Strana I
VÁCLAVA HÁJKA Z LIBOČAN KRONIKA ČESKA. PODLE ORIGINÁLU Z R. 1541 VYDAL V. FLAJŠHANS. III. ČECHY VÉVODSKÉ. R. 1101—1253. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNI. 1929.

Strana II
STAROCESKA KNIHOVNA. Č. IV. VÁCLAVA HÁJKA Z LIBOČAN KRONIKA ČESKA. III. R. 1101—1253 ČECHY VÉVODSKÉ. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ. 1929.

Strana 1
(Bořivoj a Oldřich.) (152V) Léta tisícého stýho prvního. Oldřich a Litolt (synové někdy Kunrádovi), uslyšavše o tom, že Bořivoj tak vnáhle odjel z Moravy, a v knížetství se České uvázal: sebravše něco lidu, hajtmany Bořivojovy vyhnali, a sami se uvázali v ta města, kteráž jsú prvé držali. To když bylo oznámeno Bořivojovi, pověděl, že tomu neví co učiniti, na ten čas že musí v Čechách opatrovati. Při tom času Vršovci, Božej a Mutina, zprá- vu o tom majíce, že by Břetislav již konec života vzal, a Bořivoj že by byl Českým učiněn kníže- tem, navrátili jsú se do Čech, a z daleka poslali k Bořivojovi své posly, od něho milosti žádajíce. Bořivoj rozváživ s některými staršími rozličné příhody, učinil tak, a přijal je, — ne z lásky ani z milosti, — ale na ten čas jako v potřebu, a na- vrátil jím jích města, totiž Božejovi Žateč a Mu- tinovi Litoměřice. Času pak postního Oldřich kníže vypravil se k císaři do Řezna, jemu oznamuje zřízení někdy předka svého Břetislava, kteréž učinil v městě Chrudim, a Čechové že jsú za to přijali, a to pro- budaucí pamět v kníhy zemské dubovými dekami Vršovci jse do Čech vrátili. (R. 1I0I) Dcky zemské. Kronika III.

Strana 2
& V. HAJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1101. 1531 upevněné a zamčené zapsati dali, aby nejstarší bratr z rodu knížetského zemi Ceskú zpravoval, a že on jest starší než Bořivoj, a tak že má Česká země k němu a k žádnému jinému náležeti a on že má býti Českým knížetem, a ne Bořivoj, — při tom císaře žádaje, aby mu toho příti a půj- čiti ráčil, aby on — Bořivoje z země vyhnal, a sám zemi zpravoval, přitom slibuje císaři ve- likú sumu dáti, též i jeho dvořanuom a přáte- luom mnohé dary slibuje. Císař, rozváživ, co má učiniti, poněvadž jest někdy prvé v Mohuci Boři- vojovi to knížetství České dal, a dal na to i ko- rauhev, že toho nemuož změniti — ale však veden jsa lakomstvím, a nětco peněz již od Oldřicha vzav, svú předešlú vuoli změnil, a Oldřichovi dal své vuole znamení, a České země korauhev, tak však a s tau výminkau, kteréhožkoli z těch dvau Čechové budau chtíti míti za pána, toho aby měli. I navrátiv se Oldřich do Moravy, poslal mu- že jednoho, dosti opatrného jménem Neuše, syna Dobřemilova, do Čech k Bořivojovi, pravě, že jest Oldřich starší než Bořivoj, z té příčiny vedlé zřízení starobylého Břetislava I. před čtyřidcíti a šesti lety zřízeného, aby jemu — Oldřichovi — postúpil knížetství, v kteréž jest mu se mimo řád a právo uvázal. Bořivoj, vyslyšav posla po- kojně, odpověděl: »Příteli milý, pověziž pánu

Strana 3
BORIVOJ A OLDRICH. 3 svému, ať on to ví, že sem já se v toto knížetství České neuvázal tak, jakž on i ty pravíš, svú mo- cí, ale císařským povolením a rozkázaním, nadto i Českým svolením, a z jich vuole jednostajně sem do této země z Moravy jsem povolán a což jest mi císař pán muoj a štěstí dalo, že tím od sebe nikterakž strkati nemohu a nechci.« (Vítězství Bořivojovo.) Posel, když se navrátil, a Oldřichovi to ozná- mil, i porozuměl tomu Oldřich zprávy, posla, že jemu Bořivoj nechce postúpiti, a Čechové že ne- chtí vedlé něho státi. I přijal k sobě na pomoc Zicharda hrabí z Sála a bratra jeho, Frisingen- ského biskupa jménem Oldřicha a švagra jeho, Frydrycha, kteréž on, — Oldřich —, velmi k boji podněcoval, zlaté jim slibuje hory, a pravě, že větší jest díl lidu v Čechách znamenitého, kteříž k němu náchylní jsau, a jej za pána míti chtějí. Těmi slovy nachýlil jích k sobě, a mnozí z Němec na pomoc jemu běžali, mnějíce, by v Čechách zlatta po ulicech hromady ležaly. A sjevše se mnozí do Čech od Moravy vtrhli, a škodu 1 = ze zprávy. — 2 Podle Novotného (Dějiny I, II, 411) jsou míněni Sieghart ze Schaly, Jindřich frisinský a Friedrich z Peilsteinu.

Strana 4
4 V. HAJEK, KRONIKA CESKA, R. 1101/2. okolo Čáslavi činili, chtíce svau vuoli pro- vozovati, a Bořivoje vzbuditi k boji. To uslyšav kníže Bořivoj, shromáždiv lid český u velikém počtu, na dvau vrších se s ními nad městem Ma- línem položil, chtěje zítra se s ními potkati. Němcí také s druhé strany potoka Vispilza, se položili, tak že jsú oboje vojska dobře se viděti mohly. I poznavše, že všickni Čechové přídrží se svého. knížete Bořivoje, i řekli jsau Oldřichovi: »Kdež jsú ti Čechové znamenitější, kteříž tobě více než Bořivojovi přejí? Rozumíme tomu, že jsi lhal v svau hlavu; ty si nás podvedl a sem přivedl do tohoto nebezpečenství.« Chtěli se rádi zase obrátiti, ale nesměli, neb tauž cestau za nimi jel od Moravy Svatopluk s Ottau bratrem svým, majíce dvě vojska dosti veliká, Bořivojovi na pomoc. Němcí, nemohúce žádné jiné raddy sobě vymysliti, jedním velmi hustým lesem a úzkú stezkú, kudy chodí k Ha- bru, nočně jsú se vykradli a ušli. Tu biskup Frisingenský všeho nechav, což tu byl s jinými přivezl, s předními běžal. Ráno uzřevše Čechové, že se hosté rozjeli, rychle běžavše, po ních pozůstalé věci pobrali. Svatopluk a Ottík hned nazajtří s svými haufy Malín město. 1 Podle Kosmy Wyzplyza; H. Jireček míní, že přepsá- no m. Wyrgliza = Vrchlice, nynější potok u Malína.

Strana 5
VÍTĚZSTVÍ U MALINA. 5 přitáhli a s Bořivojem v dobrém přebývali přá- telství. Však potom také byly mezi ními veliké nevole. Roku toho po smrti Gotfrída, krále Jeruza- lemského, volen jest bratr jeho, aby byl králem v Jeruzalémě, jemuž bylo jméno Baldivinus. Za jeho času pohané okolo Jeruzaléma velikú činili škodu, jímajíce i mordujíce křesťany. Kterýž s velikau prací 18 let kraloval. Král Je- ruzalem- ský druhý. / 1537 Rozdělení Polska.) L. 1102. Bořivoj kníže, uvázav se již mocně (R. 1102) v České knížetství, častokrát s radami svými to rozvažoval, kterak by mohl dlauho a pokojně to zpravovati knížetství, také kterak by se mohl těch knížecích morduov pomstiti. Ale obával se více jich lsti než moci, obával se také i svých domácích služebníkuov i rádcuov, neb mnohé věci, kteréž se někdy i v tajných raddách jednaly a zavíraly, před Božejem a Mutinau tajne nebý- valy. Téhož léta Vladislav, kníže Polský, upadl v těžkú nemoc, a znamenav, že se jemu nemoc ta čím dále více obtěžuje, i povolav některých rad Polské knížetsví rozdělena. 1 Totiž Balduin.

Strana 6
O V. HÁJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1102. svých, a zvláště těch, kteréž znal býti k své vuoli náchylné, tu s jich povolením rozdělil knížetství Polské mezi své syny. Boleslavovi, synu svému pořádnému, jenž byl z kněžny Jitky, kteráž byla dcera krále Vratislava Českého, narozený, dal ovšem větší i lepši díl, totiž krajiny Krakovskau, Sandomiřskú, Siradimskú, a Slezskú i s Vrati- slaví. Druhému pak, totiž Zbihněvovi, jenž byl z zlého lože a z nepořádné ženy narozený, dal Mazoveckú krajinu a Větší Polsko, něco Pomoř- ské i Pruské krajiny. Ač byl ovšem díl Bolesla- vuov užitečnější, ale však bylo takové rozdělení jistě tomu knížetství na škodu. Nerozvážil do- brý kníže Vladislav onoho Písma: »Nebude dě- dicem syn dívky s synem svobodné« —, ani toho: »Každé království v sobě rozdělené zpustne.« Polský kníže Bo- leslav umřel. . . .ne- Vykonav pak své věci všecky, před Martinem, Gneznenským arcibiskupem, také se o své hříchy s Pánem Bohem počet, umřel 4. den měsíce června a v kuoru v kostele v Plocku poctivě po- chován. Po jehožto smrti Boleslav vždycky tesk- livě a smutně chodil, Zbihněv pak ustavičně s hudci, s pištci a trubači vysokým hlasem vaj- skaje chodil a veselil se z toho, že jemu takové bohatství přišlo, kteréhož prvé nikdá neměl. 1 Míní se Sieradz. — 2 = se vyrovnav, zúčtovav.

Strana 7
SMRT VLADISLAVA POLSKÉHO. (Křižáci, Kunrát německý.) R. t. z rozličných a mnohých zemí křestan- ských lidé rozličnými cestami a najvíce po moři do Jeruzaléma se stěhovali a ty krajiny snážně osazovali, ač pohané velmi toho bránili, osadivše mnohé břehy při moři a zvláště okolo Bargilli a Miletu. Ale křesťanům pomocí Boží šťastně se vedlo. Vše t. r.: Kunrád, syn císaře Jindřicha, maje v nenávisti některé nepořádné skutky otce svého, milostivě, jej jako syn otce napomínal, aby od těch neslušností přestal; a on otec měl jej proto v nenávisti. Kterýž pro tu příčinu od otce mu- sil odstúpiti a slúžiti kněžně Machildě, jejímžto ponuknutím a raddau pojal sobě byl Rogerya, knížete z Apulí, dceru za manželku. Mládenec krásný, o němžto naděje byla, že po svém otci bude císařem, ale smrt v to vkročivši tomu býti nedala. T. r. v Florencí umřel, a tu velmi poctivě i slavně pochován měsíce července den osmý. (První leta vlády Bořivojovy.) L. 1103. Kníže Český často své rady při sobě (R. 1103) míval a s nimi se jako ustavičně radil, obávaje se netoliko svých strajcův Oldřicha, Svatopluka a 1 = s láskou.

Strana 8
8 V. HAJEK, KRONIKA ČESKÁ, R. 1103. / 1541 Otíka, ale najvíce domácích nepřátel Vršov- ských. Někteří ovšem jemu radili, aby všecken rod Vršovcuov z své země vyplenil, a jiní pravili, aby toliko Mutinu a Božeje/ vyplenil, a jiní ra- dili, aby psuov chtějících spáti nedráždil. Kníže Bořivoj to všecko vyslyšav, odpověděl: »Přátelé moji milí, jistě to vím, že mi dobrého přejete; vím to také jistě, že předek muoj, kníže váš, kterýž úkladnau smrtí zahynul (Břetislav), byl muž dosti opatrný, jakž mi sami o tom zprávy dáváte, co jest hajnému Lukatovi, v Stebně mlu- vil, že o tom má dobré vědomosti, že z nich jeden jej zabiti chce, a proto se toho neustřáhl., Protož jestli že jest mi P. Buoh tak uložil, abych tau smrtí jako předek muoj sšel, již to jeho sv. milosti buď poručeno.« Raddy knížet- ské, slyšíce jeho takovú poddanost a pokoru před P. Bohem, chtěli všecky Vršovce dáti úkladně zbíti, ale kníže jako muž milostivý nedal toho učiniti, řka: »Ponechte; když bude v tom Boží vuole, také se to potom, což nyní chcete učiniti, vykoná.« T. 1. po smrti Vladislava, knížete Polského, Zbihněv, syn jeho nepořádně na svět vyšlý, se- bral mnoho lidu proti Boleslavovi, bratru svému, 1 Podle Kosmy Kukata. — 2 = přes to se toho neuchrá- nil.

Strana 9
VÁLKA V POLSKU. 9 slibuje svým pomocníkům mnoho peněz dáti. Namluvil na to také skrze své posly tajné i Bo- řivoje kníže Českého, aby jemu byl na pomoc. Kterýž od Hradce a od Chrudimě něco lidu vy- pravil, učiniv nad nimi Jaroše Chlumeckého, hajtmanem, kterýž pojav lid ten, vedl jej až k hradu, jenž slove Kamenice,. To uslyšav Bo- leslav, pravý kníže Polský, jenž byl řádně pošlý, i volený, poslal mistra svého, jenž slul Skrbimír, aby od něho, žádal Bořivoje, aby se rozpomenul na příbuznost a že jest on Boleslav z rodu jeho, z Jitky narozený. A nad to dal Skrbimír Boři- vojovi od Boleslava deset pytluov plných, v nichž — to bylo 1000 hřiven; dal také dary obzvláštní raddám Bořivojovým, kterýmiž Hrabiš a Pro- tiva, jenž byli najvyžší raddy, porušeni jsúce, přinutili kníže svého Bořivoje, aby Zbihněvov víru zrušil. Kterýž vedlé jich rady učinil a poslal po své bojovníky, kteréž vedl Jaroš Chlumecký; rozkázal se jim do Čech navrátiti. R. t. času letního netoliko v Čechách, ale i v jiných okolních zemích větrové silní činili na stavení veliké škody. V německých kronykách se nalézá, že toho leta při slavnosti sv. Víta v jedné vsi a okolo nedaleko Virepurku pršaly kraupy Kníže České dal se porušiti penězi. Kraupy pršaly a kamení. 1 Výmysl. — 2 Podle Kosmy Rečen. — 3 = jeho jmé- nem.

