.: 1 Srovn. pozn. vzadu; lat. positio = these, výklad. 2 Apokal. 19, 11—13: »11. I viděl jsem nebe otevřené, a aj, kůň bílý, a ten, kterýž seděl na něm, sloul Věrný a Pravý, a spravedlivě soudí i bojuje. 12. Oči pak jeho byly jako plamen ohně, a na hlavě jeho korun množství, a měl jméno napsané, kteréhož žádný neví, než on sám. 12. A byl odín rouchem pokropeným krví, a slovet jméno jeho Slovo Boží«. 3 Nikoli Jan, nýbrž I. Petr 1, 24. 4 V lat. originále: cum corollariis. 35

Strana 36
pokládáme Marii, matku Kristovu, za pannu, a odpoví-li se jim, že ji uznáváme za pannu a za nejdůstojnější stvoření po jejím synovi, zdá se, že to nezpůsobí nijaké nebezpečenství.“ A tak jsme se vrátili do bytů. 2 4. ledna V sobotu ráno povstal v koncilu Oldřich, nejdražší bratr, zopakoval stručně, co z duše bylo řečeno o kněžích dobrých a špatných, a počal dokazovati, že svobodné hlásání slova Božího je kněžím Páně dovoleno příkladem Kristovým a apoštolů a svatými Písmy, prvotní církve a (církevních) uči- telů a koncilů. Posléze připojil: „Veřejně vám prohlašuji, že není toho, jak tvrdí někteří, jako bychom my naprosto za- vrhovali doktory;i naopak když citujeme, dovoláváme se nejen starých, nýbrž i novějších, kteří se pravdivě opírají o Písmo, jako je Lyra, Gorram atd." Jeden kněz, totiž prokurátor koncilu, který vpadává do řeči, povstal v koncilu a pravil: „Tuto pronesenou thesi při- ložte k aktům svatého koncilu,“ a posléze připojil: „Pozna- menejte také dodatek o doktorech!“ Jemu řekl Prokop: „Dobrá, ale tak bylo přece usneseno v Chebu.“ 25. ledna V neděli, kdy se připomíná obrácení Pavlovo, navštívil Pro- kop dva kardinály; ti, třebaže dříve přijali Čechy neuctivě, přece s ním a s panem Vilémem Kostkou jednali s velmi slušnou zdvořilostí a omluvili se za nezdvořilost a mezi jiným jeden pravil: „A kdyby nás měl papež, pověsil by nás.“ 26. ledna Když jsme přišli v pondělí ráno do koncilu, šli za námi dva kardinálové s vlečkami, při čemž vlečky nesli sluhové. Tehdy 24. I.: 1 T. j. církevní učitele, vykladače Písma, doktory theologie. 36

Strana 37
počal mistr Petr Engliš přednášeti svou thesil tím, že dopo- ručoval obzvláště svrchu řečené tři artikuly; potom přednesl v soustavné podobě svůj artikul, totiž proti kněžskému pano- vání, a předložil čtyři předpoklady. Po těchto předpokla- dech se dovolával pro pravdivost artikulu Písma Starého Zá- kona, dále Nového Zákona, potom Lyry, který vysvětluje ně- která řečená místa, posléze starých (církevních) učitelů,“ totiž Dionysia, Klementa, Origena a Jeronyma. A tak nechal ostatní věci na dokončení příště. Potom dali prokurátorové koncilu zaznamenati do akt kon- cilu thesi Oldřichovu, kterou tehdy předložil. Po obědě šel jsem s Prokopem a Markoltem k minoritům podívat se na jejich knihovnu a našli jsme v ní jen málo hodnotných knih, nehledíme-li na bibli, a jenom prostřední konkordance k ní a výklad na některé knihy bible. Téhož dne bylo posláno po- selství k Řekům, aby přišli na koncil basilejský. 27. ledna Když jsme v úterý ráno přišli do koncilu, pokračoval mistr Petr Engliš v citování (církevních) učitelů ve prospěch prav- divosti artikulu, totiž proti kněžskému panování, a uváděl některé výroky Jeronymovy, Augustinovy, Ambrožovy, Ře- hořovy, Chrysostomovy a jednoho Pařížského,i a ostatek nechal nazítří. Po obědě jsme šli čtyři kněží s jinými do 26. I.: 1 lat. positio. 2 Srovn. pozn. vzadu; výraz dominium civile = světské panování je vykonávání vrchnostenských práv nad lidmi poddanými. 3 V lat. originále: suppositiones, jsou to vlastně dílčí these. 4 V latinském originále: doctores. 27. I.: 1 Bylo několik Vilémů, kteří měli přívlastek »Pařížský« (Parisius). První byl Vilém z Auvergne († 1248), pařížský biskup a profesor filosofie a theologie; některé spisy, jemu přičítané, jsou od Viléma Peralda (Peraulta), který měl přívlastek Lyonský (Lug- dunensis). Engliš však na tomto místě citoval skutečně Viléma Pe- raulta, a to z jeho spisu »Summa de vitiis« (tit. O lakotě, rubrika: O lakotě prelátů; srovn. F. M. Bartoš »Peter Payne pro Bohemis« 31). 37

Strana 38
kláštera dominikánů2 prohlédnout si jejich knihovnu; ta byla mnohem nádhernější a cennější než knihovna minoritů. V ní, totiž knihovně dominikánů, jsme našli mystický vý- klad hry v šachy“ a četné jiné dobré knihy a odděleně v druhé místnosti měli mnoho svazků z práva církevního a občanského s jejich doktory. Potom procházejíce jsme přišli ke kardinálovi z Piacenzy, který se zdržoval v témže klášteře, a ten nám ukázal příznivou tvář. Prokop mu pravil: „Přáli bychom si některé knihy a oni bratří je nám odpírají podle svého statutu, totiž že se nepůjčuje žádná kniha mimo klášter.“ Kardinál odpověděl: „Kolikkoli budete chtít mít, dostanete.“ Tehdy zmírnil převor“ svou řeč dříve promluve- nou slovy: „Dosud jsem je docela neodmítl.“ A tak napivše se s kardinálem jsme odešli a přišli jsme k legátovi Juliánovi. Ten přivítal Prokopa objav ho, zavedl ho s sebou do světnice a tam byli sami dva skoro půl hodiny. A sami se zavázali, jak mně vypravoval Prokop, že může jeden druhému pověděti, co bude chtít, aniž se mu to má bráti za zlé. A tak řekl Prokop kardinálovi: „Stojíte velmi zle, po- výšeně přehlížíte prvotní církev a jste příliš vzdáleni od styku s Duchem svatým, a přece se domníváte, že vše, co činíte, činíte z návodu Ducha svatého, čehož však před Bohem není; my, ohlížejíce se po prvotní církvi, shledáváme, že zachová- vala naše čtyři artikuly.“ Ale legát mu mnoho neodporoval a mluvili mezi sebou ještě o jiných věcech. V téže době, když chtěl Matěj Engliš' dokazovati jednomu 2 V lat. originále: praedicatorum = kazatelů; tak se nazývali dominikáni. s Miní se nepochybně kniha francouzského dominikána Jakuba de Cessolis »Scaccarius« (má také jiné názvy: »Solatium ludi scacco- rum« nebo »Liber de moribus hominum«); jsou to symbolické vý- klady šachovních figurek, šachovnice i hry samé. Česky ji zpraco- val už Tomáš ze Štítného v »Kniežkách o šašiech«. 4 Byl to Jan Nider, který se v r. 1432 horlivě účastnil jednání mezi koncilem a Čechy, zejména i v Chebu. 5 Není to omyl místo: Petr Engliš. Byl to Matěj z Hnatnic, který dosáhl r. 1912 hodnosti bakalářské a dostal zatím příjmení Anglicus (Engliš), jistě proto, že byl od strany Husovy poslán do Anglie, jako se tam vypravil ještě r. 1411 M. Jeronym Pražský. Matěj Engliš 38

Strana 39
doktorovi, Janu Slovanovi z řádu dominikánů, že všichni jeho bratří mají kázati, pravil Jan: „Stačí, že bude kázati jeden.“ A jeden auditor papežského paláce" připojil: „Dříve bylo málo kněží mezi mnichy, nyní však je vysvěcováno více mnichů laiků na kněze, ne pro službu kazatelskou, nýbrž pro zbožnost a hojnější obětování; proto nemají být podle sva- tého Tomáše přísně zkoušeni ve vědění jako kněží, kteří mají dosáhnouti svěcení k péči o duše.“ 28. 1edna Ve středu ráno jsme přišli do koncilu; tehdy začal Petr Engliš od Bernarda a citoval jeho výrok k papežovi Euge- novi, v němž praví: „V tom jsi nastoupil po Konstantinovi, a ne po Petrovi.“ Potom se dovolával Hugona, který, zdá se, více mluvil pro ně; proto se kdosi ozval: „Díky vám.“ Potom se dovolával Mistra dějin,1 Mistra sentencí,2 »znamenitého« přednášel o díle »Opus arduum valde«, lollardském výkladu na Apo- kalypsu Janovu, jehož původcem byl nejspíše Richard Wyche a které obsahuje prudké útoky proti papeži. R. 1424 byl poslán jako husitský diplomat na dvůr litevský a polský. R. 1433 byl rektorem školy nejspíše lounské (Truhlář, Cat. I, 582). Náš Deník dosvědčuje na dvou místech, kde má rukopis výslovně jméno Mathias, jeho účast v poselství basilejském. O Matěji Englišovi psal F. M. Bartoš v JSH XX, 1951, 50 a XXI, 1952, 114—5. s Míněn Jan Stojkovic z Dubrovníka. 7 Jan Palomar, arcijáhen barcelonský. 28. I.: 1 Miní se Petr Comestor (Petrus Manducator) z Troyes ve Francii, který žil v 2. pol. XII. stol., byl kancléřem pařížské ka- tedrály a profesorem na universitě a nakonec členem řádu augusti- niánů. Jeho »Historia scholastica« (nazývaná také stručně Kome- stor) podávala obsáhlé dějiny biblické Starého i Nového Zákona až do pobytu sv. Pavla v Římě spolu s dějinami starých Řeků a Římanů. Tato kniha, ve středověku velmi oblíbená, byla po česku zpracována kolem r. 1400. 2 Byl to Petrus Lombardus, rodem Ital z Lumellu, pařížský bis- kup († 1164). Jeho »Libri quattuor sententiarum« podávají vlastně výklad ke čtyřem knihám Sentencí Tomáše Akvinského a obsahují rozvedení soustavy scholastické theologie. Hus napsal k tomuto dílu latinský výklad »Super quattuor Sententiarum«. 39

Strana 40
doktora,3 Tomáše, z (míst) kánonu apoštolů, z (usnesení) koncilů a Dekretu.“ Potom řekl před koncilem něco za sebe a vtipně« mluvil proti odsouzení knih mistra Jana Viklefa a Jana Husa, který požíval dobré pověsti v celých Čechách. Rovněž se omlouval za svou zvyklost, s jakou vyslovuje latinu. Nakonec pravil: „Pro Boha, shodněme se o tom, co je to církev, protože jeden říká: „Oni jsou církev,“ a druhý tvrdí: „Nikoli.“ Potom povstal Rokycana a děkoval jménem všech, že jim dali svobodné a plné slyšení, totiž v přednesení čtyř artikulů, a žádal: „Jestliže jsme v něčem urazili Vaše Ctihodnosti a Otcovské Důstojnosti, odpusťte nám! Rovněž žádáme, kdož budou mít předložiti písemná zpracování proti našim výkla- dům, aby předložili doklady bezpečnější co možná nejstruč- něji pro rychlejší dosažení žádoucího cíle. Také bude-li se nám zdáti, že něco potřebuje repliky, abychom na to měli pořadí i čas.“ A legát to slíbil. A Rokycana dodal: „Žádáme, abyste totéž pověděli a poděkovali panu vévodovi, že se bed- livě účastnil z lásky k budoucí jednotě, třebas latinsky ne- 3 Latinsky »sollemnem«. »Doctor sollemnis« byl stálý přívlastek, kterým byl označován Jindřich Goethals z Gentu (Henricus Ganda- vensis), narozený r. 1217, zemřel pravděpodobně r. 1296 v Tournai, kde byl kanovníkem a později arcijáhnem. a Kánon apoštolů: Apoštolské kánony tvoří 47. kapitolu osmé knihy Konstitucí apoštolských a je to 85 kratších církevních práv- ních pravidel, jejichž původ se klade do začátku V. století. Apoštol- ské konstituce jsou pseudoapoštolská, ale církevně nezávadná sbírka předpisů o církevní kázni a křestanském životě, původně složená řecky v osmi svazcích. 5 Míní se »Decretum Gratiani«, soubor církevního práva, jejž sestavil Gratianus, kamaldulský mnich a profesor na klášterní škole v klášteře sv. Felixe a Nabora v Bologni. O jeho životě nemáme zpráv. Okolo r. 1140 sebral předpisy církevního (kanonického) prá- va, roztroušené v rozličných sbírkách, a shrnul tuto látku v jednot- né sbírce, nazvané »Concordantia discordantium canonum« neboli »Decreta«; později byla nazvána »Decretum Gratiani«. Dílo bylo prací soukromou, a ač se dostalo do Corpus iuris canonici, nebylo od církve uznáváno za sbírku úřední, ale ve středověku i později požívalo vážnosti a theologové ho velmi hojně užívali. 6 Čtu festive misto Palackého festivae. 40

Strana 41
rozuměl.“ Bylo mu to přeloženo do němčiny. A on se vyjádřil, že mu byl ten úkol svěřen od pana krále, za něhož je protek- torem svatého koncilu a ochráncem města: „A proto rád uči- ním, čímkoli mohu přispěti k budoucí jednotě.“ A jemu jmé- nem všech poděkoval Kostka. Potom se jal mluviti legát,' totiž že máme zapomenout na křivdy a abychom směřovali k láskyplné jednotě; a potom přednesl dotaz: „Chtěli bychom nejprve věděti, zda bylo toto všechno řečeno se společným souhlasem všech.“ A hned při- pojil: „Slyšíme, že někteří nedrží, že může trvati případek bez podstaty; rovněž tvrdí, že chléb zůstává po posvěcení chlebem; a někteří z vás mnoho doporučují Řeky.“ Později však to nevložil Julián do svého písemného zpracování, třebaže jiné věci v plné podobě předložil a dal Čechům; ty se ve své vlastní podobě čtou jinde. Předloživ ony otázky, přál si legát dostati odpověď jedním slovem: „věřím“ nebo „nevěřím“. Když se odmlčel, povstal Jan Slovan z řádu dominikánů, doktor theologie, a žádal, aby mu dal koncil možnost posta- viti se proti prvnímu artikulu, totiž o přijímání pod obojí způsobou. Tehdy mu to bylo na přímluvu druhých zaručeno. Legát pak pravil: „Snad chcete dříve odpověděti na články námitek.“10 Naši však požádali o dovolení vyjíti, aby si o tom pohovořili; když je dostali a skončili, vrátili se a podle jedno- myslného souhlasu si přáli ony články písemně a čas na uvážení. Legát to slíbil a v den Jovův, t. j. ve čtvrtek před večeří to splnil. 30. ledna V pátek pak ráno jsme se sešli a jednali jsme o artikulu o kněžském panování, aby bylo přidáno o odnětí statků 7 Srovn. pozn. vzadu. 8 V lat. originále: accidens sine subiecto. 9 Překládám podle emendace Rybovy que místo Palackého qui. 10 Srovn. pozn. vzadu. 30. I.: 1 Místo Palackého domini překládám podle emendace Ry- bovy dominii. 41

Strana 42
kněžstvu, jestliže se vskutku proviňuje. A tak nakonec pravil mistr Petr Engliš: „Přidám tři věci, totiž o odnětí statků kněžstvu, jestliže se vskutku proviňuje, za druhé proti nad- bytku statků, za třetí o praxi evangelické.“ 31. ledna. Když jsme přišli v sobotu do koncilu, povstal jeden doktor cisterciácký a mezi jiným pravil: „Svatosvatá církev římská v Duchu svatém řádně shromážděná,“ atd. Rovněž velmi chválil koncil. Rovněž: »Vyjde člověk k dílu svému,«* atd. Díla jsou dvojí: nejdříve svazkem lásky znovu sjednotiti, co bylo rozvázáno; tím odůvodňoval apoštol“ »jednotu ve svaz- ku pokoje«; za druhé pokrm moudrosti opět nalíti lidu Boží- mu; druhá věc náleží představeným, proto napomíná apoštol Timothea. K první věci navádějí tři činitelé, totiž příroze- nost, která si přeje jedno, proto kdo neusiluje v přítomnosti o pokoj, staví se níže než němá tvář. Rovněž: Rozdělení,“ kteří nehledají jednoty, nemají lásky. Rovněž: K tomu je navádí lidská potřeba. Rovněž: Kdo nebude chtít míti du- chovní jednotu, třebas by byl na čas v rozkvětu, přece bude nakonec obrácen vniveč, jako pokolení Benjaminovo v knize 2 Místo Palackého de oblatione cleri překládám podle rukopisu: de ablatione cleri. 31. I.: 1 Jan z Aulnoy [de Alneto], opat cisterciáckého kláštera v Ourscampu [Ursi campus], byl na koncilu za svůj řád a za pa- řížskou universitu († 1440). 2 Srovn. pozn. vzadu. 3 Žalm 103, 23: »Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera«. 4 Pavel k Efezským 4, 3: srovn. pozn. 2 k 17. lednu. 5 II. Tim. 2, 15: »Pilně se snažuj vydati sebe Bohu milého dělníka, za nějž by se nebylo proč styděti, kterýž by právě slovo pravdy rozděloval«. 6 Překládám: divisi místo Palackého divisit. 7 Místo Palackého voluerit překládám podle emendace Rybovy noluerit. 42

Strana 43
Soudců; dokladem je také Dátan a Abiron. „Jest tedy čas, abyste se probudili ze spánku.“10 Rovněž: „Vyzýváme vás, abyste nepřijímali milost Boží nadarmo.“ Rovněž: „K vám Čechům obracím svou řeč, zda nevíte, koho prohlašují za syna člověka; zda nevíte, co se o vás říká, že na vás závisí všechno dobré?1 Proč tolik vá- háte, proč se nepodřídíte koncilu? Ten se jistě nemůže mý- liti.“ Pravil o tomto svatém koncilu: „Věřte mi, kdyby se sto let disputovalo o víře, je nutno podřídit se koncilu, tak jako byla věc upuštění od zákonitých předpisů svěřena koncilu v patnácté kapitole Skutků.11a Rovněž: „Jak velikou radost by měli andělé Boží, kdybyste se vy svěřili koncilu.“ Rovněž: „Od vás doktorů a mistrů má být podán výklad Písma, aby čeští poslové, budou-li pečlivě hleděti na narozeného krále,12 nalezli ho na tomto místě.“ A řekl mnoho jiných výroků, jež chválily koncil a Čechy tupily, a radil, aby se podřídili sva- tému koncilu. Po něm hned povstal Jan Slovan svrchu jmenovaný a začal přednášet thesi, rozvrhnuv ji na čtyři části, totiž vhodnosti3 atd. Tato these je zapsána jinde. 8 V 20. kapitole knihy Soudců se vypravuje, jak pokolení Ben- jaminovo několikrát porazilo ostatní pokolení izraelská, ale ko- nečně bylo samo na hlavu poraženo a veliká většina jeho mužů pobita. 9 Dátan a Abiron povstali, jak vypravuje Numeri 16, proti Moj- žíšovi, ale Hospodin je zahubil. 10 Podle Řím. 13, 11; celý verš zní: »A zvláště pak vidouce ta- kovou příhodnost, žet jest se nám již čas ze sna probuditi. Nynít zajisté blíže nás jest spasení, nežli když jsme uvěřili.« 11 V orig. se praví: »Zda nevíte, co o vás lidé myslí a mluví? Vždyt skoro u všech je rozšířeno přísloví, že spása křesťanství zá- visí na vás a ve vašich rukou spočívá.« 11a Tam se totiž vypravuje, jak apoštol Petr se staršími v Jeru- salemě rozhodl spor o obřízce, kterou doporučovali někteří křesťa- né z Židovstva. 12 Narážka na vstupní thema Rokycanovo na koncilu, kde pro- mluvil na slova Mat. 2, 2: »Kde jest ten narozený král židovský?« Srovn. i pozn. vzadu k 10. lednu. 13 Replika Jana z Dubrovníka je u Mansiho XXIX, 699—868. V úvodě pravil, že musí vykonati čtyři věci: Za prvé předeslati pří- 43

Strana 44
1. února V neděli před svátkem Očišťování konali slavnostní pro- cesí, v kterém šel na konci Julián, a jak přecházel, udílel podle vypravování požehnání lidu jako papež. Téhož dne vrátil pan Prokop jeden díl Viklefa, který si předešlého dne vypůjčil, ale přál si dostati druhý. 2. února V pondělí, t. j. v den Očišťování, sešli se po obědě kněží pojednat o článcích námitek jim předložených a nebyli svor- ní, jakou odpověď mají dáti. Proto Rokycana, poněvadž ne- zamýšlel zjeviti jim všechno, pravil zakrytě: „Kristus nařídil některé věci pod trestem věčného zatracení, jak je zřejmé z evangelií, a přece chtěl to míti skryto. Proto řekl mistr Jakoubek na smrtelné postelil — a bylo při tom přítomno skoro dvanáct kněží —: Máte míti dvojí knihy, jedny pro své rozjímání, a s těmi nechoďte před lid; jiné pak pro po- učování lidu. A stran trvání (remanence) chleba v svátosti buďte opatrní, abyste svátost nezbavili u lidu úcty; vidíte totiž, jak jsou lidé náchylní k opovrhování.““ Rovněž pravil Rokycana, že se mu nelíbí hojné obrazy. Rovněž: „Modlím se kanonické hodinky, ale ne vždycky, protože bývám zaměst- nán jinými věcmi.“ A tak přednesli větší počet článků, jež se měly předložiti koncilu, ale přece se na žádném neustálili. V téže době přišel mezi nás Jan Maulbronnský s dvěma hodné a potřebné omluvy, za druhé vzývati pomoc Boží, za třetí připojiti potřebná a obvyklá prohlášení, za čtvrté dotvrditi, upevniti a posíliti zvyklost obecné římské církve v přijímání pod obojí způ- sobou, pokud se týká laického lidu, a vyvrátiti, pokud to bude možno a pokud dovolí jeho slabé síly, tvrzení protivná (srovn. i níže text k 3. únoru). 2. II.: 1 Mistr Jakoubek ze Stříbra před smrtí († 9. srpna 1429) v přítomnosti četných svých žáků a přátel, zvláště Petra Payna a Jana Rokycany, napomínal zejména k opatrnosti v učení o svá- tosti oltářní. Tato jeho poslední řeč je v jejich sepsání známa pod názvem »Confessio circa agonem«. 44

Strana 45
kněžími, aby od lyonského biskupa pozval nazítří k obědu deset2 osob, jež měl on, Jan Maulbronnský, jmenovati. A hned jmenovala Prokopa s Vilémem Kostkou, Rokycanu s Velva- rem, Martina z Chrudimě s Benešem Mokrovouským, Mar- kolta“ s Matějem Loudou, Oldřicha“ s Jírou,“ z nichž někteří hned slíbili, druzí však, totiž Markolt a Oldřich pravili, že v svých případech mají důvod oznámiti to svým lidem. Na- zítří nešli dva, totiž Markolt a Matěj Louda. 3. února Když jsme v úterý, v den Blažeje, ráno přišli do koncilu, vstoupili za námi kardinálové s vlečkami a každému nesl vlečku sluha, který šel za ním. Potom ihned stručně zopako- val své minulé2 výklady, připojiv svou náležitou omluvu za mnohé své nedostatky; za druhé vzýval pomoc Boží, za třetí učinil takové prohlášení, že chce být od koncilu opraven ve všech svých nesprávných výrocích, a dodal: „Kéž by byla učinila takové obecné prohlášení strana protivná.“ Potom předložil mnohé předpoklady. Za nimi tři závěry a posléze slíbil, že předloží důvody svědčící proti němu. Předpokladů se zhostil jakž takž. 4. února Když jsme pak přišli ve středu ráno do koncilu, předložil (Jan z Dubrovníka) první závěr, totiž že svátost přijímání 2 V rukopise septem (sedm) místo správného decem (deset). 3 V následujících dvojicích je vždy k jednomu knězi přidru- žován laik. 4 Kněz Markolt ze Zbraslavic. 5 Kněz Oldřich ze Znojma. 6 Pan Jíra z Řečice. 3. II.: 1 totiž Jan z Dubrovníka. 2 ze dne 31. ledna. 3 V lat. originále suppositiones = vl. dílčí these. Uvedl jich šest- náct a mimo to několik zvláštních (u Mansiho XXIX, 715—734). 45

Strana 46
pod obojí způsobou není všem věřícím potřebná k spasení, totiž potřebná naprosto (a přeběhl ten závěr stručně), a dru- hý, totiž že svrchu řečené přijímání není potřebné lidu svět- skému, totiž pojme-li se potřebnost jako lepší způsob do- sáhnout žádoucího cíle, ani užitečné, nýbrž že je bez schválení římské církve neužitečné a škodlivé. A opakoval jej dvakrát, a když dokazoval druhý závěr, dokazoval jeho druhou návěst podle Jana 6, 32—35,1 že Kristus mnohokrát jmenoval chléb, nikoliv krev, tu jen několikrát. Rovněž: Tamže vůbec není zmínky o víně. Rovněž se dovolával Lukáše 11, 3: »Chléb náš vezdejší«,2 Mat. 6, 11. Rovněž: Nežádáme si způsobu, nýbrž podstatu, t. j. Krista, který jest obsažen v jedné i druhé způsobě. Rovněž: U Lukáše v patnácté kapitole (23) o tuč- ném teleti se nestala žádná zmínka o nápoji. Rovněž: Za třetí podle učení apoštolského: Ve slovech I. Kor. 5, 7: »Neboť jako Beránek náš velikonoční za nás obětován Kris- tus,« není zmínky o víně. Rovněž: I. Kor. 11, 13: »Když se scházíte k jídlu,« nezmínil se apoštol o víně4 a naznačil, že 4. II.: 1 Toto dokazování Jana Stojkovice je u Mansiho XXIX, 735—747. Příslušné místo (Jan 6, 32—35) zní: »32. Tedy řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. 33. Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe a dává život světu. 34. I řekli jemu: Pane, dávejž nám ten chléb vždycky. 35. Ježíš pak řekl jim: Ját jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lač- něti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.« Ale ve v. 53—55 mluví Ježíš výslovně o těle a o krvi. 2 Místo v Kralické zní: »Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne.« s Tam se totiž uvádí podobenství Ježíšovo o dvou synech. Mladší z nich si vyžádal na otci díl statku, který mu náležel, odešel s ním do jiné krajiny a tam ho rozmrhal. Potom pásl vepře a trpěl hlad a nouzi. I vrátil se k otci a kajícně se mu vyznal, že není hoden slouti jeho synem. »22. I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. 23. A přivedouce to tele tučné, zabíte, a hodujíce, buďme ve- selí.« Je to převzato z Lyry (Mansi XXIX, 739). * Toto místo (I. Kor. 11, 33) zní: »A tak bratři moji, když se scházíte k jídlu, jedni na druhé čekávejte. 34. Pakli kdo lační, doma jez, abyste se nescházeli k odsouzení.« Ale předtím (24—27) mluví Kristus o těle a krvi a ve v. 28 výslovně praví: »Zkusiž tedy 46

Strana 47
těm, kdož přijímají, má stačit přijímání pod jednou. Rovněž: Chléb a víno, které obětoval Melchisedech, neobětoval lidu, nýbrž Bohu, a byl to předobraz Kristův, jak praví apoštol k Židům.“ Rovněž: Ani se nenachází psáno, že jedli beránka velikonočního a pili při tom víno, třebas při jídle pili, ale přece chtěl apoštol především naznačit, co by bylo potřebné. Rov- něž: Manna byla pokrm, ale není při ní zmínky o nápoji; proto Kristus, potvrzuje předobrazy Starého Zákona, nena- řídil píti krev. Rovněž: Krev byla obětována od kněze, a nikoli od lidu, ledaže při posluhování.“ Rovněž: Jedině kně- žím bylo dovoleno přijímati tekutou oběť. Rovněž: Tomáš ve čtvrté knize Sentencí tvrdí, že jen samotní kněží mají při- jímati první způsobu. Rovněž: Kdosi vyslovil žádost: »Žá- dám, abych byl připuštěn k jedné třídě kněžské,«' totiž aby jedl chléb. Rovněž: V Gen. 19, 3 předložil (Lot) chléb, a víno nikoli.1 Rovněž: III. Král, 19: Eliáš snědl chléb, ale nepil víno.11 sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí.« Jak je vidět, citoval Jan z Dubrovníka Písmo podle toho, jak se mu to hodilo. 5 Žid. 7, 3; apoštol Pavel v té kapitole vykládá o kněžství Mel- chisedecha, krále sálemského, a praví: »3. Bez otce, bez matky, bez rodu, ani počátku dnů, ani skonání života nemaje, ale připo- dobněn jsa Synu Božímu, zůstává knězem věčně.« (Srovn. Mansi XXIX, 740.) 6 Ryba navrhuje misterialiter (mysticky) místo ministerialiter. 7 Akvinský; tak i na četných jiných místech. 8 Tomáš tam v oddíle 8. (u Mansiho XXIX, 756) praví: »Přijí- mání těla a krve Páně stejně náleží všem údům Kristovým, ale jedněm se dává tělo Kristovo bez krve, tedy kněz aspoň se může zdržeti přijímání krve.« 9 Překládám ad unam partem sacerdotalem místo Palackého sacramentalem; tak totiž je v rukopise a tak má podle Vulgáty i Mansi XXIX, 741 a příslušné místo (I. Král. 2, 35—36) zní: (Hos- podin praví:) »35. Vzbudím pak sobě kněze věrného, kterýž vedlé srdce mého a vedlé duše mé vše konati bude, a vzdělám jemu dům stálý, aby přisluhoval před pomazaným mým po všecky dny. 36. A budeť, že kdožkoli pozůstane z domu tvého, přijde, aby se po- klonil jemu, pro peníz stříbrný a pro skyvu chleba, a řekne: Při- pust mne, prosím, k jedné třídě kněžské, abych jedl chléb.« 10 V Genesi na začátku 3. kapitoly se vypravuje, jak Lot pozval 47

Strana 48
Rovněž: Druhá2 (návěst) je potvrzována praxí Kristovou, kde dal přijímati jen dvanácti osobám, Jan 13, 2, Mat. 26, 19—20.12a Rovněž: Dal jim přijímati ne jako laikům, nýbrž jim dal návod, jak mají přijímati v kněžství. Rovněž: Ani Marie, ani jiné ženy se nezúčastnily večeře Páně, ani jiní drazí jeho; ty všechny z ní vyloučil. Rovněž: U Jana 6, 1—11 a Mat. 14, 15—2013 při nasycení lidu není zmínky o nápoji, a onen chléb byl svátostným předobrazem chleba, měl však zvláštní chuť tělesnou. Rovněž: U Lukáše 24, 30 se čte: »Lámal chléb, když lačněl«,14 a byla to přece svátost podle výkladu Augustinova v knize o shodě mezi evangelisty. Rovněž: Totéž praví Beda a Theofil. Rovněž: V poslední kapitole Janově (21, 14):15 Rybu, t. j. ukřižovaného Krista, dal jim služebník, ale ne nápoj. Rovněž to dokazoval z od- mítnutí: odmítnout přijímat pod jednou způsobou by bylo k sobě dva anděly, kteří přišli večer do Sodomy a chtěli přenoco- vati na ulici. »3. Ale když je velmi nutil, obrátivše se k němu, vešli do domu jeho. I udělal jim hody, a napekl chlebů přesných, i jedli.« 11 Tam se prorok Eliáš uchýlil před pronásledováním královny Jezabel na poušt a žádal si smrti. »5. I lehl a usnul pod tím jalov- cem. A aj, v touž chvíli anděl dotekl se ho a řekl jemu: Vstaň, pojez. 6. A když pohleděl vůkol, a aj, u hlavy jeho chléb pečený a číše vody. I pojedl a napil se, a lehl zase. 7. Opět vrátiv se anděl Hospodinův po druhé, dotekl se ho a řekl: Vstaň, pojez, nebo vel- mi dlouhou máš cestu před sebou. 8. A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, až na horu Boží Oréb.« 12 Místo Palackého secundo překládám podle emendace Rybovy secunda. 12a Mat. 26, 19—20: »19. I učinili učedlníci tak, jakž jim poručil Ježíš, a připravili beránka. 20. A když byl večer, posadil se za stůl se dvanácti.« 13 Na obou místech se vypravuje, jak Ježíš nasytil pěti chleby a dvěma rybami pět tisíc mužů kromě žen a dětí. 14 Luk. 24, 30: »I stalo se, když seděl s nimi za stolem, vzav chléb, dobrořečil a lámaje, podával jim.« Výklad Augustinův je u Mansiho XXIX, 742. 15 Tam se vypravuje, jak Petr s druhými vrhl na vyzvání Ježí- šovo sít do jezera Tiberiadského a ulovil množství ryb. Když vy- stoupili na břeh, uviděli řeřavé uhlí a rybu navrchu položenou a chléb. Ježíš je pobídl, aby obědvali. »14. I přišel Ježíš, a vzal ten chléb, a dával jim, a rybu též.« (Srov. u Mansiho tamže 743.) 48

Strana 49
hříchem, protože lotrie nepřijímal. Rovněž z praxe prvotní církve: podle Skutků 2, 4217 »zůstávali v lámání chleba«, t. j. svátosti těla Páně, a Písmo nečiní nějakou zmínku o ná- poji. Rovněž: Žádný apoštol se nezmínil o přijímání krve kromě apoštola Pavla. A Pavel to připustil Korintským,1s protože, dokud byli pohany, pívali při obětech krev. Proto jim to připustil, ale o Židech19 se nečte, že by tak byli při- jímali. Rovněž se čte o sv. Petronelle,20 dceři sv. Petra, že přijímala jen pod jednou způsobou. Rovněž: Jeronym nepři- jímal, protože měl výklad jen o první způsobě, jak vypráví Eusebius. Rovněž: Blahoslavený Eusebius jako Cyril2 při- jímal, píše, jen tělo Páně. Totéž činil Dominik, František; Hugo od Viktora potvrzuje totéž.22 Rovněž: Máme z XI. kon- cilu toledského,23 že nebylo rozdílu při přijímání jen jednoho nebo druhého, totiž první nebo druhé způsoby. Rovněž z kon- cilu remešského24 — o něm se čte (v 3. knize Dekretu) „O svátostech“, v 2. oddílu24 — neděje se tam zmínka o krvi, 16 Narážka na vyprávění Lukášovo v kap. 23, 33—43: S Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci; jeden z nich se mu rouhal, kdežto druhý na pravici Kristově ho za to káral a pravil, že jsou spra- vedlivě trestáni, ale Ježíš že nic zlého neučinil. »42. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. 43. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji« (srovn. u Mansiho tamže 743). 17 Místo zní (Skut. 2, 42): »I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách« (tak Kralická; Vulgáta má: in communicatione fractionis panis). 18 Překládám podle emendace Rybovy Cor(inthiis) místo Palac- kého Cui (srovn. i Mansi 743). 19 T. j. o křestanech původu hebrejského, nikoli řeckého. 20 Místo Palackého Petronilla třeba číst podle rukopisu Petro- nella. 21 Alexandrijský. 22 Místo Palackého: Hugo; de Victore idem firma třeba podle rukopisu čisti Hugo de Victore idem firmat. 23 Místo Palackého Toletano IX. má Mansi XXIX, 745 Toletano XI.; XI. koncil toledský se konal r. 675. U Mansiho tamže je uve- deno jeho usnesení (»Cum nihil in divino...«) i podán výklad k to- mu. Před tím uvedl Stojkovic i usnesení VI. cařihradského. 2A) Usnesení koncilu remešského je v oddílu 2, v kapit. »Perve- Deník Petra Žateckého 4 49

Strana 50
nýbrž jen o těle. Totéž z koncilu wormského25 — jak se čte tamže —, protože kde tělo, tam i krev. Rovněž: Kněží směli přijímati jen pod jednou, když byli sesazeni.25a Rovněž:26 Pelagius mluví o přijímání laiků. Totéž tvrdí koncil sardic- ký.27 Rovněž papež Kliment (jak se čte v 3. knize Dekretu) „O svátostech“, v 2. oddílu.28 Rovněž totéž římská synoda.29 Po tom Janovi Slovanovi povstal pan Prokop a nejdříve vytýkal, že jednají proti úmluvám chebským, když zneucťují osoby a říkají, že se mají podříditi koncilu, a mezi jiným pravil: „Doufám, budete-li míti v čemkoli pravdu, když to schválí zákon Páně atd., náš soudce, nebudeme se protivit, nýbrž rádi to přijmeme; budem-li však míti pravdu my, dou- fám, že i vy to přijmete; a když říkáte, že se máme vrátiti do církve, doufáme, že jsme z ní neodešli, nýbrž si přejeme při- vésti do ní jiné, podobně i vás.“ Tehdy se ozval značný smích. Za druhé předložil přání a žádost českých poslů, aby, mo- hou-li, zkrátili čas a mnoho ho neprotahovali odbočující lát- kou, tak, „jako učinil včera doktor Jan Slovan o bytí těla Kristova v svátosti — jako bychom to nevěřili —, aby proti nit ad notitiam nostram« (Mansi XXIX, 746); oddíl = v lat. origi- nále distinctio. 25 Koncil wormský se konal r. 1076 a podle jeho usnesení (v tém- že oddílu, kapit. Presbyter) se nařizuje, aby kněz měl vždy při- pravenu svátost oltářní, to je hostii, aby kdyby někdo onemocněl, mohl mu ji podati, aby nezemřel bez přijímání. A k tomu Jan z Dubrovníka cituje výrok Archidiakona: »Netřeba mimo to při- dávati, protože kde je tělo, tam je i krev.« 25a Toto bylo usnesení koncilu v Agdě [Agatha] r. 506 (Mansi tamže 747). 26 Místo Palackého Idem překládám podle emendace Rybovy Item. A místo Pelaginus čtu Pelagius. 27 Místo Palackého: Sardinensis třeba podle rukopisu a Mansiho 747 čísti: Sardicencis. Sardica (Serdica) byla nynější Sofie v Bul- harsku a koncil sardický z r. 343 byl velmi významný. U Mansiho 747 jsou uvedena dvě usnesení o přijímání. A k tomu Jan Stojkovic připojuje, jak je vykládali o laickém přijímání opat Hosius, Ino- cenc, Ostijský a Jan Andreas. 28 Nařízení papeže Klimenta (O svátostech, oddíl 2, kapit. De tribus gradibus) uvádí Mansi 747—48. 29 Byla to římská synoda, které předsedal papež Lev; její usne- sení je tamže, oddíl 2, kapit. Quibus (Mansi 748). 50

Strana 51
ipo] od oqanjd RT 93 00) o 0 ££h1 vupo| u»pygez e tíbi aoumoid unouoy AxSÍd1ISVg TIONOM VN VALSTISOd OHFNSTD VISIO Spun AQUDIFPUI ar 7" io” a Aounulóg pm) F we1qiid CRD T osou O IifuoT ats» #5 d 1 o wupmuyj "o 5 MI: o JU40W0)4 v OPV ekutáar] renim io Vid fuels nop) o z Ppuy NUR O kueryon snare Ano "a gsupog NS [263203 S ( ne3jhe)" 26 nesmess v. S (2smqs3ay Z Ve AUYOAV'@ INHOH AOQOTUJA 3ngspue 108] qd INT o „ega“ > xruqsung T Wa o: 3 ^ Louse Ap AOUDE, I) I Ps v d - poIquiag „vý o. J +=” ce A OA 010 77 53° sogquoi] ), ^4 I U nsa 29 73a Ááurepzyrc 

Strana 52
nám vzbudil u jiných podezření a nenávist.“ Za třetí se ptal, zda doktor přednášel jménem svým nebo koncilu; naši vy- rozumívali, že tak činí jménem svým. „Vím, že by naše obce nebyly podstoupily tak velikou námahu3 pro tři nebo čtyři doktory.“ A legát slíbil, že brzy bude dána o třetí věci odpo- věď. Po něm povstal cisterciák,31 obviněný od Prokopa před koncilem, a tvrdil, že jim činil výtky nikoli utrhačně, nýbrž z lásky. Podobně se omlouval Jan Slovan, pokud mohl, do- dávaje: „Mohl bych dobře obviňovati tak, jako jste učinili vy.“ Potom povstal Rokycana a naprosto odpíral v tu chvíli podříditi spor soudu koncilu, protože by to bylo proti úmlu- vám v Chebu. „Víme také dobře, co o vás říká papež Eugen; ale v tom jsme nevěnovali mnoho pozornosti jeho slovům a měli jsme obzvláště velikou naději v užitečnost jednoty. Pro to jsme sem přišli. Také co držíme o církvi, povíme svým časem." Tehdy pravil vévoda Vilém,32 protektor koncilu: „Jako jste si přáli, aby vám bylo dáno laskavé slyšení, tak žádám, abyste je také dodržovali. Prosím vás o to jménem pana krále, protože i potom po druhé budete míti čas na odpo- věď, kolik budete chtít.“ A Beneš mu po poradě řekl: „Podě- kovali jsme za to a znovu děkujeme; ale nejsou zde dodržo- vány některé věci, slíbené nám v Chebu.“ Tehdy vévoda: „To by bylo zlé, protože jsem také připojil svou pečeť, proto bych chtěl, seč mohu, naléhati na to, kdyby se to skutečně nedálo, aby vám to zachovávali.“ Julián pak nakonec pravil: „Je třeba mít trpělivost, tak jako ji svatý koncil měl, a dobré mínění jeden o druhém.“ V téže době pravil bratr mnich karmelitán, doktor theo- logie, že Viklef držel kacířství, že jeho památka je třikrát zatracena. „A chtěl bych v jeho knihách ve dvou hodinách najíti kacířství a v přesném znění článek, který byl odsou- 30 Myslí tím cestu do Basileje. 31 Jan z Aulnoy; viz výše p. 1 k 30. lednu. 32 V lat. originále je nesprávné: Fridericus; to byl jednak vévoda braniborský, jednak syn bavorského vévody Štěpána. 52

Strana 53
zen.“ Také Jan Slovan ho nazval arcikacířem naprosto zatra- cené a zlořečené paměti. A tak jsme odtud odešli do bytů. 5. února Ve čtvrtek poslal jeden kardinál, který měl téhož dne při- jeti, napřed dvanáct naložených mezků, pokrytých červe- nými čabrakami. Legát Julián mu vyšel naproti s jiným kar- dinálem a s jinými svými služebníky, při čemž žehnal lidu znamením kříže a kněz před ním nesl stříbrný kříž. Když pak vstoupili spolu do města, Julián a kardinál,i oba žehnali lidi znamením kříže, při čemž byly před nimi neseny dva kříže, a velice sebevědomě vstupovali do města. 6. února Když jsme přišli v pátek, v den Doroty, do koncilu, povstal svrchu řečený Jan Slovan a připojil: „Kromě dvou druhů postupu, které přednesu, totiž učení doktorů a rozumových důvodů, je přece nejpádnějším důvodem zvyklost církve. Proto přes dvě stě let chválí a schvalují (církevní) učitelé ono přijímání podle obvyklého způsobu; proto nikdy neuzná- vali přijímání pod obojí způsobou za závazné, poněvadž v době večeře Kristus podával pod obojí způsobou, ale ne v Emauzích.“ Potom doložil závažnost zvyklosti Augusti- nem, Tomášem.2 Po druhé: Augustin (v 2. knize Dekretu) v XI. oddílu, 7. kapitoles stručně vyjádřil4 platnost zvyklosti. 33 O hádání Čechů s Janem z Dubrovníka a jejich výtkách kon- cilu srovn. vypravování Jana Stojkovice v MC I, 277—279 a čás- tečně i MC II, 323—325. 5. II.: 1 Byl to Alfons de Carillo, kardinál sv. Eustachia. 6. II.: 1 Tam ho poznali dva učedníci, s kterými šel, podle lámání chleba; srovn. Luk. 24, 30: »I stalo se, když seděl s nimi za stolem, vzav chléb, dobrořečil, a lámaje, podával jim.« 2 Místo neúplného Tho u Palackého čtu Thomam. 3 Místo Augustinus XI. dist. et čtu Augustinus XI. dist. 7 (tak má Mansi XXIX, 750). 53

Strana 54
Rovněž nazval Jan Slovan přijímání pod obojí způsobou ne- užitečným a pověrečným. Rovněž pravil: „Nechť nedopustí Bůh, abych někdy z horlivosti četl knihy Viklefovy.“ Rovněž: Jeden »hluboký«“ doktor vyslovil domnění, že Řekové přijali přijímání pod obojí způsobou, protože byli pohany a byli zvyklí na krvavé oběti, ale naopak činili Hebreové. Rovněž se dovolával Ambrože a Jeronyma (citovaných v 3. knize Dekretu) „O svátostech“, v 2. oddílu.“ Rovněž Alexander z Halesu,“ který žil před dobrými dvěma sty lety a nesmí být považován za podezřelého protivné straně; předně pro zvyklost, za druhé pro nevěru, jak ukázal zázrak při lámání. Rovněž se dovolával Alberta Velikého v pojednání o obřadu mešním. Rovněž: Držíme, že je každý kněz povinen při proměňování přijímati pod obojí způsobou pro dokonalost svátosti a pro dokonalé naznačení utrpení Kristova. Rovněž: Kristus to nenařídil sám o sobě, nýbrž skrze ustanovení apoštolské a slíbil, že při něm bude stát až do skonání světa.7a Rovněž: Tomáš, který byl ducha spíše andělského než lidského, a mnoho věcí ho doporučuje; rovněž se mu zjevil v noci sv. Petr a dokonale ho poučil; rovněž: že žil skoro před dvěma sty lety. Rovněž: Kdyby se přijímala krev, bylo by při tom nebezpečenství,“ proto se 4 Následující výroky všech citovaných theologů jsou u Mansiho XXIX, 749—768 (potom i později), a to: Augustina a Tomáše 749 až 750, Ambrože a Jeronyma 751—2, Alexandra z Halesu 753, To- máše 754—756, Bonaventury 757, Petra z Tarentaise a Richarda z Middletonu 758, Petra de Palude a Scota 759, Tomáše Štrasbur- ského a Hugona 759—760. 5 V lat. originále; profundus doctor. Tak byl nazýván Tomáš z Bradwardinu, profesor v Oxfordu, zvolený krátce před smrtí za arcibiskupa († 1349). 6 U Mansiho XXIX, 751—2. 7 † 1245. 7a Mat. 28, 19—20: »19. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, 20. Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.« 8 Místo Palackého multum překládám podle emendace Rybovy multa. s totiž vylití vína. 54

Strana 55
v některých kostelech přijímá jen pod jednou způsobou. Rovněž týž (Tomáš): Pro dokonalost svátosti se vyžaduje obojí způsoba, proto má kněz tak přijímat. Rovněž ve vý- kladu 29: Jen ze tří důvodů přijímá kněz tělo a krev, totiž pro význačné postavení kněze, za druhé pro nebezpečí, za třetí pro nevěru. Rovněž se dovolával kardinála Bonaventury, který byl současníkem Tomáše a Alberta Velikého. Týž praví: „Pro dokonalou význačnost je obojí způsoba dostatečně vyznačo- vána.“ Rovněž Petr z Tarentaise, rovněž Richard z Middle- tonu1o uvádí tytéž důvody pro přijímání pod jednou způsobou a praví, že se může dospělejším osobám, kde není obavy před oněmi důvody, podávati pod obojí způsobou. Rovněž Lyra potvrzuje přijímání pod jednou: ostatně je v těle krev a naopak. Rovněž Petr de Palude: Přijímání pod jednou způ- sobou lidu stačí z důvodů svrchu řečených. Rovněž: Když to bylo zvyklostí, nebylo hříchem přijímati pod obojí způsobou, jak činí Řekové a jak se dosud děje v některých církvích, a tam opatrně obcházejí s kalichem. Rovněž tak Scotus. Rovněž praví Tomáš Štrasburský: „Krev byla oddělena v době Kristově, ale při zmrtvýchvstání krev se sjednotila s tělem.“ Rovněž Hugo uvádí tři svrchu řečené důvody, totiž že se nepodává z kalicha pro nebezpečí vylití, pro odstranění nevěry a protože v (Starém) Zákoně obětovali v tekuté způ- sobě jen kněží. Rovněž jeden doktorii ve verších píše proti obojí způsobě, a žil před sto desíti roky. Rovněž v Summě zpovědníků.12 Rovněž Archidiaconusi3 (tvrdí), že toho není 10 V lat. originále: de Media villa. 11 Byl to Rudolf z Lubeku, který žil okolo r. 1323 a za papeže Jana XXII. napsal v hexametrech spis »Pastorale novellum sive Summa sacramentorum, rituum, vitiorum«. 12 U Mansiho XXIX, 761, Jan Stojkovic pravil: „Ad idem est Joannes in summa confessorum et Hostiensis in summa sua.“ Spis »Summa confessorum« napsal vedle jiných knih asi okolo r. 1350 minorita Jan z Erfurtu. — Hostiensis (Ostiensis, Ostijský) byl stálý přívlastek Jindřicha ze Segusie, od r. 1263 kardinála ostij- ského, vynikajícího znalce církevního práva, o němž napsal knihu »Summa juris canonici«, která se podle něho nazývala také »Sum- ma Ostiensis«. 55

Strana 56
třeba pro zachování opatrnosti. Rovněž Piscator, jinak Vischer: Pro tři svrchu řečené důvody podává se lidu jen pod jednou způsobou, totiž pro nebezpečenství, nevěru a před- obraz konaných obětí v Starém Zákoně. Rovněž pravil: „Je podivné, že se nenašel od mnoha set let žádný doktor, který by napadal tento způsob, až jakýsi Ja- koubek,14 který to vynašel; třeba se jen divit, že jich tolik svedl.“ Rovněž: „Zda některý doktor od doby Kristovy až do nynějška rozvířil ze svého mínění tuto otázku a dokazoval ji?“ Nakonec přednesl důvody pro své mínění: Rovněž kdo- koli by přijímal mimo tento dům, totiž římskou církev, pod jednou nebo pod obojí způsobou, hřeší smrtelně. Důvody opačné, totiž proč bylo v církvi zavedeno přijímání pod jed- nou a ujalo se: první: nebezpečenství vylití krve. Rovněž papež Pius,15 který byl desátý po Petrovi, roku stého. Druhý důvod je pro nemocné, které by bylo nutno nechati ležet ve svatyni, kde by se sběhlo mnoho nebezpečenství pro zdraví; rovněž pro nebezpečenství přepravy k nemocnému. Za třetí pro uvarování bludů: proto Nestorius podával pod obojí způ- sobou pro nevíru, kterou měl. Rovněž Pelagius činil totéž a dával přijímati maličkým po křtu. Rovněž, jak uvádí Beda, někteří dávají přijímati pod obojí způsobou i mrtvým. 13 Podle rukopisu a Mansiho XXIX, 761 třeba místo Palackého Ardmachanus čísti Archidiaconus. Jménem »Archidiaconus« byl krátce označován Quido de Baysio, profesor církevního (kanonic- kého) práva na universitě v Bologni a arcijáhen tamní katedrální kapituly († 1313). R. 1300 vydal velmi dobrý komentář k Dekretu Gratianovu, zvaný »Rosarium decreti«, který vyšel tiskem ve Štras- burku 1472, v Římě 1477 a později byl hojně vydáván. Stojkovic uvádí Ardmachanum (Armažského) na dvou jiných místech (Mansi XXIX, 804 a 833). Tak byl označován Richard Fitz-Ralph (syn Ralfův), arcibiskup v Armaghu v Irsku († 1360 v Avignoně). 14 M. Jakoubek ze Stříbra. A o něm Jan Stojkovic pravil: »Kde prosím jsou zázraky, dosvědčující svatost života svrchu řečeného Jakoubka? Kde hodnost mistrovská nebo doktorská a díla dokazu- jící dostatečnost jeho učení?« 15 Byl to Pius I. (140—155?). 16 Tuto větu, která je v rukopise velmi nečitelná, Palacký vy- nechal. Podle rukopisu a Mansiho (XXIX, 769) ji rekonstruuji 56

Strana 57
Čtvrtý důvod: aby náznak odpovídal skutečnosti. Pátý dů- vod: pro důstojnost a čest kněžstva, protože když se lišíme od lidu rouchem, tak to má být i v přijímání; proto Alberti7 z Padovy.18 V poslední době se musila církev také vzdáti jedné z obou způsob; dříve se slušelo, aby byli připojenil9 k mučednictvu, proto musili přijímati pod obojí způsobou, ale když ochabla horoucnost lásky a touhy, má ustat i důvod, proč se podávalo laikům pod obojí způsobou.“ A tak jsme odešli z koncilu. Po obědě jsme všichni šli k legátovi Juliánovi a žádali jsme, aby se jednalo podle chebských úmluv, totiž o soudci v naší při, a aby nikdo nemluvil jen svým jménem, nýbrž podle úmluv jménem koncilu. Legát odpověděl: „Všemi způ- soby bych si přál sjednocení a nedovedl bych vykonati dílo, které by se tolik v naději líbilo Bohu, jako opětné zjednání jednoty. Vězte také, že si všichni otcové svrchovaně přejí naše vzájemné sjednocení a nápravu kněžstva. Rovněž ne- mrzte se mnoho nad hanlivými slovy, protože i vaše byla po- dobná, podle pravdivého soudu. Rovněž glejty20 budou zacho- vány bez úhony i úmluvy chebské.“ Rovněž pravil za druhé: „Já radím, ačli lze raditi: Připusťte, aby někteří mluvili vlast- ním jménem, protože kdyby měl odpovídati koncil, každý z graduovaných by chtěl míti možnost slova a uvažovati takto: »Item, ut Beda refert, quidam (sub utraque specie) etiam mortuos communicant.« 17 Podle Canisia III, 2, 160 a Mansiho XXIX, 769 třeba čísti Albertus de Padua místo Palackého Petrus de Padua. 18 Proti Palackému připojuji podle Mansiho XXIX, 769: Unde Albertus de Padua k předcházející větě; ovšem u Mansiho celé místo zní: »Proto jeden doktor, zvaný Albert z Padovy, v jedné své postní homilii na večeři Páně praví: „Sluší se také, aby byl rozdíl mezi služebníky církve a lidem, a proto stačí, když lid jí z těla Páně“« atd. Petr Žatecký tu krátil velmi silně; zaznamenal jen jméno. 19 Totiž prvotní křestané toužili po mučednictví (obšírněji o tom u Mansiho XXIX, 770). 20 V lat. originále: salvi conductus (1. pád mn.). Salvus conductus znamená původně: bezpečný průvod, potom glejt (z něm. Geleit= =průvod), t. j. listinu, která zaručuje majiteli bezpečnou cestu do určitého místa a zpět. 57

Strana 58
o každém zvláštním návrhu, takže by se mezi námi velmi těžko přivedl ke konci jeden případ a čas by se tak příliš prodlužoval. Víte také, že se oponent vyjadřuje souhrnně na konec, chtěje protivníkovi odporovati souhrnně. Koncil by však tak nejednal. Proto tak jako vyslechl koncil vás čtyři, a částečně pana Jana, vyslechne i jiné tři a potom vyvolí svatý koncil skrze Ducha svatého čtyři a z vás čtyři, kteří se dohodnou na nějaké dobré věci. Rovněž by bylo dobré, kdybychom byli zajedno, abyste vy nebyli těmi, kdož jsou souzeni, nýbrž soudci.“ Potom se příhodně vzdálil, aby nám dal na místě příležitost k dohovoru. Poradivše se tedy vzdali mu díky za dobrou vůli, že si přeje jednotu jako konečný cíl, a kdyby se někdy vyskytly nějaké věci, které by snad tomu cíli bránily, aby se příliš nezne- pokojoval, a že mají být všechny úmluvy chebské a glejty zachovány neporušeny, což si také přejí všichni otcové sva- tého koncilu, jak oznámil legát, ale co se týče toho, aby mlu- vili doktoři vlastním jménem, že se obávají prodlužování času. A rovněž že by asi byl koncil po vyslechnutí těchto čtyř v těžkostech s odpovědí, jako by doktoři nebyli nic řekli. „Proto jsme nemohli dáti konečnou odpověď, nýbrž jsme to odložili na zítřek.“ Potom při popíjení, jakmile jsme požili lektvaře, pravil Matěj Louda: „Žádáme, důstojný otče, pro- tože bychom rádi poslali některé do Čech, aby jim byl dán bezpečný glejt,“ a že totéž chce učiniti vévoda. I slíbil Julián, že zařídí, co bude v jeho moci, a že promluví s koncilem. V téže době obcházel jeden bratr karmelitán,21 doktor theo- logie, dvě hodiny s knihami Viklefovými, aby našel, tak jak slíbil před koncilem, v přesném znění onen článek, odsouzený od nich jako kacířský, totiž že Kristus není v samé svátosti totožně a skutečně svým vlastním tělem přítomen. A poně- vadž nemohl splnit svého předsevzetí, našel před Juliánem místo v knize »O svatokupectví«, které jenom zdaleka odpo- vídalo jeho přání. Neostýchal se však dopustit lži, třebas byl Angličan. Ale Julián a jeden španělský doktor theologie z řádu dominikánů, protože látce neporozuměli, usilovali A Byl to anglický provinciál řádu. 58

Strana 59
omluviti ho ze lži ujišťováním, že prý to našel podle smyslu. Přitom však Julián dosvědčoval, že to měl najíti v přesném znění, ale že to neučinil. Tehdy mluvil pan Prokop proti oběma doktorům a dokazoval remanenční učení o chlebu. Obzvláště pravil: „Máte to podivnou víru, kterou nemohu po- chopit.“ A bylo ještě více řečí. Když však bylo potom všechno ponecháno napříště, odešli jsme do bytů. 7. února Když jsme přišli v sobotu nejbližší po svátku Dorotině do koncilu, povstal svrchu jmenovaný Jan z Dubrovníka a do- poručoval svou řeč, kterou promluvil den předtím, totiž že případek trvá bez své podstaty, a chtěl to dokazovati citáty z Augustina, Jeronyma, Chrysostoma.2 Protivníci se prý však mohou dovolávati jenom Viklefa, a ten žil teprve před nece- lými sto lety. „Také tvrdím, že to, co je případkem, nemá být uctíváno klaněním nebo uctíváním. Nyní přistupuji k tomu, abych odpověděl protivné straně, a nejprve stručně projdu to, na čem jsme se shodli. Předně tedy se zdá jejich vyznání nepostačujícím, protože říkají, že se má věřit článkům podle smyslu blahoslavené Trojice.“4 Rovněž: Říkají, že obecná církev je rozlita po celém světě.“ Rovněž: „Hovořím jen pro výměnu názorů, nelíbí-li se něco protivníkovi, bude to moci vyvraceti.“ Rovněž: „Kristus jest hlavou všech, tedy i špatných, a to pro moc, která se pozo- ruje na dostačitelnosti umučení Kristova; a rozhodování všech lidí je svobodné.“ Rovněž: „Církev je mystické, ústrojné tělo Kristovo, oduševněné vírou v Krista.“ Rovněž: „Špatný člověk je živ bez dobrých skutků.“ Rovněž: „Odťatý 7. II.: 1 V lat. originále: accidens sine subiecto. 2 Jejich výroky jsou u Mansiho XXIX, 771 násl. 3 Činí tak u Mansiho XXIX, 771—790. 4 Jsou to narážky na věty z úvodu these Rokycanovy (viz je v pozn. vzadu k 16. lednu). Stojkovic se také zmínil o tom, že se podle některých pravá církev skládá jen z předurčených (prae- destinovaných, t. j. k věčnému spasení), srovn. Mansi XXIX, 771. 59

Strana 60
úd není údem.“ Rovněž: „Včera jsem založil článek na tom, že církev je neomylná a že jí má být každý věřící poslušen. Proto předkládám tuto thesi: Církev obecná jest atd.“ Rov- něž: „Bylo by pošetilé věřiti doktorovi více, než věřil on sám sobě.“ Rovněž mnoho pověděl o římské církvi, že se jí musí naprosto věřit ve všech potřebných věcech. Rovněž: „Církev obecná je bez poskvrny, totiž co se týče víry církve.“ Rovněž „je bez poskvrny, totiž atd.“ Rovněž: „Církev sdružuje dobré i špatné, ale vzhledem k dobrým je bez poskvrny, jako se praví v Písni písní: »Jsemť černá, ale sličná.« Rovněž: „Řím- ská církev nebude v pochybnostech ani na omylu ve věcech, které jsou nezbytné k spasení.“ Rovněž: „Papež a kardiná- lové jsou římská církev a jich sluší pod trestem věčného za- tracení poslouchati.“ Rovněž: „Církev římská je sdružení všech věřících, vyznávajících poslušnost papeži a kardiná- lům.“ Rovněž nás prohlásil v témže aktu šestnáctkrát za ka- cíře, výrazem doslovným anebo aspoň podobným, říkaje totiž »kacíř«, »a kdyby vytýkal kacíř«, »mohl by říci kacíř«, a ně- kolikrát nás oslovil jinými velmi neobvyklými jmény, stále hlásaje svůj omyl, totiž že se církev nemůže mýliti. Na konci chtěl podati shrnutí; tehdy pravil kardinál piacenzský: „Přeji si, abyste domluvil,“ a tak ukončil (Jan) jenom uvedením své počáteční these. Když se skončil akt a byla otevřena rozprava, povstal Rokycana. Především ho jménem všech vyplísnil za takový utrhačný a pohoršlivý způsob mluvení a tvrdil, že takový způsob spíše maří zamýšlený cíl, nežli k němu přivádí, když bylo přece především řečeno, abychom se vyvarovali tako- 5 U Mansiho XXIX, 779; je to výrok Tomáše Akvinského, který se dovolává Augustina. 6 Vymezení Stojkovicovo zní: »Církev obecná jest ona církev, kterou věřící vyznávají ve vyznání jak apoštolském, tak nicej- ském« (Mansi XXIX, 776 a také 779—780). 7 U Mansiho XXIX, 786—787. 8 Palacký má nesprávně: »magna sum« (jsem veliká); podle rukopisu i Vulgáty (Cant. 1, 5) místo zní: »nigra sum« (jsem černá). 9 = disputace, hádání. 60

Strana 61
vých slov. Za sebe pak pravil: „Přiznávám se, že se hrozím kacířství právě tak jako můj bližní; je-li však někdo, kdo mě podezírá z kacířství, ať se zaváže pod trestem pokuty a dokáže to.“ Po něm povstal pan Prokop a pravil: „I já s dru- hými bratřími tvrdím, že nejsme kacíři, a nikdo toho dosud nedokázal: a přece onen mnich v své řeči neustále nás pro- hlašoval za kacíře. Také to vezměte na vědomí, že kdybych to byl věděl v Čechách, najisto bych sem nebyl přišel. A vy jednáte proti úmluvám sjednaným v Chebu, jak vědí ti, kteří tam byli, jako doktor Tok." A když (pan Prokop) umlkl, omlouval se mnich slovy: „Já jsem vás necejchoval. Ať není Bůh ke mně milosrdný, řekl-li jsem něco s úmyslem hanobiti. Nevěděl jsem také, že vy tak nenávidíte toto jméno, ačkoli je vaši velmi často uváděli ve svých výkladech, totiž že svatokupci jsou obzvláštními ka- cíři.“ Ale v své replice neuvedl dokladu, že by byli někoho prohlašovali za kacíře. Po něm povstal Tok a omlouval mnicha řka: „To je látka souvisící s artikuly, proto se prá- vem o tom zmínil. Také nejednal proti úmluvám chebským, protože to řekl v obecném projevu.“10 Tehdy pravil mistr Petr Engliš mnichovi: „Vězte, že se vás nebojíme; i kdybyste mluvil v zastoupení nebo jménem koncilu, nemělo by to pro nás valného významu.“ Posléze pravil Julián, papežský legát a předseda koncilu: „Řekl jsem dříve, že máte všechno vyslechnout trpělivě a vykládat všechno v lepší stránku. Kromě toho promluvil prý on (Jan) v obecném projevu, proto byste neměli jeho řeč bráti tak přísně. Nadto se může toto všechno obrátit v lepší. Je tedy třeba, aby před vzájemným sjednocením předcházely slovní potyčky; když totiž žena rodí, má zármutek.“11 Po skončení toho jsme odešli do bytů. 10 O tomto prudkém sporu srovn. i vypravování Jana Stojkovice v MC I, 280—281, Haller CB II, 337—338 a částečně i Jan ze Segovie v MC II, 323—325. 11 Celý výrok legátův zněl (MC I, 281—2): „Tak páni z koncilu, jako sami páni Češi jsou nyní jako žena při porodu, »která když rodí, má zármutek, ale když porodila, nepamatuje na soužení pro ra- dost, protože se narodil člověk na svět« [přirovnání Juliánovo je citát 61

Strana 62
Po obědě pak byli vysláni čtyři vybraní členové, totiž mistr Petr Engliš, táborský biskup,12 Velvar a Matěj Louda k Ju- liánovi podle usnesení z minulého dne, aby prohlédli úmluvy chebské a glejtovní list i jiné listy posílané od koncilu do království. Když pak tam naši přišli, mezi jiným vytkli pro- tivné straně tyto čtyři věci: „Předně tak se nám zdá, že jsou nám porušovány glejti3 i úmluvy chebské;14 za druhé se nám zdá, že Jan Slovan z Dubrovníka, bratr z řádu dominikánů, maří svým aktem nebo útokem provádění čtyř artikulů podle úmluv; za třetí žádáme, aby nám byl dán čas na odpověď jemu; za čtvrté, bude-li kdo mluvit, aby mluvil jménem kon- cilu; za páté, kdyby se nám dálo něco takového, jako se stalo, chtěli by se naši páni o sebe postarati." Když to legát vyslechl, poradil se s jinými a odpověděl: „Nám se zdá, že se vám glejt a úmluvy zachovávají; za druhé se nám zdá, že útok Jana z Dubrovníka není na závadu provádění a vyřizování vašich čtyř artikulů; za třetí bude dána možnost, abyste replikou odpověděli Janovi z Dubrov- níka; přejete si ji míti hned po jeho aktu?“ Jemu nedali tehdy žádnou odpověď, protože to nebylo obsaženo v jejich pověření. „Za čtvrté nezdá se nám vhodným, aby někdo mluvil jménem koncilu, protože ten nebere zpět, co řekne. Za páté žádáme, abyste od nynějška nepřetřásali, že někdo mluví svým jménem; Janovi z Dubrovníka nevznikne újma tím, že bude mluvit ne tak obšírně, ale též laskavě a beze vší urážky. Proto žádáme, domluvte druhým, aby nebrali věc tak vážně a spíše věnovali pozornost úmyslu řečníkovu než jeho slovům.“ A tehdy se též Jan sám zaklínal, že nemluvil s úmyslem křivdit nebo škodit nebo uvádět v zahanbení.15 z evangelia Janova 16, 21]. Tak se i nám, jak doufáme v Pánu, podaří, že se po tomto zápase, v kterém je slyšet s jedné i druhé strany trpká slova, až dosáhneme sjednocení, budeme radovati a plesati a veseliti v Pánu a navzájem.“ 12 Mikuláš Biskupec. 13 Jeho znění je u Mansiho XXIX, 417 a v MC I, 221—224. 14 Jsou u Mansiho XXIX, 417 a v MC I, 219—220. Jsou přeloženy u J. Macka, Ktož jsú boží bojovníci, 240—242. 15 Potom byli od koncilu vybráni čtyři členové, aby se sešli se zástupci Čechů prohlédnout glejty; byli to arcibiskup lyonský Ama- 62

Strana 63
8. února V neděli Devítníku ráno po bohoslužbě, ale před obědem sešli jsme se v bytě sirotků, jednali jsme o těch věcech a ko- nečně jsme všichni vyjma Pražany zůstali na tom, že má každý řečník činit výklad jménem koncilu a že takového rádi chtějí vyslechnouti; a za druhé, že mnich mluvil velmi zle, nejen k potupení našemu, nýbrž i celého království. Když se tamže po obědě sešli, přišel arcibiskup lyonský s jedním opa- tem a auditorem papežského palácel a doktorem Jindřichem Tokem, žádali o odpuštění pro Jana z Dubrovníka a hojnými slovy ho omlouvali, že prý mluvil v dobrém úmyslu a že se nám nakonec sám před svatým koncilem uctivě omluvil, aniž byl žádán nebo vyzván. A konečně naši, uradivše se navzá- jem, svěřili celou záležitost arcibiskupovi, který byl tomu rád a poděkoval za to. Mistr Petr Engliš v poradě napřed konané všemožně stál na tom, aby směl přednést reklamaci, ale mi- nul se s účinkem. O tom, aby některý doktor mluvil jménem koncilu, dlouho nemohli naši být jednomyslní. Konečně však pravil Roky- cana: „Dobrá, souhlasím, protože se to jinak nemůže dít, ale vzejde-li z toho nějaké zlo, nechci mít na tom podíl.“ Když naši oznámili svrchu jmenovanému arcibiskupovi a těm, kteří ho tehdy provázeli, svůj požadavek, aby proti našim třem thesím tři řečníci předložili thesi jménem koncilu, po vzá- jemné poradě oněch nebylo vyhověno jejich přání ze svrchu uvedeného důvodu; přitom však oni slibovali stručnost jiných tří řečníků a rozšafný způsob slovního dokazování. Mistr Petr Engliš řekl za sebe: „Zdaž by nebylo vhodné — (na- vrhuji to sám,) neznaje vůle ostatních, protože o tom jsme nemluvili —, aby některý řečník promluvil jménem koncilu, takže by jeho slova nebo návrhy měly určitou váhu, ale aby tak učinil jakožto příspěvek k disputaci a nikoli jako konečné deus, řezenský biskup Konrád, Alexander, benediktinský opat ve Ve- zelay u Auxerre (Virziliacensis), a Gerhard Brant, vyslanec rýn- ského falekraběte Ludvíka (srovn. MC I, 282 a Haller CB II, 339). 8. II: 1 Janem Palomarem. 63

Strana 64
rozhodnutí.“ K tomu, aby o tom rozhodli, neměli plnou moc se strany koncilu; řekli však, že to koncilu oznámí. 9. února V pondělí v den Apollonie přišli jsme do koncilu a usedli jsme. Hned, jak nastalo ticho, pravil lyonský arcibiskup, že má uloženo od pana legáta a koncilu, aby promluvil ke všem o včerejším jednání Jana z Dubrovníka; a omlouval ho, jak jen mohl. Když umlkl, děkoval mu Jan z Dubrovníka za spra- vedlivou omluvu a opět se sám před celým koncilem zaklínal slovy: „Nechť mne navždy zahanbí Bůh, nemluvím-li pravdu, totiž že jsem to neřekl s úmyslem křivdit nebo škodit nebo zahanbovat, ani jsem na vás nenarážel, ale užil jsem toho výrazu z toho důvodu, že ho oni sami užívali ve svých the- sích, aniž označovali oni nás, a ani já (jsem neoznačoval) je.“ Potom povstal Engliš a pravil za sebe: „Vy jste, pane Jene, řekl, že my držíme volnost jednotlivcovu, a potom jste si vzal za obecnou nižší návěst, že každý, kdo nechce mít za soudce římskou církev, je kacíř; tedy učiňte závěr!“ Tehdy pro- mluvil k uklidnění Rokycana slovy: „Včera jsme to dali do rukou panu arcibiskupovi; já hovořím za všechny, proto chcete-li, mluvte dále!“ A tak (Jan), jak mohl, řešil sporné body ve výrocích autorit, jichž se dovolával Rokycana; ale činil tak značně ne- obratně. A mezi jiným pravil, že přijímání pod jednou je podle zvyklosti církve nejen prospěšné, nýbrž i přepotřebné. Rovněž mluvil o trojí dokonalosti, totiž podstaty, náznaku a účinku.1 A tak chtěl, že prý přijímání pod jednou je dokonalé se zřením na podstatu, obsaženou v svátosti chleba, i se zře- ním na své účinky, které působí v duši, ale není dokonalé se zřením na náznak, protože přijímání obou způsob naznačuje dokonalé umučení Kristovo atd. Rovněž pravil: „Hospodin ne- přikázal vyobcovati hříšníka, nýbrž toho, kdo neposlouchá církve.“ Rovněž: Církev prý může uděliti dispens v těch kra- 9. II.: 1 U Mansiho XXIX, 793—795. 64

Strana 65
jinách, kde není vína, aby kněz směl proměňovati jen pod jednou způsobou, totiž pod způsobou chleba. Oč spíše prý může laikovi jednu způsobu odníti, nebo jenom výsadou udě- liti. Rovněž se dovolával Praepositina,2 který pravil, že kdo- koli jí tělo, pije také krev, a byl to nejstarší z doktorů, z doby před Tomášem Akvinským. Rovněž řekl, že to tvrdí Petr z Tarentaise a Petr Štrasburský. Když pak skončil úkol toho dne, pravil: „Předkládám to jako protidůvody, aby se se zře- ním na ně našlo nějaké zprostředkování a abyste se vy mohli s radostí a v svaté jednotě vrátiti ke svým. Když to bylo skončeno, pravil mistr Petr Engliš za sebe: „Jan z Dubrovníka řekl, že způsoba svátosti nemá v sobě žádnou účinnost; zda svěcená voda, zavedená od Ale- xandra V., je účinnější nebo má větší účinnost než způsoba svátosti? Prosím, abyste zítra objasnil tuto otázku;“ a on také slíbil. Tak jsme šli do svých obydlí. Po obědě byli posláni čtyři členové k legátovi, aby mu řekli, za prvé: „Chtějí-li někteří proti našim artikulům před- nésti these, aby to učinili jménem koncilu; za druhé, bude-li se vám zdáti záhodným jednat odděleně s určitými osobami, žádáme, aby onen oponent, totiž Jan z Dubrovníka,3 měl repliku.“ A tak odešli od legáta bez konečné odpovědi. 10. února V úterý, to je v den Školastiky, když jsme ráno přišli do koncilu bez Prokopa a Viléma Kostky (ti po tom, jak nás Jan v sobotu prohlásil za kacíře, nechodili k jeho aktu), po- 2 Místo Palackého Praepositum třeba čísti Praepositinum. Prae- positinus (Prévostin) z Cremony (* asi 1140, † okolo 1210), v le- tech 1194—1203 scholastik při dómě v Mohuči, 1206—1209 kancléř pařížské university, byl autorem četných spisů theologických; hlav- ní jeho dílo bylo »Summa theologica«. 2a Srovn. pozn. 4a k 19. lednu. 3 Za tím je v lat. originále: (quae est civitas in Croatia = což je město v Charvátsku); to je evidentní glossa, která do vlastního textu podle Ryby nepatří. Deník Petra Žateckého 5 65

Strana 66
vstal týž Jan z Dubrovníka a mezi jiným pravil: „V evange- liích Matoušově, Markově, Lukášově a Janově nemá učení Kristovo přikazující účinek všude tam, kde je podáváno při- kazovacím způsobem. Na příklad dvěma slepým řekl Kristus (Mat. 9, 30—31): »Viztež, ať nižádný nezví,«1 ale ti potom šli a všude to rozhlašovali. Rovněž Matouš v 10. kapitole (10, 10): »Nebeřte na cestu nic, ani dvou sukní,«2 když přece Kristus měl dvě sukně, jak je zřejmé z Jana 19, 24: »Rozdě- lili sobě roucha jeho«3 atd. Rovněž k téže věci řekl: »Kdož se neodřekne všech věcí,«4 a přece mnozí bohatí, jak připo- míná církev,“ kralují nyní v království nebeském, jako Marta atd., Nikodem, Josef z Arimathie, Rehoř, Silvestr, Konstan- tin, Karel, Václav, Jindřich a četní jiní.“ Rovněž k téže věci pravil: „Slova přikazující se někdy berou jako rozkaz: u Ozeáše v první kapitole (1,2): »Pojmi sobě ženu smilnou«“ atd., v knize Moudrosti v první kapitole (1, 1): »Milujte spravedlivost, kteříž soudíte zemi,« někdy jako vybídnutí 10. II.: 1 Podle toho místa se Ježíš dotkl očí dvou slepců, kteří věřili, že je může uzdraviti. »30. I otevříny jsou oči jejich. Zapo- věděl jim však Ježíš řka: Viztež, at nižádný nezví. 31. Ale oni vy- šedše, rozhlásali jej po vší té zemi.« 2 Celé místo zní: »9. Nebeřte s sebou zlata, ani stříbra, ani pe- něz do opasků svých, 10. Ani mošny na cestu, ani dvou sukní, ani obuvi, ani hůlky; hodent jest zajisté dělník pokrmu svého.« 3 Podle Jana 19, 23—24 žoldnéři, kteří ukřižovali Ježíše, vzali si jeho roucha a sukni nesešívanou. »24. I řekli mezi sebou: Neroz- trhujme ji, ale losujme o ni, čí bude. Aby se naplnilo písmo, řkoucí: Rozdělili sobě roucho mé, a o můj oděv metali los. Tedy žoldnéři tak učinili.« 4 Celé místo (Luk. 15, 33) zní: »Tak zajisté každý z vás, kdož se neodřekne všech věcí, kterýmiž vládne, nemůže býti mým učedl- níkem.« 5 Překládám: commemorantur (ab) ecclesia místo Palackého: commemorantur ecclesiam. s Celé místo zní (Ozeáš 1, 2): »2. Když Hospodin začal mluviti k Ozeášovi, řekl Hospodin Ozeášovi: Jdi, pojmi sobě ženu smilnou, a děti z smilstva; nebo nestydatě smilněci tato země, odvrátila se od Hospodina.« 7 Místo zní: »Milujte spravedlnost, kteříž soudíte zemi; smyslte o Pánu dobře a v sprostnosti srdce hledejte ho.« 66

Strana 67
(u Ezechiela): »Probud' se ty, kdož spíš«, u Mat. 6:° »Ne- buďte pečliví«, někdy jako přání: (v Přísl. 1): »Pošlete be- ránky panovníku«,10 někdy jako vyzvání, někdy ironicky, na př.: Pán praví služebníkovi: „Spi, lenochu!““ Rovněž vyvracel Lyru, řka: „Spíše by bylo třeba držeti se starých učitelů, totiž Augustina, který o duchovním pokrmu vyložil ono: „Nebudete-li jísti tělo synovo“ atd. Rovněž pra- vil: „Slova: »Nebudete-li jísti« se nerozumějí jako přikázání, a i kdybychom jen připustili, avšak nedokazovali, že by se jim mělo rozumět jako přikázání, přece se nerozumějí o svá- tostném přijímání; a kdyby se i rozuměla o svátostném (při- jímání), přece nikoli pod obojí způsobou, protože pod jednou způsobou (Pán) jedl i pil, jak praví výše Tomáš Štrasburský. A i kdyby se to rozumělo pod obojí způsobou, nevztahovalo by se to na světský lid.“ Rovněž: „Potřebné je někdy totéž jako užitečné.“ Rovněž: „Je třeba slyšeti církev podle onoho výroku Lukášova 10, 16: »Kdož vás slyší, mne slyší.« Rovněž Mat. 18, 17: »Jestliže pak ani církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.« Rovněž Matouš 23, 2: »Na sto- lici Mojžíšově« atd.“11 Rovněž pravil, že svatý Remigius jen zkracoval Augustina. Rovněž: „Slovo »kolikrátkoli« se klade ve významu napomínacím.“ Rovněž slova: »Zkusiž... až . .. nerozsuzuje«12 ukazují, že jsou z toho příkazu vyňata ne- mluvňata, která to nemohou činit. Rovněž jmenoval Ja- koubka v Čechách, jehož předchůdci, (církevní) učitelé, se po mnoho staletí vůbec nezmiňují o způsobě pod obojí. 8 Není to Ezechiel, nýbrž Efez. 5, 14: »Protož praví: Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítít se tobě Kristus.« a Mat. 6, 31: »Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati?« 10 Není to v Přísl. 1, nýbrž u Izaiáše 16, 1: »Pošlete beránky panovníku země, počnouc od Sela až do pouště, k hoře dcery Sion- ské« (poněkud jiný překlad má bible Česká). 11 Místo (Mat. 23, 2) zní: »Na stolici Mojžíšově posadili se zákon- níci a farizeové.« 12 Je to I. Kor. 11, 28—29, kteréžto místo celé zní: »28. Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí. 29. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsu- zuje těla Páně.« 67

Strana 68
Když skončil onoho dne svůj akt, chtěl dostáti včerejšímu slibu, totiž otázce, zda svěcená voda, zavedená Alexandrem V., má větší účinnost než způsoba svátosti oltářní; pravil, že voda nemá v sobě žádnou účinnost, tak jako ani způsoba svátosti. Odpověděl mu mistr Petr Engliš: „Ale váš svatý učitel říká, že svěcená voda zahlazuje odpustitelné 3 hříchy.“ Mnich Jan mu pravil: „Přiznávám, že je tomu tak a že to říká na něko- lika místech; ale ne voda o sobě, nýbrž síla zahrnutá v síle svěcení.“ A když mistr Petr řekl: „váš svatý učitel“, opět se strhl značně velký smích. Potom chtěl Jan Slovan z Charvát- ska velmi stručně probrati výroky autorit, ale zabránili mu v tom kardinálové, aby úplně ukončil. Když se pak ptal na smýšlení Rokycanovo a druhých, pravil Rokycana: „Ve jménu Kristově i zítra, a bude-li libo, celý týden nebo dva,“ a tu se ozval smích. Potom nejprve povstal Petr Engliš, jak je řečeno bezprostředně výše. Po obědě šli čtyři z našich, Engliš a Biskupec, Matěj Louda a Jíra, ke kardinálovi vyžádat si odpověď. A ten jim dal tuto odpověď: „Budou mluviti tři jménem koncilu, ne však s ko- nečnou platností.“ V témž čase připomenul Engliš legátovi, aby přidržel mnicha, ať ukáže přednesený výrok Viklefův v doslovném znění. Legát pravil, aby ho ukázal co do smyslu. Engliš odvětil: „Ať ho ukáže v doslovném znění, jak slíbil. Nemůže-li však, ať ho ukáže pokud se týče smyslu.“ V týž den o čtyřiadvacáté hodině poslal legát po svých dvou slu- žebnících panu Prokopovi jednu knihu, aby si ji prohlédl, ježto obsahuje výrok jednoho bratra z karmelitánů, Tomáše Valdena Angličana, který učinil proti knihám Viklefovým (s věnováním) samému Martinovi V. Prokop s potěšením knihu přijal a v touž hodinu ji poslal mistrovi Petrovi Engli- šovi, který spatřiv ji měl velikou radost. 13 Překládám podle emendace Rybovy venialia (odpustitelné) místo Palackého venalia (prodejné); výraz venialia se vyskytuje i na jiných místech. 68

Strana 69
11. února. Ve středu po svátku Školastiky, když jsme přišli ráno do koncilu, povstal Jan z Dubrovníka, chtěje ukončit svůj akt. Mezi jiným mluvil takto: „Není valného rozdílu mezi přijí- máním pod jednou a přijímáním pod obojí způsobou, protože třebas ustanovil Kristus svátost, přece ponechal způsob vy- mezení církví.“ Rovněž: „Přijímání pod obojí způsobou není dovoleno, ježto trvá opačné ustanovení církve, třebas je Kristus zavedl, apoštolové vykonávali a prvotní církev držela.“ Rovněž nazývaje Rokycanu protivníkem pravil: „Ne- mějte mi za zlé, užívám-li slova »protivník«, ale v této věci jsme protivníky.“ Rokycana odpověděl: „Nijak se nesnažte toho neříkat, protože vás také oním výrazem pokřtím.“ A po těch jeho slovech zazněl velmi značný smích. Proto v témž celém aktu nikdy už ho nejmenoval protivníkem, nýbrž pa- nem oponentem nebo oponentem. Rovněž pravil: „Třebas bylo zvykem proměňovati kva- šený chléb a bylo to dovoleno — ačkoli přece to Kristus ne- činil, nýbrž (proměňoval)1 přesný chléb —, potom bylo církvi vydáno pevné ustanovení, opřené o její vážnost, a o opaku. Rovněž: Slova: »To čiňte« vykládají jako »proměňujte« nebo »obětujte«, ale nemá se to vztahovat na jídlo. Rovněž: „Výroky Cypriánovy nejsou vesměs závazné, protože Cyprián tvrdí, že kacíři nemohou proměňovati,i také že křest, jimi prováděný, není katolický, nýbrž nazývá ho lázní dáblovou, a v tom ho kárá Augustin v oddíle 32 a dále.2 Rovněž: „Praxe a skutky Kristovy nejsou přikázání, ještě mnohem méně jsou přikázání skutky apoštolů.“ Rovněž: „Fulgentius je někdy nazýván Ambrožem, od některých žákem Ambrožo- vým, někdy Isidorem, někdy Berengariem,2 což se zdá pří- 11. II.: 1 Srovn. pozn. 4a k 19. lednu. na = nekvašený. 2 V Dekretu Gratianově. 2a Stojkovic na tomto místě pravil (Mansi XXIX, 848—849): »Ale třeba dáti pozor, že svrchu uvedený výrok, citovaný pod jmé- nem Fulgentiovým, není od onoho prastarého učitele, jehož autorita je chována ve veliké úctě u církevních učitelů... Neboť, jak sdě- 69