Strana 10
10 V. HÁJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1104/5. velmi veliké a s nimi spolu kamení jako pěst a při tom upadl kus ledu tak veliký, kterýž když byl na čtvero rozražen, žádného z těch čtyř ne- mohl jeden pacholek pozdvihnúti, ješto taková věc byla všem lidem, kteříž to viděli, s nemalým podivením. (Válka se Svatoplukem.) Biskup Moravský. Špehéři auřady stihovali L. 1104. Moravané spolu s Svatoplukem ura- divše se, též i s knížaty jinými, z vuole jedno- stajné volili sú sobě za biskupa Jana, muže vý- borného. Heřman biskup a kníže Bořivoj o tom slyšíce, ač se bez jich vuole to dálo, však to všecko mlčením pominuvše jim toho přáli. L. t. Svatopluk uradiv se s některými svými radami, povolal k sobě chytřejších povalečuov, vyslal je do Čech, jim dav peníze, rozkázal, aby obcházeli Českau zemi a vyšpehovali, a kudy by do ní najsnadnější tajný byl přístup, to aby pilně shledli a při tom aby nějaké bratrství shromáž- dili a spuntovali proti Bořivojovi. Kteříž aby pánu svému vděčnau i užitečnau učinili službu, šli a jednákl všecka Česká města procházejíce na- mlúvali lidi lahodnými slovy a některé penězi po- rušovali a jiné mnohými potomními časy dary troštovali.2 Některým pak znamenitějším zaslibo- (R. 1104) = skoro, téměř — 2 = těšili, budili v nich naděje.

Strana 11
UKLADY SVATOPLUKOVY Il vali, auřady že míti budau od Svatopluka. A tak svými/ chytrostmi mnoho lidí od Bořivoje od- vedli, že sú jim slibovali, že nechtí býti proti Svatoplukovi. A tak v tom ten celý rok pracujíce, lid v České zemi uvedli sú u velikú roztržku a v mnohé vády. Někteří chválili Svatopluka a jiní jej haněli, někteří chtěli Svatopluka míti za pána a jiní při Bořivojovi chtěli zuostati. Takové růz- nice a vády netoliko tajně ale i zjevně se dály. L. 1105. Kníže Svatopluk, maje tu naději, jakž (R. 1105) bylo roku předešlého skrze jeho špehéře zprave- no, že se jemu všecko po jeho vuoli povede, i shromáždiv lid v Moravě, táhl s velikým poč- tem do Čech upřímo mimo Čáslav a Český Brod a položil se jako jednu mili od Prahy. Lidu však nemalý počet toho převráceného k němu se při- pojil, někteří pak očekávali toho, až jemu budú v Praze brány otevříny, že také k němu přestúpí. Ale nazajtří velmi ráno Bořivoj s Vyšehradu při- jel do Prahy a tu zřídil i opatřil město, osadiv je lidem branným velmi pilně a poručil to všecko najvajše Heřmanovi biskupovi a přikázal, aby se jeho radau všickni zpravovali. I odjel s svými zase na Vyšehrad. Toť po malé chvíli Svatopluk s svými hauffy ukáže se zbrojně a pořádně, lid pěkně šikovaný a zřízený maje. Kteříž pozastavili se na poli; ale že žádný nevyšel ani vyjel v cestu jemu od města, nemálo se divil, nevěda, co má 154V

Strana 12
I2 V. HAJEK, KRONIKA CESKA, R. 1105. Prahu oblehl Sva- topluk. činiti. Když pak již nedaleko byl od Města Věr- šího, kázal všemu lidu se zastaviti, a tu opět dlú- hú chvíli čekal. A nemoha se nic dočekati, pově dal k svým hajtmanům: »Neb sú nás špehéři zle zpravovali aneb sú všickni lidé z toho města pryč utekli.« Po dlúhém čekání, když žádný z města nevyhledl, i rozkázal lidu, aby se uhnul na pravú stranu, a tu aby se přes vodu pod vsí, kteráž slove Bubny, přepravili a odtuď přes Letni a pod Letní až k potoku Bruskému a od- tuď až k Menšímu Městu; a tu sú nalezli zavřené brány a rytíře, ani stojí na zdech — hotovi súce odpěrati nepřátelům. Málo odtuď poodstúpivše, rozbili své stany mezi oběma městy pod mostem dřevěnným okolo kaply sv. Petra tu na tom mí- stě, kdež v sobotu obecný trh bajvá, a té celé noci velmi bedlivi byli, obávajíce se, aby na ně nepřá- telé nestekli.. Ale však ještě ta naděje při Svato- plukovi byla, že ti, kteří sú se špehéřům zavá- zali, jim té noci na pomoc přitáhnú. A když žád- ného se nemohli dočekati, ráno prostřed stoje hauffu Svatopluk, řekl k svým bojovníkům: »Ry- tíři moji milí, na tento čas nesluší, abych mnoho mluvil, maličko nětco předložím, aby snad někto neřekl, že se smrti bojím, — tohoť není — ale vidí mi se býti užitečnější opatrnost než všeteč- Svato- pluk přitáhl k Praze. 1 = nesběhli.

Strana 13
SVATOPLUK PORAŽEN. 13 nost. Protož rozvažuji rozličné příběhy a lidské příhody, neb bych tomu jistě nechtěl, aby se ně- komu z vás ani najmenšímu nětco mimo jeho na- ději přihoditi mělo, a poněvadž sme tuto v zemi nepřátelské, sluší opatrnost zachovati. Jáť jistě za to mám, čehož na tento čas nám štěstí puojčiti nechtělo, jiného času nám to všecko nahradí.« A když to pověďal, rozkázal se hauffům zase obrátiti, aby týmž brodem přes Vhltavu přepra- vili se na druhú stranu. To když se stalo, odtud obrátili se k Moravě. Kníže Bořivoj pojav lid ten, kterýž byl na obú městech Pražských i na Vyše- hradě, rychle nepřátely utíkající honiti rozkázal a sám s nimi životně, táhl. Svatopluk s svými k Moravě pospíchal. Bo- řivoj, ač jej snažně stíhal, a mnohem měl více lidu než Svatopluk, však nějakého se Svatoplu- kova obávaje fortele s jedné, s strany druhé také svým nedůvěřil a tak bitvu s Moravany svésti nesměl; provodiv jej až do lesuov, zase k Praze s svými se obrátil. (Válka Jindřichů v Německu.) L. 1106./ Dábel nepřítel, kterýž vždycky ruoz- nice strojí, původem nějakého Děpolta markrabě (R. 1106) 160r 1 = osobně.

Strana 14
14 V. HAJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1106. Syn otci cisaři se zprotivil. a Berengara hraběte . . . stala se váda mezi císa- řem Jindřichem a synem jeho, — také Jindřichem, Ač otec činil snad to, což nenáležalo, ale však to mohlo raddami císařskými, ale ne synem napra- veno býti. Ale oni navedli syna, aby se zprotivil otci. To když uslyšal císař, v malém počtu přijel do Řezna a tu k sobě obsílal mnohá knížata, jich žádaje, aby k němu přijeli vojensky a jim ozna- muje, že se chce opříti synu svému. Obeslal byl také i Bořivoje, kterýžto jako poslušný pána svého shromáždiv lid Český výborný a učiniv nad nimi hajtmanem muže statečného p. Bohuši Lipského, táhl s nimi (Bořivoj) bez meškání, a když tam přijeli, položil se nedaleko od města při potoku, kterýž slove Regen, blízko od vojska mar- krabova a hraběte Berengara, s druhé pak strany potoka ležala sú vojska syna císařova. Ti pak, kteříž se zdáli býti pomocníci císařovi, jako Leo- pold, markrabě Rakúský, Děpolt a Berengar, pře- pravivše se přes vodu položili se vedlé vojska mladého císaře. Vidúce Čechové, že sú tu sami zuostali, a vojsko syna císařova nad míru že jest veliké a císař odnikudž že nečeká pomoci, nemálo strašlivi, byli, a poradiv se hajtman s knižetem, času večerního hnuli se odtuď a upřímo se do Čech obrátili. Císař vida, co se děje, hned na- 1 = postrašeni.

Strana 15
VÁLKA V NĚMECKU. I5 zajtří z Řezna vyjel k straně polední a přijel do Čech tau cestau, kteráž jde mimo Netolice a odtuď k Praze upřímo. Bořivoj o jeho příští usly- šav, vyjel proti němu až na Ladvaj a přijal jej tak jakž sluší na císaře. Kterýž pobyv tu málo, obrátil se do Saské země a Bořivoj dal jemu poctivý průvod skrze svau zemi až k zeti jeho Vigbertovi. (Vyhnání Bořivoje Svatoplukem) T. 1. Svatopluk Moravský, straje Bořivoje knížete, povolav k sobě do raddy těch, kteříž se jeho přidrželi, z Čech i z Moravy, radil se s ni- mi, kterak by mohl najlépe a najsnáze Bořivoje přemoci a jej o to knížetství České připraviti; při tom jim oznamoval, že jest všecky válečné věci přihotovil. Při tom stoje Budivoj, syn Hro- nuov, jenž byl mezi nimi najstarší a hotový v řeči a nad jiné zchytralý i lsti plný, takto počal mlu- viti: »Znají to velmi dobře, kníže milostivý, ti, kteříž v bitvách bývají, že rozličné a divné jsou příhody v boji; jednak tito, jednak, oni vítězství mívají, někdy větší počet přemuože menší, někdy také malý počet nad větším mívá vítězství i ne- sluší se vždycky velikému počtu duověřiti. Pro- 1 Tyto události náleží již k r. 1105. — 2 = jednou.... po druhé...

Strana 16
16 V. HÁJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1106. Chytrost vymyšle- na proti Bořivo- jovi. tož ač máme dosti veliký počet lidu bojovného, ale jistě mi věř, že bychom my dlúho musili a s naší znamenitú škodú bojovati, než bychom ví- tězství právě obdržali a nad Čechy svítězili. A jestli že by se pak nám nětco nelibého od Bo- řivoje aneb od jeho bojovníkuov přihodilo, koho bychom chtěli z toho (leč neštěstí) vinniti? I slu- ší nám jiné cesty pohledati. Však lidé a před- kové naši ne vždycky silau a zbrojí vítězili, někdy netoliko chytrostí a fortelem ale i lstí a podvo- dem. Dlauho jsau jistě Rekové Troje dobývali a mnohem déle byli by musili dobývati, aneb od ní nic nedobudúc odjeti, ale chytrosti užívajíce, ve- likau učinili sobě poctivost, ač podvodně, však vítězství obdržali. Nic by jím byla neprospěla mužnost Agamenova ani statečnost Proteslavova,1 ani hrdinství Achylesovo, mnohém více zpuoso- bil Kalkas svú raddau a Krysys vtipem a Antenor svú chytrostí. A tak to město slavné a příliš pev- né dobyto, vybojováno a rozbořeno. Protož mu- sil by najprv býti Bořivoj oklamán a potom zkažen.« To slyše Svatopluk, oblíbil raddu Bu- divojovu a jiní všickni ji zchválili. I řekl Svato- pluk: »Jakým pak způsobem bude moci býti okla- mán Bořivoj?« Tu hned Budivoj vystavil jednoho člověka velmi chytrého a plného všech nešlechet- 1 Míní se Agamemnon, Protesilaos, Kalchas, Chryses.

Strana 17
SVATOPLUK VYHNAL BORIVOJE. 17 ností, vnuka Rapotova,, jemuž bylo jméno Hřivín, a tomu dav Budivoj zprávu a/ naučení, co a kte- rak má mluviti, i poslal jej do Čech k Bořivojovi. Kterýž přišed před Bořivoje kníže, padl k nohám jeho, lstivými slzami smáčeje nohy knížete. Kní- že vida to, co se děje, podivil se a rozkázal jemu, aby vstal a svú potřebu oznámil. Kterýž pro pláč těžce odevřev usta takto mluviti počal: »O mi- lostivý kníže, jak jsem já, nebožtík bídný, veliků těžkost trpěl a bezpraví a křivdu nesnesitelnú musil sem trpěti bezděčně! A bych, skrze pomoc Boha všemohúcího neušel a neutekl z rukú a z moci toho nešlechetníka Svatopluka, Moravského knížete, [a] tomu jistě věřím, kdyby mne dnes v své moci měl, že by mi kázal obě oči vylúpiti zúmyslně a beze vší příčiny, ješto ví P. Buoh, že sem mu nic neučinil. I protož, poněvadž se nad ním jinak pomstiti nemohu, již před P. Bohem i před lidmi jeho tajné věci oznámiti chci, jako svého úhlavního nepřítele, neb vidí mi se jistě, že to slušně a spravedlivě pro jeho mně učiněnú křivdu učiniti mohu. Protož tobě oznamuji, kto sú v této zemi jeho přátelé a tvoji nepřátelé, tobě lahodíce tebe prodávají, tobě dávajíce raddu o tvé bezživotí smajšlejí. Ti sú Božej a Mutina i jiní někteří« — a tu svú všecku řeč tvrdil najvyžšími přísahami. 1557 Lstivý zrádce. 1 Podle Kosmy Hapatův. — 2 = kdybych byl. Kronika III. Z

Strana 18
I8 V. HAJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1107. Kníže Bo- řivoj z Čech vy- hnán. Rozhněvav se kníže, poslal pro své věrné a celé přátely Božeje a Mutinu, chtě jim kázati na zprávu toho lotra lživého hned konec učiniti. Ale však skrze Hrabiše a Protivu nebylo jich tajno, co se o nich mluví a bez jich provinění jedná kteříž uslyšavše o tom, hned na koně vsedavše, ujeli sú před hněvem jeho a obrátili se k Vladi- slavovi, bratrovi jeho mladšímu do Boleslavě, kterýž také neměl chuti k bratru svému Bořivo- jovi, i přidali mu ještě více té nechuti, aby do konce měl v nenávisti bratra svého. Když se pak spolu o to namluvili a uradili, poslal Vladislav zjevně pro Svatopluka do Moravy nějakého Po- lana, bratra Velemova z Medonost. Kterýž když přijel s svými haufy do Čech, Vladislav a jiní znameniti přijeli, sú jej (ač však na své zlé) vděčně, své krajiny a země České nepřítele, hla- dovitého vlka do svého stáda, kterýž netoliko ovce trhá a dáví, ale i pastýře. A tak Bořivoj jako tichý beránek svého knížetství jest zbaven a zuořivý a mstitedlný nedvěd v ně uveden. (R. 1107) (Bořivoj u císaře.) L. 1107. Taková věc, která se v Čechách při- hodila leta předešlého, všem okolním národům 1 Podle Kosmy Pulo, bratr Vilémův; Medonosy při- dal Hájek. — 2 = přijali.

Strana 19
BORIVOJ U CÍSAŘE. 19 byla s podivením. Němci, Uhři i Poláci toho vděč- ni byli, že ti bratři a strajcové tak se vespolek zky- selili. Mnozí z rytířstva, kteříž sú k Bořivojovi dobrú vuoli měli, vyjeli sú s ním ven z země a obrátili se do Polsky. Vida také, co se děje, Sobě- slav, třetí a najmladší bratr Bořivojův, jenž byl krásný mládenec a bytem na Lysé Hoře, jel za bratrem svým až do Polsky. T. 1. císař Jindřich byl v Saské zemi. K kte- rémužto, málo v Polště pobyv, obrátil se Bořivoj, své jemu příhody oznamuje a nespravedlivě od- jaté knížetství České, žádaje, aby mu je navrátil, za to zlatta a stříbra mnoho že jemu dáti chce. Císař žádostiv sa zlatta hned poslal jednoho z znamenitějších služebníkův svých a tato slova Svatoplukovi pověděti rozkázal: »Skrze korůnu mé hlavy rozkazuji tobě i přikazuji, aby bez me- škání ke mně přijel. Pakli prodlíš aneb přijeti zanedbáš, já bez odtahuov tvú Prahu navštívím.« Svatopluk to uslyšav, hned shromáždiv vojsko jel až k lesu, a k tomu městečku, kteréž slove Chlumek, a svolav raddy své, poručil jim Ottu, bratra svého a řka jim:! »Já sám pojedu a svú hlavu v nebezpečenství vydám, a vy zde poče- kajte, jaký já konec o to knížetství vezmu. Za to mám, že P. Buoh všemohúcí dobře mu věc opatří, Kníže Bořivoj se utekl k císaři. / 1561 1 Míní se les pohraniční.

Strana 20
Z0 V. HAJEK, KRONIKA ČESKÁ, R. 1107. anděl jeho mú zpraví cestu.« Pojav s sebú malý počet, táhl bez strachu; a veliká jistě smělost kní- žete toho jeti tam, znaje připravené sobě osidlo a věda, že jest císař již porušen penězi, že jest lakomý, jako peklo. Když pak k němu přijel, hned bez všeho slyšení kázal jej vsaditi do vězení a zavolav těch, kteří s ním přijeli, dal jim Boři- voje, jim přísně přikazuje, aby jej pokojně vedli až do Prahy a na knížetskú vyzdvihli stolici. Kteříž když sú s ním jeli, třetí den položili sú se nedaleko od zámku Donína. Uslyšav to Otta, že Bořivoj do Čech táhne, řekl svým, kteříž byli v Chlumku v staních a na poli: »Co ještě čeká- me, však již přišlo, čehož sme se báli, pospěšme a pohledíme na nového kníže, nechť ho nyní obrání před meči našimi císařská ruka.« A zřídiv své rytíře, jel přes hory Ale Bořivoj měl výstrahu od jednoho přítele z vojska Ottova a tak s toho místa hnul se nočně a ujel bez škody. Biskup pak Heřman, vida, že štěstí vrtí se sem i tam a svým kolem nad míru točí, nechtěje mezi odřví, a dveře prstu vstrčiti, aby se ne- uškřinul, obrátil se k Ottovi, biskupu kostela Pomberského;, pravě před svými kanovníky, že má tam velmi mnoho činiti. 1 = hltavý. — 2 = část zdi, do níž dvéře vsazeny. — = Bamberského.

Strana 21
SVATOPLUK POTVRZEN. 21 Svatopluk znovu nastolen.) Bořivoj, přijev do Prahy, obsílal starší vla- dyky. Někteří k němu přijeli a někteří vidúce ta- kové rozepře a odpory, přijeti zanedbali, jiného způsobu očekávajíce. Svatopluk pak sa v tom vě- zení, učinil s císařem smlauvu, tak aby jemu dal deset tisíc hřiven stříbra. Císař přijav přísahu od Svatopluka, jej propustil a poslal s ním do Čech některé z svých dvořanův, aby tu summu od něho přijali. Svatopluk když přijel do Prahy slavně, Čechové vidúce dvořany císařské býti při něm, přijali jej poctivě. Bořivoj spatřiv co se děje, pojav své služebníky toliko, poodstaupil. Svatopluk mocí císařskú všeho ve třech dnech se zmocniv, hned laupil oltáře, kázal bráti kali- chy, co kde bylo zlatta neb stříbra, všecko oholil, kostel netoliko Pražský, ale i jiné, netoliko v mě- stě Pražském, ale i v jiných městech, v městečkách i ve vsech rozkázal pobrati. Chudý i bohatý, kněz, žák, lajk, křesťan i žid, každý vedlé knížecího šacuňku, berni dáti musil. Pět drahých pallí, ko- stela Pražského s oltářuov sv. Víta a Vácslava v Řezně židům v pěti stech hřivnách stříbra za- staveno, a tak kdež se co v Čechách zablesklo, všecko do Němec se dáti musilo. Sedm tisíc hři- Kníže Svatopluk laupil ko- stely. Berně na židy. = odhad, ocenění. — 2 palla, mešní roucho.

Strana 22
22 V. HAJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1107. Kníže Otta ušel z vězení. ven stříbra na ten čas toliko se shledalo, za osta- tek dal bratra svého císaři do vězení dotuď, do- kudž by těch tří tisíc hřiven nezaplatil. Heřman biskup když se domův navrátil, také knížeti uči- nil pomoc, dav jemu sedmdesát hřiven výbor- ného zlatta. Po malém pak času Otta mládenec ušel z toho císařova vězení pomocí jednoho svého služebníka, jemuž bylo jméno Přemyslav, syn Chobottuov z Nové Vsil, a k bratru svému se do Prahy ve zdraví navrátil. Císařové Jindřich IV. a V.) Císař nový dal otce do vězení. R. t. kurferštové vidúce přílišné neřády, kte- réž provozoval při věcech císařských Jindřich císař a kterak všecku říši laupil a žádný kníže pro jeho přílišné lakomství, ani najvyžší biskup Římský před ním pokoje neměl, všecky holdoval, šacoval a do země stříbro a zlato schovával, a některé věci i sám svýma rukama zadlažil,, ješto mnohé věci najsau4 a nebudau nalezeny, sjevše se spolu a o to se dobře uradivše, volili sú na místo jeho syna jeho jménem Jindřicha. A ten byl toho jména V. A on hned brzo po svým volení tak jako 1 Jmena ovšem vymyšlena. — 2 = odíral, plenil. 3 = zadláždil, zakryl v zemi. — 4 Tvar mylnou hláskovou analogií utvořený = nejsou.

Strana 23
OBA JINDRICHOVÉ CISARI. Z3 prve i mnohem více protivil se otci svému a on před ním ujížděl. Syn tak dlúho na otce lécel,, až jej jal a dlúho u vězení držal, kterýž tam tesk- ností umřela. A on jako mládenec divně svú věc v Říši po- čal provozovati, až sobě s ním opět knížata jako s otcem jeho stýskati počali. A on tomu porozu- měv, do Vlaských zemí se obrátil a tu jeda, na té cestě mnoho kostelův kázal spáliti a rozbořiti a biskupství rozdával lidem světským, i těm, ješto byli zlého zachování. A poslav posly své zname- nité do Ríma k papeži, jenž slul Paškalis, veliký- mi a najvětšími přísahami se zavázal, že chce s svým vojskem přátelsky a pokojně do Říma přijeti i odjeti, a žádnému nic neuškoditi. A když do města přijel, Paškalis jej velmi poctivě při- vítal a slavně přijal a dal jemu velmi veliké dary. Nad to ztravau i obrokem jemu i všemu dvoru jeho hojně jej a bez nedostatku opatřil. Ale Jin- dřich chtě otcovských šlepějí následovati, povolav svých rad a hajtmanův času nočního rozkázal jim, aby se všem přihotoviti rozkázali a druhé noci aby udeřili na biskupy a kardynály i na pa- peže, chtě sebe jich zbožím zbohatiti. I učinili sú tak, jakž císař rozkázal a počali domuov pev- 1567 1 = líčil, úklady strojil. — 2 Jindřich V. ujal se vlády 6. ledna 1106, Jindř. IV. † 7. srpna 1106.

Strana 24
24 V. HÁJEK, KRONIKA ČESKÁ, R. 1108. Císař utekl z Ří- ma. ných duchovní lidi, vybíjeti, při tom také i měšťa- nům činili škodu. Měštané zbauřivše se snažně se tomu násilí bránili, a té noci mnoho set Němcuov v městě zbili. A císař širší nevěda raddy, roz- kázal bránu sv. Vavřince vysekati, tudy s ma- lým počtem z Říma utekl. Římané někteří vse- davše na koně, císaře až za osmnáct mil Vlaských od města vzdáli honili a mnoho těch, kteříž s ním byli, zbili. Někteří se domnívali, že jest se byl císař někde v húštinách lesních skryl a tak život zachoval. Toho času zapáleno jest předměstí mě- sta Římu, ale kdo by ten oheň zažehl, Říma- né-li čili císařovi, toho žádný pověděti neuměl. Někteří pravili, že by to císařovi (aby utíkajíce cestu před sebú viděli) učinili, jiní pak, že by ti, kteříž císaře honili (aby utíkajícího spatřiti mohli), ten oheň zapálili. (R. 1108) (Výprava do Uher.) L. 1108. Když se zase císař do Německých zemí navrátil, nic méně nebyl lakomstvím trápen než jako otec jeho a ještě nad to mnohem větší chytrosti při tom užíval, neb rozličně knížata a biskupy a rytíře bohaté šacoval,. Času jednoho maje zprávu, kterak mnoho stříbra otci jeho z Če- ské země přivezeno bylo a že ta země na stříbro 1 duchovních lidí? — 2 = vydíral.

Strana 25
CÍSAR A SVATOPLUK. 25 i na zlatto velmi hojna jest, i přemajšlel o to a radil se, kterak by mohl, tak jako otec jeho, kníže Českého podojiti, a pod způsobem nějakého přá- telství aby jej mohl jíti, a šacovati. V tom bylo jemu oznámeno, žeby manželka Svatoplukova toho času urodila syna. I rychle poslal své posly, toho maje žádost, aby to dítě do Řezna přivezeno bylo, že je chce dáti tam pokřtiti a jemu býti kmotrem. I přivezeno jest tam na žádost jeho — a již bylo v pěti nedělích v stáří, i tak jest učinil a byl jemu sám kmotrem a dal jemu jméno od svého jména Jindřich. I poslal jest jej zase otci jeho Svatoplukovi a při tom jemu pověděti roz- kázal, že již ten všecken dluh t. j. 3000 hřiven stříbra, kteréž mělo na místě otce jeho jemu dáno býti, svému kmotrovi promíjí, odpúští a dává. A při tom že jeho žádá, aby proti Uhrům, jenž se jemu protiví, mocně se připravil. Ale však císař při tom obmajšlel a v své raddě to uva- žoval s pilností, aby Svatopluka k tomu mohl při- vésti, jakž bude moci, aby jemu dal dvénásob více stříbra než otci jeho, t. j. 20.000 hřiven. Svato- pluk vyslyšav žádost císaře kmotra svého, pově- děl, že to chce rád učiniti a to proto, neb jest měl k Uhrům velikú nechut. A sebrav vojsko Če- chuov na rychlost, Vackovi a Mutinovi zemi poru- Svatopluk táhl s Če- chy do Uher. = zaujmouti.