Strana 70
padnějším, protože tvrdí, že chléb po posvěcení zůstává chle- bem, tak jako činil Berengarius, který žil asi v době Vilémově [Anselmově].“ Rovněž: „V klášteřích přijímali služebníci na některých místech pod obojí způsobou.“ Rovněž: „Má these se především zakládá na ustanovení církevním.“ Rovněž: „Bible dostala svou závaznou platnost od církve.“ Rovněž: „Církev schválila některé knihy, které jsou u Židů pokládány za podvržené.“ Rovněž: „Církev schválila jen čtyři evange- lia, evangelia jiných apoštolů zavrhla.“ Rovněž: „Kdo pro- hlásil za pravé čtrnáct listů Pavlových? Církev.“ Rovněž: „Kdo dovodil, že list k Židům jest jeho?“ Rovněž: Skutky apoštolské a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) atd. Rovněž: „Obyčejný výklad Písma,3 Dekret, Dekretalie, šestý svazek ustanovení Klimentových,4 souboru občanského práva vše- chny svazky mají tak velikou závaznou platnost, jakou jim udělila církev.“ Rovněž: „Dítě, které ještě) nevěří, poněvadž je nemluvně,“ považuje se za věřící, protože tomu dala církev schválení.“ Rovněž: „Církev ustanovila, že bude víra tam, kde nebyla, totiž v nemluvněti, jen když má být pokřtěno, protože dříve nebývali křtěni, leč ti, kteří měli věk.“ luje Tomáš Anglický, který učení Viklefovo nejúplněji přečetl, nej- lépe je pochopil a velmi statečně a velmi rázně, jako pravý syn církve katolické a katolický doktor, napadal, nazýval Viklef tohoto Fulgentia velikým Ambrožem nebo aspoň učedníkem velikého Ambrože. Avšak jiní následující viklefovci nazývali a jmenovali právě toho Isidorem, druzí pak Valeranem, někteří pak ho nazý- vají a jmenují Fulgentiem: toto nesprávné pojmenování řečeného výroku dali snad viklefovci i jiným. Proto se zdá, že svrchu řečený výrok je od Berengaria, který kdysi špatně smýšlel o pravdivosti této svátosti... Žil pak, jak se zdá, svrchu řečený Berengarius za doby Anselmovy.« 3 Je to t. zv. »Glossa ordinaria«, kterou napsal Walafrid Strabo (Strabus), benediktinský opat v Reichenau (* 807, † 849). Kniha podává obšírný výklad Písma a patřila v následujících stoletích k nejoblíbenějším a nejpoužívanějším pomůckám theologů. Jsou zde jmenovány všechny součásti Corpus iuris canonici (Souboru církevního práva). Občanské právo bylo shrnuto v Cor- pus iuris civilis. 5 Čtu s Rybou puer non credens, quia infans, credens judicatur místo Palackého: puer non credens, quia infans credens judicatur. 70

Strana 71
Rovněž: „Apoštolské vyznání víry schválila a tak nazvala na koncilu nicejském.“ Rovněž: „Potvrdila, že Duch svatý vychází od obou.“ Rovněž: „Věřícím nebylo dovoleno míti viditelné obrazy, ale církev je schválila, a to obrazy nejen Boha, nýbrž i blahoslavené Panny a svatých, aby je lidé uctí- vali“ atd. Rovněž: „Papež Lev ustanovil užívat při proměňo- vání kvašeného chleba, ale církev to potom změnila.“ Rovněž: „Slavení dne sobotního bylo nařízeno zákonem přírodním, utvrzeno zákonem Mojžíšovým, jak je zřejmé v Exodu 20, 8, Numeri 15, 32, ale církev to změnila na den nedělní.“ Rovněž „V prvotní církvi křtili ve jménu Kristově, ale potom to církev změnila.“ Rovněž: „Zprvu byli křtěni jen lidé dospělí, potom stanovila církev, aby (byly křtěny) také i děti.“ Rov- něž: „Zprvu (směli křtíti) jen kněží a jáhnové, potom to církev povolila ženám, Židům, pohanům a kacířům v oka- mžiku nutnosti, jen když zachovají formu a hmotu, jakož i úmysl stanovený od Krista.“ Rovněž: „Církev důvodně změ- nila věcná ustanovení o manželství, pokud jde o stupně pří- buzenstva.“10 Rovněž o větším počtu manželek.11 Rovněž: „Aby si vzal bratr manželku bratrovu, to bylo i v Novém Zá- 6 T. j. od Otce a Syna. 7 Překládám: imagines visibiles (podle Mansiho XXIX, 857) místo rukopisného veteres, což převzal i Palacký. U Mansiho v témže odstavci je i druhý výraz: venerabiles. 8 Místo (Exod. 20, 8) zní: »Pomni na den sobotní, abys jej světil.« 8a V Numeri 15, 32—36 se vypravuje, jak byl ukamenován podle rozkazu Hospodinova člověk, který sbíral dříví v den sobotní. 8 To jsou termíny aristotelovské. Podle Aristotela má každá věc formu (tvar) a látku, hmotu (materiam). V lat. originále ná- sleduje: intentionem = úmysl, intenci. Všech tří termínů (forma, hmota, intence) užívají i dnešní katoličtí theologové. 10 Původně se mohli brát i sourozenci, potom bylo stanoveno, aby manželství nebylo uzavíráno v prvním stupni pokrevenství, a ko- nečně církev nařídila, že se nesmí uzavírati v bližším stupni než v pátém. 11 Původně měl muž jen jednu ženu, potom někteří patriarchové Starého Zákona měli i více manželek, ale církev podle Stojkovice přikázala, aby se jen jeden spojoval s jednou a naopak, a Stojkovic cituje slova Kristova (Mat. 19, 6): »A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. A protož, což Bůh spojil, člověk nerozlučuj.« 71

Strana 72
koně dovoleno, ale potom to církev zakázala.“ Rovněž o zpo- vědi: Nejdříve bylo podle přirozeného zákona dovoleno vy- znat se jen Bohu, potom vyznávat skutky před knězem, jak je zřejmé v Levitiku,12 ale církev ustanovila, aby lidé vyznávali knězi také i myšlenky, slova a skutky.“ Rovněž svátost svě- cení kněžstva, protože kdysi která osoba byla knězem, byla biskupem, ale církev to změnila.13 Rovněž: „Sám Kristus obměňoval ustanovení: Lukáš 22, 35—36: »Když jsem vás posílal bez pytlíka a bez mošny«14 atd. Tak apoštolové ve Skutcích apoštolských 15,15 a apoštol1e obřezal Timothea, a přece pravil Galatským 5, 2: »Budete-li se obřezovati, Kristus vám nic neprospěje.« Potom stručně shrnul celou svou thesi.17 Potom učinil pro- 12 Levit. 16, 20—21: »20. A když byl dokonal očištění svatyně a stánku úmluvy a oltáře, obětovati bude kozla živého. 21. A vlože Aron obě ruce své na hlavu kozla živého, vyznávati bude nad ním všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich, a vloží je na hlavu kozla, a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušt.« 13 Původně byli v církvi jen kněží a jáhnové. Teprve později se vyvinuly hierarchické stupně. 14 Místo zní (Luk. 22, 35—36): »35. I řekl jim: Když jsem vás po- sílal bez pytlíka, a bez mošny, a bez obuvi, zdali jste v čem nedo- statek měli? A oni řekli: V ničemž. 36. Tedy dí jim: Ale nyní, kdo má pytlík, vezmi jej, a též i mošnu; a kdož meče nemá, prodej sukni svou, a kup sobě.« 15 Skutk. v kap. 15. Tam se ve verši 1 praví: »Přišedše pak ně- kteří z Židovstva (t. j. křestané původu hebrejského), učili bratří: Že nebudete-li se obřezovati podlé obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti.« Tehdy se odebral Pavel a Barnabáš s některými jinými do Jerusalema k apoštolům a starším, aby rozhodli tu otázku. Ti odstranili obřízku a jiné obřady Starého Zákona a sta- novili, aby se »zdržovali od obětovaného modlám, a od krve, a od udáveného, a od smilstva«. 16 Ale přesto apoštol Pavel obřezal Timothea, který byl synem nějaké ženy Židovky, věřící, ale otce měl Řeka, Skutk. 16, 3: »Toho sobě oblíbil Pavel, aby s ním šel. I pojav ho, obřezal jej, pro Židy, kteříž byli v těch místech: nebo věděli všickni, že otec jeho byl Řek.« 17 Učinil tak v sedmi závěrech, které podává Mansi XXIX, 864 až 868. O své replice proti Rokycanovi, jakož i o hádání s Čechy vypravuje se svého hlediska v MC I, 277—281. 72

Strana 73
hlášení, poddávaje se k opravě obecnému svatému koncilu, a dodal: „Jestliže jsem se uchýlil uklouznutím jazyka nebo jiným způsobem, prosím, abyste mne opravili před odchodem z koncilu a nedovolili mi dříve odejíti; za druhé jsem řekl, že bylo mým úmyslem nikomu neutrhat ani někoho uvádět v za- hanbení; proto jestliže jsem někoho urazil, prosím pro Boha, abyste mně odpustili.“1 V téže době prosil za odpuštění české posly slovy, že nechce být spolupříčinou roztržky. Když byl skončen celý akt, poradil se legát s druhými kar- dinály a pravil: „Mistr Jan z Dubrovníka přednesl thesi proti prvnímu artikulu. Ještě jsou tři, ale protože jste si včera, čeští poslové, přáli, aby každý, kdo by něco mluvil, mluvil to jménem koncilu: nyní tedy vyvoluje koncil tyto tři muže, totiž mistra Jiljího,12, který přednese o hříších; dominikána bratra Jindřicha,2° doktora theologie, který přednese o slově Božím, a pana auditora21 k projevu o světském panování du- chovenstva; ale všichni promluví ne s konečnou platností, protože tento svatý koncil bude míti možnost ubrat nebo přidat, když se mu uzdá. A ti budou mluvit s veškerou ucti- vostí a v pokoji; kdyby se však v něčem uchýlili, nechtějí tím důstojní otcové, aby byl porušen glejt, protože tento koncil chce, aby byly glejt i úmluvy chebské do poslední tečky neporušitelně zachovány. Doufáme však o nich, že to neučiní.“22 Tehdy Rokycana po poradě pravil: „Poslové žá- dají, aby se těšili téže výsadě, kdyby totiž někdo vybočil z mezí, aby mohl být opraven od své družiny. Za druhé žá- dám, mistře Jene z Dubrovníka, abyste mi dal opis svých slov.“ Slíbil mu, že jej sestaví a dá co možná nejrychleji, nebo „chcete-li, arch po archu.“23 A tak legát prohlásil, aby mu jej dal, jak bude moci nejrychleji. A tak jsme odtud odešli do příbytků. 18 Jeho obšírné prohlášení je v MC I, 283. 19 Jiljí Charlier. 20 Jindřich Kalteisen. 21 Jan Palomar. 22 Jeho projev je i v MC I, 283—284. 23 V lat. originále: sexternum post sexternum (doslovně: sextern za sexternem). Sextern byla složka o 6 dvojlistech, 24 stran. 73

Strana 74
12. února Ve čtvrtek jsme nešli do koncilu, protože legát řekl: „Bu- deme zaměstnáni mší o Duchu svatém za sjednocení.“ 13. února V pátek před Valentinem jsme přišli do koncilu, a když jsme usedli, povstal doktor theologie Jiljíl z Pikardie, chtěje přednésti thesi proti Biskupcovu (výkladu) o stavování hří- chů. Především potvrdil správnost these Jana, bratra domi- nikána,2 proti potřebě přijímání pod obojí způsobou u lidu světského. A potom přišli dva kardinálové s vlečkami, kte- rým podle zvyklosti jim vlastní nesl vlečku sluha je doprová- zející, a v krátké době přišel za nimi vévoda Vilém,2a protek- tor koncilu; ten však podle obecného obyčeje lidského vlečku neměl. Po jejich příchodu přednesl svrchu jmenovaný doktor theologie Jiljí svou thesi, v které dovodil, že podle jeho zdání nevěstky nemají býti chovány v městech, nýbrž mimo ně. Rovněž ne se zlatými a stříbrnými ozdobami vlasů nebo šatů, nýbrž v oděvu od jiných počestných žen odlišném. Rovněž ne na místě skrytém pro jiné větší hříchy, nýbrž na veřejném, ale nečistém. Na potvrzení toho se dovolával Augustina, který praví: »Odstraň nevěstky z měst, a všechno rozrušíš chlípností,« a Jeronyma, který říká: »Útroby rozpálené vínem rychle se vzpění k chlípnosti.«5 Rovněž tvrdil, že Židé mají smět bydleti v městech, protože 13. II.: 1 Jiljí Charlier (Aegidius Carlerii), děkan z Cambrai. Svou repliku začal na slova žalmu 118, 18: »Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci z zákona tvého.« 2 Jana z Dubrovníka. 2a V lat. originále nesprávně: Fredericus; to byl jednak vévoda braniborský, jednak syn bavorského vévody Štěpána. 2 Husité a zejména táboři ostře vystupovali proti prostituci. 4 Srovn. Mansi XXIX, 877. 5 Srovn. Mansi XXIX, 875—6; podle Tomáše praví tak Augustin v knize De ordine (je to v kn. 2, kap. 4; Migne PL, 32, 1000); výrok Jeronymův je z jeho listu k Oceanovi. 74

Strana 75
jsou svědectvím předobrazů,“ jejichž pravdivost držíme. Rov- něž pravil, že se právem vykonávají popravy při trestání zločinců, a dokazoval to oním výrokem z listu k Římanům 13, 4: »Ne nadarmo,« atd." Rovněž Lukáš 19, 27: »Nepřátele mé,«8 atd. Rovněž ze Skutků 5, 1—10 o Ananiášovi a Zafiře, kteréžto osoby Petr odsoudil nebo spíše vynesený rozsudek souhlasně vyhlásil. Rovněž: Je dovoleno konati přísahu, jsou-li zachovány tři podmínky, vyslovené v Jeremiášovi,10 totiž při soudu, spravedlnosti a pravdě. Rovněž: Smrt může s Dokládá to žalmem 58, 12, který ve Vulgátě zní: »Deus osten- det mihi super inimicos eos, ne occidas eos« (až sem jej cituje Charlier u Mansiho XXIX, 872), což Kralická překládá: »Bůh dá mi viděti pomstu nad nepřátely mými, nezbíjej jich.« 7 Překládám: Non sine causa místo rukopisného: Non sum sine causa. Místo (Řím. 13, 4) zní: »Boží zajisté služebník jest (totiž vrchnost) tobě k dobrému. Pakli bys zle činil, boj se; nebot ne nadarmo nese meč. Božít zajisté služebník jest, mstitel zůřivý nad tím, kdož zle činí.« 8 Místo zní: »Ty pak nepřátely mé, kteříž nechtěli, abych nad nimi kraloval, přivedte sem, a zmordujte přede mnou.« s Skutk. 5, 1—10: »Muž nějaký, jménem Ananiáš, s Zafirou, manželkou svou, prodal statek. 2. A lstivě těch peněz ujal s vědomím manželky své, a přinesa díl nějaký, položil k nohám apoštolským. 3. I řekl Petr: Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé, tak abys lhal Duchu svatému, a lstivě ujal peněz za to pole? 4. Zdaliž nebylo tvé, kdybys ho byl sobě nechal? A když bylo prodáno, v moci tvé bylo. I proč jsi tuto věc složil v srdci svém? Neselhal jsi lidem, ale Bohu. 5. Tedy uslyšav Ananiáš ta slova, padna, zdechl. I spadla bázeň veliká na všecky, kteříž to slyšeli. 6. A vstavše mládenci, vzali jej, a vynesše ven, pochovali. 7. I stalo se po chvíli, jako po třech ho- dinách, že i jeho žena, nevědoucí, co se bylo stalo, přišla. 8. I řekl jí Petr: Pověz mi, za kolik-li jste pole prodali? A ona řekla: Ano, za tolik. Tedy dí jí Petr: I proč jste se smluvili, abyste pokoušeli Ducha Páně? Aj, nohy těch, kteříž pochovali muže tvého, přede dveřmi, a vynesout tebe. 10. I padla hned před nohy jeho, a zdechla. A všedše mládenci, nalezli ji mrtvou; i vynesše, pochovali podlé muže jejího.« 10 Jerem. 4, 2: »A budeš přísahati: „Živť jest Hospodin“ podle pravdy, práva a spravedlnosti: a dobrořečiti mu budou národové a budou jej chváliti«. (Přeloženo doslovně podle Vulgáty; Kralická má tento překlad: »A budeš-li přísahati právě, náležitě a spraved- livě, říkaje: Živt jest Hospodin, tedy požehnání dávati sobě v něm budou národové, a v něm se chlubiti«.) 75

Strana 76
uložiti soudce, totiž když je spravedlivá pře, spravedlivý řád a spravedlivý duch.11 V tentýž den po obědě zamýšleli naši jít ke kardinálovi sv. Eustachia12 přivítati ho, ale protože byl toho dne zaměst- nán, přeložili to s jeho svolením na neděli nejblíže příští, a to podle jeho vzkazu po Janu Maulbronnském, který mezi jiným řekl: „Jestliže uvidíte u něho některé příznaky náchylnosti k pýše, nesnášejte to s nevolí, poněvadž není knězem, nýbrž jen jáhnem; také protože je z královského rodu, kterémužto " původu chce nějak učiniti zadost. 14. února V sobotu, to jest v den Valentinův, když se všichni ráno shromáždili, tehdy hned povstal svrchu jmenovaný doktor theologiel a pokračoval ve své thesi. A nejprve krátce zopa- koval včerejší výklad, totiž že lidský zákon je potřebný k řízení státu; za druhé že se všechny smrtelné hříchy nemají trestat v církvi,2 proto je však církev neschvaluje, nýbrž jenom trpí; za třetí že nemohou být všechny smrtelné hříchy trestány od člověka. Nyní tedy bude řeč o tom, od koho mají být napravovány. Mezi jiným kladl zvláštní důraz na jeden závěr, že je každý věřící povinen z bratrské lásky bratra bratrsky napravovati, také, pokud může, skrytě podle onoho výroku Matoušova 18, 15: »Zhřešil-li by pak proti tobě bratr svůj,«4 atd., protože prelát je také bratr, a podle Ježíše Sir. 17, 12: »A uložil jim Bůh jednomu každému o jeho bližním,«5 atd. Rovněž: Prelát, který se dopustil úchylky ve 11 Výrok převzatý z Alexandra z Halesu (srovn. Mansi XXIX, 892). 12 Byl to Alfonsus de Carillo a St. Maria z Cartageny (* 1396, † 1456), biskup v Burgosu ve Španělsku; byl kardinálem jáhnem. 14. II.: 1 Jiljí Charlier. 2 t. j. některé se mají trestat mimo církev. s t. j. potrestání některých je vyhrazeno Bohu. 4 Místo zní: »Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a po- tresci ho mezi sebou a jím samým.« 76

Strana 77
víře, stojí níže než kterýkoli věřící. Rovněž: Kněz, který je zapleten do osobních hříchů, ale není úchylný ve víře ani neučí špatným mravům, může přijímati od poddaných desát- ky a ofěry a poddaní jsou povinni mu je dávat, neboť Kristus živil Jidáše, živí pohany a Židy. Rovněž: Je-li kněz úchylný ve víře, může to laik povědět jeho nadřízenému, aby byl na- praven; jinak laik nemůže napravovati, aby lid neupustil od poslušnosti a úcty vůči kněžím. Rovněž: Nižší nemají trestati vyšší: II. Král. 1, 12—16: Proti tomu, který přinesl zápony (náramky) Saulovy a vztáhl ruku na pomazaného Hospodinova; Přísloví 19, 10: »Ani aby služebník nad knížaty panoval;7 Izaiáš 10, 15: »Zdaliž se bude sekera velebiti nad toho, kdož«s atd. Ale naproti tomu Daniel? potrestal dva kněze, sám to učinil z vnuknutí Božského. Rovněž Hospodin soudil kněze, nikoli lid země, Ezechiel 33, 8, protože tam v starých biblích je položeno: »Krve jeho z ruky tvé vyhledávati budu,«1° ne lid 5 Misto z Vulgáty: »Et mandavit illis unicuique de proximo suo« překládá Kralická (V. díl): »A poroučel z nich jednomu každému bližního« a bible Česká: »A přikázal každému, jak se má chovati k bližnímu«. 8 V II. Král. kap. 1 se vypravuje toto: Po smrti Saulově přišel jeden z jeho vojska a oznámil Davidovi, že Saul nalehl na kopí, a když ho stíhali jezdci, požádal ho, aby ho zabil. I učinil tak, vzal korunu a záponu na jeho rameni a přinesl je Davidovi. Ten mu řekl: »14. Kterak jsi směl vztáhnouti ruku svou, abys zahubil pomaza- ného Hospodinova? 15. I zavolav David jednoho z mládenců, řekl jemu: Přistoupě, oboř se na něj. Kterýžto udeřil ho, takže umřel. 16. I řekl jemu David: Krev tvá budiž na hlavu tvou, neboť jsou ústa tvá svědčila na tebe, řkouce: Já jsem zabil pomazaného Hos- podinova«. 7 Místo (Přísl. 19, 10) zní: »Nesluší na blázna rozkoš, a ovšem, aby služebník nad knížaty panoval.« 8 Místo zní: »Zdaliž se bude sekera velebiti nad toho, kdož ní seká? Zdaliž se honositi bude pila nad toho, kdož ní tře? Jako by se zpínala metla proti tomu, kdož by ji zdvihl; jako by se chlubila hůl, že není dřevem«. o U Daniele v kap. 13 se vypráví o dvou starcích kněžích, kteří lživě obvinili z cizoložství cudnou Zuzanu, když jim nechtěla být po vůli. Daniel dokázal, že jejich výpovědi jsou nepravdivé, a oba byli odsouzeni k smrti. 77

Strana 78
země, takže ona slova »ne lid země« jsou součástí textu. Rovněž, že nemají nižší napravovati vyšší, dokazoval to také tímto: Mat. 26, 52: »Všichni, kteříž meč berou,«11 atd., totiž komu není dán od Pána, protože jen vyšším. Rovněž Řím. 13, 2: »Hřeší, kdož se Božímu zřízení protiví,«12 atd. Rovněž Řím. 14, 4: »Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka?«13 atd. Rovněž I. Petr 2, 18: »Poddáni buďte netoliko dobrým, ale i zlým.«14 Rovněž je dovoleno, aby kněží soudili lid, ale ne na- opak, je to zřejmé ze Skutků 5, kde Petr jako vyšší proti Ananiášovi a Zafiře15 atd. Rovněž v listě Judově,16 když arch- anděl Michael, rozmlouvaje s ďáblem, slovy zápasil, přece řekl protivníkovi: »Poručiž ti Pán.«17 Rovněž Konstantinis nechtěl rozsuzovati mezi kněžími, kteří se přeli. Rovněž Ambrož se odvážil napravovat císaře,1° ale ne naopak. Rov- něž podle místa z Dekretu v kn. 2, otázka 7,20 nemá být ob- viňován nebo žalován biskup od laika, třebas se dopustil neřádu. Rovněž: Naopak laik. Rovněž: V Starém Zákoně ne- 10 Tato slova se vyskytují u Ezechiela ve v. 6 a 8. Charlier totiž pravil (Mansi XXIX, 908): „O strážném se praví: »Nezatroubí-li na troubu, když uvidí přicházející meč, krev hynoucího z ruky jeho vyhledávati budu«, ne lid země, nýbrž já, totiž Hospodin“. 11 Mat. 26, 52: »Tedy dí jemu Ježíš: Obrat meč svůj v místo jeho; nebo všickni, kteří meč berou, od meče zahynou«. 12 Místo zní: »2. A protož kdož se vrchnosti protiví, Božímu zří- zení se protiví; kteříž se pak protiví, odsouzení sobě dobudou«. 13 Začátek 4. verše zní: »Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, anebo padá«. 14 Celý verš 18 zní: »Služebníci poddáni buďte ve vší bázni pá- nům, netoliko dobrým a mírným, ale i zlým«. 15 Viz výše pozn. 9 k 13. únoru; srovn. i Mansi XXIX, 909. 16 Jud. 9. 17 Podle výkladu Rybova je v latinském textu po dixit znovu opakováno altercaretur, čímž byla vytlačena slova Vulgáty (Jud. 9): »Imperet tibi Dominus«. Kralická má toto místo takto: »Ježto Michal archanděl, když s dáblem odpor maje, hádal se o tělo Moj- žíšovo, nesměl vynésti soudu zlořečení, ale řekl: Ztresciž tě Pán«. 18 Císař Konstantin Veliký. 19 Císaře Theodosia; srovn. Mansi XXIX, 910. 20 Srovn. Mansi XXIX, 910; je to z dekretu papeže Evarista, cito- vaného v Isidorově knize koncilů. 78

Strana 79
byli kněží poddáni laikům; je to zřejmé o kněžích faraono- vých, protože nebyli nuceni prodávati své majetky; tím méně jim byli poddáni na soudě podle psaného zákona,21 protože se praví v Deut. 17, 8—11: »Přijde-li soud do bran tvých,«22 atd. V Zákoně milosti23 u Mat. 17, 26:24 »Tedy synové jsou svobodní,« t. j. apoštolové a ostatní kněží od poddanství světského. Rovněž pravil, že církev není shromážděna jen v jednom království, nýbrž po světě, protože bylo řečeno Abrahamovi:25 »Požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země,« atd. Rovněž tak bylo řečeno Izákovi a samé- mu Jákobovi. Rovněž: Církev bojující podle obecného běhu není bez přimíšení lidí špatných a z ní se nesmí nikam odejíti, protože mimo ni není spasení. Tam totiž jsou slepí, kulhaví, hluší2e atd. a ty Kristus uzdravuje. A tak když byl akt pro onen den skončen, šli jsme do příbytků. Po obědě šel Prokop, dvakrát byv pozván, k legátovi a mnoho s ním projednával; a jasně beze strachu Prokop 2 Charlier uvádí (Mansi XXIX, 912), že byli před Zákonem v krá- lovství Egyptském pod faraonem kněží osvobozeni od veškeré krá- lovské daně, a dovolává se Genesis 47, kde se vypravuje, že Josef za velikého hladu koupil všechnu zemi Egyptskou faraonovi. Verš 22 zní: »Rolí toliko kněžských nekoupil. Neb kněží uloženou potra- vu měli od faraona, a jedli z uložených pokrmů svých, kteréž jim dával farao; protož neprodali rolí svých«. V Zákoně že se nena- chází, že byli podrobeni lidu, ba naopak. 22 Charlier cituje z Deut. 17 toto: »8. Bylo-li by při soudu něco nesnadného, mezi krví a krví, mezi pří a pří, mezi ranou a ranou, v jakékoli rozepři v branách tvých, tedy vstana, půjdeš k místu, kteréž by vyvolil Hospodin Bůh Tvůj«. A za tím dodává: »18. Jest- liže by pak kdo v zpouru se vydal, takže by neposlechl kněze posta- veného tam k službě před Hospodinem Bohem tvým, aneb soudce, tedy at umře člověk ten«. 2 Zákon milosti = Nový Zákon. 2 Charlier citoval slova Kristova u Mat. 17, 25—26, kde se Ježíš ptal Petra: »Co se tobě zdá, Šimone? Králové zemští od kterých berou daň a neb plat? Od synů-li svých, čili od cizích? 26. Dí jemu Petr: Od cizích. I řekl mu Ježíš: Tedy synové jsou svobodní«. 25 Gen. 22, 18. 26 Charlier se tu dovolává výroku Remigiova podle Matouše 21, 14, viz Mansi XXIX, 918. Na str. 918—920 podává Charlier závěry z toho. 79

Strana 80
legátovi pravil: „Oni doktoři vás klamou, že se nemůžete mýliti, když přece můžete pochopiti, že nestojíte dobře; a dále vy klamete pány, protože jim neříkáte pravdu a stále jim potvrzujete jejich panování, a nepovíte jim: „Vy stojíte velmi zle, ty žiješ špatně, dej pozor, aby se na tobě nevyplnil onen výrok:27 »Oniť ustanovují krále, ale beze mne«“ atd.“ Rovněž pravil legát: „Čím více se s vámi stýkám, tím více se vám mé srdce nakloňuje. Proto, pane Prokope, prosím, abyste s námi dlouho zůstal, a lepší dohodou se sjednotíme.“ (Pan Prokop) odmítl delší pobyt pro tíhu vydání. Ale legát mu nechtěl věřit. Proto se ho s úsměvem vyptával na jeho majetek, vý- živu a panování, i jak to má s užíváním vozů. Prokop mu všechno vyložil podle toho, jak se všechno ve skutečnosti mělo. Rovněž si legát žádal spěšnou odpověď na články ná- mitek. Na to mu Prokop: „Dáme odpověď, a také my před- ložíme námitky podle starého biskupa2s Donáta: »Obviňuji tě, jsem-li obviňován od tebe«; ale legát řekl, že předložené články nebyly důvodem k obviňování nebo ukřivďování. A Prokop dodal: „Já nechci být naprosto žádným způsobem kacířem, proto všechno předložím, a bude-li se někdo moci proti mně postavit podle Písma svatého, rád to přijmu; pakli ne, chtěl bych také, aby pravdu přijali druzí.“ Rovněž se tam zmínil auditor2 papežského paláce o pikar- tech pobitých Žižkou a ten také pravil: „Vězte, že jste oso- 27 Ozeáš 8, 4. 28 Přeloženo podle Rybovy konjektury papam místo Palackého prophetam. 29 Jan Palomar. 30 Žižka jednak dal na jaře r. 1421 upáliti u Klokot na Táborsku asi padesát stoupenců Martina Húsky, zvaného Loquis, nejradikál- nějšího z kněží táborských, a jeho přítele Petra Kániše (tento byl upálen s nimi), jednak vyhladil v říjnu téhož roku přívržence sekty adamitů, kteří prováděli komunismus do posledních důsledků; ti se pevně ohradili na ostrově řeky Nežárky mezi Stráží a Veselím a podnikali ukrutné útoky do celého okolí. Byl proti nim poslán hejtman Bořek Klatovský se 400 ozbrojenců, ale adamité se zuřivě bránili a zabili i samého hejtmana Bořka. Konečně byli přemoženi a zahubeni mečem nebo ohněm. Zevrubnou zprávu o nich podal sám Žižka, poslav protokoly o jejich výslechu pražským mistrům; jádro z nich vložil Vavřinec z Březové do své kroniky. 80

Strana 81
čováni nejen blízko, nýbrž i daleko; mám totiž jedno pojed- nání proti mnohým vašim článkům, složené v místě vzdále- ném mnoho denních pochodů odtud. Já bych vám je věru půjčil, kdybyste nechtěli mít za zlé, že proti vám tvrdě mluví; a doufám, že si nejsme navzájem tak vzdáleni, jak se domní- váte.“ Tamže čtli vyznání Berengariovo3i a Prokop se o něm ptal, zda se přece dobře vyznává; legát a auditor mu řekli „dobře“ a Prokop s legátem to slovo slavnostně prohlásil. Tamže mně pravil komorník legátův, že jeden mistr z Čech, jehož jméno neznal, poslal list velmi důvtipný. Když jsem mu jmenoval Jana Příbrama, zdálo se mu, že je to on. V téže době přišli do Basileje Angličané.32 Rovněž v téže době se ptal legát na Prokůpka (Malého Prokopa) a řekl se smíchem: „Vy přece jste Prokop Veliký, ale je ještě jeden, Malý.“ Když slyšel, že patří k sirotkům, pravil legát Proko- Prokop mu odpově- povi: „Vy se se sirotky nesrovnáváte?“ děl: „Tak jest, v některých věcech ne.“ A opět legát: „Ale s Pražany se nesrovnáváte ještě více; tedy sjednoťme se všichni!“ Rovněž tamže byla učiněna zmínka o mistru Janu Husovi, o němž tvrdil auditor papežského paláce, že bulla papeže Alexandra, obsahující zákaz kázati, byla v Praze přivázána 31 Berengarius Tourský (* okolo 1000, † 1088), kanovník a před- stavený školy sv. Martina v Toursu a od r. 1040 zároveň arcijáhen angerský, popíral ve svém spise »De coena Domini« (O večeři Páně) nejen přepodstatnění (transsubstanciaci), nýbrž i skutečnou pří- tomnost Kristovu v svátosti oltářní a tvrdil, že konsekrací chléb a víno nabývá pouze nadpřirozené síly. Toto jeho učení bylo odsou- zeno na synodě v Římě, potom téhož roku na synodě vercellské a r. 1051 na synodě pařížské. R. 1054 se na synodě v Toursu podrobil a složil pravověrné vyznání. R. 1059 musel na synodě lateránské podepsati znova vyznání, ale po návratu domů je hned odvolal. Papež Rehoř VII. ho znovu povolal do Říma a přinutil ho, že nej- prve před ním samým a potom před synodou konanou v postě 1079 složil pravověrné vyznání. A když i potom vystupoval proti synodám římským, na nichž bylo jeho učení odsouzeno, byl ještě jednou povolán před synodu v Bordeaux r. 1080. Od té doby žil v na- prosté odloučenosti až do své smrti na ostrově sv. Kosmy (St. Côme) u Toursu. 32 Podle CB V, 42 přijeli na osmdesáti koních. Deník Petra Žateckého 6 81

Strana 82
jedné kobyle k ocasu a vláčena po městě, na odpor proti papeži a na jeho potupu. Prokop mu odporoval a tvrdil o tom opak, že tak potupně bylo naloženo s listem jednoho prokurá- tora, který chtěl králi podati jed. Rovněž pravil legát o Janovi z Dubrovníka: „Buďte k němu laskavi, prosím vás, a odpusťte mu!“ Prokop mu odpověděl: „Já mu odpouštím.“ Tehdy legát řekl: „Já ho k vám pošlu na oběd.“ Prokop odvětil: „Nikoli, protože jest psáno:33 »Přichází-li kdo k vám a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu«, atd.“ Legát pravil: „Ale dříve s vámi jedl.“ A Prokop mu odpověděl: „Nevěděli jsme, že by byl tak jedovatý.“ Po těch slovech legát o mnichovi mlčel. Také v téže době pravil Prokop, že byla v Čechách veliká těžkost s odchodem pro nebezpečí usmrcení, které se stalo v Kostnici, aby se to podobně nepřihodilo mnohým v Basileji. „Ale měli jsme touhu po jednotě a po slyšení, aby nám lidé porozuměli, a proto jsme se vydali nebezpečenství a přišli jsme sem.“ Rovněž Prokop řekl: „Hleďme nejprve, abychom se sjednotili v základních věcech.“ A legát s ním souhlasil a pravil: „Kéž by se to stalo, jinak bude naše práce ne- užitečná.“ 15. února V sedmou neděli, to jest nazítří po Valentinovi, jsme se sešli do příbytku Pražanů, chtějíce navštívit kardinála sva- tého Eustachia, ale poněvadž byl zaneprázdněn poradou s druhými kardinály, které se zúčastnil, proto nám vzkázal po jednom doktorovi, Šimonovi z Italie, své zaneprázdnění, a tak jsme toho nechali. Téhož dne poslal lyonský arcibiskup jednoho kněze pro Viléma Kostku; a když ten na jeho přání k němu přišel, počal jednati o námitkách proti všem čtyřem artikulům a žádal, radil, přemlouval a takřka se přísahou zaklínal, aby se Češi poddali tomu svatému koncilu a aby 33 2. Jan 10; celý verš zní: »Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte«. 82

Strana 83
byli jisti, že s nimi nejednají věrolomně ani že je nechtějí uvést v zahanbení. Ale Vilém Kostka nechtěl mu přisvědčiti a tvrdil, jak mně vypravoval, že o tom rozhoduje jedině České království. 16. února V pondělí, v den Julia, když jsme chtěli jít do koncilu, po- tkal nás, sedě na mezkovi a tak objížděje, kardinál Eusta- chiův. Jeho plášť na jedné i druhé straně nesl jeden sluha, aby kardinál sedě na mezkovi nevláčel šat po zemi. A když s mezka sestoupil, podobně nesli vlečku za ním. Po našem pak příchodu do koncilu dále pokračoval v odpovědi doktor Jiljí a tvrdil, že se listy na odpustky,i které se dávají na od- puštění trestu a viny, zdají býti podvrženými, protože papež nemá takovou moc, ale může udílet rozhřešení, to jest k němu přispívat mocí klíčů. Rovněž: Když kněz odpouští hříchy, odklizuje část trestů. Rovněž: Odpuštění platí, předpokládá-li se moc u toho, kdo je uděluje, a láska u toho, kdo je přijímá, a zbožnost v té věci. Rovněž: Rozhřešení se zakládá na Ma- toušovi 16, 19: »Tobě dám klíče království«2 a tak dále. Rov- něž: »Což bys koli svázal« vykládá neomylností klíče. Rov- něž: Název »osoba« vynašla církev pro rozlišení Trojice.“ Rovněž: Moc církve nařizovat nevyplývá ze svatosti života, nýbrž z důstojnosti úřadu a moci čili znamenitosti. Rovněž oprávněnost poutí dokazoval oním místem Deute- ronomia 16, 16: »Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského« atd.4 Tak činil Kristus, Luk. 2, 41;5 to zachová- 16. II.: 1 V lat. originále: litterae de absolutione (listy o rozhře- šení); viz i Mansi XXIX, 921—922. 2 Místo zní: Ježíš řekl Petrovi: »A tobě dám klíče království ne- beského. A což bys koli svázal na zemi, budet svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budet rozvázáno i na nebi.« 3 Viz u Mansiho XXIX, 925. A Místo (Deut. 16, 16—17) zní: »Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým na místě, kteréž by vyvolil, na slavnost přesnic, na slavnost téhodnů a na slavnost stanů, a neukážet se před Hospodinem prázdný; 17. Každý podlé 83

Strana 84
vali pohané podle Zachariáše v poslední kapitole.“ To se vy- plnilo, Jan 12, 17 nsl., Mouřenín, Skutkové 8, 27;8 tak pas- týři, Luk. 2, 15° nsl.; tak mudrci Mat. 2, 1;10 rovněž ženy ke hrobu, Mat. 28, 1.11 Rovněž Nikodem12 přišel přes pole a Josef;12 i Kristus se ukazuje poutníkem podle Lukáše 24, 15 nsl.13 Rovněž Jeronym praví o Marii, že putovala ke hrobu pro lásku k synovi, a tak »jest slavný jeho hrob«.14 daru sobě daného, vedlé požehnání Hospodina Boha tvého, jehož on udělil tobě«. 5 Místo zní: „11. I chodívali rodičové jeho [totiž Ježíšovi] každého roku do Jeruzaléma na den slavný velikonoční.« 8 Zachar. 14, 16: »I stane se, že kdožkoli pozůstane ze všech ná- rodů, kteříž by vytáhli proti Jeruzalému, přicházeti budou z rok do roka klaněti se králi Hospodinu zástupů a slaviti slavnost stánků.« 7 Jan 12, 17—18: »Vydával pak svědectví zástup, kterýž byl s ním, že Lazara povolal z hrobu, a vzkřísil jej z mrtvých. 18. Pro- tož i v cestu vyšel jemu zástup, když slyšeli, že by ten div učinil«. 8 Skutkové 8, 27—28: »27. I vstal [totiž apoštol Filip na výzvu anděla], šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil, 28. Navracoval se na voze svém sedě, a četl Izaiáše proroka.« 9 Luk. 2, 15—16: »15. I stalo se, jakož odešli od nich andělé do nebe, že ti pastýři řekli vespolek: Pojďme až do Betléma, a vizme tu věc, kteráž se stala, o níž Pán oznámil nám. 16. I přišli, chváta- jíce, a nalezli Marii a Jozefa, i to nemluvňátko ležící v jeslech.« 10 Mat. 2, 1: »Když pak se narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Heródesa krále, aj, mudrci od východu slunce vypravili se do Jeru- zaléma.« 11 Mat. 28, 1: »Na skonání pak soboty, když již svítalo na první den toho téhodne, přišla Maria Magdaléna, a druhá Maria, aby po- hleděly na hrob.« 12 Jan 19, 38—40: »38. Potom pak prosil Piláta Josef z Arimatie, (kterýž byl učedlník Ježíšův, ale tajný, pro strach Židovský,) aby sňal tělo Ježíšovo. A on přišed, sňal tělo Ježíšovo. 39. Přišel pak i Nikodém, (kterýž byl prve přišel k Ježíšovi v noci), nesa smíšení mirry a aloes okolo sta liber. 40. Tedy vzali tělo Ježíšovo a obvi- nuli jej prostěradly s těmi vonnými věcmi, jakž obyčej jest Židům se pochovávati. A položili Ježíše do nového hrobu v zahradě, která byla na místě, kdež byl ukřižován.« 13 Luk. 24, 15 nsl.; tam se vypravuje, jak se Ježíš po zmrtvých- vstání připojil ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz. 14 Podle Izaiáše 11, 10. 84

Strana 85
Rovněž šat je ctěn1 ne pro sebe, nýbrž pro toho, čí jest: I. Král. 24, 516 o plášti Saulově, Apokal. 19, 16.17 Rovněž pravil, že listy bratrstevi8 a listy zpovědní!9 jsou založeny na Přísl. 18, 19: »Bratr když je podporován bratrem, jako město pevné«.2° Třebas prospívají dobré skutky všem, přece více těm, kterým jsou dávány listy bratrstev. Totéž se do- kazuje v Exod. 8, 28: Farao pravil: »Modletež se za mne«;21 15 Tato věta je část Charlierovy repliky na obranu ctění ostatků (u Mansiho XXIX, 921). 16 I. Král. 24, 5—7: v té kapitole se vypravuje, jak král Saul pronásledoval Davida a vešel na potřebu do jeskyně, v které se Da- vid se svými muži skrýval. Ač Davidovi druhové poukazovali na to, že mu Hospodin vydal do rukou jeho nepřítele, David nevztáhl na Saula ruku, uřezal mu tiše jen kus pláště a (7) řekl mužům svým: »Uchovejž mne Hospodin, abych to učiniti měl pánu mému, poma- zanému Hospodinovu, abych vztáhnouti měl svou ruku na něj, po- něvadž jest pomazaný Hospodinův«. 17 Apok. 19, 16: »A mát na rouchu a na bedrách svých napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.« K oběma poznámkám srovn. u Man- siho XXIX, 929. 18 Listy bratrstev (litterae fraternitatum) byly asi listy vydá- vané jednotlivcům, že jsou přijati za členy bratrstev. To byla do- brovolná sdružení věřících, povolovaná biskupy, postavená pod správou církevní vrchnosti a přičleněná k některému chrámu k pro- hlubování nábožensko-mravního života nebo ještě k jiným skutkům pobožnosti nebo dobročinnosti. Často se tato bratrstva připojovala jako dobrovolné organisace k řádům. Listy bratrstev byly asi pro- dávány za stanovené částky. 19 Litterae indulgentiales (odpustkové listy), zvané také listy zpovědní (1. confessionales nebo jen confessionalia), opravňovaly majitele zvolit si zpovědníka, od něhož mohl jednou v životě a v ho- dině smrti dostati rozhřešení ode všech hříchů. K tomu obdržel ten zpovědník plnou moc uděliti majiteli takového listu jednou v životě a v hodině smrti z pověření papežova úplné rozhřešení, Tyto listy, na konci středověku hojně rozšířené, byly prodávány za přede- psané taxy. 20 Překládám podle Vulgáty, Kralická překládá toto místo jinak: »Bratr křivdou uražený, tvrdší jest než město nedobyté.« 21 Když Hospodin sesílal rány na zemi Egyptskou, povolal farao podle Exodu 8, 25—28 Mojžíše a Arona a řekl: »Jděte, obětujte Bohu svému tu v zemi.« Ale Mojžíš odpověděl, že budou obětovati na poušti. »28. I řekl farao: Já propustím vás, abyste obětovali Hospodinu Bohu svému na poušti, však dále abyste nikoli neod- cházeli. Modltež se za mne«. 85

Strana 86
rovněž 2. Makab. 2, 3;22 rovněž k Efezským 1, 15—17: »Pro- tož i já, slyšev o vaší víře, nepřestávám díků činiti«23 atd.; ke Koloss. 1, 24: »Kterýž nyní raduji se«24 atd. Rovněž: Jak rád slyší Bůh, když se někdo za někoho modlí. Rovněž: Doktoři schvalují listy zpovědní pro prospěch toho, kdo činí pokání, ne kdo je dává. Rovněž: Neřestné lidi, kteří neškodí jiným, jest lišiti od zločinných; ony třeba trpěti, nikoli tyto. Rovněž: Židům byly zakázány nevěstky, protože byli k vlastním manželkám příliš tvrdí, ale takoví nejsou křes- ťané, a tak nejsou zapuzovány ani jejich manželky jako Židů. Rovněž: Mystickým výkladem nelze nic dokazovat. Rovněž k téže věci Dionysius: Symbolická theologie nemá moci důkazů. Rovněž: Jako jsou vepři25 vedle lidí, právě tak jsou špatní vedle dobrých. Rovněž: Nebylo vypuzeno všech sedm kmenů, jak je zřejmé v Jerusalemě 26 atd. Tak nemají být všechny smrtelné hříchy trestány. Rovněž: Apoštolové nevymítali všechny nečisté duchy, tedy ani všechny smrtelné hříchy nemají být trestány. 22 2. Mak. 2, 3: »I jiné podobné věci říkaje, napomínal jich, aby neodstraňovali zákon ze srdce svého« (Kralická překládá: »aby neodstupoval zákon od srdce jejich«). 28 Celé místo (Efez. 1, 15—17) zní: »Protož i já, slyšev o vaší víře v Pánu Ježíši, a o lásce ke všechněm svatým, 16. Nepřestávám díků činiti z vás, zmínku čině o vás na modlitbách svých, 17. Aby Bůh Pána našeho Jezukrista, Otec slávy, dal vám ducha moudrosti a zjevení ku poznání jeho.« 2 Celé místo (Kolos. I, 24) zní: »Kterýž nyní raduji se z utrpení svých pro vás, a doplňuji ostatky ssoužení Kristových na těle svém za jeho tělo, jenž jest církev.« 25 Narážka na vyprávění Matoušovo 8, 28—32, kterak Ježíš kázal dvěma dáblům vejíti do stáda vepřů; to se pak hnalo do moře a utonulo tam. 26 Místo Palackého: a gentibus (non) omnes sunt expulsae překlá- dám podle rukopisu; septem gentes non omnes sunt expulsae. Je to narážka na knihu Soudců, kde se v kapitole 1. vypravuje, jak Juda vytáhl proti Kananejským a jak Židé, když nad nimi zvítězili, část jich pobili, ale Jebuzejského z Jerusalema a obyvatelstvo ze sedmi měst nevyhnali. 86

Strana 87
17. února Když jsme v úterý nazítří po Juliovi přišli ráno do koncilu, chtěl Jiljí dokončiti svůj akt a vyvracel autoritativní výroky naší strany, tvrdě, že nemají být všechny smrtelné hříchy, třebas jsou zapovězeny, od soudce soudně trestány. A do- kazoval to oním výrokem Lukášovým 6, 36: »Protož buďte milosrdní«.1 Rovněž Matouš 18, 21—22: »Pane, kolikrát zhřeší proti mně«2 atd. A opět (18, 32): »Služebníče zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tobě.«° Rovněž: Kněžství Kris- tovo nastupuje spíše po kněžství Melchisedechově než Levit- ském, protože se praví: »Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova«, a opět když bylo přeneseno kněžství“ atd. Rovněž nemají býti jako kněží Aronovi jako Abiatar“ od 17. II.: 1 Místo zní: »Pročež buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.« 2 Celé místo zní: »21. Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-li krát? 22. I dí jemu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát«. 3 Výrok je z podobenství o služebníkovi (Mat. 18, 23—35), kte- rému odpustil pán na jeho prosby dluh deseti tisíc hřiven, ale který dal do žaláře svého spoluslužebníka, když mu nemohl zaplatiti dluh sto peněz. »32. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil. 33. Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jak i já smiloval jsem se nad tebou? 34. I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil, což mu byl dlužen. 35. Takt i Otec můj ne- beský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých provinění jejich«. 4 V listě k Židům kap. 7 vysvětluje apoštol Pavel, že sálemský král Melchisedech, kněz Boha nejvyššího, kterému dal Abraham při návratu z války desátky z kořisti jakožto vyššímu, je předobrazem Krista; viz výše poznámku 5 k 4. únoru. 5 Žalm 109, 4; Žid. 5, 6; Žid. 7, 17. 6 V listě k Židům Pavel praví (kap. 7, 11—12): »11. A protož byla- lit dokonalost skrze Levítské kněžství, (nebo za něho vydán jest lidu zákon,) jakáž byla toho potřeba, aby jiný kněz podle řádu Melchisedechova povstal, a nebyl podle řádu Aronova jmenován? 12. A poněvadž jest kněžství přeneseno, musilot také i zákona pře- nesení býti«. 7 Podle III. Král. 2, 27 sesadil král Šalomoun kněze Abiatara z kněžství Hospodinova. 87

Strana 88
světských lidí napravováni a sesazováni. Co se pak týče toho, že se někteří poddali světským pánům, bylo to spíše pro větší dokonalost než z nutnosti. Rovněž předložil důvody, proč se mají konati poutě, totiž aby se roznítilo silnější následování svatých a horoucnost v následování atd. Rovněž učinil špatnou zmínku o mistru Janu Husovi pro mnohé kacířské články na koncilu kostnic- kém; „protože myslil, že se nemůže mýlit ve víře, byl, jak držím podle víry, spravedlivě odsouzen“.« Jan Viklef“ prý byl dávno odsouzen pro nevěru ariánskou a ostatních kacířů, kterou vštěpoval v svých knihách. Jeronyma Pražského“ pro- hlásil za domýšlivého a pravil, že byl na universitě pařížské a odešel odtamtud, nevzav odpuštění od hostitele. A tak konečně jako doslov' opakoval, totiž: „Ve čtyřech věcech v této látce se neshoduji s důstojným přednášejícím. Za prvé: Tvrdí, že všechny veřejné hříchy na tomto světě mají být trestány, ale já jsem dokázal opak toho. Za druhé: Tvrdí, že mají být1 od kohokoli žalovány a trestány, ale já tvrdím, že hříchy osob duchovních nemají být takto žalo- vány a trestány. Za třetí tvrdí, že se hříchy kněží mají ozna- movat lidu, ale já tvrdím a dokázal jsem opak. Za čtvrté, že veřejné hříchy mají býti trestány od kohokoli, jakož i hříchy kněží od laiků.11 Rovněž jsem opačného mínění proti důstoj- nému přednášejícímu o nevěstkách, o nichž tvrdím, že se mají trpěti z rozumného důvodu. Rovněž trest smrti že má býti vykonán nad vinníkem, což onen popírá atd.12 8 Charlierův soud o Husovi, Viklefovi a Jeronymovi je u Mansiho XXIX, 963—4; srovn. i pozn. vzadu. 9 Závěr jeho repliky, v kterém uvádí rozdíly mezi sebou a Oldři- chem, je tamže 969—970. 10 totiž hříchy prelátů a kněží. 11 Charlier uvádí výrok Biskupcův takto (Mansi tamže 970): že veřejné smrtelné hříchy kterýchkoli lidí mají být donucovacím způ- sobem trestány skrze světské mocnosti, kde by nestačilo bratrské napravení anebo obecné pokárání v kázání slova Božího. 12 Nakonec pravil Charlier o Biskupcovi toto: „Přestupky pře- hnal, tak mocný oheň rozhorlení zapálil, že kdyby bylo tak, jak chce, rozrušila by se církevní hierarchie, vzbouřil by se neurozený proti urozenému, chlapec proti starci, otevřela by se studnice ne- 88

Strana 89
A tak opakuje prohlášení podrobil se koncilu a přál si býti od něho opraven atd. Žádal také, jestliže někoho urazil, aby mu koncil odpustil a uražení aby pustili hněv z mysli, jako Čechové. A tak jsme odešli do příbytků. A téhož dne oběd- vali mnozí pozvaní s knížetem. 18. února Ve středu, na kterou připadá v cisiojanu první slabika slova coniunge, po našem příchodu do koncilu povstal doktor theologie z řádu dominikánů, inkvisitor kacířů, jmé- nem Jindřich,2 rodem Němec z Koblence, a začav přednášeti thesi, nejprve učinil proslov k posluchačům o srdci dobrém' a nejlepším a naopak o srdci zlém a tvrdém, a nějak v oslo- vení o srdci tvrdém zahrnoval Čechy a přál si, aby těm, kteří je mají, bylo dáno »srdce masité«3a, aby se na nich nenaplnil onen výrok: »Dnes uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.«4 svárů, propast pohoršení. Proto jsem povstal, abych oheň zmírnil, nikoli abych jej uhasil.“ 18. II.: 1 Druhý hexametr v cisiojanu pro únor zní: Ju — li con — jun — ge tunc Pe — trum Ma — thi — am in — de 19. 20. 21. 22. 16. 17. 18. 23. 24. 25. 26. 27. 28. února: 16. II. Juliány 22. II. Stolování sv. Petra 24. II. Matěje 2 Jindřich Kalteisen. 3 Vzal si za thema svého proslovu výrok Lukášův 8, 15 z podo- benství o semenu, které zasel rozsevač do dobré země: »18. Ale kte- réž v zemi dobrou (padlo), ti jsou, kteříž v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají, a užitek přinášejí v trpělivosti«. зa Ezechiel 36, 26. 4 Žid. 3, 7—8; místo zní: »7. Protož jak praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, 8. Nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popuzení v den pokušení jeho na poušti;« pod. tamže 4, 7: »Opět ukládá den jakýsi: Dnes, skrze Davida, po takovém času pravě, (jakož řečeno jest:) Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.« Je to ohlas žalmu 94, 8: »Nezatvrzujte srdce svého, jako při popuzení, a v den pokušení na poušti«. 89

Strana 90
Potom přistoupil k thesi přednášejícího o svobodném hlá- sání slova Božího a usiloval poučiti svým způsobem: Předně mezi jiným pokud se týče onoho závěru: „Toto nařizuje Kris- tus, proto třeba to činiti; a toto zakazuje Kristus, proto třeba toho nechati. Ale neplatí toto: Toto nařizuje papež, proto třeba to činiti, a naopak, pravil takto: „Já předložím pří- davkový závěrek: ,Papež to nařizuje a neopírá se skutečně, t. j. výslovně o Písmo, přece však je třeba to činiti atd. a naopak'.“ Rovněž pravil: „Papež je již svým úřadem osoba nejsvě- tější, protože má moc posvěcovati jiné, t. j. udělovati svá- tosti, kterými jsou posvěcováni. Odtud Num. 18, 1: »Po- nesete nepravost svatyně«.“ Rovněž řekl: „Věřím v svatou církev obecnou.“ Rovněž vyvracel přednášejícího, že vymezil jenom dvojí druh slova Božího; přidal: „Měl uvésti: slovo Boží vdechnuté. A jeden jeho druh je vdechnuté slovo soukromé, kterého užívali církevní učitelé k výkladu Písma: Žalm 84, 9: »Poslechnu, co ve mně říká Bůh«;“ rov- něž 2. Petr 1, 21: »Duchem svatým puzeni byvše, mluvili«." Rovněž 2. Tim. 3, 16—17: »Všelikéť Písmo od Boha jest vdechnuté«“ atd., a proto třeba poslouchati učitelů, Deutero- nom. 17, 12, aby se mohlo říci, co je psáno 2. Král. 23, 2.10 5 Celé místo zní: »A protož řekl Hospodin Aronovi: Ty a synové tvoji i dům otce tvého s tebou ponesete nepravost svatyně; ty také i synové tvoji s tebou ponesete nepravost kněžství svého.« 6 Celé místo zní: »Ale poslechnu, co říká Bůh ten silný, Hospo- din. Jistě žet mluví pokoj k lidu svému, a k svatým svým, než aby se nenavracovali zase k bláznovství.« 7 Místo zní: »Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.« 8 Místo zní: »16. Všelikét písmo od Boha jest vdechnuté, a uži- tečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, 17. Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému dobrému skutku hotový.« 9 Místo v Deuteron. 17, 10—12 zní: »10. Učiníš tedy vedlé na- učení, kteréž by vynesli (totiž kněží) z místa toho, kteréž by vy- volil Hospodin, a hleď, abys všecko, čemuž by tě učili, tak vykonal. 11. Podlé vyrčení zákona, kterémuž by tě naučili, a podlé rozsudku, kterýžt by vypověděli, učiníš; neuchýlíš se od shora sobě oznáme- ného ani na pravo ani na levo. 12. Jestliže by pak kdo v zpouru se 90

Strana 91
Jiné je veřejné slovo vdechnuté, a to je slovo obecných koncilů, kterého je třeba naprosto poslouchati podle onoho místa Lukášova 10, 16: »Kdož vás slyší, mne slyší«.11 Rov- něž Jan 16, 12: »Ještěť bych měl mnoho mluviti vám«12 atd. A kdokoli se vymyká poslouchati ho, vymyká se životu věčnému.“ Rovněž pravil: „Pan přednášející řekl mnoho špatného o špatných kněžích, ale o dobrých jen málo dobrého. Proto já povím něco dobrého o špatných, a to jen málo, pro úřad, ne pro osobu: Jako byl Chám proklet, že nepřikryl hanbu otcovu,13 tak máme podle Rehoře zakrývati špatné skutky špatných představených. Proto by chtěl Konstantin košilí14 přikrýti kněze s nevěstkou, kdyby viděl, že podle něho spolu souloží. Dokazoval to oním místem Exodu 22, 28: »Soudcům svatyně nebudeš utrhati« atd.,15 Deut. 5, 16: »Cti otce svého« vydal, tak že by neposlechl kněze postaveného tam k službě před Hospodinem Bohem tvým, aneb soudce, tedy at umře člověk ten, a odejmeš zlé z Izraele.« 10 Král. 23, 2: »Duch Hospodinův mluvil skrze mne, a řeč jeho jazykem mým vynesena«. 11 Celý verš zní: »Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdát tím, kdož mne po- slal.« A řečník dodává, že jim Ježíš slíbil pomoc slovy (Mat. 18, 20): »Neb kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tut jsem já uprostřed nich.« 12 Celý verš zní: »Ještět bych měl mnoho mluviti vám, ale ne- můžete snésti nyní«. 13 V Gen. (I. kn. Mojžíšově) 9, 20—27 se vypravuje toto: Noe se opil vínem, které pěstoval, a obnažil se uprostřed svého stanu. Jeho syn Chám, otec Kanánův, viděl hanbu otce svého a pověděl to oběma bratřím vně. Tehdy vzali Sem a Jáfet oděv a jdouce pozpátku za- kryli hanbu otce svého. Noe procitnuv zlořečil Kanánovi a volal požehnání od Boha na Sema a Jáfeta. 1a Překládám podle emendace Rybovy: Constantinus collobio... vellet tegere místo Palackého: Constantinus Collobio etc. V tištěné replice je uveden výrok císaře Konstantina takto (Mansi XXIX, 981): „Kdybych na vlastní oči uviděl hřešit kněze Božího nebo ně- kterého z těch, kteří jsou oděni mnišským rouchem, rozestřel bych svůj plášt a přikryl bych ho, aby ho nikdo neviděl.“ 15 Místo zní: »Soudcům nebudeš utrhati, a knížeti lidu svého utrhati nebudeš.« 91

Strana 92
tělesného i duchovního »a matku svou«1s tělesnou i duchovní, totiž církev. Pláč Jerem. 4, 16: »Že se před tvářemi kněží nezastyděli«17 a že je nectili, byť byli špatní, přišla rána na ně. I. Král 24: Saula měl v úctě David a nechtěl ho pro- bodnouti; tedy špatní představení tak jako Saulis trousí z těla nečistotu jako výkaly, když dokonají skutkem špat- nost v srdci napřed uváženou, a přece mu nechtěl David zasaditi rány, atd. Rovněž: „Proti onomu výkladu ,Zkázou lidu jsou špatní kněží“1 je pravda, že často, a já dokonce tvrdím, že se častěji špatnost lidu stává zkázou kněží.“ A dokazoval to mystic- kým výkladem slov Gen. I, 1: »Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi«; nebe jsou prý kněží, země lid, jako nastává zatmění tím, že se slunečním paprskům do cesty postaví země nebo měsíc, tak pro špatnost lidu atd. „Stálice jsou faráři, oběž- nice jsou kazatelé těkající po světě.“20 Rovněž: „Za dob Rehořových byli kněží dobří, a přece byl lid mnohonásobně trestán.“ Rovněž: „Job byl dobrý, ale přece byli synové tres- táni.“21 Rovněž: „Narodil se slepým, kdo sám vůbec nezhře- šil.“ Job 34, 30: »Pro hříchy lidu činí Hospodin králem po- krytce«22 atd. 16 Celý verš zní: »Cti otce svého i matku svou, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, aby se prodleli dnové tvoji, a aby tobě dobře bylo na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě.« 17 Překládám podle Vulgáty: facies sacerdotum non erubuerunt. Kralická má jiný překlad. 18 K místu viz poznámku 16 k 16. únoru. Saul totiž, když pro- následoval Davida, zašel si na potřebu do jeskyně, kde se David se svými skrýval. Řečník se k tomuto místu dovolává výkladu Be- dova a Rehořova (Mansi XXIX, 982). 19 Je to vlastně výrok Řehořův. 20 Podrobnější rozvedení toho přirovnání je u Mansiho XXIX, 984. 2 Kalteisen zde uvádí Joba kap. 1, kde se vypravuje, jak boha- bojný Job v zemi Uz byl postižen náhle ztrátou všeho majetku i zá- hubou všech svých dětí, sedmi synů a tří dcer, a k tomu výklad Rehořův: »Tak se věří, že i svatý Job byl mnohonásobně trestán, ne že by se on nebo někdo jiný provinil, ale aby ctnost jeho trpěli- vosti vešla ve známost celého světa« (Mansi tamže 985). 22 Překládám podle Vulgáty: Qui regnare facit hominem hypo- critam propter peccata populi. Kralická má jiný překlad; rovněž tak 92

Strana 93
Rovněž: „Faráři jsou povinni kázati, nefaráři nikdy, leda se zvláštním svolením.“ Rovněž: „Ukon kněze je dvojí:23 nad tělem Kristovým svátostným, a ten mají všichni; druhý nad tělem Kristovým mystickým v podobě kázání, a ten mají jen faráři, kteří mají být bráni v potaz stran Zákona, podle Malachiáše,24 ale ne oni první; na preláty však má být vzne- sen dotaz ve věcech nesnadných.“ Rovněž: „Nenastoupili všichni preláti na místo apoštolů, nýbrž jen biskupové; stejně nenastoupili všichni kněží přímo na místo dvaasedmdesáti učedníků,25 nýbrž jen faráři.“ Rovněž: „Jen biskupové jsou pastýři, faráři pak jsou pomocníky.“ Rovněž: „Ten, kdo se neřídí radami2e Kristovými, nedopouští se hříchu neod- pustitelného.“ Rovněž: „»Milovati nepřátele« je rada týkající se citu (lásky),27 ale ne činu, kterým by se měly známky přátelství projevovat zevně.“ Rovněž: „Když pravil Kristus (u Jana 18, 23): »Mluvil-li jsem zle«28 atd., nedržel se své vlastní rady29 u Mat. 5, 39: »Udeří-li tě kdo v pravé líce«3 atd., a přece nezhřešil ne- bible Česká. Za tím místem se řečník obracel proti chvále Husově: „Ne pro své ctnosti ani pro to, že zatracoval kacířství svatokupectví, nýbrž pro mnohé bludy, z nichž některé ústně přiznal, některé ve svých traktátcích napsal, z některých byl svědectvím řádných mužů usvědčen, proto ne pro dobré dílo, nýbrž pro rouhání byl odsouzen“ (Mansi XXIX, 987). 23 Je to výrok Tomáše Akvinského v IV. kn. Sentencí, odd. 23, otázka 3. 24 Místo Palackého: secundum Matth. čtu podle Mansiho XXIX, 878: secundum Mal. Příslušné místo u Malachiáše (2, 7) zní: »Nebo rtové kněze mají ostříhati umění, a na zákon doptávati se z úst jeho; posel zajisté Hospodina zástupů jest.« 25 Luk. 10, 1: »Potom pak vyvolil Pán i jiných sedmdesát, a poslal je po dvou před tváří svou do každého města i místa, kamž měl sám přijíti«. 26 Řečník v obšírném výkladu (Mansi XXIX, 991—995) probírá rozdíl mezi radami a příkazy. Čtu s Rybou consilia místo Palackého concilia. 27 V tištěné replice je: affectu dilectionis. 28 Celé místo zní: »Odpověděl mu Ježíš: Mluvil-li jsem zle, svě- dectví vydej o zlém; pakli dobře, proč mne tepeš?« 29 Opět čtu s Rybou consilium místo Palackého concilium. 93

Strana 94
odpustitelně.“ A tak v doslovu žádal zvláště české vyjedna- vače, aby se necítili dotčeni jeho řečí, protože to neměl v úmyslu. Téhož dne, když Prokop obědval s legátem, řekl mu po obědě mezi jiným: „Ve třech artikulech nebude těžkosti, ale bude ve čtvrtém o přijímání pod obojí způsobou.“ 19. února Ve čtvrtek, na nějž v cisiojanu připadá první slabika slova jun-gel atd., obědval pan Vilém Kostka s kardinálem sv. Petra.2 Ten říkal totéž, totiž: „O třech artikulech nebude těžkosti mezi námi, ale o čtvrtém,“ a dodal: „Podávati krev Kristovu obecnému lidu a dětem je velmi nebezpečné; sám bych podával lidem rozvážným, a kdybyste si to přáli ode mne, já bych dal; ale nerozvážným bych nedával.“ Uslyšev pak, že se Čechové zcela na tom ustálili, totiž že chtějí podávati svátost pod obojí způsobou všem věřícím, těžce to nesl. 20. února V pátek ráno po našem příchodu do koncilu povstal inkvi- sitor kacířů, doktor theologie Jindřich, chtěje dále pokračo- vati ve svém aktu, a hovořil mnoho dosti nevhodného, že po Kristově nanebevstoupení šli kázat jenom apoštolové Petrem poslaní. A tak, seč mohl, chtěl dokazovat autoritu jediného nejvyššího, bez jehož nařízení se nesmí kázati. 30 Celé místo zní: »Ját pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého.« 19. II.: 1 Viz pozn. 1 k 18. únoru. 2 Byl to Jan Cervantes, arcijáhen v Seville, od r. 1426 kardinál, r. 1437 administrátor biskupství v Aville, r. 1441 v Segovii a od r. 1449 arcibiskup v Seville († 1453). 94

Strana 95
21. února V sobotu, na kterou v cisiojanu připadá slabika »tunc«, když jsme přišli ráno do koncilu, povstal svrchu řečený mistr kacířů a nejprve podle obvyklého způsobu měl proslov, v kterém se jako v druhých dvou dřívějších s největší ode- vzdaností zmínil o blahoslavené Panně. Potom přikročil k aktu a pravil: „Pan přednášející předložil osm přídavko- vých závěrků za svobodné hlásání slova Božího, a já před- ložím přímo osm jim odporujících.“ Rovněž: „Kázání je činnost nesouvisící s kněžstvím, protože nikdo nemůže kázati bez schválení vyššího, ani kněz; papež může dovoliti i laikovi, aby kázal.“ Rovněž: „Kázati je povinností pastýře.“ Rovněž: „Podle Tomáše jeden kněz poustevník, dobrý muž, který býval mnoho let knězem, nikdy nesloužil mši.“ Rovněž: „Třebas biskupové sami o sobě netěkají po světě, přece opatřují pokrm2 slova Božího po celém světě.“ Rovněž: „Petr dostal moc rozesílati druhých jedenáct apoštolů Kristo- vých po světě těmito slovy Kristovými: »Pasiž ovce mé«3 atd. Rovněž: „Kázati neznamená hlásati slovo Boží, nýbrž čísti evangelium.“ Rovněž: „Papež Lev, kterého považujeme za velmi svatého, opakoval tutéž mši někdy za jediný den devět- krát.“ Rovněž: „Kristus sloužil mši jen jednou, protože to “ Rovněž: „Mše je na- zavedl ne pro sebe, nýbrž pro nás." 21. II.: 1 Viz pozn. 1 k 18. únoru. 2 Místo Palackého: verbum dei parabulum překládám podle Mansiho XXIX, 1024: verbi dei pabulum. Kalteisen tam totiž praví: »Všichni spolu, kteří jsou ve světě, činí takové opatření, aby byl pokrm slova Božího podáván lidu v dostatečném množství.« 3 U Jana 2, 15—-17 ptal se Ježíš třikrát Šimona Petra, zdali ho miluje. Když mu Petr odpověděl: »„Pane, ty víš že tě miluji“«, pravil mu Ježíš: »Pasiž ovce mé.« 4 Kalteisen tu opakuje výrok Oldřichův: „Kristus sloužil mši jen jednou, ale vícekrát kázal, a dodává: „Kdyby všichni kněží každo- denně sloužili mše s příslušnými náležitostmi, bylo by to velmi chvalitebné; ale kdyby všichni každodenně kázali, bylo by to zma- tené“... A dále praví: „Kristus neustanovil tuto svátost pro sebe sama, nýbrž pro dokonalost poutníků, aby ti, kdož by ho jedli, měli život věčný“ (Jan, 6, 54). 95

Strana 96
plněna tolika tajemstvími, kolika atomy slunce, kolika kap- kami moře, kolika hvězdami nebe,“ atd.“ Rovněž: „Nejpřed- nější úkon kněze je sloužiti mši.“ Rovněž: „Tehdy, dokud byli nevěřící a ve víře nepevní, bylo chvályhodnější kázati než sloužit mši.“ Rovněž: „Kněží Páně mají nechati věrného hlásání slova Božího pro pohoršení zpozdilých, ledaže by se ocítala víra pro ono mlčení v nebezpečenství.“ Skončiv svůj akt, po způsobu druhých žádal koncil o opravení, jestliže snad řekl něco méně správně. Potom pravil legát Julián: „Nejdražší Čechové! Již jste slyšeli tři oponenty proti vašim článkům; ještě odpoví pan auditor“ na čtvrtý a učiní to velmi stručně. Tento svatý koncil vás prosí, abyste vy, jakmile on skončí, ráčili brzy od- pověděti na články námitek, které jsme vám podali, a abyste se po úvaze, jak jste slíbili, nezpěčovali po čtvrtém řečníku odpověděti těm, kteří (vám) odpovídali. Také budete-li si od nás přáti, budeme ochotni po příkladu svatého Petra vydati počet ze své víry.“ Tehdy mistr Petr Engliš se svolením dru- hých pravil: „Důstojný otče, můžete pozorovati, že my po- slové nejsme zde nyní v plném počtu; proto v pondělí odpo- víme, totiž co budeme chtít učinit.“ A tak jsme šli do pří- bytků. 22. února V neděli v den Petrův sešli se naši po obědě do příbytku táborů, a tam se usnesli, že chtějí setrvati při tom, co bylo dohodnuto, totiž vyříditi nejprve čtyři artikuly, potom že chtějí odpověděti také na jiné články námitek proti nim vznesených. 23. února V pondělí ráno po našem vstupu do koncilu povstal audi- tor“ papežského paláce a nejprve jmenoval mnoho sekt ka- 5 U Mansiho XXIX, 1032 ještě: »a nejvyšší nebe anděly«. 6 Potom uváděl Kalteisen pro svou thesi doklady z Otců a vv- kladačů písma, což zabírá u Mansiho XXIX. str. 1039—1044. 7 Jan Palomar. 96

Strana 97
cířů; mezi jiným jmenoval »apoštolské«,2 kteří nechtějí mít vlastního majetku, chudé z Lyonu' a valdenské.3a Potom chtěje se pokusit vyvrátit artikul, totiž proti světskému pa- nování4 kněžstva, vzýval na pomoc Boha, blahoslavenou Pannu a všechny svaté a zvláště papeže svatého Řehoře a Tomáše z Canterbury. „Ti mají hájiti svou vlastní čest, za kterou se nyní budu namáhat.“ Rovněž pravil: „Ten, kdo nechce být podveden v měně, má hleděti na minci obecnou, ode všech uznávanou, a podle oné mince posuzovati jinou; tak má ve víře, kdo nechce býti podveden, přijmouti obecnou " a společnou, částečnou pak (totiž víru) má zavrhnouti.“ Rovněž: „Melchisedech, král a kněz nejvyššího Boha,“ měl vlastní majetek; proto kněžím Nového Zákona přísluší týmž způsobem ho míti.“ Rovněž: „Prvorození byli ještě před Zákonem kněžími a měli vlastní majetek, ba větší než jiní, proto atd.“ Rovněž: „Slovem »ne«8 (při rozkazovacím způ- sobu) nevyslovuje se vždy zákaz (v tom smyslu), že by vždy hřešil, kdo by jednal proti, jako Luk. 14, 12; »Nezov přátel«, totiž na hostinu; Mat. 10, 28: »Nebojte se těch, kteří zabíjejí (tělo)«; Mat. 6, 31: »Nepečujtež«1 atd.; Mar. 23. II.: 1 Jan Palomar začal svou repliku slovy žalmu 69,2: »Bože, abys mne vytrhl, Hospodine, abys mi pomohl, pospěš«. 2-3a O těchto sektách viz pozn. vzadu. 4 V lat. originále: civile dominium, t. j. vykonávání vrchno- stenských práv nad světskými poddanými. 5 Tomáš Becket. o Podle Gen. 14, 18; viz i pozn. 6 k 19. lednu a pozn. 4 k 17. březnu. 7 Na doklad toho uvádí, že podle Gen. 27, 29 pravil Izák Jáko- bovi: »Budiž pánem bratří svých«, a slova Jákobova k Rubenovi (Gen. 49, 3): »Ruben, prvorozený můj jsi ty, síla má, a počátek moci mé, vyvýšenost důstojenství a vyvýšenost síly«. 8 V latinském originále: Noli, nolite; je to rozkazovací způsob od slovesa nolle (nechtíti) a v latině, spojen s neurčitým způsobem (infinitivem), vyslovuje zákaz, jak ukazují uvedené příklady: Nolite timere = Nebojte se, atd. s Celý verš 12 zní: »Pravil také i tomu, kterýž ho byl pozval: Když činíš oběd neb večeři, nezov přátel svých, ani bratří svých, ani příbuzných svých, ani sousedů bohatých, aťby snad i oni zase nezvali tebe, a měl bys odplatu«. Deník Petra Žateckého 7 97

Strana 98
13, 11: »Neuvažujte, co budete mluviti« atd.;11 Mat. 7, 1: »Nesudtež«;12 Jak. 5, 12: »Nepřisahejte«;13 I. Tim. 5, 23: »Nepij již více vody« atd. Proto je nutné pozorovati úmysl mluvícího a důvod mluvení při takových řečech. Mat. 23, 8: »Nechtějte být nazýváni mistry«14 atd., a kdyby ano, mistr Petr Engliš by hřešil, protože všude chce býti nazýván mistrem.15 Rovněž: „Neměli nositi peníze, t. j. neměli sloužiti Bohu pro peníze, a přece Pavlovi poskytovali na výživu peníze 2. Kor. 11, 9,16 Fil. 4, 15—18:17 nikoli vejce ani sýr atd." Rovněž: „Kněz Abraham měl vlastní majetek.“ Rovněž kněží Starého Zákona: Levit. 25, 32—33, 27, 14—21 a 28,18 Num. 10 Verš 31 zní: »Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati?« 11 Kralická překládá takto: »Nestarejte se předtím, co byste mluvili«. 12 Místo zní: »Nesudtež, abyste nebyli souzeni«. 13 Celý verš zní: »Přede všemi pak věcmi, bratři moji, nepřísa- hejte, ani skrze nebe, ani skrze zemi, ani kteroukoli jinou přísa- hou, ale buď řeč vaše: Jistě, jistě, nikoli, nikoli, abyste neupadli v odsouzení«. 14 Místo zní: »Ale vy nebývejte nazýváni mistři, nebo jeden jest Mistr váš Kristus, vy pak všichni bratří jste«. 15 V lat. originále: rabi. 16 Místo zní: »Nebo ten nedostatek můj doplnili bratří, přišedše z Macedonie. A ve všech věcech varoval jsem se, a varovati budu, abych vás neobtěžoval«. 17 Fil. 4, 15—18: »15. Víte pak i vy, Filipenští, že při počátku evangelium, když jsem šel z Macedonie, žádný sbor neudělil mi z strany dání a vzetí, než vy sami. 16. Ano i do Tessaloniky jednou i podruhé, čehož jsem potřeboval, poslali jste mi. 17. Ne proto, že bych hledal darů, ale hledám užitku hojného k vašemu prospěchu. 18. Přijal jsem pak všecko a hojnět mám, naplněnt jsem, vzav od Epafrodita to, což posláno od vás, vůni sladkosti, obět vzácnou a libou Bohu.« 18 Levit. 25, 32—33: »32. Domové Levítů, kteříž v městě jsou, ti všichni vyplaceni býti mohou. 33. Nebudou-li vyplaceni, v čas léta milostivého vrátí se k pánům, protože domové měst levítských jsou dědictví jejich mezi syny Izraelskými.« (Přeloženo podle Vul- gáty; Kralická má toto místo trochu delší.) »34. Pole pak na před- městí měst jejich nebude prodáváno, nebo dědictví jejich věčné jest.« Levit. 27: »14. Když by pak někdo posvětil domu svého, aby byl 98

Strana 99
25, 10—13, 31, 28—30,1° Deut. 18, 3—4,2° Joz. 21,21 I. Paralip. 11, 13,22 Jerem. 32, 37, 10—11,23 I. Ezdr. 2, 70,24 Nehe. 7,25 svatý Hospodinu, bude jej kněz ceniti, buďto že by dobrý byl anebo zlý. Jakž jej procení kněz, tak zůstane.« »16. Jestliže by kdo díl pole dědictví svého posvětil Hospodinu, tedy budeš je ceniti vedlé toho, jak se osívá. Chomer ječmene kde se vseje, za padesáte lotů stříbra ceněno bude.« »20. Nevyplatil-li by pak pole toho, a prodáno by bylo někomu jinému, nemůže víc vyplaceno býti. 21. I bude pole to, když svobodné vyjde léta milostivého, svaté Hospodinovo, ja- kožto pole posvěcené; knězi bude v dědictví jeho.« »28. Všeliká pak věc posvěcená, kterouž by někdo slíbenu posvě- til Hospodinu ze všech věcí, kteréž má, buď z lidí aneb z hovad, anebo z pole dědictví svého, nebude prodávána, ani vyplacována; nebo všecko, což takovým slibem posvěceno jest, věc nejsvětější bude Hospodinu«. 19 Numeri 25, 10—13: »10. Tedy mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka: 11. Fines, syn Eleazara kněze, syna Aronova, odvrátil prchli- vost mou od synů Izraelských, kdyžto horlil horlivostí svou u pro- střed nich, tak abych neshladil synů Izraelských v horlivosti své. 12. Protož díš: Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. 13. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného; proto že horlil pro Boha svého, a očistil syny Izraelské.« Num. 31, 26—30: Tam mluví Hospodin k Mojžíšovi o rozdělení kořisti po vítězství nad Madiánskými. »26. Sečti summu kořisti zaja- tých, tak z lidí jako z hovad, ty a Eleazar kněz, a přední z čeledi otců v lidu; 27. A rozdělíš ty kořisti na dva díly, jeden mezi vo- jáky, kteříž byli vytáhli na vojnu, a druhý mezi všecko shromáž- dění. 28. A vezmeš díl na Hospodina od mužů bojovných, kteříž byli vyšli na vojnu, jednu duši z pěti set, buďto z lidí neb z hovad, neb z oslů, neb z ovcí. 29. Z jejich polovice to vezmete a dáte Elea- zarovi knězi obět vzhůru pozdvižení Hospodinu. 30. Z polovice pak té, kteráž jest synů Izraelských, vezmeš jedno z padesáti, buďto z lidí, neb volů, neb z oslů, neb z ovcí, a tak ze všelijakých hovad, a dáš to Levítům, držícím stráž příbytku Hospodinova.« 20 Deuteron. 18: Tam se mluví o dědictví Levítů a ve verši 3—4 se praví: »3. Toto pak náležeti bude kněžím od lidu, od obětujících obět, buď vola nebo dobytče: Dáno bude knězi plece, a líce a žalu- dek. 4. Prvotiny obilé svého, vína a oleje svého, i prvotiny vlny z ovec svých dáš jemu.« Jan Palomar uvedl o Levítech, kteří by chtěli jinde sloužiti Hospodinu, i verš 8: »Týž díl pokrmů dostane, jako i druzí s výjimkou, co mu v jeho městě náleží podle posloup- nosti otcovské.« (Tento verš přeložen podle Vulgáty.) 21 Čtu Jozue 21 místo Palackého 25 (kniha Jozue má jen 24 ka- pitol). V kapitole 21 se uvádějí města i s předměstími, která dal 99

Strana 100
326 Mak. 10;26 Skut. 4, 36—37,27 levita Josef měl pole. Rovněž: „Kdyby křesťané získali zemi zaslíbenou, nedali by kněžím kněz Eleazar a Jozue synům pokolení Levi; v. 3: »Dali tedy synové Izraelští Levítům z dědictví svého, vedlé rozkázání Hospodinova, města tato i podměstí jejich«; v. 41: »A tak všech měst Levítských u prostřed vládařství synů Izraelských měst čtyřidceti osm s před- městími svými«. Za tím uvádí Jan Palomar ještě III. Král. 2, 26, kde král Šalo- moun řekl knězi Abiatarovi: »Jdi do Anarot k roli své, nebo jsi hoden smrti.« 22 Místo Palackého: et Paralip. třeba čísti 2. Paralip. Místo v II. Paralip. 11, 13—14 zní: »13. Kněží také a Levítové, kteříž byli ve všem Izraeli, postavili se k němu ze všech končin svých. 14. Opus- tili by zajisté Levítové předměstí svá i vládařství svá.« 23 Jerem. 32: V této kapitole se vypravuje, jak prorok Jeremiáš v čas obležení Jerusalema Nebukadnesarem koupil na rozkaz Hos- podinův dvůr svého strýce a rozkázal uchovati kupní zápis. Jerem. 37, 10—11: »10. Tedy když odtrhlo vojsko chaldejské od Jeruzaléma před vojskem Faraonovým, 11. vyšel Jeremiáš z Jeru- zaléma, aby šel do země Beniaminovy a rozdělil tam dědictví [= majetek] před očima občanů« (Kralická čísluje tyto verše 11, 12 a v. 12 překládá na konci jinak). 24 I. Ezdr. 2, 70 (o kněžích, kteří se vrátili ze zajetí): »A tak osadili se kněží i Levítové a někteří z lidu, i zpěváci i vrátní a Ne- tinejští v městech svých, i všecken Izrael v městech svých.« 25 Nehemiáš (= II. Ezdr.) 7, 73 uvádí totéž jako citát předešlý. 26 I. Makab. 10: V té kapitole se vypráví toto: Když se Ale- xander I. (Balas), syn Antiochův, zmocnil Ptolemaidy, pokoušel se Demetrios uzavříti smlouvu s Jonathanem všelijakými výsadami, ale Alexander ho ustanovil veleknězem a královým přítelem, a proto mu Jonathan zachoval věrnost. Na konci kapitoly (88—89) se praví: »88. Stalo se pak, když uslyšel Alexander král o těch věcech, že uložil ještě hojněji slaviti Jonathana; 39. Protož poslal jemu záponu zlatou, jakouž obyčej jest dávati příbuzným králov- ským, a dal jemu Akkaron i všechny končiny jeho v dědictví da- rem.« V kap. 11: Když Jonathan obléhal Jerusalem, povolal ho král Demetrios II. (Nikator) k sobě do Ptolemaidy; tam ho někteří z jeho národa osočovali. Tamže: »26. Avšak učinil jemu král tak, jakž činívali jemu předkové jeho, a povýšil ho přede všemi přátely svými, 27. Potvrdiv jemu nejvyššího kněžství a jakékoli jiné měl úřady prvé, anobrž způsobiv to, aby předních přátel byl vůdce.« Tamže: »57. Psal pak Antioch mladší Jonathanovi řka: Po- tvrzujit nejvyššího kněžství a ustanovuji tě nad čtyřmi kraji, aby přítelem byl královským. 58. Přitom poslal jemu nádoby zlaté 100

Strana 101
jeden okres, nýbrž by je rozdělili po všech krajinách země; tak se tam stalo.“ Rovněž: „Petr měl obuv, jak je patrné ze Skutků 12, 8.28 A neviděl jsem některého kněze bez obuvi," řekl a naznačoval tím kněze české. Po skončení toho aktu povstal Rokycana a pravil jménem poslů: „Jsme za to nevkládati jiné články s jejich projedná- váními a vyříditi čtyři artikuly přijaté,2° aby nenastalo ně- jaké pomíšení“; a na konec potom připojil: „Tak také máme v úmluvách a tak mně kážou pověděti.“ Jemu v odpověd legát pravil: „A snad právě to bude po chuti i jiným otcům“, a ti všichni řekli: „Ano.“ A tak byvše pozváni k opětné schůzi, šli jsme do příbytků. 25. února. Ve středu, totiž v den Popelce, sešli se do bytu táborů a jednali nejprve, protože legát den předtím (t. j. na Matěje) poslal k Rokycanovi a přál si věděti, jak si chce počínati při replice; jemu tedy (Rokycana) nedal odpověď a pravil: „Do- k službě a dal jemu píti z zlatých nádob a choditi v šarlatě a míti záponu zlatou. 59. Simona pak bratra jeho ustanovil hejtmanem od pomezí Tyrského až k končinám Egyptským.« 27 Skutk. 4, 36—37: »36. Jozes pak, kterýž příjmí měl od apoštolů Barnabas (což se vykládá syn utěšení) z pokolení Levítského, z Cypru rodem, 37. Měv pole, prodal je, a přinesl peníze, a položil k nohám apoštolským.« 28 Skutk. 12, 8: »Tedy řekl jemu (t. Petrovi v žaláři) anděl: Opaš se a podvaž obuv svou. Tedy učinil tak. I řekl jemu: Oděj se pláštěm svým, a pojď se mnou.« Palomar tu naráží na stoupence jedné ze sekt, o nichž se zmínil na počátku svého projevu (Mansi XXIX, 1109), kteří vycházeli z Kristových slov u Luk. 10, 4, Mat. 10, 10, Mar. 6, 8: »Nenostež pytlíka, ani mošny, ani obuvi, a žádného na cestě nepozdravujte«, chodili bosi a zatracovali každou obuv. (Poznámky 7—28 jsou podány podle repliky Palomarovy u Man- siho XXIX, 1117—1118; je to malá ukázka, do jaké šíře byly tyto these a repliky přeplňovány doklady z Písma; za nimi pak byly uváděny v podobné šíři doklady z církevních Otců a vykladatelů Písma a církevního práva.) 29 T. j. za základ jednání. 101