Strana 26
ZO V. HAJEK, KRONIKA ČESKA, R. 1108. / 1571 čiv, s tím vojskem se k Uhrům obrátil a když se tam spolu s císařem sjeli, mnohem větší škodu činil Svatopluk Uhrům s Čechy, než císař s Něm- ci, neb což bylo mezi Váhem a Dunajem, všecko spálil, pohubil a lidi zjímav, do Čech je poslal. Když se pak císař a Svatopluk položili vojen- sky/ u Prešpurku, oznámeno Svatoplukovi od věr- ných přátel jeho, kteříž byli při císaři, jestliže by jeho císař pozval k večeři aneb na kvas, aby ni- kterakž nechodil, jestliže by šel, jistě že jat bude a šacován. V tom přišly noviny Svatoplukovi, žeby Bořivoj s Poláky silně vtrhl do České země a že velikú činí škodu. Hned potom přišel posel Vackuov, žaluje Svatoplukovi na Mutinu, že by jeho původem Bořivoj vtrhl do Čech. Poslal jest také Vacek druhého posla k Bořivojovi, kterýž pravil, že jest utekl z vojska Svatoplukova a že Svatopluk silně táhne i s císařem do České země. Tomu uvěřiv Bořivoj, hned se do Polsky zase obrátil. To uslyšav Jindřich císař, řekl k Svato- plukovi: »Kmotře milý, rozumím, že jest s tebau P. Buoh, jediž domuov a vyžeň z své země straj- ce, svého nepřítele, a pomsti se, jakž najlépe umíš, nad svými nepřáteli. A já tobě přísahám dnes, že tebe chci nad Poláky pomstiti.« Svatopluk jako muž maudrý vděčně to přijal a poděkoval a roz- žehnav se přátelsky s Jindřichem, upřímo táhl do Čech, nemálo hněviv jsa; s těžkostí čekal toho

Strana 27
SVATOPLUK V POLSKU. 27 dne, v kterémž by se mohl nad Mutinau Vršov- ským pomstiti, neb velikau učinil přísahu, že chce všecken rod Mutinův, t. j. Vršovský kázati zbíti, vypleniti a zahladiti. (Záhuba Vršovců.) Když se pak do Čech navracoval a z toho lesu, kterýž jest za Litomyšlí, vyjížděl, vyjeli jsau proti němu Vacek a Mutina, štěstí a zdraví knížeti svému Svatoplukovi vinšujíce. Svatopluk, ač veliký v svém srdci měl zápal, však přede vše- mi tvář veselú ukazoval a děkování činil s ochot- ností. Bylo pak toho dne třikrát Mutinovi ozná- meno od přátel jeho, aby pryč jel, toho jestliže neučiní, nebo oči nebo život že ztratí. Ale že jsau jej již jeho osudové k tomu táhli, všecky ty vaj- strahy měl za posměch, a řka: »Není to muž sta- tečný, kterýž příhody rozvažuje a smrti se bojí.« Když jsú pak času večerního přijeli do města Vratislavi, jenž jest puol mile od Vysokého Maj- ta, a kníže Svatopluk jel na hrad, jenž byl velmi pevný a při témž městě postavený, ráno pak po- volal kníže všech rad svých, rozkázav, aby se se- šli do jedné veliké jiztby, mezi kterýmiž přišel i Mutina. Najposléze pak všel mezi ně Svatopluk a posadil se na jednom špalku vedle kamen, více rozpálen jsa hněvem než kamna ohněm. Pohledav Vratislav město u Mýta. Kníže Svatopluk mluvil Vr- šovským.

Strana 28
Z V. HAJEK, KRONIKA CESKA, R. 1108. na všecky okolo sebe stojící, řekl: »O rode nešle- chetný, P. Bohu i všem dobrým lidem ohyzdný, kterýž pokojně živ býti neumíš, o nešlechetní sy- nové Vršovcovi, našeho knížecího rodu domáci nepřátelé, zdaliž mníte, že jest mi nevědomé aneb z paměti vyšlo to, co jsau tvoji předkové předku mému Jaromírovi knížeti udělali, na Velizu je uvázavše, na zemi položili a rozbíhajíce se nešle- chetníci přes něho s koňmi skákali a potom je k dubu přivázavše, k němu jako k cíli stříleli? Co já toho nevím, co jse přihodilo od vás bratru mé- mu Břetislavovi knížeti, kterýž byl v této České zemi jako slunce v svém osvětěp toho jsi ty a bratr tvuoj Božej úkladně a podvodně zamordo- vali. Co jest vám provinil straje muoj, kníže Bo- řivoj, kterýž skrze svau dobrotivost pod vaší jsa močí, knížetství České pokojně zpravoval a vše- cko vám k vuoli jako váš nájemný pacholek činil, a ještě nemohli ste snésti přílišné dobroty jeho, ale mne všemi obyčeji nabádajíce proti němu, po- koje jste mi nedali, tak až jsem musil vašim ne- upřímným raddám povoliti? Znám to před P. Bo- hem, že jsem neslušnau věc učinil a hřích těžký proti P. Bohu, že jsem jeho, an mi nic nezavin- nil, z jeho knížetské stolice vysadil, a pro ten úči- nek mé mne srdce bolí a boleti bude až na věky. 1 = záři; stč. osvěta.

Strana 29
VRAŽDĚNÍ VRŠOVCŮ. Z9 Slyšte ještě, o moji milí a věrní přátelé, co jest/ 157 tento syn nepravosti spáchal, Mutina, kteréhož já (když sem s vámi táhl do boje) zůstavil sem na svém místě, poručiv jemu, aby zpravoval Českau zemi a on jako dobrý muž početl, se na lov, i jel nočně do Polsky až do městečka řečeného Svin, a tu sjevše se s svým strajcem Nevojem, pilně se radil, kterak by mne o toto knížetství České při- pravil. A tak na tom zůstali, jakž budau moci věrně neb nevěrně, zjevně neb tajně, aby mne o mé zdraví připravili a život mi odjali, jako i předkům mým.« To slyšíce všickni, veliké proti Mutinovi uči- nili reptání a tím Svatoplukovo srdce více a více rozpalovali. I maje kníže s katy srozumění, hla- vau na ně pokynuv, ven vyšel a oni hned se na Mutinu nenadále obořili a svázavše jej ven vy- vedli a z rozkazu knížecího kat jemu sekerau třetí ranau hlavu sraubil. V tu hodinu jati jsú v též jistbě Vněslav a Domaslav, dva bratří vlastní, synové někdy Boříkovi, také dva synové Muti- novi Samorod a Lidomír; a též jím kníže jako jích otci rozkázal učiniti. Jeden pak z služební- kuov Mutinových, jménem Hněvsa, kterýž nebyl z rodu Vršovských, vida co se děje, utekl z města Vršovští stínáni u Vratislavi. 1 předstíral . : — 2 = Nemoj u Kosmy. — 3 Jména z části vymyšlená, z části pokažená,

Strana 30
30 V. HAJEK, KRONIKA CESKA, R. 1108. až do jednoho lesu. Služebníci pak knížecí vidúce, an utíká, jej honili a on byl se skryl v křoví, ale sukně jeho červená ta jej proradila. Chytivše ho k knížeti jej přivedli, kterémuž on kázal hned nos uřezati a oči vylúpiti. A tu hned rozkázal kníže všecky z toho rodu tak malé jako veliké, staré i mladé, i ty děti stínati a jich všecken rod vyko- řeniti. Potom ke všem okolo sebe přístojícím řekl: »Toto vám pravím: kdo chce mú milost míti, musí mú naplniti vuoli a rozkaz. Kdožkolivěk zabí Božeje a jeho syna, ode mne záplatu zlattem míti bude a nad to bude jemu dáno dědictví Bo- žejovo.« Bez meškání vsedavše na koně, Vakula, Heřmánek a Krása i jiní mnozí, rychle běželi na neštěstí Božejovo a syna jeho. Též i jiní někteří po vší zemi běhali, chtíce ten nešťastný kmen vy- pleniti. Božej toho času bydlil na svém hrabství v městě Libici; své příhody nevěda, posadil se s synem i s manželkau za stuol, aby obědval. V tom přistúpiv k němu služebník, řekl jemu: »Pane, několik jízdných jsem, k zámku přes pole jede bez pořádku a velmi pospíchají, snad by ne- škodilo pozdvihnúti mostu.« Božej jemu odpově- děl: »Nech tak, neb já rozumím, že to naši je- 1 = prozradila. — 2 = sem; psalot se tehdy si i jsi, sú a jsú a tak omylem sem (= huc).

Strana 31
VRAŽDÉNÍ NA LIBICI. 3l dau s vojny.« Když oni to ještě mluvili, toť ukrutný nepřítel Krása odevřel dvéře, blajskaje dobytým mečem, vzkřikl: »A ty tu, a ty tu nešle- chetníče, kterýž jsi přítele mého Tomana zabil bez příčiny tohoto postu minulého!« I vstav syn jeho jménem Bořut z zástolé, řekl: »Co činíte, bratří milí? Jestliže jest rozkázáno, abychom zjí- máni byli, tohoto není potřebí hřmotu ani zbroje.« Než to dopověděl, aži jej Krása naskrze pro- mrštil mečem a tolikéž Božeje otce jeho. Tu hned nepřátelé komory vybíjejí, statek berau té ho- diny. Z takového znamenitého Božejova nábytku, nezůstal ani jeden šat, kterýmž by se přikrýti mohla jejich těla. A tak bez truhly, bez zpívám i bez pláče těla Božeje a Bořuta, syna jeho, nahá do jámy jsú uvržena. Toho žádný v pravdě pově- děti neuměl, kolik jest jích z toho rodu tím způ- sobem sešlo, neb ne na jeden den ani na jednom místě jsau zhubeni. Někteří na ryňku Pražském jsú jako hovada štvrceni, někteří na Petříně stí- náni, jiní zbiti v domích a jiní na ulicech. Co pak dím o dvau synech mladších Mutino- vých, Miroslavovi a Všemilovi, kteříž sau do Prahy přivezeni, velmi krásné dítky, kteréž když s vozu vzaty byly, kat nesl jednoho každého pod paždí až do prostřed ryňku, ani volají: »Matko, Vršovský Božej za- bit v Li- bici. Děti Vr- šovských zhubeni. 1 = Než ... až, stč. = sotva že ..., již. — 2 jmění.

Strana 32
S2 V. HAJEK, KRONIKA CESKA, R. 1108. / 158r milá matko, pomoz a nedaj nás pryč nésti!« Tu ukrutný kat jednoho každého vzav, vstrčil jemu nůž jako praseti pod levau paždí proti srdci, i strojil se, aby oběma hlavy sekerau stínal. To vidúce lidé všickni, od toho hrozného divadla se rozběhli snésti nemohúce té ohavnosti, která se nad nevinnými provozovala. Jiní pak z toho rodu, kteříž sú zůstali, rozběhli se, někteří do Polsky a jiní do Uher. O tom bylo by co mnoho psáti, ale abych snad z kronyky rozprávky neučinil, zase se k potřebnějším věcem navrátím. (Konec výpravy uherské.) Kníže Svatopluk oko ztra- til. R. t. také císař Jindřich, když odtrhl od Prešpurgku a do hořejších se zemí obrátil, Kolo- mannus, uherský král, chtě se nad Svatoplukem (že vtrhl vedle císaře do jeho země) pomstiti, pojav nemalý počet Uhruov, pustil se s nimi do Moravy a tu činil velikú škodu netoliko zájmem, ale i ohněm. Svatopluk o tom zprávu maje, pojav lid Če- ský i Moravský, táhl velmi pospěšně a když jemu bylo od špehéřuov povědíno, že tu za lesem ne- daleko král se svým valním haufem leží, Svato- pluk časem nočním kázal svému vojsku tajně a bez křikuov přes lesy táhnúti, chtěje raným ji- trem, když by se Kolomannus nenadál, s ním

Strana 33
ZRANENÍ SVATOPLUKOVO. B3 bitvu svésti. V tom pospíchaní kníže, když ještě tma bylo, uhodil okem na zlámanú větev tak vel mi škodlivě, až sobě probodl zřítelnici naskrze, kus také třísky jemu tam zuostalo, kteréž jemu tak těžce dobývali, až málo neumřel. Král Uher- ský uslyšav, že sú tak blízko od něho i s svým knížetem Čechové a Moravané, hned té hodiny kázal se vojsku hnúti a obrátiti se do Uherské země. Lid pak Český a Moravský, že se to pro úraz knížecí prodlilo, neměli se s kým potkati a tak se zase navrátili. Kníže pro úraz nemálo teskliv byl a ještě více, protože se bez vítězství domuov navrátil. Nová výprava do Uher.) L. 1109. Velmi ukrutná zima byla a zvláště (R. 1109) března měsíce; řeky mnohé i ryby v nich byly velmi škodlivě zamrzly a zemřely. Mlýnové jed- nak všickni v Čechách stali.. Chleba byl veliký nedostatek. Při tom času Svatopluk nemoha se pro tu škodu, kteráž mu se stala v Moravě, nikterakž upokojiti, nemaje již oka, ale zhojiv se na úraz, hned sebral vojsko, chtě se nad Kolomannem a nad jeho Uhry pomstiti, opět velmi chvátavě táhl 1 = se zastavili. Kronika III.

Strana 34
54 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109. a přijel k městu, jež slove Nytra, a to nenadále, a byl by hned do města vskočil, by byli branní tak rychle nezavřeli. Čechové předměstí vybíjeli a tu dlúhú chvíli drancovali. Lid pak Uherský z mnohých vsí k městu (uslyšavše o nepřátelích) běžali, chtíce se tam schovati a tak sú vběhli v ruce nepřátelům a oni je zjímavše, a zvázavše jako hovada, do Čech je poslali. — Vsi jejich i předměstí u Nytry zapálivše, zase se do Čech obrátili a na té cestě dřív než Moravy dojeli, mnoho laupežem, jímaním i ohněm zdělali ško- dy. Když se pak do Prahy navrátili, kníže Sva- topluk povolav starších země Ceské, oznamoval jim, že se chce již upokojiti a svú Českú zemi zříditi a v ní učiniti ten řád, kteréhož prvé ne- bylo, a to proto, aby pamět jména jeho v té zemi zuostala na věky. (Výprava do Polska. Smrt Svatoplukova.) /158v / T. 1. Jindřich císař, maje v paměti, co jest někdy Svatoplukovi sliboval proti Boleslavovi (jenž slul Křivoustý) knížeti Polskému, i pojav s sebau Němce, a některé France a lid mnohý okolo Rajnu shromaždiv, vtrhl do Sléz a do Pol- sky a tu velikú činil škodu. Svatopluk také s svý- mi Čechy tolikéž činil okolo řeky Odry a okolo Hlohova, kteréhož dobyl a tu se sjela vojska cí-

Strana 35
SMRT SVATOPLUKOVA. DD sařská a Česká a jedni od druhých položili se ne- daleko. Tu císař poslal pro Svatopluka, žádaje, aby k němu do jeho stanu přišel na rozmluvení a on to hned raným jitrem učinil. A když se spo- lu sešli, mnohá měli mezi sebau přátelská roz- mlúvaní a zvláště o knížetství Českém, kterak by mohlo k nápravě přijíti a býti zvelebeno, při tom také o knížeti Polském, kterýž jako ustavič ně u sel e přechovává ty zhaubce knížat Českých Vršovce. Císař pověděl, že se chce v to vložiti a učiniti pokoj mezi Svatoplukem a Boleslavem a takoví úkladníci aby byli vyhnáni z obojího knížetství. Ta a taková rada mezi císařem a Sva- toplukem trvala až do večera. Boleslav pak mnohem více obával se knížete Českého a jeho lidu než císaře i s jeho Němci. I sliboval dáti ve- liké dary tomu každému, kdo by zabil úkladně Svatopluka. Tu vystúpiv jeden nešlechetník (tak jakž kronyka Polská ukazuje) Ješek, jinak Jan, syn Tistuov, z rodu Vršovskych, kterýmž oni nyní v Polště Toporové říkají, slíbil to učiniti. A když Svatopluk od císaře času večerního se do svého vojska navracoval, a on stál na svém koni za jedním velikým bukem, kteréhož když poznal, an jede mezi svými rytíři, ten vmísiv se mezi ně a spolu s nimi jeda, k němu přiblížil se a natáhl luk silně i vstřelil šíp Svatoplukovi mezi pleci a uhodil jej bez pochyby v srdce, neb dřív než na Kníže Svatopluk zamordo- ván od Vr- šovce.

Strana 36
B0 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109. zemi upadl, vypustil duši. A ten nešlechetník, ma- je kuoň velmi rychlý, z ních se ven vytočil a ute- čením i život zachoval, i od Boleslava dary ob- držal. Tu hned tělo mrtvé zdvíhají plačíce slu- žebníci a nesau je do stanu jeho. V vojskách Če- ských tu celú noc byl veliký rozbroj v lidu, vši- ckni jako včely bez matky, sem i tam běhajíce rozličně naříkali, až přijel od císaře poslaný Purkart, hajtman vojska císařského, a ten lid pěknými slovy upokojil. (Volba Otty knížetem.) Nazajtří pak ráno přijel císař, aby plakal již mrtvého kmotra svého, a vida okolo sebe lid Če- ský smutně stojící a plačící pána svého, řekl jím: »Milí Čechové, zná P. Buoh mé srdce a ví, že jest mu velmi líto mého milého kmotra, a ne- přeji mu jistě té a takové úkladné smrti. Ale po- něvadž to jinak býti nemuož, již to musím P. Bohu poručiti a vy tolikéž učiňte. A já vám dám a dávám moc, kohožkoli chcete sobě za kníže vo- liti z knížat a synuov Svatoplukových, to bud při vuoli vaší.« Tu hned přistúpiv Vacek, jenž byl člověk starý a v řeči velmi lahodný i přívěti- vý, žádal císaře, aby jím ustanovil za kníže Ottu, 1 stč. matka včel = uč. královna.

Strana 37
OTTA KNIŽETEM. 37 bratra knížete mrtvého. Císař to zchválil a lid ten nemúdrý v vojskách vzkřikl po třikrát: »Ky- ryeleyson«. Hned bez meškání jeden z znameni- tějších, jménem Dětříšek, ač jich málo o tom vě- dělo, rychle do Moravy pospíšil a málo v něko- liku dnech Ottu kníže přivedl do Prahy, o které- hožto Vacek a ti, kteříž byli prvé při něm v Mo- ravě, pilně stáli tak, aby jej na Českého knížetství stolici posadili a za knížete země vyzdvihli. Ale však že se to dálo bez povolení jiných, a Vackovi císaře za Ottu prositi že nebylo od žád- ného z Čechuov poručeno, ani Dětříškovi, aby se poslem činil, a jim bez jích vědomí kníže do Prahy přivésti měl, protož nechtěli, aby taková všetečnost jich svuoj průchod míti měla, a naj- vajše pak proto, že jsau se Čechové, když Svato- pluka za kníže přijímali, všickni starší přísahau zavázali, aby po jeho smrti Vladislava, bude-li živ, za kníže přijali, a žádného jiného. Vladislav knížetem.) / V takové roztržce Heřman biskup a Fabian hrabě, kterýž byl zprávcí na ten čas Vyšehradu, — ti, jakož jsú měli najvyžší auřady, tak také jsú všecky jiné múdrostí převyšovali, ti o to pil- ně stáli, aby přísahy nebyly porušeny. I přišel 1591 Vladislav knížetem Českým učiněn.

Strana 38
B8 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1109. * jest Vladislav pořádem práva a skrze volení všeho lidu Českého k knížetství Českému. (Válka s Polskem.) T. č. když ještě císař s svým vojskem ležal ne- daleko Hlohova, Boleslav Křivoustý, kníže Pol- ský, poslal své věrné posly k císaři, jeho žádaje, aby jemu jako svému poddanému škody v jeho zemích nečinil, že on mu chce všelikterakú za- chovati poddanost. Mezi kterýmižto posly byl je- den muž a hrabě velmi výmluvný, jménem Skar- bek. Odpověděl císař: »Nemohu toho učiniti jinak, musím toho pána vašeho nezbedného skrotiti; a když vezmu jemu knížetství Polské, dám je,

Strana 39
VLADISLAV KNIZETEM. 39 komu budu chtíti.« Poslové požehnavše císaře, chtěli odjíti, a císař kázav jednu truhlu odevříti, ukázal jím mnoho zlatta a řka: »Tímto zlattem vyženu Boleslava z jeho knížetství.« Skarbek maje velmi veliký a drahý prsten zlattý na svém prstu, stáhl jej a vrhl do té truhly pokladnice cí- sařské a řka: »Zlatto jdi tam k jinému zlattu.« Císař zasmáv se řekl: »Hab dangk« — t. j. dě- kujiť. Jiní spolu poslové pravili, že jemu císař přezvzděl Hab dangk a tak jemu dáno jméno, kteréž zuostalo až do dnešního dne, neb ten rod v Polště až do této chvíle slovú Habdangkové. Č. t. mnoho lidu z Mazovecké země z Větší Polsky a z Rusi, také i z Prus přitáhlo Bolesla- vovi na pomoc. A císař hnul se od Hlohova a po- ložil se nedaleko od města Vratislavě tak jako za jednu míli. Boleslav zprávu maje, že císař se strojí Krakov oblehnúti a upřímo že tam táhne, pojav ten lid zběřičný a bojovati nezvyklý, táhl proti němu. Ale že císař měl mnohem více lidu, z toho Boleslav byl nemálo strašliva. Císař vida Poláky rozkázal svým Němcuom, aby statečně bojovali a žádného neživili. Boleslav také své na- pomínal, aby své země a svých životuov statečně bránili. 1597 V tom sešla se bitva, mnozí z Boleslavových 1 = rozloučivše se s císařem. — 2 = bázlivý.

Strana 40
40 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109. Poláci císaře po- razili. chtěli utéci, ale on sám obbíhaje vojsko na koni, křičal na ně, aby neutíkali. Bitva trvala od vý- chodu slunce až do nešporní hodiny, až Němci počali utěkati, proto, neb viděli, že již jích mno- ho zbito. Poláci a Rusové silně se na Němce (pro okřik Boleslavuov) řítili. To vida císař, s maličkým počtem z toho boje utekl a opovrhl, všecka císařská znamení, aby nebyl poznán, tím pilnějí k Německým zemím pospíšil. Boleslav i s svými Poláky z toho vítěz- ství se velmi radoval a nadto že mu císař tak mnoho přivezl do jeho země zlatta. Po takové porážce tu, kdež ležala těla zbitých, bylo se mno- ho psuov zbèhlo, tak že v tom kraji po vsech a městečkách málo psuov zuostalo; všickni na to bojiště běžavše tam zuostali a za dlúhý čas tudy lidé pro psy choditi nesměli,, neb ti psi byli jako zdivočalí a kteréhož živého člověka uzřeli, hned naň společně běžali. Protož to místo až do dneš- ního dne slove Psí Pole. Kníže Bořivoj opanoval Prahu. (Vpád Bořivojův.) Při tom času Bořivoj kníže, uslyšav o tom, kterak jest Svatopluk zahynul a že již Vladislav sedí na Českého knížetství stolici, hned obrátil = zahodil (vlastne zde opovrh, zahodiv). — 2 = se neopovažovali, 1

Strana 41
VPÁD BORIVOJUV. 41 se do Polsky a odtud do Srb k Vigbertovi, je- hožto raddy užívaje i některých neupřimých Če- chuov mnohá maje přiříkání, tajně do Čech s ně- kterými svými pomocníky přijel na Štědrý den ráno, když svítati počalo an jemu žádný neod- pírá, vskočil do Prahy, chtě měšťany zlúpiti a jích pobrati statky. Toho, co se nenadále přiho- dilo, měšťané se velmi ulekli a k které by straně přistúpili, nevěděli. Někteří pak, opustivše man- želky, dítky i statky, utekli jsú, jiní se z toho radovali proto, neb jsú statky jich s povolením Bořivojovým brali. Heřman biskup byl jat, ne od nepřátel, ale od svých byl ostříhán. Rozuměli tomu dobře někteří z vládyk, že by byl rád od- jel a to proto, aby k žádnému nesvoloval. V tom také strachu Fabian, zprávce Vyšehradský, ne- věda co má činiti, anebo snad v tom užívaje opatrnosti, raději chtěl zdaleka poslúchati, než zblízka svolovati, opustiv Vyšehrad ujel a by- dlil ve vsech, očekávaje jiné proměny. Lid pak obecný a svobodný běhajíce po vsech vybíjeli je a lúpili lidi a berauce statky, po horách, skalách a jamách je roznášeli, též očekávajíce jiného ště- stí. Ti pak, jenž byli povejšenější a zprávce li- du, a zvláště okolo Prahy, jeli jsú k Hradu Praž- skému, chtíce svým přísahám dosti učiniti, a vi- Rozepře veliká v Čechách o kníže. 1 = Wiprecht.

Strana 42
42 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109. dúce takové množství lidu jako bez smysla bě- hati, vidúce také i sebe v velikém nebezpečenství, musili jsú bezděčně přivoliti k straně Bořivojově a Bořivoj jím svú milost a lásku sliboval, přísa- hú toho potvrzuje. A poručiv tu v Praze všecky věci Hrabišovi, jel hned toho dne na místo bez- pečnější, na Vyšehrad. A odtuď ráno na den Božího Narození jel slavně do Prahy. Proti ně- mu vyšli kněží a žáci s slavnau processí a jej (jakž sluší na kníže) přijali. Kterýž přeslyšav tu mše sv., zase na Vyšehrad se obrátil. T. č. Otta kníže a Vacek hrabě byli jsú v Hradci nad Labem, očekávajíce Vladislava, kní- žete Pražského, k slavnosti vánoční. A uslyšavše o tom, žeby Bořivoj opanoval Prahu, hned rychle přitáhli se třmi tisíci lidu oděného a u potoka, jenž Rokytnice slove, nočním časem se položili a ráno oblehli Vyšehrad město a všecky cesty osadili, aby žádný ven z něho nemohl také ani na pomoc Bořivojovi přibýti ani špíže dodati. (Bitva o Prahu.) 1601 Byl jest kníže Vladislav předtím zpuosobil, aby v Hradci na Labi slavil slavnost Narození P. Krysta. V tom přišlo poselství od Jindřicha císaře, že má toho velikú žádost, aby Vladislav se před ním v Řezně na obecném sněmě postavil

Strana 43
BORIVOJ OBSADIL PRAHU. 45 na den Nového Léta, t. j. v ochtáb Narození Krystova. Kterýž chtě žádosti císařské dosti uči- niti, přikázal Vackovi, když přijede Otta, kte- réhož on k té slavnosti pozval, aby jej ctil pocti- vě a pokrmuov i obrokuov jemu dal i všem jeho bez nedostatku. A on Vladislav vyjel z Prahy nazajtří sv. Tomáše, a přijel do Plzně ten den před Štědrým dnem a tu zuostal při slavnosti vánoční. Třetího pak dne, když chtěl z Plzně vyjeti, t. j. den sv. Štěpána, přišlo jemu posel- ství, co se v Praze děje. Poslal hned k císaři své posly, oznamuje jemu své příhody a sám na den sv. Jana evg. (= 27. pros.) k Praze se obrátil to- liko s těmi, kteříž při něm na ten čas byli. A když přijel k městu Menšímu, nalezl brány zavřené a oděnci ani na zdech stojí, hotovi jsúce s nimi bo- jovati. Kteříž pak byli na bráně Břevňovské, kníže k nim blízko přistúpiv řekl: »Však pokojně k vám jedu, znajte mne, a otevřete brány pánu vašemu!« K tomu když žádný nic neodpověděl, rozhněvav se velmi jim domlúval a zlořečil i hro- zil a obrátiv se přes potok Brusku, když vyjel nahoru, uzřel zdaleka nemalý hauf lidu oděného na poli, s kterýmžto Vácslav, syn Vigbertuov, táhl na pomoc Bořivojovi. I poslav rychle jed- noho ze svých, aby zvěděl), přátedlé)li, sú čili = 21. prosince. — 2 Tisk omylem: zvěděv. — 3 Tisk (mylem: přátely.