Strana 102
sud jsem to zcela nerozhodl, proto to nevím." A tak se ve středu usnesli, aby si počínali všichni tak, jak si počínali při předložení každého artikulu zvláště atd., jak by měli po replice jednati s koncilem. Za druhé, že Jan Maulbronnský poslal toho dne (t. j. v den Matěje) Rokycanovi list s varo- váním, aby nikdo nechodil na jejich bohoslužby. Za třetí o mistru Petru Englišovi, kterého chtěli podle doslechu Angli- čané obžalovati se strany krále,i čemuž usilovali všichni za- brániti. V téže době vyprávěl Rokycana, jak se ho v neděli nejblíže minulé ptal jeden biskup, zda chce replikovat. A řekl mu: „Ano.“ Tehdy si biskup ve vzteku odplivl stranou a pravil: „Vy nás chcete poučovat! Zdaž nevíme, co máme dělat? A kdyby nyní přišli svatý Rehoř a svatý Pavel, ještě bychom dobře věděli, co máme dělat. Fuj! Chcete nás po- učovat.“ 27. února. V pátek po dni Popelce, když jsme přišli ráno do koncilu, pokračoval auditor ve své thesi a zdvořileji se choval k mistru Petru Englišovi a mezi jiným pravil: „Slova »Jdi a prodej všecko, což máš«1 atd. (Mat. 19, 21, Luk. 18, 22, Mar. 10, 21) nepostihují podstatu dokonalosti, nýbrž je to jen vhodný prostředek, a proto není nikdo nucen to učiniti, když může bez toho dosáhnouti evangelické dokonalosti. Rovněž je v sa- mém základě schvalováno obdarovávání kněžstva majetkemla skrze proroky podle výkladu Lyrova za prvé v onom žalmu 25. II.: 1 T. j. anglického, totiž Jindřicha VI. (1422—1461). 27. II.: 1 Týkají se mládence, který přistoupil k Ježíšovi a ptal se, co dobrého má činiti, aby měl život věčný. Ježíš mu řekl, aby ostříhal přikázání, a když mu mládenec odpověděl, že všechno to zachovával od mladosti, pravil mu: »21. Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a poď, následuj mne. 22. Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa, nebo měl statku mnoho.« 18 V lat. originále: dotatio cleri. Jan Žižka užívá pro to ve svých listech výrazu: kněžská nadání. Srovn.: Staročeské vojenské řády, 1952, str. 11 a j. 102

Strana 103
(67, 2): »Povstane Bůh«;2 za druhé Iz. 52, 1: »Probud' se, probud se, oblec se«3 atd., za třetí Iz. 60, 1.4 28. února V sobotu před první nedělí postní, na niž v cisiojanu při- padá první slabika (z výrazu) »de Marci«1 atd., když jsme přišli ráno do koncilu, přišel po nás kardinál sv. Eusta- chia s vlečkou podle jejich zvyku a jeho vlečku nesl služeb- ník, který šel za ním. Potom povstal auditor chtěje dokon- čiti svou thesi; pravil: „Je dokázáno a dovozeno, že mužové církevní smějí míti a držeti časný majetek, a doložil jsem to svatým Písmem. Nyní mně opatřil Pán čtvrtý důkaz, a to jest Augustin na žalm 103.“2a Potom vyprávěl o mnohých du- chovních, kteří se uvázali v majetek a nezamítli ho, jako Silvestr, Augustin, Petr z Tarentaise, který byl papežem Ino- cencem V.; tak se nazývá atd. Rovněž svatý Lullus, arci- biskup mohučský. Rovněž Volfgang,4 Prokop,“ bohatý mnich, Vojtěch, pražský biskup, Stanislav, který vzkřísil rytíře » Místo zní: »Povstane Bůh a rozprchnou se nepřátelé jeho, a utekou od tváři jeho ti, kteříž ho mají v nenávisti.« 3 Místo zní: »Probud se, probud se, oblec se v sílu svou, Sione, oblec se v roucho okrasy své, 6 Jeruzaléme, město svaté; neboť nebude již na tě dotírati neobřezaný a nečistý.« a Místo zní: »Povstaniž, zaskvěj se, poněvadž přišlo světlo tvé, a sláva Hospodinova vzešla nad tebou.« Výklad Lyrův je u Man- siho XXIX, 1139—40. 28. II.: 1 Viz pozn. 1 k 18. únoru. Poslední slabika z hexametru cisiojanu pro únor zní de a první dvě slabiky pro březen Mar-ci, t. j. 28. II, 1. III. a 2. III. 2 V lat. orig. temporalia = časné zboží, t. j. světský majetek. 2a Žalm 103 vykládá Augustin o církvi; viz Mansi XXIX, 1140. 3 Jsou vypočítáni u Mansiho XXIX, 1141—1144. a Řezenský. 5 Náš Prokop, první opat kláštera Sázavského; Palomar o něm praví, že měl velmi bohatý klášter. 6 Palacký má podle rukopisu: archiepiscopus, ale je to jistě omyl opisovatelův. 7 Krakovský. 103

Strana 104
zemřelého před třemi lety, aby mu vydal svědectví o držení statku." Rovněž vypravoval bajku,“ jak radil vlk pastýři, aby ne- dával psům jísti chléb v nečinnosti, nýbrž aby pracovali, a sám také aby nechtěl všem škodit, nýbrž aby se chtěl živiti prací. A když to pastýř učinil, nedávaje psům chleba podle rady vlkovy, a psi hladem pošli, tehdy vlk prudce pronásle- doval ovce; proto aby ďábel po takovém odnětí majetku du- chovenstva nenapadal ovce Kristovy, není kněžstvu dobré opouštěti majetek. Rovněž se dovolával pro obdarovávání (kněžstva) statky dvanácti učitelů, byli to: Prosper, Rehoř Naziánský, Ambrož, Jeronym, Augustin (v 6. homilii na evangelium Janovo), papež Rehoř, náš Isidor Hispanský, Bo- naventura, který rozjímal o kříži Kristově, svatý učitel To- máš, Mikuláš z Lyry, ctihodný Gratian, Hugo.1° Rovněž vložil do toho, že laikové nemají trestati duchovní podle onoho vý- roku Ezechielova 33, 8: »Krve jeho z ruky tvé vyhledávati budu«,11 ne lid země, nýbrž já, praví Pán. Rovněž pravil, že se Viklef ucházel o biskupství worcesterské,12 ale poněvadž je nemohl dostati, proto vystoupil proti obdarovávání ducho- venstva majetkem,12a jak se tvrdí. Rovněž: Ve všech dobách požívali kněží veliké úcty a zámožnosti. Z dob před Zákonem je to zřejmé o Melchisedechovi, Abrahamovi a všichni prvo- 8 totiž církevního (Mansi XXIX, 1143). s Celou ji uvádí Mansi XXIX, 1145. 10 Před těmi dvanácti citoval Palomar usnesení několika koncilů (Mansi XXIX, 1146) a výroky těch dvanácti jsou u Mansiho tamže 1146—1147. 11 Ezechiel v 33. kapitole vykládá v podobenství o strážném o povinnosti proroka. Palomar praví (Mansi XXIX, 1149), že je tu vypsán úřad církevních prelátů pod jménem strážného, kteří mají ohlašovati národům nebezpečenství hříchů; z té kapitoly verš 6 zní: »6. Pak i strážný vida, an meč přichází, však by nezatroubil na troubu, a lid by nebyl napomenut, a přijda meč, zachvátil by někoho z nich: ten pro nepravost svou zachvácen bude, ale krve jeho z ruky strážného toho vyhledávati budu.« Verš 8 potom zní: »Když bych já řekl bezbožnému: Bezbožníče, smrtí umřeš, a ne- mluvil bys, vystřihaje bezbožného od cesty jeho: ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé vyhledávati budu.« 12 V lat. originále: Wigorniensem. 104

Strana 105
rozeníi3 v Zákoně byli kněží z rodu Aronova, kteří dostávali desátek a jiné mnohé dary. V Novém Zákoně ve Skutcích 4, 34—35, kde se praví: »Prodávali majetky a peníze kladli před nohy apoštolské«.14 Po ukoneční aktu pravil kardinál Julián: „Nejmilejší Če- chové! Již se naplnilo znění prvního našeho listu, v kterém se praví: Vyslechneme vás, vyslechnete i nás. Proto bychom byli rádi, kdybyste se nyní chtěli věnovat jednání, které by se dálo takto: Jeden by pověděl svůj záměr a druhý, který by s ním nesouhlasil, by ho vyvracel.“ Potom povstal Roky- cana a žádal, aby mu byla dána možnost replikovati proti svému oponentovi, protože „vložil do naší látky,“ — tak mlu- vil — „mnoho cizího, také v mnohých věcech nestačil, jak s pomocí Boží uslyšíte, a dokonce, abych tak řekl s uctivostí, budete to moci přímo rukou hmatati.“ Tehdy mu odpověděl Jan z Dubrovníka: „Chcete-li replikovati, nechť i já smím také replikovati a tento svatý koncil nechť mně udělí ne- menší přízeň a svobodu než straně protivné.“ A Rokycana: „Ve svých aktech jste učinili zároveň dvě věci, totiž předklá- dali jste své důvody a naše jste vyvraceli; my však jen před- kládáme své.“ A tak legát pravil: „Budete-li chtít replikovat, oni mistři budou chtít také odpovídati.“ A po mnohém roko- vání připojil: „Já pravím za sebe, že nemám času, abych mohl mluviti s otci: pokládám za dobré, abyste vybrali čtyři osoby, a od svatého koncilu dáme také čtyři (mluvčí), kteří budou moci spolu o této věci porokovati.“15 A tak jsme šli do příbytků. Téhož dne přišli vybraní zástupci k Juliánovi, ale nemohli dosáhnouti (splnění) předsevzetí, protože část nepřátelská pravdě chtěla položiti proti replikám repliky, k jejichž vy- slechnutí se naši nechtěli zavázat. 12a Viz pozn. 1a k 27. únoru. 13 Srovn. pozn. 6 k 23. únoru. 14 Celé místo 4, 34—35 zní: »Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuz- ný; nebo kteřížkoli měli pole neb domy, prodávajíce, přinášeli pe- níze, za kteréž prodávali, 35. A kladli před nohy apoštolské. I bylo rozdělováno to jednomu každému, jakž komu potřebí bylo.« 15 O tom jednání srovn. v MC I, 285. 105

Strana 106
1. března Proto se v neděli večer sešli kardinálové a usnesli se, aby v pondělí, to jest nazítří, předložil Rokycana repliku, a ozná- mili to našim až za soumraku, na kteroužto odpověď čekali naši celý den. 2. března V pondělí ráno po našem příchodu do koncilu povstal Ro- kycana a měl proslov, v němž zahrnoval myšlenku, že ti, kteří stojí v čele národů, mají státi na cestách a vyptávati se na staré stezky, která je cesta dobrá, a choditi po ní atd., pro- tože si vzal za thema onen výrok Jerem. 6, 16: »Zastavte se na cestách«1 atd., a dosti statečně na ně dorážel vytýkaje, že nepátrali po starých stezkách apoštolů a prvotní církve. Po- tom učinil prohlášení: Kdyby něco řekl z nějaké neobezřet- nosti, neznalosti nebo uklouznutí jazyka, aby mu to nej- důstojnější a důstojní otcové nepřičítali ke zlému, že to chce pokládati za nevysloveno. Oslovuje pak Jana z Dubrovníka prohlásil: „Kdybych něco řekl, co by směřovalo k vašemu za- hanbení nebo urážce, odvolávám to a chci považovat za ne- vysloveno.“ Také oslovil Čechy a pravil: „I vás, Češi, žádám, povím-li něco, co se nehodí a bude odporovati pravdě, abyste mi uložili mlčení. Rovněž pro dokázání své these vzýval na pomoc Krista, který ustanovil tuto praxi, totiž přijímání kalicha, svatého Pavla, který ustanovení Kristovo prováděl s Korinťany, Dio- nysia, Cypriána, kteří podávali kalich lidu. Rovněž si přál, aby Jan z Dubrovníka hned odpověděl na jeho důvody. Ale ten nechtěl a pravil: „Naše jednání má jíti po celém světě a slova nemají být prchavá, nýbrž napsaná, proto neza- mýšlím odpovídat dokazováním.“ Potom počal vyvraceti 2. III.: 1 Celé místo zní: »Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tehdy říkávali: Nebudeme pozorovati.« 2 O jeho replice srovn. pozn. vzadu. 106

Strana 107
these Jana z Dubrovníka, při čemž ho nazýval útočníkem na evangelickou pravdu a nejsvětější přijímání, nepřítelem pravdy, a pravil: „Poněvadž jste mne nazval protivníkem — a správně jste řekl, neboť jím jsem —: proto užiji-li něja- kého názvu, jako slova útočník, nerozčilujte se!“ A ten odpo- věděl: „Nedbám, jen to povězte!“ A když tak byl vyvrácen Jan z Dubrovníka, povstal cister- ciácký opat, který měl za naší přítomnosti řeč před konci- lem, a žádal si slovo, ale pořadí hned nedostal. Potom pravil Julián, když ostatní rozmlouvali mezi sebou, cože chce po- vědět pan opat. Tehdy povstal po druhé a pravil: „Jsem na- prosto toho mínění, protože jsme slyšeli these jedné i druhé strany, a to dostačující, že by se měli vyvraceti navzájem, protože tak rychleji poznáme, kdo má pravdu.“ Tehdy se Jan z Dubrovníka vyjádřil Rokycanovi: „Kdyby to bylo v mé záležitosti, věřte, mistře, že bych byl ochoten vám odpově- " děti, ale protože jde o věc víry, chci se uvarovat povrchnosti. A tak Rokycana dokazoval velmi příhodně, že Jan z Du- brovníka pochybil v mnohých věcech, totiž že se předobraz Starého Zákona, který uvádí apoštol4 I. Kor. 10, 3—4, sho- duje s obojí způsobou. Rovněž, že se pod jménem chléb rozumí celé občerstvení, proto zajisté se zde děje zmínka o chlebě, tudíž kalich se vylučuje. Rovněž u Jana 7, 37: »Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se,« kde se však nevylu- čuje jídlo. Podobně Jan 4.5 Rovněž že neplatí dokazování 3 Jan, opat z Ourscampu. a Pavel I. Kor. 10: »3. A všickni týž pokrm duchovní jedli, 4. A všickni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.« Tamže 11: »Toto pak všechno u figuře dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí na- šemu, kteříž jsme na konci světa.« A tamže 16: »Kalich dobro- řečení, kterémuž dobrořečíme, zdaliž není společnost krve Kristo- vy? A chléb, který lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova?« s Tam se v kap. 4, 4—14 vypravuje, jak přišel Ježíš k studnici Jákobově v samařském městě Sichar a žádal Samaritánku, která přišla navážit vody, aby mu dala pít. Když se divila, že on, Žid, žádá nápoje od ní (neboť se Židé se Samaritány nestýkali), »10. od- pověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě 107

Strana 108
z výroku záporného. Rovněž že si sám odporuje, pronášeje výroky rozporné, protože sice tvrdí, že se nemá text Janův 6. (51—55)“ výkladem vztahovat na svátostné přijímání, nýbrž brát doslova, ale potom týž text uplatňuje proti přijímání pod obojí způsobou, poukazuje totiž na to, že se častěji děje zmínka o jedení než o pití, a že se tam o víně ani o kalichu vůbec nečiní zmínka. Ale poněvadž měli přijíti do koncilu Angličané, proto mluvil Rokycana onoho dne velmi stručně. Téhož dne přišel Jan Maulbronnský k Prokopovi a pravil: „Poněvadž to není soukromá pře jednotlivcova, proto, aby nevystupovala jedna strana proti druhé velmi prudce pro je- jich slova v dokazování, takže by z tohoto důvodu nemohla býti nikterak sjednána dohoda, bylo usneseno, že se nemá strana proti straně popuzovat; ať každý prostě přednáší po dřívějším způsobu. Také že prý mají za zlé, že se odvažují před tak slavnostním shromážděním přednášeti takové dě- tinskosti.“ A když se ho zeptali, kdo to tak činí, odpověděl: „Oba dva, totiž Rokycana a Jan z Dubrovníka." 3. března V úterý, na něž v cisiojanu připadá slabika »us«,1 ráno po našem příchodu do koncilu povstal Rokycana a dále v replice vody živé. 11. I dí jemu žena: Pane, aniž máš, čím bys navážil, a studnice jest hluboká. Odkudž tedy máš tu vodu živou? 12. Zdaliž ty jsi větší nežli otec náš Jákob, kterýž nám dal tuto studnici, a sám z ní pil, i synové jeho, i dobytek jeho? 13. Odpověděl Ježíš a řekl jí: Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět. 14. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.« 6 Jan 6, 51—55: »51. Ját jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.« »53. I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě. 54. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, mát život věčný, a ját jej vzkřísím v nejposlednější den. 55. Neboť tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj. 56. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.« 108

Strana 109
pravil, že se (Jan z Dubrovníka) v svých výrocích zaplétá do rozporů. Rovněž (že mluvil) o jednom mistru, Tomáši Anglic- kém, který tvrdí, že Korinťané proto přijímali pod obojí způ- sobou, poněvadž byli pohané, a když byli obráceni na křes- ťanství, ježto měli ve zvyku píti krev obětí, nemohl2 je od toho odvrátit, a proto jim dovolil píti krev Kristovu. Na to Rokycana odpověděl: „To je ten nový doktor, který ve svých spisech napsal, jak prý v Čechách vkládají kousek chleba na hůl a běhají s ním po polích a jak říkají k chlebu: „Jsi-li syn Boží,“ atd., čehož nikdy žádný člověk neviděl.“ Rovněž se zmínil o přijímání maličkých. Rovněž mluvil proti ofěrám. Rovněž pravil: „Koncil kostnický zavrhl přijí- mání pod obojí způsobou, vy však byste je mohli dobře upra- vit.“ Rovněž: „Rehoř neodsoudil Řeky, protože proměňují“ kvašený chléb a přijímají pod obojí způsobou; kdyby to bylo špatné, jistě by to byl vytýkal.“ Rovněž nazval špatným opačný obyčej a uváděl mnohé autority, při čemž citoval (z III. knihy Dekretu Gratianova) oddíl 8. v celém rozsahu. Rovněž takové lidi, kteří se více přidržují zvyku než pravdy Boží, nazval psy, dovolávaje se glossy k 3.4 kap. listu k Fili- penským, protože štěkají proti pravdě jim nezvyklé, hovějíce bludům, kterým navykli, poněvadž ty jim jsou známy, ale pravda neznáma. 4. března Ve středu, na kterou v cisiojanu připadá slabika »Trans«,1 ráno po našem příchodu do koncilu povstal Ro- kycana a pokračoval v replice proti Janovi z Dubrovníka. Především pravil o nových doktorech: „Že je ve všem nepři- 3. III.: 1 Třetí slabika slova Mar-ci-us značí 3. března. 2 Totiž apoštol Pavel. 3 Srovn. pozn. 4a k 19. lednu. a Místo Palackého Phil. 20 cap. čtu Phil 30 cap. V kapitole 3. listu k Filipenským ve verši 2 se praví: »Vizte psy, vizte zlé děl- níky, vizte roztržku.« 4. III.: 1 Začátek slova Trans-la-ci-o, t. j. Přenesení (sv. Václava), t. j. 4. března. 109

Strana 110
jímáme, to má ten důvod, že se velmi často, jak se zdá, mezi sebou neshodují; někdy mluví jeden proti třem, někdy také proti sobě samému, jako Tomáš. Proto spíše věříme dokto- rům starším, kteří se více přidržují zákona Božího. Rovněž velmi často mluví noví doktoři podle zvyku, chtějíce onen zá- kon zavrhnouti. Rovněž nechtějí znepokojovati nadřízených. Rovněž velmi často mluví podle domnění, nikoli podle dů- kazů.“ Rovněž: „Svátost oltářní byla zásadně zavedena pro užívání, totiž pro skutečné jedení a pití, a teprve potom pro náznak.“ Rovněž: „Přijímající pod jednou způsobou sice při- jímá celého Krista, ale požívaje ho nepije, ani naopak.“ Rov- něž: „Jsou-li ostatní okolnosti stejné, větší účinnosti dosahuje přijímající pod obojí způsobou než pod jednou.“ Rovněž mu vytýkal, že porušil citát z Petra de Palude, který praví, že podávati pod obojí způsobou je »nebezpečnější« než pod jed- nou, ale Jan z Dubrovníka v svém výkladu citoval, že je »hříšnější«.2 Rovněž mu vytýkal, že oklestil Scota; tehdy nastal velmi značný hluk. Proto Jan Velvar zvučným hlasem pravil, aby se nám do- stávalo spravedlnosti, nechť nás neruší; a třebas ho Roky- cana několikrát vyzval, aby mlčel, přece nechtěl. Tehdy po- věděl legát prokurátorovi koncilu, aby nařídil ticho jménem koncilu; Rokycana jim totiž při nastalém hluku řekl: „To není dobré znamení, že se takto chcete smáti; i kdyby to bylo něco špatného, měli byste spíše plakati; to nesměřuje k jed- notě.“ Rovněž když chtěl vyvraceti Petra de Palude v jeho druhém výroku — on totiž tvrdí, že se nepodává laikům z ka- licha pro nebezpečí vylití —, pravil: „To je mně neznámý doktor a také nový, ale máme jednoho, Mikuláše z Louže, značně starého; nemáme ho zde, nýbrž v Praze; a ten praví výslovně, že přijímání pod obojí způsobou je nezbytné a podle přikázání Kristova (mínil faráře na Louži, mnicha). 2 Rokycana Janovi z Dubrovníka vytýká, že v citátu zaměnil slova magis periculum slovy maius peccatum. s Kostel Panny Marie na Louži [in Lacu] stával na nynějším Mariánském náměstí a byl na počátku 19. století zbořen pro roz- šíření ulice. 4 Palacký sice poznamenal, že se z nejstarších aktů pražské 110

Strana 111
Rovněž Višeker je také nový doktor, proto vůbec nemá proti nám váhy jako autorita.“ Rovněž doporučoval mistra Jana Husa, při čemž mnoho vyprávěl o původu sporu s kněžími v Čechách, a jeho smrt přičítal více falešným svědkům než koncilu kostnickému. Rovněž velmi chválil mistra Jakoubka a tvrdil, že činil zá- zraky, protože pohrdl na světě zlatem a stříbrem.“ O Vikle- fovi mluvil málo, o Jeronymovi vůbec pomlčel. Rovněž vy- vracel Jana z Dubrovníka za to, že řekl, že nechce čísti knihy Vicklefovy, a pravil, i kdyby byl kacířem; k té věci praví Je- ronym, že se mají čísti knihy kacířů, nikoli však pohanů. Rovněž vyvracel Janu z Dubrovníka jeho tvrzení, že i kdyby bylo přijímání pod obojí způsobou příkázání Kristovo, mohla by ještě i nyní církev, která je řízena Duchem svatým, jako jsou obecné koncily, jednu způsobu ubrati. To nazval Ro- kycana nesprávným, protože by to nemohl podle apoštola ani anděl, jak praví ke Gal. v I. kap., mnohem méně zmohou smrtelní lidé proti přikázáním Kristovým. Téhož dne obědvali s legátem Rokycana, Engliš, Biskupec a Oldřich, oni čtyři přednášející, a proti nim seděli u stolu konsistoře (sign. U, XVII, fol. 56 a 89) dovídáme, že tento Miku- láš, farář kostela sv. Marie v městě Pražském, zvaného na Louži, zemřel r. 1380, mezi dnem 2. září a 3. listopadu, ale jeho tvrzení není správné. Rokycana tu mínil, jak dokazuje F. M. Bartoš (Hu- sitství a cizina 128, p. 48), Mikuláše Drážďanského, kazatele u Panny Marie na Louži, vynikajícího bojovníka za přijímání pod obojí způsobou a významného husitského spisovatele. Přezdívku „mnich“ dostal podle Bartoše pro mnišskou přísnost mravů. O této vynikající osobnosti husitského revolučního hnutí srovn. J. Sedlák, Mikuláš z Drážďan 1914, F. M. Bartoš, Husitství a cizina 67—71, 74—79, 123—153, a J. Macek, Hus. rev. hnutí 64—66, Tábor I, 191—6. s Je to odpověď na otázku Jana Stojkovice, kterou položil ve své replice, kde jsou zázraky, dosvědčující svatost života mistra Jakoubka (srovn. pozn. 14 k 6. únoru). Mistr Jakoubek ze Stříbra, přítel a nástupce Husův v kapli Betlemské, žil vzorným životem; když zemřel, uctíval ho lid jako svatého. s totiž Viklef, že by je měl čísti. 7 Pavla, který praví v listě ke Galatským 1, 8: »Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď.« 111

Strana 112
čtyři, kteří (na jejich výklad) odpovídali. Ti při obědě vyzývali naše, aby svoji při svěřili svatému koncilu. Všichni naši se však proti tomu ohrazovali. Proto pravil auditor: „Augustin svěřil své výroky církvi k posouzení, podobně Jeronym papeži Da- masovi; proč vy ne? Snad se domníváte, že jste tak moudří, že byste se nemohli mýliti ve víře?“ A tak svalovali všechno rozdělení a příčinu válek na naše, naši pak naopak na ně, protože odporují evangeliu. 5. března Ve čtvrtek, připadající v cisiojanu na slabiku »la«, přišli naši do bytu jednat, zda by se mohli dohodnout s protivnou stranou bez ostatních tří replik, totiž Biskupcovy, Englišovy a Oldřichovy. A stěží se shodli; a po obědě oznámili vévodovi Vilémovi, co si od nich přála protivná strana. Téhož dne přišlo do Basileje vyslanectvo čili poselstvo papežovo a jemu vyšel naproti nemalý zástup kněžstva a také nemálo lidí na koních. 6. března, V pátek, připadající v cisiojanu na slabiku »ci«,1 když jsme přišli do koncilu, následovali za námi v krátkém čase dva kardinálové s vlečkami, které nesli služebníci. Tehdy po- vstal Rokycana, chtěje pokračovati v replice proti Janovi z Dubrovníka; pravil: „Jak Albert Veliký, protože drží, že se proměňování? těla Kristova děje hned po pronesení svá- tostných slov, vyvrací Piacenzského?“ a druhé dva, kteří 5. III.: 1 Druhá slabika slova Trans-la-ci-o (viz pozn. 1 k 4. březnu). 6. III.: 1 Třetí slabika slova Trans-la-ci-o (viz poznámka 1 k 4. březnu). 2 Srovn. pozn. 4a k 19. lednu. 2a Placentinus (Piacenzský), Ital, slavný právník okolo r. 1200, přednášel obojí právo na universitě v Montpellieru. 112

Strana 113
tvrdí, že se to neděje, leč až jsou také pronesena slova nad kalichem; a proto praví Albert, že je to blízké bludu a ka- cířství.“ Rovněž: „Podle Alberta Velikého není nápojové ži- viny pod první způsobou, ani pokrmové živiny pod druhou, a svátost má nějaké účinky pod první způsobou, kterých nemá pod druhou, a naopak.“ Rovněž mluvil proti zatraco- vání, jež učinili Otcové,3 protože to učinili z neznalosti. Rov- něž: „Není známa doba, kdy někdo pozbývá práva vykoná- (4 vat svátostné funkce." Rovněž vyvracel Jana z Dubrovníka proto, že podle jeho tvrzení ještě nikdo nepykal za to, že nepřijímal (pod obojí způsobou), protože přece mohl za to pykati až při smrtelném skonu. Rovněž: Není na překážku nebezpečenství vylití (krve), protože kdyby tomu tak bylo, neměl by se ani sázeti strom, aby se na něm nikdo neoběsil, ani by se nemělo ve stavbě domu dělati okno, aby z něho někdo neskočil, atd. Rovněž: „Myslím,“ pravil Rokycana, „upustili od podávání svátosti pod obojí způsobou pro obtížnou námahu, protože to vskutku je převeliká námaha, takže v Čechách kněží po ná- vratu z kostela často nejsou s to ani jísti; neboť přijímání v Praze je veliké, každou neděli několik tisíc lidí, a vždy před ním kněží ještě zpovídají.“ Rovněž: „V Čechách se chovají k svátosti (oltářní) uctivěji než zde, protože tam pokleknou i do bláta, když se jde k nemocnému, zde však se jen ukloní. Rovněž: „Nestorius a Pelagius jsou proto zatracováni, že nedrželi, že je Kristus celý pod jednou způsobou, a z toho důvodu přijímali pod obojí způsobou. Toto však já také zavrhuji.“ Rovněž: „Kdyby se mělo přijímání konati jen pod jednou způsobou pro blud, aby si z toho lidé neodnesli pří- ležitost k bludu, měly by stejně být vyškrabány a zničeny mnohé spisy, z nichž si mnozí vzali příležitost k bludu.“ Rov- něž dokazoval na citátech z Lyry, Gorrama a Augustina, že se onen text z 6. kapitoly Janovy“ má chápati o svátostném a duchovním přijímání, protože duchovní přijímání jaksi vy- s Překládám podle Rybovy emendace patrum místo Palackého parentum. 4 Je to t. zv. deposice; v lat. originále: tempus deposicionis. 5 Viz výše p. 5 k 2. březnu. Deník Petra Žateckého 8 113

Strana 114
plývá ze svátostného. Rovněž se zmínil o maličkých, přizná- vaje, že se maličkým vskutku podává pod obojí způsobou. Po těch slovech mnozí povzdechli. Téhož dne všichni naši světští členové obědvali s legátem, který je vyzýval, aby pracovali k míru. 7. března V sobotu před druhou nedělí postní jsme nešli do koncilu, protože koncil slavnostně slavil svátek Tomáše Akvinského. 9. března V pondělí po druhé neděli postní, v ten den, na který v cisiojanu připadá první ze slabik »co-ra-tur,1 učinili řečnický výklad před basilejským koncilem vyslanci papeže Eugena v refektáři dominikánského kláštera na obvyklém místě za přítomnosti všeho posluchačstva a mluvčím byl opat černého řádu.2 A vzal si za thema slova: »Aj, nyníť jest čas příhodný, aj, nyní dnové spasení« atd., 2 Kor. 6, 2. A když již dlouho mluvil, přišel k věci samé. A v svém výkladu nej- prve dokazoval, že papež mohl odůvodněně změniti místo koncilu, a to z mnoha důvodů. První byl, protože on je přední kníže a přední kníže má svolávati koncil. Za druhé, že ona kapitola usnesení koncilu kostnického, začínající slovem 9. III.: 1 Jde v cisiojánu o druhou slabiku slova de-co-ra-tur, při- padající na 9. března. 2 První mluvil Španěl Jan z Melly (Meye), protonotář, na the- ma: »Neboj se, dcero Sionská, aj, král a pastýř tvůj béře se tobě tichý« (je to podle Mat. 21, 5 a Jan 12, 15); jeho řeč je u Mansiho XXX, 495—497. Po něm se ujal slova auditor komory, benediktin- ský opat Mikuláš z kláštera sv. Marie a Moniacis (v diecési mon- realské, v kraji palermském na Sicilii) na thema z II. Kor. 6, 2—3: »2. Neboť praví: V čas příhodný uslyšel jsem tě, a v den spasení pomohl jsem tobě. Aj, nynít jest čas příhodný, aj, nyní dnové spasení. 3. Žádného nedávajíce v ničemž pohoršení, aby bylo bez ouhony přisluhování«. Jeho řeč je u Mansiho XXX, 498—507. 114

Strana 115
»Často«, stanovila, aby se to dálo do sedmi let, a do svolání tohoto koncilu uplynula dlouhá doba nad sedm let; tedy ne- zachoval čas. Za třetí, že papež může změniti místo koncilu, ale sám koncil nemůže zrušiti. Rovněž že je Bologna městem církve, proto je tím spíše možno, aby tam byl koncil, než v jiném městě daleko vzdáleném. A je tam také hojnost mužů osvícených a mravných, lze tedy odůvodnit, aby se konal tam. A papež chce dát k bezpečnosti do rukou koncilu ono město s opevněními, proto se bude moci koncil tam odbývati. Po těchto tedy důvodech a příčinách, proč on změnil místo koncilu, přednesl za druhé: „Kdyby se prelátům, kteří se účastní basilejského koncilu, vůbec nelíbilo, aby se koncil konal v Bologni, ať tedy vyberou nějaké město v Italii, jen aby bylo vhodné, aby do něho mohl přijíti nejsvětější náš papež Eugen. A on je ochoten tam přijíti za nápravou, kterou dychtí všemi silami uskutečniti. A jestliže se ani to nelíbí tomuto širokému množství prelátů, ať tento koncil vybere dvanáct prelátů, a sami vyslanci papežovi jiných dvanáct a ať vyberou kterékoli město v Německu, jen když by tam mohl náš nejsvětější otec přijíti; on je ochoten přijíti a tam státi o nápravu.“ Připojili tyto dvě podmínky, že je třeba, má-li dojít k ná- pravě, aby se zúčastnilo sedmdesát nebo šedesát prelátů s duchovními říšskými kurfiřty, protože jinak by mohlo šest nebo sedm, kterým koncil pomáhá, ustanoviti radu, což by bylo příliš obtížné; a také, aby měl tento koncil basilejský plnou moc sjednati v městě Basileji s Čechy jednotu a potom přenésti podle způsobu už řečeného koncil na jiné místo, podle rozhodnutí těch čtyřiadvaceti. A když onen opat dokončil svou řeč, tehdy povstal jiný biskup a pravil: „Zapřísahám Vaše Důstojnosti, abyste se se zřením k jednotě, pro kterou jsme jedině přišli, ráčili dohod- nouti na nějakém panu papeži.“ A po skončení řeči žádal legát, totiž Julián, na vyslancích pana papeže, aby byly dány koncilu ty návrhy písemně, aby mohl svatý koncil dáti tím 3 Překládám podle Rybovy emendace: 2 et quatuor místo Pa- lackého: »et quatuor«. 115

Strana 116
důkladnější odpověď. A tak odešli vyslanci pana papeže a koncil zůstal v refektáři, ale co dělal, nevím. 10. března V následující pak úterý, na který v cisiojanu připadá první ze slabik »ra-tur«,1 pokračoval Rokycana v svém aktu, v němž probíral látku, kterou probíral v pátek, při čemž shrnul o přijímání maličkých. A skončiv shrnutí, věnoval se látce o církvi, v kteréžto látce vymezil pojem »církev« šeste- rým způsobem, a po tom2 vymezení objasnil, která to je církev obecná, v kterou věříme, o níž je řeč ve Vyznání víry, a dokazoval, jak je ona bez poskvrny a vrásky. A tak vylíčil mnoho vlastností oné církve a také přednesl dvě pra- vidla, podle čeho je možno onu církev poznati. Rovněž objas- ňoval výrok Augustinův: »Nevěřil bych evangeliu, kdyby na mne nepůsobila vážnost církve«,3 a přičítal mu trojí smysl slova »obecný«. Rovněž dokazoval, že tato částečná církev, ba ani celá pospolu, nemá moc změniti, zrušiti nebo neplat- ným učiniti přikázání Kristovo, což přece tvrdil mistr Jan z Dubrovníka, který také prohlašoval, že přijímání pod jed- nou způsobou trvá jen z chvalitebného zvyku a schválení svatých. Rovněž vykládal o trojím rozdílu koncilů: První druh je koncil řízený Duchem svatým, protože je založen na Zákoně, jak je zřejmé ze Skutků 1 a 154. Druhý jest takový, na němž se sice přednášejí mnohé dobré věci, ale všechny se nedrží s vírou. Toho druhu byly čtyři generální koncily, protože tam“ byl odsouzen Dioskuros pro vykonání usneseného 10. III.: 1 t. j. třetí ze slabik »de-co-ra-tur«, tedy 10. března. 2 Překládám Rybovu emendaci post quam divisionem místo Pa- lackého postquam divisionem. s Výrok ten je na př. proti listu Manichaeovu kap. 5, 6 a kn. 28 proti Faustovi, kap. 2, tom. 6 (u Mansiho XXIX, 714). 4 V 1. kapitole Skutků se vypravuje, jak apoštolové po nanebe- vstoupení Ježíšově zvolili místo Jidáše dvanáctým apoštolem Matěje, a v 15., jak rozhodli spor o obřízku. 5 Míní se koncil chalkedonský z r. 451. 116

Strana 117
nálezu proti papežovi Lvovi,“ a nikoli pro víru; a proto tako- vý koncil není tak pevný jako první. Třetím druhem je koncil předstíraný, protože předstírá, že je řízen Duchem svatým, a přece proti němu vynesl nález a rozhodl. Proto je-li řečený koncil shodný se Zákonem Božím, je svatý, (je-li tomu) naopak, (je) zlořečený; jestliže jeho výrok zavádí a zavání pýchou a světáctvím, je zlořečený, a naopak. A když to (Rokycana) skončil, povstal mnich Jan z Dub- rovníka a osloviv koncil žádal nejprve, aby byl Rokycana přidržen k tomu, že se zaváže vyslechnouti odpovědi ke své replice, protože tak to vyplývá z glejtu, který byl dán Čechům; za druhé, aby mu dal své výroky písemně. Ale Češi vyšli a po poradě odpověděl pan Vilém Kostka jménem dru- hých tento výrok: „Mistře Jene! Rozhodnutí je přece v naší moci! Proto shledáme-li, že to je náležité, i on vyslechne i my s ním vyslechneme odpověď k jeho replice.“ Také že ten mnich nemá dosud od nás zplnomocnění, aby vykládal náš glejt. Tehdy povstal Jan z Dubrovníka a pravil: „Bude to vaše veliká hanba, jestliže takto odejdete, protože jste si dávno přáli, aby vám bylo dáno slyšení a poučení; napíšeme-li tedy do všech zemí, že jste se neodvážili vyslechnouti ani jste nechtěli dáti odpovědi, jaká to bude pro vás hanba!“ Proto dodal, zapřísahaje koncil, aby ho k tomu přidržel, aby mu dal Rokycana své výroky písemně, „protože chci ukázati, že jeho these je falešná a sofistická“. Po vzájemné poradě na témž místě povstal Rokycana a pravil: „Tady čeští páni se velmi diví, že mistr Jan, který je doktorem, nezachovává onu zralost, která náleží doktorovi; vždyť ještě ani neslyšel, že nechceme vyslechnouti, a už prostě tvrdí, že nechceme. Já také pravím, že jsme sem přišli ke koncilu, a ne k němu. O něm jsme ani nevěděli, zda je na světě či ne, dokud jsme byli v Čechách a v Chebu. Bez jeho však odporu jsem ukázal, že jeho výroky jsou mylné, ba 6 Dioskuros (v lat. originále nesprávně: Diascorus), alexandrij- ský patriarcha, předsedal synodě efezské 449, která odsoudila a k smrti ztýrala cařihradského patriarcha Flaviána přesto, že se odvolal k papeži Lvu I. Ten dosáhl na koncilu chalkedonském 451, že byl Dioskuros sesazen a odveden do vyhnanství. 117

Strana 118
proti víře Písma, protože vsouvaným výkladem bychom mohli vykládat i věci protichůdné, na př. kdybychom k větě »Bůh jest, a není...« připojovali výklad: »není«, rozuměj ve smyslu »on není«.“ A pozdviženým hlasem dodal: „Cožpak to není bludné tvrditi, že nějaký člověk nebo koncil může změniti přikázání Kristovo? A Kristus pravil o svých slovech: »Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou.« A mnich přerušiv jeho řeč pravil: „Uvidíte, páni Češi, že to nebude pro vás čest, protože my všichni napíšeme o vás do celého světa, že jste se neodvážili odpovídati, a tak ode- jdete s hanbou: hledte tedy na sebe!“ A mezi jiným řekl také: „Kdo tvrdošíjně tvrdí, že to, co Kristus přikázal, není přikázání, je kacíř, ale kdo tvrdošíjně tvrdí, že to, co Kristus nepřikázal, je přikázání, je také kacíř.“ A tak když se strhly mnohé utrhačné hádky, pravil legát: „Kdy chcete pokračo- vat?“ A po řeči se obrátil na Mikuláše Biskupce z Písku a řekl: „Mistře Mikuláši, jste připraven?“ A ten odpověděl: „Ano, jsem.“ Ale onen: „Kdy je vám tedy libo pokračovat?“ Tehdy odpověděl: „Zítra.“ A mistru Rokycanovi pravil: „Mistře, skončil jste už?“ Rokycana řekl: „Nikoli, protože jsem ještě nic neučinil proti replice mistra z Dubrovníka, a chci proto i proti tomu replikovati, jak se mně naskytne čas, ale nyní nejsem připraven.“ A tak jsme šli do příbytků. Když jsme byli v bytě, přišel pan Zdislav obědvat onoho dne s panem Vilémem a pravil panu Prokopovi a Vilémovi: „Oznamuje se vám se strany koncilu, abyste se všichni zítra sešli do bytu pana Prokopa, a koncil vybere určité osoby, které s vámi na určeném místě pojednají o prvním artikulu, zda byste se mohli vzájemně sjednotit.“ Téhož dne jsme jedli Prokop, farář Markolt a já s kardi- nálem a při obědě doporučoval takové kázání, v němž je napřed uveden obšírný text, protože, jak pravil, „tak činili apoštolové a svatí učitelé“. Po obědě vstoupil jeden biskup v dlouhém plášti a vířil jím prach; legát mu se smíchem 7 Mar. 13, 31; Mat. 24, 35. 8 Zdeslav Tluksa z Buřenic, purkrabí karlštejnský, který pro- vázel naše poselstvo do Basileje. 118

Strana 119
pravil: „Pan Prokop by chtěl, abyste měl krátký plášť. Biskup řekl: „Sjednoťme se všichni navzájem a všichni bude- me chodit v krátkém šatě.“ “ 11. března Ve středu, na kterou v cisiojanu připadá první ze slabik »tur-Gre-go« atd.,1 ráno sešli jsme se do jizby u domi- nikánů k výměně názorů neboli k soukromé poradě. Tam k nám přišel vévoda Vilém, protektor koncilu, a pravil: „Vždy jsem si rád přál vašeho dobra a cti vašeho království i vašeho sjednocení se všemi. Proto prosím, abyste pověděli, jaký by byl nejlepší prostředek, který by směřoval k jednotě.“ Naši tedy po vzájemné poradě odpověděli: „Vzdáváme veliké díky za vaše dobré přání. Žádáme si vyslechnouti osoby vybrané od koncilu a odpovíme podle toho, co se nám bude zdát pro- spěšným.“ Vévoda to tedy oznámil určitým osobám, vyvole- ným od koncilu, a byli to: kardinálové Julián, piacenzský? a svatého Petra,3 arcibiskup lyonský,4 biskupové řezenský, míšeňský“ a jeden jiný biskup, ostatní pak doktoři, totiž doktor Tok a auditor“ paláce pana papeže a ostatní, počtem sedmnáct osob. A ti všichni se dlouho radili a potom jsme byli povoláni my." Tehdy začal Julián krátkým proslovem a pravil: „Nikdo nemůže klásti jiný základ mimo ten, který jest položen, a to jest Ježíš Kristus. Abychom tedy nestavěli základ na písku, nikdo nemůže říci „Pán Ježíš“, leč v Duchu svatém: proto 11. III.: 1 Slabika »tur« je konec slova »de-co-ra-tur« a ozna- čuje den 11. března. 2 Albert Branda. 3 Jan Cervantes. 4 Amadeus de Talaru. 5 Konrád von Soest (1428—1437). Jan Hoffmann (1427—1451). 7 Jan Palomar. 8 Rozuměj: ze světnice do refektáře. 6 119

Strana 120
se jednomyslně, je-li libo, obraťme k modlitbě a poklekněme!“ A tak všichni učinili. Po modlitbě pak začal doporučovati snahu koncilu: „Od začátku všech listů, jak se domnívám, poslal vám první list za vaše sjednocení s námi a k nápravě jednoty přišli mnozí otcové z daleka, vydávajíce se velikým nebezpečenstvím. Jasný kníže nám oznámil, abychom vy- konali volbu určitých osob. Souhlasili jsme s ním a stalo se tak. Jeden způsob napřed vymyslili tito otcové: přijmete-li ho, bude přede dveřmi pokoj a jednota. My tvrdíme, že u nás jest církev, a vy tvrdíte, že u vás jest církev. (Toto řekl s pousmáním.) Odstraňme to a staňme se jedním tělem, a ne- bude to pro vás hanba, protože cokoli bude, bude z vašeho návodu, a tak to bude čest pro vaše království.“ Rovněž: „Jako jeden celek je s námi papež, císař pán, všichni králové a všechna království.“ Jeden z jeho lidí mu řekl: „Kromě krále polského.“ Tu legát: „Ten nebude proti nám. Jestliže se tedy sjednotíte s námi, bude církev celá.“ Rovněž pravil: „Nemůže býti pro vás větší cti, než abyste soudili s námi.“ Tehdy vyšli naši z refektáře do jizby pohovořit si a po návratu povstal Rokycana a nejprve oznámil, že nepospíchali s uveřejněním artikulů. Potom předložil tři důvody, proč se zatím nemůže provést vtělení Čechů do koncilu: první, že bychom byli jiným na posměch, kdybychom se vtělili a potom se vrátili bez sjednocení; druhý, že nemůže být mezi námi pravá jednota, dokud je »boj o víru«, jak řekli doktoři. „My totiž držíme, že přijímání pod obojí způsobou spadá pod při- kázání, vy však říkáte, že ne.“ Za třetí: kdybychom se vtělili, že bychom chtěli míti volnost tak jako vy sloužiti v kostele a některým podávati pod obojí způsobou, to by se vám však nelíbilo. Jako tedy si každý řemeslník dříve upraví ne- hotový materiál a potom ho spojí s hotovým materiálem, tak se má státi také zde.“ A tak jsme vešli opět do jizby; oni pak se radili skoro čtvrt hodiny. Když jsme potom opět vstoupili do refektáře 9 Při překladu chápu rukopisné apte s Rybou jako dativ (mate- riae aptae, což odpovídá předchozímu akusativu materiam ineptam), nikoli s Palackým jako adverbium ke slovesu coniungit. 120

Strana 121
neboli místa koncilu, začal mluviti legát Julián: „Chtěl bych, aby někdo druhý dal odpověď, ale protože to ukládají otcové mně, musím poslechnouti. Z donucení a nerad tedyl povím: Předně, co se týká vašeho výroku, že jste neagitovali. Ani my jsme neagitovali, protože s námi držel celý svět, všichni králové, všechny university a mnozí mužové osvícení, kterým Bůh udělil svědectví svatosti činěním zázraků po jejich smrti; ti všichni s námi drželi, ba i universita pražská, dokud byla v své plné síle. Tedy, jako první důvod vašich námitek proti sjednocení s námi nyní jste uvedli, že nechcete být jiným na posměch. Pravím, až budeme jedno tělo, může tu vzniknout jen a jen svatá jednota, o kterou se bude ono celé tělo pokoušet. Za druhé, pokud jde o vaše tvrzení, že se ne- shodujeme ve víře atd., tedy pravím: Až budete vtěleni a jedno s námi, ono celé tělo nás poučí, co kdo máme mysliti, a nebude boje o víru. Za třetí, že chcete sloužiti v kostelích a vašim podávati pod obojí způsobou: pravím, protože je vám to povoleno v bytech, bez překážky se bude dít, jako se děje. Víte také, že žádný majetník, dokud se mezi ním a druhým vede pře o spolčení, není vyháněn před vynesením nálezu. Také si nesmíte myslit, že by vám to měli lidé za zlé, že všichni budou říkati: Hle, Češi, moudří lidé, nechtěli se spravovat vlastním rozumem ani se opírat o vlastní vůli, jen aby byli s nimi za jedno." A tak naši nedali hned odpověď, nýbrž poodešli v refektáři stranou ke dveřím a spolu rokovali, aby se po obědě opět spolu sešli. Přistoupil k nim vévoda a jménem osob zvolených od koncilu pravil: „Mají mnoho co dělat, žádají, abyste zítra opět přišli, ne že by chtěli odkládati termín sjednocení, které si velmi přejí, ale poněvadž jsou velmi zaneprázdněni. Proto, je-li libo, ať přijdou časněji.“ Naši s ním souhlasili, a tak jsme odešli do příbytků. Po obědě však téhož dne sešli se naši do bytu Pražanů a uvažovali, co by chtěli zítra odpověděti. Téhož dne pravil cisterciák, s kterým obědval Prokop: „Nečiníte špatně, že 10 Překládám podle Rybovy emendace ergo místo Palackého ego. 121

Strana 122
podáváte lidu pod obojí způsobou, protože máte příklad Kristův a apoštolů, ale v tom nečiníte dobře, že odsuzujete jiné." 12. března Ve čtvrtek v den Rehořův ráno, když jsme byli v domě Prokopově, byl poslán Matěj Engliš, zda jsou kardinálové s biskupy shromážděni na obvyklém místě koncilu. Když tedy přišel, pravil mu doktor Jindřich Tok a Jan Maulbronn- ský: „Prosíme, pokud je na vás, přidržte vaše, aby se vtělili do koncilu, a nevidíme lepší způsob sjednocení než vtěliti vás do koncilu. Ani vy nechcete, abychom soudili my vás, a právě totéž musíte přáti nám. Také se nezúčastní všichni koncilu, na příklad Rekové. Proto nemáme plnou moc se usnášet, ale vtělíte-li se, staneme se většinou.“ Když jsme tedy byli zavoláni, přišli jsme do jizby domini- kánského kláštera; tam jsme našli vévodu Viléma. Když ten ?" přistoupil ke Kostkovi, bylo mu řečeno: „Chcete být s námi? Vévoda pravil: „Nechci být ani s oněmi, ani s vámi, nýbrž to bych rád viděl, zda bych mohl sjednotit obě strany.“ Ale Kostka řekl: „Buďte s námi proti oněm“; ale on se smíchem odmítl. Když jsme potom byli povoláni do refektáře a usedli jsme, pravil Julián: „Pomodleme se nejprve,“ a tak jsme poklekli a pomodlili se. A potom Rokycana sedě, protože legát nechtěl, aby stál ani aby snímal pokrývku s hlavy, začal odpovídati na výroky Juliánovy včerejšího dne přednesené. „Předně, že jste proti nám postavili množství těch, kteří ani nedrželi, ani nedrží přijímání pod obojí způsobou jakožto přikázání: pravíme, že množství nečiní autoritu, nýbrž autorita činí množství. Vždyť víme, že náš Spasitel pravil: »Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.«1 A na tato slova praví Anselm: „Chceš-li být z těch, kdož mají být spaseni, budiž z těch, kterých je málo.“ Rovněž: Přednost časovou dobře známe, neboť víme, kdy a kdo dávali tak přijímat. A také víme, že dary Boží jsou roz- 12. III.: 1 Mat. 20, 16. 122

Strana 123
děleny, neboť Bůh poslal hned Izaiáše, hned Jeremiáše a svěřil mu svá slova, ale ne všem najednou. Ale nevytýkáme, proč nám to nezjevil dříve, nýbrž jsme vděčni, že nám to zjevil nyní.“ Rovněž: „Nedržíme věc novou, nýbrž starou, kterou vykonávali apoštolové a Kristus.“ Rovněž: „Řekl: „V kostele se čte »Nebudete-li jísti«,3 a přece někteří poznali proroctví o Mesiášovi.“ Na to pravíme: Jestliže někteří čtli a nepochopili, byla to jejich chyba — že nepochopili, to je jisté; to ponecháváme Bohu. Rovněž jste řekl: Toto vše- chno by se napřed zamezilo, kdyby se provedlo vtělení tím způsobem, jakým se má provést, tedy že bychom nebyli na posměch atd. Na to odpovídáme: „Co by znamenalo ono vtělení, ať by se vykonalo skutečné nebo předstírané?“ Rov- něž: „Kdybychom se vtělili, nemluvili bychom méně za naše artikuly než nyní.“ Rovněž: „Ustoupili bychom od úmluv v Chebu, protože bychom si vyvolili jiného soudce. Také to vězte, že nezamýšlíme žádnému člověku nebo žádnému množství dáti posuzovat Písmo, protože každý člověk (je) lhář4 a všichni lidé mají omezovati volnost svých smyslů k poslušnosti Krista.“ Rovněž: „Navrhujeme prostře- dek nebo způsob: Vaše Otcovské lásky vyslechly nás, a my jsme vyslechli vás. Vyjevte nám tedy, co chcete dělat.“ Rov- něž: „Řekli jste, že není dvacet osm článků, nýbrž šestatřicet, a poslední že jsou závažnější než těch osmadvacet. Pravíme: Až budou vyřízeny alespoň čtyři artikuly, bude-li to náležité, odpovíme i na ty ostatní.“ A tak jsme od nich odešli do jizby. Oni se pak radili přes hodinu; potom jsme vstoupili, usedli a legát začal mluviti řka: „Nedivte se, že jsme se trochu zdrželi; máme totiž touhu po dobru. Rovněž chceme tak mluviti k dobrému, jako bychom byli z jednoho otce a z jedné matky. Nejprve bylo řečeno o množství, že nečiní autoritu. 2 Totiž Jan z Dubrovníka. 3 Jan 6, 53: »I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebu- dete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.« a Podle Řím. 3, 4: »Nikoli, nýbrž budiž Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář, jakož psáno jest: Abys ospravedlněn byl v ře- čech svých, a přemohl, když bys soudil.« 123

Strana 124
Pravím, že se toto množství neskládá z lidí nezkušených, nýbrž je vybráno z tisíců. Rovněž jste mluvili o novosti. Pravím, že staří, jako Pavel a ostatní staří učitelé, nikdy nedrželi, jako vy držíte, že přijímání pod obojí způsobou je nezbytností a přikázáním. Rovněž jste řekli: Ne všichni poznali Krista, kteří čtli proroky. Tvrdím, že se nikdy ne- našel ani jediný, který by mluvil proti přijímání pod jednou způsobou, a přece mnozí byli velmi vynikající mužové.“ Rovněž: „Hned po vtělení bychom chtěli zamířiti k onomu soudci, od nás a od vás vyvolenému.“ Rovněž: „I kdybyste nám dali zcela do rukou, ještě bychom nechtěli bez onoho soudce něco konati. Rovněž jste řekli: „Každý člověk (je) lhář atd.“ Pravím: Jako se tedy domníváte, že se my můžeme mýliti, tak suďte i o sobě!“ Rovněž: „Ve všech těžkostech bylo útočiště ke koncilům, na kterých byly všechny nesnáze působením Ducha svatého skoncovány; a nemyslete si, že je ruka Boží nyní zcela ukrácena,“ takže by nemohla spasiti. Jak by tedy mohla býti řešena nějaká sporná věc, leč skrze koncily, když i ve Starém Zákoně Bůh v těžkých případech odkazoval ke kněžím pokolení Levi.“ Rovněž: „Vaše vtělení bude vám k větší cti a lepšímu prospěchu. A nezdá-li se vám záhodným to učinit, pošlete do Čech, a dovíte se, co máte dělat.“ Rovněž: „Co věříme o artikulích, to jste již častěji slyšeli. Proto si přejeme, abyste se dali první cestou.“ Naši pak vyšli a poradili se, a když se k nim vrátili, pravil Rokycana: „Naléháte tak bedlivě na ono vtělení: vězte, že už nám neprospívá učiniti je — vedou nás k tomu určité důvody; ale co se týče vašeho vyzvání, abychom poslali do Čech, vězte, že toho není potřebí, protože známe jejich smýš- lení. Pokud jde o vaše tvrzení, že byly odedávna ukončovány těžkosti rozhodnutím obecných koncilů a že jsou zde zkušení mužové: my víme, co nám udělal koncil kostnický a že se z toho vyvalilo mnoho zlého, začež nás i vás bude souditi Bůh a jedni i druzí budeme státi před soudnou stolicí Kristovou. 5 Podle Písně písní 5, 10. 6 Podle Iz. 59, 1. 124

Strana 125
Vězte také, že nám není žádný koncil evangeliem, proto se už vystříháme před takovými koncily. Rovněž: Tvrdíte, že jsme měli dostatečné slyšení: přiznáváme, že máme a že jsme měli slyšení, ale někdy s hlukem, někdy se smíchem a sykotem; to všechno snášíme. A neslyšíme ani jednoho doktora proti přijímání pod obojí způsobou, že by nebylo přikázáním ani nezbytností, a musíme to zvěstovati celému světu. Rovněž: Viděli jsme v Čechách všechny doktory ve vašich vyslancích, kromě Valdena a Vischekera. Rovněž tvrdíte: Cesta námi nabízená není cestou; my tvrdíme, že je to nejjistější a nejbližší cesta k žádanému cíli; neboť slyšíme, že jste řekli, že oni tři doktoři budou mluviti za koncil, ale koncil si vyhrazuje moc přidati, ubrati a opraviti. Povězte už tedy, chcete-li něco přidati, ubrati nebo opraviti, anebo trvati na jejich výrocích. Rovněž říkáte, že měl v sobotu Jan z Dubrovníka odpovídati na repliku: my víme, že to bylo jinak určeno, totiž aby naši po řadě promlouvali; a legát se ptal Mikuláše, zda je připraven. Tak nám také bylo řečeno vévodou Vilémem.“ Tehdy pravil Engliš: „Veledůstojní, budu mluviti sám za sebe. Když jsme byli v Chebu, tehdy měli vaši doktoři, mlu- více s námi, jakési výrazy, totiž „vtělte se, vraťte se, sjed- noťte se“, atd. A jim jsme hned odpověděli, aby takových výrazů neužívali, protože se nám nelíbí. I nyní žádáme, abyste takových slov neužívali. Také jinde v jiných královstvích, když nám říkali tatáž slova, odpovídali jsme: „My vám právě tak říkáme: vraťte se k prvotní církvi, sjednoťte se s námi v evangeliu!“ A tak mohu říci i vám. Za druhé pravím, že víme, jakou sílu má náš hlas, pokud jsme stranami rozděle- nými, vy jedna strana, my druhá; a jakou sílu by měl hlas po vtělení, vědí ti, kteří čtli zákony božské a lidské.“ Tehdy po předchozí úvaze nám odpověděli pravíce, že doba je krátká; proto nemůže být tak snadno dána odpověď. Nechť se tedy líbí sejíti se zítra v touž obvyklou hodinu. Na naši pak žádost, aby se to stalo po obědě, odpověděli žáda- jíce, že se tak nemůže státi pro obtížné věci, které musí koncil vykonati skrze jisté vyslance za obecnou nápravu církve. „Také má dnes přijíti poselstvo vévody burgundského, 125

Strana 126
které bychom chtěli přijmouti a uctíti.“ Souhlasili jsme, a tak jsme odešli do bytů. 13. března V pátek nazítří po Rehořovi přišli jsme do jizby; odtud jsme byli posláni do refektáře k vyvoleným se strany koncilu. Když jsme si pak sedli, pravil legát: „Začněme modlitbou,“ a tak pokleknuvše všichni se modlili. A po modlitbě řekl legát: „Nejmilejší páni Češi! Veledůstojní moji páni mi uložili promluviti dříve: Protože se vám nelíbí jednání o vtě- lení, nemůžeme vás nutiti; jsme také za to, abychom vaší žádosti vyhověli.“ Rovněž: „Ustanovení řečníci mluvili a sly- šeli jste je; proto jste chtěli věděti, zda by chtěl svatý koncil trvati na témž výroku, anebo zda bychom chtěli něco přidati, ubrati nebo měniti. Pravíme: Svatý koncil nemůže dáti odpo- věď, neuslyší-li odpovědi druhé strany na repliky.“ Rovněž si přál, aby se jednání dálo proto, aby strany došly k nějaké střední ploše; „proto jsme žádali, abyste se vtělili“. Rovněž: „Svatý koncil chtěl utišiti slyšení s hlasitým smí- chem, proto se ozývaly někdy sykoty. Také chtěl svatý koncil, aby zavřeli všechna ústa, nebo kdyby se to mohlo stát, aby je zašili. Proto žádáme, abyste to vypustili ze své mysli; poněvadž nebylo úmyslem koncilu vás tupiti.“ Rovněž: „Se své strany pravím: Byli jsme někdy nazváni psy, hned zase lživými proroky; a přece to otcové trpělivě snesli. O mistrovi Petrovi Englišovi, který byl nepřítomen: „Kéž by byl přítomen! Prosím však, abyste mu to vyřídili. Pravil za svou osobu, že jsme se uchýlili od evangelia; a tak bychom byli více než zrádci, protože zrádce zrazuje člověka, ale uchýlení od evangelia je zrada na Bohu; nikdy však nebylo dokázáno, že by náš obřad byl proti evangeliu.“ A tak jsme šli do jizby na poradu. Když jsme se k nim vrátili, začal odpovídati Rokycana a pravil: „Cokoli jsem mluvil, nemluvil jsem za sebe sama, nýbrž i jménem dru- hých.“ A naši mu vydávali svědectví řkouce: „Tak jest.“ Rovněž: „Nechtěl bych pobuřovati Vašich Důstojností, po- 126

Strana 127
kud bych se toho mohl vystříhati. Pokud jsem však mluvil o psech, citoval jsem v přesném znění »Obyčejný výklad Písma«.1 Také když jsem konal k lidu kázání o falešných prorocích, bál jsem se, abych jím nebyl já.“ Rovněž: „Nej- lepší cesta k zavedení pokoje jest dobrá dohoda o čtyřech artikulích; jinak nebude-li té, vyzní každá námaha naprázd- no. Způsob, kterým se to má státi, byl dohodnut v Chebu, totiž soudce zvolený s jedné i s druhé strany.“ Rovněž: „Ve vašem2 listě jsme spatřovali projev soucitu s útrapami, proto prosíme pro Boha, když koncil zastupuje obecnou církev, aby- ste soucit ukázali skutkem.“ Rovněž: „V království jsme vi- děli list koncilu velmi laskavý; z jeho podnětu jsme sem spěšně přišli, doufajíce, že budeme míti rychlý konec. Nyní však ne- vidíme ani začátek, protože oni chtějí replikovati a my také, a oni znovu a my podobně atd., a tak nikdy nebude konce. Proto by nám to měli Češi velmi za zlé, když nevidíme ně- jakého dobrého začátku, proč jsme zde tak dlouho protaho- vali svůj pobyt. Pročež prosíme a žádáme, abyste nás podle úmluv dopravili do míst, odkud jste nás přijali.“ A tak jsme odešli do jizby. Když jsme po jejich poradě byli zavoláni a k nim přišli, pravil legát: „V čem vám máme vyhověti jako laskavá mat- ka?“ Rovněž: „Soudce Písma atd. nerozhodne brzo, ne- budou-li vyslechnuty repliky s jedné i druhé strany.“ Rovněž: „My tvrdíme, že onen soudce jest pro nás, a stejně vy tvrdíte, že jest pro vás.“ Rovněž pravil auditor papežského paláce, že žádná zvyklost nemá té závažnosti jako evangelium. Rokycana hned odpověděl: „Přáli bychom si — mluvím za sebe —, aby byla zmírněna strohost koncilu kostnického.“ Rovněž: „Až budeme v Čechách, usnesete-li se zde na něčem dobrém, budeme vděčni; pakli však na špatném, vězte, že to nepřijmeme.“ Jemu odpověděl legát za sebe: „Koncil kostnický hájil 13. III.: 1 T. j. »Glossa ordinaria« Strabonova; viz pozn. 3 k 11. únoru. 2 Přeloženo podle rukopisu vestras místo Palackého nostras. 3 t. j. v Čechách. 127

Strana 128
zvyklost a odsoudil ty, kteří tvrdí, že přijímání pod jednou je svatokrádeží. Také tvrdím, nevyslechnete-li repliky, nebude to čest pro vás.“ Opět řekl Rokycana: „My tvrdíme, že kdo může míti poučení a nechce, dopouští se svatokrádeže.“ Vpadl do řeči kardinál sv. Petra a pronesl tuto myšlenku: „Pro Boha, nemáme hledati, co je naše, nýbrž máme hledati, co je Ježíše Krista, a jeho pře se zde vede. Neběží tu o malé nebezpečenství, vždyť je-li jedna duše lepší než celý svět, oč o mnoho (je větší nebezpečenství, jde-li o) království, atd. Proto neagitujte s odchodem!“ Rovněž pravil legát proti Čechům: „Byla vyslána vojska, protože tvrdili, že jsme svatokrádci.“ Tehdy povstal Engliš a pravil: „Každým způ- sobem bych chtěl, tak jak jsem řekl včera, aniž bych někomu utrhal, abychom se spolu sjednotili v evangeliu." A byl také v jizbě mezi námi vévoda a po prvé mluvil sám za sebe, přál si sjednocení a želel toho, že jsme »vzali odpuš- tění«.4 Potom nás oslovil skrze jistého Mikuláše,“ doktora práv, obšírnou řečí, totiž, kdyby mohl zaříditi, aby bylo při- jetí artikulu o přijímání pod obojí způsobou pro laiky pro- hlášeno svobodným, zda bychom se chtěli v ostatních artiku- lích uskrovniti. Ale tehdy mu nedali žádnou odpověď, protože se zdálo, že nás chce ulovit; obávali jsme se, že v ostatních pravdách jsme jím odsuzováni. Rovněž pravil: „Koncil kost- nický si vyhradil moc změniti přijímání pod jednou způsobou, až by viděl, že to je prospěšné. Rovněž týž koncil odsuzuje jen ony, kteří prohlašují za svatokrádce ty, kdož přijímají pod jednou způsobou.“ Když jsme vešli do refektáře, dal nám legát odpověď takto: „Řekli jste, že nemůžete najíti lepší cesty pro sjedno- cení než soudce v Chebu zvoleného. Pravíme, že nechceme, 4 t. j. dovolení k odchodu. 5 Byl to Mikuláš z Kusy (Cusy, de Cusa, Cusanus; narodil se r. 1401 v Cues nedaleko Trevíru, † 1464 v Todi ve stř. Italii), velmi vzdělaný a ušlechtilý muž, který se stal již v svém dvaadvacátém roce doktorem práv, byl znamenitým znalcem církevního práva, ale zabýval se i matematikou a astronomií. Byl oblíben u papeže Eugena IV. a Mikuláš V. ho r. 1448 jmenoval kardinálem »u okovů sv. Petra«. 128

Strana 129
ani jsme nechtěli, ani si do budoucnosti nežádáme míti jiného soudce než právě toho. Rovněž vaše vzetí odpuštění zdá se býti proti úmluvám, protože, má-li soudce rozhodnouti, musí dojít k slyšením, ale vy, ač jste slyšeni, nechcete vzájemně vyslechnouti.“ Rovněž: „Říkáte, že vám byl poslán pěkný list: pravíme, že vám byl poslán z velké lásky, ba dokonce z nejhlubší lásky.“ Rovněž: „V čem vám máme vyhověti? Vždyť jsme ochotni vyhověti vám ve všem, pokud zůstane nedotčena víra a čest církve.“ Rovněž: „Hleďte směřovati k obecným dohodám.“ Rovněž: „Svatý koncil byl a jest ochoten vás vyslechnouti, hleďte také vyslechnouti, jak je zahrnuto v glejtu, a kdybyste vy nevyslechli, vyslechnou jiní, když budou oni“ přednášeti.“ Rovněž: „Těžko přijali otcové zprávu o vašem vzetí odpuštění, které je unáhlené a příliš rychlé.“ Rovněž: „Máte v království mnoho moudrých mužů, kteří umějí zaříditi, co je potřebné; proto nemusíte pospíchati domů.“ Rovněž: „Nebylo usneseno v Chebu, že si máte vzít odpuštění od nás, anebo že také my vám je můžeme dáti, nýbrž od koncilu; proto je žádejte zítra od koncilu.“ Rokycana hned odpověděl, že nedoufali v odpuštění tak rychlé, ale kdo šlápne na hřebík, lépe to cítí. Rovněž: Mikuláš ať replikuje v pondělí. 14. března V sobotu před třetí nedělí postní ráno jsme přišli do jizby k vévodovi a dali jsme vévodovi Vilémovi odpověď ústy Be- nešovýmil takto: „Řekl jste, kdybychom se shodli na prvním článku, jaké by nastalo narovnání v druhých třech a jiných předložených všech článcích, protože není jasno, kdo by se cestou disputací o jednotlivých dočkal konce. Odpovídáme: Podle soudce chceme všechno ukončiti, i kdyby se to mohlo státi dnes. Za druhé si přejeme, aby nás nikdo jinak nevyklá- dal, než že usilujeme všechno ukončiti podle soudce zvoleného od obou stran a tak žíti. Proto jsme vytrpěli tolik škod." 6 t. j. dovolení k odchodu. 7 t. j. mluvčí koncilu. 14. III.: 1 Beneše Mokrovouského. Deník Petra Žateckého 8 129

Strana 130
Po poradě odpověděl vévoda k uvedeným věcem ústy svrchu jmenovaného Mikuláše latinsky takto: „Pan vévoda včera řekl: Kdyby se našla dohoda o prvním artikulu, že by to bylo posvěcením jednoty, takže byste se potom, jsouce jedno tělo podle apoštola,2 zavázali bez rozpravy rozhodnouti s koncilem ostatní články podle zvoleného soudce; vždyť co by byla platna jednota v jednom artikulu, když by trvala neshoda v ostatních?“ Na to odpověděli po poradě naši ústy Martina z Chrudimě: „Dobře jsme neporozuměli, jaký by mělo rozsah ono vtělení nebo sjednocení, kterým bychom se stali jedním tělem, ba vidíme, že nám z něho hrozí jakési nebezpečenství. Proto abychom jednali bezpečněji, žádáme si ono vtělení písemně, abychom, až uvidíme doslovné znění, podrželi, co bude dobrého, a zamítli, bude-li co špatného.“ Proto doktor Mikuláš po opětovné poradě odpověděl jménem vévodovým jasněji, vysvětlil vtělení jako úplné sjednocení s koncilem a dodal, že se pan vévoda bratrsky sám od sebe a od nikoho nevyzván nabídl za prostředníka, zda by to mohl dovésti k nějakému svatému konci. Po poradě mu pravil Vilém Kostka jménem všech: „Bojí- me se, abychom neučinili něco málo ostražitě, čím bychom se mohli zaplésti; proto žádáme, abyste promluvili s konci- lem; dejte nám písemný návrh na vtělení a my naň po úradě dáme odpověď.“ Vévoda tedy po předchozí poradě odpově- děl, že nezamýšlel žádný úskok, nýbrž — pravil — „chtěl bych, pokud by se to mohlo stát ještě dnes, mluvit s koncilem, aby vám dal doslovné znění toho vtělení.“ A tak jsme odešli a naši onoho dne opominuli vzít si před shromážděným kon- cilem odpuštění (k odchodu). 15. března V třetí neděli postní ráno sešli jsme se na obvyklé místo s vévodou do jizby dominikánského kláštera. Tam nám pře- četl doktor práv Mikuláš list obsahující dosah (pojmu) »vtě- 2 Pavel v I. Kor. 10, 17: »Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.« 130

Strana 131
lení« v tato slova: „Svatý koncil rozumí pod »vtělením«, pánům Čechům nabídnutým, pravou a dokonalou jednotu v bratrské lásce, a že se sami mají zavázati jen k tomu, k čemu všichni druzí, kteří již jsou vtěleni. Předně totiž jsou povinni ti, kteří mají být vtěleni, přísahati, že přispějí rozum- nou radou podle Boha a svého svědomí v tom, o čem je třeba jednati, a že budou bedlivě pracovati za čest Boží, církve a samého koncilu. Dále: Při úvahách a poradách a soudech mají vtělení plnou možnost citovati, předkládati a vykládati svaté Písmo a cokoliv jiného, co se bude zdáti důvodným. Dále: Každý má státi na všem, co se má skrze koncil roz- hodnouti, hlavně ve věci víry, protože tam zamýšlí svatý koncil souditi podle Zákona Božího, praxe Kristovy, apoštolů a prvotní církve, svatých koncilů a učitelů, kteří se pravdivě o ni opírají. Toto jest společné všem vtěleným a tak také bude pánům Čechům, vtělí-li se, jak je přání. A poněvadž byla mezi námi a řečenými pány Čechy nějaký čás různost, proto se nyní po- žaduje bratrská láska, která se jedině vyhledává, aby se poznalo, že všechna minulá bezpráví a křivdy navzájem spá- chané jsou právě provedeným vtělením nadobro vyhlazeny s ustáním bojů, a tak aby byla úplná bezpečnost v navštěvo- vání druhého, pobývání tam a v návratu do zemí jedné i druhé strany; a budou se těšiti páni Češi jako vyslanci slavného království Českého všem poctám a výsadám a místu sedění jako ostatní, kteří již byli vtěleni, a to každý podle své hodnosti. Vynasnaží se také svatý koncil vyhovět odů- vodněným žádostem pánů Čechů, hlavně ve vyřízení artikulů, když budou na tom stát a bude se to moci příhodně vy- konat." Když to pak doktor přečetl, ujišťoval, že vévoda má dobrou vůli zjednati jednotu, „a vy, totiž Češi, nemusíte se obávat od něho něčeho zlého, když se vtělíte“. Proto naši vstoupivše do refektáře společně rokovali, kterak vévodovi odpovědět; také dali hned opsati přečtený list, který jim doktor před- ložil; a vrátivše se do jizby dali ústy Prokopovými odpověď. Předně že děkují vévodovi za to, že se vynasnažil, aby po- rozuměli významu »vtělení«, že je však z určitých důvodných 131

Strana 132
příčin nyní provést nezamýšlejí. „Jednu však příčinu jsme tehdy hned označili, že totiž byly vniveč uvedeny všechny úmluvy chebské, a od těch my nemáme v úmyslu ustoupiti. Nadto žádáme pana vévodu, bude-li možno to vykonat, aby pracoval za sjednocení ve čtyřech artikulích, protože bychom velmi litovali, kdybychom odtud odešli bez sjednocení.“ A tak se vévoda po poradě k nám vrátil a dal mluviti doktorovi Mikulášovi,1 který promluvil v tento smysl: „Pan vévoda rád pracoval a nepřestane ještě pracovati za sjedno- cení. To je totiž cesta, kterou se vám zachová čest a po níž dojdete k dohodě. Také budou zachovány úmluvy chebské, protože všechno, co bylo dohodnuto v Chebu, bylo s jedné i druhé strany vykonáno, abychom došli k jednotě. Proto sjednotíme-li se, jak prý budou porušeny úmluvy? Je-li však užitečnější a kratší cesta k jednotě, vyložte ji!“ Naši tedy se poradili v refektáři, a když tam přišel vévoda, odpověděli skrze Rokycanu takto: „Kdybychom se vtělili, upustili bychom od soudce, a to nemáme v úmyslu. Rovněž nijak nezamýšlíme ústupkem se shodnouti na člověku (jako rozhodčím) ve věci víry. Rovněž bychom vtělením ustoupili od svého pověřovacího listu. Rovněž nechceme, aby naším soudcem byl koncil. Neboť třebas bychom, jsouce vtěleni, mohli mluviti v shromáždění koncilu podle libosti, přece, kdyby koncil rozhodl o věci nám protivné, byli bychom za- vázáni to držeti, a to nemáme v úmyslu učinit. Děkujeme také panu vévodovi, že věnoval pečlivost (za) sjednocení, a doufáme, že nepřestane.“ Rovněž: „Cesta, kterou bychom se měli sjednotit, je v tom, aby se strany si odporující sobě vzá- jemně projevovaly. Naše smýšlení oni slyšeli, ale smýšlení koncilu o artikulích my neslyšíme, co chce držeti; a neusly- šíme-li to, musíme při odchodu říci: „Nic nám nepověděli, co drží o artikulích, totiž ti, kteří se na koncilu shromáždili.“ Tehdy bez úrady pravil doktor Mikuláš sám od sebe: „První artikul, totiž o přijímání pod obojí způsobou, je člá- nek víry, ten nesvěříte do rukou lidí, ale druhé tři se týkají nápravy mravů; k jejímu uvedení v život budete zasedati 15. III.: 1 Mikulášovi z Kusy. 132

Strana 133
s koncilem a budete moci říci vše, co se vám uzdá.“ A jemu hned odpověděl Rokycana: „Také to je naše víra, že jsou křesťané povinni vystříhati se hříchů.“ Doktor pravil: „Moje podobně.“ Podobně pravil Rokycana o svobodném hlásání slova Božího, ne však, aby je hlásali všichni kněží, nýbrž jen způsobilí a učení, nikoli bludní. I s tím doktor souhlasil. Dále pravil Rokycana: „Když můžeme o nejnesnadnějším článku učiniti závěr bez včlenění, proč také ne o jiných?“ Na to doktor: „Doufám, jak jste poznali, že se jen s malým počtem lidí neshodujeme v jiných článcích, o nichž není asi třeba naléhati na rozpravu, tak jako o těchto čtyřech; jinak kdy by byl konec?“ Ale Rokycana odpověděl: „O jiných článcích všichni, kdož je drží, usilují, aby se rozhodlo skrze zvoleného soudce." Tehdy měl vévoda poradu a za vlastní osobu dal odpověď v tento rozum: „Vy se zpěčujete přijmout cestu k sjednocení, kterou vám nabízím, a jiné cesty neudáváte; a zdá se mi, že by byla nejlepší a nejoprávněnější pro získání jednoty. Dou- " fám však, že si to ještě rozmyslíte a docela ji nezavrhnete." Takřka s povzdechem pravil: „Jinak se velmi obávám, že mám pravdu, řeknu-li, že až do mé smrti nedojdete k tak snadné cestě svornosti. Ještě tedy přemýšlejte, a kdy vám bude libo, dejte mi odpověď, a nebudete-li naprosto chtít to přijmout, vraťte mi list, obsahující způsob vtělení a dosah (pojmu) »vtělených«, aby se nedostal dále.“ A naši mu jej hned vrátili. (Jeho znění je položeno výše.) Přál si však vě- děti, chtějí-li mu naši dáti odpověď a kdy. Naši však odpově- děli s podmínkou: „Budeme-li chtíti přijmouti vtělení, dáme odpověď dnes.“ A tak jsme odešli do bytů. V téže době a na témž místě řekl nám jeden Čech, ale pro- tivník Zákona, že Češi ve svátek Doroty sněmovali v Praze; 2 Dne 6. února: Podle Tomka IV, 566 nsl. jednalo se na něm o zá- ležitosti polské a o věcech válečných; podle něho byl to onen sněm, na kterém Čechové vzali na sebe úřad přátelských rozhodčích mezi polským králem Vladislavem a jeho bratrem Svidrigalem; jejich smírem mělo být Polsku usnadněno vedení války proti německým rytířům. V únoru také podnikli husité novou výpravu do Rakouska, ale 133

Strana 134
za druhé, že naši dokonali velikou válku a krveprolití v Ra- kousku. 16. března V pondělí po třetí neděli postní ráno po našem příchodu do koncilu povstal Mikuláš Biskupec a začal repliku proti od- povědi doktora Jiljího z Pikardie. A v té replice vytýkal jme- novanému doktorovi jeho tvrzení nezaložené na Písmu, že je kuběnářství trpěno, a s ostychem nazval římskou kurii »ne- věstkou apokalyptickou«.2 A jemu častěji vpadal doktor do řeči. Naopak hned po skončeném aktu položil mu otázku mistr Petr Engliš a on ji jen slabě řešil. Na konci pak aktu onoho dne povstal svrchu jmenovaný doktor a nejprve žá- dal na koncilu, aby mu dali pořadí a dobu k odpovědi, protože by se chtěl velmi snadno vypořádati s důvody svého protivníka; za druhé, aby mu dal Biskupec repliku písemně. A Biskupec mu odpověděl: „Ještě jsem neskončil; po konci pak učiním vše, co budu muset podle úmluv učinit.“ V téže době také žádal Jiljí, kdyby nemohl jinak dostati dobu a po- řadí, aby byl aspoň vyslechnut po obědě; ale naši poradivše ani místo, ani den bitvy, ani počet bojovníků na obou stranách se neudávají. 16. III.: 1 Srovn. pozn. vzadu. 2 Narážka na 17. kapitolu Apokalypsy, kde se mluví o ohyzdné nevěstce, opilé krví svatých, kteráž seděla na šelmě, a bojujíc s Beránkem, jest přemožena. Začátek zní: »1. I přišel jeden z andě- lů, kteříž měli sedm koflíků, a mluvil se mnou, řka ke mně: Pojď, ukážit odsouzení nevěstky veliké, kteráž sedí na vodách mnohých, 2. S kterouž smilnili králové země, a zpili se vínem smilství jejího obyvatelé země. 3. I odnesl mne na poušt v duchu, a viděl jsem ženu sedící na šelmě brunátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů. 4. Žena pak odína byla šarlatem a brunátným rouchem, a ozdobena zlatem a kamením drahým i perlami, mající koflík zlatý v ruce své, plný ohavností a nečistoty smilstva svého. 5. A na čele jejím napsané jméno: Tajemství, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavnosti země. 6. A viděl jsem ženu tu opilou krví sva- tých, a krví mučedlníků Ježíšových, a viděv ji, divil jsem se dive- ním velikým.« 134

Strana 135
se v jizbě pravili v odpověď, že chtějí setrvati při zvoleném dřívějším způsobu. Také Dubrovničan žádal totéž, a aby nás dovedli k vy- slechnutí odpovědí, čemuž se prý chceme vyhnouti. Po poradě v jizbě mu řekli, aby neužíval takových slov, protože se »do- vésti« týká těch, kteří jsou na scestí. Přerušil také jeho řeč legát svým dřívějším způsobem, abychom totiž měli všechno dobré mínění, protože by chtěl jednati jako dobrá matka; že také Rokycana řekl: „Ať si nemyslí Jan z Dubrovníka, že bych se bál jeho odpovědi, i kdyby replikoval třikrát, čty- řikrát, desetkrát nebo dvacetkrát, já bych ho rád vyslechl, protože mne jeho repliky podněcují, abych se podíval do knih. Totéž čekám o druhých bratřích.“ A legát mu pravil: „Zů- staňte zde kněží, ale světští ať jdou domů!“ Rokycana od- větil: „Byl bych pro to, ale nemáme onu moc.“ 17. března. V úterý po třetí neděli postní, v den Gertrudin, ráno po našem příchodu do koncilu povstal Mikuláš Biskupec a repli- koval proti Jiljímu, a mluvil zvláště ve věci, týkající se veřej- ného napravování veřejných hříchů kněží před lidem, když upustí od nápravy představený. Vyvracel také výmluvu kněze při hříchu, když totiž ženě sahá rukou do klína nebo na ní leží, že prý to činí pro rozhřešení a vzkříšení, jako Eliáši a Eliseus leželi na chlapcích, a o Konstantinovi, který chtěl zakrýti pláštěm kněze souložícího se ženou. Jemu častěji odporoval doktor Jiljí a mezi jiným pravil: „Defensoria Occamova? nebo jiných jeho knih se všichni, kteří mají býti 17. III.: 1 Narážka na vypravování 3. Král. 17, 17—22, jak prorok Eliáš vzal na své lůžko nemocného syna vdovy, u níž bydlel, »21. a roztáh se nad dítětem po třikrát, zvolal k Hospodinu a řekl: Hospo- dine Bože můj, necht se navrátí duše dítěte tohoto do vnitřností jeho. I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův, a navrátila se duše dítěte do vnitřnosti jeho, i ožilo.« 2 Anglický provinciál minoritů, filosof Vilém Occam napsal v le- tech 1335—1339 spis »Defensorium contra errores Johannis XXII. 135

Strana 136
graduováni, odpřísahají, jinak nejsou vysvěceni.“ Po chvilce pravil jiný doktor, jménem Pascasinus z řádu minoritů: „Lépe by bylo zemříti, než poslouchati taková kacířstva.“ A když ho Mikuláš Biskupec a Rokycana vzal za slovo, omlouval ho legát ujišťuje, že jen hájil doktora svého řádu, totiž Occama, který nesložil kacířských knih, ani jediné; tak nebyl od legáta připuštěn, aby našim odpověděl. Jen mezi některými slovy, když řekl Rokycana, že bychom my Češi neradi chtěli držeti kacířství, ozval se v posluchačstvu smích a reptání. Když tedy byl akt pro ten den skončen, žádal si Jiljí sly- šení proti Biskupcovi. Ale naši mu dali odpověď ústy Miku- láše Biskupce tak jako předešlého dne. A tak jsme měli celé ono slyšení s neklidem. Ale nazítří kázal nám legát opět při- jíti. Když jsme pak vyšli, byli jsme Maulbronnským povo- láni do jizby k vévodovi a ten, když tam k nám přišel, navrhl, že se mu zdá dobré, aby se k jednání scházel s jedné i druhé strany menší počet, protože by se strany navzájem rychleji sobě projevily, nebo kdyby naši chtěli, že by mohl být pro- středníkem on tím, že by oznamoval slova jedné strany druhé a naopak. Naši mu nedali odpověď, ale protahovali to na pozdější dobu,3 aby mohli odpověděti po poradě. 18. března Ve středu nazítří po Gertrudě ráno, když jsme přišli do koncilu, povstal Mikuláš Biskupec, maje v úmyslu skončiti svou repliku, a v ní káral předstíraná rozhřešení, poutě od lidí vynalezené, a že dávají listy bratrstev. A potom přednesl takovýto doslov: „Už si přeji skončiti svou řeč, a proto shrnuji tyto rozdíly mezi mnou a doktorem: papae« (Obrana proti bludům papeže Jana XXII.). O Occamovi viz pozn. vzadu. Zde však se spíše míní spis Marsilia z Padovy »Defen- sor pacis« (Obránce míru); i o něm srovn. pozn. vzadu. 3 Překládám podle emendace Rybovy: in depost... protrahebant místo Palackého: inde post... protrahebant. 18. III.: 1 Celý ten závěr je též v Arch. Tab. I, 61—62. 136

Strana 137
Za prvé: Doktor tvrdí, že všechny veřejné hříchy nemohou? býti trestány podle zákona lidského; já jsem předložil proti tomu thesi opačnou, že všechny smrtelné hříchy veřejné mohou býti trestány podle zákona lidského, při čemž jsem bral zákon lidský za podřízený zákonu božskému a napodo- bující jeho správnost a spravedlnost; dokázal jsem, že lidský zákon může sloužiti a býti podroben zákonu Božímu právě tak, jako služka paní, protože je v něm výslovně ustanoveno vykonávání trestu proti veřejným přestupníkům zákona Bo- žího, tak jako učinili králové Nebukadnesar,3 Artaxerxes" a Asa. Druhý rozdíl: Doktor drží, že nemají býti trestány od člo- věka všechny veřejné smrtelné hříchy podle výroku Božího zákona trestem skrze soud. Já jsem položil thesi opačnou: arci jen za určitých okolností; dokázal jsem, že hříchy, které 2 Překládám podle emendace Rybovy: non omnia místo Palac- kého: omnia. 3 Charlier se v své replice dovolával těchto tří panovníků (srovn. Mansi XXX, 400—401). Nebukadnesar podle vypravování Danielova v kap. 3 dal uvrhnouti do ohnivé pece tři židovské mlá- dence, kteří se neklaněli jeho soše, ale plameny jim neublížily. Pohnut tím zázrakem pravil (ve Vulg. v. 96, v Kralické 29): »A protož toto já přikazuji, aby každý ze všelikého lidu, národu a ja- zyku, kdož by koli co rouhavého řekl proti Bohu Sidrachovu, Miza- chovu a Abdenágovu, na kusy rozsekán byl a dům jeho zpustošen.« (Podle Králické: »v záchod obrácen«.) A Charlier připojuje slova Danielova v. 99—100 (32—33): »32. Znamení a divy, kteréž učinil při mne Bůh nejvyšší, vidělo mi se za slušné, abych vypravoval. 33. Znamení jeho jak veliká jsou, a divové jeho jak mocní jsou, krá- lovství jeho království věčné, a panování jeho od národu do pro- národu.« 4 Podle I. Ezdr. 7, v. 25 pravil král Artaxerxes, když propouštěl Židy z Babylona, prorokovi Ezdrášovi: »Přesto, ty Ezdráši, podlé moudrosti Boha svého, kterouž jsi obdařen, nařídíš soudce a rádce, kteříž by soudili všecken lid, jenž jest za řekou, ze všech, kteříž povědomi jsou zákona Boha tvého.« 5 Podle II. Paralip. 15 vyplenil král Asa (Aza) všechny ohav- nosti ze země Judské, obnovil oltář Hospodinův a shromáždil vše- chno pokolení Judovo a Benjaminovo do Jerusalema. Tam oběto- vali Hospodinu a podle v. 12 »vešli v smlouvu, aby hledali Hospo- dina Boha otců svých, z celého srdce svého a ze vší duše své«. 137

Strana 138
podle rozhodnutí nálezu zákona Božího mají býti trestem trestány, ty může člověk soudce podle výroku téhož zákona trestem skrze soud trestati. Ale o všech smrtelných veřej- ných hříších rozhoduje zákon Boží obecně nebo zvláště, že mají býti trestem trestány: tedy všechny může člověk soudce, tak jak bylo řečeno, skrze soud trestati, jak také bylo dokázáno výroky doktorovými.“ Třetí rozdíl: Doktor drží, že preláti, kněží a jiní duchovní nemají býti za osobní veřejné hříchy, i projeví-li v nich za- tvrzelost, před množstvím laiků bratrským pokáráním laskavě usvědčováni. Já jsem položil thesi opačnou, že takové hříchy prelátů mají být po případě i od laiků bratrským po- káráním laskavě usvědčovány, i před množstvím jiných, a že mají býti při hlásání slova Božího od věrných kněží odhalo- vány, jak bylo dostatečně dokázáno. Čtvrtý rozdíl: Doktor drží, že osobní veřejné hříchy pre- látů a jiných duchovních nemají býti věřícími laiky trestány, ani podle výroku zákona Božího, vyjímaje několik málo pří- padů, o nichž praví: „ani by nesměli, kdyby jim to nebylo od církve povoleno“, a dodává, že ani nemají býti souzeni rozhodujícím soudem, jak jest akt spravedlnosti. Já jsem po- ložil opačnou thesi, že osobní veřejné smrtelné hříchy pre- látů, není-li tu duchovního představeného, jde-li o jejich za- tvrzelost a se zřením k dostatečnosti i vhodnosti, mají býti světskými mocnostmi nebo Kristovými věřícími laiky podle výroku Božího zákona, i bez nějakého zvláštního dovolení od církve, donucovacím způsobem trestány a souzeny rozho- dujícím soudem, jak jest akt spravedlnosti. A dokázal jsem to příkladem na Kristovi, který se dobrovolně poddal soudu Piláta, náměstka císařova, a jinak jsem dokázal, že kdysi žil celý sbor kněží pod donucující světskou právní a trestní pra- vomocí vladařů a jiných křesťanských laiků a podléhal soudu světských osob až do časů císaře Konstantina a dlouho po- tom, jak bylo včera dovozeno. 6 Biskupec ještě dodává, že pod trestem nerozumí trest smrti tělesné. 7 I na tomto místě zdůrazňuje, že pod odsouzením nemíní trest smrti. 138

Strana 139
Pátý rozdíl: Doktor tvrdí, že poddaný lid nemůže volně od- nímati desátky a ofěry špatným kněžím pro osobní špatnost. A já v tom držím opak, ale nyní to nechci pro stručnost do- kazovati a přenechávám to mistrovi Petrovi,« protože to se týká více jeho látky. A byl bych našel více rozdílů, kdybych byl dostal včas spis mého pana doktora, takto jsem nemohl v tak krátké době ani dobře prohlédnouti látku tak dlouhou.“ Po těch slovech ospravedlňoval (mistry) odsouzené v Kost- nici a pravil: „My je nepokládáme za spravedlivě odsou- zené“; a tak nastal značný hluk. Po skončení aktu opět žádal doktor, aby mu byla dána replika písemně; Biskupec to tedy slíbil, že tak učiní pokud možno nejrychleji. 19. března Ve čtvrtek, v den, na který v cisiojanu připadá první ze slabik »ab -ba«1 atd., sešli se naši u legáta a zvolili tam osm osob, s jedné i druhé strany po čtyřech, kteří měli mezi sebou jednati o nějaké dohodě. A tak se po celotýdenním jednání usnesli, že se mají čeští vyslanci vrátit do Čech, naši však že mají na konec replikovat. 28. března V sobotu před pátou nedělí postní ráno, když jsme přišli do koncilu, povstal bratr Oldřich z Čáslavě, replikovali proti inkvisitorovi kacířů a nazval do olejkářem, protože před kon- cilem pochvalně přednesl špatným kněžím příjemné věci na ochranu jejich stavu. Rovněž že výraz »papež« (papa) není jméno pro důstojnost úřadu římského biskupa, nýbrž že má 8 Petrovi Englišovi, který hájil čtvrtý artikul proti světskému panování kněží. 19. III.: 1 Začátek druhé části cisiojana na březen zní: Ger — trud ab — ba Be — ne — (dictus) 17. 18. 19. 20. z1. 22. 28. III.: 1 O jeho replice viz pozn. vzadu. 139

Strana 140
původ z citoslovce »papae«, což vyjadřuje podiv, a tak byl nazván Ambrož papa (papežem) a velmi mnoho jiných biskupů. Rovněž pravil: „Dvakrát se v tomto koncilu stala zmínka o Konstantinovi, jak chtěl přikrýti pláštěm kněze hřešícího se ženou, což, jak se obávám, se neděje pro nic ji- ného, než aby se chránili kněží smilníci v jejich hříších. Vím, že by lid v Čechách, který zná přikázání Boží (»Nesesmilníš«, Exod. 20, 14 a 1. Kor. 5, 11: »Kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník«3 atd.), nepřikryl takového smilníka pláštěm, nýbrž by mu spíše usekl úd.“4 Po těch slovech se strhl smích v koncilu. Rovněž četl prohlášení mistra Jana Husa a tvrdil, že pro takové prohlášení neměl býti žádným způsobem odsouzen. Rovněž se zeptal mnicha slovy: „Protože biskupové nastu- pují na místo apoštolů a faráři na místo dvaasedmdesáti učedníků, na místo kterých tam nastupují ostatní kněží?“ Mnich odpověděl: „U apoštolů třeba hleděti na dvě věci, tak u dvaasedmdesáti, že neměli žádnou moc obětovati pravé tělo Kristovo, na jejichž místo, pokud se toho týče, nastupují všichni kněží, ale mající moc nad mystickým tělem Kristo- vým; za nástupce, pokud se toho týče, mají jen faráře.“ Rovněž pravil (Oldřich), že ona jména: arcijáhen, arcibiskup atd. jsou zavedena podle pohanů, podle Dekretu v oddíle,“ kde pohané, jak se tvrdí, tak nazývali některé kněze, atd. Rov- něž: Jestliže biskupové trojnásobnou pastvou spásají své 2 Viz pozn. 14 k 18. únoru a pozn. 1 k 17. březnu. 8 Celé místo (I. Kor. 5, 11) zní: »Nyní pak psal jsem vám, aby- ste se nesměšovali, kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, nebo modlář, nebo zlolejce, neb opilec, neb dráč. S takovým ani nejezte.« A Oldřich uvedl i místo z listu k Efezským, 5, 3: »Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď mezi vámi, jakož sluší na svaté«. 4 Tento výrok dal podnět Eneášovi Silviovi k tvrzení (H. Č. XLIII, str. 104), že »kdykoli orebité zajali římské kněze, buď je upálili, nebo je pouštěli nahé a spoutané za třeskuté zimy po ledě; které pokládali za méně významné, těm že dovolovali odejíti, useknuvše jim mužský úd«. 6 Srovn. Arch. Tab. I, 136—137. 140

Strana 141
věřící, spíše se mají podle Ezechiela 34, 28 a podle přikázání Kristova jmenovati nádeníky a střihači ovcí Kristových než pastýři. 29. března V pátou neděli postní se naši sešli, projednávali úpravu glejtu, který měl být dán vyslancům koncilu posílaným do Čech, a usnesli se na něm se zvolenými členy z koncilu, slí- bivše jim bezpečnost se strany těch, kdož se drží pravdy. 30. března V pondělí ráno po našem příchodu do koncilu povstal Oldřich, chtěje dokončiti svou repliku. Tak také vskutku učinil a v ní mluvil především o radách toho, kdo hlásá slovo Boží, Mat. 5,1 a nazval je podle Krista a Chrysostoma nej- menšími přikázáními, která všechna Kristus zachovával, byť ne skutkem, přece v duchu, jak praví Lyra k Janovi 18. Rovněž velmi mnoho mluvil proti množství mší a oltářů. Rovněž hovořil o užitečnosti kázání slova Božího častěji opě- tovaného,2 totiž že odstraňuje nečinnost a nevědomost kněží, povznáší naději osvíceného lidu k němu a nevědomci jsou od- s Příslušné místo u Ezechiela 34, 1—4 zní: »1. I stalo se slovo Hospodinovo ke mně řkoucí: 2. Synu člověčí, prorokuj proti pastý- řům Izraelským. Prorokuj a rci jim, těm pastýřům: Takto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraelským, kteříž pasou sami sebe. Zdaliž pastýři nemají stáda pásti? 3. Tak jídáte, a vlnou se odíváte, což tučného, zabíjíte, stáda však nepasete. 4. Neduživých neposilujete a nemocné nehojíte, a zlámané neuvazujete, a zapla- šené zase nepřivodíte, a zahynulé nehledáte, ale přísně a tvrdě pa- nujete nad nimi.« 30. III.: 1 Místo (Mat. 5, 19) zní: »Protož zrušil-li by kdo jedno z přikázání těchto nejmenších, a učil-li by tak lidi, nejmenší slouti bude v království nebeském. Kdož by pak koli činil i učil, ten veliký slouti bude v království nebeském.« 2 Čtu iteratae místo Palackého iterate. 141

Strana 142
vraceni od kněžstva. Na konci pak se poručil opravě všech svých bohabojných pánů mistrů. 31. března Ráno v úterý, v den, na nějž připadá v cisiojanu první sla- bika »ce A-pril« atd.,1 když jsme vstoupili do koncilu, přišel po nás legát se sluhou, který za ním nesl vlečku. Tehdy povstal mistr Petr Engliš a začal repliku2 proti auditorovi Janovi, doktorovi práv; prohlašoval, že chce mluviti proti kněžskému panování a doporučovati Kristovu chudobu, u sou- dobého kněžstva, bohužel, nenáviděnou. Rovněž: Dokonalým dílem Kristovým je napodobiti Krista podle Bedy. Rovněž: Soudobí kacíři dělají totiž jako dřívější; skreslují Písma podle své vůle a omlouvají mravy a zvyky a ustanovení lidská zvrá- ceným a falešným výkladem. Rovněž se dovolával spisu Chrysostomova »O nedokonalém díle«, kde mluví o kněžstvu, které zvrácenými výklady Písem zabíjí Krista a vydává ho v ruce pohanů, t. j. křesťanů pohansky žijících. Rovněž pravil: „Pan auditor pokulhává ve svých spisech na začátku a bude ještě více pokulhávat na konci." Rovněž objasňoval světské panování. Rovněž nazval kněží největšími lupiči, protože ukrádají to, co si mají vyprositi pro chudé. Rovněž se dovolával Bernarda, který praví, že kněží naší doby nepracují jako laikové, nebojují jako rytíři, ne- kážou jako kněží; jak tedy vstanou z mrtvých, v jakém stavu, kteří jsou beze stavu, atd. Rovněž pravil: „Nevyrovnal se s autoritami, kterých jsem se dovolával.“ Tehdy mu vskočil do řeči auditor. Ale mistr Petr Engliš mu pravil: „Neplette se do mne, jinak nebuďte na pochybách, že já vám splatím stejným dílem.“ A tu propukl značný smích. Rovněž pravil: „Bohužel, nyní rozmařilé kněžstvo neobrací pozornost k prvotní církvi.“ Rovněž opakoval rozlišení Chry- sostomovo o panování světském a duchovním, a že si sy- 31. III.: 1 Poslední slabika výrazu Ma-ri-a ge-ne-tri-ce připadá na 31. března, po ní následuje A-pril. 2 Srovn. o ní pozn. vzadu. 142

Strana 143
nové Zebedeovi' přáli tyranské panování neboli světské, ale Kristus jim nevyhověl, nýbrž odkázal je k panování duchov- nímu. Rovněž pravil, jak se nyní rozmařilí kněží vyhýbají mučednictví. Prohodil jeden doktor theologie, Angličan, totiž Perdix, jménem Petr Petricz: „I vy jste se vyhnul mučed- nictví, proto jste odešel z Anglie.“ A mistr Petr Engliš mu řekl: „Dobře, chcete tak, vy jste byl starý řemeslník našeho cechu“; a tu se strhlo mnoho smíchu. Proto uložil legát oběma stranám ticho a dal mistru Petru Englišovi pokračo- vati v replice. Nakonec žádal auditor, aby mu po skončení aktu ihned dal podle náležitého zvyku repliku. Též ho po- žádal, aby mu také vrátil jeho spis, aby mohl opraviti svůj, totiž auditorův, spis, jemu, totiž Englišovi, předložený a jím, totiž Englišem, dokončený; a tak mu bylo slíbeno, ale ne- splněno. 1. dubna Ve středu, v den, na nějž v cisiojanu připadá první ze slabik »A-pril« atd., když jsme ráno přišli do koncilu, po- vstal mistr Petr Engliš a nejprve dokazoval, že obdarovávání duchovenstva, 1a kterým v nich přibývá a přibylo hrabivosti — a té se neodvažují vytýkati laikům tak, jak by měli2 —, je 3 Apoštolové Jakub a Jan (Mar. 10, 35—45) žádali na Ježíši, aby jim dal, aby jeden seděl na jeho pravici a druhý na levici. Ale Ježíš jim pravil: »40. Ale seděti na pravici mé neb na levici mé, nenít má věc dáti, ale kterýmž připraveno jest.« Když se ostatní apoštolové na Jakuba a Jana hněvali, »(v. 42.) Ježíš povolav jich řekl jim: Víte, že ti, kteříž sobě zalibují vládnouti nad národy, panujít nad nimi; a kteříž velicí u nich jsou, moc provozují nad nimi. 43. Ne takt bude mezi vámi. Ale kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník. 44. A kdožkoli z vás chtěl by býti přední, budiž služebník všech.« Místo Palackého: filii Zebedaei tyrannicum dominium non opta- bant, sed civile třeba asi čísti: filii Zebedaci tyrannicum dominium optabant seu civile. 1. IV.: 1 Srovn. pozn. 1 k 31. březnu. 1a Viz pozn. 1a k 27. únoru. 143

Strana 144
zdrojem všech válek, jak praví Jakub3 v kap. 4, 1—2, je ko- řenem zlého, I. Tim. 6, 10.4 Rovněž: „Soudobí mniši jsou od dřívějších, o kterých píše Dionysius, tak vzdáleni — mluveno v obdobě — jako země od nebe. Rovněž: Auditor velmi chválil soudobé mnichy. „Bojím se,“ pravil Engliš, „že příliš mazal jejich hlavy olejem lichocení.“ A vypukl smích.. Rovněž vytýkal auditorovi, že zkomolil výrok Augustinův 2, 12, 1.5 Jistě v tom, že říká, že „kněží mající vlastní maje- tek“ nechtějí míti část panování, a že jsou takoví pokrytci, a dodal: „Snad proto mlčel, že to bylo proti němu.“ A opět se ozval značný smích, když pravil: „Kéž by nebyl doktor jed- ním z těch, kterým nestačí část panování!“ Rovněž když Engliš káral kněžské panování, řekl auditor: „Já netvrdím, že mají kněží panovati.“ Na to mu Engliš: „Že byste nebyl proti mně?“ A opět se strhl smích. Rovněž pravil, že kněží, mající vlastní majetek, jsou zčásti duchovními a zčásti po- krytci; a opět se auditor ospravedlňoval, vyvraceje ho po- jmem vlastnictví. Engliš mu pravil: „Už se sbližujeme a snad by mohl Bůh učiniti zázrak, že bychom byli zajedno.“ Opět smích. Rovněž pravil: „Žádný koncil po Silvestrovi není rovný evangeliu, třebas chce Rehoř, aby byly čtyři koncily uctí- vány jako čtyři evangelia Boží.“ Rovněž: Není třeba ani v nejmenším dbáti církevních učitelů, kde se neopírají o Zá- kon, protože si Augustin a Jeronym odporují v tom, že Jero- nym tvrdí, že Petr nezhřešil, když ho Pavel usvědčoval ze lži, 2 Překládám podle úpravy Rybovy, který odchylně od Palackého interpunguje: non audent, ut deberent, arguere. 3 Místo zní: Jak. 4, 1—2: »1. Odkudž jdou bojové a svády mezi vámi? Zdali ne odtud, totiž z libostí vašich, kteréž rytěřují v osu- dech vašich? 2. Žádáte, a nemáte; závidíte a dychtíte, a nemůžete dosáhnouti; bojujete a válčíte, a však neobdržíváte, proto že nepro- síte«. a I. Tim. 6, 10: »Kořen zajisté všeho zlého jestit milování pe- něz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými«. 5 Je to z Augustinova výkladu 2. o životě a mravech kněží, XII., otázka 1 (srovn. Peter Payne pro Boemis 63—64). Tak také opravuji místo Palackého: 12, 91. 144

Strana 145
a Augustin tvrdí opak, a zdá se, že má lepší mínění, protože se tam“ praví: »Hoden zajisté byl trestání.« Proto je vždy třeba více věřit tomu učiteli, který se blíže přidržuje Zákona. Rovněž dokazoval, že kněžím vytrvale hřešícím mohou lai- kové, není-li představeného, odnímati časný majetek. Potom byl mezi nimi spor, protože auditor nechápal pano- vání světské pojímané formálně, které nepřísluší kněžím, a panování světské pojímané hmotně, které kněží mohou míti. A tak vmetl Englišovi mnoho potupných a výsměšných slov a Engliš pravil: „Umíte křičet, vysmívat se a vyslovovat slova potupy; vězte, že bych to také dovedl, kdybych chtěl.“ A tak byl auditor přívětivější; dříve však maličko předtím řekl, aby byli oba zavřeni v jedné komoře a bez jídla až do dohody; ale Engliš to odmítl a tvrdil, že to není vhodné, poně- vadž by se v uzavřeném místě spolu pokousali. Proto spíše aby s jinými zkušenými mistry písemně vybral these a hleděl je vyvrátiti, ačli by mohl. A tak po skončení toho dal Engliš auditorovi písemné znění své repliky a my jsme šli do bytů. 2. dubna. Ve čtvrtek, kdy jsou v cisiojanu slabiky »pril-in-Am«l atd., když jsme přišli do koncilu, povstal Dubrovničan, chtěje odpovídati na repliku Rokycanovu. Nejprve pravil, že beze strachu povstává proti Rokycanovi, aby odpověděl na jeho sofistické důvody. Potom pravil, že si žádá pomoci od svaté Trojice, potom Svaté Panny, kterou v tichu dal pozdraviti slovy »Zdrávas Maria«. Rovněž: „Budu-li mluviti tvrději, než je třeba nebo bych měl, nechť je to připočteno spíše hor- livosti než záští, hněvu nebo nenávisti.“ Rovněž: „Žádám přednášejícího, aby mne nyní nevyrušoval, ale bude míti po obědě o třetí hodině příležitost mluvit a já mu odpovím.“ 6 Totiž v Zákoně — Galat. 2, 11: »11. A když byl přišel Petr do Antiochie, zjevně jsem jemu odepřel: hoden zajisté byl trestání«. 2. IV.: 1 Cisiojan pro začátek dubna zní: in Am — bro — si — i A — pril 1. 6. 7. 4. 2. 3. 5. 0 — vat... fe — stis 8. 9. 10. 11. Deník Petra Žateckého 10 145

Strana 146
A tak pravil Rokycana: „Měl jsem v úmyslu hned vám od- pověděti, ale protože mám čas potom, proto budu nyní mlčet; dejte mi tedy dnes svůj spisek, když ho máte připraven, a já vám zítra po obědě o třetí hodině odpovím.“ Ale poněvadž neskončil sextern, proto mu ho nedal. Rovněž (pravil Dubrovničan): „To, že starý zvyk byl dlouho udržován i v království Českém až do posledních oněch dob, je mocným důkazem naší pravdy, kterou drží- me, totiž že přijímání pod obojí způsobou není přikázání Kristovo.“ Rovněž: „Mou thesi podpírá sama vážnost církve, která se nemůže mýliti ve víře a věcech týkajících se spásy.“ Rovněž: „Církev není vázána brániti to, co drží, ale protivník ať jí vrátí, co jí odňal, totiž její vážnost a to, že se nemůže mýliti, a potom ať uvádí, může-li, církevní zákony proti chvalitebnému zvyku a vážnosti církve.“ Rovněž: „Je nejvyšší zásadou v mém dokazování, že se církev nemůže mýliti ve víře a v tom, co je nezbytné ke spáse; proto není třeba samo sebou disputovati proti tomu, který popírá zá- kladní zásady.“ Rovněž: „Mně postačí obhajovati negativní tvrzení, totiž, že přijímání pod obojí způsobou není nezbytné ke spáse; ale protivník má dokazovati kladné tvrzení, totiž, že je nezbytné, ale to nedokázal ani nedokáže, pokud bude živ.“ Rovněž: „Při přijímání nezáleží na tom, zda je také nebo onaké, pod jednou či pod obojí, a není od Krista vymezeno, zda se tak má díti jen pod druhou způsobou — vždyť by to bylo možné, kdyby to ustanovila církev — či jen pod první, tak jak drží zvyk církve, a to pro obsah, skrývající se pod způsobami, protože pod jednou jest celý Kristus." Rovněž: „Bezuzdná zvůle protivníkova pronesla mnoho na- dávek a výsměšných slov ne proti mé osobě, nýbrž proti církvi, která mě živila od mého dětství až do nynějška a od které se nijak nezamýšlím odděliti; nemám v úmyslu mluviti proti němu stejně, a proto neodplatím nadávkou ani zlým za zlé.“ Rovněž: „Odpovím mu ve věcech bezvýznamných a ne- patrných, aby se sobě nezdál moudrým ve věcech důklad- ných a důležitých.“ Rovněž: „Když se některé věci podávají způsobem vypravovacím, tehdy se vyjadřují jen věci základní, jiné se pak domyslí, jako Luk. 7, 36: »Prosil pak Ježíše jeden 146

Strana 147
z farizeů, aby jedl chléb«,2 ale když se řeč přednáší způso- bem nařizovacím nebo obrazným, je zcela vyjádřeno, jako o Melchisedechovi »vynesl chléb a víno«, Gen. 14, 183 a 3. Král. 19, 6—8;4 tak je u Jana 6, 51, kde se praví jen o chlebu: »Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky.« Rovněž: „Je dohadování učitelů, zda Kristus po vzkříšení pil nebo ne. Ně- kteří učitelé tvrdí, že nikoli.“ Ale když se ho Rokycana ze- ptal, kteří jsou to učitelé, nemohl pověděti žádného, protože to jest proti textu Skutků 10, 13. Rovněž: „Ani jedna ani druhá způsoba není nezbytná s určitostí.“ Rovněž: „V tom jest rozdíl mezi námi: vy tvrdíte, že pro spasení je nezbytné přijímati pod obojí způ- sobou, my tvrdíme, že ne pod obojí způsobou, nýbrž pod jednou.“ Rovněž: „Ve všech svých vývodech nezamýšlím nic jiného než dokazovati toliko tvrzení negativní, že totiž při- jímání pod obojí způsobou není nezbytné.“ Rovněž: „Za nej- mocnější důvod pokládají protivníci onen výrok Jan 6, 53: »Nebudete-li jísti«;“ a jestliže jím nedokážou to, co zamýšlejí dokázat, pak žádným důvodem jiným. Tak jako, nemůže-li papež dáti rozhřešení, následuje z toho, že toho nemůže ani žádný jiný pouhý člověk; a nemůže-li král dobýti hradu, pak toho nemůže ani pouhý rytíř.“ Téhož dne přijel do města kardinál boloňský a jemu na- proti vyšli druzí kardinálové, biskupové a mnozí preláti a 2 Místo zní: »Prosil ho pak jeden z farizeů, aby jedl s ním.« 3 Viz pozn. 6 k 19. lednu a pozn. 4 k 17. březnu. a III. Král. 19, 5—8: V té kapitole se vypravuje o prorokovi Eliá- šovi, že šel po poušti a usadil se pod jedním jalovcem; místo je citováno v pozn. 11 k 4. únoru. 5 Na tomto místě (10—13) se vypravuje, že Petr velice zlačněl a u vytržené mysli viděl nebe otevřené a nádobu jakousi jako pro- stěradlo veliké, za čtyři rohy uvázanou, jak se spouští na zem. A na ní byla všeliká zemská zvířata, zeměplazi i ptactvo nebeské. »13. I stal se hlas k němu: Vstaň, Petře, pí a jez.« 6 Místo zní: »Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.« 7 Byl to kardinál Antonius Corrarius (Corraro, Correr), od r. 1408 biskup portuenský, od r. 1431 ostijský, kardinál »sv. Petra v okovech« († 1445). 147

Strana 148
s poctami ho uvedli do města. Dvě pak ženy, stižené vyhoště- ním, přidržovaly se jeho pláště, aby skrze něho dostaly po- volení zůstati v tom městě. 3. dubna V pátek, na který se čte v cisiojanu slabika »in Amb«l atd., ráno po příchodu do koncilu jsme se posadili; přišli dva kardinálové s vlečkami podle obecného zvyku jim jakoby vlastního. Tu povstal Jan Dubrovničan, chtěje pokračovati v replice proti replice Rokycanově. Nejprve pravil: „Protiv- ník uvedl Lyru proti sobě samému, tak jako Židé uváděli knihy, v nichž jest obsaženo o Kristovi svědectví dostačující proti nim.“ Rovněž: „Je třeba více dbáti církevních učitelů, kteří se více shodují ve výrocích se Zákonem, i jsou-li novější, a když je jejich mínění církví více přijímáno a více schvalo- váno, mají býti spíše uznáváni.“ Rovněž: „Neuváděl jsem autoritativních výroků proti, abych dokázal nezbytnost jedné způsoby nebo odsouzení obojí způsoby, nýbrž činil jsem tak k důkazu, že je dovoleno podávati pod jednou způsobou.“ Rovněž: „Církev smí měniti všechno jiné, co se v církvi za- chovává, mimo přikázání.“ A když mu bylo řečeno: „Také přikázání Boží, jak jste dříve přednesl?“ a když promluvil také Engliš, pravil Dubrovničan: „Mistře Petře, mlčte, s vámi nemám co dělat.“ Engliš odpověděl: „Díky, svatý otče!“ A tu se ozvalo trochu smíchu. Rovněž: „Nehřešili učitelé, jako Augustin, Donát, Cyprián atd., podávajíce pod obojí způsobou, ani nyní nehřeší církev, podávajíc pod jednou.“ Rovněž: „Kdo tvrdí, že Kristovo při- kázání není přikázání a nepřikázání jest přikázání, těžce hřeší, protože přidává nebo ubírá. A to proti onomu místu Apokalypsy v poslední kapitole (22, 18):2 »Jestliže by kdo přidal k těmto věcem« atd. 3. IV.: 1 Viz pozn. 1 k 2. dubnu. 2 Místo Apokal. 22, 18 zní: »Osvědčujit pak každému, kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, žet jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této.« 148

Strana 149
Tehdy po prvé vstoupil kardinál z Piacenzy s vlečkou po jejich způsobu. Rovněž pravil Dubrovničan: „Nezamýšlím dokazovati ne- zbytnost jedné způsoby ani odsuzovati přijímání pod obojí, nýbrž dokazovati oprávnění církve, která může podle potřeby, času a místa upravovati a měniti.“ Rovněž: „Duch svatý na- před upravil v Starém Zákoně rozmanitost předobrazů, že hned to jest předobraz přijímání pod jednou, hned však se to stává předobrazem pod obojí.“ Rovněž: „Třebaže spadá při- jímání svátosti pod přikázání, nespadá pod ně způsob, (t. j. zda) přijímati tak nebo onak.“ Rovněž: „To, co se v Písmě dokazuje v doslovném smyslu, je také přesvědčivé v duchov- ním nebo obrazném, jako umučení Kristovo Iz. 53.3 To také dokázal Kristus u Jana 3, 14 povýšením hada.* Totéž činí Pavel na mnohých místech, a zvláště v listě k Židům.“ Rovněž: „Platí, že jediný činí výluku v tom smyslu, jako byl syn jediný matky své, Mar. 7,5 ale neplatí, že jeden vylučuje. Kdyby tedy snědl dnes protivník sousto chleba, měl by 1“ pokoj.“ Na to Rokycana: „Uvidíte, pozvete mě na oběd! A tu se ozvalo trochu smíchu. Rovněž: „Nikde voda nepředobrazovala krev, jak snad chce protivník, III. Král. 19, 5—8, Jan 7, 37, ale zajisté jed- s Tuto kapitolu Iz. 53 vykládali jako předzvěst utrpení Kristova. Příslušné místo zní: 3. »Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolesti, a kterýž zkusil nemoci, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. 4. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domní- vali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. 5. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše, kázeň pokoje našeho na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způ- sobeno. 7. Pokutován jest a strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých«. 4 Jan 3, 14: »A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takt musí povýšen býti Syn člověka«. 5 Podle výkladu Rybova je to záměna místo Luk. 7, neboť u Lu- káše 7, 12 se čte: »Mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své«. 6 Viz pozn. 4 k 2. dubnu. 7 Místo zní: »V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volak řka: Žízní-li kdo, pojď ke mně a napí se«. 149

Strana 150
notu církve,“ pro jejíž naznačení se přimíchává při obětování * voda do vína. Rovněž: „U Luk. 22, 19: »To čiňte«, kterýmžto výrokem je posvětil na kněze, tedy dříve přijímali jakožto laikové první způsobu. Potom jim dal kalich a nařídil jim jako kněžím, a to jakožto příkaz, aby to činili na jeho pa- " mátku.“ Rovněž: „Při četbě všech učitelů bylo mně jasně zřejmé, že přijímání pod obojí způsobou nikterak nespadá pod při- kázání.“ Rovněž: „Kristus přikázal křtíti laiky, jak je zřejmé u Mat. v poslední kapitole (28, 19), u Marka v poslední kapi- 10 tole (16, 15—16) 1° atd. A třebas to ani nebylo o nich napsáno, přece, protože plnili Kristova přikázání, nezanedbali ani toto; ale nebylo přikázáním, aby podávali laikům, proto, poněvadž to není napsáno, mohli od toho upustiti kromě Pavla, který nemohl Korintské, obrácené z pohanstva, kteří měli ve zvyku píti krev, od toho odvrátiti, proto jim to povolil. :11 Rovněž: „I. Kor. 11, 23:11 »Já zajisté přijal jsem od Pána« atd., apoštol přijal to od Krista jako učení, ale ne jako při- kázání, tak jako služebník přijímá od pána příkaz, ale spíše jako žák přijímá od učitele jako poučení.“ Rovněž: „Ve vlast- 8 Překládám podle emendace Rybovy: sed bene ecclesie unitatem, ad quam designandam aqua ad vinum... admiscetur místo Palac- kého: ecclesia unitatem, quam. 9 Celé příslušné místo (Luk. 22, 19—20) zní: »19. A vzav chléb, a díky činiv, lámal a dal jim, řka: To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku. 20. Takž i kalich, když bylo po večeři, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá«. 10 Mat. 28, 19: »Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého«. Mar. 16, 15—16: »15. A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. 16. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budet za- tracen.« 11 Místo (I. Kor. 11, 23—25) zní: »23. Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb, 24. A díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. 25. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou pa- mátku.« 150

Strana 151
ním smyslu vzývání patří kněžím podle Jeronyma k onomu místu I. Kor. 1, 2 »se všechněmi, kteří vzývají jméno«.12 Rov- něž I. Kor. 11, 28: »Zkusiž tedy sám sebe« atd.13, zkouška spadá pod přikázání, ale jídlo a pití nikoliv, protože apoštol mluví formou vyprávění. A tak se nařizuje zkouška, když se praví: »Zkusiž tedy sám sebe člověk«, ale o přijímání se vy- práví: »z onoho chleba jez«, totiž jen laik, »a z toho kalicha pij«, totiž kněz, když předtím přijal pod první způsobou.“ Rovněž: „Kristova krev se přijímá a pije pod způsobou chleba, jak bylo řečeno a dokázáno.“ Rovněž: „Protivník se dovolával Petrai3 Valdenského a jindy ho odmítal, říkaje, že je jedním z nových učitelů, a tak ho uznává, kde je pro něho, a zamítá, kde je proti němu. A tak skoro činí všem církevním učitelům.“ Ale Rokycana se proti tomu ohradil. Rovněž: „Předložku »citra« vykládal pro- tivník slovy »id est praeter«.“ Ale Rokycana ho vyvrátil, že se to tak nestalo, nýbrž s předložkou »praeter« vyloženou »id est ante«, t. j. předtím. Když byl skončen akt onoho dne, povstal Rokycana a žádal spis, ale on, totiž Jan z Dubrovníka, odmítl a pravil: „Jestliže ho neopíšu, nedám ho, protože tam mám mezi řádky pozna- menány některé vážné věci proti vám; za druhé, protože vy jste mně nedal mé sepsání, abych je opravil.“ Rokycana pravil: „Chci je dáti, ale pod takovou podmínkou, aby byl můj žák (klerik) přítomen při opravě, protože říkám přímo, bál jsem se, abyste něco nevyškrabal a potom nezapřel;“ a to mnozí těžce nesli s reptáním. Potom obvinil jménem poslů Jana z Dubrovníka za to, že řekl: „Češi mne nechtějí vyslechnouti, hledají vytáčky. Proto, když jste to nikdy od nás neslyšel, a přece jste to řekl, přenecháváme to vašemu svědomí.“ A Jan z Dubrovníka pravil: „Díky vám, že to pře- necháváte mému svědomí.“ 12 Místo (I. Kor. 1, 2) zní: »Církvi Boží, kteráž jest v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všechněmi, kteříž vzývají jméno Pána našeho Jezukrista, na všelikém místě i jejich i našem.« 13 Místo (I. Kor. 11, 28) zní: »Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak ten chléb jez, a z toho kalicha pí.« — 13a Správně asi: Tomáše. 151

Strana 152
Potom povstal mistr Petr Engliš a žádal, aby se směl ujmout slova. Ptal se ho tedy legát, zda chce něco přednésti svým jménem. Když pak vyrozuměl, že chce mluviti také na přání druhých poslů, pravil: „Přijďte potom ke mně a já po- volám některé a vyslechneme vás.“ Na to zase pravil Engliš: „Protože jsem byl zde před celým posluchačstvem těžce oso- čen a chci chránit svou pověst, mám v úmyslu také zde odpo- věděti.“ Ale legát řekl: „Potom na vás dojde, nelze-li jinak." A tak jsme vyšli z koncilu. Byli jsme pak povoláni do kaple téhož kláštera a tam jsme našli vévodu Viléma a vyslance vévody burgundského.14 Biskup burgundský začal mluviti a pravil: „Už dlouho jsme měli touhu promluviti s vámi jménem pana velkovévody burgundského, protože se mysl pana vévody burgundského velmi těší z prospěchu Čechů, jednak že pochází z pokolení onoho království, neboť jeho dědl5 byl syn francouzské krá- lovny, kterou si vzal z Čech za manželku francouzský král; jednak také pro vzájemný svazek oněch dvou království, totiž francouzského a českého; jednak za třetí, že poslal štítonoše jednoho království do služby druhému království a naopak. Pan vévoda si velmi přeje vaše sjednocení s církví; neboť kolik zla povstalo, když se někteří za doby Konstanti- novy odloučili od církve! Potom kolik zla způsobil Mohamed! Konečně kolik vytrpěli a trpí od Turků Řekové pro své oddě- lení! A to by naprosto nepřál pan vévoda Čechům.“ A něco pověděl o jednotě, jak je dobrá, a o míru, který si mají všichni přáti, pokud je na nich, protože »každé království samo o sobě rozdělené« atd.16 Jinak kdyby se to nestalo, 14 Vévodou burgundským byl tehdy Filip Dobrý (1419—1467), syn Jana »bez bázně«. Jeho děd Filip Smělý byl syn francouzského krále Jana II. Dobrého a Jitky, která byla dcerou českého krále Jana Lucemburského (srovn. pozn. 4—8 k 9. lednu). Vyslanci vévody burgundského byli: biskup z Neversu Jan Ger- main, rytíř Guilbert de Lannoy a Robert Auclou, kanovník pařížský (srov. Haller CB II, 370). Jejich řeč před koncilem je u Mansiho XXX, 197. 15 Filip Smělý, který dostal od svého otce krále Jana II. (viz pozn. předch.) Burgundsko v léno. 152

Strana 153
musel by pan vévoda, třebas je zavázán chrániti dům Čechů, z řečených důvodů vytasiti meč s katolíky; i nyní je v poli proti těm, kdož neposlouchají církve. Po poradě tedy Rokycana v odpovědi vzdal díky Bohu, »v jehož ruce jest srdce královo«,i7 který podnítil vévodu, aby uvedl na paměť věci dřívější. „Potom také děkujeme vé- vodovi, že to učinil; stále si přejeme jednotu, proto jsme se vystavili velikým námahám a přišli jsme až sem, nechtějíce býti v ničem vzdorovití proti Bohu; nad zpustošeními se rmoutíme a přáli bychom si konec. Doufáme také, že nebude pospíchat vytasit proti nám meč a chopit se zbraně, ale za- mýšlíme pevně státi podle zvoleného soudce.“ A Kostka dodal: „My doufáme, že proti nám nic nepodnikne, ale při- jde-li přece proti nám, postavíme se mu na odpor tak, jako jsme jiným učinili s pomocí Boží.“18 A tak jsme navzájem ustoupili stranou. Oni pak po poradě ústy biskupa odpověděli: „S radostí slyšíme o vaší dobré vůli a také víme, že náš pán bude mít radost; o poslední věci, totiž o hrozbě, pravím, že náš pan vévoda vám vůbec nijak nehrozí; kdyby však rozhodla církev a neshoda mezi vámi a jí potrvala, sám bude muset s jinými knížaty jako poslušný syn církve jíti v takovém případě i proti vlastnímu otci a matce. O třech artikulích není veliké těžkosti, zato o prvním; ale je tolik osvícených mužů, kteří by to dobře rozhodli; a vtělíte-li se do koncilu, budete soudci 16 Celé místo Luk. 11, 17 zní: »Každé království samo o sobě roz- dělené pustne, i dům rozdvojený padá.« 17 Přísl. 21, 1. 18 Palacký (IV, 71, p. 95) uvádí toto: V jednom listě Tomáše Haselbacha se praví, že burgundští poslové již 18. března oznámili sboru od pána svého: »Nebudou-li chtít husité přijmouti poučení od svatého koncilu, že tehdy Jeho Excelence chce podle příkazů sva- tého koncilu, aby byli svrchu řečení kacíři z kořene vyhubeni. A vy- slanci husitů byli velmi ohromeni a užaslí nad takovými novinami.« Podobně je u Hallera, CB II, 370 zpráva, že vyslanci mezi jiným před koncilem prohlásili, že se jejich pan vévoda za určitých podmínek na- bízí, že úplně pokoří Čechy a chopí se osobně štítu a zbraně, kdyby se nechtěli vrátiti k víře a do lůna své matky církve. Tím se ovšem vysvětluje sebevědomý projev pana Viléma Kostky z Postupic. Srovn. i pozn. vzadu. 153

Strana 154
a získáte velikou čest, protože budete nazváni druhými apoštoly, skrze které se církev opraví.“ Tehdy pravil Kostka: „Pro jeho hrozby neodejdeme z království, ale budeme se proti němu brániti jako proti jiným.“ A rytíř z Burgundska mu pravil: „Náš pán vám nijak nehrozí, ale chcete-li vy,19 malá hrstka, vynalézti nový zákon proti všem okolním ze- mím, bude muset tak učiniti.“ A Kostka řekl: „My máme starobylý zákon Ježíše Krista." Téhož dne po obědě, po třetí hodině, když jsme chtěli jíti do koncilu, předešli nás dva kardinálové, kterým nesli slu- hové vlečky; jedním z nich byl legát, který také měl sluhu, jenž před ním nesl stříbrný kříž. Po našem tedy příchodu do koncilu povstal Dubrovničan a prohlásil dvě věci: první, že má v úmyslu obhajovat svou zápornou thesi, za druhé, že nemá v úmyslu snižovat svou rodnou universitu. Tehdy odpo- věděl Rokycana: „Chcete jen, říkáte, bránit svou zápornou thesi a utrousil jste tam mnoho jiného; také nechcete sni- žovat universitu. V čem? Povězte to, vždyť ani já nechci sni- žovati svou universitu.“ Nejprve se Dubrovničan zpěčoval to povědět; potom pravil, že je stanoveno, aby žádný doktor ne- odpovídal mistrovi umění;2° „ale poněvadž to je ve věcech víry, proto odpovím“. Jemu Rokycana: „Jan z Dubrovníka není lepší než Kristus, ani Jan z Rokycan není horší než dábel, a přece Kristus vyvracel dábla a jemu odpovídal.“ Mezi jiným Jan z Dubrovníka mnoho mluvil. Rokycana pra- vil: „Vy jste z řádu kazatelů, musíte tedy mnoho mluvit,“ a tu se strhl smích. Rovněž Dubrovničan v jednom rozlišování pravil, že svá- tost oltářní není, pokud se týče laiků, svátostí nezbytně potřebnou, jak tvrdí Alexandr z Halesu a Bonaventura. „Ale já to netvrdím, ani opak toho, protože církev nerozhodla ani tak ani onak;“ a potom to vysvětlil, řka: církev nerozhodla, že to je přikázání Kristovo. Rovněž jednu thesi ani nepopřel ani nepřipustil. Rokycana pravil: „Nebojte se!“ a tu se strhl 19 Před vos přidávám s Rybou si. 20 Naráží se na stavovskou povýšenost skutečných doktorů theo- logie nad pouhé magistry umění (artium). 154

Strana 155
smích. Tehdy povstal jeden černý mnich21 a pravil: „Je to předpoklad ve věcech víry, budiž připuštěn.“ Jemu Jan z Dubrovníka: „Pojďte a připusťte mu to!“ Mnich řekl: „Já bych odpověděl hned bez knihy.“ Tehdy nařídil legát, aby nikdo nemluvil. A černý mnich se přece ozval: „Zatím, ne- bude-li něco proti víře, zdržím se mluvení.“ A tu mu kázal kardinál vyjíti; ale když mu potom uložil mlčení prokurátor koncilu, zůstal. A tak když Rokycana dále dokazoval, nikdy nechtěl Jan z Dubrovníka odpovídati k věci, nýbrž s dosti velikým za- hanbením mlčel nebo učinil jen vysvětlivku, nebo i toho ne- chal. Rovněž Jan z Dubrovníka pravil: „Při výrocích doktorů nemá se obracet pozornost jen na některé jednotlivé místo, nýbrž na všechna, protože co na jednom místě vynechají, do- plňují na jiném.“ Po konci aktu povstal mistr Petr Engliš. Tehdy pravil Jan z Dubrovníka: „Mistr Jan Rokycana se už zdráhá dále mlu- vit, ať tedy odpoví některý jiný doktor mistru Petrovi Engli- šovi, a také já si odpočinu.“ Tehdy Rokycana pravil: „Ne- zdráhám se, ale otcové rozhodli, abych přestal, chcete-li však, budu se s vámi dále příti.“ A tu povstal jeden doktor, Petr Anglický, výše už jednou jmenovaný, a kardinál kázal used- nouti Janovi z Dubrovníka a našemu mistru Petru Englišovi, který pravil: „Děkuji vám, svatý otče.“ I ozval se smích. Tehdy se počal příti mistr Petr Engliš s doktorem Petrem Angličanem, který zprvu učinil dvě prohlášení, první, že vše- chny výroky, jež má pověděti v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti, svěřuje soudu církve a nechce nic tvrdošíjně tvrditi, druhé: „Budu-li mluviti s oním člověkem, kéž do- brým — naznačoval našeho mistra Petra Engliše — (opět se ozval smích), nezamýšlím utrhati vyslancům slavného krá- lovství Českého, protože jsem vázán je ctíti nade všechna království světa, kromě Anglie a Francie, a také je ctít chci.“ Tehdy si předsevzal dvě otázky, ale s žádnou se nevypo- řádal, protože jen vysvětloval: Biskup je prý tolik co »po- slaný«, a tak apoštolové dvakrát dostali biskupství, protože 21 benediktin. 155

Strana 156
byli dvakrát posláni. A Piacenzský pravil: „Dosti pro dnešek, sice bych přišel pozdě ke stolu.“22 A tu všichni vstali a ve ve- liké tlačenici vyšli, každý do svého kláštera. 4. dubna V sobotu před Květnou nedělí, to jest o památce Ambro- žově, přišedše ráno do koncilu, jsme si sedli a přišel po nás kardinál piacenzský s vlečkou, nesenou atd. po způsobu jemu vlastním. Tehdy povstal doktor theologie Jiljí,1 chtěje vyvrá- titi přednesenou repliku Mikuláše Biskupce o stavování hříchů, a rozlišil ji na dvanáct protiv sobě odporujících. Především pravil, že Mikuláš Biskupec příliš podpálil pod hrncem, takže nejen spálil obsaženou látku, nýbrž propálil hrnec. „Já však jsem řekl, že podávám vodu, která jest vodou milosti, Jan 4. 14: »Kdo bude píti z této vody atd.«," ale já nejsem dárcem, nýbrž podavatelem, udělil pak ji Pán; kéž by oponent řekl: „Dej mi této vody, abych ne ... atd. Rovněž: „Divím se, že pan oponent namířil velmi chatrné důvody a proděravělé střely a vystřelil je proti přepevné věži Davidově, kterou střeží mužové velmi stateční.“ Rovněž: „Řeknu, že výroky oponentovy nejsou správně položeny; za druhé, že se s mými slovy a důvody nevypořádal.“ Ale velmi často, kdykoli doktor Jiljí dokazoval, odporoval mu Biskupec a tvrdil, že jeho výroky nepochopil správně, nebo že na ně nehleděl v celku. Rovněž tvrdil Jiljí, že je dvojí nutnost, totiž jedna holá a naprostá, druhá se zřetelem na přiměře- 22 V lat. originále: collationem negligerem (doslovně: zanedbal bych kollaci). Lat. collatio má několikerý význam; ve středověku znamenalo také: předčítání po společné večeři, po němž se ještě se- dělo a popíjelo. 4. IV.: 1 Charlier; o tom viz pozn. vzadu. 2 Místo (Jan 4, 14) zní: »Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.« 3 Charlier pravil doslovně: »... proti přepevné věži Davidově, kte- rou více než Goliáš bojovníci doktoři přeudatní, mající meče důvodů na svém bedru, obcházejí, obklopují a střeží.« Podle Písně písní 4, 4. 156

Strana 157
nější dosažení cíle. Rovněž: Zákon lidský je nutný, chápe-li se nutnost druhým způsobem, totiž nutný k řízení státu, ne snad pro nedostatečnost zákona Kristova, nýbrž pro slabost lidského rozumu. Rovněž: „Mám za to, že věci nezbytné k spáse dostatečně podává Nový Zákon. Rovněž: Posvěcování oltářů, kalichů atd. není na základě zákona Božího, nýbrž to ponechal Bůh lidem, aby si to usta- novili podle svého rozhodnutí. Rovněž: Popírati, že lidské zá- kony jsou užitečné nebo nutné, znamená popírati církevní zá- kony a doktory, kteří je schvalují. Rovněž chtěje vyvraceti Biskupce, který řekl: „Kéž není kurie římská apokalyptickou nevěstkou!“, pravil mezi jiným doktor Jiljí takto: „Tento blud držel Viklef, který na mno- hých místech svých knih utrhá vážnosti (církve) římské, takže podle onoho výroku Matoušova“ 24, 15 »ohavnost zpuštění« atd. římskou kurií jako takovou nazval ohavností zpuštění; a je to také blud valdenských, kteří tvrdí, že pro hříchy duchovních byla veškerá vážnost církvi odňata. Rov- něž radím, aby oponent »nestavěl proti nebi ústa svá«,“ ani neukazoval hanbu otcovu bratřím, aby nezlořečil otci papeži a matce církvi a nebylo mu zlořečeno, a veškeren lid praví Amen, což nechť odvrátí Bůh, atd. A uvedl více pří- kladů. Rovněž: Pan oponent uvedl proti mně Scota. Kdyby byl proti mně, jednal bych podle jednoho předpokladu Jana z Dubrovníka, kterého se dovolával také mistr Jan Roky- cana, v němž je obsaženo, kde je neshoda mezi církevními učiteli, že je třeba dáti přednost starším před novými a mlad- šími. Ale Scotus není proti mně, nýbrž proti oponentovi.“ Rovněž: „Trest má v sobě jednak kus potrestání se zřením na minulou vinu, jednak lék se zřením na budoucí hřích.“ a Podle Apokal. 17, 1—18; viz pozn. 2 k 16. březnu. 5 Celé místo (Mat. 24, 15—16) zní: »15. Protož když uzříte ohav- nost zpuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ona stojí na místě svatém, (kdo čte, rozuměj,) 16. Tehdáž ti, kteříž by byli v Judstvu, necht utekou na hory.« 6 Podle žalmu 72, 9: »Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.« 7 Narážka na vyprávění Gen. 9, 20—27 o Chámovi, srovn. pozn. 13 k 18. únoru. 157

Strana 158
Po skončení aktu onoho dne povstal Rokycana a pravil: „Nechtěl bych, mistře Jiljí, aby měli v Čechách vaše spisy, kterých jste se dovolával pro případy usmrcení, sice by bylo při dobývání měst a hradů a v jiných válkách zahubeno mnoho těch, kteří byli jinak zachováni při životě. Proto ne- byli usmrceni ani mnozí zrádcové v době, kdy vtrhl do Prahy Hynek s několika setninami jízdných, které jsem s ostatními kněžími podle možnosti zachránil při životě v téže době tak, že jsem vyšel v komži a chytal jsem některé a vystavoval jsem sebe sama nebezpečenství, takže jsem měl komži potřís- něnou krví atd. O šibenicích říkám, že v Praze nebyl po mnoho let nikdo oběšen; neboť v Starém Zákoně nebyla trestem zloděje smrt, leda když při tom předcházelo zvláštní zjevení, jako bylo při krádeži Acharově,“ který ukradl stříbr- nou hůl. V Starém Zákoně za jednu krávu musel dáti zloděj pět krav nebo po případě byl dán do otroctví. A nyní, jestliže se někdo opije, nepovažují to za žádný hřích, takový má podle českého přísloví »trojí cestu«,1° takže 8 Vztahuje se na to, co se událo v Praze 6. září 1427. Toho dne totiž dostalo se zradou novoměstského rychtáře Jana Raka a ně- kterých konšelů do Prahy vojsko pánů, kteří chtěli vysvobodit Zikmunda Korybutoviče. Zástup asi 600 jízdných vedli Hynek z Kold- štejna ze štěpanické větve pánů z Valdštejna a Jan Smiřický. Ačkoli pronikli až na Staroměstské náměstí, jejich pokus ztroskotal, neboť konšelé, kteří byli o jejich zrádném plánu zpraveni panem Vilémem Kostkou z Postupic, učinili přípravy, kolem spiklenců byly rychle zaráženy koly a nataženy řetězy a se všech stran na ně udeřil branný lid. Asi padesát útočníků padlo, ostatní byli zajati, někteří ze zajatých zabiti, tak i Hynek z Koldštejna. Když vodili zajatce, sebrané po domech a ulicích, do vězení vedle Staroměstské radnice, postavilo se na Staroměstském náměstí mnoho lidí dvěma řadami s tasenými zbraněmi, aby zabili každého, koho vedli. Tehdy vyšel Jan Rokycana s jinými několika kněžími, všichni v bílých komžích, aby je bylo poznati, brali zajaté do ochrany, přikrývali jim hlavy komžemi a tak je vodili do vězení. 9 Achan (Achar) byl na rozkaz Hospodinův podle Jozue 7, 25—27 ukamenován a spálen a byla na něho naházena hromada kamení v údolí, které bylo nazváno Achor. Vzal si totiž z kořisti při dobytí města Jericha proti zákazu Hospodinovu plášt, dvě stě lotů stříbra a jeden prut zlatý, padesát lotů ztíží, a ukryl ty věci, které byly proklaté, v zemi uprostřed svého stanu. 158

Strana 159
okolostojící nebo mimojdoucí a kdo ho vidí, se mu smějí; a jestliže cizoloží, není trestán smrtí; zato ukradne-li koně, je oběšen proto, aby bylo potrestáno vlastní bezpráví; a jestliže někdy ukradne někdo maličkost, dříve než je doveden před soudce, je zbit a příliš krutě se s ním nakládá. A přece je cizoložství větší hřích, než kdyby někdo ukradl sto koní atd.“ A tu ho v tichosti pozorně poslouchali. Nadto požádal Rokycana Jana z Dubrovníka, aby mu dal opis výroků nebo replik proti jeho výrokům, a tak to chtěl prodloužiti. Tehdy řekl legát: „Dnes dostanete jeden sextern 1 a snad zítra druhý.“ Potom pravil legát o rozpravě: „Včera bylo mnoho nadávek; kdyby se to tedy mělo opět díti dnes, bylo by lépe toho nechat.“ A tak se konečně usnesli, že se opět sejdou po obědě o třetí hodině. Hned po obědě přišel k Čechům, zvlášť do každého bytu, jeden mnich z řádu kazatelů, Mikuláš Čech, poslaný od kon- cilu požádat, aby upustili od rozpravy onoho dne. Všichni by byli souhlasili a vskutku souhlasili, jenom si postavil hlavu Rokycana a naprosto to odmítl. Když tedy přišla ho- dina, vstoupili jsme, povstal Rokycana a Jan z Dubrovníka a počal se příti. Ale byla to jen tahanice o slova, protože Dubrovničan připustil, co chtěl, a popřel, co se mu nelíbilo, třebaže šlo o přesné znění výroků doktorů, jako Scota, To- máše Akvinského, Petra de Palude, a někdy také přerušil řeč Rokycanovu. Na konec chtěl všeho nechati, protože Roky- cana proti němu vychrlil mnoho slov, po nichž někdy násle- doval jen hlasitý řehot. Podobně se stalo, když povstal Engliš a chtěl mluviti. Proto Jan z Dubrovníka pravil: „V prvním svém aktu jsem řekl mistrovi Janovi z Rokycan, že chci odpovídati na jeho důvody včera a dnes, což jsem také učinil, ačkoli to pro věc samu nemá významu, totiž že přijímání pod obojí způsobou je přikázáním, pokud se týče nekněží,12 v předpokladu, že se 10 Srovn. F. L. Čelakovský, Mudrosloví 1852, 592 o opilém: „Pohleď, jak jde ševerem — čtyřmi cestami." 11 Viz pozn. 21 k 11. únoru. 12 V lat. orig. non conficientes, vlastně o těch, kteří při mši ne- proměňují. 159

Strana 160
onen text Janův 6, 53—5513 rozumí o svátostném přijímání, ale ještě s tím sotva bude spokojen.“ Rokycana odpověděl: „Jenom to zkuste, nepřipustit mi to, a uvidíte, co se stane. Ale co se týče toho, že to chcete připustiti jen jako předpo- klad, rozumím dobře, co z toho následuje.“ A tak Jan z Dubrovníka mluvil dále: „Když jste tedy všichni i jednotlivci slyšeli, co jsem vykonal, k čemu jsem se zavázal, žádám, aby byl obžalovaný zproštěn,“ a ukázal skoro dvacet velkých sexternů řka: „Ty jsem sebral v postě, proto bych si také rád odpočinul.“ A Rokycana mu odpověděl: „Dám odpověď a začnu od konce: Když mistr Jan z Dubrov- níka žádá, aby byl jako obžalovaný zproštěn, přiznává, že je vinen o přijímání, které zamýšlel vyvrátiti, ale nemohl. Vidíte tedy, jak sám vyznává, že je vinen!“ A tu se strhl nadmíru veliký smích. Potom Rokycana dodal: „Jako každý rok, tak i zítral4 zpívá se v kostele: »Jeden pak z nich, jmé- nem Kaifáš« atd.15 prorokoval, nevěda, co říká; tak onen mistr Jan z Dubrovníka“; a opět smích. Tehdy pravil audi- tor: „Mistr Jan z Rokycan mluvil tak, aby vzbudil smích.“ Odpověděl mu: „Jistě ne, já mám za to, že je vinen.“ Ujiš- ťoval pak Rokycana přede všemi, že ač má ještě mnoho co říci, chtěl by to prosíti; a Jan z Dubrovníka se zavázal, že chce odpovídati všem nejen ve dvou dnech, nýbrž tak dlouho, pokud bude libo. V témže aktu chtěl také Jan z Dubrovníka dokazovati svou thesi, totiž že svátostné přijímání není zavedeno z přikázání Kristova; dovolával se proti Rokycanovi a proti přijímání maličkých mistra Jana Husa. Rokycana mu pravil: „Nutnost 13 Srovn. pozn. 5 k 2. březnu. 14 Na Květnou neděli v pašijích. 15 Jan v kap. 11. vypravuje, jak se po vzkříšení Lazara Ježí- šem přední židovští kněží a farizeové radili, co učiniti proti Ježíšovi; nechají-li ho, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a odejmou jejich místo i lid. »49. Jeden pak z nich, Kaifáš, nejvyšší kněz byv toho léta, řekl jim: Vy nic nevíte, 50. Aniž přemyšlujete, že jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul. 51. Toho pak neřekl sám od sebe, ale nejvyšším kně- zem byv léta toho, prorokoval, že měl Ježíš umříti za tento národ«. 160

Strana 161
přijímání chápe mistr Hus jako naprostou nezbytnost, což ani my netvrdíme; o maličkých pravím, že i my držíme, že mohou býti spaseni bez něho, proto praví Tomáš při křtu: " „Maličcí přijímají svátost oltářní v záslibu.“ 6. dubna V pondělí po Květné neděli, kdy se čte v cisiojanu slabika »sii festis« atd.,1 ráno po našem vstupu do koncilu přišel kardinál piacenzský s vlečkou. A tak jich bylo všech šest, protože téhož dne vstoupil po prvé do koncilu kardinál boloňský.2 Tehdy povstal doktor Jiljí a nejprve dokazoval, že kněží nebyli od počátku podrobeni světské pravomoci, jako je zřejmé o Melchisedechovi,3 jenž byl větší než Abraham, (a jak dokazuje) Mojžíš jako kněz ustanovený za Boha faraonovi, jehož kněží také byli v době nejkrajnější potřeby vyňati z daně, jak je patrno Genes. 47.5 A tak (dokazují) čtyři monarchie, které vzaly konec, a podle Daniela v 2. kapi- tole“ mělo povstati, jak se praví tamže, království Krista, 6. IV.: 1 Am-bro-si-i fe-stis o-vat 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. dubna. 2 Antonín Correr; srovn. pozn. 7 k 2. dubnu. 3 Gen. 14, 18—20: »18. Melchisedech také král Sálem, vynesl chléb a víno; a ten byl kněz Boha silného nejvyššího. 19. I požeh- nal mu a řekl: Požehnaný Abram Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem a zemí; 20. A požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely tvé v ruce tvé. I dal mu Abram desátky ze všech věcí.« 4 Charlier se dovolával toho, že Mojžíš jako kněz byl vyšší než farao, který držel Židy v zajetí, a to podle slov Exodu 7, 1: »I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, ustanovil jsem tě za Boha Faraonovi; Aron pak bratr tvůj bude prorokem tvým« (srovn. Mansi XXX, 426). 5 Místo Palackého Genes. 40 třeba čísti Genes. 47; tam totiž se ve v. 22 praví, že Josef, když skupoval v Egyptě zemi, »rolí toliko kněžských nekoupil: Nebo kněží uloženou potravu měli od Faraona, a jedli z uložených pokrmů svých, kteréž dával jim Farao; protož neprodali rolí svých«. e Dan. 2. kap. V této kapitole (31—43) se vypravuje, jak prorok Daniel vyložil králi Nebukadnesarovi jeho sen, že po jeho království Deník Petra Žateckého 11 161

Strana 162
nemající konce, jehož místo zaujímá papež. Rovněž Jerem. 1, 9—10:7 Jeremiáš byl ustanoven nad národy a královstvími, tedy nemá jim býti podroben. Rovněž: Je to článek Viklefův a Husův, totiž že laikové mohou vykonávat pravomoc nad osobami církevními. Rovněž: Statky světské darované kně- žím nejsou statky světa, nýbrž Boha, protože svaté jsou věnovány Pánu svatých. Rovněž: »Obrana míru« není jeho," nýbrž spíše Marsilia z Padovy.10 Rovněž: Pilát v tom, že měl moc nad Kristem v době, kdy mu byl vydán, neměl moc jinak, než jako nad člověkem obecným špatným, a v tom není papež jeho nástupcem, protože tak praví doktor.11 Rovněž: Desátky nemají být odnímány špatným kněžím, protože jsou to jejich náležitosti, které nemají být odnímány některému trvalému hříšníkovi, a jak se zdá, oponent při- svědčuje, že jsou to pouhé almužny; a to je článek Vikle- fův 18. Rovněž pro uctívání ostatků se dovolával Jeronyma proti Vigilantiovi, který byl proto prohlášen za kacíře, poně- vadž nechtěl uctívati kosti svatých tvrdě, že si z nich dělají křesťané modly. Rovněž se pro obrazy dovolával kronik, v kterých je zapsáno, že někteří papežové dali do klatby obrazoborce. Rovněž: Dva koncily se vyslovily pro obrazy. přijdou ještě tři království, každé z nich horší prvního, a dodal: »(40) Za dnů pak těch králů vzbudí Bůh nebeský království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného ne- spadne, ale ono potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky.« 7 Místo (Jerem. 1, 9—10) zní: »9. A vztáhna ruku svou Hospodin, dotekl se úst mých, a řekl mi Hospodin: Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá. 10. Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a krá- lovstvími, abys plenil a kazil, a hubil a bořil, abys stavěl a štěpoval.« 8 V lat. orig.: bona temporalia = stč. časné zboží. s Jeho, totiž Occama; Charlier na tomto místě (Mansi XXX, 430) pravil: „K výroku Occamovu a všemu, co je v jeho slovech obsaženo, tvrdím, že ony výroky nejsou jeho, nýbrž kacíře Marsilia z Padovy, jehož výroky byly zatraceny v době Jana XXII.“ 10 Miní se spis »Defensor pacis« od Marsilia Padovského a Jana z Jandunu; srovn. pozn. vzadu. 11 Zde je podle vydavatele (Palackého) mezera v rukopise. U Mansiho XXX, 430—431 se jen neurčitě praví, že to uvádějí tito učitelé. 162

Strana 163
Rovněž: V Starém Zákoně nebylo dovoleno dělati obrazy, protože se Bůh ještě nevtělil. Rovněž: Obraz více působí než písmo nebo modlitba. Rovněž: Ať se nikdo neznepokojuje slovy oponentovými, protože nemá držeti jiné, než co drží církev. Po skončení toho žádal Mikuláš z Písku, aby mu bylo dáno písemné znění, a on to slíbil. Potom povstal Matěj Louda a podle výroku legátova žádal, aby kdokoli řekl něco proti mistrovi Petrovi Englišovi, aby to odvolal. Tehdy legát po poradě pravil: „To, co se zde povědělo, je tajné; jestliže vám bylo něco pověděno a můžete to dokázati svědky, dostanete odpověď.“ Potom opět po poradě pravil: „Nechcete-li pokládati za porušení míru, cokoli kdo řekne, cisterciácký mnich nechtěl mluviti, nýbrž ujišťo- val, že chce odpovídati na to, co slyší.“ Naši tedy po poradě na témž místě odpověděli: „Nebudeme to pokládati za po- rušení,“ ale s podmínkou, že také mohou mluviti, cokoli se uzdá, bez porušení glejtu. A bylo to dovoleno, ale tak, že (nebudou mluviti) proti jiným osobám, leda proti těm, které žalují. Povstal tedy doktor theologie, mnich, a obviňoval mistra Petra Engliše a především dosvědčoval, že nechtěl rozrušit žád- ným způsobem české vyslance, proto by nebyl něco promluvil v jejich přítomnosti proti některé osobě z nich, ale proti mistrovi Petru Englišovi předkládá tři věci: první, že byl v Anglickém království osočen z kacířství a byv obeslán se nedostavil; druhou, že pro zatvrzelost byl vyobcován z církve a v tom vyobcování setrvává; za třetí že byl zrádcem krále, předně proto, že bylo v královském sněmu ustanoveno, kdo- koli by držel články Viklefovy, musí býti zrádcem krále, protože duchovně zrazuje duše a sám to drží; za druhé, že prostřednictvím osob osnoval atentát proti osobě králově. (Že tento výrok není pravdivý, pro to námi s touže snadností opovrhují.13) 12 Viz u Mansiho XXX, 454, kde se uvádí 8. a 10. dekret koncilu cařihradského. 13 Větu v závorce uvádí sice Palacký ještě v řeči mnicha, doktora theologie, ale podle smyslu již tam nepatří, spíše je to poznámka Petra Žateckého. 163

Strana 164
Pravil tedy mistr Petr Engliš: „V první věci, že jsem se nechtěl odpřisáhnouti článků Viklefových, mohou mě míti v podezření ti, kdož budou chtít. O druhé, že jsem se, byv obeslán, nechtěl dostaviti, jak tvrdí, pravím: Byl-li jsem předvolán po svém odchodu z Anglie, což jsem mohl? O třetí věci, totiž o ustanovení královského parlamentu, což mohu? Mohou ustanoviti to, co chtějí. Ale o zradě pravím, že jsem od svého dětství nikdy nemohl souhlasiti s usmrcením ně- které osoby. Jak tehdy (bych zamýšlel smrt) proti osobě králově?“ Tehdy povstal jeden již výše jmenovaný Petr Angličan, příjmením Perdix, potvrdil slova mnichova a nadto přidal, že byl přítomen při obeslání Petra Engliše a že ho v téže době viděl tváří v tvář. Nadto o zradě tvrdil, že hrabě nejstatečnější a nejlepší na celém světě, kdyby nebyl na- kažen kacířstvím (naznačoval tím pana Cobhama),14 jednal snad z návodu jeho, kéž dobrého člověka (naznačoval mistra Petra Engliše), a potom že to jeho manželka pověděla před králem. Po druhém (mluvčím) povstali jiní z anglického poselstva a prohlašovali totéž. Nadto pravil, že to dokáže pečetěmi mnohých osob jak duchovních, tak světských, „zůstanete-li páni Češi, nebo vrátíte-li se, jak se čeká.“15 Tedy mistr Engliš dokazoval, že to není pravda a že onen 14 Byl to John Oldcastle, lord John Cobham (* okolo r. 1378, † 1417), ochránce lollardů (»chudých kněží«), přivrženců Viklefo- vých, kteří hlásali návrat k prvotní církvi apoštolské a kterým šlo především o kázání slova Božího. R. 1395 podali anglickému parla- mentu spis proti obdarovávání biskupů světským majetkem, proti zkaženosti kněžstva, proti učení o transsubstanciaci, poutím, slibům čistoty a proti umění. Za krále Jindřicha IV. (1399—1413) byl proti nim vydán zákon (o upalování kacířů). Cobham se jich ujímal, ale byl za to pohnán před parlament, a když se nedostavil, byl koncem září 1413 odsouzen a uvězněn. Podařilo se mu sice uprchnouti z To- weru, ale jeho nepřátelé ho obžalovali i z velezrady, čímž vznikla pověst o chystané vzpouře lollardů proti králi. Při své schůzi v ne- mocnici sv. Jiljí (S. Giles Hospital) u Londýna byli lollardi pře- padeni vojskem; většina z nich (mezi nimi i Cobham) se zachránila útěkem, ti, kteří byli chyceni, byli odsouzeni a upáleni. Cobham byl posléze zatčen r. 1417 ve Walesu, jako zemězrádce byl oběšen a jako kacíř upálen. 15 Srovn. i Haller CB II, 381. 164

Strana 165
jako i dřívější mnich mluví z nenávisti; „neboť jsem se zdrá- hal dáti mnichům žebrajícím o almužnu chléb na svém dvoře a řekl jsem jim něco, co neradi slyšeli. A onen doktor Petr byl mým druhem, naváděl mne, abych četl knihy Viklefovy, a dokazoval mně jeho výroky Písmem, ale dostav prebendu napodobil raka.16 A je pravda, že jsem se mu vyhnul, když jsem to viděl. Ale mluví-li před Bohem o zradě, dopouští se křivdy, protože bych nikterak nemohl souhlasit s usmrcením některé osoby. Také zda to řekla jeho manželka, nevím, a což mohu, když tam nejsem?“ Tehdy týž doktor pravil: „Víte, mistře, že jsem vám před svým domem říkal o prázdných domněnkách, abyste jich nechal stejně jako kacířství, že se jinak sám zahubíte; i kdyby to byly pravdy, nemohl byste mít žádný úspěch, nýbrž byste si zahradil cestu ke kazatelství a učení a byl byste neužitečný v církvi." Povstal tedy Kostka a pravil: „Je divné, že mistr Petr Engliš byl s námi v Uhrách před králem, a tam jsme našli jednoho rytíře Hartungha,17 který velmi ctil mistra Petra a nic špatného o něm neřekl, nýbrž všechno dobré, a ten přece je více s králem než někdo z nich.“ A Rokycana řekl za všechny: „Divíme se jedné věci, že doktor, jak praví, by chtěl sloužiti Českému království nade všechna království světa kromě Anglie a Francie a tak mluví o mistru Petrovi, že je takový, čemuž však nevěříme, poněvadž jsme od něho neslyšeli nic špatného až do nynějška, a proto jsme usoudili, že to bylo řečeno ze závisti; také pošlete-li list do království, království jej zváží a dá vám odpověď.“ Po obědě o třetí hodině jsme se sešli do koncilu. Povstal Rokycana a dokazoval Dubrovničanovi, že by mu chtěl z předpokladu připustiti, že se text Janův 6, 53—56 může rozuměti o svátostném přijímání. A tak mu (Dubrovničan) prostě připustil, že se onen text Janův 6, 53—56 bude 16 T. j. lezl pozpátku, odtahoval se. Palacký a Jar. Vlček užívají výrazu: zpětil se. 17 Byl to lužický rytíř Hartungh Kluks (Clux, Palacký v MC I, 880 [v indexu] ho uvádí: de Cappel), rada krále Zikmunda, pověřo- vaný diplomatickými posláními; tak byl i v Anglii. 165

Strana 166
rozuměti také o svátostném jídle i o přikázání, ale ne pod obojí způsobou. To měl (Rokycana) dokázati skrze Eusebia a dokazoval, že se rozumí pod obojí způsobou. Tedy Jan z Dubrovníka popřel, že je to výrok Eusebiův, když nevidí originál, ale pravil: „Kdyby to byl výrok Eusebiův, že by se měl spíše rozuměti o proměňování.“ Tehdy povstal jeden biskup, bílý mnich,18 a pravil o Husovi takto: „Mistr Jan Hus popřel, že předložené články jsou jeho, a potom mu ukázali jeho ruku; tehdy řekl, že by chtěl s onou knihou zemříti;“19 a strhl se veliký smích pro to slovo Husovo. Rovněž odmítl Jan z Dubrovníka Eusebia řka: „Vy jste odmítl Tomáše Valdena, ctihodného muže.“ Jemu Rokycana: „Vím, že je to učitel nový, zemřelý před šesti nebo sedmi lety, a napsal zřejmou nepravdu o Češích, totiž, že si položí skyv- ku chleba na hůl a říkají: „Jsi-li syn Boží, sestup dolů,“ což nikdy nikdo neslyšel ani neviděl; proto nemá být připodobňo- ván k svatému Eusebiovi, jehož starou původní knihu mám v Praze a z ní jsem napsal onen výrok a z milosti Boží ukážu ji vyslancům, kteří mají býti posláni od koncilu, až tam při- jdou.“ Rovněž pravil Jan z Dubrovníka: „Ať přijímá kdo pod jednou nebo pod dvěma způsobami, plní přikázání Kristovo. I z toho přijal Rokycana, že ten, kdo přijímá pod dvojí způ- sobou, plní přikázání Kristovo, protože se k pravdivosti rozlučovacího tvrzení20 vyžaduje pravdivost jedné části; „jak jste tedy prohlásili Čechy za kacíře“? A legát pravil: „Proč jste nazvali svatokrádci ty, kteří přijímají pod jednou způso- bou?“ Povstal mistr Petr Engliš a pravil: „Mně se nelíbí, 18 premonstrát. 19 Snad je to narážka na legendu, ke které dala asi podnět od- pověď Jiljího Charliera (u Mansiho XXX, 438) na tvrzení Biskup- covo o výroku Ezechielově 33, 8 (srovn. zde pozn. 10 k 14. únoru), že Hus byl v Kostnici usvědčen vlastní biblí. Srovn. o tom článek F. M. Bartoše o bibli dnes berlínské v ČČM 1928, 174—177. 20 Disjunktivní pojmy se navzájem vylučují, ale jsou v rozsahu třetího pojmu sobě souřaděny, na př. živočich a bylina, obsažené v rozsahu pojmu organismus. Soud disjunktivní neboli rozlučovací obsahuje rozluku buď v podmětu nebo v přísudku, na př.: Organis- mus je buď živočich nebo bylina. 166

Strana 167
aby se něco dálo pokradmu. Držíme to, že přijímání pod obojí je z přikázání Kristova, a kdo přijímá pod jednou, plní také, pokud se týká první způsoby, přikázání Kristovo, ale má přijímati také druhou, chce-li cele plniti přikázání Kris- tovo.“ A tu řeč potvrdil Rokycana řka: „Pokud se nás týká, je zřejmá pravdivost rozlučovacího tvrzení, kterou plníme my, ale netvrdíme, že se jen pod jednou cele plní přikázání Kristovo." Rovněž se proti nezbytnosti svátostného přijímání dovolá- val Jan z Dubrovníka Jana Husa, tak jako učinil předešlou sobotu. Jemu Rokycana: „Ten mluví o naprosté nezbytnosti. Také máte věděti, nechci souditi o Husovi nic jistého; je-li v pekle, muč ho věčně, Pane Bože, je-li však v nebi, pomsti, Pane Bože, krev nevinnou! Tvrdím, že byl knězem velmi vzorným, a ač jsem byl na mnohých jeho kázáních, skoro na tisíci, nikdy jsem neslyšel nějaký blud. Proto chcete-li se ho dovolávati proti nezbytnosti, uznejte ho pro nezbytnost při- jímání pod obojí způsobou, tak jako napsal ve vězení v Kost- nici jistému knězi Havlíkovi,21 a jeho vlastnoruční písmo dosud máme v Praze.“ A Rokycana dodal: „Pojďte se mnou do Prahy beze všeho strachu, slibuji vám bezpečnost pod ztrátou hrdla, že vám nikdo nezkřiví vlas; ale musíte nechat doma vlečku.“22 A tu se strhl veliký smích. Tehdy konečně zopakoval body, v nichž se různí navzájem; „ale protože mají otcové mnoho projednávati pro poselství do Čech, a budou-li, jak doufám, vyslanci rozvážní, přijde vše- chno to k dobrému konci a svaté dohodě. Proto, mistře, za- řiďte, abyste byl připraven mně odpovídati, budu-li sem zpět 21 O knězi Havlíkovi viz F. M. Bartoš, Husitství a cizina, 93—94, 98—103. Byl to zástupce Husův v kapli Betlemské a byl určen za jeho nástupce, ale postavil se proti přijímání pod obojí. 22 V lat. originále: cappam. Cappa (kapa) bylo řasnaté roucho s kápí, obřadní šat kardinálů, biskupů, prelátů a kanovníků, kte- rým se toho práva dostalo od Svaté stolice. Cappa magna (veliká) má vzadu dlouhou vlečku (cauda), kterou kardinálům a biskupům nosí klerik, t. zv. caudatarius, kanovníci si ji svinutou a sepjatou stuhami nosí sami. Kápě (cucullus) kryje prsa, ramena a šíji, v zimě je opatřena hranostajovou kožešinou (hermelínem), v létě hedvábím červené barvy. 167

Strana 168
poslán veřejně nebo soukromě, podle toho, co uznají druzí vyslanci a otcové. Za prvé my mluvíme o přijímání jakožto příkazu (Kristově), vy však tvrdíte, že církev může z určitých a odůvodnitelných příčin podle různosti míst a dob přikázání a nařízení Kristova rušit, odstraňovat nebo měnit. Za druhé tvrdíte, že knihy Božího zákona tak Nového, jako Starého mají svou závaznou platnost od církve. Za třetí tvrdíte, že se výklad 6. kapitoly Janovy nemá nijak vztahovati na svá- tostné jedení. Za čtvrté tvrdíte, že neplyne žádné dobro, žád- ný prospěch z přijímání pod dvojí způsobou. Za páté tvrdíte: Krev Kristova nemá žádný jiný způsob bytí pod způsobami chleba jako vína. Za šesté tvrdíte: Přijímání pod jednou způsobou svátostnou je přijímání svátostného těla a krve našeho Spasitele. Za sedmé tvrdíte: Vlastně se ani tělo nejí ani krev nepije. Za osmé tvrdíte, že přestupníci zákonů lid- ských tak jako Božích mají býti trestáni. Já tvrdím, že »tak jako« není znamením podobnosti.“ Tehdy mnich: „Tak jako jsou odsuzováni na věčnost druzí, tak první.“ Potom povstal Kostka a pravil: „Pro Boha! Již byli mnozí přátelé naši i vaši usmrceni na jedné i druhé straně, proto nechte na pokoji mistra Jana Husa a zařiďte se, aby po vašem příchodu s námi do Čech nastala svatá dohoda, v kterou doufáme.“ A jemu mnozí pravili: „Dejž to Bůh! A tak jsme odtamtud odešli. 7. dubna V úterý po Květné neděli, kdy připadá v cisiojanu slabika „i festis o“,1 atd., když jsme přišli ráno do koncilu, po- vstal doktor theologie Jindřich z Koblence, z řádu domini- kánského, a vzal si za thema Lukáše jedenácté kapitoly v. 28: »Blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží a ostříhají jeho.« V kterýchžto slovech za prvé, jak pravil, jest naznačena spasná poslušnost, za druhé naplnění skutků; předně je tam: »Blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží«, za druhé je tam: 7. IV.: 1 Viz pozn. 1 k 6. dubnu. 168

Strana 169
»a ostříhají jeho«. Rovněž Mat. 7, 24: »Moudrý, kdož slyší a plní«.2 Kristus jest moudrý, církev svou, dům svůj, ne rukou vytvořenou, vystavěl na skále, t. j. na pevnosti víry. Naproti tomu, kdo slyší a neplní, je blázen, ďábel, který vystavěl na písku, t. j. na množství špatných svůj dům, jenž není jednotný, protože nesouvisí spolu navzájem, tak jako ani písek, nýbrž je rozdělen v rozličné sekty, ale ty všechny sekty jsou proti Kristovi a proti církvi. Rovněž, kdo zbloudil v jednom článku, nebude se držeti víry v žádném jiném, (podle) Jak. 2,3 a naopak, po pravdě mluveno. Rovněž: „Zapřísahám vás pro Boha živého, pro Boha pra- vého a pro Boha svatého, abyste se podrobili jakožto soudu pravidlům obecné církve.“ Rovněž: „Co je nebezpečnější než říkati, že přikázání Kristovo není přikázání a nepřikázání jest přikázání? Tvrdíte totiž, že svátost oltářní pod obojí způsobou je nezbytná k spasení; já však tvrdím, že nikoli. Rovněž tvrdíte, že kněžstvo Kristovo nemůže světsky pano- vati; já však pravím, že ano. Rovněž tvrdíte: Páni kněží a jáhnové mají bez zvláštního dovolení prelátova veřejně ká- zati slovo Boží, já však pravím, že nikoli.“ Rovněž pravil, že není všechno, co má známku přikázání, přikázáními Kris- tovými, jako onen výrok: »Co činíš, čiň spěšně.«4 Rovněž Lukáš 6, 29: »Udeřil-li by tebe v pravé líce«5 atd., nýbrž to je přikázáním, co je tamže (35) položeno: »Půjčujte, nic se odtud nenadějíce.«« Potom vstoupil kardinál piacenzský s vlečkou, a tak tam byli onoho dne jen tři. Rovněž v Starém Zákoně dal Bůh dokonalý zákon onomu lidu nevzdělanému, protože výslovně uvedl předpisy soudní 2 Místo zní: »A protože každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.« 3 Snad Jak. 2, 10: »Nebo kdo by koli celého zákona ostříhal, pře- stoupil by pak jediné, všechněmi jest vinen.« 4 Jan 13, 27. 5 Místo zní: »29. A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i dru- hého; a tomu, kterýž tobě odjímá plášt, také i sukně nebraň.« 6 Celý verš zní: »35. Nýbrž milujte nepřátely své, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budet odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.« 169

Strana 170
a obřadní, ale v Novém Zákoně neuvedl výslovně předpisy soudní a mravní, ponechávaje, aby je potom ustanovili svým rozhodujícím výrokem preláti; proto se praví u Lukáše 10, 16: »Kdož vás slyší« atd. Rovněž když doporučoval závaznou moc papežovu, Oldřich pravil: „Já naprosto nepopírám závaznou moc papežovu.“ Odpověděl mnich: „Chtěl bych, abyste připustil vše, co říkám.“ Oldřich odpověděl: „Cokoli bude pravdivé, nepopřu. A ozval se značný smích. Rovněž se mnich Jindřich dovolával Chrysostoma pro chválu kněží. Oldřich pravil: „Tu jsem také přednesl ve své thesi.“ Mnich odvětil: „Nikoli v replice.“ Oldřich řekl: „Ale na začátku.“ Jemu mnich: „O dobrých kněžích jste přednesl málo dobrého, ale o špatných mnoho špatného.“ Ale Oldřich odpověděl: „Protože je špatných kněží mnoho. Neboť jest psáno: »Nedostatečných jest nekonečný počet«.“ A opět se strhl smích. Rovněž dokazoval mnich líbání nohou papežo- vých skrze jednoho krále — toho nechtěl jmenovati —, který začal líbati jeho nohy pro kříž, jejž má na sandálech. Oldřich pravil: „Kdyby nosil kříž na plecích, lépe by činil.“ A mnich mu na to: „Vy jste bakalář umění, jak se umíte vypořádati s autoritativními výroky doktorů? Lépe by bylo, kdybyste znal these Porfyriovy atd.“ Tehdy odpověděl Oldřich: „Ne- mohu vám naprosto věřiti ve všech vašich výrocích ani s vámi souhlasiti,“ a vytkl mu některé výroby. Rovněž mnich: „Nevyžaduje se, ani není třeba, aby se skutky knězovy líbily Bohu, aby byla proto jeho modlitba za lid Bohu přijatelná, totiž když se modlí ne jménem svým, nýbrž církve, jako kněz, který slouží v kostele mši za mrtvé, mluví na místě celé církve, a tak je vyslyšen, třebas by byl špatný.“ Rovněž pravil, že všechny stupně, zavedené do 7 Celý verš zní: »16. Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi po- hrdá, pohrdát tím, kdož mne poslal.« 8 Eccles. (Kazatel) 1, 15; celý verš ve Vulgátě zní: »15. Perversi difficile corriguntur et stultorum infinitus est numerus;« Kralická má tento překlad: »Což křivého, nemůže se vzpřímiti, a nedostat- kové nemohou být sečteny.« 170