Strana 44
1'1 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109. nepřátelé, a sám s svými se v tom času přihoto- val. Skrze toho posla oboji se poznali, že sú ne- přátelé. Z toho Vácslav, jako mládenec a v bojích nezvyklý, nemálo se ulekl a svolav své, strašli- vými, usty počal k nim mluviti a řka: »Již rozu- měti můžete všickni, že nemůžeme utéci, také na tomto poli nemůžeme (neb sme nehotovi) sví- těziti, ale aspoň to učiňte, bíte jakž můžete, to- liko proto, aby ti naši nepřátelé bez pomsty ne- zůstali.« A hned kázal praporec bojovný rozvi- núti i počali velikými hlasy volati, Boha a P. Marie za obranu žádajíce. Kníže Vladislav z přirozené své dobrotivosti, vždycky maje ty domácí boje a přátelskú válku v ošklivosti, slyše křik jich a znamenav strach jejich, chtěl jest je pominúti, a s nimi neměti žádné bitvy. Tehda Dětříšek hrabě, syn Buzův,z jenž byl z rodu Strošova a Bivojova, kterýž ně- kdy divokú svini za uši lapiv, na Vyšehrad při- nes (toho hledaj 1. 716), ten Dětříšek, ač byl mužík malý a starý, ale velmi nezbedný a vždycky byl jako zápal, bitvy, přistupiv (k) knížeti i řekl: »Kníže milý, nevíme, co se děje, znáš dobře, že sú toto naši nepřátelé a táhnú na nás a na naše přátely, a ty tomu nic nechceš říkati; všickni tito 1 = bázlivými. — 2 = filius Busa píše Kosmas; osta- tek výmysl Hájkův; viz díl I., str. 95. — 3 = podpal, podnět,

Strana 45
BITVA PRED PRAHOU. 45 i já také nemuožem se domysliti, jaké ty máš s nimi srozumění.« I řekl kníže: »Takové, aby věděl, že se bojím P. Boha mého a nerad bych vyléval křesťanské krve i mých nepřátel, neb kterýž jest mi dnes nepřítel, zítra muož býti (bude-li P. Buoh ráčiti) přítel, nadto nerad bych, aby se někomu z vás mých milých přátel co zlého přihoditi mělo v tuto chvíli; ač znám, že sú strašlivi,, ale proto vidím, že se k bránění mají. Znáš dobře ty i každý, že jest kočka veliká a má to z přirození, aby myši lovila a myš jest malá a proto někdy kočce jako svému nepříteli se svými zubami (ač ví, že nesvítězí) nad svú možnost brání. Nepochybuji jistě, že se i oni brániti budú, ale my Boží pomocí nad nimi zví- tězíme. Ale však mohl by někto dobrý z vás v této bitvě býti uražen, aneb zabit, ješto by za polovici těchto našich nepřáteluov vážen byl. Nad to pak však sú na nás a na naše životy netáhli, toliko se s námi náhodau potkali; ale však aby někto neřekl, že já se s ními potkati nesmím aneb (jakž si mne i tím dotekl) že mám s nimi srozumění ...« Dětříšek neporadiv se s jinými, odpověděl: »Již sme tomu všemu dobře vyrozu- měli, protož jestliže ty své nelituješ a litovati nechceš křivdy, ale zuostaň tu a nás pust na Bitva nad Bruskú. 1 = bázliví. — 2 = poraněn.

Strana 46
40 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1109—1110. 160V tyto své i naše nepřátely, aby aspoň poznal, ži- vi-li sme čili mrtví.« Odpověděl kníže: »Jistě mi věř, Dětřišku, že toho neuznávám, aby toho, aby- chom se s nimi bíti měli, byla jaká potřeba. A poněvadž se také jedinému tak líbí, poznáš ty i každý dobrý, co činiti bude v tuto hodinu muoj meč.« A hned pochytiv štít, sám najprv vskočil kníže mezi nepřátely a tu se velmi mezi nimi obracel statečně, nejinak než jako popuzený vepř divoký mezi psy, zdrástiv, své štětiny, na levo i na pravo tepa, jedny bode, jiné seká,, tak že před ním jako snopové stojící padají tak dlúho, až všecken oděv jeho byl brozený v lidské krvi. Jiní také jeho rytíři velmi sobě mužně činili a v té bitvě vítězství obdrželi. S strany Vácslavovy mnoho jich padlo a ostatek uteklo, s strany pak Vladislavovy také několik jich bylo zabito. Vi- cena, muž výborný a starožitného rodu a jistě statečný, ten tu také zahynul, kteréhož kníže vel- mi litoval a nerad ho ztratil. Po takovém pak vítězství přepravivše se přes vodu Vhltavu u vsi Buben, táhli k Vyšehradu a tu kníže Vladislav nalez Ottu kníže a Vacka hrabí, své milé přátely. A když jim oznámil o té bitvě nad Bruskú, že jest tu vzal vítězství, z toho 1 = zježiv. — 2 V tisku týž obrázek připojen, jako na l. 53 k r. 869. — 3 Lepší rukopis Kosmův má Vacena.

Strana 47
VLADISLAV VÍTĚZEM. 47 se všickni radovali. Vácslav pak syn Vigbertuov, kterýž s těžkostí z toho utekl boje, některé tu i ztratil a některé vida raněné, s velikú přiběhl do Prahy žalostí. Divná věc byla v tom boji, že každý s jedné i s druhé strany, ktož najméně raněn byl, umřel. V tom pak Vladislav, jakž byl slíbil, poslal Heřmana a Sazemu, raddy své k císaři Jindřichovi, kterýž toho času byl v městě Pamberce, slibuje mu dáti 500 hř. stříbra, a při tom žádaje i prose, aby JMt. ráčil neb skrze se- be neb skrze své raddy to způsobiti, aby jemu bezprávně skrze Bořivoje ponuknutím Vigberto- vým odjaté knížetství České zase navrátil. Císař pak, ač velmi toho času hněviv byl na Vigberta, však více zapálen sa slibem stříbra a té summy, řekl to učiniti. (Vladislav opět knížetem.) L. 1110. měsíce ledna císař sebrav vojsko po- (R. 1110) slal je do Čech, však před nimi předeslav dva, markrabí Děpolta a Berengara, jím rozkázav, aby Bořivojovi a Vladislavovi slovem jeho přís- ně přikázali, aby zachovali pokoj a při tom on Bořivoj a Vladislav i Heřman biskup, též i Vácslav, syn Vigbertův, i jiní starší a zname- nitější České země aby proti němu jako proti pánu svému a císaři vyjeli až ke dvoru bisku- 1611

Strana 48
48 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1110. Císař byl u Rokycan. povu, kterýž jest u Rokycan. Jeden každý z nich vyslyšavše markrabí, učinili sú tak a k druhému dni měsíce února přijeli sú až na místo jim ulo- žené. Tu hned beze všeho slyšení císař rozkázal, Bořivoj a Vácslav, syn Vigbertuov, aby byli zjí- máni. Biskup pak, ač byl nemalau věc proti cí- saři učinil a byl poněkud i příčina toho rozbroje, však jeho pře velmi zchválena, a spravedliva uči- něna proto, neb jest byla od něho ruka císaři dobře zlatem pomazána. (Potrestání odpadlíků.) Odtud císař se domuov obrátil a Vladislav, jemuž bylo knížetství České skrze přímluvu bi- skupovu císařem přivlastněno, obrátil se do Pra- hy a ty, jenž se přidržali Bořivoje a jemu proti němu pomáhali, zjímati rozkázal. Některým dal jich statky pobrati a vnésti do své pokladnice, a jiné kázal horkým železem oslepiti a některým nosy uřezati, a kteréž znal najvíce býti sobě od- porné, kázal jim jich odjíti životy, mezi nimiž- to také jat byl Jan, syn Tistůvi, bratr Ješkuov, z rodu Vršovských. Toho ponuknutím Vacko- vým Vladislav kázal oslepiti a uřezati jemu nos. Tista asi omylem m. Čsta, jak mají lepší rukopisy Kosmovy. 1

Strana 49
POTRESTÁNÍ ODPADLÍKŮ. 40 Někteří pak té pohromy bojíce se, k Soběsla- vovi, jenž byl syn najmladší někdy krále Če- ského Vladislava (a ten byl na ten čas při kní- žeti Polském Boleslavovi), utekli sú, tam lepšího štěstí očekávajíce. Jeden pak z měšťanuov, jenž byl starším a zprávcí města Prahy, jmenem Přivitan, kterýž také mimo svuoj auřad mnoho na se bral a mezi knížaty se vkládal, a však více Bořivojovi než Vladislavovi byl nákladen, a byl jako první puo- vod toho rozbroje, kázal jej kníže jíti a na jeho ramena zzádu hrubého, prašivého a včíra okr- meného psa uvázati a za bradu třikrát okolo ryňku voditi. A pes na něm sedě vajl,, a svého nosiče velmi škaredě a smrdutě uprášil, a biřic jda před ním volal řka: »Taková se stane pocti- vost každému, ktož Vladislavovi knížeti víry ne- zachová.« Tu pak přede všemi lidmi tomu Při- vitanovi na špalku uťata brada a přibita na pra- nýř a on z země vyhnán a do Polsky se obrátil. Psa pra- šivého nosil Při- vitan. (Zajetí knížete Otty.) T. 1. a při tom času lidé neupřímí a nevěrní, různic a svárův rozsevači, mezi bratry Vladisla- vem a Ottú mnoho divných a vymyšlených kle- 1 = přízniv. — 2 = výl, vyl. — 3 = znečistil lejny. Kronika III

Strana 50
OU V. HAJEK, KRONIKA, R. 1110. Sněm ve vsi, jenž slove Sacká. vet nadělali, až je spolu zkyselili a svadili, tak že jeden druhému nic nevěřil. Času postního byl pozván Otta od strajce svého, aby s ním spolu slavil slavnost velikonoční v Praze. Nesměl, jest přijeti, až po třetí sa povo- lán, přijel s velikým strachem k Vladislavovi v ochtáb velikonoční, tu kdež jemu uloženo bylo, do vsi Tajnce nad Labem, a tu maje okolo sebe své rytíře, předstúpil před strýce svého. A tu od- vedše se spolu sama dva celý den rokovali a po- koj mezi sebú držeti přísahami stvrdili. R. t. Vladislav položil sněm obecný ve vsi, jenž slove Sacká, mezi lukami, přikázav, aby se tu všickni hrabata neb páni a rytířstvo na den sv. p. Markéty nalézti dali. Povolán byl také i kníže Otta z Moravy, kterýž přijel jako bezpe- čen sa, v malém počtu, maje veliké daufání a duověrnost v přísaze bratra svého. Když sú se pak všecky věci (o kteréž ten sjezd byl) vyko- naly, třetího dne Otta vstav ráno, a chtě se do Moravy navrátiti, rozkázal všem svým býti po- hotově, i šel k dvoru, chtě od bratra vzíti odpu- štění a s ním se přátelsky rozžehnati. Tu hned polapen jest i jat Otta, jako tichý beránek, od li- tého a hladovitého vlka Vladislava. Zlé raddy Vladislavovi radili sú jemu, aby hned bez mešká- Raddy zlé radili. = neodvážil se.

Strana 51
ZÁJETÍ KNÍŽ. OTTY. ši ní dal Ottu oslepiti. »Neučiníimm toho« řekl Vladi- slav »nechci se v tom přirovnati knížeti Polské- mu Boleslavovi, kterýž bratra své/ho Zbihněva od příměřím a pod závazkem přísahy lstivě tře- tího dne zraku zbavil. Já nechci sobě budtüci s svým bratrem učiniti nesnázi a různice, ale chci jeho potrestati, aby tomu urozuměl on i jeho budůcí, že země Moravská i její zprávce sú a býti maji pod mocí knížete Českého, tak jakž někdy dobré paměti děd náš Břetislav zřídil a ustano- vil, a on najprv Moravany svému panování pod- manil.« Co učinil krásný mládenec Otta? Vesele stál mezi Vladislavovými oděnci a když byl vá- i zán a pauta naň vložena, smál se tak, jakoby na nějaké měl rozkošné hody jíti, pravil: »Nikdá sem nevidal tak kniZete strojiti.« Odtuď vezen na Vyšehrad a tu u vězení držán a mnozí rytíři z poručení Vladislavova pilně jeho v tom vězení ostřihali. K nimžto některého času Otta učinil řeč těmito slovy: »Přirovnán jest k včele jazyk lstivého přítele, od jehožto ust pochází med, ale ocasem ukrutně štípe i pauští jed. Mne jest upří- mného takovů lsti oklamal přítel mezi štěstím a neštěstím. Vacek tak jest míti chtěl a tak radil mladý Božejik; já budu-li živ, dá mi to P. Buob, že se nad nimi pomstím.« Po nedlúhém pak času byl jest dodělán zámek v lese za řekau, jenž slo- ve Mže (a zámku jmeno Burglajs aneb Křivo- / 161v Kníže Otta jat. Hrad Křivoklád. 