Strana 171
církve, byly skrze lidi ustanoveny od Boha,“ a nazval prvního mučedníka Štěpána arcijáhnem. Rovněž jména vyšších hod- ností, jako arcibiskup, arcijáhen, papež, kardinál atd., jsou zavedena od bohaprázdného pohanstva, ale jména mocností od prvotní církve, protože od Krista a jeho apoštolů.»a Potom povstal auditor proti mistrovi Petru Englišovi. Na- zval jeho slova stromem topolovým, který má jen lehké listy, ale bez pevného jádra. On pak sebe sama připodobnil k ptáku s tvrdým zobákem, který by chtěl zobákem proklovat kmen stromu až k úplnému jeho pádu, podle onoho výroku Eze- chielova 14: »Obrátím tvář svou«10 atd. Rovněž káral výrok mistra Engliše, totiž že rozlišoval panování světské pojímané hmotně a pojímané formálně. Rovněž dokazoval, že světské panování je kněžstvu dovoleno skrze Augustina proti Faus- tovi, který popírá, že je jim dovoleno, a pronesl proti němu více slov potupných. Potom povstal mistr Petr Engliš a učinil mu námitku, na kterou nemohl dáti dostatečnou od- pověď. Potom povstal doktor Perdix, Angličan, a chtěl dokazovati proti mistru Petru Englišovi řka, že auditor řekl s rozhod- ností, že světské panování nad statky církevními není dovo- leno kněžstvu Kristovu, ale nad statky dědičnými že se může vykonávat. Nadto tvrdil, že hrdelní soud nepřísluší kněžstvu Kristovu, nejen podle Božího zákona, ale i podle lidského. Také mu nepřísluší podle posloupnosti otcovské, leč by mohl s dovolením církve užíti také meče světského, jako mohl Petr usmrtit Ananiáše a Zafiru.11 Potom povstal anglický mnich, doktor, chtěje, jak slíbil, dokázati, že výrok Viklefův byl ve vlastním přesném znění odsouzen v bulle Martinově, ale dokázat to nemohl, třebas 9 Srovn. u Mansiho XXIX, 1066—1069. 9a Duplika J. Kalteisena proti Oldřichově replice je u Mansiho XXIX, 1045—1104; námitky Oldřichovy podrobně rozebírá 1075 až 1104. 10 Místo Palackého 4 čtu 14 a místo tuam čtu podle Vulgáty meam; je to patrně Ezech. 14, 8: »Obrátím tvář svou hněvivou proti muži tomu, a dám jej za znamení a za přísloví, a vytnu jej z pro- středí lidu svého, i zvíte, že já jsem Hospodin.« 11 Viz pozn. 9 k 13. únoru. 171

Strana 172
bylo zřejmé, že by to byl učinil; a tak četl zčásti z knihy »O rouhání« tvrdě, že nemůže žádný věřící přečísti ani půl listu, aby na něm nenašel deset výroků bludných nebo kacíř- ských. Proto má ta kniha opravdu výstižný název »O rou- hání«, a stoje na témž místě, nazval Viklefa mužem třikrát zatracené paměti a na konci čtení s úderem pohodil knihou na lavici se slovy: „Ach, nemohu čísti.“ Tehdy učinil mistr Petr Engliš prohlášení před notáři, že se mnich dříve zavázal, že ten výrok najde hned do dvou hodin, ale že ho nenašel přesto, že jej hledá již po mnoho týdnů. Po obědě o čtvrté hodině opět jsme přišli do koncilu a po- sadili jsme se. Tehdy povstal Mikuláš Biskupec z Písku, aby v doslovu shrnul výroky, v kterých se různí od doktora Jiljí- ho: „Předně tvrdím, že lidský zákon není tak nezbytný, že by bez něho prostě vůbec nemohl být spravován stát; avšak doktor Jiljí drží opak. Za druhé tvrdím, že všechny smrtelné hříchy veřejné mohou býti trestány podle zákona lidského; avšak on tvrdí opak. Za třetí... [mezera v rukopise]. Za čtvrté pravím, že jsem neměl v úmyslu utrhati římské církvi ani obviňovati žádnou osobu, která je viny prosta; proto hovořil-li jsem o nevěstce apokalyptické, nebylo mým úmys- lem zahrnovati do toho žádnou osobu spravedlivou a ji tupiti. Za páté o trestu smrti tvrdím, že podle obecného zákona Božího není jako trest dovolena poprava. Za šesté o trpění hříchů tvrdím, že takové trpění je dobré, jestliže se děje, když se nemůže hřích trestati; «je však ještě trpění,) když se hřích může trestati a když se toho nedbá, a toto trpění je vadné. Za sedmé tvrdím, že duchovní mají býti pod soudní pravomocí laiků. Za osmé tvrdím, že úřady osob duchovních i světských jsou od sebe rozlišeny, takže v duchovních věcech je kněz podřízen jen svému nadřízenému, ale je nadřízen laikovi, zato v světských věcech jsou mocní tohoto světa vyšší než duchovní. Rovněž: O desátcích tvrdí doktor, že číselně to není vysloveno v Novém Zákoně, nýbrž mluví se tam jen o nezbytné potřebě služebníků církevních, kterou splnit jsou zavázáni laikové kněžím; počet desátků pak určila církev; ale já tvrdím, že jsou světské osoby vázány poskyto- vati kněžím pomoc v nezbytné potřebě. 172

Strana 173
Rovněž: Nedržím o obrazech výrok Tomášův, který praví, že se má s touže uctivostí uctívati obraz, jako to, co je obra- zem představováno; ale Holkot ve výkladě ke knize Moudro- sti drží opak. Proto se držím soudu, dohodnutého v Chebu o obrazech, uctívání ostatků, odpustcích a poutích, a spo- kojím se nálezem soudce dohodnutého v Chebu. O těchto a jiných věcech pojednáme s pomocí Boží v Čechách. Potom však povstal doktor Jiljí a pravil: „Měl jsem jenom za to, že naším úkolem je vésti důkaz, tak jak učinil mistr Jan Rokycana s mistrem Janem z Dubrovníka, a dosud nesoudím nic jiného.“ O téže věci ujišťoval arcibiskupa lyonského, který právě tou dobou předsedal koncilu místo legáta; legát se totiž s druhými kardinály nezúčastnil a podobně byli takřka všichni biskupové nepřítomni. Tehdy povstal Roky- cana a pravil: „Svým činem nedal jsem svým bratřím zákon, ani jsem je nezavázal, aby tak učinili; mohou se, chtějí-li, spokojiti se soudcem zvoleným v Chebu.“ Potom povstal mistr Petr Engliš a vedl důkaz proti Jiljímu. Ten, třebas zprvu nechtěl vymeziti to neb ono, nakonec učinil ústupky, připustiv totiž, že duchovním trvale hřešícím mohou jejich světští páni odnímati časný movitý majetek, ale že nemají pravomoci nad jejich osobou; a ono podrobení nikdy nechtěl připustiti. Tehdy lyonský arcibiskup, když viděl s ostatními biskupy a doktory, že to Jiljí připustil proti jejich vůli, po vzájemné poradě vzkázal na témž místě Kostkovi, aby mistr Petr pře- stal, a učinil tak po prvé i po druhé. Po druhém tedy vzkazu, kterého se mu dostalo, povstal Kostka, Matěj a druzí naši. Hned vstali doktoři, arcibiskup a ostatní tam přítomní. A tak bylo přerušeno dokazování a nebylo dovedeno až k důkazu, že totiž všechny smrtelné veřejné hříchy mohou býti trestány podle lidského zákona. Nad tímto přerušením se mistr Petr Engliš velmi rmoutil. 173

Strana 174
8. dubna Ve středu, na kterou připadá v cisiojanu slabika »festis ovat«l atd., ráno po našem příchodu do koncilu přišel legát s vlečkou atd., a povstal včerejší doktor Jindřich, chtěje pokračovat proti replice Oldřichově. Nejprve usiloval do- kázati, že Petr měl moc nad apoštoly, udělenou jenom jemu těmito slovy: »Pasiž beránky mé«, Jan 21, 15.2 Dokazoval to, tuším, skrze Theofila, velmi starého svatého učitele, a to z jeho výkladu právě na tato slova; podobně z Tomáše Akvinského a z Gorrama. Dále: Petr byl rovný s ostatními apoštoly, pokud šlo o kněžství a vrchní pastýřství, ale v moci nad ně vynikal. Dále: Nikdy nebyli kněz a biskup totéž, jak snad hlásá Jeronym a Mistr sentencí,“ ale odevždycky byla nerovnost v řádu, úřadě, důstojnosti a moci. Arianus však držel, že kněz a biskup jest totéž; činil tak proto, že sám sice toužil po biskupství, ale nemohl ho dosáhnouti; proto se začal na biskupství dívati s pohrdáním a chtěl je postavit na stejnou úroveň s kněžstvím. Dále: „Že by byli mniši zavedeni dáblem, jak vy tvrdíte, to není pravda, protože byli založeni Kristem, jak bylo řečeno včera; v obecném životě jsou totiž zástupci apoštolů, nikoli však v pastýřské péči.“ Tu odpověděl Oldřich: „To jsem já v svém výkladu netvrdil, jestliže jste to slyšel odjinud, co mám s tím dělat?“ Pravil Prokop: „Já jsem řekl panu legá- tovi: Nastupují-li biskupové na místo apoštolů a faráři na místo dvaasedmdesáti učedníků, od koho přišli jiní, ne-li od dábla?“ A ozval se značný smích. Rokycana připojil: „Pane doktore, udělejte pana Prokopa provinciálem vašeho řádu!“ A zase byl smích.4 8. IV.: 1 Viz pozn. 1 k 2. dubnu. 2 V lat. originále nepřesně: Jan 20. 3 Petrus Lombardus; o něm v pozn. 2 k 28. lednu. 4 Palacký (IV, 70) o tomto místě praví: „Tento jest pověstný onen výjev, kterýž, co důkaz české prý nejapnosti a hrubosti, rozpi- sován byl z Basileje hned do všech krajin křestanských.“ A tamže v pozn. 93 dodává: „Aeneas Sylvius mluvil o něm v několiku spisů svých velmi ousměšně, ač velmi nevěrně.“ 174

Strana 175
Rovněž mnich Jindřich vyvraceje Oldřicha pravil: „Mluvil jsem dosti uctivě, on však příliš jedovatě proti mnichům. Radím mu, aby nevybízel druhé k odchodu z kláštera, nýbrž aby sám vzal kápi a vstoupil do kláštera.“ A nastal smích. Rovněž pravil doktor Jindřich, že církevní rady nikoho ne- zavazují, leč ty, kteří se k nim sami slibem zavážou. Rovněž: „Apoštolové byli žebraví, protože vstoupivše do domu nikdy se sami nehrnuli k obědu, nýbrž prosili o přístřeší a tak žebrali.“ Rovněž: „Třebas jsme někdy v našem řádu kazatelů postaveni v krajní chudobě, přece nikdy nechodí bratří na lože hladovi, leda když se postí.“ Rovněž usiloval dokázati, že mají kázati jen ti, kteří byli posláni. Rovněž: Každý kazatel má vynikati znamenitým životem, věděním a výmluvností, a tak, bude-li mít vážnost, bude způsobilý kázat; k první vlastnosti jsou zavázáni vši- chni kněží, ale k druhým dvěma posledním nikoli, protože mnozí mužové velikého života měli i vědění, ale protože neměli výmluvnosti, nebyli povinni kázati. Rovněž: Dvojí jsou falešní proroci podle Tomáše, totiž první, kteří kážou, ne- jsouce posláni a sami se vnucují; druzí, kteří, třebaže byli posláni, přece kážou nepravdu. Jemu Oldřich: „O prvních jsem popřel, ale o druhých připouštím.“ Rovněž: Žádný kněz nebyl posílán dále než Kristus a ten byl poslán jenom k Židům, Mat. 15, 24: »Nejsem poslán«;“ a tak nikdo není zavázán všude běhati, aby kázal. Rovněž se zeptal Oldřicha: „Povězte, od koho jste poslán, od Boha nebo od preláta?“ „Doufám, že od jednoho i druhého.“ Mnich pravil: „Kdo byl onen prelát, který vás poslal?“ Oldřich odpověděl: „Biskup, který mne vysvětil.“ Potom povstal Rokycana a pravil: „Mám za to, že bylo a jest míněním Oldřichovým, nedávati každému knězi svo- bodu, aby směl kázati, kde a jak by chtěl; ale naším míněním jest, že se to děje vysvěcením, jako světil náš arcibiskup skrze své pomocníky, tak se po jeho smrti sešlo shromáždění k volbě a osoba zvolená“ učinila příslušná opatření. Nám se 5 Misto zní: »Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského.« 6 Rokycana tím míní sama sebe. — Arcibiskup = Konrád z Vechty. 175

Strana 176
však nelíbí, že preláti, když sami nekážou, jiným v tom za- braňují.“ Potom povstal auditor chtěje dokazovati, že světští páni nemají právo odnímat statky duchovenstva, ale jestliže to někdy učinili, jako Nebukadnesar atd., učinili to proti právu. Rovněž: Třebaže vykonávali králové pravomoc nad kněžími Starého Zákona, přece z toho nenásleduje, že křesťanští králové mají právo vykonávati pravomoc nad duchoven- stvem žijícím evangelicky, protože tu není rovnosti, poněvadž kněžstvo Nového Zákona vyniká nad kněžstvo Aronovo, které bylo tělesné a předobrazné. Rovněž: Všichni svatokupci nejsou kacíři, na příklad ti, které sice podněcuje žádostivost a lakota, nikoli však věro- lomnost Šimona Maga — ten se totiž domníval,“ že se může dům Boží prodávat nebo kupovat. Rovněž řekl, že důvody, přednesené mistrem Petrem Englišem pro odnímání svět- ského majetku duchovenstva, nemají platnosti. Rovněž řekl, že se toto mínění zvláště vyronilo z Viklefa, který si sice přál biskupství, ale nemohl ho dosáhnouti, a proto povstal proti obdarovávání duchovenstva, tak jako učinil Heliodorus v II. knize Makabejských a ruku vztáhl atd., přece však byl na konec těžce potrestán. A nebyl-li Viklef potrestán na tomto světě, je trestán těžším trestem na věčnosti. Prokop požádal, aby dostal dvě hodiny, aby mohl něco povědět. Ale legát mu je neslíbil. Nadto požádal Rokycana, z Překládám podle Rybovy emendace estimantis místo Palackého estimantes. 8 Překládám pro ablatione místo Palackého pro oblatione. 9 Překládám podle Rybovy emendace „2. Mach.“ místo Palackého chybného čtení „et Mach“. V II. knize Makabejské kap. 3 se vypravuje toto: Za vlády krále Seleuka udal Simon, který se stal představeným chrámu v Jerusa- lemě, Apolloniovi, místodržiteli Coelesyrie a Fenicie, že je v chrámě jerusalemském v pokladnici nesmírně peněz a že jsou tam veliké zásoby. Apollonios to udal králi a ten tam poslal Heliodora, aby ony peníze a poklady odvezl. Ale Hospodin k modlitbám velekněze Oniáše a všeho lidu srazil Heliodora k zemi. Tehdy prosili jeho prů- vodci Oniáše, aby se modlil k Nejvyššímu za navrácení života Helio- dorovi. Oniáš obětoval Hospodinu obět a na jeho modlitby Heliodoros ožil, vrátil se ke králi a zvěstoval mu velikost skutků Božích. 176

Strana 177
aby se koncil shromáždil v pondělí, aby mohli čeští poslové pozdraviti hostitele a odejíti. Jemu na koncilu spíše vyhověli než Prokopovi, protože Prokopovi řekli: „Vy se snad ne- míníte vrátit?“ A ten odpověděl: „Bylo by mi k smrti líto, kdybych se nevrátil.“ Tak jsme šli do bytů. Po obědě jsme se opět odebrali do koncilu a usedli. Vstou- pil legát s vlečkou, při čemž nesl před ním služebník stříbrný kříž, a kardinál piacenzský přišel podobně s vlečkou. Potom povstal mistr Petr Engliš a řekl auditorovi: „Protože proti mně pronesl mnoho slov hanlivých a výsměšných, mohl bych mu to oplatiti, ale mám v úmyslu nechati toho.“ A chtěl do- kazovati auditorovi skutečnou existenci obecnou, a to proto, že auditor řekl: „Chtěl bych jísti z chleba skutečného, ale měl by jísti Engliš, kdyby mohl, z chleba pomyslného nebo z reální obecniny.“ Auditor to tedy odmítl slovy, že se to netýká látky, o kterou jde, a legát i ostatní biskupové při- svědčovali. A tak konečně připustil, že není dovoleno ani papeži, ani žádnému duchovnímu panovati, bere-li se pano- vání ve vlastním smyslu, protože ani papež, ani žádný du- chovní nemůže býti pánem ve vlastním smyslu nad statky církevními, nýbrž v nevlastním, tak jako byl Josef pánem Egypta. Potom povstal Rokycana a obral si jako námět to, že du- chovní Kristův má dosáhnouti dokonalosti, ke které Kristus zval mládence, Mat. 19, 21,1° kdežto bohatství prý »pohřižuje lidi v zahynutí«11 tělesné atd. A tak při řešení toho pravil autor: „Podle Tomáže není odřeknutí nebo také rozdělení světských statků již dokonalostí, nýbrž jenom prostředkem vedoucím k ní, dokonalost však je stav lásky.“ A tak jsme odtamtud odešli.12 10 Viz pozn. 1 k 27. únoru. 11 Podle I. Tim. 6, 9; místo zní: »Kteříž pak chtí zbohatnouti, upadají v pokušení, a v osídlo, a v žádosti mnohé nerozumné a škodlivé, kteréž pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení.« 12 Srovn. pozn. vzadu. Deník Petra Žateckého 12 177

Strana 178
10. dubna Na Veliký pátek večer, asi v jednu hodinu v noci, přijel do Basileje jeden doktor vévody savojského1 spolu s poslem téhož vévody a takřka v touž hodinu přišli k Prokopovi a Vilémovi. Nejprve začal k nim mluviti doktor jménem nej- jasnějšího vévody savojského, za druhé se omluvil pro pozdní dobu, že posel teprve zde sestoupil s koně a zítra hned zase odjede, za třetí podal zprávu a pravil: „Pan vévoda po- slal po přítomném poslovi list a uložil nám, abychom se, vaše panstvo, odebrali k vám a jeho jménem pověděli, že jest ochoten poslati své posly do Čech, kvůli svatému koncilu, jak bylo navrženo panem Vilémem, ale poněvadž doba je krátká, protože vy brzo odejdete, zamýšlí jasný vévoda po- slati své posly za vámi do Norimberka. Za čtvrté: Pan vévoda je hotov sloužiti ve všem svou osobou, penězi a lidmi tomuto vašemu slavnému království.“ Potom pan Vilém vévodovi vřele poděkoval, a tak jednou se napivše odešli. 12. dubna Na Hod velikonoční po obědě byli naši svoláni do bytu Prokopova a přišel k nim pan Zdislav požádat všechny svým jménem, aby se ještě zdrželi několik dní v Basileji, protože vyslanci koncilu nejsou dosud připraveni, ale naši uradivše se dali odpověď, že to nemohou učinit.1 13. dubna V pondělí ráno přišli jsme do koncilu a usedli; tehdy po- vstal Rokycana s výzvou, aby se obrátili ke Kristu a k jeho 10. IV.: 1 Vévodou savojským byl tehdy Amadeus VIII. Ten se r. 1434 vzdal vlády, oddal se úřadu duchovnímu a byl r. 1439 od basilejského koncilu zvolen papežem jako Felix V., ale poněvadž se mu nepodařilo odstraniti schisma, vzdal se hodností papežské a spo- kojil se titulem kardinálským. Zemřel r. 1451 v Ženevě. 12. IV.: 1 Srovn. pozn. vzadu. 178

Strana 179
slavné matce a pozdravili ji »Zdrávas Maria« atd. Rovněž řekl: „My jsme ti, »kteříž jsme se octli na konci věků«, ba i v kalu v podobě rozkolů a rozdělení, která se dějí v církvi.“ Rovněž chtěje se rozloučiti vzal si za thema ono místo žalmu 66, 8: »Požehnej nás Bůh, Bůh náš; a požehnej nás Bůh a bojtež se jeho všechny končiny země.« „V tomto výroku je naznačena trojice osob a jednota podstaty. On po- žehnej nás a toto shromáždění, aby v něm byla svatost, rozumnost, ctnost, trpělivost, vítězství“ atd. Rovněž: „Po- žehnej nás Bůh Otec, abychom byli silní proti nepravostem a k plnění dobrých skutků.“ Rovněž: „Požehnej nás Bůh Syn, abychom byli moudří, rozeznávajíce pravdu od neprav- dy“ atd. Rovněž: „Požehnej nás Bůh Duch svatý svou dobro- tou“ atd. Rovněž: „Zítra půjdeme a vy, otcové nejdůstojnější a důstojní a doktoři znamenití a ostatní v Kristu milovaní, modlete se a »žádejtež pokoje Jeruzalému«2 atd., aby jako přinesla holubice vypuštěná z archy3 zelenou ratolest, tak “ vaši vyslanci, posílaní do Čech, mohli přinésti mír a pokoj. Rovněž: „Požehnej nás Otec a uděl horlivost moci proti ne- pravostem. Požehnej nás Syn a osviť nás moudrostí, vírou a chápavostí. Požehnej nás Duch, totiž zápal v nás oheň lásky.“ Rovněž: „Ve slovech »Bojtež se ho všechny končiny země« naznačuje se jednota podstaty, abychom my všichni byli jedno přilnutím“ ke Kristovi jako údy k hlavě. Neboť jako se případek, který silněji přilne k podstatě, nesnadněji od- 13. IV.: 1 Je to ohlas I. Kor. 10, 11; Kralická překládá takto: »kteříž jsme na konci světa«. 2 Žalm 121, 6: »Žádejtež pokoje Jeruzalému, řkouce: Dějž se pokojně těm, kteříž tě milují.« 3 Podle Gen. 8, 8—11 zastavil se koráb (archa) Noemův po potopě na hoře Ararat. Tehdy vypustil Noe oknem korábu nej- prve krkavce, ale ten se vracel, protože vody ještě nevyschly. Za ním vypustil holubici, ale i ta se vrátila, když nenašla, kde by si odpočinula. Po sedmi dnech vypustil opět holubici z korábu a ta přiletěla k večeru a přinesla utržený olivový list. Tak poznal Noe, že vody již opadly. 4 Místo »in esione«, jak přepisoval Palacký, překládám podle vý- kladu Rybova »inesione« (= inhaesione). 179

Strana 180
děluje od podstaty, tak křesťan jakožto úd Kristův atd.: »Ano, zeptej se třebas hovad a naučí tě«, Job 12, 7. Bojí se totiž hovada odříznutí jednoho údu, oč více se mají báti křesťané! Potom se děkoval slovy: „Vzdáváme díky důstojnému koncilu, že jsme byli pokojně vyslechnuti a měli jsme plné slyšení, také že glejt nám nebyl porušen. Rovněž děkujeme, že mnozí jsou příznivě nakloněni Českému království, přejíce si jeho prospěchu. Rovněž děkujeme, že se mnozí z nás v městě Basileji setkali s uctivým zacházením; děkujeme také konšelům a celé obci. Rovněž žádáme, aby vaši vyslanci pracovali za jednotu, protože také budeme státi před soudnou stolicí Kristovou atd. Rovněž žádáme, aby se provedla ná- prava tak, aby vám mohl děkovati všechen lid.“ Podobně s mnichy, kteří nezachovávají svých řádů. Rovněž žádal, aby nebylo žádného strachu při vašich vyslancích o jejich glejty, „protože pro ně učiníme tolik, kolik vy pro nás. To by také bylo nejvyšší zlo, kdyby se nezachovávaly glejty, poněvadž by tehdy nebylo žádné naděje na dohodu.“ Rovněž: „Slyšeli jsme, že články nám vytýkané byly poslány do jistých zemí, jako bychom je drželi, ale odpověď jsme dosud nedali, protože jsme nedostali odpověď od koncilu o čtyřech artiku- lích; ale jestliže jste nás o nich vyslechli, doufáme, že jste je rádi a mile přijali; proto dáme odpověď v Čechách, nebo snad, vrátíme-li se, zde.“ Rovněž: „Nic jiného si nepřejeme — a to vám dáváme věděti —, jenom říditi se zákonem Páně.“ Rovněž: „Žádáme, jestliže někdo z nás zde nebo na jiném místě nerozvážně mlu- vil slovem nebo něco učinil skutkem, abyste nám to neměli za zlé, ani aby nebyly pro to porušeny glejty.“ Rovněž: „Žá- dám na Janovi z Dubrovníka, aby vzal má slova a replikoval proti nim, nikoli proti slovům donašeče, tak jako učinil na mnoha místech, v čemž se mi děje veliká křivda.“ Po něm povstal Oldřich a žádal o totéž, a to slovy: „Křivdil mně,“ ale ne pravdě, v čemž je příliš veliký rozdíl. 5 V originále chybně Job 5; celý verš v kap. 12. zní: »Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.« 6 Snad třeba podle Ryby čísti: Iniuravit místo Palackého: Mutavit. 180

Strana 181
Potom povstal Vilém Kostka, aby promluvil o králi pol- ském, a pravil: „Důstojní otcové, myslím, že vám není ne- známo, že byla sjednána jednota krále polského s Českým královstvím, a víme o značné roztržce mezi ním a Prusy“ a víme o stížnostech jedné i druhé strany před papežem i o roz- hodnutí. Víme také, že by zde chtěli někteří proti polskému králi veřejně mluviti; žádáme, abyste je nevyslechli, když je druhá strana nepřítomna, ani jim nedali víry, kdyby něco říkali. Tehdy povstal jeden bratr z řádu pruského a pravil: „Když jsem byl sem poslán od svého řádu, nemají mně oni svým poselstvem brániti; ale chtějí-li odpovídati místo něho, já je vyslechnu.“ Tehdy pravil po poradě Prokop jménem svět- ských poslů: „Čeští páni viděli velmi špatné a ohavné články proti králi polskému a naopak. Když se tedy sejdou s jeho posly v Praze — ti tam jsou vysláni, aby byl českými pány, jak řekl pan Vilém, rozhodnut spor mezi týmž králem a jeho bratrem Svidrigalem, protože se dohodli na českých pánech jako rozhodčích, jak o tom máme listy —, vzkáží (prý králi), aby také sem poslal poselstvo. Jestliže však je sem nepošle, uděláte, cokoli se vám uzdá.“ Tehdy pravil legát Julián: „Doufáme, že dojdeme k dobrému prostředku.“ A dodal: „Chtěli bychom se trochu poradit, kdybyste na chviličku vyšli.“ Ale Prokop povstav žádal, aby ho maličko vyslechli, a když začal mluviti, vyprávěl, jak požádal o dvě nebo tři hodiny k mluvení, „ale protože jsem byl požádán, abych to nechal některým otcům, chci říci jen dvě nebo tři věci. Předně, když jste se sem sešli pro nápravu obecné církve, vězte, že ji oče- kává veškeren lid rozptýlený po světě s velikým vzdycháním; vykonáte-li ji, navršíte velikou odměnu a úctu před Bohem i lidmi. Já jsem tedy pro to, má-li se vykonati potřebná ná- prava, aby se odstranilo, co bylo zle zavedeno, a aby bylo opět do běžné praxe znovu uvedeno to, co bylo opuštěno proti 7 Viz pozn. vzadu. 8 Totiž řádem německých rytířů. 9 Viz pozn. vzadu. 181

Strana 182
zákonu Božímu. Byly zavedeny: majetky kněží proti přiká- zání Kristovu, nevěstky, o nichž se nenáležitě říká, že souloží, protože když se dopustila smilství Tamar, otěhotněla,1 ale tu se ztrácí símě jako v Sodomě, a co je horší, jestliže někdy některá nevěstka počne, zahubí početí úkony po tom násle- dujícími. Proto podle mého zdání zavedlo nevěstkářství do církve všechny špatnosti, takže velmi často proti přírodě tě- lesně poznává otec dceru a syn matku. Rovněž se rozmnožila v církvi ustanovení lidská,1i o nichž Kristus: »Ale nadarmoť mne ctí, učíce učení přikázání lidských«; a Augustin v své době pravil, že je snesitelnější postavení Židů než křesťanů, protože jsou Židé podrobeni ne lidským, nýbrž božským usta- novením. Byly opuštěny: především kázání slova Božího. Neboť kdo z biskupů na celém světě pravdivě káže slovo Boží jako apoštolové? Podobně ani kardinálové ani ostatní preláti.“ Po těch slovech nastal mezi nimi značný smích. Tam a v téže době se zmínil o valdenských a tvrdil, že o nich slyšel od ji- ných zpravodajů mnoho dobrého, že jsou čistí, cudní atd. Tak jsme vyšli na přání koncilu, protože se chtěli o tom poraditi. Potom, když jsme se vrátili do koncilu, při čemž tam zů- stali jen vtělení, ale druzí nevtělení byli vyloučeni, jal se mlu- viti Julián12 a pravil: „Protože se vyskytly nové důvody, je 10 Doslovně: nadmulo se břicho její. Podle Genesis 38, 1—26 poslal Juda vdovu po svých dvou synech Tamar (Támar, Thamar) do otcovského domu, dokud by pro ni nedorostl třetí jeho syn Séla. Ten sice dospěl, ale Tamar se nestala jeho ženou. Když Juda vzká- zal, že přijde stříhat ovce, odložila Tamar vdovský šat, zavila se v rouchu a posadila se na rozcestí, kudy měl jíti její tchán. Ten ji pokládal za nevěstku a vešel k ní. Tamar ho požádala, aby jí dal za slíbené kůzle v zástavu svůj pečetní prsten, náramek a hůl. Juda poslal potom po svém pastýři nevěstce kůzle, aby od ní dostal zá- stavu, ale nenašli ji. Když mu za tří měsíce oznámili, že je Tamar těhotná, rozkázal, aby ji upálili. Tehdy mu Tamar poslala ony za- stavené věci, a tak se zachránila. Z jediného styku s Judou měla dva synky. 11 Mat. 15, 9; v lat. originále: traditiones =tradiční věci, podle Kralické: ustanovení. 12 Jeho řeči zaznamenal Jan ze Segovie v MC II, 349—350; ten 182

Strana 183
třeba o nich pojednati. Pan král, římský císař, poslal list panu vévodovi a biskupovi tu přítomnému opatřený pečetí — (byl před námi čten) —, v němž oznamuje svůj rychlý bu- doucí příchod. Proto vás tento svatý koncil žádá, abyste zde ještě setrvali až do jeho příchodu, protože doufáme, že na- stane dobrý konec, až přijde; jestliže však nemůžete nebo nechcete, vyčkejte zde aspoň šest až osm dní, a opět uslyšíme něco jistého.“ Naši tedy opět vyšedše rokovali a znovu se vrátivše pra- vili, že nemohou déle zůstati v Basileji, jednak proto, že se jeho královské veličenstvo, které velmi často zamýšlí přijíti na jedno místo, odebere z určitých a odůvodnitelných příčin na jiné, a tak by se (to) mohlo státi s jeho příchodem zde, jednak také proto, „že jsme poslali před týdnem jízdného posla do Čech, aby byl připraven glejt poslům od basilej- ského koncilu posílaným a aby byl bez průtahu dodržen v Praze termín, který má být dodržen do svátku Trojice, aby také nebyli vaši poslové v Praze dlouho zdržováni bez užitku.“ Potom žádal bavorský vévoda Vilém, zda by se to mohlo státi později; za sebe žádal, aby zůstali do tří dnů, protože mu římský král psal něco určeného jen pro něho, co nemůže tak spěšně koncilu oznámiti, ale od čeho čeká nemalé dobro. Naši však tvrdili, že se jejich odchod musí uskutečniti bez většího prodloužení nazítří; a to svrchu řečený vévoda přijal těžce. Když pak viděl Julián,13 jakož i ostatní, že nemohou pro- dloužiti náš pobyt, počal k nám obraceti jménem koncilu svou řeč, vzav si za thema část evangelia Lukášova 24, 13—33, jak šli dva učedníci do Emauz a poznali Krista podle lámání chleba a vrátili se do Jerusalema beze všeho strachu a po- chybnosti. Říkal veliké věci o koncilu, totiž, že je řízen Du- chem svatým, ba že je v něm Duch svatý přítomen, a že celá spása závisí na církvi, která je v Basileji představována kon- cilem, a že nemůže býti spásy bez ní, a podle obvyklého způ- také podává tamže od str. 348 zprávu o posledním zasedání koncilu S Čechy. 13 Viz o něm pozn. vzadu. 183

Strana 184
sobu ji chválil a pravil: „Viděli jste zde Ježíše, jako v Emau- zích, třebas ne tělesnýma očima, přece však vírou.“ Rovněž: „Koncil se nemýlí.“ Rovněž: „Kolikrát jste slyšeli koncil, to- likrát jste slyšeli Krista v Emauzích — toto slovo se vykládá jako vtělení.“14 Rovněž: „Koncil lámal chléb, když si přál vtělení.“ Rovněž: „Věřte nám, ba Kristu, který mluví v nás.“ Rovněž: „Budete vypravovati Češi, s jak velikou laskavostí vás koncil přijal, s vámi jednal a trpělivě vás poslouchal, nechav jiných věcí.“ Rovněž: „Po ničem jiném netouží než po jednotě s vámi.“ Rovněž: „Žádáme, abyste podporovali v radě vyslance koncilu, které z předních členů posíláme do Čech, atd., a abyste jim zařídili tak velikou bezpečnost, jako jste měli vy.“ Potom odpověděl na výroky Rokycanovy, na každou částku zvláště. Stran díkůvzdání: „Jsme vděčni za to, že jste vy mile přijali, co vám prokázal koncil.“ Rovněž: „Jsme vděčni, že máte v úmyslu státi za vyslanci, a věříme vám to. Potom chtěje odpověděti na slova přednesená Prokopem, pravil: „Když pan Prokop přednesl za sebe některé věci, já mu odpovím také za sebe, když se s ním přátelsky stýkám. A především mu vzdal díky za výzvu k nápravě a pravil: „Kdyby nebyla vaše záležitost stále v jednání, byli by se již o nil5 pokusili páni otcové.“ Rovněž o přijímání řekl, že není pro všechny nezbytné k spasení způsobem, kterým se říká, a „ani jsme ještě neslyšeli jediný výrok, že je to přikázání, ale slyšeli jsme hodně mnoho doktorů ve smyslu opačném.“ Rovněž o kázání slova Božího pravil, že není třeba, aby ká- zali všichni, když jsou zaměstnáni jinými nesnadnými úkoly a také když kážou skrze jiné. A k trpění hříchů pravil: „Ne- schvalujeme hříchy, ale naprosto nemůžeme všechny stavo- vati na soudu práva, a proto je musíme trpěti, ale neschva- lujeme je.“ A o majetcích pravil, že mohou duchovní míti statky movité i nemovité, ale nevládnouti jimi, nýbrž rozho- dovati o jejich užití. 14 Srovn. v Pseudo-Bedových Interpretacích (E 162 připravova- ného vydání Rybova): »Emaus — mátě kvapiec nebo žádost rady.« 15 t. j. o nápravu církve. 184

Strana 185
Rovněž o ustanoveních (tradičních) pravil: „Kdyby se chtěl pan Prokop v lidských (tradičních) ustanoveních držeti výroků Augustina k Januariovi (kterého se dovolá- val), hned bychom byli svorní, protože ten drží sedm svá- tostí církevních, sám sloužil v ornátě, své výroky a spisy podrobil soudu církve.“ Potom povstav pravil: „Poroučím vás Otci i Synu i Duchu svatému,“ při čemž učinil znamení kříže nad našimi a usmíval se. Tehdy také naši povstali. Julián pak vztáhnuv k nim ruku pravil: „Podejte mi ruce.“ A tak mu ji někteří podali, Rokycana však po podání ruky zvučným hlasem pronesl: „Požehnej a zachovej Pán toto místo v míru a pokoji!“ Když jsme chtěli již odejíti, přiběhl našim do cesty jeden velmi tučný arcibiskup italský a takřka s pláčem jim podal ruku. A tak jsme odešli do bytů. Téhož dne předložil jeden vtělený našim toto psaní, jehož doslovné znění jest:* „»Vstal Pán právě a ukázal se Šimo- novi.«16 Proto sám od sebel vyzývám, napomínám a radím, mužové, jste-li apoštolští, katoličtí, račte zde s apoštoly, apoštoly, apoštoly, s muži věřícími a světly světa zůstati až do svátků svatodušních; a jestliže ne všichni, aspoň du- chovní, takže by se světskými členy šli naši vyslanci a byli rukojmími za vás a vy zůstanouce za ně. Tak by se děl ply- nulý postup od vašich k našim a od našich k vašim bez úhony; zatím by přítomní členové koncilu spolu s vámi pro- vedli nápravu především u sebe samých, srovnajíce se s apoštoly tak, že by před uplynutím svatodušních svátků planuli světlem, že by potom stačili osvítit a zapálit celý ostatní svět. A je opravdu třeba, aby jsouce na koncilu na- pravili především sebe samy, mají-li s úspěchem napraviti jiné. A třeba doufati bez pochybností, jestliže zaliti onou horlivostí, s kterou zůstali apoštolové v těch dnech v Jerusa- * Tuto část, která je v rukopise pražské kapituly (O. XXIX) na začátku (list 1—3), položil Palacký na konec, protože je podle něho (str. 383 p.) zřejmé, že jí autor uzavřel své dílo. 16 Luk. 24, 34. 17 Překládám podle Rybovy emendace ultro místo Palackého ultra. 185

Strana 186
lemě, zůstanete k převeliké radosti zde, že se toto místo na- praví ve věcech a osobách tak, že se patrně oheň lásky ho- roucně rozhoří a zaplane po koutech světa. »Kdo ví, nebu- de-li želeti Pán«1s atd. A nevadí, řekne-li se: Rozhodli jsme se pro návrat a už jsme ho ohlásili velmi mnohým, a bylo by hanba nyní mě- niti úmysl, protože všichni apoštolové změnili dnes úmysl. A je znakem moudrého měniti rozhodnutí; stud má i stařec, obavu před neslávou, jak praví Albert Veliký. Nepřišli jste však, abyste udrželi nebo obdrželi prázdnou slávu, nýbrž pro slávu Pána našeho Ježíše Krista, který dnes nazpět přivedl prchající apoštoly a opět sjednotil vjedno slovy: »Pokoj vám«19 atd., který odvedl mnohé, Marii Magdalskou2 a jiné od prvotního předsevzetí. A nedostává-li se vám peněz, bude možno postarat se o vás půjčkou nebo jiným způsobem. Také by vám nemělo být těžké, kdybyste žili aspoň na čas v naprosté chudobě jako apoštolové k většímu vítězství Ducha svatého. Neboť co to znamená? Vaše slova velmi správně obviňují náš život v mno- hých ohledech, ale také vaše skutečná životospráva průkazně obviňuje vaše slova. A vyznávám, že přímé panování nad majetky církevními nenáleží duchovním, protože náleží Pánu našemu Ježíši Kristu, který je náčelníkem a hlavou církve, o čemž viz 18 Podle Jonáše 3, 9: »Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti toho Bůh; neodvrátí-li se, pravím, od prchlivosti hněvu svého, aby- chom nezahynuli.« 19 Jan 20, 19—21: »19. Když pak byl večer toho dne, kterýž jest první po sobotě, a dvéře byly zavříny, kdež byli učedlníci shromáž- děni, pro strach Židovský, přišel Ježíš, a stál uprostřed, a řekl jim: Pokoj vám. 20. A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zrado- vali se učedlníci, vidouce Pána. 21. Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás.« 20 Jan 20, 1—18: Marie Magdalská šla ráno za tmy ke hrobu Ježíšovu, ale našla kámen odvalený. Když potom stála plačíc u hrobu, zjevil se jí Ježíš. 17. »Dí jí Ježíš. Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu. 18. Přišla Maria Magdaléna, zvěstující učedlníkům, že by viděla Pána, a že jí to pověděl.« 186

Strana 187
(v Dekretu) ... v kap.: Když z něho, o volbě kn. 6,21 nýbrž duchovním náleží jen užitkové panování nad církevními ma- jetky, nikoli jen prosté, jako u laiků, nýbrž omezené třemi podmínkami, aby je totiž vynakládali jen na pouhou nezbyt- nost, na vydržování představených a na udržování pohostin- ství, o čemž kap. o mniších o prebendách,22 takže je nesmějí převáděti k jinakému užití mimo hranice oněch tří podmínek. A proto (za to) lépe znějí tato slova »přímé a užitkové pano- vání« podle mého zdání než »světské a hmotné« podle le- gistů, z nichž většina tvrdí, že není možno zříci se přímého panování, jak je patrné při dědici ve vztahu k odkazu atd., ačli se nechcete opírati o to, že se věc nenazývá moje nebo tvoje, leč podle občanského práva, podle textu 8, oddíl »Jakým právem«.23 Ale po mnohých výkladech, týkajících se jen opravy slov, vyšlo by to na stejné. Proto nechť postačí zatím tato poznámka. A myslím, že vím jedno: Kdybyste byli přišli jako praví mužové apoštolští, v stravě a oděvu, v chudobě a náleži- tostech, rozníceni láskou s apoštoly, že byste byli zapůsobili na celé křesťanstvo milionkrát více než všemi svými rozpra- vami. A tak jestliže duchovenstvo zde shromážděné napraví sebe samo a ukáže vůči jednotlivcům známky zapálené lásky, napraví takováto náprava jiné, zde nepřítomné, a po nich další dokonaleji než sto tisíc svazků písemností. Neboť co je to, že zde meškáme již tak dlouho a skoro nikdo nedochází k opravdovému skutku nápravy, nanejvýš jen k názvu a slovu, ale nad to není přece podle Seneky nic snazšího! Neboť hodně víme a mluvíme, ale je třeba přejíti od slov k činům; a vy se můžete přičinit, aby se to uskutečnilo, jestliže zde, jak doufám, zůstanete. Vždyť jsem byl nedávno v Italii, ve Francii, v Dolním a Horním Německu, v Anglii a v Irsku až na konci světa »ne jako zběh, nýbrž jako zvěd«,24 zda je ve 21 V Corpus iuris canonici. 22 V Corpus iuris canonici. 28 V Corpus iuris civilis. 24 Citát ze Seneky (z Epištol), který těmi slovy vyjadřoval jako stoik své knižní výlety do tábora epikurovců (Ep. I, 2, 5). 187

Strana 188
světě nějaký pevný sloup církve, ale ach, žel, žel, nic jsem nenašel, leda jen téměř úpadkovou ochablost všude. Zůstaňte tedy, mužové v Kristu milovaní, aby k nám i k vám brzy přišla síla Ducha svatého; neboť sedmnáctého dne měsíce června, který bude, tuším, brzo po svatodušních svátcích, tehdy bude úplné zatmění slunce a tak veliké, jako nebylo od doby, kdy Kristus Pán visel na kříži. A kdykoli předtím došlo k takovému zatmění, od počátku světa až do oné doby, vždy nastala obecná proměna všech stavů, totiž kněžstva, rytířstva i lidu, na příklad za času Noe, přestěho- vání Abrahamova, Mojžíše atd., jak veřejně kázal v Sieně za přítomnosti mé a četných jiných bratr Mikuláš z řádu kaza- telů od svatého Geminiana, který, jak se vypravuje, vysvo- bodil svou moudrostí Sienu a Luccu z rukou Florenťanů a Benátčanů. A kdo ví, zda se neobrátí Pán a nedá s novým zazářením přirozeného slunečního světla25 v společném zá- vodu běžeti novému světlu duchovnímu za nápravu všech nás. Ó dobrý Ježíši, vtiskni do myslí, co nemám sil napsati, a nechť vámi pohnou k témuž rozhodnutí slova bratra Vin- cence z řádu kazatelů, většího kazatele, než jaký se za sto let vyskytl ve Španělsku a Italii a po celém světě; neboť tento převeliký kazatel veřejně kázal a napsal, že je pravdě- podobno, že nastanou podivné proměny v tom roce 1433, v kterém žijeme, a dokazoval to různými výroky a slovy sva- tých. A třebas nevěřím, že se to stane přesně tak, jak píše, přece myslím, že se za podobnými událostmi skrývá Duch svatý, jak obyčejně činívá obecně při náznacích. A stane-li se nějaká změna, jak píše výslovně nebo v náznacích, dohaduji se, že se začne při novém pohledu na plný kotouč světla slu- nečního, a snad to bude rok obnovy, kdy se hvězdy vrátí na místa svého stvoření a kdy se spíše bude hleděti na jednot- livé věci (a ....).26 Zdá se totiž, že jsme na konci sloupu Danielova,27 jehož 25 Rozuměj po skončeném zatmění. 26 Místo je neúplné; v lat. originále je pouze: et quando potius singulis attentis. 27 Místo: sloupu mělo by být spíše: sochy. Je to narážka na 2. ka- pitolu Danielovu, v níž Daniel vyložil králi Nebukadnesarovi jeho 188

Strana 189
jedna noha je železná a druhá hliněná, jako je v dnešní mo- narchii jedna noha železná válek, druhá noha je hliněná, totiž plná pozemských rozkoší, takže se zdá, že dnes všechno volá, aby se konalo valné shromáždění kněžstva s papežem, rytíř- stva s císařem a národů vjedno, protože hlavy tak zeslábly atd., tak aby se všechno obnovilo do stavu ctností. Za druhé: V »Papežské knížce«, to jest v knize, která po- jednává o budoucích papežích, jsem se dočetl o nynějším pa- peži Eugenovi, že až zčerná největší stálice, tehdy on sestoupí do nízkých oblastí. A co jiného se může v dané věštbě ozna- čovati největší stálicí nežli slunce, které může býti nazváno největší stálicí od »stojím, stojíš, státi«. A co jiného má se rozumět slovem »zčernati« nežli zatemniti se. Protože Duch svatý vždy mluví obrazně, lze tedy rozuměti tak, že »až nej- větší stálice zčerná«, to jest až se slunce zatmí, tehdy papež »do nízkých oblastí«, to jest k níže položeným, tedy sever- něji ležícím, totiž sem do Basileje sestoupí jako dobrý pastýř k svým ovcím, nebo »do nízkých oblastí«, t. j. k stavu niž- šímu, nebo »do nízkých oblastí«, t. j. k nízkým v řádu; píši tu jenom dohady, kdybys ty vytušil z onoho výroku něco ji- ného,28 vztáhni to na nynější poměry a zůstaň až do onoho času2 tady na místě. Ve jménu Páně chcete odejíti, výteční mužové, a já vás ve jménu Pána Ježíše Krista, t. j. jeho silou a jeho slávou, vy- zývám a napomínám, a mohu-li něco, duše vaše zapřísahám, abyste zde ráčili setrvati aspoň do nejbližší neděle průvodní,30 sen, že totiž viděl velikou sochu, jejíž hlava byla ze zlata, prsy a ramena ze stříbra a břicho i bedra z mědi. A ve v. 33 se praví: »Hná- tové jeho z částky z železa a z částky z hliny.« Zlatá hlava je Ne- bukadnesar, po něm přijdou tři království nižší. »40. Království pak čtvrté bude tvrdé jako železo.« »43. A že jsi viděl železo smíšené s hlinou ničemnou, ukazuje, že se přízniti budou vespolek lidé, a však nebude se přídržeti jeden druhého, tak jako železo nedrží se s hlinou.« 28 Pisatel úmyslně volil odlehlé a hledané výklady věštby, neod- važuje se svěřit papíru výklad nejjednodušší, na nějž má čtenář při- padnout, totiž ad inferos = do pekla. 29 t. j. do smrti papežovy, očekávané k 17. IV. 1433. 80 t. j. do první neděle povelikonoční, tenkrát 19. dubna. 189

Strana 190
a nedávejte na sobě znát tak velikou tvrdost, tak jako za- tvrzelí, že byste se zdráhali zůstati tři čtyři dny, když jste o to žádáni jménem celého koncilu, jménem krále, jménem vévody a jménem každé duše na koncilu takřka sklánějící kolena, aby vás poprosila za tak málo dní atd., protože to bude špatně zníti všem a tvrdost ducha se nelíbí Duchu sva- tému a jeho dobrotě, a tvrdost však nikdy nezůstala neod- měněna. A nechť nevadí, že jste již vzali odpuštění, když ma- ličké setrvání nebude se zřením na dovolení považováno za nic, kdežto se může v oněch zcela málo dnech mnoho věcí ohlásit, uslyšet a zařídit pro dobro vaše i jiných. A kéž byste zde ponechali alespoň dva z vás, totiž faráře pražskéhos1 a mistra Petra Engliše až do svatodušních svátků; aby z každého druhu zpěváků2 a z každého druhu tvorů zůstali v arše Noemově, 33 t. j. v církvi Boží a obecném koncilu, v kterém vidíte se stkvíti tolik a tak znamenitých otců. A tak byste také mohli býti vždy lépe zpravováni o tom, co se zde vykonalo a má vykonati. Bude to také hanba, když tu bude nepochybně něco předneseno proti králi polskému, jestliže vy, kteří jste mu nakloněni a umíte odpověděti na to, co se mu vytýká, nechcete setrvati těch několik dní, abyste aspoň nějak hájili čest jeho i svou, zvláště když zde nikdo nebude obhajovati jeho čest, a tak zůstanete vy i on od mno- hých obviňováni. »Navrať se tedy, ó Sulamitská«,34 »přísa- hou tě zavazuji skrze srny«,3 protože »milý stojí za stěnou a dívá se na nás skrze mříže«,s touže říci: „Pokoj vám!“ 31 T. j. Jana Rokycanu. 32 V lat. originále (i v rukopise) je: musicorum. Snad ohlas Para- lip. II, 5, 13 (Kralická má překlad trochu volnější): »Nebo měli ti, kteříž spolu troubili v trouby, a zpěváci vydávali jeden zvuk k chvá- lení a oslavování Hospodina; a když povyšovali hlasy na trouby a cymbály i jiné nástroje hudebné, chválíce Hospodina a řkouce, že dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho: tedy oblak na- plnil dům ten, totiž Hospodinův.« 33 Podle Genesis 6 rozkázal Hospodin Noemovi, aby si před hro- zící potopou vybudoval koráb. »19. A ze všech živočichův všelikého těla, po dvém z každého uvedeš do korábu, abys je živé zachoval s sebou; samec a samice budou.« 84 Píseň písní (Cant.) 6, 12: »Navrat se, navrat, ó Sulamitská, navrat se, navrat, at na tě patříme.« 190

Strana 191
Ó duchovní pastýři Pražanů! Pro všechny duše světa, ony i jiné, rač zde zůstati až do svatodušních svátků atd. Ó Engliši, který jsi byl snad přenesen jako anděl na posilu dobrým, rač se nakloniti k setrvání do svátku výše řečeného. Ó hejtmane Prokope, který jsi snad veden Duchem svatým k nápravě každého stavu, kněžstva, rytířstva a lidu, zařid to podle možnosti, aby zde zůstali řečení dva mužové až do svátku svrchu dotčeného, bez jakékoli překážky. Uvažte při tom, že naši jdou s vámi, v což jste přece nemohli doufati; proto se nemůže říci, že jste utekli před plnou odpovědí. Neboť jste dnes prosili, žádajíce od Pána Boha světlo pro osvětlení naší temnoty, aby byl učitelem a vůdcem v našich jednáních sám Pán Bůh; ale v které době možno čekati spíše osvětlovatele, učitele a vůdce v jeho slovech než o svatoduš- ních svátcích tohoto roku, který je třicátý třetí po tisíci a čtyřech stech atd. Ježíše. A je velice podivné, že bylo na za- čátku tohoto roku38 zatmění měsíce, a o svatodušních svátcích bude úplné zatmění slunce, zvláště při čísle roku, v kterém podle jiných byl Pán umučen, totiž třiatřicátém roku po roce 1400, v roce, o kterém je obecná pověst, že se v něm stanou podivuhodné věci, a na pověsti něco bývá podle Filosofa.3 A věru, při tom, který jest živ na věky, zdál se mi sen, že jsem viděl na nebi tři měsíce, neobyčejně krásné, a celé ostatní nebe plno měsíců; a proto nepochybuji, že se každý stav brzo změní, kněžstvo, rytířstvo a lid, zvláště když nic násilného nemá stálosti, a každý z těchto stavů zašel za své meze a tím se nachýlil od své dokonalosti a od svého řádu, který je nejkrásnější věcí na světě. A se vší určitostí jsem viděl anděla se srpem v ruce, srp pak kosil rostliny veliké a 35 Podle Písně písní 2, 7: »Zavazuji vás přísahou, dcery Jeruza- lémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.« 86 Podle Písně písní 2, 9: »Podobný jest milý můj srně aneb mla- dému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.« 37 V latině slovní hříčka: Anglicus (Angličan) — angelus (anděl). 38 6. ledna 1433. 39 Aristotela. 191

Strana 192
vysoké, ale malé rostliny jako nízké zůstávaly neporušeny. Buďte tedy ponížení a zůstaňte, a doufám, brzy uvidíte věci podivuhodné, že se snad nevěstka,4° která smilní s rozmaři- lými králi a ve světě chodí nad vodami, t. j. nad bohatstvím, které přitéká a odtéká, napraví takovými prostředky, které se budou líbiti vám i ostatním na světě. Neboť je pověst, že si přejete, aby kněžstvo nemělo nic, a duchovenstvo si nyní přeje, aby mělo v majetku všechno, střed pak toho jest, aby žilo kněžstvo společně pod jednou střechou, při jednom stole, v jedné ložnici, to jest, aby žil společně papež se všemi kardinály, biskup se svými kanov- níky, probošt se svými kolegiáty a farář se svými kaplany atd. A tak by bylo kněžstvo nejchudší i nejbohatší, protože by neměl žádný nic vlastního, a nejbohatší, poněvadž, kde je nyní tisíc služebníků, tisíc domů, tisíce zlatých na děti atd., tehdy by stačilo málo toho na množství duchovních; a kdyby bylo třeba poslat posla, byl by vypraven z celé pospolitosti a mohli by být v tomto společném životě stejně hloubaví, jak činní4l a jeden by vedl druhého k ctnostem. Tehdy by se ne- mohli přilepiti ke kněžstvu přátelé, šaškové a opilé nevěstky,42 jak to dělají dnes; o tom viz v kapitole »Protože o životě a cti duchovních«.43 Ať je cokoliv ze všech věcí svrchu řečených, nechť na vás zapůsobí také mnohá znamení v tomto městě k domnění, že v něm dojde k velikému dobru, ale tak, že budete pro po- rozumění jim předpokládati, že se vzhledem k Bohu všemo- houcímu neděje nic náhodného nebo nahodilého, jak o tom pojednávají a vykládají filosofové v druhé knize spisů filoso- fických. A při tomto předpokladě nejprve pozorujte, že zdejší město má ve znaku černou pastýřskou hůl v bílém poli,44 a opravdu 40 Podle Apokal. 17, 1—5; srovn. pozn. 2 k 16. březnu. 41 T. j. překlenul by se protiklad života hloubavého a života čin- ného. 42 Překládám podle emendace Rybovy: scurrae et potulentae meretrices misto Palackého: currepotulae et meretrices. 43 V Corpus iuris canonici. 44 Vlastně biskupskou berlu, spojenou dole s rybářským bodcem. 192

Strana 193
je potřebí, aby se ona pastýřská hůl stala bílou a zlatou pro celý svět, dříve než se vzdálí koncil z místa, neboť hned by nastaly ve světě novoty proti duchovenstvu. Za druhé: Basilej se nazývá podle baziliška, který je krá- lem jedovatých ještěrů, a to proto, když se zde skrýval bazi- lišek mezi třemi vrchy a jeho pohledem byli mimojdoucí po- stihováni nákazou, že dal svatý císař Jindřich, vévoda bavor- ský, postaviti loď pokrytou zrcadly45a a spustil ji po Rýnu, 45 Bazilišek (z řeckého basiliskos = malý král, latinsky regulus, protože je králem všech plazů) byl v pověstech a pohádkách netvor, který se vylíhl z vejce (bez žloutku), jež snesl starý kohout do hnoje a jež vyseděl buď had nebo ropucha. Měl podobu kohouta, ale s dračími křídly, orlím zobákem, ještěrčím ocasem a s korunkou na hlavě. Zdržoval prý se ve sklepích, ve skalách, kde hlídal poklady, a zvláště rád v hlubokých studnách. Jeho dech byl jedovatý, pod ním usýchala tráva a pukaly kameny. Ale nejnebezpečnější byl jeho bodavý pohled, který usmrcoval lidi i zvířata anebo je uváděl v ztrnulou nehybnost. Nejúčinnější zbraní proti němu bylo přiblížiti se k němu se zrcadly; když v nich uviděl vlastní pohled, zahynul. Basilejský bazilišek byl podle městské „Červené knihy“ [Liber rufus] VIIIb, vydané v Basler Chroniken, 1890, 4, 150, zabit ve studni koželuhů (in fonte cerdonum, Gerberbrunnen). Podle pozn. 5 na str. 149 tamže objevuje se pověst o něm po prvé v plném zpra- cování v kronice curyšského Anonyma, Chronik der Eidgenossen- schaft r. 1541, srovn. Basler Kirchenarchiv Cod. C I 6, Bl. 46. Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens, 1927, I. s. v. Basi- lisk str. 936 uvádí zprávu, že r. 1474 odsoudila rada v Basileji k smrti jedenáctiletého kohouta, který prý snesl vejce, dala mu 4. srpna stít hlavu a hodit ho do ohně; i vejce bylo slavnostně upá- leno. Jindřich II., císař německý, nar. 973, † 1024, syn Jana II. Škorpi- vého, vévody bavorského, byl příznivcem Basileje. 45a V lat. originále: navim coopertam speculis. Tvar speculis je bud 6. pád mn. od speculum =zrcadlo nebo od specula = hlídka. B. Ryba a Dr P. Kölner z Basileje soudí, že tvar speculis je od specula. Ale Dr N. Dürr a prof. Dr Kaegi z Basileje jsou toho názoru, že se zde míní zrcadla a že bazilišek byl usmrcen svým pohledem, který se v nich odrážel. P. Kölner laskavě sdělil, že podle záznamu z r. 1448 v Basileji byl zabit bazilišek při založení města v jeskyni na místě pozdější studně koželuhů. Tohoto baziliška si vzali Basilejští za držiče svého znaku (srovn. i příl. č. 37); v starém rukopise z r. 1448 je k tomu i verš: Deník Petra Žateckého 13 193

Strana 194
a tak byl bazilišek usmrcen, a tehdy vzniklo město a dostalo jméno Basilej od baziliška. Ó Ježíši, co je to loď pokrytá zrcadly, ne-li obecná církev naplněná dobrými lidmi? Co je bazilišek, skrývající se mezi třemi vrchy, ne-li Lucifer skrý- vající se pod trojím stavem, totiž kněžstvem, rytířstvem a lidem, nedovolující nikomu bezpečně přejíti přes ně? Je tedy třeba, aby byl tímto způsobem zahuben ve svých počinech. Za třetí: Nacházíme v kronikách, že se toto město kdysi nazývalo »rajskou bránou« pro výbornou zemi, která je mezi tímto městem a Štrasburkem, a opravdu možno doufati, že se nám zde brzo otevře více než kdy brána do ráje, budeme-li jen chtíti. Za čtvrté: Toto město leží v zemi, která se nazývá tak jako radost;“ a opravdu v ní najdeme radost, budeme-li jen chtíti, radost z míru světa a jednoty všech stavů i krajin, zůstane- me-li atd. Toto město je rozděleno řekou Rýnem a jedna část patří do diecése kostnické a druhá do diecése basilejské. Ejhle, koncil basilejský je pokračováním koncilu kostnic- kého! Za šesté: Zde se razí zlatníky47 s obrazem Panny Marie, jejímuž kostelu48 se celé toto město považuje za podřízené, a každého roku jí přísahá poslušnost a každý každého roku jí platí daň; kéž se stane mateřským klínem té Panny Marie a kéž se vztyčí v síť duší, ve stan rytířstva a nejzdravější přístřeší lidu, a za to nechť se kněžstvo modlí, rytířstvo ať to brání a lid ať pro to pracuje. Za sedmé: Rytířstvo tohoto města nosí jako zvláštní znak hvězdu; naděje v slávu Marie, na jejímž klíně a v tomto městě se nejdokonaleji shodnou všechny stavy, kněžstvo, ry- Basellischgus, du giftiger wurm und böser Fasel, Nu heb den schilt der wirdigen stat Basel (Bazilišku, ty jedovatý ještěre a zlé plémě, nuž zdvihni štít důstojného města Basileje). 46 Švýcary — franc. Suisse, něm. Schweiz. Pisatel měl povědo- most o Pseudo-Bedových výkladech hebrejských jmen, kde se čte: »Sus =gaudium vel leticia, v starém českém překladu: Sus = veselé nebo radost« (S 686 připravovaného vydání Rybova). 47 Viz obr. přílohu č. 32. 48 Katedrální chrám (Münster) v Basileji je zasvěcen P. Marii. 194

Strana 195
tířstvo a lid, více než v ostatních městech světa k obzvláštní slávě, doufám, Boha všemohoucího.“ Tak onen v plném znění. 14. dubna Nazítří pak, to jest v úterý po Božím hodu velikonočním, odjeli jsme ráno po snídani z Basileje.*) *) Když byla kniha v tisku, dostal jsem laskavostí p. Dr N. Dürra, ředitele historického musea v Basileji, zprávu o rukopisu Deníku Petra Žateckého, který je v tamním rukopisném oddělení. Nemohl jsem již provést srovnání tohoto rukopisu s manuskriptem O XXIX kapitulní knihovny pražské; učiním tak, dočká-li se kniha dalšího vydání. 195

Strana 196
POZNÁMKY Prameny Příslušnou literaturu o koncilu basilejském a jednání Čechů s ním, vydanou do r. 1901, sebral a zhodnotil Lad. Hofman ve své důkladné studii: »Husité a koncilium Basilejské v letech 1431 a 1432« v ČČH VII, 1901, 1—7, a podrobně (do r. 1915) G. Wolf: Quellenkunde der deutschen Reformationsgeschichte. Erster Band: Vorreformation und Allgemeine Reformations- geschichte, 1915, 89—108 (Baseler Koncil). Hlavní prameny pro dějiny basilejského koncilu a tím také pro jednání českého poselstva na něm od 4. ledna do 13. dubna 1433, které stručně zaznamenal Petr Žatecký ve svém Deníku, jsou v těchto sbírkách: H. Canisius: Antiquae lectiones seu antiqua documenta ad histo- riam mediae aetatis illustrandam nunquam edita (v 6 svazcích, Ingolstadt, 1601—1604); nové přepracované vydání pořídil Basnage: Thesaurus monumentorum ecclesiasticorum (7 svazků, Antverpy, 1725). Edm. Martène a U. Durand: Veterum scriptorum et monumento- rum historicorum, dogmaticorum, moralium amplissima collectio, díl VIII, Paříž 1733. J. D. Mansi: Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio etc. (sv. XXVIII—XXXI, Benátky, 1759—1798; přetisk [fototisk] 1901—1927); jednání Čechů s koncilem je hlavně ve sv. XXIX až XXXI. [Cituji: Mansi.] Monumenta conciliorum generalium saeculi quinti decimi (1857 až 1896), Consilium Basiliense. I. (Vydávala vídeňská akademie věd.) [Cituji: MC.] V I. svazku jsou dvě obšírné práce Dr Jana Stojko- vice z Dubrovníka, obě vydané Fr. Palackým: »Initium et prosecutio Basiliensis concilii«, jež na str. 1—131 podává události od 9. října 1417 do 19. listopadu 1431, a »Tractatus, quomodo Bohemi reducti sunt ad unitatem ecclesiae«; tam na str. 133—186 jsou události od 15. října 1431 do 10. března 1433. Obě práce jsou nedokončeny a toho třeba litovat, protože Jan z Dubrovníka, jeden z horlivých účastníků koncilu a také z hlavních oponentů proti jednomu ze čtyř artikulů hájených husity, totiž o přijímání pod obojí způsobou, za- pisoval i při své rozvláčnosti události svědomitě a vkládal do svého vypravování četné listiny. K Deníku Petra Žateckého se vztahují zprávy Jana z Dubrovníka v MC I, 258—286. 196

Strana 197
Mimo to jsou vedle Deníku Petra Žateckého (str. 287—357) v I. svazku: Aegidii Carlerii liber de legationibus concilii Basiliensis pro re- ductione Bohemorum (na str. 359—700 popisuje jednání pěti posel- stev koncilu v Čechách od 14. dubna 1433 do 25. února 1436). Thomae Ebendorferi de Haselbach Diarium gestorum per legatos concilii Basiliensis pro reductione Bohemorum (na str. 701—783 vy- pravuje o jednáních vyslanců koncilu s Čechy od 7. června 1433 do 20. července 1436). Johannis de Turonis regestrum actorum in legationibus a sacro concilio in Bohemiam (na str. 785—867 podává stručné zápisy o jednáních od 4. ledna 1433 do 16. června 1437). Ve svazku II. a III. je velmi obšírná práce Jana ze Segovie »Historia gestorum generalis synodi Basiliensis« (II, 1873, III, část 1—4 1886—1896, konec až 1930 v Basileji). O jednání koncilu s Čechy vypráví ve sv. II. na str. 298—325. Ovšem tyto starší sbírky nevyhovují už dnešním požadavkům edičním. Zejména vydání Histo- rie Jana ze Segovie je velmi chatrné. Prameny jsou také v díle J. Hallera: Concilium Basiliense. Studien und Quellen zur Ge- schichte des Concils von Basel (Basilej 1896—1900); II. svazek „Die Protokolle des Concils“ (1431—1433) neobsahuje však oficiální pro- tokoly a všechna jednání sboru, jsou tam stručná soukromá »ma- nualia«, která si pořizovali koncilní notáři, zejména Petr Bruneti. Našeho poselstva se týkají zápisy v II. sv. od str. 305—386 a v V. sv. (Tagebücher und Acten), který vydali G. Beckmann, R. Wacker- nagel a G. Coggiola v Basileji 1904 (Tagebuchaufzeichnungen 1431 až 1435 und 1438 etc.), str. 34 až 52 [cituji CB]). Konečně velmi cenný materiál mají také Deutsche Reichstags- akten (RTA, dil IX, vyd. 1887, XI, vyd. 1898, X, 1. část, vyd. 1900). Některé zprávy jsou i v dílech Eneáše Silvia Piccolominiho, na př. v jeho »Historia Bohemica« a »Commentarius de rebus Basiliae gestis« (ve FRA 67); ovšem o nějaké hodnověrnosti historické ne- může být u něho při jeho příkré zaujatosti proti českým kacířům ani řeči, jsou to spíše žurnalistické zápisky, osvětlující dobové pro- středí a mající někdy i ráz anekdotický. V Praze máme velmi vzácnou památku v knihovně metropolitní pražské kapituly; je to: Sborník Matěje Loudy z Chlumčan, který si dal pořídit v Basi- leji; obsahuje tyto zápisky (latinsky): 13—13b uvítací řeč kardinála Juliána, 14° — 625 repliku Mikuláše z Pelhřimova proti mistru Jiljímu Charlierovi, odpůrci these o trestání hříchů, thesi Oldřicha ze Znojma o třetím artikulu o svobodném kázání slova Božího, 635 — 78b 197

Strana 198
168a — 1935 194a — 202b 203a — 209b 211 první, druhý a třetí akt Jindřicha Kalteisena proti tře- tímu artikulu, hájenému Oldřichem ze Znojma, thesi M. Petra Engliše o světském panování kněžstva, repliku M. Petra Engliše proti auditorovi Janovi Palo- marovi, písemné sepsání Jana Palomara proti M. Petru Engli- šovi v pondělí masopustní o vigilii Matějově, poslední repliku Jana Palomara proti M. Petru Engli- šovi v úterý po Květné neděli; mimo to dva zápisy o jednání koncilu s papežem Eugenem IV., odpověď, danou na sněmu království Českého vyslancům basilejského koncilu 7. února, 212° — 219b ratifikaci kompaktát r. 1436. (Srovn. Ant. Podlaha, Doplňky a opravy k soupisu rukopisů metropolitní kapituly pražské, 1928, str. 31, MS I. LXXVII.) U nás vydal F. M. Bartoš v Archivum Taboriense I (1935) »Ora- tiones, quibus Nicolaus de Pelhřimov, Taboritarum episcopus, et Ulricus de Znojmo, Orphanorum sacerdos, articulos de peccatis publicis puniendis et libertate verbi Dei in concilio Basiliensi anno 1433 ineunte defenderunt«, a samostatně: »Peter Payne pro Bohemis«, 1949; tam je Petri Payne Anglici Positio, replica et propositio in concilio Basiliensi a. 1433 atque oratio ad Sigismundum regem a. 1429 Brati- slaviae pronunciatae. Vydání těchto projevů, které na koncilu před- nesli Mikuláš Biskupec, Oldřich ze Znojma a Petr Engliš, je cenné. Soupis o tom, kde jsou zachovány nebo vydány Rokycanovy řeči na koncilu basilejském, zejména jeho obrana kalichu a odpovědi mluvčímu koncilu Janu z Dubrovníka, podal F. M. Bartoš v práci »Literární činnost M. J. Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna« (ČA III, č. 9, 1928, str. 25—30). O konciliu basilejském je důležitý spis biskupa K. J. Hefeleho, Conciliengeschichte VII, 1874; ovšem lepší než německý originál je jeho rozmnožené pokrokovější francouzské zpracování »Histoire des Conciles«, které pořídil H. Leclerq (1907—13), a to díl VII, 2. Soupis novější literatury do r. 1930 se najde u Dahlmanna- Waitze, Quellenkunde der deutschen Geschichte, 9. Aufl. 1931. O koncilu pojednává i J. Hergenröther v Handbuch der allgemei- nen Kirchengeschichte, 1911—17; 1925. Některé podrobnosti podává i R. Wackernagel, Geschichte der Stadt Basel, I, 1907, 500 nsl. Pro dějiny papeže Eugena IV. a pro jeho poměr ke koncilu a k husitství stále zůstává cenným dílo M. Creightona, A history of the Papacy during the period of the Reformation, Londýn 1882 (zejména II, str. 31—272). Z novějších prací sem hledí: N. Valois, Le pape et le concil, 1910. 84a — 118a 119a — 143b 1443 — 167 198

Strana 199
V českém dějepisectví zpracovali jednání na koncilu basilejském dosud nejdůkladněji: Fr. Palacký: Dějiny národu českého: Kniha třináctá, článek druhý: Čechové v Basileji (vyd. M. Novotného 1939, str. 47—76) a W. W. Tomek, Dějepis města Prahy IV2/1899: Od vítězství u Do- mažlic až do úmluv o jednání s koncilem basilejským. Jednání s kon- cilem basilejským až do prvních návrhů kompaktát v Praze (str. 494 až 568). L. Hofman v uvedené studii (ČČH VII, 1, 142, 293, 408) dovedl, jak sám praví, české posly až na práh koncilu a zpracování další ponechal nejen historikům, ale i theologům. Nové důkladné zpracování celého jednání dosud vydáno nebylo. Jsou jen kratší nebo delší zmínky v těchto pracích: Alf. Neubauer: Kněz Prokop Holý. ČČH, 1910, 28 a d.; vyšlo i samostatně; o vlastním jednání na koncilu pojednává na str. 93 až 105. F. M. Bartoš: Husitství a cizina. 1931. R. Urbánek: Lipany a konec polních vojsk, 1934, 83—156. F. M. Bartoš: Lipany, 19343. F. M. Bartoš: Do čtyř pražských artikulů ve Sborníku příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, V/2; zvláštní otisk 1940. F. M. Bartoš: Světci a kacíři. 1949, str. 118—223. Jar. Prokeš: M. Prokop z Plzně. Hus. archiv III, 1927, 53—62. Jar. Prokeš: Husitika Vatikánské knihovny v Římě. 1929. Jar. Prokeš: Dějiny Prahy. 1948. J. Macek: Ktož jsú boží bojovníci. 1951. J. Macek: Husitské revoluční hnutí. 1952; o koncilu basilejském str. 139—142. J. Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí. I, 1952. O našich předních mluvčích na koncilu podávají také podrobné výklady: Jaroslav Vlček: Dějiny české literatury, I, 1, 1897. Jan Jakubec: Dějiny literatury české, I2, 1929. Čtyři pražské artikuly ze starých textů nejúplněji vydal R. Ří- čan: Čtyři vyznání, 1951, 39—52. Písmo je citováno podle Vulgáty a citáty jsou uváděny podle knihy: Biblí svatá aneb všecka svatá Písma Starého i Nového Zákona. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613, 1923; některá místa jsou uvedena podle V. dílu šestidílného vydání Kralické. Dekret Gratianův je nejlépe přístupný v Corpus iuris canonici, ed. E. Friedberg. Pars prior: Decretum Magistri Gratiani 1879. Pars secunda: Decretalium collectiones. 1881. Eneáše Silvia »Historii českou« přeložil J. Vičar v Ottově Svě- tové knihovně. 199

Strana 200
Poznámky Když bylo jisto, že přijde české poselstvo do Basileje, činil koncil přípravy na jeho uvítání a zároveň byli asi už koncem října 1432 vybráni čtyři jeho členové, vynikající theologové, aby hájili učení církve proti čtyřem artikulům pražským, a to: Doktor Jan Stojkovic z Dubrovníka, Slovan (Johannes Sclavus de Ragusio), dominikán, proti článku o přijímání pod obojí způsobou, který byl pokládán za nejvýznamnější, Dr Jiljí Charlier (Aegidius Carlerii), Francouz, dě- kan cambraiský, proti článku o trestání hříchů, Dr Jindřich Kaltei- sen, Němec z Koblence, dominikán, profesor theologie a inkvisitor v Mohuči, proti svobodnému hlásání slova Božího a Španěl, doktor Jan z Palomar, arcijáhen barcellonský, auditor papežského paláce, o světském panování kněžstva. Ti se ve zvláštních komisích, slože- ných z členů koncilu, cvičili s nimi v disputování (hádání) o husit- ských artikulech a své repliky proti thesím husitských zástupců si v konečné úpravě zpracovali i písemně. Mimo to byly zřízeny komise, které měly s městskou správou v Basileji pečovati o to, aby se podle úmluv chebských nedálo v městě nic, co by mohlo Čechy urážeti; zejména byly zapověděny všechny hříchy obecné a nařízeno, aby se po celý čas jejich pobytu nikde neukázala žádná veřejná nevěstka, aby přestaly všechny hry v kostky a hudby i tance po hospodách. Lid obecný byl vyzván, aby se k Čechům choval vlídně, ale aby se s nimi důvěrně nestýkal (srovn. MC II, 298—299). České poselstvo vyjelo až krátce před vánocemi 1432 z Domažlic a jednotlivé strany husitskét zastupovali v něm: Pražany pan Vilém Kostka z Postupic, seděním na Hrádku,2 hejtman litomyšlský, Beneš z Mokrovous a Hustiřan, seděním na Úlibicích, Jan Velvar, pražský měštan, Jan z Rokycan a Martin z Oujezdce, zvaný Lupáč, farář chrudimský; tábory ze stavu duchovního kněz Prokop Holý (Ve- liký), duchovní správce vojska táborského, Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, kazatel v Písku, farář Markolt ze Zbraslavic a ze stavu světského Matěj Louda z Chlumčan, hejtman písecký, a Laurin z Tábora; sirotky M. Petr Payne, řečený Engliš, Oldřich ze Znojma, farář čáslavský, Petr Němec ze Žatce a Jíra z Řečice, se- děním na Klucích, s Řehořem z Králové Dvora. V bavorské Koubě očekávali české posly kurfiřt braniborský a bavorský vévoda Jan s řezenským biskupem Konrádem a eichstädt- ským opatem téhož jména. Ti je doprovodili do Norimberka, kamž dojeli 21. prosince. Odtamtud jel napřed Jan Maulbronnský, aby oznámil v Basileji jejich příchod. Z Norimberka vyjeli 23. prosince 1 O husitských stranách podrobně J. Macek, Hus. rev. hnutí (53—56). 2 Proti Palackému, který uvádí, že Vilém Kostka seděl na Křivoklátě, tvrdí Sedláček, Hrady VIII, 26, p. 2, že se zde má rozuměti Hrádek Komorní. 200

Strana 201
a Norimberští připojili k jejich průvodu jednoho z konšelů s něko- lika služebníky na koních, aby s nimi jeli; do Gunzenhausen je do- provázel syn braniborského kurfiřta Albrecht, dále pak hrabě z Öttink přes Nördlingen do Ulmu. Ulmští je doprovodili přes Bibe- rach do Sulgau, kde se jich ujal Jakub Truchses z Valdpurgu. Od Stokachu převzal jejich doprovod bavorský vévoda Vilém, protektor koncilu, až do Schaffhausen. Vlastních zplnomocněných poslů bylo sice jen patnáct, ale celkem jelo poselstvo s průvodci a čeledí asi na padesáti koních a mělo i určitý počet vozů. Pokladníkem výpravy byl Matěj Louda z Chlumčan. Koncil sice zřídil 2. ledna 1433 slavnou a četnou deputaci z pre- látů a znamenitých osob světských, která měla Čechům vyjíti na- proti a čestně je přivítati. Ale když se dostala do sboru pověst o nádheře a sebevědomé hrdosti, s kterou české poselstvo cestou přes Německo postupovalo, jakož i o korouhvích s kalichy a s ná- pisy »Pravda nade vším vítězí«, poslal kardinál Julián Cesarini, předseda koncilu, Čechům naproti Jana z Geilhausen, bratra z kláš- tera v Maulbronnu, s žádostí, aby při svém vjezdu do města upustili od takových demonstrací (MC I, 258). Ale zatím členové poselstva vstoupili v Schaffhausen na lodi a přijeli na nich v neděli 4. ledna 1433 před západem slunce do Basileje. Mansi XXX, 260 p. b) praví, že našel v jednom rukopise po- známku o jejich příchodu tohoto znění: »Léta Páně 1433 v den Slunce, 4. ledna, přijeli poslové Čechů a markrabství Moravského, počtem 90, a byli mezi nimi dva rytíři, mistr Jan Rokycana, Prokop a mistr Petr z Anglie, v podvečer do Basileje ke svatému koncilu za jejich navrácení s plnou mocí informovat, rozhodovat nebo se usnášet. Přednější přijeli po Rýnu lodí, zvučným hlasem zpívajíce nejprve: »Ty, králi slávy, Kriste«, potom: »Dejž pokoj, Hospodine, ve dnech našich.«3 Podle CB V, 34 přijeli v touž dobu (mezi třetí a čtvrtou hodinou) jejich družiny na koních a s nimi bavorský vévoda Vilém, protek- tor koncilu, který je provázel. Naši vyslanci přijeli do části města na pravém břehu Rýna, t. zv. Malé Basileje, a odtud se ubírali po mostě do vlastního města na levém břehu řeky. Deputace k jejich uvítání určená nebyla připravena, ale na zprávu o jejich příchodu bylo ihned celé město vzhůru. Eneáš Silvius 3 Pravděpodobně to byly husitské písně, a to: 1. »Králi slavný, Kriste dobrý« (Rex gloriae, Christe pie; text je v knize: Husitské písně, vydal J. Daňhelka, 1952, str. 26) a 2. »Daj pokoj, Hospodine, ve dnech našich«, pře- klad liturgické antifony: Da pacem, Domine, in diebus nostris; její text zní: Daj pokoj, Hospodine, ve dnech našich, neboť nenie jiného, jenž by bojoval za nás, jediné ty, pane bože náš, alleluia. (Srovn. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu, 1913, 545.) Podobná zpráva je i v СB V, 34—35. 201

Strana 202
v Historii české (str. 127—128) o tom napsal: »Městské obyvatelstvo se vyhrnulo za hradby, také přemnozí ze sněmu očekávali před bra- nami příchod nejstatečnějšího a nejproslulejšího národa. Jiní se sběhli v četném počtu na ulicích, kudy měli jeti, ženy, děti i dívky naplnily střechy a okna, jedni na toho, jiní na onoho prstem uka- zovali, obdivovali se cizím způsobům a kroji předtím nevídanému, pozorovali hrozné tváře mužů a divoké oči jejich, říkali, že není ne- podobné, že od takových lidí bylo vykonáno, co o nich pověst rozhlá- sila; avšak nejvíce upírali všichni zrak na jednoho — Prokopa, on že jest ten, který tolikrát porazil vojska věrných, který vyvrátil tolik měst, zahubil tolik tisíc lidí, jehož se stejně obávali jeho kra- jané i nepřátelé, jakožto vůdce nepřemoženého, neohroženého a ne- zdolného námahou ani strachem.« Češi vzbuzovali hrůzu, ale i obdiv a úctu vznešených i prostých diváků. Ti si dobře uvědomovali, že třeba to byli mužové neurození, původem z lidu, nikterak nestojí mocí za říšskými knížaty, z nichž přední, bavorský vévoda Vilém, zástupce samého císaře, je přijímal s úctou a zdvořilostí. Basilejští konšelé ubytovali české posly, než si najali soukromé domy, v třech předních hostincích města, a to podle CB V, 35 Prokopa s jeho druhy „U květiny“, Pražany „U lodi“ a si- rotky v hostinci „Rosengarten“. Poněkud jinak upravuje tuto zprávu F. M. Bartoš v PL 1933, 3. VIII. „Basilejí za Husity“; podle něho byl Prokop ubytován v nejlepším hostinci, který pod změněným jmé- nem dosud stojí, je to dnešní přepychový hotel „U tří králů“ s krás- ným výhledem na Rýn. Skoro v sousedství, bliže k mostu byl hosti- nec „U květiny“ (ad Florem), jehož jméno zachoval štít blízkého domu. Tam byli ubytováni sirotci s hejtmanem Jirou z Řečice. Pražané dostali byt „U lodi“ (ad Navem) na dnešním náměstí bo- sáků, už v samém středu města, kde dodnes stojí jeden z nejdraž- ších hotelů „Metropol“. O příchodu Čechů do Basileje vypráví i Jan Stojkovic v MC I, 258—9, Rokycana ve svém listě z 11. února 1433 (u Martèna VIII, 354—356) a СB V, 34—35. Ještě hned po jejich příchodu poslal kardinál Julián Cesarini, předseda koncilu, doktora Jana Stojkovice z Dubrovníka a auditora Jana z Palomaru, aby je přivítali; ti vyslovili jeho jménem potěšení nad jejich šťastným příchodem, přáli jim, aby jejich pobyt byl pří- jemný a radostný, jako kdyby byli uprostřed města Prahy ve vlast- ních domech, a vyřídili i jeho vzkaz, že by byl i on i otcové rádi vi- děli, kdyby byli přijeli jezdecky, aby mohli být uvítáni slavnostněji, protože jim chtěli k jejich poctě vyjíti naproti. Tato pozornost byla Čechům milá a vzkázali legátovi své upřímné díky. Druhý den 6. ledna (na Tři krále) konali Čechové ve svých by- tech služby Boží, každá strana podle svého způsobu, Pražané podle obyčejného řádu mše svaté, ledaže podávali také laikům z kalicha, Prokop Holý s druhými tábory při pouhém stole, na kterém byl 202

Strana 203
prostřen ubrus, bez mešních rouch a beze všech obřadů, omezujíce celou pobožnost na krátké modlitby, kázání a přijímání pod obojí způsobou. U sirotků kázali německy, a protože při tom bylo dosti lidí z města, zdálo se některým členům sboru, že je to proti úmlu- vám chebským, a žádali Juliána, aby to zamezil; o tom jednání srovn. text Deníku z 8. a 10. ledna a MC I, 259. Basilejští ovšem brzy ukojili svou zvědavost a přestali chodit i bez zákazu na prosté husitské bohoslužby. Na druhé straně žádali husitští kněží, aby směli choditi na zvláštní kázání pro členy koncilu. Ale to jim bylo z počátku ode- přeno, pokud nebyli přijati koncilem. Později dostali k tomu povo- lení, ale tak, že směli do kostela teprve po čtení evangelia a po ká- zání zase museli odejíti; za jejich přítomnosti mše nebyla sloužena (MC I, 260). 7. ledna Ve středu se Čechové přestěhovali do čtyř domů, které si najali. V jednom bydlel Vilém Kostka a Prokop Holý, obě hlavy poselstva, se svou čeledí, v ostatních třech zástupcové jednotlivých stran, v jednom Pražané, v druhém táboři a v třetím sirotci (MC I, 260). Toho dne pozval Prokop na oběd nejen přední členy českého posel- stva, ale také Jana Stojkovice z Dubrovníka, auditora Jana Palo- mara a Jana z Geilhausenu (Maulbronnského). Již tehdy vznikly prudké a živé spory zejména mezi mistrem Petrem Paynem (Engli- šem) a basilejskými hosty. Jan Stojkovic o Englišovi napsal: „Ten Angličan jako kluzký had, čím těsněji se zdál býti držen a sevřen, tím rychleji vyklouzal do věcí tam nepatřících“ (MC I, 260). Jana z Geilhausenu neboli Jana Maulbronnského, s kterým se Češi poznali již za dřívějších jeho poselství, vyžádali si jako stálého prostředníka mezi nimi a koncilem a ujednali s ním, aby denně s nimi obědval, střídaje se po každé v jednom ze čtyř jejich příbytků. Poznámka: Předním ze světských členů poselstva byl pan Vilém Kostka z Postupic;i ty r. 1413 prodal a držel Hrádek (Komorní). R. 1410 bojoval v Prusích. Vynikal politickým rozhledem a byl proto r. 1421 vyslán s poselstvím do Litvy. R. 1423 se stal podkomořím a býval při všech důležitých jednáních. Zúčastnil se bojů a výprav s Prokopem Holým a r. 1431 byl v poselstvu ke králi Zikmundovi do Chebu. R. 1432 se stal hejtmanem na Litomyšli a v té hodnosti jel téhož roku jako hlava českého poselstva do Basileje. R. 1434 byl opět vyslán k císaři, smířil se s ním a r. 1436 obdržel zápis na pan- ství litomyšlské. Ve službách císařových obléhal Hradec Králové a 1 Na Benešovsku. Postupice bylo rodné sídlo pánů Kostků. 2 Na levém břehu Sázavy u Kocerad v okrese Kostelec nad Černými lesy. Tvrz byla zničena r. 1466 a asi v letech 1525—49 byl tam vystavěn nový zámek. Hrádek se také nazýval Hrádek nad Sázavou nebo Hrádek Kostkův. 203

Strana 204
tam byl 15. listopadu 1436 od obléhajících na loži v ležení zavražděn. Beneš z Mokrovousa a Hustiřan4 získal si v červnu r. 1420 s Alšem z Rizemburka a Vřeštova a Jiříkem z Chvalkovic zásluhu o dobytí Hradce Králové. Patřil k sirotkům a zúčastnil se koncem r. 1429 a počátkem 1430 jízdy do Míšně. Byl členem poselstva do Chebu r. 1431 i 1432 a byl také vyslán do Basileje. R. 1434 v bitvě u Lipan bojo- val už v řadách panské jednoty proti svým spolubratrům. R. 1434 byl na sjezdě v Řezně. (Srovn. i Sedláček, Hrady V, 1887, 342—3.) Matěj Louda z Chlumčan,5 znamenitý husitský válečník a diplo- mat, se narodil ke konci XIV. stol. Na počátku XV. století byl na pražské universitě, ale nedosáhl ani prvního stupně akademické hod- nosti. R. 1420 byl již mezi předními tábory a zúčastnil se bitvy na Vítkově hoře tak udatně, že mu konšelé darovali hned po bitvě dům na rohu Řetězové ulice. Ale Matěj se odstěhoval do Písku, stal se tam hejtmanem a byl úředníkem nad káděmi, který bděl nad roz- dílením peněz ze společných pokladnic. Vyznačoval se umírněností a diplomatickými schopnostmi, a proto byl přibírán ke všem důle- žitým jednáním. V letech 1426—1428 byl hejtmanem polních obcí táborských. Na cestě do Basileje dal ještě před Norimberkem vztyčiti na svém voze táborskou korouhev s obrazem Krista na jedné straně a s ka- lichem na druhé s nápisem: Veritas omnia vincit (Pravda nade vším vítězí). V červenci a srpnu 1433 byl po druhé v Basileji. V době bitvy lipanské byl stále táborským hejtmanem a tu se stalo, že byl zajat od rakouského vévody Albrechta, ale na přímluvu koncilního vyslance Jana Palomara byl propuštěn. Stal se zrádcem svých spolu- bratrů, měl dva domy na Starém Městě a počítal se od r. 1434 za staroměstského měšťana. Přestoupil ke straně císaře Zikmunda a ten ho jmenoval hofrychtéřem. Roku 1437 byl znovu vyslán jako posel do Basileje a r. 1447 zastupoval stav městský v poselství k pa- peži Eugenovi IV. Na konci života založil »Loudovu kolej« sv. apo- štolů pro chudé studenty, kteří se připravovali na kněžství pod obojí, a daroval jí ves Smolnici; bylo to pokání za zradu. Zemřel r. 1460 v Praze. Jíra z Řečice pocházel bezpochyby ze dvora Řečice (pozdějšího a nynějšího Koudelova) na Čáslavsku a požíval jako starý spolubojov- ník Jana Žižky pro spravedlnost a udatnost veliké vážnosti. Po prvé se připomíná v památném zápise německo-brodského sjezdu 3. dubna 1423, který je vlastně zakládací listinou pozdějšího sirotčího bratr- stva. R. 1429 byl mezi čtyřmi porotci, kteří měli urovnat staré spory mezi Starým a Novým Městem Pražským. Po vyřízení těch sporů bylo rozhodnuto vykonat spanilou jízdu do Němec, o kteréžto roz- 8 Mokrovousy, dědina a tvrz na Nechanicku v kraji Hradeckém. 4 Hustiřany, dědina na Jaroměřsku. 5 U Loun; tam měl v letech třicátých a čtyřicátých XV. stol. vladyčí statek. Srovn. Sedláček, Hrady XIV, 1923, str. 227, Chlumčany, p. 7, a Místopisný slovník historický 314. 204

Strana 205
hodnutí měl pan Jíra asi značnou zásluhu. Na té nejslavnější vý- pravě husitské vedl jako hejtman vojsko sirotčí. Potom se zúčastnil po boku Prokopa Holého jednání na koncilu a pod ním také bojoval u Lipan; je to onen hejtman, kterého jmenuje Bartošek z Drahonic Jírou Ušatým. Byl zajat jako jeho starý druh a soused Jan Roháč z Dubé, hejtman čáslavský a pán na nedalekém Sioně, a dosáhl svobody jako on v létě r. 1434 z usnesení zemského sněmu (srovn. F. M. Bartoš, JSH VII, 1934, 45). Jan Velvar (nebo z Velvar) byl znamenitý měštan staroměstský. První zmínka o něm je z r. 1428, když koupil od obce dům v Týnské uličce (č. 627). Téhož roku se stal konšelem a konal potom platné služby straně podobojí v poselstvích do Chebu k prvnímu jednání s posly basilejského koncilu, potom do Basileje 1433 a ke sjezdům v Řezně (1434), v Brně, Bělehradě Královském (1435) a konečně v Jihlavě (1436), na kterých se jednalo o kompaktátech a o přijetí Zikmunda za krále. Vždycky se horlivě zasazoval o kalich a Zikmund ho proto nejmenoval konšelem. Po jeho smrti se přidal ke straně Alše Holického a Hynce Ptáčka, kteří nechtěli Albrechta za krále, byl zajat a odvezen (asi na Karlštejn). Tehdy zabral jeho soused, purkmistr Pešík z Kunvaldu, jeho několik domů, zejména po Kláře Helmové, dva na Louži a t. zv. Helmovy mlýny na Poříčí. R. 1440 byl propuštěn, ale nesměl se vrátit do Prahy. Stalo se to až po do- bytí Prahy Jiříkem Poděbradským r. 1448. Tehdy obdržel zabraný majetek a byl opět jmenován konšelem. Zemřel v říjnu 1451 (srovn. Tomek VIII, 460). O Prokopovi Holém, geniálním válečníkovi a prozíravém i obrat- ném politikovi a státníkovi, srov. Alf. Neubauer, Kněz Prokop Holý, Urbánek, Lipany, 82—156, F. M. Bartoš, Světci a kacíři, 118—174, J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci, 179—315, J. Macek, Hus. rev. hnutí, 119—158. Příjmení »Holý« dostal proto, že si holil bradu, kdežto táborští kněží bývali bradatí; přívlastek »Veliký« dal mu v Basileji Eneáš Silvius Piccolomini. O Janovi z Rokycan (Rokycanovi) srovn. mimo výklady Pa- lackého, Tomka a R. Urbánka ČD III, 1—3, tyto práce: Zd. Ne- jedlý, OSN XXI, 915—919 pod heslem Rokycana, Jakubec I, 447 až 451, 457—463 a 500—509, a F. M. Bartoš, M. Jan Rokycana, Světci a kacíři, 1949, 196—223; ten také podává na str. 223 přehled nejdů- ležitější literatury. Jan z Rokycan, synek chudého kováře na předměstí arcibiskup- ského městečka (Rokycana užíval později na pečeti podkovy s hvěz- dou), narozený nedlouho před r. 1397, nabyl prvního vzdělání v míst- ním klášteře augustiniánů, kteří přijali neobyčejně nadaného chlapce i do svého řádu. Ale mladý Jan, ne zcela dvacetiletý, opustil slušné zaopatření mnicha, rozešel se snad i s rodiči a zvolil si život chu- dého studenta na pražské universitě. Horlivě poslouchal kázání Hu- 205

Strana 206
sova (sám praví v našem Deníku 6. dubna, že ho slyšel skoro tisíc- krát) a po jeho odchodu z Prahy přilnul s úctou a vroucí láskou k mistru Jakoubkovi ze Stříbra, muži čistého, svatého, neposkvrně- ného života, který se po upálení Husově stal jeho nástupcem v kapli Betlemské. Jakoubek mu byl nejen učitelem, nýbrž druhým skuteč- ným i duchovním otcem. R. 1415 dosáhl Rokycana hodnosti bakalářské a zúčastnil se na straně Jakoubkově zápasů o kalich. Byl odpůrcem táborského radi- kalismu a zůstal jim až do konce života. Vysvěcen na kněze stal se r. 1422 bezděčným spolupůvodcem úkladného zavraždění, spácha- ného na Janu Želivském, svém ještě nedávném spolubojovníkovi. Musel proto opustit Prahu, ale brzo se vrátil a r. 1423 se zúčastnil hádání s táborskými kněžími na hradě Konopišti. Když v polovici r. 1424 čeští páni nenadále přepadli v Ko- stelci nad L. Jana Žižku, který táhl s nepatrným vojskem od zápa- du na Hradecko, a sami Pražané proti němu vyslali vojsko, tehdy v nejkritičtější chvíli zabránil asi Rokycana s druhými kazateli tomu, že nebyly vyslány z Prahy posily, a tím přispěl k těžké po- rážce pražského vojska u Malešova. Tu odvahu by byli málem odpy- kali životy. Když pak se na podzim téhož roku objevil Žižka se svým vojskem před Prahou a žádal těžké potrestání původců koste- leckého přepadení, vyprosil asi Rokycana místo odměny pro sebe a své druhy odpuštění vlastním odpůrcům (srovn. Bartoš 1. c. 201). Tento zákrok snad mu zjednal faru u P. Marie před Týnem, kde se o rok později stal kazatelem. Asi současně mu postoupil stárnoucí Jakoubek správu husitské církve a odpovědný ten úřad zastával Rokycana pevně a důsledně téměř půl století. R. 1427 se postavil proti Zikmundovi Korybutovi, který si chtěl vynutit poslušnost polních bratrstev pomocí strany katolické a získáním římské kurie, v čemž ho podporovala skupina universitních mistrů v čele s Křišťanem z Prachatic a Janem Příbramem. O tom, jak se Rokycana zachoval při vpádu Korybutových přívrženců do Prahy 6. září 1427, srovn. vypravování a poznámku v Deníku ke 4. dubnu. Pád Korybutův byl však spojen s rozštěpením husitství na čtyři strany. Vedle strany mistrů na krajní pravici v čele s Ja- nem Příbramem, kteří musili opustiti Prahu a stali se oporou panské reakce, bylo kališnické kněžstvo poslušné Jakoubka a Roky- cany, a vedle táborů byli sirotci.1 Po skonu Jakoubkově 9. srpna 1429 stal se Rokycana správcem duchovenstva podobojí s titulem generálního vikáře pražského arci- biskupství. R. 1430, když byly na universitě obnoveny zkoušky a promoce, dosáhl hodnosti mistra, byl od té doby horlivým členem university a r. 1435 se stal rektorem. Jako hlava husitského kněž- 7. I.: 1 O jejich programech podrobně vykládá J. Macek. Husitské rev. hnutí, str. 53—56; sirotci, stoupenci Žižkovi, kteří se tak začali nazývat po jeho smrti, byli sociálně blízcí táborům, a co se víry týče, straně Rokycanově. 206

Strana 207
stva vedl je k sbližování s církví a proti táborům. Po smrti Jakoub- kově směli se vrátiti vypovědění mistři pravého křídla, a když pak Jan Příbram začal veřejnou disputaci r. 1429 proti Petru Englišovi, byl Rokycana rozhodčím strany Příbramovy a schválil jeho učení o transsubstanciaci. V dubnu r. 1431 vedl sám v Karlově koleji há- dání proti táborům a hájil zejména obřady husitské. Jednání s koncilem basilejským o kompaktáta bylo hlavně dílem Rokycanovým; šlo mu o získání římské církve pro poznané pravdy a o zabezpečení spásy v jejím lůně. Když pak počátkem listopadu 1431 četl v týnském chrámu laskavý list koncilu, v kterém otcové zvali Čechy na slyšení tolikrát odmítnuté, dojal posluchače tak, že mnozí propukli v pláč zbožné radosti, že se snad po tolikerých útra- pách dožijí klidu a míru. Při tom vyjednávání připadlo Rokycanovi hodně těžkých povinností. Byl poslán jako vůdčí zástupce Prahy na přípravná jednání v Chebu a byl také předním řečníkem na koncilu, jak o tom vypráví náš Deník. Ovšem naše poselstvo se vrátilo z Basileje ne s mírem, nýbrž s mírovými vyjednavači, jejichž pletichám se podařilo rozbít jed- notnou stranu husitskou a připravit Lipany (srovn. níže o Janu Pa- lomarovi pozn. k 23. únoru). Po katastrofě lipanské stal se Rokycana nejmocnějším duchovním činitelem v Čechách a jeho strana středu hodně získala, když se k ní na sněmu svatováclavském r. 1434 úplně přidali sirotci. V témže roce zvítězil svým vyznáním víry i proti kněžím krajní pravice i proti táborům. Že se však nechtěl podrobiti koncilu, byl stíhán ne- návistí celého katolického světa. Dne 21. října 1435 zvolil ho zemský sněm za arcibiskupa. Rokycana se zdráhal přijmouti tu hodnost z obavy, že ten úřad vzbudí proti němu závist i nenávist odpůrců, jak se také stalo. Císař Zikmund slavnostně slíbil, že vymůže jeho potvrzení u pa- peže, ale zároveň podobně slavnostně ujistil legáty v koncilu, že tu volbu sám zruší, jakmile dosáhne královské moci v Čechách. A také po přijetí za českého krále úplně zapomněl na služby, které mu Rokycana prokázal, a dával mu pocítit svou nepřízeň. Tehdy Roky- cana s týnské kazatelny ostře horlil proti tomu, že se s císařem a papežskými legáty navrátily do Prahy veřejné hříchy, jako karban, opilství a nevěstky. Dne 24. dubna 1437 byla mu odňata fara v Týně a 11. června byl zvolen administrátorem církve podobojí Křišťan z Prachatic. Tehdy již nebyl Rokycana v Praze bezpečen ani živo- tem, a proto 17. června odešel tajně do vinic a odtamtud ho odvezl pan Bořek z Miletínka na svůj hrad Kunětickou horu. Rokycana potom pobýval v Hradci Králové, zůstal tam až do r. 1448 a pra- coval odtamtud pevně a vytrvale o scelení a upevnění církve i ná- roda. R. 1442 se smířil se stranou Jana Příbrama, která ho uznala za arcibiskupa, a r. 1443 vedl proti táborům slavné hádání v Kutné 207

Strana 208
Hoře, kde jeho theologická učenost i polemická pohotovost, spojená s vážností a klidem, dosáhla plného úspěchu, zejména v otázce pří- tomnosti Kristovy ve svátosti oltářní. Zemský sněm 30. ledna 1444 mu dal za pravdu a odsoudil učení táborské. R. 1448 uvedl ho Jiří slavnostně do dobyté Prahy a na týnskou faru. Za to mu byl Roky- cana z duše oddán a všemožně ho podporoval. Když Jiří dobyl 1. září 1452 Tábora, museli se táboři zavázati, že se srovnají s Roky- canou ve víře. Ovšem tehdy Jiřího přítel, podkomoří Vaněk Valečovský z Kněž- mosta, hleděl omezovat vliv kněžstva a vystupoval i proti Rokyca- novi a husitským kněžím, že vyhledávají jen sváry a nechtějí po- slouchati nikoho. A ani Jiří nebyl daleko od toho mínění. A když s pomocí Jiřího nastoupil na český trůn Ladislav Pohrobek, nastaly zase pro Rokycanu a husitskou církev nepříznivé časy, zejména pak po návratu králově do Čech r. 1457. Tehdy opět utiskovaný kazatel týnský ostře odsuzoval soudobý život, při čemž se hodně ve své kri- tice blížil názorům Chelčického, radíval svým oddaným poslucha- čím, aby si zvolili spravedlivé kněží vlastní, a doporučoval jim četbu spisů Petra Chelčického jako vzorného křestana i styky s ním. Z těchto kázání a podnětů vznikly počátky Jednoty bratrské, kterou začal organisovat syn jeho sestry a chudého zemana, mladý mnich husitského kláštera na Slovanech, zanícený, zbožný a výmluvný bratr Řehoř. Náhlá smrt Ladislava Pohrobka tyfem přinesla husitské církvi úlevu i osvobození. Ale král Jiří, který děkoval za trůn pomoci věr- ných husitů, vázán tajnou přísahou o obraně křestanské víry, byl nucen k povážlivým ústupkům římské církvi. Uznával sice Roky- canu za hlavu církve podobojí a podporoval ho, ale hleděl omezovati spory mezi duchovenstvem obou stran a při tom zvláště káral Ro- kycanu. A když ho r. 1467 Rokycana žádal, aby dal kněžím podobojí místa po kanovnících, kteří odešli z Prahy, odbyl ho král slovy: „Mistře, dostis mistroval, necht my již také mistrujem.“ Stárnoucí arcibiskup byl již r. 1466 raněn mrtvicí a dne 22. února 1471 zemřel. Odcházel uklidněn věrnými žáky, kteří se shromáždili u jeho lože, i posly Českých bratří, kteří mu přišli poděkovat »za vše, co dobrého a krásného dáno jim Pánem skrze něho«. A umírající Ro- kycana zanechával jim podle starého kronikáře tento odkaz: „Při- jdou snad, milí bratři, doby, že vámi budou vláčeti po zemi, pama- tujte však, že budete-li státi v pravdách Kristových, potom bude kněz tak vzácen a mil lidu jako anděl Boží.“ Na jeho hrob v Týně byla postavena jeho socha, ale tu zničila protireformační zuřivost po Bílé hoře. Rokycana byl z největších a nejbystřejších osobností husitského hnutí; vzdělaný a učený theolog, dokonalý mistr, při tom však člo- věk z lidu a lidový, a proto u lidu velmi oblíbený. Vynikal strhu- jící a přesvědčující výmluvností a v umění kazatelském nemohl 208

Strana 209
s ním v té době zápasit nikdo. Byla mu vytýkána nestálost a dvo- jakost. Ale správně poukázal Zd. Nejedlý (OSN XXI, 918), že zá- kladní vlastností jeho povahy byla od počátku touha po pokoji a míru; proto byl zásadním odpůrcem všeho, co mír rušilo, zejména sektářství. Z touhy po míru byl pro mír s církví, v touze po míru zastával politiku středu a hledal cestu, na které by se mohli sejíti přívrženci různých stran. Pro svou důslednou snahu o mír byl v ne- návisti u obou stran, katolické i táborské, jimž oběma byl stejným nepřítelem. Ani v poměru k Jednotě bratrské nebylo u něho dvoja- kosti. Pokud byla »společností míru«, chránil bratří a vymohl jim útulek v Kunvaldu v Orlických horách na litickém panství Jiřího Poděbradského. Ale když si Jednota r. 1467 vyvolila i vlastní kněží a stala se z ní náboženská sekta, tehdy se Rokycana s bratřími rozešel a hájil i proti nim náboženský klid. V jeho rozsáhlé činnosti literární značné místo zaujímají úřední akty a obrany církve, kterou spravoval přes čtyřicet let. Avšak roz- sahem i významem jsou největší jeho díla kazatelská, postily a postilové výklady, kterých je známa zatím jen asi polovina, a to skoro vesměs až z posledních dvou desítiletí jeho života. Asi z r. 1460 pochází postila, zachovaná jen částečně, a druhá obsahuje kázání, pronesená od konce listopadu 1468 do konce října 1469. Snad úplný je rozsáhlý soubor postil na většinu spisů Nového Zákona, napsaný po jeho návratu do Prahy zhruba v letech pade- sátých, a ze Starého Zákona výklad knihy Moudrosti a Přísloví. To byly zároveň jeho přednášky universitní. Dva z těchto obsáhlých výkladů, evangelia Lukášova a Janova, zpracoval i česky. Ovšem nejosobitějším jeho dílem je česká postila celoroční (vydal ji 1928—29 Fr. Šimek), umělecky cenná i svou dokonalou řečí i boha- tým obsahem, zejména realistickým líčením tehdejšího života. Význam Rokycanův prostě a krásně vystihl starý letopisec slovy: „Skrze něho Bůh veliké i spasitelné věci působil věrným Čechům. Byl syn chudého kováře z rokycanského předměstí, báli se ho však doma i v cizině, král, královna i panstvo. Neboť on se bál Boha a pilen byl hned z mladosti modliteb ve dne i v noci.“ Údaje o Mikuláši Biskupcovi, Oldřichovi ze Znojma a Petru Paynovi jsou podány níže při jejich thesích. Martin z Újezdce (Oujezdce), zvaný Lupáč, oddaný žák a stou- penec M. Jakoubka ze Stříbra a vrstevník i věrný spolubojovník Rokycanův, významný husitský duchovní pracovník a politik, zúčast- nil se všech důležitých událostí již od posměšného průvodu proti odpustkům r. 1412. Po vysvěcení na kněze dostal se snad za slavné jarní jízdy Žižkovy r. 1421 do Chrudimě. Často odtamtud jezdil do Prahy a při jedné takové cestě přispěl k pádu knížete Korybuta, který se chystal vyrvat Prahu husitům. Několikrát byl v poselstvu ke koncilu basilejskému; tam byl také sám vyslán v lednu 1434 jmé- nem celé země a 16. února pobouřil koncil žádostí, aby přiměl vše- Deník Petra Žateckého 14 209

Strana 210
chno obyvatelstvo království Českého a markrabství Moravského k přijímání pod obojí. Za své zásluhy v zápase s koncilem byl r. 1435 zvolen zemským sněmem za biskupa strany kališnické a spolu za sufragána Rokycanova. Když byl Zikmund uznán králem, musil i on opustit svou faru v Chrudimi. Snad přešel na Moravu, a to do Tře- bíče, kde jednou působil. Asi od r. 1449 byl farářem v husitských Klatovech, kde se jeho jméno ovšem vyskytuje až r. 1452. Tam roz- vinul usilovnou činnost spisovatelskou a ostře vystupoval proti pa- peži a římským kněžím, kteří jednali proti kompaktátům. Po roce 1456 odešel na Českomoravskou vysočinu. Na rozdíl od Rokycany byl nesmiřitelnějším odpůrcem římské církve, přátelsky se stýkal s Petrem Chelčickým a přál vznikající Jednotě bratrské; ta dlouho s vděčností vzpomínala na účinnou mravní podporu, kterou poskytl jejím zakladatelům. Jeho spisova- telská činnost byla velmi rozsáhlá. R. 1431 znovu upravil překlad Nového Zákona a jsou známy aspoň dvě jeho latinské Postily z let 1428—1432. Od konce let čtyřicátých (1447) až do konce života (1468) neúnavně bránil kompaktáta (v traktátech De quinque sedi- bus, De ecclesia a j.), ostře vystupoval proti papeži Piovi II., který je zrušil (Super responsis Pii papae, Contra papam) a po hádání o kompaktátech v dnech 7.—11. února 1465 psal prudce proti místo- arcibiskupovi Hilariovi Litoměřickému (Contra sex proposiciones doctoris bullati Hilarii a Replica in tractatum Loquencii Hilarii, doctoris bullati, veritatum Christi emuli). Srovn. o něm F. M. Bartoš, Martin Lupáč a jeho dílo spisovatelské, Reformační sborník VII, 1939, 115—139. Markolt ze Zbraslavic, od r. 1410 bakalář, zúčastnil se bitvy u Su- doměře a potom hádání s mluvčími pražských kališníků, v prosinci 1420 a říjnu 1424, kde mu Příbram vytýkal jeho učení, že špatní kněží nepřisluhují platně svátostmi. V proslulé latinské obraně hájil proti němu táborské kněze z nařknutí, že šíří pikartské bludy. O je- jím českém překladu viz Jakubec I, 498. R. 1431 byl v českém po- selstvu u Zikmunda v Chebu, r. 1432 při tamějších úmluvách, roku 1433 v Basileji a připomíná se ještě při důležitých jednáních v listo- padu 1433. Padl v bitvě u Lipan 30. května 1434. 8. ledna Ten den byly konány v Basileji velké pobožnosti a Jan Cervantes, kardinál sv. Petra, sloužil slavnostní mši, při které bylo přítomno čtyřicet devět infulovaných prelátů a řádných členů koncilu duchov- ních i světských, asi 800 osob (srovn. MC II, 299; podle CB V, 36 bylo infulovaných padesát). Při děkovné návštěvě českého poselstva u předsedy koncilu, kar- dinála Juliána Cesariniho v jeho bytě u sv. Leonharda, jak o ní po- 210

Strana 211
dává zprávu náš Deník k tomuto dni, pronesl Rokycana řeč na slova z II. Kor. 1, 3—4: »Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezu Krista, Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, 4. Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž byli v jakémkoli ssoužení«... Mluvil asi v tom smyslu, že Bůh, chtěje uvésti naše veliké nepo- řádky k svým prvotním soudům, dopustil na syny církve rozličná soužení, ale nyní již jako otec milosrdenství začíná jim poskytovati útěchu. Vyslovil naděje, které Čechové v jednání s koncilem sklá- dají, a zároveň očekávání, že české poselstvo bude moci po návratu domů potěšiti své krajany dobrým pořízením. Tato řeč je otištěna u Mansiho XXX, 260—261. 9. 1edna Podle CB V, 36 pozval toho dne legát Julián Prokopa a některé jiné členy našeho poselstva na oběd. 10. ledna Čeští poslové (v počtu 30 osob) byli v dominikánském klášteře posazeni ve dvou lavicích uprostřed síně proti stolicím kardinálů. Zahajovací řeč Juliánova, která podle Palackého (IV, 54 p. 80) »ná- leží jistě k výtečnějším plodům theologické literatury věku tohoto« a která trvala téměř tři hodiny, dojala prý svou srdečností a líbez- ností nejen členy koncilu, ale i některé Čechy až k slzám. Zazna- menal ji Jan ze Segovie (MC II, 299—316) a je otištěna u Mansiho XXIX, 492—512 a tamže 679 nsl. Po jeho uvítacím projevu promluvil jménem Čechů mistr Jan Rokycana, vzav si za thema místo z Matouše 2, 2: »Kde jest ten na- rozený král židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.« Uvedl dů- vody, pro které přišli na koncil, litoval křivd, které Češi po tolik let snášeli, když byli osočováni, pronásledováni, tupeni, stíháni po- směchem a vyhlašováni za kacíře po celém světě, a prosil členy sborů, aby o nich dobrotivě a s láskou smýšleli, uslyší-li věci ne- obyčejné, že se z jejich prozkoumání může dojíti k pravdě: Proto prý tam přišli hledat Krista, jenž jest cesta pravdy a života, a obě- tovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Potom chválil stav prvotní církve a želel jeho porušení v posledních dobách. Děkoval koncilu za veške- rou péči, věnovanou smíření s Čechy, i za laskavost, s jakou byli přijati jak na své cestě, tak v Basileji, a nakonec žádal, aby jim byl určen den veřejného slyšení podle úmluv chebských. Obsah této řeči zaznamenali i Jan z Dubrovníka (MC I, 261) i Jan ze Segovie 211

Strana 212
(MC II, 316) a je uveřejněna u Martèna VIII, 254—262 a u Mansiho XXX, 262—269. Julián na tuto žádost odpověděl, že záleží na jejich přání, kdy chtějí mít slyšení, sbor že je ochoten kdykoli je vyslechnouti. A tak se dohodli na pátku 16. ledna. 13. 1edna K zprávě Petra Žateckého o jednání, kdo má převzíti dokazování artikulu o svobodném kázání slova Božího, poznamenal Palacký: »K víře téměř nepodobné jest, že poslové čeští, přijevše do Basileje, nevěděli ještě sami, kdo z nich zastávati bude který článek pražský před sborem veřejně... Viděti z toho, jak málo času měli theolo- gové husitští ku připravování se, kdežto jejich oponenti ve sboru již na čtyři měsíce proti nim se cvičili.« Naproti tomu podle Tomka IV, 546 sl. byly již napřed ustanoveny osoby k hájení jednotlivých artikulů. Stalo se to na posledním sněmě v Kutné Hoře, kdež, jak se zdá, bylo ponecháno Pražanům, pánům strany podobojí, tábo- rům a sirotkům právo zvoliti si po jednom mluvčím. Ale i Pra- žané i páni zvolili Jana Rokycanu, takže měl hájiti dva artikuly, první o přijímání pod obojí a třetí o svobodném kázání slova Božího. Když se pak v Basileji hlavně vlivem Prokopa Holého a Petra Engliše ostatní duchovní členové usnesli, aby obhajobu třetího arti- kulu převzal Oldřich ze Znojma, stavěl se proti tomu Rokycana od- poledne téhož dne, asi z návodu Beneše z Mokrovous, který v tom viděl urážku panského stavu. 15. ledna Tento den datuje Petr Žatecký podle středověkého způsobu, podle něhož se listiny, dopisy a události datovaly podle církevních svátků. Aby se snáze pamatovalo, na který den v tom neb onom měsíci tyto svátky připadají, byly sestavovány t. zv. cisiojany. Slovo vzniklo zkrácením z lat. circumcisio (obřezání) a Ianuarius (leden) — obře- zání Kristovo, jež se světilo 1. ledna. Svátky a zasvěcené polosvátky v jednotlivých měsících se vkládaly do podvojných latinských hexa- metrů, nestejné délky (v březnu o 31 slabikách, v únoru o 28), často velmi neumělých nebo strojených. První slabika jména světcova nebo svátku připadala na tolikátou slabiku v obou verších, kolikátý den v měsíci byly jejich svátky slaveny. Jména svatých se ovšem přitom zkracovala nebo všelijak komolila. Příklad takového cisiojanu na měsíc březen: 1 2 3 4 56 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 Mar-ci-us Trans-la-ci-o de-co-ra-tur Gre-go-ri Lon-Cyr 212

Strana 213
17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 Ger-trud ab-ba Be-ne jun-cta Ma-ri-a ge-ni-tri-ce. 4. Přenesení sv. Václava 12. Řehoře 15. Longina 16. Cyriaka 17. Kedruty 21. Benedikta 25. Zvěstování P. Marie. Podle cisiojanů latinských byly brzo sestavovány i cistojany české; tak staročeský ze XIII. stol. zněl: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 1314 15 16 Mar-ce Tu-té-ho hro-zí slú-ha věr-ný Gre-go-ri slav-ný 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26272829 30 31 Ger-trut o-pat Be-ne an-jel s Ma-ri-ú či-ní vie-ce. Pro tentýž měsíc cisiojan ze XIV. stol. byl již umělejší: 1 2 3 4 5 6 7 8 91011 12 13 14 15 16 Do Pra-hy Vaň-ka ne-sú, vo-la-jí-ce Ře-ho-ře z le-su, 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 2829 30 31 Ke-dru-tě šel Ben o-rat a Má-ří šel da-ru dá-vat. 4. Václava přenesení 12. Řehoře 17. Kedruty 21. Benedikta 25. Marie zvěstování. Cisiojanům se učili až do XVII. století 16. 1edna V tento den se začalo vlastní jednání s koncilem. Byla to významná událost husitského revolučního hnutí, neboť hu- sité po tolika letech dosáhli veřejného slyšení, které církev nikdy nechtěla připustit s odůvodněním, že jedině ona rozhoduje o pravdě a že každé hádání s kacíři je hříchem. Byl to skvělý úspěch Čechů, když husitští mluvčí hájili tam před evropským forem proti nejlep- 213

Strana 214
ším doktorům university pařížské a kolínské základ nového a lepšího společenského a mravního řádu — čtyři pražské artikuly, svůj dávný program, který po společném dorozumění mistrů university pražské i čelných kněží kališnických se stranou táborskou vydali »purk- mistr, konšelé a všecka obec hlavního města pražského« 3. července 1420 za obléhání Prahy stotisícovým vojskem Zikmundových kři- žáků. Hlavní úkol připadl v památném tom hádání čtyřem husitským bohoslovcům; hlava poselstva Prokop Holý ustupoval tu jaksi do pozadí a promluvil jen po Rokycanově obraně kalicha a potom až při loučení v posledním slyšení českého poselstva (viz níže pozn. k 13. dubnu). Ale při zasedáních koncilu zasahoval důrazně do diskusí, kdykoli to uznal za potřebné, a mimo koncil se horlivě účastnil polosoukromých schůzek a návštěv, na nichž se hledal způ- sob, jak překonati téměř nepřeklenutelný rozpor mezi stanoviskem husitským a církevním a jak dojíti k dohodě a smíru. Navázal přá- telské styky s kardinálem Juliánem Cesarinim, který před dvěma lety před ním utíkal od Domažlic. Podobně se blíže seznámil s dů- věrníkem bavorského vévody Viléma, protektora koncilu, mladým, ale vynikajícím právníkem a učencem Mikulášem z Kusy (Cusy), pozdějším kardinálem. Prokop vždy a všude vystupoval s hrdým, ale ušlechtilým sebevědomím nepřemožitelného vojevůdce a odpo- vědného státníka, naplněného neochvějnou vírou ve spravedlnost věci, kterou hájil. Projevy českých zástupců na koncilu patří k nejcennějším a nej- významnějším památkám doby husitské a ukazují, jak znamenitě byli k tomuto zápasu vyzbrojeni důkladnou znalostí Písma, církev- ních Otců, usnesení starých koncilů i všech vynikajících středově- kých theologů a vykladačů Písma i církevního práva, a jak mistrov- sky a pohotově ovládali způsob scholastických disputací. Petr Engliš založil svůj krátký proslov ke koncilu na slovech žalmu 103, 22: »Když slunce vychází, zase shromažďují se a v dou- patech svých se ukládají«, a zakončil jej takto: »A v tom výroku je zahrnuto odhalení pravdy — v tom: vyšlo slunce —, věrné shromáž- dění — v tom: a shromažďují se —, a chvályhodné umístění — v tom: v doupatech svých se ukládají. A z toho bude následovati značný úspěch, totiž aby lid Boží seděl v kráse míru, ve stanech víry a v hojném pokoji, chléb svůj pod fíkem svým pojídaje a poží- vaje hojnosti všech věcí bez strachu před špatnými: a tak aby v míru na věky spal a odpočíval; a ten mír a pokoj at nám udělí ten, který bez konce žije a kraluje.« Projev otiskl F. M. Bartoš „Peter Payne pro Bohemis“ 79—80. Po proslově Englišově přednesl Rokycana svou thesi o přijímání 16. I.: 1 O čtyřech pražských artikulech srovn. F. M. Bartoš, Do čtyř arty- kulů, a J. Macek, Hus. rev. hnutí 55—56. 214

Strana 215
pod obojí způsobou a začal ji takto (Mansi XXX, 169): „Protože si nade všechno žádáme čest Boží, prospěch svaté církve, a abychom byli věrnými údy Pána Ježíše Krista, který je hlavou a ženichem církve svaté, kterou vykoupil, slavnostně prohlašujeme, že srdcem věříme a ústy k spasení vyznáváme,i že v naději Pána Ježíše Krista jsme drželi, držíme a pevně držeti toužíme veškerou víry hodnou pravdu, Bohem naším schválenou, a vyznáváme z celého srdce, že celý zákon Kristův je tak pevně pravdivý, že žádné jeho písmeno ani tečka2 nemůže klamati. A v jeho jednotlivé články věříme podle onoho smyslu, podle kterého blahoslavená Trojice a Pán Ježíš při- kázal a chce, aby každý jeho věřící úd věřil. Nadto věříme v jeho dům, svatou církev, založenou tak pevně na pevné skále, že ji brány pekelné nemohou žádným způsobem přemoci.3 Ta je podle Řehoře a Augustina obecenství věřících po celém světě rozšířené, vzrůstá a nese ovoce po veškerém světě. K tomu připojujeme, že jsme ho- tovi v naději té hlavy, Pána Krista, spíše podstoupiti trest hrozné smrti než podle své volby říkati nebo tvrditi něco, co by odporovalo vůli Krista a církve, jeho pravé choti. Podřizujeme se, tak jako jsme se i dříve podřídili a v budoucnosti se chceme pokorně podříditi, příkazu a dohodě a poslušnosti tohoto přesvatého zákona, kdybychom snad, čehož nedej Bůh, něco tako- vého říkali, myslili nebo drželi z nevědomosti, nepozornosti anebo jakékoli jiné nedbalosti a nedokonalosti, co by odporovalo a proti- vilo se Bohu a jeho zákonu, a pokládáme to stejně nyní jako bu- doucně a budoucně jako nyní za nevyslovené, jsouce hotovi napra- viti, cokoli povíme, budeme-li poučeni, že to odporuje pravdě. Schva- lujeme také každé mínění kteréhokoli (církevního) učitele, na zá- koně Božím správně založené a na Duchu svatém vyprošené. Proto voláme k Pánu Ježíši a pravíme: »Sešliž světlo své a pravdu svou, to ať mne vodí a zprovodí na horu svatosti tvé a do příbytků tvých,« a jinde: »Oznam mi cestu, po které bych choditi měl«5, »Duch tvůj dobrý vediž mne jako po rovné zemi.«6 Potom prohlásil, že chce svou thesi dokazovati a potvrzovati 1. závaznými výroky Zákona Božího, 2. přepevnými výroky a míně- ními svatých, 3. příkladem a praxí svatých prvotní církve, 4. sta- rými koncily, „a tak jako prstem ukážeme soudce, který mluví pro nás a naši praxi schvaluje“. Jeho these zněla: Přijímání nejsvětější svátosti oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, je velmi uži- tečné a k spasení prospěšné a veškerému lidu věřících nezbytné a od Pána Spasitele přikázané. 1 Podle Řím. 10, 10. Podle Mat. 5, 18. Podle Mat. 16, 18. Žalm 42, 3 (část). Žalm 142, 8 (část). tamže 10 (část). 3 215

Strana 216
Jako již Rokycanova vstupní řeč dne 10. ledna, tak i tento jeho projev působil mocným dojmem na mnohé účastníky koncilu, jak o tom svědčí list, který Rokycanovi poslal neznámý člen sboru, nej- spíše národnosti francouzské. Otiskl jej z husitského sborníku ví- deňské Národní knihovny (č. 4936 1. 253) F. M. Bartoš v ČČM 1927, 125—126, a zní takto: „Výborný mistře, posílám Vám jisté své myšlenky o látce Vašeho článku a prosím, račte si je aspoň jednou dokonale až do konce pře- čísti z lásky ke krvi Páně, kterou takřka mrtvou, ba skoro pohřbe- nou usilujete vzkřísiti. Nehledím Vás poučovati — chraň mne Bůh takové opovážlivosti, protože jste jako tryskající pramen, který by stačil učeními a výklady tajemství Písma zavlažiti celý svět, — ale to jediné si přeji, abych se stal účastným této vznešené věci pravdy Vámi hledané. Vy však mužně jednejte, posilniž se srdce Vaše a hajte krve Páně! Víte, že nikdo nedosahuje koruny, leč jen kdo řádně dobojuje, nikoli však kdo položí ruku na pluh a ohlíží se nazpátek. Tehdy nebudeme moci odporovati pravdě, neboť pravda vždycky ví- tězí. Je však nesnadno přivésti za našich časů tuto pravdu k plat- nosti, aby si vymohla místo na světě. Ale jako byla ponenáhlu po- šlapána, tak by bylo ponenáhlu možno ji pozdvihnouti, protože každá věc jakými příčinami vznikne, týmiž zaniká. Přesvědčujte stále Vaše, aby odložili tvrdou přísnost nebo krutost a jednali mírně a šetřili krve lidské. Stačí jen brániti své... Ó šťastný den, kdybych viděl Vaše království sjednoceno s námi v neporušené víře. Dejte, prosím, pozor, aby z mého psaní nikdy nijakým způsobem nevzniklo mně nebo někomu zahanbení nebo pohoršení. Nestarejte se, kdo jsem, nemá to pro věc významu; ať jsme jacíkoli, jsme Boží. Jen to jediné vězte, že jsem milovníkem pravdy. Buďte zdráv a necht Vám dopřeje štěstí a zdaru Pán, jehož dílo konáte. Doufám však, že Vás před Vaším odchodem aspoň jednou nebo dvakrát usly- ším, protože by to bylo podle mého soudu velmi prospěšné. Lituji, ví Bůh, že nechceme pochopiti, abychom dobře jednali. Přiznávám, že by bylo těžké (pro koncil) vždy tak vyhověti, ale ještě těžší je nepřijmouti pravdu věci tak nezbytné.“ Rokycana hájil artikul o přijímání pod obojí ve dnech 16., 17. a 19. ledna. Jeho řeč je vydána v té formě, jak ji podal dne 20. ledna legátovi Juliánovi písemně, u Martèna VIII, 262—305 a Mansiho XXX, 269—306. 20.—21. ledna Ve dnech 20. a 21. ledna přednesl obranu artikulů o stavování a trestání hříchů veřejných1 Mikuláš Biskupec. Neúnavný a neohrožený zastánce táborského učení se narodil asi 20.—21. I.: 1 Srovn. i Haller CB II, 319. 216

Strana 217
r. 1385 v Pelhřimově. R. 1409 dosáhl na artistické fakultě Karlovy university hodnosti bakalářské a prožil v Praze vzrušující zápasy M. Jana Husa. R. 1415 byl vysvěcen na kněze a odešel na faru v Kondraci pod Blaníkem. Když byl r. 1420 založen Tábor a táboři se rozhodli osamostatnit ve věcech církevních i od Říma i od Prahy, zvolili si ho za hlavu své nezávislé církve. Byl sice nazýván bisku- pem, ale byl jen »starším« (seniorem), biskupské moci neměl, pro- tože o všech důležitých věcech rozhodovala synoda kněžstva. Hlav- ním jeho úkolem bylo hájiti táborskou církev a její učení pérem, což se tehdy dělo latinsky. Tím se stal úředním duchovním mluvčím kněží táborského bratrstva a obráncem jeho nauky a řádů jeho církve a plnil tento úkol důsledně a věrně až po zánik bratrstva, který sám přežil. Třebas byl biskupem táborským, působil podle F. M. Bartoše v Písku, druhé hlavní táborské pevnosti, až do r. 1449. J. Dobiáš, Dějiny královského města a jeho okolí III, 2, 1953, str. 412 nsl., pozn. 264 poukazuje na to, že se kněz Mikuláš Biskupec uvádí ještě r. 1434 mezi duchovními z Hradiště hory Tábor, a soudí, že residencí Mikuláše z Pelhřimova jako seniora táborského ducho- venstva bylo sice ještě tenkrát (t. j. v první polovici let třicátých) Hradiště hory Tábor, ale že v místech, kde se právě konaly kněžské synody, měl po dobu jejich trvání svůj dočasný pobyt. A v pozn. 285 na str. 419 uvádí, že v Písku byl Biskupec aspoň již počátkem r. 1443. Po prvé vystoupil jako zástupce táborů na schůzi bohoslovců tá- borských a pražských, svolané v prosinci 1420 do Prahy hlavně při- činěním Žižkovým, a zároveň potom obhajoval učení táborské proti radikálům na Táboře, Martinovi Húskovi a Petru Kánišovi. V druhé polovici let dvacátých napsal rozsáhlý (třebas ne úplný) výklad Zjevení Janova, vynikající dílo theologické, v kterém však vyslo- vuje i své starosti nad utrpením poddaných, na něž nejkrutěji dolé- haly hrůzy válek, a obavy před kalnými živly, které ze zištnosti a neupřímnosti pronikaly do táborského bratrstva a jeho vojsk. Praví výslovně: »Pracovití poddaní trpí, když se jejich pánové přou a sváří. A přece všichni pánové i králové a duchovní stojí jen svými sebe nižšími sedláky.« Jinde se rozhorluje: »Boháči se opíjejí z ma- jetků chudáků a z jejich těžké práce. Ti si musí krví a potem do- bývat, aby mohli žít. Takoví lidé jsou vražedníci, neboť pijí a jedí krev jejich.« Píše: »V době úspěchů drží s tábory nesčetní pokrytci, ale v nepříznivých dobách jim nadávají kacířů a bojují proti nim. Takových jsme poznali těchto časů velmi mnoho. Někteří se k nám přidali několikrát a zase od nás odpadli. A to vše pochází z velké 1a Fakulta artistická, předchůdkyně nynější fakulty filosofické, zvaná také fakultou sedmi svobodných umění (septem artium liberalium), která se na ní přednášela, totiž gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, mu- sika a astronomie, byla průpravou pro fakulty vyšší: theologickou, práv- nickou a lékařskou. 217

Strana 218
touhy po penězích; aby nepřišli o to, co mají, věří, jak kdo chce. Když se nám dobře daří, scházejí se hojná vojska, když však špatně, lezú do plotóv.« Když pak se r. 1431 ukazovala naděje, že obecný koncil povolí husitům veřejné hádání o jejich společném programu, sešli se 28. dubna téhož roku v Karolinu duchovní představitelé Pražanů a táborů; tam shrnul za Pražany Jan Rokycana stížnosti své stra- ny v rozsáhlý spis a právě tak vypracoval Biskupec, mluvčí tá- borů, stejně rozsáhlý spis, podávající výklad a obranu řádů tá- borských. To byla slavná táborská »Konfese« neboli »Apologie«, která ještě po pádu táborského bratrstva nejen žila v Jednotě bratrské, ale která se rozšířila po daleké Evropě. Hájila několik zá- kladních zásad, která přijala světová reformace: odmítnutí očistce a úcty i modliteb k svatým, uznání jedině křtu a večeře Páně za svátosti, hlavně pak hájila novou zjednodušenou bohoslužbu, která potom zobecněla téměř po celém protestantském světě. O Biskupcově vystupování na koncilu basilejském podává zprávu náš Deník. Po lipanské katastrofě nepodepsali táboři kampaktáta a měli se zříci vlastní církve. V tomto posledním zápase Prahy a Tábora (v letech 1441—1444) psal Biskupec latinsky i česky obrany a výklady, které pak shrnul s akty předešlých zápasů v své nej- větší dílo, které má v rukopisech název »Chronica causam sacer- dotum thaboriensium continens et magistrorum pragensium eiusdem impugnationes«. Je to veliký sborník traktátů a dokumentů k vnitř- ním dějinám sporů mezi stranou táborskou a pražskou od r. 1420 do 1437. Ještě předtím, v letech 1435—1439 zpracoval rozsáhlý spis, Postilu na evangelijní harmonii. Když pak r. 1448 Jiří Poděbradský dobyl Prahy, podrobil se mu rok potom i Písek a Biskupec odešel na Tábor. Ale i ten se v srpnu 1452 poddal zemskému správci a táborští kněží, Táborem vydáni, většinou již starci, dožili jako vězni na jeho hradech, Biskupec na Poděbradech; tam si snad urychlil svůj skon pokusem o útěk, při němž utrpěl těžké zranění. Zemřel asi r. 1459. O jeho životě a díle srovn. F. M. Bartoš, Světci a kacíři, 175—195, a Jakubec I, 451—454 a 463 nsl. Nejpodrobněji probírá jeho život J. Dobiáš, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí, I, 1927, str. 378 nsl., a zvláště III, 2, 1953, str. 407—424. Svou účast na basilejském koncilu vylíčil Mikuláš z Pelhřimova ve zvláštním samostatném spise, ale ten se nám nezachoval. V první části svého projevu hleděl Biskupec ve formě středově- kých scholastických disputací všestranně dokázati svou thesi, hlavně důkazy z Písma, z výroků církevních Otců a usnesení starých cír- kevních koncilů, při čemž nejprve takřka doslovně podle Jakoub- kova projevu »Quia lex divina« vypočítával všechny druhy smrtel- ných hříchů, dovolávaje se i apoštola Pavla ke Galatským 19—21.2 218

Strana 219
V druhé části však už přešel do bojovné útočnosti. Podává v ní vlastní smysl tohoto artikulu, jak jej chápali husité, a vykládá, proti čemu je namířen: u prelátů a kněží proti svatokupectví, proti zištnému vybírání poplatků za všechny svátostné úkony, proti lži- vým odpustkům a nespravedlivým klatbám, poutím, zlořádům v úctě ostatků a obrazů, proti bránění slovu Božímu a přijímání pod obojí, proti pýše, lakotě a hrabivosti,3 u kněžstva i u laiků proti přepychu a nádheře, pořizované z práce chudáků,4 proti lichvě, krčmám, ve- řejným domům, prostituci a nemravnosti. Již tato část jeho projevu vzbudila nevoli u členů koncilu, která se ještě stupňovala, když Biskupec ostře odsoudil upálení Husovo a Jeronymovo, zatracení kalicha koncilem kostnickým a vyhlazovací výpravy křižácké proti Čechům.5 Odpor koncilu vzbudil také tím, když nazval Jana Viklefa doktorem evangelickým. Smělý tento projev, s kterým nesouhlasil ani politik Rokycana, jemuž šlo o dosažení smíru s církví, je dnes nejlépe přístupný ve vydání F. M. Bartoše (Arch. Tab. I, 1—32). Poznámka: Jan Viklef (John z Wiklefa 1324—1384), profesor theologie na universitě v Oxfordě, byl jedním z největších boho- slovců a disputátorů středověkých, nenáviděný protivníky (jmeno- vali ho potupně »náš pes«), od stoupenců nazývaný »doctor evange- licus«. Žil přísným životem apoštolským, vřele miloval svou vlast, do jejíhož jazyka přeložil bibli, a napsal mnoho anglických spisků pro lid i mnoho učených spisů latinských, filosofických i theolo- gických. Neústupně stavěl proti sobě prvotní církev apoštolskou proti zesvětštělé církvi svého století, zdůrazňoval stanovisko mravní proti právnímu a se zavrhováním obecné zkaženosti mravů zavrhl i celou současnou církevní soustavu. On také důsledně domyslil Augusti- novu nauku o církvi. Podle něho je církev souhrn předurčených k spasení (praedesti- nati), mystické tělo Kristovo věčně s ním spojené: kdo je předurčen k věčnému spasení, bude spasen, i kdyby byl nejposlednější z lidí; kdo je však předzvěděn (praesciti) k věčnému zatracení, není pravý křesťan, třebas by seděl na stolci papežském. Vlastní církev je ne- viditelná v nebesích, jediným znakem jejích příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi je viditelná, hierarchická, 2 Místo zní (5, 19—21): »19. Zjevnit pak jsou skutkové těla, jenž jsou: Cizo- ložstvo, smilstvo, nečistota, chlipnost, 20. Modloslužba, čarování, nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty, 21. Závisti, vraždy, opil- ství, hodování a těm podobné věci. Kteréž kdokoli činí, toť vám předpovídám, jakož jsem i prve pravil, že království Božího dědicové nebudou«. z Při výčtu hříchů kněžstva a jejich kárání i odkrývání i před duchoven- stvem a lidem čerpal Biskupec, většinou doslovně, z Husova spisku De arguendo clero (srovn. Arch. Tab. I, 26—28). 4 Když tepe přepych a nádheru, užívá namnoze doslovně celých výňatků z díla Matěje z Janova »Regulae Veteris et Novi Testamenti« (srovn. Arch. Tab. I, 29—31). 5 Srovn. Arch. Tab. I, 24—26. 219

Strana 220
zesvětštělá církev, od počátku 2. tisíciletí po Kristově nanebevstou- pení zkažená a zavržení hodná. Hlavou první je Kristus, druhé Anti- krist. Papež, který by měl být jako náměstek Petrův nejpokornější a nejchudší, stal se svou honbou za penězi, všemi těmi reservacemi, provisemi, anáty, desátky a odpustky velkokupcem. Také kněžstvo zesvětštělo, jeho suspense, exkomunikace, klatby, interdikty jsou ne- platny. Hlavní příčinou úpadku církve je světský majetek. Vycházeje z Písma neuznával svátosti kromě křtu, přijímání a manželství. Středem bohoslužby je modlitba Páně, desatero a apoštolské vyznání; všechno ostatní je lidský výmysl. Postavil se proti obecné tehdy církevní nauce o transsubstanciaci (přepod- statnění) v svátosti oltářní, že totiž po kněžském posvěcení pod- stata chleba a vína mizí a zůstávají jen její vlastnosti: tvar, chuť, tíže atd. Místo transsubstanciace hájil remanenci (trvání); podle něho chléb a víno zůstávají chlebem a vínem, Kristus je v nich pří- tomen sice skutečně (t. j. svou mocí [virtualiter], duchovně a svá- tostně), ne však svou tělesnou podstatou (substantialiter), která je v nebesích. S největší prudkostí vystupoval proti mnichům; není hříchu, ze kterého by je nevinil. Oni jsou »přední řadou vojů Antikristových«, oni jsou svatokupci, odírají lid o poslední groš, okrádají o veliké pe- níze Anglii, kde třetina majetku patří kněžstvu, oni jsou odpůrci všech oprav církve, zamítají kázání slova Božího i čtení bible ja- zykem lidu. Viklef chtěl křesťanství mravně obroditi návratem k prostému ideálu apoštolskému na základě Písma, »zákona Božího«, a zároveň žádal vyvlastnění ohromného majetku církevního anglickým státem. Jeho myšlenky vzbudily v Anglii veliký rozruch, ale mocná hierarchie se proti nim postavila, jeho články byly prohlášeny za kacířské, Viklef musel r. 1382 odejíti z university a jen ochrana mocných činitelů a londýnských měšťanů mu umožnila dožíti život na faře v Lutterworthu. Jeho přívrženci mezi duchovními, »chudí kněží« nebo »lollardi«, kteří v prostém šatě kázali život apoštolský a pokání, byli brzo potlačeni světskou mocí (srovn. níže pozn. k 13. dubnu). Viklefovy spisy, zejména Dialogus, Trialogus, De ecclesia (O církvi) a De simonia (O svatokupectví), mocně působily na naše revoluční horlitele za nápravu, především na Husa (srovn. o tom F. M. Bartoš, Husitství a cizina, 20—58, J. Macek, Tábor I, 160 nsl.) a Jakoubka ze Stříbra. Revoluční myšlenky Viklefovy šířil z Čechů nejhorlivěji a nejod- vážněji mistr Jeronym Pražský. Syn zámožné pražské rodiny byl žá- kem Husovým, od r. 1396 studoval na universitě v Oxfordě a v dva- cátém svém roce, 1399, přinesl do Prahy opisy hlavních Viklefových traktátů, zejména »Dialogu« a »Trialogu«, a některé překládal do češtiny. R. 1403 cestoval do Palestiny, po dvou letech studoval v Pa- 220

Strana 221
říži, kde získal mistrovství svobodných umění, ale znepřátelil si svými smělými výroky ve veřejném hádání universitního kancléře Gersona, ujel r. 1406 do Kolína nad Rýnem a do Heidelberka, na universitách obou měst dosáhl opět hodnosti mistrovské, ale z Hei- delberka musel za rok uprchnouti do Prahy. Avšak ještě téhož roku byl stíhán v Oxfordě pro šíření myšlenek Viklefových, a tak se znovu uchýlil do Prahy, kde dva roky propagoval názory Vikle- fovy; knězem nebyl. R. 1410 ho uvěznili v Budíně pro šíření týchž názorů; sotva unikl ze zajetí ostřihomského arcibiskupa, opět utíkal z Vídně před církevním procesem, který mu hrozil, a r. 1412 byl v čele pražských demonstrací proti hlásání odpustků. Po Husově odchodu z Prahy odešel i on do Krakova, odtamtud však brzo unikl na Litvu a Rus. Když odešel Hus do Kostnice, odebral se, nemaje bezpečný glejt, za ním, ale tam ho uvrhli do nejtěžšího žaláře. Laskavostí někte- rých členů koncilu se sice podařilo pohnouti ho, že se v úplné vy- čerpanosti sil odřekl Viklefa, ale když pražští karmelitáni podali proti němu novou žalobu, vzal své odvolání zpět a 23. května 1416 pronesl před koncilem mužnou, plamennou a skvělou obranu, která ho přivedla na hranici. Její svědek, vynikající florencký humanista Poggio Bracciolini o něm napsal: »Smýšlel-li tak u víře, jak vy- znával slovy, nemohla na něm býti nalezena žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani sebemenšího provinění... Pohnuli se všichni v srdcích svých a nachýlili se k milosti: on však nechtě ani přiznati se k bludům, aniž odvolati křivých nářků cizích, posléze jal se vy- chvalovati Jana Husa, předtím odsouzeného na oheň, tvrdě o něm, že byl muž dobrý, spravedlivý a svatý a té smrti nehodný.« Dne 30. května byl odsouzen k upálení. »S jasným čelem a veselou tváří — končí zprávu Poggio — šel na smrt, nelekaje se ani ohně, ani muk, ani zahynutí. Nikdy žádný ze stoikův nepodstoupil smrti s myslí tak stálou a srdcem tak mužným... Věru ten muž zemřel jako pravý filosof.« (Srovn.: V. Novotný OSN XIII, 259—263 pod heslem: Jeronym Pražský a F. M. Bartoš: M. Jeronym Pražský, JSH XIV, 1941, 41—52; tam je také seznam jeho známých spisů.) 23.—2 4. 1edna Ve dnech 23. a 24. ledna přednesl výklad třetího artikulu o svo- bodě kázání slova Božího Oldřich ze Znojma, farář čáslavský, známý téměř jedině svými projevy v Basileji. Mimo ně víme o něm jen to, že roku 1414 dosáhl hodnosti bakalářské a roku 1435 se zúčastnil volby Rokycanovy arcibiskupem na zemském sněmu v Praze.1 Ze svého rodiště si přinesl dokonalou znalost němčiny. Byl to jistě vy- nikající bohoslovec, jak o tom svědčí jeho projevy i to, že jemu bylo v poslední chvíli svěřeno hájení tohoto článku, na něž si ještě 21. a 22. ledna důrazně činil nárok Rokycana jakožto mluvčí českých pánů. 221

Strana 222
Oldřich ze Znojma po krátkém proslovu na slova Mat. 22, 16: »Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou« přednesl tuto thesi: „Slovo Boží má býti po příkladu Kristově a apoštolů od kněží Páně svobodně a bez překážky věrně a pravdivě kázáno a hlásáno.“ Podle něho slovo Boží jest dvojí: Především je to Kristus sám se svým životem strastným, pokorným a zavrženým, který lidmi tohoto světa je dán v zapomenutí. Na toto vše hořce žaloval slovy sv. Bernarda, která asi vybral z Husova kázání o míru, jež si Hus připravil pro koncil kostnický. Slovo Boží jest však i slovo, které Bůh mluví v Písmě ústy proroků a apoštolů. Nad slovo lidí vyniká slovo Boží pravdivostí, nezměnitelností, duchovností, účinností, ra- dostností, věrností a dokonalostí. Proto slovu Božímu třeba dáti přednost před slovy lidí a dnešní kněžstvo, které si více váží lid- ských práv než slov evangelia, nekráčí v šlépějích apoštolských. Kněží jsou dvojí, praví a nepraví. První jsou kněžími svátostí a spravedlností, druzí pouhou svátostí. Obraz pravého kněze podal slovy Pseudochrysostomovými2 a s Jeronymem přirovnával dobré kněží k holubicím a špatné k havranům. A k pohoršení koncilu uváděl různé druhy špatných kněží: Jsou kněží, kteří jako pohané světsky panují, jiní jsou skvěle živi z darů lidí a živí z almužen chudáků své kuběny a jejich děti; jsou kněží ctižádostiví, chtiví a břicho- pasní, kteří vyhledávají pocty a bohatství, aby byli povýšeni nad druhé a žili v rozkoších tělesných, jiní zase jsou lakotní neboli hra- biví, někteří jsou nevědomci, neznalí zákona Páně, podobni posled- nímu z lidu, a konečně jsou kněží nakažení kacířstvím svatoku- pectví, které slavnostně zatracoval chvályhodný kazatel království Českého svaté paměti Jan Hus písmem, slovem i skutkem a za- nechal to na věčnou pamět potomkům písemněs na stěně kaple Betlemské v Praze. A proto byl od některých prelátů a duchovních bratří nenáviděn a zakusil pronásledování až k hrozné smrti. A Oldřich dodal: »A přece jeho dobrotu života, čestnost mravů a proslulost vědění zná celé České království a nejvíce ti, s kterými se osobně stýkal.« 23.—24. I.: 1 Není-li to snad onen Udalricus (Oldřich), o kterém se zmiňuje v svých listech z Kostnice Hus. 2 Ve výkladě k 5. kapitole Matoušově na slova: »Vy jste sůl země«, kde praví: »Učitel (t. j. kněz) má toužit i po všech ctnostech a žalostiti buď nad svými nebo cizími proviněními. Má býti vlídný, aby spíše odpouštěním než souzením řídil církev, aby ho více milovali než se ho obávali. Má býti milo- srdný k jiným, k sobě však přísný, aby na sebe nakládal těžké břímě spra- vedlnosti, na jiné však lehké. Má býti čistého srdce, aby se nejen nemíchal do záležitostí světských, ale ani nemyslel na svět. Ať je mírumilovný, aby celá jeho církev byla jako jedna duše. Kde však není svornosti, tam není ani modlitba vyslyšena, ani oběť přijímána, protože ani Boha není tam, kde vládne nesvornost. Má býti hotov k utrpení, ale nechovati prázdnou touhu po mučednictví, aby projevil pevnost hodnou mučedníků.« 3 Naráží se na spisek De sex erroribus (O šesti bludech), z něhož zde Oldřich mnoho převzal (srovn. Arch. Tab. I. 97). 222

Strana 223
O těch špatných kněžích citoval velmi přísnou kritiku Hugona ve spise De claustro animae. A tak podal závěr: Nikdo více neškodí církvi Boží nežli špatní kněží. Oni jsou příčinou zkázy lidu, oni roztrhují církev, jejich pýcha, hrabivost a chlípnost obzvláště zavi- ňuje nedostatek míru v církvi. Třeba začít s její nápravou zásadně od kněžstva, a to obnovením řádu Kristova a vyhlazením postupu protivného. Naproti tomu nikdo více neprospívá církvi než praví kněží Páně. Ti jsou hodni větší úcty než králové nebo rodiče a jejich rozmnožením získá církev bojující značný vzrůst na svých údech. Potom vykládal, co to znamená »svobodně«. Svoboda je trojí: viny, milosti a slávy. Ale nezamýšlí mluviti o svobodě neomezené, nýbrž mínil svobodu podle zmocnění, jaké se dostává tomu, kdo je přijat v hodnosti jáhna nebo kněze. S touto výhradou má pak právo kázati slovo Boží bez jakékoli překážky. Pravdivé a věrné kázání slova Božího je velmi nezbytné ke spáse; kdo je zanedbávají, velmi lidu škodí. Ze všech povinností kněze za- sluhuje po spravedlivém životě kázání slova Božího největší chválu. Na druhý den podal ke své thesi důkazy z Písma a církevních učitelů a týmž způsobem dokazoval, že nejen nižší kněží, nýbrž i preláti jsou vázáni hlásati věrně slovo Boží, že kněží ve svých ká- záních nemají nikterak šetřit velikých osob, aby neupadli v nená- vist, a že od povinnosti kázati slovo Boží nemá se kněz a jáhen dát odstrašit ani zákazem, ani hrozbou, ani církevní klatbou. Kdož ze strachu před lidmi zanedbávají kázání, jsou zrádci pravdy. Kázati slovo Boží mohou jen ti, kdož k tomu mají poslání. Kněz a jáhen smí kázati bez zvláštního povolení svého biskupa nebo vyš- šího preláta. Tyto zásady byly všem v naprostém rozporu se sta- noviskem církve. Oldřichův projev vydal ze sborníku Matěje Loudy z Chlumčan F. M. Bartoš v Arch. Tab. I, 81—113. 26. 1edna V dnech 26.—28. ledna promluvil na obranu artikulu o světském panování kněžstva mistr Petr Payne, zvaný Engliš. Tento třetí artikul byl nejpřevratnější a nejhlouběji zasahující, protože žádal vyvlastnění ohromných církevních majetků. Jeho obránce je zajímavá osobnost v dějinách husitského hnutí. Angličan, mistr oxfordské university, jeden z lollardů neboli z chu- dých kněží, přívrženců to Viklefových, vynikající hlubokými zna- lostmi theologickými i politickým rozhledem a nevšední bystrostí ducha, opustil někdy v září 1413, kdy byl obeslán k soudu, Anglii a uchýlil se do Německa k tamním valdenským. Ale i tam se musel skrývati, a proto brzo po začátku roku 1414 — to mu bylo asi třicet let — odešel do Čech. Tam se stal učitelem na latinské škole, kterou 223

Strana 224
v Praze na Příkopě založili němečtí husité, připojil se k universitě a hned se octl uprostřed zápasu: mistru Jakoubkovi ze Stříbra po- máhal vybojovat jeho veliký boj o kalich, ale hleděl i mírnit formou obrany radikální požadavky táborské levice. Měl při tom stále na mysli, jak se uchrání husitství osudu lollardství a jak vydrží v hro- zícím zápase na život a na smrt. Horlivost, s jakou vystupoval na obranu kalicha a svého i Husova učitele Viklefa, získala mu přední místo v husitské církvi, která ho učinila členem pražské konsistoře a v letech 1420—1433 mu svěřovala nejdůležitější diplomatická po- slání. Požíval vážnosti u obou hlavních stran, i v Praze, kde i žil, i u táborů. Když se r. 1430 Nové Město pražské připojilo k sirotkům, stal se správcem kláštera na Slovanech a r. 1433 byl vyslán do Basileje. Ale když r. 1434 sirotci Nové Město ztratili, musel Payne z Prahy a v bitvě u Lipan stěží zachránil život. Byl totiž s V. Korandou a jinými třemi kněžími zajat a všichni byli odsouzeni k utopení, ale byli zachráněni Pražany a jejich hejtmanem Vilémem Kostkou z Postupic. Potom našel útočiště v Žatci, avšak za krátkého ná- vratu Zikmundova opět mu hrozilo nebezpečenství. R. 1438 byl úskočně přepaden a zajat; tehdy ho města táborského svazu vy- koupila ohromnou částkou, jen aby nebyl prodán do Říma nebo do Anglie na smrt. Tato úcta táborů k němu je tím významnější, že Petr Engliš vždy zastával politiku „středu“, tedy politiku Žiž- kovu, Jakoubkovu, Prokopovu a Rokycanovu, šlo mu o konsolidaci národní a církevní a vždy kladl, jak sám pěkně zdůraznil, pro- spěch obecný nad zájem osob a stran. R. 1444 dočkal se posled- ního vítězství nad mistrem Příbramem, s kterým po dvě desíti- letí sváděl prudké boje o svého mistra Viklefa, nebot za odpo- rem proti Viklefovi předvídal příští odpor proti Husovi samému; potom snad působil v Rumunsku. R. 1448 se vrátil s Rokycanou do Prahy a uchýlil se zase do kláštera na Slovanech. Ale ještě v sedmdesátce se vypravil jako vyslanec do Cařihradu, aby tam získal pro husitskou církev vysvěcení Rokycany, ovšem bez úspě- chu, protože hned potom padl Cařihrad do moci turecké. V první části r. 1456 zemřel v Praze na Slovanech. Petr Engliš ve svém projevu na koncilu přednesl nejdříve thesi: Světský majetek a světské panování je podle práva božského a lid- ského, podle výroků svatých učitelů a se zřetelem na účinnost v době Zákona milosti zakázáno kněžstvu Kristovu. Potom vymezil pojmy a hájil tu zásadu výroky z Písma Starého i Nového Zákona a do- volával se církevních učitelů, biskupa Klementa, Origena, Jeronyma, Augustina, Ambrože, Rehoře, Chrysostoma, sv. Bernarda, Hilaria, Rabana, Bedy, Petra Comestora, Petra Lombarda, Jindřicha Gent- ského, zvaného »doctor sollemnis«, Tomáše Akvinského, Dunse Scota (»doctor subtilis«), Viléma, zvaného Pařížský, kánonu apoš- tolů, usnesení starých koncilů a Dekretu Gratianova. 224

Strana 225
Obsáhlý tento projev vydal ze sborníku Matěje Loudy z Chlum- čan F. M. Bartoš v knize »Peter Payne pro Bohemis« (1949), str. 1—40; některé podrobnosti z jeho řeči doplňuje náš Deník. Petr Engliš po skončení své these žádal, protože bylo řečeno, že článek proti světskému panování kněžstva pochází od Jana Viklefa, aby se ten, kdo naň bude odpovídati, dobře podíval na sedm knih Armažského1 (Richarda z Armaghu) a také na knihu bratra Huber- tina2 o nejvyšší chudobě, protože byl nejen Viklef původcem onoho článku, nýbrž i svrchu řečení a mnozí jiní. Vyprávěl také o sobě, když vstoupil na universitu v Oxfordě, že na něm tamní doktoři žá- dali, aby přísahal, že nedrží ani nehlásá články Viklefovy ani jiné odsouzené články. Tehdy odmítl přísahat, obrátil se proto na anglic- kého krále se stížností na toto donucování a nabízel se, že bude odpovídati na řečené články, dříve než by přísahal. Tvrdil také, že mu sám král, uslyšev o tom, nedovolil, aby přísahal, naopak že nařídil, aby mu byla dána kniha těch článků, na které byl hotov odpovídati v přítomnosti králově proti každému. Engliš také obšírně mluvil o tom, co vykonal v Anglii na obranu Viklefova učení, a pro- hlásil, »že nikdy neviděl mistra Jana Husa, ale že o něm slyšel jako o mužovi, který požíval vážnosti pro svůj dobrý a chvályhodný život, a že četl některé jeho knihy, ale neviděl ani nepozoroval v nich něco bludného«. (Srovn. MC I, 269—270, Haller CB II, 327 a CB V, 39—40). Potom žádal, aby mu svatý koncil odpustil, jestliže v svých od- povědech a v tom aktu nezachoval náležitou míru. Po těch slovech předložil list (ceduli) o kněžském panování, aby byla vložena do aktů koncilu. Je zaznamenána v MC I, 270, u Mansiho XXX, 260 a zní takto: »Toto jsou slova, jejichž zapsání do aktů naléhavě včerejšího dne žádali prokurátorové koncilu. Předně, protože se v aktu o světském panování kněží stala zmínka o užívání světského majetku, dovole- ném tomu kněžstvu: Pokud se týká nakládání s ním, račte věděti, Vaše Otcovské Důstojnosti, že užívání světského majetku je sa- mému kněžstvu dovoleno, odstraní-li se veškerá škodlivá nadbyteč- nost a nadměrná hojnost, ale tak, aby to užívání nepřekročilo meze evangelia a aby v tom bylo vždy zachováno pravidlo svatého Pavla:« »Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme.« Takové však naklá- dání se svrchu řečeným majetkem, které odvádí od uložené povin- nosti a brání vykonávat úřad vložený od samého Boha, když pře- kročuje meze jemu odporující, má být odstraněno. Panování pak světské se pro kněžstvo Kristovo nehodí ani mu nepřísluší, ale ani mu není dovoleno, aby osobně panovalo. Nadto v svrchu řečeném 26. I.: 1 Je to jeho spis »De pauperie salvatoris« (O chudobě spasitelově). 2 T. j. knihu Ubertina da Casale »De summa paupertate« (O nejvyšší chudobě). I. Tim. 6, 8. Deník Petra Žateckého 15 225

Strana 226
bodě držíme, že natolik může panovati nepravost v kněžstvu, že je dovoleno, není-li duchovního představeného, aby světské rameno od- nímalo světské majetky mužům duchovním, kteří se trvale provi- ňují.« Po první části Englišovy these přihlásil se mistr Jeronym z Prahy (nazývaný Silván), doktor theologie, člen řádu kamaldul- ského, že by chtěl postupně odpovídati na články českých mluvčích, ale koncil odhlasoval, aby odpovídali jeho členové k tomu určení a mistr Jeronym aby promluvil na konci, kdyby chtěl něco pověděti nebo přidati (srovn. MC I, 269, Haller CB II, 325). Dne 26. ledna se také koncil usnesl, aby nebyly uveřejňovány these Čechů (Haller CB II, 325). 28. ledna Legát Julián pravil ve svém projevu (viz MC I 271—272), o němž se zmiňuje náš Deník, vcelku toto: „Svatý koncil trpělivě a pozorně poslouchal deset dní výklady o čtyřech artikulích, rád slyšel, že si Čechové přejí, aby měl o nich koncil dobré mínění, a s potěšením přijal prohlášení M. J. Rokycany, že toužíte po sjednocení a míru, jakož i ujištění jeho a jiných, že věří v svatou církev, založenou na pevné skále atd. (srovn. výše začátek Rokycanovy these v pozn. ke dni 16. ledna). Z toho všeho, odpovídá-li vaše smýšlení vašim slovům, čerpáme dobrou naději v budoucí sjednocení a neodstrašují nás ostatní výroky, které jste potom při výkladě o čtyřech artikulích pronášeli. Protože máte i vy i koncil dobrou snahu, nemá se nikdo rozčilovat nad slovy drsnými, bodavými nebo hanlivými. Chceme-li uzavříti jednotu a věčný pokoj navzájem, musíme odstraniti všechny různosti mínění, aby nebylo mezi námi rozkolů, a musíme zjevně pověděti svou víru a své smýš- lení. Neboť tento svatý koncil je jako ohnivá pec Ducha svatého, kde bude třeba vyčistiti všechnu strusku a kaz zlata a stříbra i všeho, co se týká víry a mravů. Chtějí-li dojíti k dohodě ti, kteří se dlouho svářili, musí najednou urovnati všechny spory. Tak i my musíme uhasiti oheň našich různic, aby nezůstala ani jediná jiskra, která by roznítila nový požár. Má-li nastati mezi námi pravá jednota a dokonalé bratrství, musí být všechno v tomto svatém koncilu zveřejněno, aby se mohlo mi- lostí Ducha svatého vykonati náležité a prospěšné opatření. Neboť dosud byly předloženy čtyři artikuly, ale doslechli jsme, že držíte mnoho jiných názorů cizích, v kterých se od nás různíte. Jednak jsme to slyšeli od hodnověrných osob, jednak je někteří přítomní členové viděli na vlastní oči v Čechách a také jsme to usoudili z vašeho vý- kladu, neboť mistr Mikuláš (Biskupec) mezi jiným nazval Jana Viklefa evangelickým doktorem, z čehož následuje, že považujete 226

Strana 227
jeho výroky za pravé; není-li tomu tak, bylo by správné, abychom to věděli. Žádáme vás, abyste nám oznámili, co věříte a jakou víru o nich máte; nechceme, abyste vykládali důvody, stačí, odpovíte-li: »věříme« nebo »nevěříme«. Učiníte-li to, jak doufáme, tehdy zjevně poznáme, že si přejete, abychom o vás měli dobré mínění. Chcete-li však být od nás o něčem zpraveni, jen se směle ptejte a hned vám odpovíme. Neboť jsme hotovi podle učení sv. Petra vydati jednomu každému na jeho žádost počet ze své víry.“ I dal čísti 28 článků, obsahujících jednak učení Viklefovo, jednak učení kněží táborských, kterým se lišili od kališníků pražských, a žádal odpověď od našich, zda se těch článků přidržují. Tyto články zaznamenal Jan z Dubrovníka, MC I, 273—274, Jan ze Segovie, MC II, 321—322, a jsou otištěny u Martèna VIII, 251—252 a u Man- siho XXX, 258—259. Zněly takto: VIII. IX. X. »I. Podstata hmotného chleba a vína trvá v svátosti oltářní po posvěcení. II. Případky chleba a vína nemohou býti bez podmětui ve svrchu řečené svátosti. III. Kristus není v té svátosti totožně a skutečně ve vlastní přítomnosti tělesné. IV. V kalichu oltáře k proměňování svátosti krve se nikterak nemá přiměšovati voda. V. Svátost biřmování je neužitečná a zbytečná. VI. Bude-li člověk nad svými hříchy v srdci zkroušený, je vnější ústní zpověď knězi zbytečná a neužitečná. VII. Svátost posledního pomazání je neužitečná a zbytečná. Bylo také oznámeno svatému koncilu, že někteří lidé v Čechách potupně zneuctují svaté křižmo a svatý olej a často mažou škorně takovým křižmem a olejem. Svatým křižmem se nikterak nemají pomazávati ti, kteří jsou křtěni. Žádný řád nebo zvyklost obecné církve nemá se zachová- vat při svátostech, jak v šatu a svatých rouchách, tak při čtení svatého Písma, modlitbách a žehnání znamením kříže a jiných obřadech dosud církví zachovávaných. Po tomto životě není očistce, nýbrž každá duše zbavená těla, at již zadost učinila v životě za své hříchy nebo ne, jde beze všeho prodlení do věčné slávy ráje nebo do věč- ného trestu pekla. XI. Je marné modliti se za zemřelé. XII. Není třeba se modliti k svatým Božím, ani jejich přímluvy nic lidem neprospívají. 1 V originále: accidentia... sine subiecto. 227

Strana 228
XIII. Obrazy Ježíše Krista nebo spasitelného kříže a blahosla- vené Panny a svatých Božích se nemají uctívati, nýbrž se mají rozbíjeti a spalovati. Podobně i ostatky všech sva- tých, také svatých Petra a Pavla. Čtyřicetidenní půst a jiné (posty) od církve uložené se nemají držeti ani zachovávati a ani se nemá zachovávati slavení svátků svatých Božích, zavedené od církve. Nařízení církve o rouchu a tonsuře duchovních a o kano- nických hodinkách netřeba zachovávat, a vůbec žádné předpisy církve netřeba zachovávat, leda jen ty, které jsou obsaženy výslovně a doslovně v zákonu evangelia. Byl-li by biskup nebo kněz v smrtelném hříchu, nevysvě- cuje, neposvěcuje, neobětuje, nekřtí. Nikdo není světským pánem, nikdo není prelátem, pokud je v smrtelném hříchu. Obecný lid a poddaní mohou podle svého rozhodování pány, kteří se proviňují, trestati, napravovati a sesazovati. Všechny řehole jak mnichů majetných, tak bratří žebra- vých jsou zavrženy a od dábla zavedeny a světci, kteří tyto řády založili, jsou mužové dábelští a všichni z řádů žebravých jsou kacíři, a ti, kteří jim dávají almužny, hřeší. Všechno se děje z naprosté nutnosti. Všechny modlitby předzvěděných nejsou nikomu nic platny. Předzvěděný, který má dokonalou víru a lásku, není v tom případě v omilostňující milosti Boží, ani není členem církve, ani nemá žádnou přednost v církvi; naproti tomu předurčený, který smrtelně hřeší, není údem dáblovým, ani není mimo omilostňující milost Boží. University, studia, koleje a graduování a mistrovství na nich jsou zavedeny prázdným pohanstvem a prospívají církvi tolik jako dábel. Netřeba se bát žádné exkomunikace papeže nebo jiného XXIV. preláta. Je pošetilé věřit odpustkům papeže a biskupů. XXV. Nedovoleny jsou všechny přísahy, které se skládají na sou- XXVI. dech nebo k potvrzení lidských smluv a světských obchodů. XXVII. Svatá obecná církev je toliko souhrn předurčených. Poslušnost církevní je podle nálezků kněží církve a neopírá XXVIII. se o výslovné znění Písma. Svatý koncil přeje si býti zpraven od českých vyslanců, kterých slov užívají jejich kněží při posvěcování těla a krve Páně. Rovněž, zda se zachovává v Čechách příkaz o neuzavírání man- želství až do čtvrtého stupně pokrevenství a příbuzenství včetně a zda je to pravé manželství, je-li uzavřeno před tím stupněm. Rovněž jakou moc v církvi Boží mají podle jejich mínění svaté obecné koncily řádně shromážděné. XXIII. XVII. XVIII. XIX. XX. XXI. XXII. XIV. XVI. XV. 228

Strana 229
Přeje si také zvěděti, zda věří, že Duch svatý vychází od Otce a Syna, a zda pokládají za kacíře toho, kdo by tvrdošíjně odporoval těmto čtyřem koncilům: nicejskému, cařihradskému, prvnímu efez- skému a chalkedonskému, které obecná církev ctí jako čtyři svatá evangelia.« Tyto články byly Čechům písemně odevzdány dne 29. ledna. Byl to první pokus se strany koncilu rozdvojiti Čechy mezi sebou a rozraziti jejich společný postup proti sboru, ale nepodařil se. 31. ledna—11. února Řeč cisterciáckého opata Jana, pařížského doktora (otištěná u Martèna VIII, 340—351 a Mansiho XXIX, 1271—1280) zabrala mnoho času, takže Jan z Dubrovníka mohl toho dne přednášeti jen začátek své these proti Rokycanovi. O mnohomluvnosti opata z Ourscampu svědčí už začátek jeho řeči, jenž zní: »Svatosvatý koncile basilejský, v Duchu svatém řádně shromáž- děný, který máš ve svém středu onoho narozeného krále židovského,1 jemuž se dávno věrně klaněli mudrci přicházející od Východu, můžeš neklamně učiti všeliké pravdě, neboť o tobě se věří, že jsi zvláště od Pána ustanoven a vyvolen, abys svatým učením a správným soudem vytrhal a zničil bludy a kacířstva, konečně abys svatou žá- doucí a celému světu potřebnou pro každý stav nápravou vzdělal a sázel semena ctností a téměř, žel, úplně opuštěná díla svatého obco- vání: poslyš, prosím, laskavě má slova svýma předobrotivýma ušima a trpělivě věnuj pozornost hlasu řeči mé. Vždyť ani nežádám na tobě věc pro tebe nesnadnou, kterou by se slušelo tvé vážnosti za- mítnouti; neboť mám v úmyslu mluviti za víru katolickou, za zákon Boží, za spravedlnost, za veškeren prospěch národů.« Potom navázal na thema krátkého Englišova proslovu (»Vyšlo slunce...«) a mluvil na slova žalmu 103, 23, jak uvádí Deník. Jan Stojkovic z Dubrovníka, původem Slovan (nar. asi 1390—95 v Dubrovníce, † 1443), provázel už kardinála Jana na koncil kost- nický. Vstoupil do řádu dominikánského, dosáhl r. 1420 doktorátu pařížské university, na které pak přednášel. R. 1429 byl vyslán do Říma jako prokurátor řádu u kurie a připojil se k těm, kdož nalé- hali na svolání koncilu. S legátem Juliánem Cesarinim se zúčastnil sněmu norimberského před započetím křížové výpravy proti Če- chům a od 19. července do 9. září 1432 ho zastupoval v předsed- nictvu koncilu. V letech 1435—37 byl v zastoupení koncilu v Caři- hradě, koncil ho potom jmenoval biskupem argenským (Ardžis ve Valašsku) a papež Felix V., zvolený koncilem, mu udělil hodnost 1 Narážka na vstupní řeč Rokycanovu; srovn. zde výše pozn. k 10. lednu. 229

Strana 230
kardinála sv. Sixta. (Srovn. o něm podrobný výklad Palackého v MC I, VIII—XVIII.) Jan Stojkovic, jakožto člen řádu, z něhož byli ustanovováni inkvi- sitoři, byl tuhým a nesmiřitelným odpůrcem českých husitů a také je bezohledně ve své replice napadal. V jejím exempláři, který je v universitní knihovně pražské (IX D 10 fol. 243a), na př. praví: »Právem tedy mají všichni Kristovi věřící jakýmsi Jakoubkem a jeho následovníky, kteří ruší tuto velmi prospěšnou zvyklost (totiž přijímání pod jednou), jakož i ve zmatek uvádějí veškerý lid křes- tanský, opovrhovati, ba se jim mají vyhýbati a je jako nejhorší kacíře zatracovati.« Svou thesi dokazoval ještě v sedmi zasedáních sboru, totiž 3., 4., 6., 7., 9., 10. a 11. února, a to po každé několik hodin způsobem hodně rozvláčným, při čemž leckdy urážel Čechy jako nepravověrné. Ti mu to ovšem nezůstali dlužni, zejména Prokop Holý se proti jeho výrokům ostře ohrazoval a později s Vilémem Kostkou ani na jeho akty nechodil. 13. února Doktor Jiljí (Gilles) Charlier [Aegidius Carlerii], bývalý profesor theologie na pařížské universitě, který promluvil 13., 14., 16. a 17. února proti thesi Mikuláše Biskupce o trestání veřejných hříchů mocí světskou, pocházel z Pikardie, která byla již také zasažena hu- sitskou propagandou. Na koncil přijel r. 1432 jako zástupce biskupa v Arrasu i tamní kapituly, jejímž byl děkanem, a osvědčil se v pří- pravných diskusích (hádáních) o společném husitském programu, které koncil uspořádal jako přípravu na zápas s českými kacíři. Již tehdy napsal o artikulu, proti kterému měl mluviti, dvojí pilný spis, kterého při vlastním jednání obratně užil (srovn. F. M. Bartoš, Arch. Tab. I, 33). O Charlierovi podrobně vykládá E. Birk v MC I, XXI—XXI. Na konci své repliky obracel se Charlier proti chvále, kterou o Husovi, Jeronymovi a Viklefovi pronesl Biskupec, a pravil (Mansi XXIX, 963—964): „Přednášející měl, abych mluvil bez porušení po- koje, o těchto věcech pomlčeti, jestliže chtěl slyšeti potvrzení toho, co se událo na svatém koncilu kostnickém. Měl o tom pomlčeti, jestliže si přál, aby byly předneseny články Jana Husa zavržené a zatracené. Kdo touží po svornosti, nepřednáší znovu akta mi- nulé pře. Povím — a jsem při tom veden pouhou pravdou a Bůh je mi svědkem —, že se obecné koncily ve věci víry nemohou mýliti, a jako jeden z nich koncil kostnický odsoudil Jana Husa pro jeho bludné tvrzení; nikdo v budoucnosti nemějž ho za pravověrného a hlasatele evangelia. Ani Jana Viklefa, jehož bludy jsou velmi těžké a z nich některé nesmírně zavánějí bludy starých kacířů Pelagia, Manichaea, 230