Strana 52
B2 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1110. klad), a tam byl nesen do vězení Otta před slav- ností sv. Vácslava, v kterémž byl jednak za tři léta držán. (Válka s Poláky.) T. č. když Vladislav s svými poddanými sla- vil slavnost dědice Českého a předka svého mi- lého sv. Vácslava na Hradě Pražském, při ko- stele sv. Víta, posel jeden vkročiv mezi ně řekl Vladislavovi: »Vy tuto hodujete bezpečně a bratr tvuoj Soběslav s knížetem Polským Bole- slavem zemi tuto hubí velmi škodlivě, lidi jíma- jíce i mordujíce hanebně. Já zajisté s velikú sem utekl těžkostí, abych to tobě oznámil.« Tu hned Vladislav vstav, všem se rozkázal připraviti, a shromáždiv vojsko položil se při potoku, jenž slove Cidlina, u vsi, kterúž jmenují Laučka; Po- láci majíce skrze své špehéře pozor na Vladi- slava a znamenavše, že jest tu kázal pevně roz- biti své stany, přepravivše se přes Labe, k Vla- dislavovi se přiblížili. Vladislav to uslyšav, hned bez meškání proti nim se obrátil. Poláci vidúce lid proti sobě táhnúti, poslali sú k Vladislavovi knížeti pravíce: »Proč táhneš proti nám, však jsme ne proto přijeli, abychom s tebú bojovali, ale abychom tebe s bratrem tvým smluvili a 1 = skoro.

Strana 53
VPÁD POLÁKU DO CECH. DB uvedli v pokoj. Ale poněvadž toho od nás přijíti nechceš, zítra v tuto hodinu zvíš, co se tobě při- hodí.« Vladislav odpověďal: »Chcete mě s bra- trem mým mířiti, a všickni ste zbrojně přijeli; z toho já i každý muož se domysliti, co vy chcete Protož odejdětež, poslové, neb já vám nic nevě- řím a knížeti vašemu tolikéž, protož jemu po- vězte, že já jemu za to míření brzo zaplatím.« Poláci zase přepravivše se přes Labe, opět počali země plundrovati, a lidi hubiti. Vladislav slitovav se nad svú zemí, sebral mnoho Čechuov a táhl na ně. A oni vidúce Vladislava proti sobě jeti tak se připravili a zšikovali, že Vladislav nesměl, se s nimi potkati, a Poláci zlaupivše zemi okolo Libice a Žiželic, zase sú se svobodně navrátili. Vladislav pak táhl za nimi, hledaje času a mi- sta příhodného, aby jim mohl uškoditi. A když již byli Poláci u potoka, jenž slove Trutnova, a Vladislav se k nim přiblížil, Boleslav kázal se najprv těm, jenž laupež vezli, přes ten potok pře- praviti, a sám s haufem svým stál po levé stra- ně a Soběslav s svými po pravé straně. Tu Vla- dislav zřídiv své a napomenuv, stál proti Polá- kům, a Poláci též, hotovi súce se potkati.. To vida Dětříšek, a maje v svém haufě jako sto rytířuov velmi statečných, přiblíživ se k nepřá- = pleniti. — 2 = neodvážil se. — 3 U Kosmy Tro- tina. — 4 = v boji se sraziti.

Strana 54
54 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1111. 1621 Poláci u Trutnova poraženi. telům a poobrátiv se k svým řekl: »Bratří milí a rytíři moji věrní, má-li kto z vás strašlivé, srdce, odjeď na stranu; pakli kto z vás hotov jest za svú vlast umříti, hned pospěš za mnú!« A v tom hned jako hladovitý vlk mezi ovce vskočil do vojska Soběslavova a Vladislav s svými do voj- ska Boleslavova. Tu po malé chvíli Soběslav s svými utíkati počal,/ — neb Dětříšek s svým malým haufem na tisíc Polákův zbil. To vida Boleslav, také s svým haufem na běh se oddal, tak že Poláci všecko (netoliko to co v Čechách pobrali, ale i co do Čech s sebú přinesli) pome- tavše, do Polsky i s Boleslavem utíkali a Čechové rozkázaním Vladislavovým pobravše laupežné, věci, s veselím se do Prahy navrátili. V tom boji Soběslav raněn byl v rameno a Dětříšek Vršov- ský, mužíček velmi statečný, mnoho zbiv Polá- kuov pro obranu své země, v tom boji konec života vzal. Jehožto smrti Vladislav velmi želel, proto neb jest svýma očima viďal, co jest Dětří- šek v tom boji provozoval. (R. IIII) (Smír knížecích bratří.) L. 1111. Když se ty věci tak dály mezi bra- try, strajci a vlastními přátely skrze Vršovce a jiné lstivé lidi, nad tím teskliva súci man- 1 = bázlivé. — 2 Zde vložen v tisku týž obrázek jako na l. 160; v. t. — 3 = uloupené.

Strana 55
SMÍRENÍ KNIŽAT. D želka někdy Vladislavova, krále Českého, jenž byla někdy dcera krále Polského a mátě těch- to dvú bratruov, totiž Vladislavova a Sobě- slavova, jménem Svatava, vypravila se z Mora- vy a přijela do Prahy. Tu od některých dobrých a upřímných panův a rytířův i měšťanův, jenž pokoje žádostivi byli, oznámeno jí bylo, kterak Soběslav syn její přivedl do České země Boleslava, kníže Polského, i s jeho Poláky na zá- hubu Vladislavovu a jejich a při tom že jest kníže Polský na lidech vzal velikú škodu a Soběslav v rameno raněn škodlivě. Kteráž času nočního ta- kovú zprávu vyslyšavši, hned ráno jela k synu svému Vladislavovi na Vyšehrad a tu jest od něho velmi milostivě a laskavě (jako mátě od syna) přijata a velikú ctěna poctivostí. Kteráž ta ké jako žena maudrá k synu svému velmi milo- stivú a laskavú ukazovala tvář a pomaličku den ode dne synu svému lahodila pravěci: »Synu můj milý, jistě věz, že sem pro nižádnú jinú příčinu k tobě nepřijela než pro tu, že sem žena již se- šlého věku a že se brzo strojím za svým manže- lem, otcem tvým Vratislavem. Protož dřív než umru, abych pohleďala na tvář synuov mých, kte- réž sem P. Bohu ke cti a k chvále na tento svět vyvedla, a s nimi se pokojně rozžehnajíc šla, kdež mne P. Buoh obrátiti ráčí, a přijdúci tam k man- želu svému, jemu abych oz/námila, že sem Vladi- / 162v

Strana 56
DO V. HAJEK, KRONIKA, R. 1112. Smlauva mezi kní- žaty skrze máteř jích. slava a Soběslava, synuov mých milých, zde na tomto světě v dobrém pokoji a křesťanské svor- nosti odešla. Protož, milý synu, pro mateřskú lásku to učiň, rozpomena se na mne, že sem tě pod svým srdcem nosila v mém životě. Odpust vinu synu mému Soběslavovi, nebť sem i jeho to- likéž jako i tebe v mém životě nosila. Prosím, neoslyšujž mne staré ženy, své milé matky.« Vladislav pohledav na ni řekl: »Matko milá, aniž by mi to slušné bylo, učiniti, abych tě měl oslyšeti, protož začkoli žádáš, chci to všecko i nadto více učiniti.« Ona to vděčně přijavši, při- stúpila a políbila syna svého a řkúci: Pro ten- to dnešní účinek, a tuto povolnost já tvá pří- mluvce před P. Bohem budu.« A odstúpivši od něho, hned poslala do Polsky pro Soběslava, je- mu bezpečnost slibujíci od syna svého a bratra jeho Vladislava i od každého jiného. A když přijel, tu ona jako milostivá matka spo- lu je smluvila a smířila, a Vladislav dal Soběsla- vovi, bratru svému, město Žatec se všemi jeho ná- ležitostmi, aby je zpravoval a jeho užíval. (R. II12) (Výprava s císařem do Říma) L. 1112. Jindřich V., císař volený, syn Jindři- cha IV., mnohé a znamenité posly vypravil do 1 = čin, skutek.

Strana 57
VÝPRAVA ŘIMSKA. S7 Říma, žádaje papeže, kterýž slúl Paškalis, aby s ním všel v přátelství, a což jest koli on Jindřich proti němu učinil, aby to papež jako otec milo- stivě a křesťansky jemu odpustil a aby jemu dal svobodu do Říma přijeti i odjeti. A když přijede do Ríma, že to chce všecko, co jest přečinil, usty svými vlastními napraviti a škody učiněné že chce zaplatiti. Paškalis odpověděl: »Co jest proti mně učinil, to já jemu všecko milostivě a z celého srdce odpúštím; co jest pak proti Rímanům uči- nil, nechť jim to napraví. Co pak proti P. Bohu, za to nechť pokání činí.« Poslové vyslyšavše po- děkovali a navrátivše se oznámili císaři. Kterýž vyslyšav, hned se do Ríma strojil, aby tam koru- nu císařskú přijal. A rychle poslal k Vladislavo- vi, knížeti Českému, žádaje vedlé starobylého po- řádku, aby s ním také jel jemu k poctivosti. Kte- rýž rozváživ mnohé příčiny a rozličné příhody, obávaje se, aby bez jeho přítomnosti nětco nepří- jemného v Čechách se nezběhlo a nestalo a tudy aby on snad o své knížetství nepřišel, chtě také rád vuoli a žádost císařskú vyplniti, vybral 300 štítuov výborných z knížetství Českého a poslal s nimi na místě svém Vladislava, strajce svého, syna někdy Břetislavova, kterýžto Vladislav byl vlastní bratr Vlastislavuov a muž výborné po- stavy a takovu práci velmi rád na se přijal. Ale že již byl císař ujel, Vladislav pojav lid rychle Tři sta Čechuov do Říma jelo.

Strana 58
D8 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1112—1113. za ním pospíchal. A když přijel do města Vero- ny, tu nalezl císaře s jeho haufy. Císař vida lid Český výborně a pěkně oděný, nemálo se podivil a Vladislava milostivě přijal. A tu v tom městě spolu slavnost Ducha sv. oslavili a odtuď hnuvše se, měsíce srpna do Říma přijeli. Tu vjel do města lid mnohý a rozličných jazykův. Nazajtří pak všel císař před papeže, přátelsky učinil jemu pozdravení a on jej přijal milostivě. I žádal jeho císař snažně za korunu a za potvrzení důstojenství císařského. Papež od- pověděl: »Synu milý, chci to rád učiniti, ale však prve chci s tebú nětco sám tajně rozmluviti.« I ode- šli sau spolu do tajného místa i řekl papež: »O milý synu, jak jest nebezpečné tobě ten úřad ci- sařský zpravovati, neb si na se svého P. Boha velice rozhněval, protože si svého milého otce, kterýž tebe na tento svět zplodil, hanebně jímal a u vězení držal a až do jeho smrti. Protož činiž pokání a P. Boha pros, ať to ráčí odpustiti a tvůj auřad císařský svú Božskú mocí zpraviti.« Od- pověděl císař: »Však sem já proto nepřijel, aby ty mne trestal a mně pokání ukládal, ale aby ty mne tak, jakž tvému au/řadu náleží, korunoval; pakli toho nechceš učiniti (— vytáh déku po- boční), hned já tě tauto dékau až naskrze Jindřich, císař V., promrštím.« Papež odpověděl: »Však jsem v Římě ko- runován. tobě prvé pověděl, že tě korunovati budu, ale po- 1631

Strana 59
CÍSAŘ V RIMĚ KORUNOVÁN. DD něvadž té raddy ode mne přijíti nechceš, dajž tobě P. Buoh štěstí tak, jakž toho před ním za- sluhuješ.« Císař vyšel ven z pokoje hněviv jsa; služebníci papežovi domnívali se, že by tam zabil papeže, a tak byl veliký rozbroj v lidu. A když se ty věci upokojily, nazajtří třetí ho- dinu na den papež císaře korunoval a císař dav papeži veliké dary, s ním se přátelsky rozžehnal a do Německých se obrátil zemí. Vladislav mlá- denec výborný šťastně a vesele se s svými se vše- mi do Čech navrátil a od papeže veliké přinesl dary a mnohé svátosti, jimiž slavně kostel sv. Ví- ta obdařil a ozdobil. (Zabití Vacka.) L. 1113. Někteří lidé lstiví a klevetiví, kteříž (R. 1113) rádi nejisté věci roznášejí, smyslivše sobě, ozná- mili Soběslavovi, že by bratr jeho Vladislav chtěl ho jíti ponuknutím a původem Vackovým a že jej chce poslati za Ottú na Křivoklad, tam aby je oba spolu u vězení držel. Těm, kdož jsau mu to pravili, Soběslav odpověděl: »Neboť, já umru aneb ten, kdož takové věci jedná, dřív než já jat budu.« To zlé a taková věc nepravá aby více po- tvrzena byla, v tu hodinu přišel posel k Sobě- slavovi oznamuje, že bratr jeho Vladislav má to- Lháři Vacka o hrdlo při- pravili. = bud.