Strana 231
Donáta, Berengaria, Massaliana a některých jiných, kteří, kdyby toho bylo potřebí, měli být plně prohlášeni za kacíře a dávno před našimi časy byli odsouzeni. Myslím právě, kdyby přednášející věnoval po- zornost článkům Jana Viklefa a Jana Husa a přečetl jejich knihy jako otcové, kteří byli na koncilu kostnickém, že by s námi řekl, že není možno je prohlásiti za pravověrné. Jeronyma však at nám příliš nevynáší, mluví před zkušenými doktory a mistry mé rodné matky, university pařížské, kteří jeho nemírnou mnohomluvnost tři dni snášeli... A při opakováníi... ve všech věcech — neboť tak chtěl Pán, aby se naprázdno nechlu- bil — postavili se proti němu pouze profesoři, řádně přednášející v Senné ulici,2 a to jen v skrovném počtu, a zarazili jeho nabubřelá slova. Neboť se nepokládalo za důstojné, aby měli oponovati nej- vážnější otcové, profesoři theologie a církevního práva, osobě tak bezvýznamné. Já pak jsem viděl ten spor, vyčkal jsem konec, spatřil jsem jeho zahanbení, takže odešel »nevzav odpuštění« od hostitele. A musel to udělat, jinak by byl nucen odvolati některé méně správné výroky. Toto, prosím, at nikdo nebere s trpkou myslí. Neboť proto jsem to řekl, aby dřívější výroky přednášejícího o jejich spravedlnosti neutkvěly v srdci, nýbrž aby vysvitla pravda, kterou jsem po- věděl já.“ Jeho projev, v němž je sneseno mnoho učenosti, vydal už H. Cani- sius ve svých Lectiones collectae a je otištěn u Mansiho XXIX, 868—972. 18.—21. února Proti obraně třetího artikulu, kterou na koncilu přednesl Oldřich ze Znojma, vystoupil v dnech 18., 20. a 21. února dominikán Jindřich Kalteisen, doktor theologie, inkvisitor kacířů v Mohuči. Byl profe- sorem theologie ve Vídni a Kolíně n. R. a r. 1452 se stal arcibisku- pem v Drontheimu; zemřel 1465 ve svém rodišti Koblenci. Jako dominikán a inkvisitor kacířů, s nimiž doma nedělal dlou- hých okolků, byl dobře připraven na »hádání« s kacíři a vypracoval si již v přípravných diskusích spisek, kterého použil při obsáhlé obraně církevního stanoviska. Mluvil sice formou umírněnou, ale zcela rozhodně hájil proti Oldřichovi ze Znojma opačný názor církve. O Husovi prohlásil, že nebyl odsouzen pro kázání proti svato- kupectví ani pro své ctnosti, nýbrž pro své bludy, jak prý už do- kázal dr. Jiljí Charlier. V závěru pak přímo popřel husitskou thesi, jak ji přednesl Oldřich ze Znojma. 1 Zde je text porušen. 2 la rue du Foin [v lat. orig. vicus Straminis]. 231

Strana 232
Jeho projev otiskl už Canisius ve 4. svazku svých Lectiones anti- quae a odtud ho přetiskl Mansi XXIX, 971—1044. Náš Deník při- náší některé podrobnosti, které se v otištěném textu nenajdou. 23. února Toho dne promluvil poslední řečník koncilu Španěl Jan Palomar, který ve dnech 23., 27. a 28. února vyvracel artikul o světském pa- nování kněží. Jan Palomar, arcijáhen barcelonský, doktor dekretů, t. j. církev- ního práva, papežský kaplan a auditor, byl v červenci až září 1431 s Janem Stojkovicem zástupcem Juliána Cesariniho v předsednictví koncilu, účastnil se disputací, o nichž podává zprávu náš Deník, potom byl členem koncilních poselstev do Prahy na jaře a na podzim 1433, v srpnu 1434, do Řezna v srpnu 1434, v Brně od ledna do srpna 1435, ve Stoličném Bělehradě (Alba Regalis) v prosinci 1435 a lednu 1436. V létě 1436 byl při ujednání kompaktát v Jihlavě. On byl vlastně hlavním členem všech koncilních poselstev a všude uplatňoval nejen svou učenost, ale i obratnost i úskočnost diploma- tickou. On se vyjádřil (v létě 1433), že s Čechy třeba zacházet jako s nezkroceným, ale ušlechtilým koněm: mírně a pěkně, než se mu přehodí ohlávka a může se přivázat ve stáji, on to byl, který se na koncilu přimlouval za povolení kalicha Čechům, při čemž ujišťoval, že tento ústupek není míněn vážně, nýbrž že je jen prostředkem, jak rozrazit husitský tábor a připravit českým kacířům krutou po- rážku. On jednal už v létě 1433 v Praze potají s českými pány, zejména s Menhartem z Hradce, on se vypravil koncem února 1434 z Basileje s bavorským vévodou Janem proti českým kacířům dů- kladně vyzbrojen ne vojskem, nýbrž ohromnou sumou dukátů. V ba- vorské Koubě ho čekalo české panstvo, aby se s ním domluvilo o vá- lečném plánu proti táborům a sirotkům, který byl už sjednán o vá- nocích r. 1433 v Praze, a aby si také rozdělilo peníze na sebrání vojska. Palomar tehdy vynaložil veliké úsilí, aby pomohl Plzni, oblé- hané polními bratrstvy, a skutečně se mu podařilo penězi získat táborského hejtmana ve Stříbře Přibíka z Klenového, že zradil bratrstvo a pomohl obleženou Plzeň zásobit, takže mohla klást odpor nové dva měsíce. A do té doby provedl další část svého pro- gramu, s pomocí vévody Albrechta vytrhl v březnu 1434 Moravu ze svazku husitských bratrstev. A odtud již byl jen krok k osudné katastrofě bratrstev u Lipan, o kterou se nemálo přičinil. Po sjednání kompaktát zůstal ještě do konce r. 1436 v Praze a pracoval tam zejména proti Rokycanovi. »Apoštolští« nebo také »apóštolikové« byli původně ti, kdož hlá- sali návrat k prvotnímu chudobnému životu apoštolskému. Ve XII. století se to hnutí šířilo okolo Kolína nad Rýnem a Perigueux ve Francii; jeho přívrženci vstupovali v manželství než jednou a ne- 232

Strana 233
požívali masitých pokrmů, prohlašovali, že hříšníci nemohou platně přisluhovati svátostmi ani je přijímati, zavrhovali křest dětí, uctí- vání svatých, očistec, modlitby za zemřelé a přísahu. Apoštolikové (apoštolští bratří) italští (od r. 1260—1307), které založil v sev. Italii Gerard Sagarelli, mladý řemeslník z Alzana u Parmy, vystupovali ostře proti zesvětštělé úřední církvi, nazýva- jíce ji podle Apokalypsy 17 »velikou nevěstkou a šelmou se sedmi hlavami«, hlásali blízký příchod království Božího na zemi a zavá- děli společenství majetku i žen. Když byl Sagarelli r. 1300 v Parmě upálen, stal se jejich hlavou Fra Dolcino z Prata, muž strhující vý- mluvnosti. Ale vercellský biskup Rainer zmocnil se po dvouletém obléhání r. 1307 jejich opevněného sídla na vrchu Zebellu, Fra Dol- cino byl strašně mučen a popraven a jeho družka Marketa upálena. Zakladatelem sekty valdenských byl bohatý lyonský kupec Petr Valdo (Valdez, Valduz). Ten podle slov Písma (Mat. 19, 21: »Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj a rozdej chu- dým«) r. 1176 věnoval svůj majetek nuzným a přes odpor i prosby své ženy stal se chudým a těkavým kazatelem slova Božího. Jeho příkladu následovali jiní a brzy měl. Valdez kolem sebe hojně vyzna- vačů dobrovolné chudoby. Tito »chudí z Lyonu«, prostí, neučení, těžko se včítali do bible, jejíž překlad do nářečí rodného kraje dal Valdez poříditi, ale vedlo je, »zpěváky Páně«, vroucí zanícení a chtěli doplňovat činnost kněží apoštolsky. Ale již r. 1184 byli valdenští na koncilu ve Veroně vyobcováni z církve; přesto se šířili v jižní Francii, na poloostrově Pyrenejském a pronikli do Lombardie. Tam z počátku trvali »pod správou Valdezovou«, ale brzo si utvořili samo- statnou frakci »Lombardských chudých«, mezi nimiž bylo i hodně členů »kongregace pracujících«, připoutaných svou prací na jedno místo. Z Lombardie se pak toto hnutí, evangelium chudých, hlásané tajnou organisací zvláštních kazatelů (mistrů) i biskupů, kněží a jáhnů, šířilo do střední Evropy, do Bavorska a Rakouska. Valden- ství bylo projevem lidového odporu proti oficiální (feudální) církvi. Byly sice odchylky mezi jednotlivými větvemi valdenských, ale v celku mělo jejich učení mnoho společného. Písmo bylo jeho zákla- dem, svobodné kázání slova Božího a chudý život apoštolský účelem. Neuznávali očistec, duše přijde buď do nebe nebo do pekla, proto jsou přímluvy a ofěry za duše mrtvých zbytečné. Zamítali přísahu a vraždu i každý trest smrti jako důsledek přikázání »Nezabiješ«, proto odsuzovali války i moc světskou, pokud vykonává trest smrti, právo mečové. Zavrhovali římskou církev s celou její správou a organisací, papežové podle nich od dob Silvestrových jsou hlavy všech kacířů, zavrhovali preláty, biskupy a ostatní kněze a přede- vším řehole mužské i ženské, zkrátka celou hierarchii, neboť papež nemá větší moci než prostý kněz. Zatracovali všechna církevní pri- vilegia, desátky, dotace atd., a protože věřili, že kněžím je přiká- zána především chudoba a pokora, byli proti veškerému majetku 233

Strana 234
kněžstva a světskému panování duchovenstva. Neuznávali církevní právo s mocí soudní a trestní, klatby, interdikty, odpustky, odmítali výklady Otců. Zavrhovali celou složitou bohoslužbu; ta má stejnou platnost v kostele jako ve stodole: kostely, oltáře, ornáty, všechny obřady, kadidlo, svěcená voda, a vše, co biskupové a kněží posvěcují, to jsou jen nálezky lidské, bez veškeré váhy. Stačí Otčenáš a prostá slova posvěcující. Hlásali, že křesťané jsou modloslužebníky, když uctívají obrazy a znamení kříže. Právo církevní i světské, učenost a umění, jak se tenkrát jevily, odvádějí křestany jen od pravé cesty. O valdenských podrobně psal R. Holinka, Sektářství v Čechách před revolucí husitskou (Sborník filosofické fakulty university Ko- menského v Bratislavě, VI, 1929). Již od dob Palackého zajímala badatele otázka o poměru valdenství k našemu lidovému sektářství a zejména k naukám táborským, v nichž je leccos společného (srov. výše v pozn. k 28. lednu 28 článků, předčítaných na koncilu basi- lejském). Proti starším míněním, že valdenství mělo značný vliv na vznik našeho lidového hnutí proti zkažené a zesvětštělé církvi úřední, dokazuje F. M. Bartoš, Husitství a cizina, 113—124, že oba směry, totiž valdenství a táborství, zůstaly až do třicátých let pat- náctého století na sobě nezávislé. A J. Macek, Tábor I, 172—188, důkladně probírá šíření lidového sektářství u nás, popírá působení cizích vlivů a dochází k závěru, že »lidové kacířství u nás vyrůstalo především z odboje vykořisťovaných a potlačovaných společenských tříd«. Replika Jana Palomara je otištěna u Mansiho, XXIX, 1106—1168. 2.— 10. března Jan Rokycana přednesl po úvodním proslovu svou repliku proti Janovi z Dubrovníka v dnech 2., 3., 4. a 10. března. Náš Deník po- dává ji stručně (podobně i Stojkovic v MC I, 286 a CB II, 360). Podle F. M. Bartoše (Lit. činnost M. Jana Rokycany atd. str. 29) pověděl Rokycana v proslovu víc, než pojal do repliky; z ní chybí zejména výklad o Husovi, Matěji z Janova, Jakoubkovi, Mikuláši Drážďanském i Viklefovi. Úvodní proslov zachoval se jedině v sou- boru Rokycanových projevů basilejských, v němž jsou ještě obrana kalicha a obrana přijímání dětí z kalicha (srovn. F. M. Bartoš, tamže 30). Replika se dělí na vlastní výklad o přijímání z kalicha a na zá- sadní výklad o přijímání dětí a o pojetí církve. V první části je: 1. odpověď na výklad o osudech kalicha v církvi, při čemž Rokycana účinně užívá zvláště doznání koncilu kostnického a Mikuláše z Din- kelsbühlu (z r. 1417), že se z kalicha podávalo déle než tisíc let; 2. rozbor odpovědi Jana Stojkovice o výrocích koncilů o kalichu 234

Strana 235
a 3. kritika jeho výkladu o stanovisku církevních učitelů a jeho dů- vodů rozumových. Na konci své repliky promluvil o husitském pojetí církve a odůvodňoval je rozsáhlým výňatkem z díla Marsilia z Pa- dovy »Defensor pacis«, aniž ho jmenoval, a to výkladem, jak po- zvolna vznikl v prvotní církvi primát římského biskupa, nikoli právně, ale z úcty k městu Římu, kde působili apoštol Petr a Pavel a kde žilo tolik vynikajících mužů. Replika se zachovala kromě souboru uvedeného výše ještě v ru- kopisech v knihovně Jagellonské university v Krakově a v knihovně Vatikánské (Bartoš 29). 11.— 15. března Zpráva o jednáních koncilu s naším poselstvem v těchto dnech je také zachována v rukopise pařížské knihovny (č. 1053, fol. 65 až 66) s nadpisem »Summa gestorum in tractatibus cum Boemis in concilio Basiliensi« a odtud otištěna v MC I, 441 nsl. 16.— 18. března V těch dnech přednesl Mikuláš Biskupec svou repliku proti dr. Jiljímu Charlierovi o stíhání veřejných hříchů mocí světskou. Jeho obšírný a neohrožený projev, v kterém vyvracel bod za bodem všechna tvrzení svého odpůrce, je dnes nejlépe otištěn podle zápisu ve sborníku Matěje Loudy z Chlumčan v Arch. Tab. I, 33—82. Charlier přirovnával Biskupce k řemeslníkovi, který příliš zatopil pod hrncem, takže by spálil i hrnec i jeho obsah — všechny hříchy (viz níže text k 4. dubnu), a proto chtěl přilévat vody, aby se mezi oběma našla střední cesta. Biskupec naproti tomu uvádí, že jeho protivník v druhé krajnosti žene oheň jen na jednu stranu — na lidi světské, kdežto vůči duchovním a kněžím oheň příliš uháší. A roz- dílně od církevního chápání mluví rozhodně proti trestu smrti a vy- vrací výroky církevních autorit i Svatého Zákona, kterých se Char- lier dovolával. Zdůrazňuje, že pro křesťana je jedině závazný Nový Zákon, a výslovně praví: »Přeji si, aby si soudcové při trestání vin- níků počínali jako otcové, ne jako tyrani, hledíce ne na soudní před- pisy Starého Zákona, ani na zákony lidské, odporující zákonu evan- gelia, nýbrž na postup Kristův a praxi prvotní církve. Přiznávám se, když nemohu vrátit život zabitému, nebudu se radovati nad tako- vými popravami a nedám lehko souhlas k něčí smrti. Přesto však si ze srdce přeji, aby všechny smrtelné hříchy veřejné byly trestány k napravení člověka hřešícího bez rozlišování osob.« Velmi tvrdě i ostře vystoupil proti smilstvu a prostituci, kterou Charlier v souhlase s církevním stanoviskem bral v ochranu. Bisku- 235

Strana 236
pec dokazuje, že trpění a povolování prostituce odporuje Starému i Novému Zákonu, a dovolávaje se 7. kapitoly I. listu ke Korint- ským, shrnuje svůj názor takto: »Ale necht vědí všichni, že nejmi- lostivější Bůh nařizuje i velmi laskavě i velmi moudře lidu svému v Zákoně, aby byl střízliv, vystříhaje se opilosti a opilství a setrvá- vaje čistým až do řádného manželství; a je-li někdo křehký a ne- může býti zdrženlivý, vyhovuje se mu, aby vstoupil do řádného man- želství a aby jeden každý měl svou vlastní manželku, podle řádu církve zasnoubenou, aby se uvaroval smilstva.« A o výroku Augusti- nově, kterého se dovolává Charlier, praví, že není pravdě podobné, že by Augustin dopustil tak veliký zločin v církvi, když ví, že je to od Pána zakázáno, a uvádí jeho přísnější výrok (XXXII, q. 4, c. „Nevěstky“), že Pán zapovídá existenci nevěstek a styk s nimi, protože jejich hanebnost je veřejně na prodej. Biskupec se sice z ohledu na husitskou pravici mírnil, ale přece se jen už v první den ukázal zásadní rozpor mezi ním a odpůrcem, když táborský biskup ve své replice dal promluviti Husovi tím, že přednesl výňatek z jeho kázání o míru,i které si Hus připravil pro koncil kostnický, kde ovšem mu nebylo dovoleno ten projev pro- nésti. Je dvojí mír: mír Boží a mír světa. Onen je mír člověka vůči Bohu, člověka k sobě samému a člověka k bližnímu; a celý tento mír se zakládá na zachovávání přikázání. Husité s Husem nedbají o mír se světem jako církev, která připouští nemožnost změniti tento svět podle zákonů Božích, a uzavírá proto se světem shnilý kompromis. Husitům jako Husovi jde jedině o mír s Bohem, o kte- rém jsou přesvědčeni, že nedal svá přikázání nadarmo. A smír s Bohem — to je nesmiřitelný boj proti hříchu, který je rouháním Bohu. »Tak uslyšeli basilejští otcové smělou theorii o absolutnosti zákona Božího slovy českého mistra, kterého otcové kostničtí upá- lili« (Arch. Tab. I, 34). Bouři odporu však rozpoutal Biskupec druhého dne svým tvrze- ním, které podstatně přispělo k odsouzení jeho učitele Husa, tvrze- ním, opřeným o Nový Zákon a církevní učitele, že na počátku křes- ťanství podléhali všichni kněží světské vládě státu, a to až do doby císaře Konstantina. A odpor se ještě stupňoval, když Biskupec obhajoval svou thesi citáty z Occamova Defensoria, ve skutečnosti z revolučního spisu Marsilia z Padovy »Defensor pacis«2 a podával o tom pádné historické důkazy. Potom znovu dokazoval svou thesi, že osobní veřejné smrtelné hříchy prelátů a kněží mohou a v případě, že jsou zatvrzelí, mají býti od každého věřícího v Krista přátelským napravováním při dané příležitosti žalovány veřejně před množstvím laiků, rovněž že mají býti při hlásání slova Božího skrze věrné kněze láskyplně ža- 16.—18. III.: 1 Arch. Tab. I, 35—36. 2) Srovn. Arch. Tab. I, 36. 236

Strana 237
lovány i odkrývány před kněžstvem i obecným lidem, a není-li před- staveného, že mají být trestány donucující mocí světskou. Třetí den byl již klidnější. Biskupec mluvil proti odpustkům, při čemž se opíral o Husa, o listech bratrstev a listech zpovědních, proti poutím a uctívání ostatků. Nakonec podal shrnutí. Poznámka: Marsilius (Marsiglio) z Padovy (1270—1343), kterého Biskupec citoval, byl rektorem a profesorem university pařížské a od r. 1325 rádcem a tělesným lékařem německého krále Ludvíka Bavora; provázel ho na jeho jízdě za císařskou korunou do Říma a po jeho korunovaci na římského císaře zemřel tam na malarii. Se svým kolegou na universitě Janem z Jandunu složil asi r. 1324 spis »Defensor pacis« (Obránce míru), věnovaný Ludvíkovi. V něm podává církevně politickou soustavu a bystře i neobyčejně směle bojuje proti papežským snahám po světském panování a proti úpadku církve. Papež svým osobováním si vrchní moci soudní i trestní nejen nad biskupy a kněžími, nýbrž nade všemi panovníky a osobami světskými ohrožuje stát. Tato moc však žádnému duchov- nímu nepřísluší, nebeské klíče Petrovy týkají se pouze svátosti po- kání a také odpouštěti hříchy může jen Bůh, kněz je pouze jeho vy- konavatelem. Nikdo nemůže být donucován následovati přikázání Zákona trestem, nýbrž jen radou, naučením i výstrahou; trestati bude jen Bůh na onom světě: proto církev nemá práva trestati ka- cířství vyhnanstvím, vězením a hranicí. Po příkladu Kristově papež a kněží nepotřebují nádhery a bo- hatství, nemovité statky mají rozdati a movité pouze spravovati. Všichni biskupové jsou si rovni jako apoštolové, i svatý Petr byl roven ostatním, nebyl jejich představeným, nýbrž jen starším a sil- nějším ve víře; proto ani papeži nepřísluší primát nad ostatními. Základem křestanské víry je bible, kromě ní není žádný spis ne- zbytný ke spáse, ani dekrety papežské, protože i papež může být kacířem. Žádný obřad nemůže být pro křestana závazný pod trestem. Úpadek kněžstva po stránce vzdělanostní a mravní je veliký. Z desíti biskupů, arcibiskupů, patriarchů a nižších prelátů sotva jeden je doktorem bohosloví nebo vědecky vzdělán. Z nižšího ducho- venstva mnohý nerozumí ani gramatice. Papež má za kardinály nejraději právníky, kteří se vyznají v praxi soudní a ve věcech pe- něžních. Kardinály se stávají lidé mladí, nezkušení, za nichž se roz- máhá svatokupectví a rozhazování církevních majetků. Vysocí hod- nostáři církevní ponechávají péči o spásu věřících úplně kněžstvu nižšímu a sami vyhledávají zábavy a rozkoše k pohoršení lidu. Úplně převratné jsou názory Marsiliovy o státě. Svrchovaná moc ve státě patří lidu, on dává zákony skrze své zvolené zástupce a většinou hlasů dosazuje moc vládní. Kněžstvu přísluší jen úloha du- chovní. Církev nemá mít jmění; kněze volí a dosazuje obec. Vy- obcovati z církve může jen obec nebo koncil. 237

Strana 238
Papež Jan XXII. hned r. 1327 Marsilia i Jana z Jandunu vyobco- val z církve a jeho spisy zatratil. Ale smělé jejich myšlenky šířily se mezi vzdělanci dále. O významu Marsiliova spisu a o jeho užití Biskupcem na koncilu basilejském srovn. F. M. Bartoš, Husitství a cizina, 157—163. Druhým takovým bojovníkem proti papeži a zesvětštění církve byl Vilém Occam (narozený v Occamu v Anglii), profesor pařížské university, anglický provinciál řádu minoritského, vynikající theo- log a filosof, nazývaný »doktor invincibilis« (nepřekonatelný). Ten se jako Marsilius z Padovy utekl před pronásledováním kurie na dvůr krále Ludvíka Bavora a tam v letech 1330—1349 plně rozvinul svou útočnou činnost publicistickou a politickou. Ve svých rozsáh- lých traktátech, skládaných obyčejně v několika týdnech nebo i dnech, a v hlavním svém spise »Dialogus« (1343) bojuje proti světské svrchovanosti papežově, který si chce podrobiti císařství římské, zatratit minoritskou nauku o evangelické chudobě a penězi si podmaniti celý svět, proti římskému primátu a hierarchii své doby, vystupuje proti neomylnosti obecných koncilů, uznává jen bibli jako základ křestanské víry a hlásá oddělení státu od církve. Jeho reformní myšlenky mocně působily na jeho posluchače na universitě pařížské a rozšířily se i na universitu oxfordskou, kde je dále uváděl a prohluboval Jan Viklef (o něm viz výše v pozn. k 20.—21. lednu). 19. března Po dlouhých disputacích a jednáních na koncilu čeští poslové vi- děli, že se nesplní jejich naděje, s nimiž jeli do Basileje, že totiž jejich společný program, čtyři artikuly pražské, budou převzaty aspoň z větší částky do učení církve a přispějí tak k její nápravě, neboť koncil trval na svém stanovisku a usiloval, aby se naopak oni podrobili a vrátili do církve. Proto ztráceli chut déle zůstati v Basi- leji a mařiti čas dalšími neužitečnými disputacemi a již 13. března žádali o povolení k odchodu a brzy potom i to, aby koncil sám vy- pravil pošelstvo do Čech, které by jednalo se zástupci celého krá- lovství na sněmu k tomu účelu svolaném. 28. března Ve dnech 28. a 30. března přednesl Oldřich ze Znojma repliku proti Jindřichovi Kalteisenovi na obranu třetího artikulu o svobod- ném hlásání slova Božího. Jeho obsáhlý projev, který se v úplnosti zachoval jen v pozůstalosti jeho odpůrce v st. archivu v Koblenci, vydal F. M. Bartoš v Arch. Tab. I, 114—172. V replice jsou také 238

Strana 239
zahrnuty důvody, jež Oldřich uvedl v projevu 7. dubna, v kterém odpovídal na Kalteisenovu dupliku. Začal proslovem na slova evangelia Janova 2, 5: »Dí matka jeho služebníkům: Což by koli vám řekl, učiňte«, a opustiv obvyklý způ- sob scholatických disputací, probíral projev Kalteisenův stránku za stránkou, takřka větu za větou. Jestliže Kalteisen hájil do krajnosti poslušnost papeži, i když je nehodný, poukazoval Oldřich na to, že sám koncil neuposlechl papežova nařízení, aby odešel z Basileje do Bologne, a na pověstného papeže Jana XXIII., odmítl Kalteisenův výklad výroků Písma, jímž odůvodňoval onu poslušnost, popřel, že husité zamítají církevní Otce a učitele, jedině ty, kteří nejsou v sou- hlase s Písmem, a uvedl, jak mohou husité uznávati autoritu nových doktorů, jako Tomáše Akvinského, Alexandra z Halesu a j., když je známo, jak si tito navzájem odporují v mnohých otázkách, jako jak ostře proti sobě stojí v otázce neposkvrněného početí Marie doktoři řádu minoritského a dominikánského, a dokazoval, že se husité nemohou podrobiti ani autoritě koncilu, protože se ani ona ne- zakládá na Písmu. Na Kalteisenovu výtku, že příliš přísně odsuzoval špatné kněze, opakoval proti nim některé ostré výroky Písma i Otců. Odmítl také obvinění, že husité vydávají špatné kněze na potrestání laikům; to dělají oni kněží sami svým pohoršlivým životem. Proti Kalteisenově výtce, že vynášel mnohými chválami M. Jana Husa, odpovídal: „Ať se nediví! Neboť nemůžeme nemluviti o tom, co jsme viděli a slyšeli. Ale o jeho mnohých bludech, jak o něm říká pan doktor, tvrdím, že jsem ani nikdy neslyšel z jeho úst žádný, ani jsme to nenašli v jeho traktátech. Ale shledali jsme, že věrně hlásal slovo Boží v lidu i ke kněžstvu anebo ve svých theologických aktech a zanechal ve svých spisech slavnostní prohlášení (pro- testace).“ A uvedl v plném znění jedno prohlášení z jeho kázání »De sufficientia legis Christi« (O dostatečnosti zákona Kristova k řízení církve), které si Hus chystal na koncil kostnický (viz Arch. Tab. I, 134). „Je-li tato protestace od člověka bludného nebo kacíř- ského, posoudí onen, »kterýž osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdáž bude míti chválu jeden každý od Boha, I. Kor. 4, 5.«“ Proti Kalteisenovu tvrzení, že právo kázati mají pouze faráři, kdežto ostatní duchovní jen se svolením jejich nebo biskupů, a že biskupové jsou nástupci dvanácti apoštolů, poukazuje Oldřich na skutečnost, hlásanou po Marsiliovi z Padovy Viklefem a Husem, že v prvotní církvi nebylo rozdílu mezi biskupem a knězem a že Jero- nym, kterého se odpůrce dovolával, přičítá vznik církevní hierarchie teprve době pozdější, jež znamenala úpadek proti věku apoštol- skému, a ukazuje, že ty hierarchické stupně jsou převzaty od po- hanů. Kalteisen také podrobně rozebíral Oldřichův výrok, že kázání za- 239

Strana 240
vazuje kněze jako příkaz, jeho přestoupení je neodpustitelným hří- chem, nikoli jako pouhá rada, a Oldřich staví proti jeho autoritám mravně přísnější theology anglické, Roberta Cowtona a Richarda Fitz-Ralfa (dominum Ardmachanum). Oldřich také podrobně odmítl jeho často dosti násilné pokusy podepřít hierarchickou soustavu církve o analogie ze Starého Zá- kona a autoritativní výroky Nového Zákona, církevních koncilů a Otců, při čemž se dovolával slavného středověkého vykladače Písma, františkána Mikuláše z Lyry. Ve sporné otázce, kdo uděluje poslání kázati, přiznává, že ne laikové, ale požadavek odpůrce, aby kazatelé, kteří káží bez povo- lení nadřízených, dokázali provedením zázraku, že mají poslání od Boha, odbývá pádným důvodem: Kdyby se žádal průkaz zázrakem, pak by nikdo z přítomných nemohl kázat. Ne zázrakem, ale podle Pseudochrysostoma čistým životem dokazuje kazatel svoje poslání. Kristus skrze dvanáct apoštolů obrátil svět, a byly čtyři příčiny toho: pohrdání penězi, nedbání slávy, odloučení od zaměstnání svět- ských a přetrpění strašných věcí. Dostatečným svědectvím o po- slání kázati je vyznávati pravdu, konati spravedlnost, pohrdati svě- tem, nedbati slávy, pokorně snášeti potupy. Úřední pověřovací listiny o povolení kázat mají původ ve zvyklosti a byly zavedeny kvůli zlo- čincům, prvotní církev jich neznala. Znova tvrdí, že jáhen a kněz, je-li na kázání vyzbrojen a veden Duchem svatým, může svobodně kázat bez povolení biskupa. Potom podrobně rozebral Kalteisenovu kritiku autoritativních vý- roků z Písma a církevních učitelů, které Oldřich v lednu uvedl na obranu svého výkladu, i tvrzení, že hlavní příčinou zkázy církve jsou kněží, kteří nekáží, a promluvil proti nerozumnému hromadění oltářů v kostelích a o klatbě a o jejím zneužívání církví. Nakonec shrnul v závěru všechna tvrzení vlastní obrany, která jeho odpůrce ve své odpovědi přešel mlčením, a zakončil smírným prohlášením, jež po- dává náš Deník. 31. března V ten den a 1. dubna replikoval M. Petr Engliš proti auditorovi Janovi Palomarovi; jeho replika je nejlépe otištěna F. M. Barto- šem »Peter Payne pro Bohemis«, str. 41—78, ze sborníku Matěje Loudy z Chlumčan; jen konec asi chybí. Přesnou a pevnou osnovu replika nemá, protože Petr Engliš vyvracel bod za bodem důvody odpůrcovy. A jako v lednu, tak i v tomto projevu opět uváděl auto- ritativní výroky z Písma, církevních učitelů, Augustina, Chrysosto- ma, Jeronyma, Origena, a ze středověku zejména Bernarda, Mikuláše Lyry a j. Na četných místech byla jeho kritika, jak je vidět i z De- níku, velmi ostrá. 240

Strana 241
2. — 8. dubna V prvním týdnu dubnovém bylo v zasedáních koncilu velmi rušno a občas i veselo. Tehdy totiž přednášeli proti replikám českých mluvčích své dupliky zástupcové koncilu, a to nejprve ve dnech 2., 3. dubna dopoledne i odpoledne mluvil svým rozvláčným způso- bem Jan Stojkovic proti Rokycanovi, 4. a 6. dubna Jiljí Charlier proti Mikuláši Biskupcovi, 7. dubna ráno Jindřich Kalteisen proti Oldřichovi ze Znojma a téhož dne auditor Jan Palomar proti M. Petru Englišovi. Našim zástupcům bylo dovoleno krátce na jejich tvrzení odpovídat. Ale s jedné i druhé strany nebyly to již delší souvislé před- nášky, protože si mluvčí obou stran navzájem skákali do řeči, občas se do toho zamíchali i řečníci jiní, odbočujíce od vlastních themat, a tak se jednání často měnilo v opravdová hádání, někdy dosti prudká, kde zejména naši s velikou pohotovostí ostrým vtipem a ironií při- váděli své odpůrce do úzkých. Palacký (IV, 68) o tom napsal: »V slovních půtkách těchto vynikal zvláště Rokycana vtipem vždy hotovým a trefným, i stížil ironickým šprýmováním zvláště Stojko- vice až do jeho unavení; vedle něho znáti bylo Petra Payna po prudkosti, Prokopa Velikého po způsobu netoliko kazatelském, ale i velitelském.« Právě pro obraz těchto živých i prudkých diskusí je náš Deník pramenem velmi cenným. Jeho vyprávění o nich potvrzují i záznamy v CB V, 45—50. 3. dubna Se zprávou našeho Deníku o jednaní poslů vévody burgundského s českými zástupci se shoduje záznam v CB V, 46 k tomuto dni. Tam se vypravuje, že poslové vyřídili našim tento vzkaz vévodův: „Předně pan vévoda žádá, aby se rozhodli pro mír a jednotu, ale chtějí-li tvrdošíjně tak setrvávati, že tehdy pan burgundský vévoda s pomocí jiných knížat a po poradě svaté matky církve chce a za- mýšlí zjednat pokoj a postarat se o takové království, a pravili: „Vy jste si totiž troufali proti všem křesťanům a nechcete držeti to, co věřili a drželi vaši otcové a předchůdci. Svatý koncil se postará o prostředek atd. a jeho rozhodnutí bude náš pan vévoda naprosto poslušen a postaví se s celým královstvím a jeho lidem. Na to od- pověděl jeden rytíř, jménem Vilém: „Litujeme, že váš pan burgund- ský vévoda zamýšlí vtrhnouti do našeho království a zničiti je. Ale my ho budeme očekávati, vtrhne-li, jako jsme očekávali mnoho ji- ných našich nepřátel.“ A tak Češi značně pobouřeni vyšli z kaple se slovy: Pro hrozby vašeho pana burgundského vévody nechceme opustit České království. A přijde-li, vyženeme ho, tak jako i četné " jiné, které jsme vyhnali ze své země. Deník Petra Žateckého 16 241

Strana 242
6. dubna K hádání o Petra Engliše v koncilu tohoto dne má CB V, 48—49 tento záznam: „Na obvinění Petra Engliše žádali čeští světští zá- stupci, aby se o něm hovořilo veřejně. Tehdy povstal jeden doktor oxfordský z řádu karmelitánů a spolurodák Englišův a pravil, že původ kacířství viklefovců a všechno odštěpení v Anglii povstalo od onoho mistra Engliše atd. Řekl také, že byl jako známý kacíř vy- obcován i odsouzen v Anglii a že tajně odešel z Anglického králov- ství, nevzav odpuštění od hostitele. Pravil také: „Lituji, že Češi v svém slavném království drží a snášejí tak věrolomného muže a odsouzeného kacíře, který způsobil v celém Anglickém království tolik zlého.“ A na potvrzení toho povstal jeden druhý doktor, světský kněz, z téže university, který byl od mládí druhem a obzvláštním spolužá- kem (constudens) svrchu jmenovaného mistra Petra, a veřejně před koncilem prohlásil: „Hle, veledůstojní otcové, to, co zde předešlý řečník pravil před vašimi přelaskavými Otcovskými Důstojnostmi, je pravda a naprostá pravda a já mu zde do tváře povím ještě mno- hem více, co on nemůže zapříti. On byl proradce a zrádce celého našeho Anglického království.“ A těm všem žalobcům odpověděl Petr Engliš velmi nedostatečně jen v tato slova: „Oni jsou moji nepřátelé. Proto to mluví o mé osobě, ale já nejsem vinen.“ Tehdy povstal český rytíř a řekl: „Vele- důstojní otcové! Mistr Petr Engliš byl v Českém království již šest- náct let i déle, a nevíme ani jsme o něm neslyšeli nic takového špat- ného. Ale kdybychom to věděli, nedrželi bychom ho.“ 8. dubna Dne 8. dubna zvolil koncil své posly k jednání s Čechy: již 29. března jednali totiž naši se zástupci koncilu o způsobu bezpeč- ného průvodu (glejtu) pro vyslance koncilu a dohodli se na tom, aby tito vyjeli z Basileje zároveň s posly českými v úterý po veli- konocích 14. dubna. Proto Prokop Holý a Vilém Kostka poslali dne 2. dubna list do Prahy se zprávou tohoto znění: »Služba naše, zmužilé udatnosti mužie, a bratří nám v pánu bohu nejmilejší! Slyšíce o vašem zvítězení nad nepřátely božími skrze zevnú po- moc božskú, velice tiem pána boha chváléce jsmy obdarováni. Také žádajíce vás věděti o našem bytu v Basilii, na vědomí vám dávámy, že po mnohém rozjímání a písem s obú stranů při našich čtyřech artikulích kladení, kdežto anděl boží z obdařenie svrchnieho přislán jest, nám pomoc dávaje, tak že pravdě strana odporná, kterúž před bohem jmámy, nic jest učiniti nemohla; a mezi věcmi zača- 242

Strana 243
tými, a těchto dní, kteréž jsmy v Basilii byli, jednanými a pósobe- nými, některé věci od koncilium jsú nám podány, jichž nám nezdálo se za podobné bez vás konati a s nimi ovšem zavřenie učiniti. A koncilium znamenaje to, podalo nám, žeby své posly s námi do Čech k sněmu obecnému s plnú mocí k konání těch i jiných věcí, v duchovenství což jest, a k konečnému zavření, na obecný sněm pod klejty vašimi chtěli vyslati, aby na tom sněmu, moc plnú od koncilium všeho majíce, jednotu sčastnú a upokojenie královstvie našeho se všemi okolními zeměmi podlé pána boha a zákona jeho svatého mohli zespolka s vámi zavřieti, a cožt jest pravdy a chvály boží, tomu miesto dáti. A my jednosvorně poslové všickni a jedno- stajným svolením, nadějíce se z toho, z jistých povah a znamení, mnoho dobrého, svolili jsmy k jich jízdě s námi do Čech, jenž ten úterý první po velice noci již z Basilije do Čech bohdá pojedem, posly od koncilium znamenité a vážné na obecný sněm, kterýž na den svatej Trojice najprv příščie v Praze městě uložili a s konci- lium tak umluvili, s sebú vedúce. Protož vás s pilností prosímy, abyste bez meškánie klejt v tuto formu, kterúž vám posielámy, poslóm svrchu jmenovaného koncilium zjednali, a je proti nám do Chba vyslali, tak abychom my v klamu před takými lidmi, jenž jsme jednostajně všickni za takové klejty spolu slíbili, nezuostali. A také aby bez prodlévánie a s drahými ná- klady proti těm poslóm vysláno nebylo; nebo my sami je budem moci provoditi s boží pomocí, jestliže klejty nebudete meškati. Také prosíme již, vzkazujte, komuž má vzkázáno býti v Čechách i po Mo- ravě, at na sněm ke dni položenému i s svými kněžími do Prahy se sjedú, a což všech dotýká, at všichni radie, a konec biedám rozlič- ným a mnohým nátiskom, pójčí-li milý pán buoh, at již učiní. Ale i na cestě, i v Basilii všudy k vaší cti řádně a poctivě nám sú se ukazovali; i zdát se hodné a podobné, aby vy i my k jich poslóm tak zjednali a to opatřili, aby se k nim lidé poctivě měli. Již z daru božieho, čehož druhdy Čechové žádajíce řiekali, aby koncilium při- jelo, v rukú budú jmieti; nebo s plnú mocí od koncilium jich poslové do Čech pojedú. Ale žet o veliké věci, na něž sú obce nákladuov mnoho učinily, se píše, velikú pilnost přičiňte a snažnost mějte k skonání toho, což vám tiemto listem vzkazujem; ať tak se koná začaté dobré a neprodlévá; za to vás s velikú pilností prosímy. Chtěli bychom rádi, aby taká pilnost byla k sjezdu na sněm, aby což móž najviece v hromadu se jich sebralo a na sněm sjelo, nebo veliké věci mělyby se, budeli pán buoh ráčiti, již konati a zespolka zavierati. Datum Basiliae, fer. V. ante Domine ne longe anno Domini MCCCCXXXIII. Vilém Kostka z Postupic, Kněz Prokop, zprávce obce Táborské polem pro jméno boží pracujície.« (AČ III, 396) 243

Strana 244
Když se 8. dubna skončilo hádání o čtyři artikule, zvolil koncil hned deset poslů do Čech; byli to: Filibert, biskup v Coutances v Normandii, Petr, biskup augspurský, auditor Jan Palomar, Frid- rich Parsberger, probošt řezenský, Jiljí Charlier, děkan cambrai- ský, doktor Alexander, arcijáhen v Salisbury v Anglii, doktor To- máš Ebensdorfer z Haselbachu, kanovník vídeňský, doktor Jindřich Toke, děkan magdeburský, Martin Berruyer, děkan v Toursu ve Francii, a Jan z Geilhausen, mnich kláštera Maulbronnského, u Če- chů velmi oblíbený. A ještě v témž sezení koncilu složili všichni sboru přísahu, že se ve svém poselství budou věrně chovati. 12. dubna Ještě před tímto dnem, nejspíše na Bílou sobotu (11. dubna), přijel do Basileje posel od krále Zikmunda, český rytíř Mikuláš z Vladěnína, s listy bavorskému vévodovi Vilémovi a českým poslům, na nichž měl žádati, aby na krále v Basileji počkali. Jednal s nimi o tom na Boží hod velikonoční, ale dostal od nich patrně od- pověď zamítavou. (Srovn. Tomek IV, 565 i p. 14.) 13. dubna V tomto sezení koncilu pronesl Rokycana řeč na rozloučenou, jak ji podává Deník, a po něm se ujal slova pan Vilém Kostka, aby pro- mluvil o polském králi Vladislavovi a jeho bratru Svidrigalovi. Mezi oběma totiž vznikl před dvěma lety spor: Svidrigal byl po smrti velikého knížete litevského Vitolda 31. října 1430 od šlechty krajin litevsko-ruských zvolen jeho nástupcem se souhlasem a po- tvrzením svého bratra krále Vladislava. Když však polská šlechta a vyšší duchovenstvo chtělo šířiti polské panství i na Litvu, Svidri- gal se tomu bránil a v těch sporech uzavřel proti Polsku spolek s řádem německých rytířů v Prusku, při čemž nehleděl na to, že řád byl vždy nepřítelem obou zemí. Tehdy královský dvůr polský za- mýšlel uzavřít zase přátelské spojení s Čechy a zjednati si pomoc proti německým rytířům. Král Vladislav z počátku sice neměl chuti spojovat se s českými „kacíři“, ale ti totiž, a to jak táboři, tak nejpřednější páni strany pod obojí, nabízeli už v dubnu 1431 Svidri- galovi pomoc proti všem jeho nepřátelům. O tom, jak dalece pokro- čilo toto jednání, není zpráv, ale při vyjednávání mezi Čechy a Pol- skem bylo dohodnuto osobní setkání krále Vladislava a předních českých osobností v Olešnici. Když však bylo toto město za slezské výpravy husitské vypáleno, sjeli se král Vladislav a přední čeští vůdcové v čele s Prokopem Holým v době mezi 24. červnem a 19. srpnem 1432 (srovn. Tomek IV, 530—31) v Pabianicích a uza- 244

Strana 245
vřeli tam vzájemný spolek proti všem národům a zvláště národu německému, vyjma království Uherské. Tento přátelský svazek nebyl přetržen ani tehdy, když byl Svidrigal 31. srpna vypuzen z Litvy od knížete Zikmunda Starodubského, bratra Vitoldova, který dal 15. října své panství v Litvě pod ochranu krále Vladislava (srovn. i Neubauer 89—92). Legát Julián (Giuliano) Cesarini, předseda basilejského koncilu, byla významná osobnost římské církve v I. polovici XV. stol. Po- cházel ze starého římského rodu, byl profesorem práv na universitě v Padově, r. 1426 se stal kardinálem a r. 1431 byl jmenován od pa- peže Martina V. legátem kurie při říšském sněmu v Norimberku. Zároveň dostal zplnomocnění hlásat a organisovat křižáckou vý- pravu proti českým husitům. Přitom byl pověřen předsednictvím koncilu v Basileji, ale maje především na mysli křižáckou výpravu, neujal se řízení koncilu; zastupovali ho tehdy Jan Stojkovic a Jan Palomar. Před samou výpravou se obrátil na český národ se smířli- vým manifestem. Když pak se křižácké vojsko 14. srpna při pouhé zprávě, že husité na ně táhnou, dalo na zběsilý útěk, hleděl kardi- nál Julián zastaviti některé utíkající houfy, ale prchající křižáci, svalujíce naň všechnu vinu za takovou porážku, byli by ho zabili; zachránil se v přestrojení za prostého žoldnéře v družině würzbur- ského biskupa. Katastrofa u Domažlic způsobila v jeho smýšlení naprostý obrat; jako dříve organisoval s veškerým zápalem válku, tak potom s plnou energií usiloval o smírné jednání s nepřemožitel- nými Čechy. Vymohl na koncilu pozvání k Čechům, aby vypravili do Basileje poselstvo k vzájemnému dorozumění, a o ně se také jako předseda koncilu ze všech sil vynasnažoval. Zejména se přátelsky sblížil s Prokopem Holým, jak sám zdůrazňuje ve svém projevu na rozloučenou. V 1. 1438—39 marně usiloval na synodě ve Ferraře a Florencii o sjednocení římské církve západní s řeckou východní, a když byl potom jmenován legátem v Uhrách, připravoval tam křižáckou vý- pravu proti Turkům. R. 1444 přiměl krále Vladislava, aby po čtyřech dnech zrušil příznivý mír Szegedinský, pak provázel jeho vojsko do Bulharska, ale tam po neštastné bitvě u Varny na útěku zahynul. Dříve ještě, než Julián pronesl poslední projev na rozloučenou, přihlásil se k slovu Prokop Holý, aby stručně promluvil o tom, nač marně žádal dvě hodiny slyšení. Jeho poslední řeč na koncilu zazna- menal nejúplněji Jan ze Segovie (MC II, 346—7) a doplňuje tak zprávu našeho Deníku. Prokop mluvil spatra s pevnou důsledností a ušlechtilým sebevědomím. »Bylo prý, jak se dověděl, naň udáno, že svýma rukama zabil mnoho lidí, ale v této věci a každé jiné by nelhal za nic na světě. Prohlásil, že tomu tak není, nebot vlastní rukou nikdy nikoho nezabil nebo nezmrzačil, ani kapku krve ne- prolil; přece však, protože byl vůdcem vojska, byli mnozí před jeho očima usmrceni. Neměl být v té věci obviňován, protože se mnoho- 245

Strana 246
krát vynasnažil, aby bylo pověděno papeži a kardinálům, aby se starali o neřesti a ohavnosti kněžstva. Když přišel do Basileje, mnohokrát žádal o dvě hodiny slyšení; tehdy chtěl povědět něco stručně. Poněvadž se důstojný koncil shromáždil pro opravu církve, ode všech národů s nářkem a pláčem očekávanou, že tedy mají věnovati pozornost tomu, že příčinou špatností a hříchů je nedostatek ká- zání slova Božího, protože ho svobodně nekážou všichni kněží a biskupové a ani vyšší hodnostáři, jako papež; a prose o prominutí pravil, že jsou v té věci i páni kardinálové leniví. Neboť sám se ptal, avšak ani neslyšel, že by se v tom chtěl některý kněz cvičiti nebo to činiti, jako Pán náš Ježíš Kristus, který kázal a každodenně učil v chrámě, podobně i jeho apoštolové, poněvadž není správné, abychom pro překážku správy opouštěli slovo Boží a sloužili sto- lům; proto ustanovili představené a sami trvali na službě slovu. Rovněž aby se chtěli srovnati s pravdou a držeti, čemu učil Kristus a zachovávala prvotní církev a také zachovávala církev řecká, po- dávajíc totiž přijímati tělo a krev Kristovu, protože tím se udržuje jednota, podle učení apoštolova, že všichni jsou jedno tělo, kteří jsou účastni jednoho chleba a jednoho kalicha,1 a podle svědectví Kristova, že ti, kdož jedí jeho tělo a pijí jeho krev, přebývají v něm a on v nich.2 A na tom český národ tak pevně trval, že byl odhodlán vydati se za to přijímání smrti nebo bojovati proti protivníkům.3 Rovněž aby dali dobrý pozor, jak se každodenně ztrácí tolik semen lidských stykem s nevěstkami, v nichž se nejen jedno semeno ztrácelo, nýbrž, když po něm přišlo druhé, zničilo se. A někdy se stávalo, že všichni bez rozdílu souložili, syn s matkou a otec s dce- rou; a přece pro uvarování smilstva řekl apoštol, aby jeden každý měl svou ženu, »aby uměl jeden každý svým osudím vládnouti v sva- tosti a poctivosti«.4 Rovněž se duchovní pro hojnost bohatství dopouštějí tolika špat- ností, a proto by bylo třeba je naváděti, aby bez starosti o bohat- ství sloužili Bohu, aby se nedálo jako v Českém království trestání ramenem světským. Neboť, když se říkalo duchovním, aby se na- pravili, někteří jim pochlebovali, říkajíce, že i oni měli míti hojnost časného zboží;5 ale potom jim ti pochlebovači všechno odňali a tehdy kněží, kteří byli mezi nimi, museli žebrati a pracovati na své živobytí. Jiným však, kteří neměli časného zboží,5 byly dávány v dostatečném množství potřebné věci jako za časů apoštolských, 13. IV.: 1 I. Kor. 10, 17: »Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.« Jan 6, 56: »Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.« 3 Za touto větou vložil Jan ze Segovie jako svou poznámku tuto větu: »Když toto říkal jakýmisi zahalenými slovy, usiloval více vyjádřiti, jak bylo zřejmé, než jak skutečně naznačoval slovy, dodávaje, že se mu to zjevilo ne jako člověku moudrému, nýbrž nevědomému«. 4 Thess. 4, 4. T. j. světského majetku. 246

Strana 247
kdy byly prodávány majetky a peníze byly kladeny před jejich nohy;6 a ti rozdělovali jednomu každému podle jeho potřeby.« Rovněž aby dali pozor, že byli někdy bez příčiny upalováni a od- suzováni mnozí lidé dobří a chudí, jako valdenští a jiní podobní, o kterých se sám dověděl, že jsou to hodní muži, třebas chudí, a proto ne nehodní, poněvadž podle Pána našeho Ježíše Krista »blaho- slavení chudí, neboť jejich jest království nebeské«.7 A přece byli tito odsuzováni a dáváni do klatby, ač se říká: »Nesuďte a nebudete souzeni.«8 A proto kdyby někdy bloudili, měli být naváděni jinými dobrými způsoby a cestami. Rovněž aby dbali, aby pro zvyklosti, které vynalezli preláti a jiní duchovní, nebylo důvodu, aby se zanedbávala přikázání Boží, jak řekl Židům Kristus: »Proč přestupujete přikázání Boží pro ustano- vení svá?«9 Vždyt je dnes tolik obyčejů a obřadů, které přece ne- byly za času Krista a apoštolů anebo prvotní církve, takže podle Augustina je snesitelnější náboženství Židů, kteří se spravují usta- noveními Božími, ne však nálezky lidskými. A zvláště aby dali dobrý pozor na řeholníky a mnichy, kteří neplní povinnost svého úřadu. Uzavřel pak, že by stačilo, co se týká toho všeho, že již mají dosta- tečného soudce, totiž Písmo, historii a praxi v době apoštolů a prvotní církve a učitele, zakládající se na Písmu svatém. Proto všechno jiné třeba zanechati.« O řeči Rokycanově a Prokopově v tomto zasedání koncilu je také záznam v CB V, 50—51. Celá odpověď Juliána Cesariniho je v MC II, 349. Podle Jana ze Segovie (MC II, 351) navštívili někteří z Čechů v den rozloučení soukromě kardinály v jejich příbytcích. Jan Roky- cana při návštěvě kardinála sv. Petra, s kterým se přátelsky stýkal, pronesl významná slova, že třeba chovat naději na sjednocení s nimi. A náčelník poselstva pan Vilém Kostka pravil, že by nebyli jinak vynaložili tolik výdajů, a nebyli by podstoupili tolik námah s příchodem na koncil, poněvadž toho nepotřebovali, když jim bylo dopřáno vítězství, ale že to učinili z dobré lásky. 14. dubna O odjezdu našeho poselstva z Basileje máme dva záznamy v CB V, 51—52. Podle prvního (str. 51), když odcházeli Čechové z Basi- a Skutk. 4, 34—35: »34. Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteříž- kolí měli pole neb domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali. 35. A kladli před nohy apoštolské. I bylo rozdělováno to jednomu každému, jakž komu potřebí bylo«. 7 Mat. 5, 3: »Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království ne- beské.« Luk. 6, 37. 9 Mat. 15, 3; u Marka 7, 8: »Nebo opustivše přikázání Boží, držíte přikázání lidská.. .« 247

Strana 248
leje, zpívali v městě po ulicích a náměstích »Omnis victime pascha- lis« a spolu jiné písně ve své řeči. Pravděpodobně to byla píseň husitské doby »Veliká noc již nám nastala, prozpěvujž křesťanská chvála«, překlad to slavné velikonoční sekvence »Victimae paschali laudes immolent christiani«.1 Ta píseň bývala zpívána při procesí o vzkříšení, což zachovali i husité. Bylo několik jejích překladů, ale oficiální liturgické znění zachoval kancionál Jistebnický. Celý text s nápěvem otiskl Zd. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu za válek hu- sitských, 1913, 694—95. Druhý záznam (str. 52) podává toto: V úterý (14. dubna) ráno o deváté hodině odjeli všichni Češi s vozy a koňmi, páni a všechna čeleď, všichni spolu. Ale nikdo s nimi nevyšel přes most, aby je doprovodil atd. Když odjížděli po mostě přes Rýn, začali všichni zpívati »Uty Maduty«,2 což znamená tolik jako »Kristus vstal z mrtvých«. Byla to asi husitská píseň: »Vstalt jest Kristus z mrtvých král, svítězil jest mocný pán, mocné nepřietele svázal i odjal moc jeho...« Text i nápěv otiskl Zd. Nejedlý, tamže 896—97, text Daňhelka, Husitské písně, 1952, 51. 14. IV.: 1 Byla to stará sekvence svatohavelského kláštera ve Švýcarsku s dialogickým textem, ve kterém Marie Magdalská, přicházejíc od hrobu Kristova, oznamuje apoštolům, co tam viděla. Bývala zpívána při mši o Božím hodu velikonočním a její text s nápěvem je u Zd. Nejedlého, Dějiny před- husitského zpěvu v Čechách, 1904, 174—178. 2 Je to zápis z neporozumění zkomolený. 248

Strana 249
ZÁVĚR (Příloha) Dne 14. dubna odjelo české poselstvo z Basileje a s nimi se vypravili do Prahy i vyslanci koncilu, který se sice stavěl, jako by jim dával plnou moc ke konečnému jednání o mír (srovn. MC II, 351), ale ve skutečnosti je k tomu zplnomocnil jen pro případ, že by se husité zcela poddali. Zemský sněm, který se počátkem června 1433 sešel v Praze, byl tak hlučně a hojně obeslán, že tomu nebylo pamětníka. Do Prahy se shromáždili nejen sněmovníci, ale přijeli tam i vyslanci sou- sedních zemí německých, kteří přišli vykupovat prodloužení příměří, sjednaného s husity, a poslové z Polska vyžádat si pomoc polních bratrstev. Tehdy skutečně se ukázala moc Prokopa Velikého v největším rozsahu. On přijímal cizí po- selstva jako skutečná hlava českého státu a jeho slovo mělo největší váhu na sněmu při celém rokování a také při jed- nání s vyslanci koncilu. Dne 12. června podal Rokycana v Karolinu nejprve zprávu o celém jednání našeho poselstva v Basileji. Druhý den byli dovedeni vyslanci koncilu do sněmu, na němž ten den před- sedali tři kněží, sedíce vedle sebe na stolici mistrovské: za kališníky Jan Rokycana, za sirotky Petr Engliš a za tábory Mikuláš Biskupec. Členové poselstva byli překvapeni, že se každé zasedání sněmu začínalo zpěvem »Veni sancte Spiri- tus« (»Přijď, Duchu svatý«) a modlitbou. Jménem celého sněmu přivítal je Rokycana řečí na slova apoštola Pavla z listu k Filipenským 4, 8: »Dále pak, bratří, kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch přemyšlujte,« a uváděl, že všechny tyto přednosti jsou soustředěny v čtyřech artiku- lech pražských. Za poselstvo předložil Filibert, biskup z Cou- 249

Strana 250
tances, pověřovací listiny a promluvil na slova evangelia (podle Luk. 24, 36): »Postavil se Ježíš uprostřed svých učed- níků a řekl jim: Pokoj vám.« Jeho řeč přetlumočil sněmu Rokycana a po něm měl projev Jan Palomar. Vyslanci koncilu sice vystupovali tak, jako by chtěli v duchu lásky a míru jednat o čtyřech artikulích, ale potají hledali cestičky, jak by rozvrátili jednotu husitského revo- lučního hnutí. Navazovali styky s kališnickými pražskými universitními mistry, se zástupci šlechty i bohatého měšťan- stva a vyjednávali s Menhartem z Hradce, kališnickým moc- ným pánem, a s jeho přáteli, jak by bylo možno porazit polní bratrstva (srovn. J. Macek: Hus. rev. hnutí 148). Člen po- selstva Jiljí Charlier v MC I, 367 si libuje, jak s nimi pán z Hradce na obědě dne 14. června skvěle a velkolepě zacházel. A v těch pohnutých dnech ukázal Prokop Holý svou ne- kompromisní pevnost v hájení husitských revolučních poža- davků. Když někteří členové sněmu pod vlivem vlídných, ale obmyslných řečí koncilních vyslanců byli nakloněni k ústup- kům, tehdy vždycky zakročoval Prokop s velikou rázností a rozhodností a účinně přetrhával všechno pletivo intrik, kte- rými chtěli vyslanci koncilu rozrazit společný husitský pro- gram. Byl k nim jako k hostům velmi zdvořilý, ale když jeden z nich, biskup Filibert, biřmoval v soukromém domě děti katolíků, kteří přijeli na sněm, tehdy mu důrazně po- hrozil, že je nebude moci uchrániti těžkých následků, do- pustí-li se ještě jednou něčeho podobného. A když dne 15. června hladký a úskočný Jan Palomar v laskavé a přemlouvavé řeči (je v MC I, 399—414) vybízel Čechy, aby se sjednotili a podřídili koncilu, a líčil hrůzy válek a požehnání míru, odpověděl mu Prokop dne 18. června ze stolice mistrovské řečí,i která byla důstojná nepřemoži- telného vůdce polních bratrstev a velikého státníka: „Co se týče válek, zná vševědoucí Nejvyšší, že vaše strana, násilně pozdvihnuvši proti nám krvavý kříž, bez jakékoli naší viny jala se pořádati válečné vpády, ukrutně pustošíc 1 Překládám ji podle znění v MC I, 419 nsl. U Mansiho XXX, 596 je na některých místech trochu jinak a zhuštěněji stylisována. 250

Strana 251
mečem a ohněm toto České království. Jejich věru nespra- vedlivému útlaku jsme kladli až dodnes odpor, opírajíce se o moc Páně. A z těch, třebas krutých, válečných podniků přece vypučely některé duchovní prospěchy, a jak se pravdě- podobně napřed tuší, vzejdou ještě větší: Jednak co nejvíce tvrdošijných posměvačů a protivníků spasných čtyř artikulů bylo přinuceno vyznávati ty pravdy slovem i skutkem, a ko- nečně se dobrovolně ukázali jejich ochránci a zachovávateli, chvalně v nich setrvávajíce až do smrti. Jednak početné množství věrného lidu, který zachovává tytéž spásonosné pravdy, bylo dosud uchráněno od nepřátelské ukrutnosti, a ti by jinak byli odvráceni hrůzou před nepřáteli a donuceni odstoupiti od náležitého zachovávání řečených pravd, ba do- konce je napadati, a tak se prohřešovati proti Duchu sva- tému, nejvyššímu učiteli pravdy. Jednak, jak je známo z ně- kterých listů poslaných od basilejského koncilu, tento veliký nepokoj válečný svolal, jak se věří, příležitostně církevní otce do Basileje a dal důvod, aby nám bylo dáno slyšení. To my přijímáme jako znamenitý dar Boží, aby pravdy přinášející spásu pro všechny věřící vešly ve známost veškerým náro- dům. Jednak milostí Boží dobroty tyto nepokoje válečné po- hnou myslí lidí k poznání těch pravd zároveň a milování, z čehož vzroste znamenitý prospěch církve rytěřující. A máme obavy, že ony nepokoje nepřestanou, nebudou-li ony požehnané pravdy od údů a podřízených církve věrně přijaty. O tom však bud Vaše Důstojnost ujištěna, že my zatracujeme neřády jakýmkoli způsobem ve válečných pod- nicích se vynořující, z hloubi srdce jich litujeme a nepřestá- váme kárati ty, kdož se pro svůj prospěch takto proviňují. Ale rozhodně snášíme válečná břemena proto, abychom, až připravíme oněm svatým pravdám byt v církvi Boží, mohli dosáhnouti šťastného míru a dobrých dnů, z čehož vzroste s pomocí Boží jednota církve, bratrská láska, náprava mravů a všechny ostatní žádoucí věci, jež připomínáte.“ 251

Strana 252
VĚCNÉ VYSVĚTLIVKY (Nejsou sem pojaty vysvětlivky, podané pod textem anebo v po- známkách vzadu) administrátor církve podobojí správce, hlava této církve; r. 1437 ustanovil Zikmund jako prvního Křišťana z Prachatic akt jednání, hádání, disputace antifona střídavý bohoslužebný zpěv mezi sólovým hlasem kněze a sborem nebo mezi dvěma sbory apokalyptická nevěstka: nevěstka, o níž se vypravuje v Apokalypse (Zjevení sv. Jana) v kap. 17 arcijáhen (lat. archidiaconus) původně zástupce biskupa v diecés- ních záležitostech dozorčích, správních a majetkových; vývo- jem se ve stol. XIII. stali arcijáhni hodnostáři na biskupovi nezávislými s pravomocí téměř biskupskou. Později ve stol. XVI. byl jejich vliv omezen archa Noemova: koráb, na němž se podle Genesis 6, 14—16 Noe zachránil při potopě artikul článek, část celku, kus auditor soudní funkcionář při římské kurii, jehož úkolem bylo při- jímati, zkoumati a leckdy i rozhodovati určité právní záleži- tosti, také papežův rádce ve věcech, týkajících se udělení mi- losti, i první dvorní prelát augustiniáni řeholníci, jejichž řehole se zakládala na pravidlech, daných sv. Augustinem; byli dvojí: a) řeholní kanovníci sv. Augustina, b) augustiniáni poustevníci (eremitae) bakalář z lat. baccalarius; tak se nazýval, kdo vystudoval na vyso- kém učení, podrobil se za jistých formalit bakalářské zkoušce a dosáhl tím prvního stupně akademické hodnosti arenga při veřejných listinách všeobecné úvodní odůvodnění, proč byla listina vydána anáty (z lat. annatae) církevní dávky, které se při obsazování be- neficií platily Apoštolské stolici ze všech obročí, jichž udělo- vání bylo vyhrazeno papeži benediktini (černí mniši) řád založený sv. Benediktem z Nursie (* 480 † 543) v klášteře na Monte Cassinu bulla především kovová pečet (ze zlata, stříbra, bronzu) a potom listina, na niž se pečet zavěšovala cisterciáci řád založený podle řehole sv. Benedikta a nazvaný podle svého nejstaršího kláštera v Citeaux (Cistercium) při Dijonu ve Francii, který založil Robert, opat v Molesme; druhým za- 252

Strana 253
kladatelem řádu se stal sv. Bernard, od r. 1115 opat kláštera v Clairvaux (Clara vallis), podle něhož byli členové řádu na- zýváni i bernardiny lekrety původně rozhodnutí soudní, potom právní předpisy církevní, shrnuté v Corpus iuris canonici (Souhrn církevního práva). Doktor dekretů = církevního práva dekretalie právní předpisy, vydávané papeži a zavazující celou církev dialektika ve středověku soubor logiky (nauky o správném myšle- ní), jedno ze sedmi svobodných umění disputace ústní uvažování důvodů a námitek o nějaké sporné otáz- ce, hádání o důležitém, zvláště vědeckém předmětě ústně a ve- řejně před posluchačstvem konané dispens propuštění z nějakého závazku nebo povinnosti, dovolení, upuštění dogmatika věrouka, soustavný výklad všech dogmat, t. j. pravd Bohem zjevených, jež katolická církev věřícím buď prostě k věření předkládá nebo slavně za články víry prohlašuje doktor (z lat. doctor učitel) čestný titul, přidávaný ke jménům zna- menitých učenců, zvláště právníků a theologů, později akade- mická hodnost na universitách na fakultě právnické, lékařské a theologické; fakulta artistická udělovala titul mistr svobod- ných umění (magister artium liberalium) dokument důkaz, doklad, listina dominikáni (bratří kazatelé fratres praedicatores) žebravý řád, za- ložený sv. Dominikem (* 1170, † 1121), jehož předním úkolem mělo být horlivé kázání slova Božího; od polovice XIII. stol. byli z něho ustanovováni inkvisitoři, vyšetřující kacíře a bludaře dotace věnování, nadání, darování zvláštního nemovitého majetku, aby byli z něho vydržováni duchovní ustanovení při církevním úřadě duplika druhé prohlášení v disputaci proti nějakému tvrzení (thesi); první je replika epikurovci stoupenci řeckého filosofa Epikura (341—270 př. n. l.), který hlásal přirozený materialistický světový názor. Podle něho je cílem života trvalá blaženost, to jest pocit klidu a spo- kojenosti. Dosahuje se jí ctnostným životem, rozumným rozli- šováním slastí, ovládáním všeho neklidu, bolestí a žádostí. Ne- hlásal hrubé požitkářství, chtěl vésti člověka k radosti ze ži- vota a pravé lidskosti exkomunikace vyobcování z církve falckrabě rýnský (comes Palatinus) falekrabě v Cáchách; falekrabí byli původně soudcové na královských falcích, sídlech němec- kých panovníků feudalismus společenský řád, v němž je základem výrobních pomě- rů feudálovo vlastnictví výrobních prostředků, hlavně půda, na 253

Strana 254
které pracují poddaní feudálního pána, a omezené vlastnictví poddaných. V počátečních dobách feudalismu (u nás X. až po- lovice XIII. stol.) je poddaný nucen — často přímým násilím — vykonávat nadpráci pro svého pána (robotu) nebo mu odvádět část vlastních výrobků (rentu v naturáliích). Po zavedení pe- něžní renty odvádějí poddaní feudálům peněžité dávky. V XVI. a XVII. stol se u nás místo peněžité renty znovu zavádějí robo- ty, které pak trvají až do konce feudalismu. Feudální pán vy- konává nad svými poddanými i nejvyšší moc soudní a správní, takže tito jsou ve všem odkázáni na jeho milost a nemilost. Své feudální pány mají zásadně i města (at královská nebo t. zv. poddanská), která však po celou dobu existence feuda- lismu odvádějí většinou jen renty peněžní forum (lat.) náměstí, veřejnost glossa ve středověku slovný nebo věcný výklad jednotlivých slov nebo míst graduovaný ten, jemuž se dostalo hodnosti akademické (ve středo- věku bakalář, licenciát, magister [mistr], doktor) graduování udílení akademických hodností hejtman (lat. capitaneus, něm. Hauptmann, pol. hetman) zname- nal ve středověku představeného, náčelníka, především ve smyslu velitele vojenského. V tomto posledním významu se užívá lat. termínu capitaneus na př. již v druhé polovici XIII. stol. pro české místodržitele krále Přemysla II. v zemích alp- ských, kde měli přirozeně především hlavní funkci vojenských velitelů českých posádek. Stejný smysl má i původní význam funkce zemského hejtmana moravského, který se po prvé jmenuje koncem XIII. stol. a býval ustanovován jen tehdy, nebylo-li právě markraběte. Právě tak bývali jmenováni od XIV. stol. zemští hejtmané i v Čechách, v době nepřítomnosti krále v zemi, především zase jako velitelé vojska. Odtud byl název hejtman přenášen i do nižších institucí, takže se od poloviny XIV. stol. setkáváme v pramenech běžně s různými hejtmany; na př. v městech to byli hejtmané čtvrtní, mající na starosti — po vojenské stránce — určité části města, velitelé hradů byli nazývání hejtmany hradními (na př. na Karlštejně), od polovice XV. stol. jsou běžní hejtmané krajští atd. Charakteristické jsou u tohoto termínu dvě skutečnosti: předně vždycky šlo — at to bylo kdekoli — o funkci vojen- ského velitele (vojska, oddílu, části města, hradu, kraje), za druhé, že se tohoto termínu užívalo jen u těch osob, které buď zastupovaly někoho nadřízeného (zemský hejtman krále, hrad- ní hejtman pána hradu) nebo byli ustanovováni nebo voleni, jako na př. od poloviny XV. stol. hejtmané krajští. Výjimkou z druhé uvedené skutečnosti, podřazenosti hejtma- nů mocnějším činitelům feudální správy, byli u nás v době hu- 254

Strana 255
sitského revolučního hnutí hejtmané husitských polních vojsk a měst. To byli skuteční vrchní velitelé, nikomu již nepodřízení, samostatně rozhodující, protože nadřazené feudální špičky (král) byly buď úplně odstraněny anebo byla jejich pravomoc silně omezena. hierarchie »svatá vláda«, pořad, stupnice mocí, hodností v církvi, vláda kněží, kněžstvo (vysoké) hodinky kanonické je od Apoštolské stolice nařízený formulář k od- modlení t. zv. kněžských hodinek, t. j. modliteb, které připa- dají na určité hodiny dne hofrychtéř královský sudí (soudce) nad městy královskými byl v Čechách pomocníkem královského podkomořího; oba tito úřed- níci měli buď společně nebo aspoň jeden z nich s písařem objíž- děti každý rok královská města, dosazovati v nich konšely a vykonávati soudní moc ve věcech vyhrazených pro důležitost králi nebo pro těžkost rozhodnutí schválně odložených humanista pěstitel antické, t. j. řecké a latinské vzdělanosti chiliastický (z řeckého chilioi = tisíc) stoupenec chiliasmu, t. j. víry v budoucí tisíciletou říši Boží na zemi, ve které budou vě- řící pod vládou Kristovou žíti v dokonalé pozemské blaženosti infulovaní preláti, t. j. preláti a hodnostáři církevní, kteří mají jako odznak své důstojnosti infuli čili mitru, vysokou biskupskou čepici inkvisitor vykonavatel inkvisice, t. j. vyšetřování a souzení kacířů a bludařů interdikt církevní zákaz všech bohoslužebných úkonů, udělování ně- kterých svátostí a církevního pohřbu intitulace nadpis na aktech, zapsání do aktů, spisů jáhen (z řeckého diakonos) v katolické kněžské hierarchii člen středního stupně vyššího svěcení, které zahrnuje podjáhenství, jáhenství a kněžství; jáhnové přisluhovali při oltáři a křtili, ká- zali jen s výslovným svolením kamaldulský řád byl řád větve benediktinské; jeho původcem byl sv. Romuald († 1027), který založil u Arezza v Italii klášter Campa di Malpolo, zvaný obyčejně Camaldoli (Campus amabilis — pole milování hodné). Členové tohoto řádu žili, původně jako poustevníci, později též jako klášterníci (coenobité) kancléř (z lat. cancellarius) přednosta kanceláře (panovníkovy a a pod.); kancléř universitní byl ve středověku vysoký hod- nostář církevní na universitách, který měl právo povolovati zkoušky k dosažení akademických hodností, promovati a dávati dovolení k čtení čili přednáškám kanonický církevní; kanonické hodinky viz hodinky kardinál v katolické církvi nejvyšší hodnostář po papeži; byly tři jejich stupně: kardinálové jáhni, kardinálové kněží a kardiná- lové biskupové 255

Strana 256
karmelitáni mnišský řád, založený v Palestině od sv. Bertholda r. 1156; pěstoval úctu k Panně Marii, jejíž první chrám byl jí zasvěcen na hoře Karmelu kolej původně ústav, který náležel k universitě, ale tak, že každý člen koleje musil být členem university, ale člen university ne- musil byt kolegiátem. Byly koleje dvojí: profesorské a student- ské, každá měla své nadání, své jmění a svou správu kolegiát člen koleje, člen kapituly, sboru kanovníků kompaktáta náboženské úmluvy mezi českými husity (podobojími) a basilejským koncilem, slavnostně vyhlášené 5. července 1436 na náměstí v Jihlavě kongregace shromáždění, sbor, sdružení konkordance biblické jsou knihy, v kterých jsou abecedně uspořá- dána jednotlivá místa Písma podle veršů, vět a rčení konsekrace (z lat.) posvěcení konsistoř (z lat. consistorium) poradní sbor jednotlivých biskupů i papeže při správě církevních záležitostí konšel (z lat. consul) přísežný měštan, člen městské rady kurfiřti (něm. Kurfürste, lat. electores volitelé) v staré německé říši římská knížata, kterým příslušelo právo volit německého krále; bylo jich sedm: tři duchovní, arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, a čtyři světští, český král, falekrabě rýn- ský, vévoda saský a markrabě braniborský kurie římská papežský dvůr, soubor všech duchovních hodnostářů, kteří byli povoláni pomáhat papeži při vykonávání jeho úřadu legát v katolické církvi název pro papežského vyslance nebo zplno- mocněnce, nyní se užívá termínu nuncius legisté v středověku a na počátku novověku právníci, obírající se světským (občanským) římským právem, proti kanonistům neboli dekretalistům, t. j. znalcům práva kanonického; zastá- vali státní svrchovanost i proti zásahům papežů minorité (františkáni), Menší bratři, žebravý řád, který založil sv. František z Assisi (* 1181, † 1226); františkáni se také nazý- vali bosáci mistr svobodných umění akademická hodnost, viz doctor; od toho podst. jm. mistrovství notář kancelářský úředník, písař ofěra (z lat. offertorium) peněžní dar odevzdávaný při mši ve pro- spěch kostela nebo farnosti oponent odpůrce v debatě, diskusi opat u benediktinů, cisterciáků a premonstrátů představený kláštera patriarcha biskup vyššího hierarchického stupně než metropolita nebo arcibiskup patriarchové Starého Zákona v Písmě starostové (náčelníci) rodů a pokolení; Písmo dává tento název Abrahamovi, dvanácti sy- nům Jákobovým a Davidovi 256

Strana 257
patriciát bohaté měšťanstvo; patriciové byli v středověku členové předních měšťanských rodin, kteří si osobovali práva k jistým úřadům a hodnostem pikarti (pikharti, z lat. beghardi) ve středověku přívrženci růz- ných náboženských sekt podkomoří (lat. subcamerarius) správce královských (komorních) důchodů z urbury (t. j. z dolů a z mince), komorních statků, z královských měst a církevních ústavů na královské půdě; ve jménu králově vedl soudní a finanční správu královských měst. Byl to jeden z nejvýznamnějších a nejdůležitějších úřed- níků v zemi postila (z lat. postilla) sbírka výkladů, kázání na nedělní a svá- teční čtení prelát (z lat. praelatus) v katolické církvi vyšší církevní hodnostář, zastávající úřad, s kterým je spojena jurisdikce primát v katolické církvi přednost římského biskupa přede všemi biskupy prokurátor právní zmocněnec, zástupce provinciál řádu představený všech klášterů téhož řádu v některé provincii, t. j. obvodu několika biskupství čili diecésí provise v církevním právu udělení církevního úřadu v nejširším smyslu příslušnou církevní vrchností převor (z lat. prior) bud představený kláštera (u dominikánů, augu- stiniánů, Milosrdných bratří a j.) nebo náměstek opata, a tedy druhý představený v klášteře (u benediktinů, cisterciáků, pre- monstrátů) purkmistr (z něm. Bürgermeister, lat. magister civium) starosta purkrabí (z něm. Burggraf) původně úředník (hrabě), spravující královský nebo knížecí hrad refektář v klášteře společná jídelna remanence trvání; v učení o svátosti oltářní trvání podstaty chleba a vína i po posvěcení replika (z lat.) odpověď na nějaké tvrzení (thesi); od toho repli- kovati reservace (papežská) papežské vyhrazení udělovati uprázdněná cír- kevní obročí (beneficia) přímo, s vyloučením biskupa římský císař: ve středověku byl německý král, kterého volila kní- žata k tomu zmocněná (kurfiřti), formálně vrchním pánem ny- nějšího území Německa, Italie, Rakouska, vých. Francie a do jisté míry i Čech a Moravy. Souhrnně bylo toto území označo- váno jako »svatá říše římská«. Název pochází od toho, že ně- mecký král byl (od IX. stol.) pokládán za nástupce antických císařů; aby mohl užívati titulu »římský císař«, musil býti také v Římě korunován a k dosažení té korunovace podnikal t. zv. »římskou jízdu«. Deník Petra Žateckého 17 257

Strana 258
sekvence původně prodloužený zpěv poslední slabiky slova aleluja, později byl podložen text (původně prosaický, odtud také ná- zev prosa). Sekvence byly v středověku přidávány k mešním zpěvům v určité dni a svátky. V římském misálu je pět se- kvencí: 1. velikonoční Victimae paschali laudes (asi z XII. stol.), 2. svatodušní Veni Sancte spiritus, 3. pro svátek Božího těla Lauda Sion Salvatorem, 4. pro svátek sedmibolestné P. Marie Stabat mater dolorosa a 5. pro mše za zemřelé Dies irae scholastikové v středověku učitelé škol klášterních, kde se vyučo- valo t. zv. svobodným uměním, jakož i učitelé theologie, potom ti, kdož se obírali křestanskou filosofií (scholastikou) Skutkové apoštolští (lat. Actus apostolorum) pátá historická kniha Nového Zákona, podávající události od smrti Kristovy do prv- ního uvěznění apoštola Pavla r. 63, sepsaná podle učení kato- lické církve od Lukáše sofistický: od sofistika (z řečtiny) vědomé dokazování i nepravdy všelijakým kličkováním, chytrácký stoikové přívrženci filosofie stoické, kterou založil Zenon (asi 336 až 262 př. n. 1.) a kterou propracoval jeho nástupce Chrysippos. Podle ní má člověk žít ve shodě se svou přirozeností, to jest s rozumem. Proto je vědění nutným předpokladem správného jednání. Ctnost je jediné a nejvyšší dobro, na ní se zakládá blaženost; mravní špatnost je jediné zlo. Tato filosofie se hojně rozšířila u vzdělaných Římanů a nahrazovala jim náboženství studium učení, obyč. vysoké učení (studium generale) sufragán biskup podřízený arcibiskupovi, světící biskup suspense (z lat.) dočasné sesazení z úřadu synoda církevní sněm simone svatokupectví (podle biblického svatokupce Simona), koupě a prodej církevních úřadů, obročí, odpustků, braní peněz za svátostné úkony thema (z řečtiny) věta, myšlenka, která má být ústně nebo písemně probrána, látka, námět these (z řečtiny) tvrzení, poučka, která má být dokázána tonsura (z lat.) oholené nebo ostříhané místo na temeni hlavy ka- tolických kněží traktát (z lat. tractatus) učené pojednání, zvláště obsahu nábožen- ského transsubstanciace (z lat.) podle učení církve katolické proměnění podstaty chleba (pšeničného) v podstatu těla Kristova a pod- staty vína (přirozeného) v podstatu jeho krve, které se děje při mši posvěcujícími slovy kněze vikář (z lat. vicarius) zástupce, náměstek, generální vikář náměs- tek biskupa v duchovním řízení diecése Vulgáta latinský překlad bible, pořízený Jeronymem na konci IV. stol., uznávaný katolickou církví za obecně platný 258

Strana 259
DOSLOV Petr Žatecký si v svém Deníku vytkl cíl dosti vysoký: po- kusil se zachytiti jeden z významných úseků husitského re- volučního hnutí, jednání českého poselstva na basilejském koncilu v době od 4. ledna do 14. dubna 1433. Vylíčiti vnější průběh všech událostí nebyla práce nijak nesnadná; ztížil si ji tím, že hleděl podati pokud možno věrně obsah všech pro- jevů, které tam přednesli jak naši zástupcové, tak mluvčí koncilu. A bylo to skutečné umění zhustiti do několika de- sítek stránek všechny ty obsáhlé i rozsáhlé these, repliky, dupliky a zároveň načrtnouti živý obraz všech těch prud- kých debat a leckdy i opravdových hádání i četných polo- úředních návštěv a vyjednávání. Vždyť jen první repliky čtyř řečníků koncilu zaujímají v tisku 235 velikých folian- tových stran a projevy našich delegátů jsou také hodně ob- šírné. Mohl sice při zapisování použíti a také asi jistě použil psaných exemplářů všech projevů, jak si je jejich původci buď vzájemně dávali k posouzení nebo jak je odevzdávali předsedovi koncilu k zapsání konciliárními notáři, ale hod- notu jeho vyprávění zvyšuje to, že obsahuje mnoho zajíma- vých podrobností, které se v tištěných nebo zapsaných pro- jevech nenajdou. Dá se to vysvětlit tím, že jednotliví řečníci předkládali své projevy již upravené, zbavené často ostrostí, které jim v zápalu řeči nebo v prudké debatě vyklouzly. Chtěl-li tedy Petr Žatecký podati pravdivě skutečný obraz celého rušného jednání, musel především s velikou pozor- ností sledovati všechno, co se na koncilu i mimo něj dálo, a zaznamenávat všechno co nejstručněji, často velmi úryvko- vitě. Důsledkem toho ovšem bylo, že nemohl hleděti na slo- vesnou formu svých zápisků; proto se o něm vyjádřil Palac- ký, sám znamenitý latinský stylista, že psal slohem nad- 259

Strana 260
míru neumělým a nepěstěným, ale věrně. Nevěnoval pozor- nost formální stránce své práce, nýbrž dbal především o spo- lehlivost a pravdivost svého vyprávění a v tom je veliká cena jeho díla. Srovnání jeho zápisků a zpráv s druhými prame- ny o tomto jednání na basilejském koncilu potvrzuje jeho naprostou hodnověrnost a svědomitost. Jeho Deník se nám zachoval v jediném rukopise v knihov- ně metropolitní kapituly pražské (0 XXIX, 1—70).*) K tomu však podle Palackého psal jej asi opisovač téměř bez vzdělání (totiž latinského), a to dosti nedbale. Palacký jej vydal v Mo- numenta conciliorum generalium seculi decimi quinti (Tomus I), 1847, pokud možno věrně — ovšem téměř bez poznámek a vysvětlivek — a upozornil pod textem na některé chyby. Ale pro překlad i výklad četných míst nemohl jsem se opříti jen o jeho vydání, nýbrž musil jsem pročísti všechny proje- vy zástupců obou stran na koncilu pronesené i zápisy kon- ciliárních notářů a podle nich určiti nebo rekonstruovati správné znění textu nebo podati jeho výklad. Biblické citáty, při kterých Petr Žatecký uvádí jen čísla kapitol, doplnil jsem přímo v textu i čísly veršů, a podávám jejich překlad, pokud se neodchylují od textu Vulgáty, v znění bible Kra- lické, při čemž zachovávám do veliké míry i její pravopis. Tam, kde má Kralická překlad odchylný od Vulgáty, pře- kládám podle latinského originálu. Za účinnou pomoc při své práci vzdávám srdečný dík p. univ. profesorovi Dr Bohumilovi Rybovi, který pročetl celý překlad, emendoval některá místa latinského textu, jak uvá- dím v poznámkách, jiná srovnal přímo s rukopisem a pora- dil mně při přetlumočování nejasnějších míst a některých odborných termínů. Podobným díkem jsem zavázán p. Dr F. M. Bartošovi, profesorovi Komenského evangelické fa- kulty, za poradu o písemnictví, vztahujícím se ke koncilu basilejskému, a p. Dr Jiřímu Daňhelkovi za pomoc při ko- rekturách. Zároveň děkuji za laskavé přispění při obstarávání obráz- kových příloh, a to pí M. Jeschkeové, choti profesora Ko- *) K tomu však viz pozn. na str. 195. 260

Strana 261
menského evangelické fakulty, rodem z Basileje, p. Dr N. Dürrovi, řediteli historického musea v Basileji, Britskému museu a p. R. B. Vočadlovi v Londýně, Historickému ústa- vu ČSAV, st. fotoměřickému ústavu v Praze, pí Dr E. Urbán- kové a pp. K. Chybovi a J. Andrlíkovi v Národní a universitní knihovně, pí Doc. Dr E. Nohejlové-Prátové z numisma- tického oddělení Národního musea (za vyobrazení mincí a texty k nim), Památníku národního písemnictví na Straho- vě, pp. správcům městských museí, a to p. K. Tyllerovi v Čáslavi, p. prof. J. Schützovi v Chrudimi, p. Dr J. Frie- dovi v Pelhřimově, p. J. Rothbauerovi v Písku, p. Dr Fr. Kroupovi v Táboře, závodu Orbis 01, n. p., v Praze I, jakož i závodu Orbis 02, v Praze-Smíchově za vyhotovení mapy. V Praze v červenci 1953 Fr. Heřmanský 261

Strana 262
SEZNAM OBRÁZKOVÝCH PŘÍLOH (Číslice v hranatých závorkách udává, před kterou stránkou jsou přílohy zařazeny.) PROKOP HOLÝ (proti titulu) Z dila: Hermann von der Hardt, Magnum oecumenicum con- cilium Constantiense, Tomus III, 1698. 1. NEJSTARŠÍ POHLED NA PRAHU (1493) Z díla: H. Schedel, Liber Chronicarum, 1493. Podle Zd. Wir- tha bylo stanovisko kreslíře na Vyšehradě. V popředí odleva jsou zříceniny Vyšehradu a potok Botič, dále dva kostely v Psářích, skupina kláštera na Slovanech a kostela sv. Václa- va na Zderaze. Střed vyplňuje Vltava s Kamenným mostem a Malá Strana s kostely sv. Tomáše, P. Marie konec mosta, Ma- ří Magdaleny a sv. Vavřince, nejdále snad s kostelem sv. Mi- kuláše, opevnění k Vltavě i na Petříně. V pozadí jsou Hrad- čany s královským hradem, odleva kostel sv. Benedikta, měs- to Hradčany, hradní příkop s mostem, Bílá věž, chrám sv. Víta, Vladislavský hrad, chrám Všech svatých a sv. Jiří, Čer- ná věž a úvoz k městu. 2. CHEB (1573) Z díla: Seb. Münster, Cosmographei, 1573. [17] 3. DOMAŽLICE (asi 1720) Akvarel asi z r. 1720 v knihovně býv. kláštera Strahovského. 4. NORIMBERK (1493) Z díla: H. Schedel, Liber Chronicarum, 1493. 5. SCHAFFHAUSEN (1697) Z dila: H. von der Hardt, Magnum oecumenicum Constantien- se concilium, Tomus II, 1697. 6. BASILEJ OD SEVEROVÝCHODU (1493) Z díla: H. Schedel, Liber chronicarum, 1493. (Pozn.: Některé staré pohledy na města bývají proti nynějším zachyceny z opačné strany: nahoře je jižní strana a severní dole.) [33] 7. HUSITSKÉ POSELSTVO NA KONCILU BASILEJSKÉM Kresba Jaroslava Čermáka z r. 1851. 262

Strana 263
8. M. JAN ROKYCANA Z dila: H. von der Hardt, Magnum oecumenicum concilium Constantiense, Tonus III, 1698. 149] 9. ROKYCANY (1752) Kresba F. B. Wernera v Sborníku kreseb českých a morav- ských měst. V městské knihovně ve Vratislavi. 10. PRAHA: STARÉ MĚSTO A ÚJEZD (1562) Detail z Prospektu Praga Bohemiae Metropolis accuratissime Expressa. 1562. Dřevoryt J. Kozla a M. Petrle z Annaber- ku (?) v Praze. Prospekt je v městské knihovně ve Vrati- slavi. [65] 11. ZNAK KOSTKŮ Z POSTUPIC (Aug. Sedláček, Hrady V, 351.) PEČEŤ BENEŠE Z MOKROVOUS. (Tamže tab. II, č. 4.) 12. JULIÁN CESARINI Medailon v Britském museu v Londýně. 13. PÍSEK Obraz v klenbě Svatojánské kaple, přistavěné k děkanskému kostelu v 1. 1740—44. 14. MATĚJ LOUDA Z CHLUMČAN VJÍŽDÍ DO PÍSKU Kresba Mikoláše Alše. 181] 15. PÍSEK: RYTÍŘSKÁ SÍN NA HRADĚ 16. CHRUDIM (1602) Dřevoryt J. Willenberga v díle: Bartoloměj Paprocký z Hlo- hol, Diadochus, 1602. [65] 17. PELHŘIMOV Juhnův pohled na město z r. 1811. V městském museu v Pel- hřimově. 18. Z REPLIKY MIKULÁŠE BISKUPCE Sborník Matěje Loudy z Chlumčan v metropolitní kapitulní knihovně (Ms I 77), str. 48b. Text je v Arch. Tab. I, 68 od slov: inquit, non fecisset... až: ad oppositum proponentis nec. [97] 19. TABOR (1650) Z díla: M. Merian-Zeiller, Topographia Bohemiae et Moraviae, 1650. 263

Strana 264
20. PEČEŤ POLNÍ OBCE TÁBORSKE (1428) 21. ZNOJMO (1650) Z díla: M. Merian-Zeiller, Topographia Bohemiae et Moraviae, 1650. 22. a) Z REPLIKY PETRA ENGLIŠE Sborník Matěje Loudy z Chlumčan, str. 156b. Text je v knize: Peter Payne pro Bohemis, str. 58—59 od slov: maiores až: emit agrum. 22. b) Z THESE OLDŘICHA ZE ZNOJMA Sborník Matěje Loudy z Chlumčan, str. 66a. Text je v Arch. Tab. I, 92 od slov: eadem dist. „Episcopus" až: ipse se arguit. Značná část této ukázky je přeložena v pozn. str. 222, p. 2. [97] [ 118] 23. ČÁSLAV (1617) Kresba Jakuba Hoefnagla. 24. PRAHA: HORNÍ NOVÉ MĚSTO (1606) Od Filipa van den Boosche. Detail z Prospektu Egidia Sade- lera, 1606. Ryl Jan Weecher. V Národním museu. 25. PEČEŤ OBCE HRADIŠTĚ HORY TABOR (1430) 26. PIUS II. (Eneáš Silvus Piccolomini) Ze sbírky Ambraské ve Vídni. Československá vlastivěda IV, 1932, 251. [ 129] 27. ŽATEC (poč. XVII. stol.) Kresba J. Willenberga. Jeho kresby, chované v knihovně býv. kláštera Strahovského, vydali Ant. Podlaha a J. Zahradník: Jana Willenberga Pohledy na města, hrady a památné stav- by království Českého, 1901. 28. Z DENÍKU PETRA ŽATECKÉHO Z rukopisu metropolitní kapitulní knihovny o XXIX, str. 21a (MC I., 311—312) od slov: sacra sciptura.. až: tempore di- xit. Český překlad je v textu na str. 80—82 od slov: Písma svatého... až: Také v téže době pravil... 29. POHLED NA BASILEJ Z JIHOVÝCHODU (mezi lety 1615 až 1642). Mědiryt Mat. Meriana st.; v státním archivu v Basileji. V dile: Die Kunstdenkmäler des Kanton Basel Stadt I, 1932, 116. 30. DOMINIKÁNSKÝ KLÁŠTER A KOSTEL V BASILEJI Detail z pohledu M. Meriana st. v stát. archivu v Basileji. [145] 31. VNITŘEK BÝV. DOMINIKÁNSKÉHO KOSTELA V BASILEJI Fotografie státního archivu v Basileji. 32. MINCE ČESKÉ A BASILEJSKÉ [209] 264

Strana 265
ČIM PLATILO ČESKÉ POSELSTVO V BASILEJI R. 1433 Naše poselstvo bylo jistě vybaveno dobře i když ne skvěle, penězi vlastní země. Poněvadž šlo o platy v zahraničí, mělo s sebou patrně mezinárodní zlatá platidla, dukáty. Podle ana- logie účtů ve vlastních Čechách byly to zřejmě dukáty krem- nické, uherské Zikmundovy, se čtvrceným štítem, v němž v prvém a čtvrtém poli byla uherská koruna, v druhém a tře- tím český lev. Právě pro toto dvojí vyobrazení lva sluly tyto dukáty »se lvy«1. Dukáty uherské, počítané k nejlepším vůbec, byly téhož zrna (23 karáty 9 grénů, tedy s minimální přísadou mědi) jako vlastní dukáty české. I váhu měly tutéž, zhruba 3,5 g. Jenže české dukáty, dosti hojné za Jana Lucemburské- ho a Karla IV., byly už za vlády Václava IV. vzácně raženy a po jeho smrti (1419) už vůbec ne. Vezlo-li tedy české posel- stvo s sebou do Basileje zlaté peníze, byly to pravdě nejpodob- něji ony uherské dukáty »se lvy«. Druhým druhem dobré, mezinárodně ochotně přijímané min- ce, kterou české poselstvo s sebou patrně vezlo, byly dobré české (pražské, široké) groše. Také jejich ražba byla staršího data: byly rázu a jména Václava IV.; vznikly v Kutné Hoře a byly raženy starými razidly i nějaký čas po Václavově smrti (1949), (tehdy nejlepší z nich byly váhy asi 2,80 g a jakosti asi 610/1000)2. Jako velmi dobrá mince ovládaly ve 14. stol. střední Evropu. Od jeho konce však, a zvláště od výbuchu hu- sitské revoluce, bylo jejich zrno v německých městech přísně zkoušeno a jen ty z nich, které byly dobré jakosti, byly ozna- čeny zvláštní značkou (kontramarkou) a stávaly se tak pla- tidlem toho kterého města. Těch dvou druhů mince zlaté a stříbrné mohlo se užívat i v Basileji. Zato nejčastější mince česká té doby, drobné pe- níze s obrazem českého lvas nebo haléře s obrazem české ko- runy«, jichž bylo v době odjezdu českého poselstva raženo v Kutné Hoře veliké množství (aniž byla tehdy v Čechách ra- žena vůbec nějaká mince jiná), nebyly vítaným prostředkem směny. Byly-li za hranicemi vůbec přijímány, bylo nutno, aby jich bylo vyplaceno za dobrý peníz nebo nějaké zboží daleko víc, než bylo předepsáno. Tak na př. stál dukát, placený r. 1459 pražskými groši, 30 grošů, placený penězi nebo haléři 42 grošů. Protože pak husité v Basileji musili za běžnou drobnou minci českou všechno platit draze (at už koupili za ni dukáty »se lvy« hned doma nebo jakékoli potřeby až v Basileji), není divu, že musili hodně šetřit. Je však možno, že touto drobnou, podhodnocenou mincí mu- selo české poselstvo platit basilejské místní peníze. Zástupci mnohých zemí na basilejském koncilu přinesli s sebou stejně 265

Strana 266
jako Čechové, své domácí mince nejrozličnější velikosti, váhy, jakosti a ceny. Městu Basileji tím vznikaly veliké nepříjem- nosti ve snaze, aby vyrovnalo pestrou směs cizích platidel se zájmy vlastních obyvatel. Došlo k úmluvě zástupců císaře Zik- munda, města Basileje i koncilu (18. XI. 1433). Za jeden cí- sařský a říšský zlatý, ražený v Basileji jako říšské mincovně podle Zikmundova rozhodnutí r. 1492 do 19 karátech čistoty (zrna)5 mělo se platit 23 plapartů. Plapart (Blaphart) byla gro- šová mince (půlgroš), a ražená v Basileji po prvé právě roku 1433 s basilejským znakem berly (hole) a s postavou P. Ma- ries. Plapart platil 6 rappů nebo 12 dutých peněz, t. zv. »Stäb- ler«, a vážil 1,62 g. Jeho jakost byla 15loto t (tedy v jednom plapartu bylo 1,529 g čistého stříbra). Jeden rappr — byly zavedeny mincovním řádem r. 1425 — vážil 0,49 g a platil dva »duté« peníze, podle obrazu basilejské hole (berly) nazvané »Stäbler«. Byly zařazeny také r. 1433 a měly sloužit jako pla- party ke směně všech možných cizích peněz. To tedy byly peníze, kterých užívalo se vší pravděpodobno- stí české poselstvo, vedené Prokopem Holým v Basileji r. 1433. To byly peníze, jejichž nedostatek byl také jednou z příčin od- jezdu poselstva domů, do Čech. Em. Nohejlová-Prátová 33. TRŽIŠTĚ SE STAROU RADNICÍ V BASILEJI (1651) Mědiryt M. Jakuba Meyera. Státní archiv v Basileji. Z díla: Die Kunstdenkmäler des Kanton Basel Stadt I, 1932, tab. 21 za str. 344. 34. ZLATÁ BULLA CÍSAŘE ZIKMUNDA Z R. 1433 V BASILEJI Tamže I, 661. Text zní: SIGISMVNDVS DEI GRA ROMANORV IM PERATOR SEMP AVGVST' AC HVNGARIE BOHEMIE DALMACIE CROATIE REX AUR EA-R OMA ROMA X CAPVT X MVNDI X REGIT X ORBIS X FRENA X ROTVNDI. (Zikmund, z Boží milosti římský císař, vždy Rozmnožitel říše, a uherský, český, dalmatský, charvatský král, Zlatý Řím Řím, hlava světa, řídí otěže kulatého světa.) [161] 266

Strana 267
35. VNITŘEK MUNSTERU (katedrálního chrámu) V BASILEJI (v starém uspořádání), pohled k východu 36. VNITŘEK MUNSTERU (katedrálního chrámu) V BASILEJI (v starém uspořádání, pohled od kůru) Kresby Em. Büchela (1705—1775), datované 1773, v státním archivu v Basileji. Z díla: Die Kunstdenkmäler des Kanton Basel Stadt II, 1933, 17, 18. [177] 37. ŠTÍT V ARKÝŘI NA PŘEDBRANÍ BRÁNY SV. JANA V BASILEJI Z dila: Die Kunstdenkmäler des Kanton Basel Stadt I, 1932, 295. 38. P. MARIA Z R. 1420 na západní straně brány, zvané Spalentor, v Basileji. Tamže I, tab. 16 za str. 272. [177] 39. PEČEŤ BASILEJSKÉHO KONCILU Z numismatických sbírek ve Vídni. 40. LIST PROKOPA HOLÉHO PŘED BITVOU LIPANSKOU (pravděpodobně autograf Prokopův). V býv. Schwarzenber- ském archivu v Třeboni. [ 193/ Fratri Procopio Paruo, rectori exercitus Orphanorum etc. Dominus noster omnipotens, qui post tempestatem tranquil- lum facit et post tristitiam consolatur suos, frater in Christo mihi prae aliis dilecte! Scire te cupio, quomodo ex permissio- ne diuina falsi domini cum Pragensibus Antiquae ciuitatis in- vaserunt fratres nostros praedilectos, ciues Nowe ciuitatis, ali- quos occiderunt et ciuitatem in ipsis, prout vidimus, lucrati sunt. Ideo nobis videtur, ut omnibus dimissis a ciuitate Plzna vos moueatis versus Sedlezanam. Czapko enim congregat mag- num populum et nos de Thabor, ut speramus. Quia melius est nobis mori quam non vindicare sanguinem innocentem in dolo effusum fratrum nostrorum carissimorum. Valete in domino, scientes, quia post flagella consolatur suos! Procopius Rasus Bratru Prokopu Malému, správci vojska sirotků atd. Pán náš všemohoucí, který po bouři dává jasno a po zá- rmutku potěšuje své (buď s Tebou), bratře v Kristu mně nad jiné milý! Dávám Ti věděti, že z dopuštění Božího falešní páni 267

Strana 268
s Pražany Starého Města napadli naše přemilé bratry, měšťa- ny Nového Města, některé zabili a města na nich, jak jsme viděli, dobyli. Proto se nám zdá, abyste se, nechajíce všeho, hnuli od města Plzně k Sedlčanům. Neboť Čapek shromažďu- je veliký lid a také my od Tábora, jak doufáme. Vždyt je lépe nám zemříti než nepomstíti nevinné krve úkladně vylité pře- drahých našich bratří. Buďte s Pánem, vědouce, že po tres- tech své potěšuje. Prokop Holý. Mapa cesty českého poselstva do Basileje str. 51. 268

Strana 269
PŘEHLED UDALOSTÍ od 4. ledna do 14. dubna 1433 Leden Strana textu poznámek 17 200—201 18 4. Příjezd českého poselstva do Basileje 5. Přivítání Čechů zástupci koncilu 6. Češi konali bohoslužby v svých bytech 7. Naše poselstvo se přestěhovalo do najatých domů 8. Deputace Čechů ke kardinálovi Juliánovi 9. Arcibiskup lyonský vyřídil Čechům vzkaz krále francouzského Julián pozval Prokopa a některé členy poselstva na oběd 10. Uvedení Čechů do koncilu. Projev legáta Ju- liána 12. Návštěva Čechů u arcibiskupa lyonského 13. Češi rozhodli, aby třetí artikul (o svobod- ném kázání slova Božího) obhajoval Old- řich ze Znojma. Jejich žádost, aby se zasedání konala v katedrálním chrámu, koncil zamítl 14. Julián opětoval totéž a oznámil Prokopovi zprávu o bitvě Čechů s Rakušany 15. Návštěva Čechů u kardinála piacenzského 16. Projev Matěje Loudy, proslov Petra Engli- še, čtení mandátů. Rokycana začal první artikul o přijímání pod obojí způsobou 17. Rokycana pokračoval v své thesi 18. V městě vyhlášen půst 19. Rokycana dokončil svou thesi. Projev Pro- 29—31 kopa Holého 20. These Mikuláše Biskupce o trestání hříchů 32 21. Její dokončení. Rokycana znovu žádal pro sebe obhajobu třetího artikulu 32—33 216—220 22. Třetí artikul přidělen Oldřichovi ze Znojma 34 23. Oldřich začal obhajovati svobodné kázání slova Božího. Rokycana hájí Čechy proti pomluvě, že někdo z nich házel sněhem po Ukřižovaném na mostě 24 212 21 23 20 27 27 28 26 25 19 19 211 211 213—216 203 210—211 202 35 221— 269

Strana 270
Strana textu poznámek 223 24. Oldřich ze Znojma dokončil svou thesi 36 36 25. Prokop navštívil dva kardinály 26. Petr Engliš hájil čtvrtý artikul o kněžském panování. Návštěva knihovny minoritů 36—37 223—226 27. Petr Engliš pokračoval v svém výkladu. Prohlídka knihovny dominikánů. Prokop navštívil legáta Juliána 37—38 28. Petr Engliš dokončil svou thesi. Rokycana poděkoval koncilu. Julián předložil Če- chům 28 článků, aby na ně odpověděli 39—41 226—229 31. Řeč cisterciáckého opata Jana z Ourscam- pu. Jan Stojkovic začal svou repliku proti Rokycanovi 42—43 229 až do 11. II. Únor 1. Slavnostní procesí v Basileji 2. Lyonský arcibiskup pozval deset Čechů na oběd 3. Pokračování repliky Stojkovicovy 4. Další její část. Prokop a Rokycana se ohra- zovali proti tomu, že nazýval Čechy ka- cíři. Karmelitán, doktor theologie, pro- hlásil, že do dvou hodin najde ve Vikle- fových knihách kacířský článek 5. Příjezd kardinála sv. Eustachia do Basileje 6. Pokračování repliky Stojkovicovy. Češi žá- dali, aby se jednalo podle úmluv cheb- ských. Karmelitán nenašel onen odsou- zený článek Viklefův 7. Jan Stojkovic přednášel dále svou repliku. Prokop a Rokycana se bránili proti jeho utrhačným výrazům. Revise úmluv cheb- ských, glejtu a listů koncilu, posílaných do Čech. Češi žádali, aby každý řečník mluvil jménem koncilu 44 44—45 45 45—53 53 53—58 59—62 8. Jednání o tom požadavku 63 9. 10. Jan Stojkovic pokračoval ve své replice 11. Doslov Jana Stojkovice 12. Mše za sjednocení 13. Replika Jiljího Charliera proti Mikuláši Bis- kupcovi 64—68 69—73 74 74—76 230—231 270

Strana 271
Strana textu poznámek 14. Její pokračování. Rozmluva Prokopova s Juliánem a Janem Palomarem. Pří- chod Angličanů do Basileje 15. Vilém Kostka pozván k lyonskému arci- biskupovi 16. Pokračování repliky Jiljího Charliera 17. Její závěr 18. Replika Jindřicha Kalteisena proti Oldři- chovi ze Znojma 19. Vilém Kostka na obědě u kardinála Jana Cervantesa 20. Jiljí Charlier pokračoval ve své replice 21. Její ukončení 22. Češi žádali, aby byly nejdříve vyřízeny čty- ři artikuly 23. Jan Palomar začal repliku proti Petru Englišovi 25. Češi jednali o způsobu jednání s koncilem a o pokusu obžalovati Petra Engliše jménem anglického krále 101—102 102 27. Jan Palomar pokračoval v své replice 28. Konec jeho repliky. Jednání o dalším po- stupu disputování 96—101 232—234 82 83—86 87—89 89—94 231 76—82 94 94 95 96 103—105 Březen 1. Rozhodnutí kardinálů, aby Rokycana přednesl repliku proti Janu Stojkovi- covi 2. Replika Jana Rokycany proti Stojkovi- covi 3. 4. Její pokračování. Při obědě u legáta roz- hovor čtyř našich mluvčích a čtyř řeč- níků koncilu 5. Příchod vyslanců papeže Eugena IV. 6. Rokycana pokračoval v své replice 9. Vyslanci papeže Eugena IV. před konci- lem 10. Konec repliky Rokycanovy Hádání s Ja- nem Stojkovicem 11. Zvolení 17 zástupců koncilu. Projev le- gáta Juliána 12. Odpověď Rokycanova Juliánovi a Juliá- nova Rokycanovi. Legát naléhal, aby 106 106—107 109—112 112 112—114 114—115 116—118 119—121 235 271

Strana 272
se Češi vtělili do koncilu. Vyjádření Rokycanovo a Englišovo 13. Rozprava mezi Juliánem a Rokycanou před vyvolenými zástupci koncilu. Za- sahování vévody Viléma prostřednic- tvím Mikuláše z Kusy 14. Češi žádali písemný návrh na vtělení 15. Mikuláš z Kusy předložil písemné vy- mezení vtělení; Češi na ně nepřistou- pili uj Replika Mikuláše Biskupce proti Jiljímu . Charlierovi 18. Mikuláš Biskupec shrnul rozdíly mezi svou thesí a replikou Jiljího Char- liera 19. S obou stran zvoleni čtyři zástupci; po týdenním jednání se usnesli, aby se Češi vrátili domů, ale na konec, aby replikovali 28. Oldřich ze Znojma replikoval proti Jin- dřichovi Kalteisenovi 29. Üprava glejtu vyslancim koncil do Čech 30. Konec repliky Oldřicha ze Znojma 31. Replika Petra Engliše proti Janu Palo- marovi Duben 1. Petr Engliš ukončil svou repliku 2. Jan Stojkovic odpovídal Rokycanovi. Pří- jezd kardinála boloňského 3. Vzájemné hádání mezi Janem Stojkovi- cem a Rokycanou. Příjezd poslů vévo- dy burgundského a jejich řeč k Če- chům. Spor Petra Engliše s Petrem Angličanem 4. Jiljí Charlier mluvil proti replice Miku- láše Biskupce. Rokycana vyvracel dů- vody Jana Stojkovice 6. Konec dupliky Charlierovy. Ütok na Pe- tra Engliše, jeho vlastní obhajoba i je- ho obrana se strany Čechů. Další há- 272 Strana textu poznámek 122—125 126—129 129—130 130—133 134—135 136—139 139 235—238 238—240 139—140 238—240 141 141 142 143—145 145—147 148—155 156—161 241 

Strana 273
Strana textu poznámek dání mezi Janem Stojkovicem a Roky- canou 7. Jindřich Kalteisen se pokoušel vyvracet repliku Oldřicha ze Znojma; Oldřicho- va obrana. Jan Palomar mluvil proti Petru Englišovi. Mikuláš Biskupec znovu shrnul rozdíly mezi sebou a Jiljím Charlierem. Do toho zasáhli i Rokycana a Petr Engliš 8. Kalteisen hovořil dále proti Oldřichovi ze Znojma. Jan Palomar znovu obhajoval světský majetek kněžstva. Rokycana požádal, aby české poselstvo mohlo odejít v pondělí 10. V noci přijeli k Prokopovi a Vilémovi dva vyslanci vévody savojského 12. Zdeslav Tluksa žádal, aby se Češi zdrželi ještě několik dní 13. Poslední zasedání koncilu s Čechy. Roky- canova řeč na rozloučenou. Vilém Kost- ka promluvil o polském králi Vladisla- vovi a jeho bratrovi Svidrigalovi. Pro- jev Prokopa Holého. Závěrečná řeč kardinála Juliána. List jednoho vtělené- ho českému poselstvu, aby ještě zůsta- lo v Basileji 14. Odjezd českého poselstva a vyslanců kon- cilu z Basileje 168—173 174—177 242—244 178 178 244 178—194 244—247 247—248 161—168 241 194 Deník Petra Žateckého 18 273

Strana 274
JMENNÝ UKAZATEL A Alexander, arcijáhen v Salisbury 244 Abiatar, židovský kněz 87, 100 Abiron, Žid 43 Abraham, starozákonní patriarcha 30, 79, 87, 98, 104, 161, 188, 256 Adam 30 adamité, sekta 80 Agda [Agatha Narbonensis], pří- mořské město v již. Francii; koncil v Agdě (r. 506) 50 Achan (Achar), Žid 158 Achor, údolí v Palestině 158 Akkaron, přístavní město v Pa- lestině 100 Akvileja, město v sev. Benát- sku; patriarcha akvilejský (= Ludvík de Teck) 26 Albert z Padovy [de Padua] († 1328), augustinián, profesor v Paříži 57 Albert Veliký [Albertus Magnus] (1193—1280), vynikající theo- log, scholastický filosof a pří- rodopisec 54, 55, 112, 113, 186 Albrecht II., vévoda rakouský (1404—1439), král český a cí- sař římský (1438—1439) 25, 26, 204, 205, 232 Albrecht, syn braniborského kur- fiřta 201 Aleš Holický, český pán, 205 Alexander I. (Balas), syn Anti- ochův, král syrský (150—147 př. n. 1.) 100 Alexander V., papež (1409 až 1410) 33, 65, 68, 81 Alexander z Halesu [de Halis], slavný anglický scholastik v XIII. stol. († 1245), profesor na pařížské universitě, hlavní jeho dílo byla proslulá „Summa theologiae“ 54, 76, 154, 239 Alexander, opat benediktinského kláštera ve Vezelay u Auxerre 63 alpské země 254 Alzano, osada u Parmy v sev. Italii 233 Amadeus VIII., vévoda savojský, r. 1439 zvolený papežem jako Felix V. 178 Amadeus, arcibiskup lyonský, viz de Talaru Ambrož (340—397), církevní Otec, biskup v Miláně 27, 37, 54, 69, 70, 78, 104, 140, 224 Ananiáš, Žid 75, 78, 171 Angličané 81, 102, 108, 271 Anglie, Anglické království 12, 38, 143, 155, 163—165, 187, 220, 223—225, 238, 242, 244; anglický král 163, 225, 271; anglické poselstvo 164 Anonymus curyšský 193 Anselm (1033—1109), arcibiskup canterburský, vynikající theo- log 70, 122 Antikrist 220 antiochenský patriarcha (Jan) 26 Antiochos Epifanés († 164 p. n. let.), král syrský, otec Ale- xandra I. Balase 100 Apokalypsa (Zjevení sv. Jana theologa), část Písma 21, 39, 70, 252 Apollonios, místodržitel Coelesy- rie a Fenicie 176 „Apologie“ táborská 218 apoštol viz Pavel apoštolští, apoštolikové 97, 232, 233 Ararat, hora v Armenii 179 274

Strana 275
Ardžis (ve Valašsku) 229 Arezzo, město v stř. Italii 255 Archidiaconus (=Quido de Bay- sio) 50, 55, 56 Arimathia, městečko v Palestině 66 Aristoteles (384—322/1 př. n. 1.), vynikající řecký filosof a uče- nec 71, 191 Arius, kněz v Alexandrii v 2. pol. III, a 1. pol. IV. stol, popíral boZskou podstatu Kristovu; ariánská nevéra 88 z Armaghu Richard (= Armaž- ský, Ardmachanus), viz Richard Fitz-Ralph Aron, židovský velekněz 85, 87; kněží Aronovi 87, 105, 176 Arras, mésto v severových. Fran- cii 230 Artaxerxes L, persky král (464 aZ 424 pf. n. 1) 137 artikuly čtyři pražské 7, 10, 11, 38, 40, 82, 96, 101, 127, 132, 180, 199, 213, 226, 238, 250, 251, 271 Asa (Aza), judsky kril v Pales- tiné 137 Assisi, město v stř. Italii 256 Asver (Achašver - Xerxes I.) král perský 31 Auclou Robert, pařížský kanov- ník, vyslanec vévody burgund- ského 152 auditor papežského paláce viz Palomar Augustin sv, (Aurelius Augus- tinus) (354 aZ 430), biskup v Hippo v sev. Africe, církevní Otec, největší myslitel římské církve ve starověku 27—29, 37, 48, 53, 54, 59, 67, 69, 74, 103, 104, 112, 113, 116, 144, 145, 148, 171, 182, 215, 219, 224, 236, 240, 247, 252 Auxerre, město v střední Francii, jihových. od Paříže 63 Avilla, město ve Španělsku 94 Avignon, město v již. Francii, v letech 1309—1376 sídlo pa- pežů 56 B Babylon, mésto v Asii (v Meso- potamii) 137 Basilej, město ve Švýcarsku na Rýně 5, 7—13, 17, 18, 26, 34, 52, 81, 82, 112, 115, 118, 174, 178, 180, 183, 189, 192—195, 197, 199, 200—205, 207, 210, 211, 212, 221, 224, 232, 238, 239, 242—247, 249, 251, 262, 264—267, 269, 270, 271, 273; Malá Basilej, část města na pravém břehu Rýna 201; Můnster (katedrální chrám) 267; brána sv. Jana 267; t. zv. Spa- lentor 267; hostince: „U květiny“ (ad Flo- rem) 202, ,U lodi“ (ad Na- vem) 202, , Rosengarten‘ 202; dominikánský klášter 24, 38, 114, 119, 122, 130, 211, 264; basilejská diecése 194; knihovna minoritů 38; basilejské mince 264; basilejský lid, basilejské oby- vatelstvo, Basilejští 7, 12, 13, 17, 194, 203; basilejští konšelé 17, 18, 23, 26, 180 basilejský koncil 6—8, 10—12, 15, 17—20, 22—27, 29, 32—38, 40—43, 45, 50, 52, 53, 57—59, 61—65, 68, 69, 73, 74, 82, 83, 87, 89, 94—95, 102, 103, 106 až 109, 112, 114, 115—120, 122, 125—127, 129—135, 138, 142, 143, 145, 148, 152, 153, 156, 159, 168, 172, 174, 177, 178, 180, 182—184, 190, 196—205, 207, 209, 210, 211, 213, 214, 218, 219, 222, 225, 226, 229, 232, 234, 238, 239, 241—246, 249 až 251, 256, 259, 260, 262, 265, 266, 267, 269—273 Bavorsko 233 de Baysio Guido ({ 1313), pro- fesor církevního práva na uni- versitě v Bologni a arcijáhen tamní katedrály, byl nazýván 275 

Strana 276
»Archidiaconus" heslo) 56 Beda Venerabilis (674—735), fi- losof a theolog anglicky 48, 56, 57, 92, 142, 224 Bélehrad Stolióny, Královský, [Alba Regalis], mésto v stř. Unrách 205, 232 Benátéané 188 Benedikt z Nursie (480—543), zakladatel řádu benediktinské- ho 252 benediktinský opat (Mikuláš) 115 Benešovsko 203 Benjaminovo pokolení 42, 43 Berengarius Tourský 69, 70, 81, 231 Berlínská bible 166 Bernard sv. z Clairvaux (1090 až 1153), zakladatel řádu cister- ciáckého 27, 39, 142, 222, 224, 240, 253 Berruyer Martin, děkan v Tour- su 244 Berthold sv. (11188), zakladatel fádu karmelitánü 256 Biberach, mésto v jihozáp. Né- mecku 201 Bilá hora, vrch u Prahy 208 biskup táborský viz Mikuláš Bis- kupec Bologna (Boloáa) [Bononia], město v sev. Italii 40, 56, 115, 239 boloňský kardinál viz Corrarius Bonaventura (vlastně Jan z Fi- danzy) (1221—1274), františ- kán, profesor theologie na pa- řížské universitě, znamenitý scholastik a mystik 54, 55, 104, 154 Bordeaux, město v záp. Francii; synoda (r. 1080) 81 Bořek Klatovský, hejtman tábor- ský 80 Branda Albert Castiglioni, kardi- nál biskup portuenský, kardi- nál piacenzský 119; viz i hes- lo: piacenzský kardinál braniborský kurfiřt (Fridrich) 200, 201 (viz i toto Brant Gerhard, vyslanec rýnské- ho falckraběte Ludvíka 63 bratislavské (prešpurské) rozho- vory (r. 1429) 9 Brno 205, 232 Bruneti Petr, koncilní notář 197 z Březové Vavřinec, kronikář (* 1370, t asi po 1437) 5, 80 Budějovice (= České) 6 Budín, hl. město v Uhrách 221 Bulharsko 50, 245 Burgos, město ve Španělsku 76 Burgundsko, kraj ve vých, Fran- cii 152; burgundský vévoda (Filip Dob- rý) 152, 153, 241; jeho po- selstvo, vyslanci 125, 152, 153, 241, 272; burgundsky biskup 152, 153; z Burgundska rytíř 154 Buřenice, ves na Ledečsku; z Buřenic Zdeslav Tluksa, purkrabí karlštejnský (+ 1443) 12, 118, 178, 273 c Capra Bartoloměj, arcibiskup mi- lánský (1417—1433) 26 Cáchy, město v severozáp. Ně- mecku 253 Campa di Malpolo [Camaldoli, lat. Campus amabilis], kamal- dulský klášter v stř. Italii 255 de Carillo Alfonsus, kardinál sv. Eustachia, biskup z Burgosu ve Španělsku 53, 76, 82, 83, 103, 270 Cartagena, přímořské město v již. Španělsku 76 Cařihrad 224, 229; cařihradský koncil VI. (r. 680—681) 49 Cervantes Jan, od r. 1426 kardi- nál sv. Petra v okovech, od r. 1447 biskup ostijský, cd r. 1449 arcibiskup v Seville 94, 119, 128, 210, 247, 271 Cervie, město v Italii při vých. pobřeží Jaderského moře; bis- kup v C. (Christophorus de Vicentia) 5 Cesarini Julián, kardinál sv. An- 276 

Strana 277
děla, papežský legát, předseda koncilu (v textu často jen le- gát) 18—22, 24, 25, 28, 32, 33, 35, 38, 40, 41, 44, 52, 53, 57 aZ 59, 61, 62, 64, 65, 68, 73, 74, T9—82, 94, 96, 101, 105, 107, 110, 111, 114, 115, 118—120, 122, 123, 125—128, 135, 136 ,141, 152, 154, 155, 159, 163, 160, 173, 174, 176, 177, 181—183, 185, 197, 201—203, 210—212, 214, 226, 229, 232, 245, 247, 263, 269—273 de Cessolis Jakub, francouzskÿ dominikán, skladatel knihy „Scaccarius“ 38 Citeaux [Cistercium], cisterciác- ký klášter v již. Francii 252 Clairveaux [Clara vallis), cister- ciácký klášter ve Francii 253 Cobham John lord (John Old- castle) (t 1417) 164, 165 Coelesyria, üvalová Cást Syrie 176 Corrarius (Corraro, Correr) An- tonius, kardinál boloňský 147, 148, 161, 272 Coutances, město v Normandii (v sev. Francii) 244, 249, 250 Cowton Robert, anglický mino- rita v pol. XIV. stol. 240 Cremona, město v sev. Italii 65 Cues, město nedaleko Trevíru 128 Cyprián (+258), biskup v Kar- tagu v sev. Africe, církevní spisovatel 27, 29, 69, 106, 148 Cyril Alexandrijský (+ 444), pa- triarcha v Alexandrii a církev- ní učitel 49 č Čáslav, město v stř. Čechách 264; z Čáslavě Oldřich, čáslavský fa- rář viz Oldřich ze Znojma Čáslavsko 204 Čechové, český lid, národ 7, 9, 10, 12, 15, 17—19, 24—27, 29, 35, 36, 38, 41, 43, 53, 61, 62, 72, 82, 89, 94, 96, 105, 106, 115, 117, 118, 120, 121, 126 až 128, 131, 133, 136, 151—153, 159, 164, 166, 183, 184, 196, 197, 199, 200—203, 207, 209, 211, 213, 219, 220, 225, 226, 229, 230, 232, 241—245, 247, 248, 250, 266, 269—273 čeští vyslanci, poslové, české po- selstvo, čeští vyjednavači 12, 13, 17—19, 43, 50, 73, 94, 138, 155, 163, 177, 196, 199, 200 aZ 203, 210—212, 214, 220, 235, 238, 241, 242, 244, 259, 265, 266, 269, 273; čeští kněží 101; české mince 264—266 Čechy, České království 5—9, 11, 12, 17, 27, 33, 34, 40, 58, 61, 63, 67, 81—83, 109, 113, 117, 124, 125, 127, 131, 138, 140, 141, 146, 152, 155, 158, 165, 167, 168, 173, 178—181, 183, 184, 198, 207, 208, 210, 222, 223, 227, 228, 238, 241—244, 246, 251, 254, 255, 257, 265, 266, 270, 272 Českomoravská vysočina 210 Čeští bratří 208 D Damasus I., papeZ (366—384) 112 Daniel, židovský prorok 77, 161, 188 Dátan, Žid 43 David, židovský král (1055 až 1052 př. n. 1.) 92, 256; Davidova věž 156 Dekret, Dekret Gratianův 40, 56, 70, 199, 224 Dekretalie 70, 253 Demetrios Sótér (f 150 pf. m. 1.), král syrsky 100 Demetrios II. Nikátor, král syr- Sky (147—127 pf. n. 1.) 100 Deník Petra Zateckého 13—15, 259, 260, 264 Dijon, město v již. Francii 252 Dionysius' Areopagita, (Skutk. 17, 34), prÿ první biskup athénský (v I. stol.); spisy mu přičítané byly napsány později, první zmínka o nich se děje okolo r. 510/520 37, 86, 106, 144 Dioscuros, patriarcha alexandrij- ský (v pol. V. stol.) 116, 117 277 

Strana 278
doktor „znamenitý“ [sollemnis] viz Jindřich Goethals z Gentu doktor „evangelický“ Jan Viklef 219 (viz i toto heslo) doktor „hluboký“ viz "Tomáš z Bradwardinu Fra Dolcino, hlava apoštoliků 233 dolnolužické stavy 12 Domažlice 5, 6, 7, 12, 200, 214, 245, 262 Dominik (1170—1221), zaklada- tel řádu bratří kazatelů (domi- nikánů) 49, 253 dominikánský řád = řád bratří kazatelů 38, 39, 239, 253; převor v Basileji 38; jizba u d. 119; jejich knihovna v Basileji 38, 270; klášter viz Basilej Donát, biskup v Kartagu v sev. Africe (asi 313—355) 29, 80, 148, 231 z Drahonic Bartošek, kronikář 205 Drontheim (Thronhjem), město v Norsku 231 - z Dubé Jan Roháč, hejtman čáslavský 205 Dubrovník [Ragusa] 39, 62, 200, 229; z Dubrovníka Jan viz Stojkovic dukáty (české, kremnické, uher- ské) 265 Dvůr Králové, město v severo- vých. Čechách 11, 200 italských E HWbensdorfer Tomáš z Haselbachu, doktor theologie, kanovník ví- deňský 153, 197, 244 Ebrach, klášter u Bamberka; ebrašský opat (= Heřman) 26 Efezos, město v záp. Malé Asii; efezská synoda (r. 449) 117 Egypt, Egyptská země 79, 85, 161, 177 eichstädtskÿ opat = Konrad Se- glawer 200 Eliáš, židovský prorok 47, 48, 135 Eliseus, židovský prorok 135 Emauzy, městečko záp. od Jeru- salema 53, 84, 183, 184 EneásS Silvius viz Piccolomini Engliš Matěj viz z Hnatnic Engliš Petr viz Payne HWpikuros, řecký filosof (341 až 270 př. n. 1.) 253; epikurovci 187, 253 Eugen III.. papež (1145—53) 39 Eugen IV. papež (1431—1437) 5, 18, 52, 114, 115, 128, 189, 198, 204, 271 Eusebius (asi 260—340), biskup, církevní spisovatel 49, 166 sv. Eustachia kardinál viz de Ca- rillo Evaristus, papeZ (asi 101—109) 78 Evropa, evropské země 5—7, 218, 233; střední 265; evropské fo- rum 213 Ezdráš, židovský prorok 137 F Faustus z Mileva v sev. Africe, manichaeovec, proti němuž psal Augustin 116, 171 Fáze 31 Felix V., papež (1439) 178, 229 Fenicie, přímořská země v Syrii 176 Ferrara, město v sev. Italii 245 feudalismus 7, 253, 254 feudálové 5, 6, 10, 253, 254 Filibert, biskup v Coutances 244, 249, 250 Filip Dobrý, vévoda burgundský . (1419—1467) 152 Filip Smělý, syn francouzského krále Jana II., vévoda burgund- ský 152 Filosof = Aristoteles 191 Flavián, cařihradský patriarcha (v pol. V. stol.) 117 Florencie, město v Italii 245 Florentané 188 Francie 39,,155, 165, 187, 232, 233, 252, 257 francouzský král (= Karel VII.) 19, 269 František z Assisi (1181—1226), zakladatel řádu františkánů (minoritů, Menších bratří) 49, 256 276 

Strana 279
Fridrich, vévoda braniborský 52, 74 Fridrich, vévoda bavorský 52, 74 Fridrich z Parsberga (Parsber- ger), dśkan řezenský 27, 244 Fulgentius Ruspsky (468—533), církevní spisovatel 29. 69, 70 G Germain Jan, biskup z Neversu, vyslanec vévody burgundského 152, 153 Gerson Jean Charlier (1363 aż 1429), profesor a kancléř pa- řížské university 221 Goliáš, bojovník filištínský 156 Gorram viz Mikuláš de Gorram Gratianus, kamaldulský mnich a profesor na klášterní škole v Bologni 40, 104 Gunzenhausen, město v jihozáp. Německu 201 H Havlík kněz, Husův zástupce v kapli Betlemské, určený za jeho nástupce 167 Hartung viz Kluks Hebreové 54 Heidelberk, město v záp. Němec- ku 221 Heliodorus, biblický král syrský 176 Helmová Klára, měšťanka staro- městská 205; Helmovy mlýny v Praze na Po- říčí 205 Heřman, opat ebrašský 26 Hilarius (+ 366), biskup v Poi- tiers, církevní Otec 22, 224 Hilarius: Litoměřický (1412 až 1462), od r. 1462 ustanovený od Pia IL administrátorem pražského arcibiskupství 210 „hluboký“ doktor 54 viz Tomáš z Bradwardinu Hnatnice, ves ve vých. Čechách (na Lanškrounsku); z Hnatnic Matěj řečený Engliš 38, 39, 122 Hoffmann Jan, biskup míšenský (1427—1451) 119 Holbeinovy fresky (,Todten- tanz'*) na zdi hřbitova u do- minikánského kláštera 24; [Holbein Hans mladší (1497 až 1543), německý malíř, dlouho působil v Basileji] Holkot Robert (11349), anglic- ky mystik 173 Hora Kutná viz Kutná Hora Hosius opat, vl biskup v Cordo- bé (tasi 357) 50 Hradec [Nova domus, Z toho něm., Neuhaus, nyn. Jindfichüv], hrad a město v již. Čechách; z Hradce Menhart, mocný čes- ký pán 34, 232, 250 Hradec Králové 203, 204, 207 Hradecký kraj, Hradecko 204, 206 Hrádek Komorní (na Sázavsku) 200, 203 Hugo & Sancto Victore (od sv. Viktora) (1097—1142), mystic- ký theolog v Paříži 39, 49, 54, 55, 104, 222 Hubertinus viz Ubertino Hus Jan M. 9, 29, 33, 39, 40, 81, 88, 93, 111, 140, 160—162, 166 aż 168, 205, 206, 217, 219—222, 224, 225, 230, 231, 234, 236, 237, 239; Husova strana 38 husité 5—14, "74, 133, 153, 208, 209, 213, 230, 230, 239, 245, 248, 249, 265; husité němečtí 223; husitští kněží 203, 208; husitské strany 12, 200, 206, 207; husitská církev 206, 224; husitská propaganda 6; husit- ský revoluční program 9, 14, 225; husitské revoluční hnutí 208, 213, 250, 259, 265; husitská tradice 14; husit- ští vůdcové 14; husitské poselstvo (do Basi- leje) 10, 11, 12, 262; více při hesle: čeští poslové; do Bratislavy 9 279 

Strana 280
husitství 7, 10, 198, 208 Hüska Martin, zvany Loquis, nej- radikálnější z kněží táborských 80, 217 Hustiřany, dědina na Jaroměř- sku 200, 204 Ch Charlier Jiljí (Gilles) [Aegidius Carlerii], děkan cambraisky 73—76, 78, 79, 83, 84, 87—89, 134—139, 156—158, 161, 162, 166, 172, 173, 197, 200, 230, 231, 235, 236, 241, 244, 250, 270, 271—273 chalkedonský koncil (r. 451) 116, 117 Chám, syn Noemův 91, 157 Charvátsko 65, 68 Cheb, město v záp. Čechách 10, 11, 18, 23, 27, 36, 38, 52, 61, 117, 125, 127—129, 132, 173, 203, 204, 205, 207, 210, 243, 262; chebský lid 10; soudce chebsky 11, 57, 127 aZ 130, 173; ümluvy chebské, v Chebu 27, 50, 52, 57, 61, 62, 73, 123, 132, 203, 211, 270 Chlumčany, ves u Loun 204; z Chlumčan Matěj Louda, hejt- man písecký 11, 23, 27, 32, 45, 58, 62, 68, 163, 173, 197, 200, 201, 204, 223, 225, 235, 263, 269; Loudova kolej sv. apoštolů v Praze 204; sborník Matěje Loudy z Chlum- čan 197, 198, 225, 235, 240 Chrudim 209, 210, 263; z Chrudimě Martin, chrudim- ský farář viz Martin z Ou- jezdce Chrysippos (v 3. stol., př. n. l, Ť asi 305), stoický filosof Chrysostomos viz Jan Ch. Chvalkovice, ves na Jaroměřsku; z Chvalkovic Jiří 204 I Inocenc V., papež (1276), dříve Petr z Tarentaise 50, 103 Irsko [Hibernia] 56, 187 Isidor Hispansky [Hispalensis] (+636), biskup v Seville 69, 70, 104 Isidorova kniha koncilů (asi Pseu- doisidorské Dekretalie z IX. stol.) 78 Italie 115, 128, 187, 188, 233, 257 Izaiáš, židovský prorok 123 Izák, židovský patriarcha 79, 97 Izraelité 31 J Jagellonská universita v Krako- vě 235 Jafet, syn Noemův 91 Jákob, syn Izákův, biblický pa- triarcha 79, 97, 256 Jakoubek ze Stříbra M. (lat. Ja- cobellus) (Ť 1429) 44, 56, 67, 111, 206, 209, 218, 220, 224, 230, 234 Jakub, apoštol; Jakubův list 30 Jakub de Cessolis viz de Cessolis Jan sv., apoštol, nazývaný ‚„theo- log'““, autor Apokalypsy 39 Jan Chrysostomos (Zlatoüsty, &si 345—407), církevnií spiso- vatel 27, 37, 59, 141, 142, 170, 224, 240 Jan Andreas (1270—1348) (Jo- hannes Andreae de S. Hierony- mo, Giovanni Andrea), zname- nity znalec církevního práva 50 Jan XXII. papež (1316—1334) 135, 136, 162, 238 Jan XXIII., papež (1410—1415) 239 Jan II. Škorpivý, vévoda bavor- ský, otec císaře Jindřicha II. 193 Jan, vévoda bavorský 200, 232 Jan „bez bázně“, vévoda bur- gundský 152 Jan II. Dobrý, francouzský král (1350—1364) 19, 152 280 

Strana 281
Jan Lucemburský, český král (1310—1346) 19, 152, 265 Jan, kardinál, účastník koncilu kostnického 229 Jan z Aulnoy [de Alneto], opat v Ourscampu [Ursi campus] 42, 52, 107, 229, 270 Jan z Dubrovníka viz Stojkovic Jan z Erfurtu, minorita 55 Jan z Geilhausen, Maulbronnský, cisterciák, 19, 27, 32, 33, 44, 45, 76, 102, 108, 122, 136, 200, 201, 203, 244 Jan z Jandunu, profesor pařížské university 162, 237, 238 Jan z Melly (Meye), Španěl, pro- tonotář, vyslanec papeže Eu- gena IV. 114 Ján z Ourscampu viz Jan z Aul- noy Jan, patriarcha antiochenský 26 Jan Příbram viz Příbram Jan ze Segovie (t asi 1458) 61, 197, 211, 227, 245, 246, 247 Jan ze Segusie (nar. v Suse, t 1271), profesor církevního práva v Bologni a Paříži, a vynikající jeho znalec (,mo- narcha iuris“), zvaný „Ostij- ský“ 50 Jan Slovan viz Stojkovic Jan de Turonis, Francouz, sekre- táf koncilního poselstva do Čech 197 Jan Želivský, kazatel u Panny Marie na Písku (Sněžné) 8, 206 Januarius (t 205), biskup v Be- neventu 185 Jaroměřsko 204 Jednota bratrská 208, 209, 210, 218 Jeremiáš, židovský prorok 75, 100, 123, 162 Jericho, město v Palestině 158 Jeronym (Hieronymus, 1420), církevní Otec (přeložil Starý Zákon z hebrejštiny a Nový Zákon z řečtiny do latiny; je- ho překlad, církví obecně uzná- vaný, se nazývá Vulgata) 30, 37, 49, 54, 59, 74, 84, 104, 112, 144, 151, 162, 174, 222, 224, 239, 240, 258 M. Jeronym Pražský (upálen 30. května 1416) 33, 38, 88, 111, 219—221, 230, 231 Jeronym z Prahy, zvaný Silván, doktor theologie, člen řádu ka- maldulského 226 Jerusalem, hl. město v Palestině 43, 72, 87, 100, 137, 176, 179, 183, 185 Jezabel, manželka krále Achaba v Samaří 48 Jidáš, apoštol 77, 116 Jihlava, město na záp. Moravě 205, 232, 256 Jindřich 66 Jindřich IU. císař německý (t 1024) 193 Jindfich IV., anglicky král (1399 až 1413) 164 Jindřich VI., anglický král (1422 až 1461) 102, Jindřich Goethals z Gentu [Hen- ricus Gandavensis] (1217 až 1296), kanovník a arcijáhen v Tournai, byl nazýván ,doc- tor sollemnis“ 39—40 Jindřich ze Segusie, od r. 1263 kardinál ostijský, znalec cír- kevního práva, zvaný Ostijský [Hostiensis] 50, 55 Jifi Podébradsky, správce krá- lovství (1452—1457) a český král (1457—1471) 205, 207, 209, 218 Jistebnický kancionál 248 Jitka, dcera českého krále Jana Lucemburského, manželka fran- couzského krále Jana II. Dob- rého 19, 152 Job, starozákonní patriarcha 92 Jonathan, bratr Judy Makabej- ského 100 Josef z Arimathie, Žid, 66, 84 Josef, syn Jákobův 79, 161, 177 Josef levita 100 Jovův (od 1. pádu Jupiter) den = čtvrtek 41 Julián legát viz Cesarini Juda, židovský patriarcha 182; Judovo pokolení 137 281 

Strana 282
Judská země, jižní část Pales- tiny 137 K Kaifáš, židovský velekněz 160 Kalteisen Jindřich 73, 89, 90—96, 138, 168—171, 174, 175, 197, 200, 231, 238, 239—241, 271 až 273 Kanán, syn Chámův 91 Kananejští 87 kamaldulský řád 255 Kániš Petr, radikální kněz tá- borský 80, 217 kánon apoštolů 40 kardinál sv. Eustachia viz de Carillo kardinál sv. Petra viz Cervantes Jan Karel Veliký, král francký (768 až 814) a římský císař (800 až 814) 66 Karel IV., král český (1346 až 1378) a císař německý 265 Karel V., francouzský král (1364 až 1380) 19 Karel VI., francouzský král (1380 až 1422), 19 Karel VII. Vítězný, francouzský král (1422—1461) 19 Karlštejn 205, 254 Karmel, pohoří v Palestině 256 karmelitáni 256 karmelitán, anglický provinciál řádu, doktor theologie 52, 58, 270 karmelitáni pražští 221 Klatovy, město v jihozáp. Če- chách 210 Klement Alexandrijský (asi 150 až 215), církevní spisovatel 37, 224 Klenové, ves v jihozáp. Čechách na Klatovsku; z Klenového Přibík, zrádný tá- borský hejtman ve Stříbře 34, 232 Kliment I. papež (92—101) 50; ustanovení (constitutiones) Klimentova 70 klingenberský kronikář 7 Klokoty, osada na Táborsku 80 Kluks Hartungh (de Cappel), lu- žický rytíř, rada v diplomatic- kých službách krále Zikmunda 165 knížata říšská 10, 202 Kluky, osada na Čáslavsku 200 Kněžmost, staré městečko na Mnichovohradišťsku, viz Vale- čovský Koblenc [Confluentia], město v záp. Německu na Rýně 89, 200, 231, 238 Kocerady, osada na Sázavě na Černokostelecku 203 Koldštejn, hrad a město na sev. Moravě; z Koldštejna Hynek ze štěpa- nické větve pánů z Valdštej- na 158 Kolín nad Rýnem 221, 231, 232; kolínská universita 214 kompaktáta 198, 205, 207, 210, 218, 232, 256 Kondrac (správně Kunrac) pod Blaníkem, osada na Vlašimsku 217 „Konfesse“ táborská 218 Konopištč, hrad u Benešova 206 Konrád, biskup řezenský 63, 200 Konrád (Seglawer), opat eich- stidtsk$ 200 | Konstantin Veliký, císař římský (t 337) 39, 66, 78, 91, 135, 138, 140, 152, 236 konstituce apoštolské 40 Koranda Václav, kněz táborský 224 Korintští, Korinťané, obyvatelé Korinta, města v stř. Řecku 49, 106, 109, 150 Korybutovič Zikmund, správce zemský (1422—1427) 158, 206, 209 sv. Kosmy (St. Cóme) ostrov u Toursu 81 Kostelec nad Černými lesy, měs- to v stř. Čechách 203 Kostelec nad Labem, město v stř. Čechách 206 Kostka Vilém viz z Postupic Kostnice [Constantia], město v jihozáp. Německu na Rýně 282 

Strana 283
8, 9, 82, 138, 166, 167, 221; kostnická diecése 194 kostnický koncil (1414—1418) 8, 30, 88, 109, 111, 114, 124, 127, 128, 221, 222, 229, 230, 231, 234, 236, 239 Kouba (Chamb), město v Bavor- sku 200, 232 Koudelov, dvorec a ves na Čás- lavsku 204 Krakov, město v Polsku 221, 235 Kravaře, pův. ves vých. od Opa- vy; z Kravař Václav, moravský pán 34 Kristus: Kristova praxe 11, 48, 131 Křivoklát (= Hrádek), hrad na Rokycansku 200 křižáci 5 Kunětická hora, Pardubic 207 Kunvald, osada v Orlických ho- rách 209 z Kunvaldu Pešík, purkmistr sta- roměstský 205 kurfiřti říšští 25, 265 Kutná Hora 11, 12, 34, 207, 208, 212, 265; kutnohorský sněm 12, 13, 212 hrad sev. od L Ladislav Pohrobek, český král (* 1440, + 1457) 208 de Lannoy Guilbert, rytíř, vysla- nec vévody burgundského 152, 154 Laterán, městská čtvrt v Římě; lateránská synoda (r. 1059) 81 Laurin, měšťan z Tábora 11, 200 Lazar, Žid 160 legát viz Cesarini Julián Lev I.. papež (440—461) 50, 71, 95, 117 Levi, pokolení izraelské 124; Levitského pokolení kněží 22; Levitské kněžství 87 Lipany (ves u Českého Brodu), lipanská katastrofa, lipanská bitva 199, 204, 205, 207, 210, 218, 224, 232, 267 Litice, hrad ve vých. Čechách; litické panství 209 Litomyšl, město ve vých. Če- chách 203 Litva 203, 221, 244, 245; litevský dvůr 39 lollardi 164, 220, 223; lollardstvi 224 Lombardie, krajina v sev. Italii 233; Lombardští chudí 233 Londýn 164; londýnští měšťané 220 Lot, židovský patriarcha 30, 47 Louny, město v severozáp. Če- chách 204; lounská škola 39 Lucca, město v Italii 158 Lucifer 193 Ludvík Bavor, král německý a císař římský (1314—1347) 237, 238 Ludvík, rýnský falckrabě 63 Lukáš, apoštol 258 Lullus, arcibiskup mohučský (+ 786) 103 Lumel, město v Italii 39 Lutterworth, město v Anglii 220 Lyon, město v již. Francii; chudí z Lyonu 97, 233 lyonský arcibiskup = Amadeus de Talaru 18, 19, 23, 24, 45, 62—64, 82, 119, 173, 269—271 z Lyry (Lyra) Mikuláš ("asi 1270 v Lyře u Evreux, ze- mřel 1340), františkán, prófe- sor pařížské university, napsal výklad k celému Písmu 36, 37, 46, 55, 67, 102—104, 113, 141, 148, 240 M Magdeburk, město v Německu na Labi 7 Malešov, městečko na Kutnohor- sku 206 Manichaeus (Mani, Manes, okolo 215—276) původně Peršan, hlasatel dualismu dobra - svět- la (Boha) a zla -tmy (Běsa); jeho list 116 Marie, matka Kristova 84 2683 

Strana 284
Marie Magdalská 84, 186, 248 Marketa, družka Fra Dolcina 233 Markolt ze Zbraslavic, kněz tá- borský 12, 37, 45, 118, 200, 210 Marsilius z Padovy (+ 1343), profesor pařížské university a lékař krále Ludvíka Bavora 136, 162, 235, 236—239 Marta, Zidovka, sestra Lazaro- va 66 Martin V., papeZ (1417—1431) 68, 171, 245 Martin z Oujezdce (Ujezdce) řečený Lupáč, také Martin z Chrudimě 12, 33, 34, 45, 130, 200, 209, 210 Massalian 231; massaliáni (mes- saliáni, eufemité, euchaté), mystická sekta křesťanská v IV. a V. stol. v Syrii Matěj apoštol 116 Matěj Engliš viz z Hnatnic Matěj z Janova (asi od 1350 do 1394), český reformní mysli- tel a spisovatel 219, 234 Maulbronn, cisterciácký klášter ve Švábsku 27, 201, 244; Jan Maulbronnský viz Jan z Geilhausen Melchisedech, král sálemský a kněz 30, 47, 87, 97, 104, 147, 161 Mesiáš 123 města česká 6 městské svazy 6 Mikuláš V. (+1333), minorita Petr Rainalducci, vzdoropapež proti Janovi XXII. 128 Mikuláš Biskupec, Mikuláš z Pel- hřimova, z Písku 11, 52-—34, 62, 68, 74, 88, 111, 112, 118, 125, 129, 134—139, 156, 157, 163, 166, 172, 197, 198, 200, 209, 216—219, 226, 230, 231, 235 až 238, 241, 249, 263, 269, 270, 272, 273 Mikuláš z Dinkelsbůhlu (* asi 1360, + 1433), vynikající ně- mecký theolog 234 Mikuláš Drážďanský, kazatel u Panny Marie na Louži 110 až 111, 234 Mikuláš, Čech, dominikán 159 Mikuláš od svatého Geminiana, dominikán 188 Mikuláš de Gorram (de Gorran) (* asi 1210 v Gorranu ve Fran- cii, fasi 1295), dominikán, mistr pařížské university, na- psal postily (výklady) ke všem knihám Písma 27, 36, 113, 174 Mikuláš z Kusy (Cusy, Cusa- nus) (* 1401 v Cues nedaleko Trevíru, f 1464 v Todi v Ita- lii), slavný právník, od r. 1448 kardinál „sv. Petra v okovech“ 128, 130—133, 272 Mikuláš z Louže [de Lacu] viz Mikuláš Drážďanský Mikuláš, benediktinský opat z kláštera sv. Marie a Moniacis v diecési monrealské na Sicilii, vyslanec papeže Eugena IV. 114, 115 Milán, město v sev. Italii; arcibiskup milánský (= Barto- loměj Capra) 26 Miletínek, ves na okres Hořice; z Miletínka Bořek, český pán 207 | minorité, minoritský řád 28, 239, 256; jejich knihovna v Basileji 38, 270; minoritská nauka o 238 Mistr dějin= Petr Comestor; viz toto heslo Mistr sentencí = Petr Lombard- ský 39, 174 (viz i toto heslo) Míšeň, krajina v Sasku 204; míšenský biskup (=Jan Hoff- mann) 119; míšeňská knížata 12 Mohamed (571—632), zakladatel islamského náboženství 152 Mohuč, město v záp. Německu 65, 200, 231 Mojžíš, vůdce lidu izraelského 43, 85, 161, 188 Mokrovousy, tvrz a dědina na Nechanicku v kraji Hradeckém 204; Hradecku, chudobě 284 

Strana 285
z Mokrovous Beneš 11, 33, 34, 45, 52, 129, 200, 204, 212, 263 Montpellier, město v již. Francii 112 Monreale, město na Sicilii; die- cése monrealská 114 Monte Casino, benediktinský klášter v stř. Italii 252 Moravské markrabství, Morava 11, 17, 27, 33, 201, 210, 232, 243, 257; zemský hejtman moravský 254 Mouřenín 84 N Nebukadnesar II., král babylon- ský (605—562 př. n. l.) 100, 137, 161, 176, 188 Nechanicko (v kraji Hradeckém) 204 Němci 35 Německo [Alemania] 5—7, 13, 187, 201, 204, 223, 257 německých rytířů řád 133, 181, 244 německo-brodský sjezd 204 (Ně- mecký Brod je nynější Havlíč- kův Brod) Nestorius († 440), patriarcha ca- řihradský (učil, že v Kristu jsou dvě osoby, z nichž jen lid- ská je z P. Marie, proto vy- stoupil proti názvu P. Marie „matka Boží“) 56, 113 Nevers, město ve stř. Francii; biskup z Neversu (Jan Ger- main) 152, 153 Nežárka, řeka v již. Čechách 80 Nicaea (řec. Nikaia), město v Bithynii (v záp. M. Asii); nicejský koncil (r. 325) 71 Nider Jan, převor dominikánské- ho kláštera v Basileji 38 Nikodém, Žid 84 Noe, biblická osoba (Gen. 6—8) 91, 179, 188, 190 Nördlingen, město v Bavorsku 201 Norimberk, město v Bavorsku 178, 200, 204, 245, 262; norimberští patriciové 12; No- rimberští 201; norimberský sněm 229 Normandie, krajina v sev. Fran- cii 244 Nursie (Norcia) město v Italii 252 O „Obyčejný výklad Písma“ [Glos- sa ordinaria] 70, 127 Occam Vilém (1270—1347), uče- ný minorita, filosof, anglický provinciál řádu 135, 136, 162, 236, 238 Oceanus, španělský kněz na poč. V. stol. 74 Oldeastle John viz Cobham Oldřich ze Znojma, farář čáslav- ský 11, 24, 34—37, 45, 90, 91, 95, 111, 112, 138, 139—142, 180, 197, 170, 171, 174, 175, 198, 200, 209, 212, 221—223, 231, 238, 239—241, 264, 269 až 273 Olešnice, město ve Slezsku 244 Oniáš, velekněz v Jerusalemě 176 orebité, husité ve vých. Čechách, přívrženci Žižkovi 140 Origenes (asi 185—255), církevní spisovatel 37, 224, 240 Orlické hory 209 Ostijský [Ostiensis, Hostiensis], přívlastek Jindřicha ze Segu- sie; viz toto neslo ostřihomský arcibiskup 221 z Ottink hrabě 201 Ourscamp [Ursi campus], cister- ciácký klášter v sev. Francii 42 Oxford, město v již. Anglii 54, 219—221, 225; oxfordská universita 223, 238, 242; oxfordský doktor 242 P Pabianice, město v Polsku, na jihozápad od Lodže 244 Padova, město v sev. Italii 245 285

Strana 286
Palermo, město na Sicilii; pa- lermský kraj 114 Palestina 221, 256 Palomar Jan, arcijáhen barce- lonsky 39, 63, 73, 80, 81, 96, 97, 100—103, 112, 119, 127, 142 až 145, 160, 171, 176, 177, 198, 200, 202—204, 232, 234, 240, 241, 244, 245, 250, 251, 271 az 273 páni (=šlechta) 6, 24, 34, 181, 206, 221, 232; páni strany podobojí 212 panská jednota 204 papežští vyslanci (totiž Eugena IV.) 112, 114—116, 271 Parma, město v sev. Italii 233 Paříž 221; Senná ulice 231; pařížská synoda (r. 1051) 81; pařížská universita 42, 65, 88, 214, 229, 231, 237, 238; pařížští doktoři 19 Pařížský [Parisius], přívlastek Viléma z Auvergne 37 Pascasinus, minorita, doktor 136 Pasov, město v Bavorsku 7 patriarchové Starého Zákona 71, 256 patriciát 6, 257 Pavel apoštol 29, 34, 39, 42, 47, 49, 70, 72, 87, 98, 102, 106, 111, 124, 130, 144, 149, 150, 218, 235, 246, 258 Payne Petr M. řečený Engliš 12, 13, 25, 27, 34, .37—39, 42, 44, 61—65, 68, 96, 98, 102, 111, 112, 125, 126, 128, 134, 139, 142—145, 148, 152, 155, 159, 163—166, 171—173, 176,. 177, 190, 191, 198, 200, 201, 203, 207, 209, 212, 214, 223—226, 229, 240—242, 249, 269—238. Pelagius (t po r. 418), mnich z Britannie, hlásal učení proti dědičnému hříchu 50, 56, 113, 230 (Pelagius je také jméno dvou papežů, I. 555—560 a II. 578—590) Pelhřimov, město v jihových. Če- chách 11, 217, 263; z Pelhřimova Mikuláš viz Mi- kuláš Biskupec Perault (Peraldus) Vilém, nazý- vaný „Lyonský“ 37 Perigueux, město v jihozápadní Francii 232 Pešík z Kunvaldu viz z Kunvaldu Pertricz (Perdix) Petr, příjme- ním Angličan, doktor theologie 143, 155, 164, 165, 171, 272 Petr apoštol 39, 43, 48, 49, 54, 56, 75, 78, 79, 94—96, 101, 144, 147, 171, 174, 220, 235, 237 Petr, biskup augsburský 244 Petr Angličan viz Petr Perdix Petr Comestor (Petrus Mandu- cator) z Troyes ve Francii, kancléř pařížské katedrály a profesor na universitě (žil v 2. pol. XII. stol.) 39, 224 Petr Engliš viz Payne Petr Petr Cheléicky 208, 210 Petr Lombardsky [Petrus Lom- bardus], Ital z Lumellu, pa- FíZsky biskup (f 1164) 39, 174, 224 Petrus de Palude (de Palu) (1275—1342), francouzský do- minikán, vykladatel Sentencí Tomáše Akvinského 54, 595, 110, 159 Petr Štrasburský, karmelitán v pol. XIII. stol. 65 Petr II. z Tarentaise [de Taren- tasia] (* asi 1101, 1 1174), cis- terciák, arcibiskup v T. 54, 55, 65, 103 Petr Valdensky asi nesprávně místo Tomáš V. 151 Petr řečený Němec ze Žatce, Ža- tecký, autor Deníku 12—15, 28, 57, 118, 163, 196, 200, 212, 259, 260 Petronella, dcera apoštola Petra 49 Petrus de Padua nesprávně místo Albertus de Padua 57 Piacenza [Placentia] město v sev. Italii; piacenzský kardinál (= Albert Branda Castiglioni) 26, 38, 60, 119, 156, 169, 177, 269 286 

Strana 287
Piacenzský [Placentinus], profe- sor obojího práva v Montpel- lieru 112 Piccolomini Eneáš Silvius, poz- dější papež Pius II. 13, 140, 174, 197, 199, 201, 202, 205 Pikardie, krajina v sev. Francii 74, 134, 230 pikarti 80, 257; pikartské bludy 210 Pilát [Pontius Pilatus], římský místodržitel v Judeji (26—36) 138, 162 Piscator, alias Vischer 56 Porfyrius, biskup v Gaze v Afri- ce od r. 395 († 420), bojoval proti pohanstvu a manichae- ismu 170 Postupice, osada na Benešovsku, rodné sídlo pánů Kostků 203; znak Kostků z Postupic 263 z Postupic Vilém Kostka 11, 36, 41, 45, 65, 82, 83, 94, 117, 118, 165, 122, 130, 153, 154, 158, 181, 178, 203, 173, 168, 200, 224, 230, 241—244, 247, 271, 273 Pisa, město v Italii 33 Písek 32, 200, 204, 217, 218, 263; z Písku Matěj viz z Chlumčan Pius I., papež (140—155?) 56 Pius II., papež (1458—1464) (Eneáš Silvius Piccolomini) 12, 210, 264 Placentinus viz Piacenzský Plzeň 6, 232, 268 Poděbrady 218 Poggio Bracciolini, italský hu- manista (1380—1459) 221 polní vojska (husitská) 6 Polsko 133, 244, 249; polský dvůr 39, 244; král (=Vladislav) 120, polský 181, 190; polská šlechta 244; polské duchovenstvo 244 Praepositinus (Prévostin) z Cre- mony (* asi 1140, †okolo 1210) scholastik při dómě v Mohuči a 1206—1209 kancléř pařížské university 65 Praha, Pražské město 12, 26, 33, 81, 113, 133, 158, 167, 181, 183, 202, 204, 205—209, 214, 217, 218, 220—224, 232, 242, 243, 249, 262—264; Staré Město 204, 263, 268; Sta- roměstské náměstí 158; Sta- roměstská radnice 158; Nové Město 8, 204, 224, 264, 268; Malá Strana 262; Mariánské náměstí 110; Botič 262; Hradčany 262; Řetězo- vá ulice 204; Týnská ulička 205; na Louži (na Starém Městě, nyn. Mariánské nám.) 205; Petřín 262; Na Příkopě 223; Psáře 262; Újezd 263; Úvoz 262; Poříčí 205; Vltava 262; Vyšehrad 262; vladislavský hrad 262; Bílá věž 262; Černá věž 262; Betlemská kaple 167, 206, 222; kostel sv. Benedikta 262; kostel sv. Jiří 262; kostel P. Marie na Louži [in Lacu] 110, 111; konec mosta (johanitů) 262; kostel P. Marie před Týnem 206, 207, 208; týnská fara 206—208; kostel Maří Magdaleny 262; klášter na Slovanech 208, 224, 262; kostel sv. Tomáše 262; kostel sv. Václava na Zderaze 262; sv. Vavřince 262; sv. Víta 262; Všech svatých 262; pražská konsistoř 224; pražská universita 12, 27, 121, 204, 205, 214, 217, 223; Karlova kolej, Karolinum 207, 218, 249; Pražané (obyvatelé Prahy i ka- lišníci pražští) 8, 11, 62, 81, 82, 121, 200, 202, 203, 206, 212, 218, 224, 268; pražští měšťané 8, 12; pražští bohoslovci 217; pražští kališníci 227; pražští karmelitáni 221 287

Strana 288
z Prachatic Křišťan M. (+ 1439), theolog, matematik a botanik- lékař 206, 207, 252 Prato, město v Italii 233 primát římský 235, 238, 257 Prokop, opat kláštera Sázavské- ho (f 1053) 103 Prokop Holy, Veliky 6, 8—12, 14, 25, 26, 30, 33, 34, 36—38, 44, 45, 50, 52, 59, 61, 65, 68, 79, 80—82, 94, 108, 118, 119, 121, 122, 131, 174, 176—178, 181, 184, 185, 191, 199, 200 aZ 203, 205, 211, 212, 214, 224, 230, 241—245, 247, 249—251, 262, 266, 267—273 Prokop z Plzně M. 199 Prokůpek (Prokop Malý), kněz a hejtman sirotéi (i 1434) 81, 267, 268 prokurátor koncilu 36, 225 Prosper Tiro Zz Aquitanie (1 463?), laik, obhájce Augus- tinova učení o milosti Boží 104 Prusové (=řád německých rytí- řů) 181 Prusy, Prusko 203, 244 Přemysl IU., český král (1253 až 1278) 254 Příbram, město v Čechách; z Příbramě, Příbram Jan M., (* asi 1390, 11448), vüdce krajní husitské pravice 13, 81, 206, 207, 210, 224 Pseudo-Bedovy Interpretace 184, 194 Pseudochrysostomos 222, 240 Ptáček Hynce z Pirkštejna (1 1444), Cesky pan 205 Ptolemais (Akka), přístavní město v Palestině 100 Pyrenejský poloostrov 233 R Raban, Hrabanus (* asi 784, + 856), benediktin, opat fuld- Sky, vykladatel Pisma 224 Rainer, biskup vercellsky 233 Rak Jan, rychtář na Novém Městě Pražském 158 Rakousko 133, 134, 233, 257 Rakušané 25, 269 Reichenau, město v Německu 70 Remeš, město v severovýchodní Francii; remešský koncil 49, 50 (byly tři: 813, 814 a 1119) Remigius z Auxerre (+ 908), církevní spisovatel 27, 67, 79 Richard Fitz-Ralph (=syn Ral- fav), arcibiskup v Armaghu v Irsku (proto nazýván „Ar- mažský“, „dominus Ardmacha- nus“) (+ 1360) 27, 56, 225, 240 Robert (1018—1110), opat v Mo- lesme, zakladatel cisterciśc- kého kláštera v Citeaux 252 Richard z Middletonu [de Media villa] (Ť asi 1308), minorita, vynikající theolog (doctor so- lidus nebo fundatissimus) 54, 55 Rizemburk (Riesenburg), hrad v severových. Čechách (u Ska- lice) z Rizemburka a z Vřešťova Aleš, hejtman bratrstva orebského a po smrti Žižkově nejvyšší hejt- man sirotků 204 Roháč Jan viz z Dubé Rokycany 205, 263; klášter augustiniánů 205 z Rokycan, Rokycana Jan 12, 24, 27—29, 3135, 40, 43—45, 52, 59, 60, 63, 64, 68, 69, 72, 73, 101, 102, 105—113, 116 až 118, 120, 122, 124, 126—129, 132, 133, 135, 136, 145—149, 151, 153—155, 157—160, 165 aZ 168, 173—179, 184, 185, 190, 191, 198, 200—202, 205—212, 214, 216, 218, 219, 221, 224, 226, 229, 232, 234, 241, 244, 247, 249, 250, 263, 269—273 Romuald (+ 1027), zakladatel fó- du kamaldulského 255 z Rožmberka Oldřich 8, 9 Ruben, syn Jákobův 97 Rudolf z Lubeku (žil okolo roku 1323) 55 Rus 221 Rýn, řeka v záp. Německu 7, 193, 194, 201, 202, 248 268 

Strana 289
Ř Řečice, dvůr na Čáslavsku (poz- dější a nynější Koudelov) 204; z Řečice Jiří (Jíra) (Jíra Uša- tý) 11, 45, 68, 200, 202, 204, 205 Řehoř I. Veliký, papež (590—604) 29, 37, 66, 91, 92, 97, 102, 104, 109, 144, 215, 224 . Řehoř VII. papež (1073—1085) 81 Řehoř Naziánský (z Nazianzu, asi 325—390), církevní spiso- vatel 104 Rehof z Dvora Králové 11, 200 Řehoř, zakladatel Jednoty bratr- ské 208 Řekové 29, 30, 37, 39, 41, 54, 55, 109, 122, 152; řecká církev východní 245, 246 Řezno, město v Bavorsku 204, 205, 232; řezenský biskup (= Konrád von Soest) 119; řezenský děkan (—Fridrich z Parsberga) 26, 27 Řím 39. 56, 81, 217, 224, 229, 235, 237, 257, 266; synoda v Ří- mě 81; římská církev 42, 56, 60, 157, 207, 208, 210, 233, 245; římská kurie 134, 157, 206, 245; římský biskup 139, 235, 257; římský král, císař 257, (Zik- mund) 25, 31, 183; svatá říše římská 257 Římané 39, 160, 258 S Sagareli Gerard 233 Salisbury, město v již. Anglii 244 Samaří, kraj v Palestině; Samaritánka 107, Samaritáni 107 Sára, manželka Abrahamova 30 Saracéni, Arabové v severozáp. Arabii a přiléhající Syrii 23 Sardica (Serdica), nynější Sofie v Bulharsku; sardický koncil (r. 343) 50 Deník Petra Žateckého 19 2 Saul, I. židovský král (v XI. stol. př. n. 1.) 77, 85, 92 Savojsko [Sabaudia], v sev. Italii; savojsky vévoda (= Amadeus VIII.) 178, 273 Sázava 203 Sázavský klášter 103 Duns Scotus (1274—1308), an- glicky theolog (doctor subtilis), odpůrce Tomáše Akvinského 54, 55, 110, 157, 159, 224 Sedlčany, město v stř. Čechách 268 Segovia, město ve Španělsku 94 Segusia = Susa, mésto v sev. Italii; viz Jindfich ze Segusie Seleukos, syrsky král 176 Séla, syn Judüv 182 Sem, syn Noemüv 91 Seneka L. Annaeus, římský fi- losof v I. stol. 187 Sevilla, město v již. Španělsku 94 Schaffhausen, město v jihozáp. Německu na Rýně 201, 262 Sicilie, ostrov při jižní Italii 114 Siena, město'v stř. Italii 188 Sichar, město v Samaří 107 Silvester I., papež (314—25) 66, 103, 144, 233 Simon, představený chrámu v Je- rusalemé 176 Sinai, hora a feka v Asii (n& severu Rudého mofe) 31 Sion, hrad Jana Roháče z Dubé (na Čáslavsku) 205 sirotci 11— 14, 34, 81, 200, 202 až 204, 206, 207, 212, 224, 232, 267; sirotčí bratrstvo 204; sirotčí vojska 267 Skutkové apoštolští 70, 258 slezská knížata 12 Smiřický Jan, český pán 158 Smolnice, ves na Lounsku 204 Sodoma, město v Palestině na břehu Mrtvého moře 30, 182; sodomský král 30 von Soest Konrád, biskup řezen- ský (1428—1437) 119 spanilá jízda, husitská výprava krajina 

Strana 290
do Německa (1429/30) 6, 204, 205 Stanislav, biskup krakovský (za- bitý v kostele králem Bolesla- vem II. r. 1079) 103 stoikové 187, 258 Stojkovic Jan, Jan Slovan (Slo- vansky), Jan z Dubrovníka [Johannes de Ragusio] 32, 39, 41, 43, 45, 40, 49, 50, 52, 53 aZ 56, 58—74, 82, 105—113, 116—118, 123, 125, 135, 145, 146, 148—151, 154, 155, 157, 159, 160, 165—168, 173, 180, 196, 198, 200, 202, 203, 211, 227, 229, 230, 232, 234, 241, 245, 270—273 Stokach, mésto v ]jihozáp. mecku 201 Strabo (Strabus) Walafrid, be- nediktinsky opat v Reichenau (t 842) 70, 127 Stráž, hrad a město v již. Če- chách 80 Stříbro, město v záp. Čechách 232 Sudoměř, ves na Písecku 210 Sulamitská 190 Sulgau (Saulgau), město v jiho- záp. Německu 201 „Summa zpovědníků“ [Summa confessorum], spis Jana z Er- furtu 55 svatohavelsky klášter (St. Gal- len ve Švýcarsku) 248 svatováclavský sněm (r. 1434) 207 i Svidrigal, velky kníže litevský 133, 181, 244, 245, 273 Szegedinský mír (r. 1444) 245 8 Šalomoun, král izraelský (973 až 930 př. n. 1.) 87, 100 Simon (=Petr) apoštol 185 Šimon Mag, podle Skutků 8 kou- zelník, pokřtěný od apoštola Filipa; když viděl, že se sklá- dáním rukou apoštolských udě- luje Duch sv., nabízel apošto- lam za tuto moc peníze; od- tud název simonie 176 Ně- Šimon, Ital, doktor theologie 82 šlechta, šlechtici 8, 11; kališnická 8, 11 Španělsko 76, 188; jeden doktor z řádu kazatelů (dominikánů) ze Španělska 58 Štěpán mučedník 171 Štěpán, vévoda bavorský 51, 74 ze Štítného Tomáš, staročeský spisovatel 38 Štrasburk [Argentina], v Alsasku 56, 194 Švábsko, vévodství v jihozáp. Ně- mecku 27 Švýcarsko, Švýcary 194, 248 město T Tábor, Hradiště hory Tábor, 11, 199, 208, 217, 218, 263, 264, 268; táborský biskup 11; táborské bratrstvo 217, 218; tábor- ská církev 217; táborští ka- zatelé, kněží, duchovenstvo 13, 210, 217, 227; táborská levice 224; táborské řády 218; nauky 234; táborská polní vojska 6, 11, 232; táborství 234 Táborsko 80 táboři 8, 9, 11—14, 74, 96, 101, 200, 202, 203, 206—208, 212, 247, 218, 224, 232 de Talaru Amadeus, arcibiskup lyonský (1415—1444) 18, 62, 119 Tamar, Zidovka 182 Tarentaise [Tarentasia], krajina tvořící střed a východ franc. departmentu Savoie, sousedící na vých. s Italií, viz Petr z — de Teck Ludvík, patriarcha akvilejský 26 Theodosius I. (394—395), císař římský 78 Theophilus (Theofil) 48, 174 Tiberiadské jezero v Palestině 48 'Timotheus, učedník a průvodce apoštola Pavla 42, 72 Todi, město v stř. Italii 128 290 

Strana 291
Toke Jindřich, doktor theologie, děkan magdeburský 61, 63, 119, 122, 244 Toledo, město ve stř. Španělsku; toledský koncil XI. (r. 675) 49 Tomáš Akvinský (* asi 1225, 11274), dominikán, doktor theologie, profesor na pařížské universitě, hlavní vykladatel učení církve římsko-katolické 27, 39, 40, 47, 53—55, 59, 65, 74, 93, 95, 104, 109, 110, 114, 159, 161, 173—175, 177, 224, 239 Tomáš Anglický viz Tomáš Vak denský Tomáš Becket = Tomáš z Can- tebury [Cantuariensis] (1119 až 1177), arcibiskup canterbur- ský, obhájce církevní hierarchie proti králi Jindřichovi II., byl na vyzvání Jindřicha III. za- vražděn v chrámě 97 Tomáš z Bradwardinu (Ť 1349, doctor profundus) 54 Tomás Netter Valdensky (Val- den) (t 1430), Anglican (z dédi- ny Walden v hrabstvi Essex- ském), mistr oxfordsky, pro- vinciál karmelitánü 68, 70, 109, 125, 166 Tomás Strasbursky [de Argenti- na], Glen řádu augustiniánů poustevníkü (r. 1345) generál Fádu (t1357), napsal výklad k Sentencím Tomáše Akvinské- ho 54, 55, 67 Tournai, mésto v záp. Belgii 40 Tours, město v stř. Francii 81, 244; synoda v Toursu (roku 1054) 81 Tower, stará citadela a býv. stát- ní vězení londýnské 164 Trevír, město v záp. Německu 128 Troyes, město v stř. Francii 39 Truchses Jakub z Valdpurgu 201 Třebíč, město na záp. Moravě 210 Turci 23, 152, 245; turecká moc 224 U Ubertino da Casale (* 1259), mi- norita, obhájce učení o úplné chudobě Kristově 225 Úlibice, ves na Jičínsku 200 Uhry, uherské království 165, 245 Ulm, město v Bavorsku 201 Uz, kraj v Palestině 92 V, W Václav (+ 929), český kníže 66 Václav IV., český král (1378 až 1419) 265 Valdo (Valdez) Petr, zaklada- tel sekty valdenských 233 valdenští 97, 157, 182, 223, 233, 234, 247; valdenství 234 Valden viz Tomáš V. z Valdštejna páni 158 Valečovský Vaněk z Kněžmosta, podkomoří 208 Valeran 70 Wales, kraj v záp. Anglii 164 Varna, město v Bulharsku 245 Vasti, královna, manželka krále Asvera 30, 31 Vatikánská knihovna 199, 235 Vavřinec (Laurencius), jáhen v Římě (T 258) 29 Velvar (z Velvar) Jan, znameni- tý pražský měšťan 11, 33, 45, 62, 110, 200, 205 Vercelli, město v sev. Italii 233; vercellská synoda 81 Verona, město v sev. Italii Veselí (nad Lužnicí), město v již. Čechách 80 Vezelay, cisterc. klášter ve Fran- cii u Auxerre 63 Vídeň 221, 231 Vigilantius, sektář na poč. V. stol. 162 Viklef Jan (John z Wiklefa), (1324—1384), anglický theolog a reformátor 13, 33, 40, 44, 52, 54, 58, 59, 68, 70, 88, 104, 111, 157, 162—165, 171, 172, 176, 219—221, 223—227, 230, 231, 234, 238, 239, 270; viklefovci 70, 242 291 

Strana 292
Vilém, správně Anselm 70 Vilém z Auvergne, zvaný „Paříž- ský“, pařížský biskup a profe- sor filosofie a theologie 37, 224 (viz i Perault) Vilém, vévoda bavorský, protek- tor koncilu 25, 32, 40, 52, 74, 112, 119—122, 125, 128—133, 136, 152, 183, 190, 201, 202, 214, 244, 272 Vincencius Ferrerský († 1419), dominikán, vynikající kazatel 188 Višeker 111, 125 Vischer, alias Piscator 56 Vítkova hora (nyn. Žižkov) 204 Vitold, veliký kníže litevský († 1430) 244, 245 z Vladěnína Mikuláš, český rytíř 244 Vladislav II., král polský (1386 až 1434) 133, 244, 245, 273 Vladislav III. Varnenčík, král polský a uherský († 1444) 245 Vlk Jakub, kazatel u Panny Ma- rie na Písku (Sněžné) 8 Vojtěch sv., biskup pražský († 997) 103 Volfgang († 994), biskup řezen- ský 103 Worcester, město v stř. Anglii; worcesterské biskupství [Wi- gorniensis episcopatus] 104 Worms, město v záp. Německu; vormský koncil (r. 1076) 50 Vřešťov, městečko na Jičínsku 204 Vulgáta 258 würzburský biskup (Johannes von Brunn, 1410—1440) 245 Wyche Richard, anglický theolog, lollard 39 Z Zafira, Židovka 75, 78, 171 Zbraslavice, osada na Čáslavsku; viz Markolt Zdeslav, Zdislav viz z Buřenic Zebedeus, Žid; synové Zebedeovi (apoštolové Jakub a Jan) 143 Zebell, hora v sev. Italii 233 Zenon (asi 336—262 př. n. 1.), za- kladatel filosofie stoické 258 Zikmund, král uherský a český, císař římský († 1437) 8, 9, 26, 41, 165, 183, 190, 202—205, 207, 210, 224, 244, 252, 265, 266 Zikmund Starodubský, kníže li- tevský, bratr Vitoldův 245 Znojmo, město na již. Moravě 25, 221, 264; ze Znojma Oldřich viz Oldřich Zuzana, Židovka 77 Ž Žatec, město v severozápad. Če- chách 12, 13, 224, 264 Ženeva, město ve Švýcarsku 178 Židé, Židovstvo 43, 49, 70, 71, 74, 77, 86, 107, 137, 148, 149, 161, 175, 182, 247 Jan Žižka 80, 102, 204, 206, 209, 217, 224 292

Strana 293
OBSAH Úvod: Husité v Basileji Deník Petra Žateckého Poznámky Závěr (Příloha) Věcné vysvětlivky Doslov Seznam obrázkových příloh Přehled událostí Jmenný ukazatel 5 15 196 249 252 259 262 269 274