Strana 60
60 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1113. Vacek hrabě za- bit bez viny. ho žádost, aby k němu přijel do Prahy. Kterýž vzav s sebú 300 rytířuov svých výborných, ne- chal jích v jednom lese nedaleko od Vyšehradu. A Vladislav vyjel proti bratru svému, jej vítaje poctivě a tu ssedše s koní na jednom poli spolu o pilné věci a o zemské dobré rokovali. A po vy- konání toho všeho žádal Vladislav bratra svého Soběslava, aby jel s ním na Vyšehrad, a pravě, že jest velmi slavný, kázal naň připraviti oběd, kterýž ač nerád, však to učinil. Po obědě pak rozžehnavše se, Soběslav vsedl na svuoj kuoň a poslav pro Vacka, žádal, aby s ním jel a jej provodil, při tom že s ním má o pilné věci tajně rozmluviti. Vacek, co se jedná nic nevěda, rychle k knížeti Soběslavovi přijel a s ním rozmlúvaje jej provodil. Když byli od Vy- šehradu jako desatery hony, kníže Vacka předjel, a kteří za Vackem jeli, jej jsau rychle a nenadále zabili. Soběslav ohledl se, jakoby o tom nic ne- věděl, řekl: »Již se jest vykonalo, tak že zlý rád- ce zlau smrtí zahynul.« Ale nebohý Vacek ne- vinný o ničemž nic nevěděl, ani skutkem ani slo- vem té smrti nezaslaužil. (Zajetí Soběslava a útěk.) Hned Soběslav po tom zlém skutku navrátiv se k svým rytířuom, spolu s nimi se do Srb obrá- til, chtěje tudy do Polsky, neb se velmi pro ten

Strana 61
VAČEK ZABIT. SOBĚSLAV ZAJAT, 61 účinek bratra svého Vladislava obával. Když pak jel přes les, nedaleko již jsa od zámku Donína, potkal jse s ním Erkembert, hajtman cisařský téhož zámku Donína. Neb toho času toho zámku byl císař v držení, také i Srbské krajiny. I žádal jest týž hajtman Soběslava, aby k němu jel na zámek aneb do městečka, že jej chce ctíti poctivě, a bude-li jemu jaká potřeba u císaře, že chce je- mu býti přímluvcí a všecko zjednati. Soběslav rozvažuje svuoj účineki, také i hněv bratra svého, aby aspoň milost nalezl u císaře, dal se Erkem- bertovi namluviti; nechav svých v městečku a ve vsech, v malém počtu vjel na ten zámek a když seděl za stolem, Erkembert pustil naň mno- ho lidu zbrojného tajně a nenadále a tu jej jal a do vězení vsaditi rozkázal a rytířuom jeho roz- kázal, aby hned pryč jeli, — toho neučiní-li, že je káže všecky zbíti. A oni to slyšíce a majíce to- ho jistau zprávu, že jest pán jích jat, hned jse rozjeli. Někteří do Polsky a jiní do Čech jse obrátili. Kníže So- běslav jat na Doníně. 163v Po nemnohých pak dnech poslal jej do Saské země svázaného na jeden velmi pevný hrad do vězení, poručiv jej svému věrnému služebníku, Oldřichovi písaři, k ostříhání. Soběslav když tam byl v tom vězení jako za jeden měsíc, znamenav, 1 = čin.

Strana 62
OZ V. HAJEK, KRONIKA, R. 1113—1114. Kníže So- běslav ušel z vězení. že odnikudž nečeká pomoci a odtuď že již nebude vysvobozen, tu maje naději, strážného svého, Oj- dřicha písaře, snážně počal za milost prositi, sli- buje jemu velmi mnoho dáti, jestliže by skrze ně- ho mohl prázden býti toho vězení. Kterýž odpověděl, že se chce o to s jedním dobrým svým přítelem Jetřichem, synem Kunrá- dovým, poraditi. I stalo se tak, že Oldřich písař z vězení Soběslava vypustil a z hořejšího domu prolomiv mříži, jej ven vysadil a potom po pro- vaze v koši přes zed spustil. A sám také Oldřich po témž provazu se za knížetem pustil. Jetřich rytíř maje s Oldřichem písařem srozumění, v tu noc bez meškání tři koně, dřív než byl kníže spu- štěn, pode zdí osedlané postavil, na kteréž kníže Soběslav a také Oldřich i také on Jetřich rychle vsednuvše, nejinak, než jakoby se ptáci z klece dobyli, do Polsky pospíšili. Kníže Otta z vě- zení pro- puštěn. (R. 1114) (Kníže Otto osvobozen.) T. 1. měsíce prasince Vladislav rozkázal pu- stiti z vězení z Křivokladu Ottu, strajce svého, a to co jest prvé po smrti bratra svého Svato- pluka držal, totiž puol Moravy, to jemu navrátil se všemi městy i s jinými k tomu náležitostmi, tak však, aby jemu poddán byl a věrnost zachoval. L. 1114. Otta kníže již jsa svoboden, smajšlek o to ve dne i v noci, aby s Vladislavem strajcem

Strana 63
OTTO PROPUŠTÉN Z VAZBY. O3 svým (vedlé zápisu, kterýž na se musil učiniti) pokoj zachoval, ale jakž bude moci najslušnějí, aby se nad svými pomstil nepřáteli, těmi Vršov- skými, kteříž jsau jej s strajcem jeho svadili, tak až jej vpravili do toho vězení a nad to, když byl v tom vězení, mnohými křivými omlúvali, řečmi, chtějíce jej o jeho oči aneb o život připra- viti. Když bylo měsíce máje, uhlédav čas příhod- ný, rozkázal jíti Božejíka, vnuka někdy Bože- jova a švagra jeho, jenž měl jméno lehký, Vacek, jenž sú byli z rodu Vršovských, a kázal je oba horkým (aneb ohnivým) železem oslepiti. Kníže Otta Bo- žejíka a Vacka dal oslepiti. (Dobytí Kladska.) T. r. Soběslav pojav s sebau nětco Polákuov, přitáhl a položil se u hradu a u města, jenž Klad- sko slove, žádaje velikými prosbami, aby jemu měšťané město otevrúce, jej tam pustili; ale oni toho nechtěli učiniti, ale on potom hrůzami k to- mu velikými přinutiti je chtěl. Když pak oni ani prosbami ani hrůzami jsúce vedeni, toho neuči- nili, kázal k ním šturmovati a oni jako věrní pánu svému Vladislavovi statečně se bránili. Roz- hněvav se Soběslav, kázal duom jeden velmi sta- rý, kterýž byl blízko od zdi městské, zapáliti. A Kladsko vypáleno a dobyto. 1 = klevetili, očerňovali. — 2 U Kosmy lenis.

Strana 64
64 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1115. z toho chytil se oheň alkéřuovi, kteří byli na městské zdi, a potom se bašty zapálily, kteréž před velikau zdí byly, a z toho vítr veliký počal se jsem i tam točiti, až se město zapálilo. Mě- šťané a obyvatelé širší raddy nevědúce, zhaubci svému Soběslavovi dali se na milost. Statky ztra- tivše, za životy toliko prosili, kterýmž on to těž- ce, prominul. Ale město všecko shořalo a Sobě- slav málo na tom vzav užitku, do Polsky se zase obrátil. (R. 1115) 1641 (Smlouva českopolská.) List od knížete Polského Vladisla- vovi. L. 1115. / měsíce ledna kníže Polský Boleslav Vladislavovi, knížeti Českému, ujci svému, list poslal v tato slova: »Vladislave, kníže Český, ujče milý, prosím tebe, uslyš žádost mú a bratru tvému Soběslavovi odpusť vinu, neb lépe jest, aby svazek Vašeho přátelství a příbuznosti přirozené pokojem upev- něn byl, než by mezi Vámi takové různice býti měly. Kdybych za nepřítele žádal, měl by, to pro mne učiniti, mnohém pak více, poněvadž prosím za bratra Tvého, pro Tvé dobré, tak abyste byli v dobré lásce, jedné vuole, jednoho srdce, neb jest Vás oba jedna mátě pod jedním nosila srdcem v svém životě.« 1 arkýře = vykýře, výstupky, vížky. — 2 = nerad, stěží. — 3 = měl bys.

Strana 65
SMLOUVA ČESKOPOLSKÁ. 65 Vladislav když list přečetl, pilně jej rozvažo- val, žádostí a přátelstvím obměkčen jsa, a přiro- zenau láskau a milostí nad bratrem jsa pohnut, odepsal zase, že to na žádost jeho a pro příčinu příbuzenství učiniti chce, bratr jeho aby přijel bezpečně. To když se stalo, o všecko se smluvili pokojně. A Vladislav dal bratru svému Hradec, město na Labi, s čtyřmi hrady, najblíž k němu příležitými i s tau se vší krajinau k ním náležitou. T. 1. měsíce července knížata Česká, totiž Vladislav Pražský a bratr jeho Soběslav, jenž slúl kníže Hradecký, také i Otta strajc jích, jenž slúl markrabě Moravský, rok sobě položili a den jmenovitý, aby se sjeli na místo jedno nedaleko od potoka, jen(ž) slove Nysa. A tu také pod způ- sobem bezpečnosti přijel i kníže Polský Boleslav a tu sjevše se tři dni pořád spolu rokovali a přá- telsky hodovali v stanu Vladislavově a tu teprv v dokonalé vešli přátelství a slíbili všickni držeti pokoj bez porušení a toho svými potvrdili přísa- hami. A davše jeden druhému štědré dary, a po- ctivě se rozžehnavše, rozjeli se a každý z ních vděčen jsa pokoje, do svého příbytku se navrátil. Při tom času Oldřich, syn někdy Kunráda knížete, umřel a bratr jeho mladší, jemuž bylo jméno Litolt, také málo před tím byl život vy- konal. A to, což oni drželi, připadlo na Vladi- Smlauva a pokoj mezi kní- žaty. Kronika III.

Strana 66
OÓ V. HAJEK, KRONIKA, R. 1116. slava a Vladislav všecku tu krajinu, kterúž oni oba po někdy otci svém Kunrádovi držali, dal Soběslavovi. (Bitva s Uhry na Lucku.) L. 1116. Po smrti Kolmana, krále Uherského, Uhří měli sú krále Štěpána velmi dobrého. Tu páni Uherští a zvláště ti, jenž byli milovníci po- koje, namluvili jej na to, aby s knížetem Českým Vladislavem všel v známost, v pokoj a přátelství, tak aby proti sobě nebývali, tak jakž bylo za předkuov jeho Kolmana a jiných. Král Štěpán jsa milovník pokoje, velmi rád tu od ních přijal raddu a slíbil tak učiniti. A bez meškání poslal k Vladislavovi, jeho žádaje, aby k němu přijel až na meze Uherské, tu že chce s ním o přátelství a o pokoj jednati tak, aby mezi ními utvrzen byl. Vladislav již po mnohých nesnázích syt sa těch nevolí, toho, aby měl pokoj se všemi, velmi byl vděčen a dal poslům odpověd, že to chce rád uči- niti tak, jakž král žádá a toho času a v tom místě že se chce dáti nalézti. A pojav s sebau Soběslava a Ottu s velikými haufy Čechuov a Morava- nuov ke dni určenému, táhl až na Uherské meze a položil se s svým lidem u potoka řečeného Olšen. S strany druhé toho potoka již se byl položil král Uherský na poli, kteréž slulo Luž- (R. III6)

Strana 67
SJEZD NA HLUCKU. 67 skol, s nesčíslným počtem lidu Uherského. Vla- dislav pak toho dne prvního nešel k králi a Uhří to velmi těžce nesli, pravíce, žeby pohrdal krá- lem jich a žeby snad chtěl, aby král k němu šel do jeho stanu. Nazajtří ráno poslal Vladislav Protivu Chvo- jenského a Dalimila Kokovského, aby králi za něho pozdravení učinili a kde chce rokovati, že Vladislav/ hned hotov jest se tu postaviti. Král odpověděl, že nedaleko od vojska obojího za ho- rau, řečenou Orsoň,, kázal stan roztáhnúti a tu že se chce s knížetem pokojně a přátelsky sjíti. Byl jest pak mezi Čechy nešlechetník jeden, jenž byl vždycky zlých věcí rozmnožitel, jménem Sok, kterýž někdy pro svú lživú nešlechetnost z Uher byl vyhnán a dávný čas lisal se k knížeti České- mu. Dřív než král s knížetem se sešli, poslal Sok k králi posla svého a řka jemu: »Já jsem věrný pánu mému králi a což vím o něm zlého, to jemu oznámím.« Protož aby to král věděl, že jakž naj- prvé sejde se s knížetem súkromí, od knížete jat bude proto, neb jest slyšal, že na ten rok králov- ští bez zbroje přijeti mají. A sám šel do stanu k knížeti a řka jemu: »Jistě mi jest od znameni- tých panuov Uherských tajně oznámeno, jakž s králem rokovati budeš, král tě jme. Protož kaž 1647 Sok sva- dil krále Uherského s kníže- tem Če- ským. 1 = Míní se rovina Hlucko. — 2 Jméno pokaženo.

Strana 68
OS V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1116. Bitva me- zi Uhry a Čechy. se svým do zbroje připraviti a pohotově v staních státi.« Král i kníže tomu uvěřili a vedlé raddy toho falešného Soka učinili. Hned jiného opět posla poslal k králi a řka: »Dřív než budeš s kní- žetem rokovati, rozkaž od potoka proti vojsku Českému postaviti střelce.« Král tak vedlé jeho zprávy a raddy učiniti rozkázal. Čechové střelce pohotově býti vidúce, z toho se domnívali, že celá a skutečná pravda jest to, co Sok mluví. Král pak a kníže vedlé uložení přirčení sešli sú do stanu jednoho v malém počtu, a tu ruce sobě davše, přátelsky o pokoj počali jednati. To jích rokování společné trvalo jako za půl hodiny. Vtom zšel křik a hlas, že se spolu tepú vojska. Král i kníže na různo běží, kdo kam ví. Král zstrašen sa dopad svého koně, upřímo s malým počtem k Budínu běžal. Kníže přiběhl k vojsku svému, uzřel, ano Čechové utíkají a Uhři je silně tepú a mordují. V tom mezi Čechy jeden v bílé sukni vzkřikne a řka: »Zastavte se, zastavte se a neutíkajte.« A sám najprv mezi Uhry vskočiv, svým mečem velmi silně je porážel a některé na- poly přetínal a až do článkův, v krvi brodil. Če- chové to vidúce, zase se na Uhry obrátili a je tak silně bili, až se Uhří oddali na běh a na utíkání, 1 V orig. vložen týž obrázek bitvy, jako v díle V na fol. 367". — 2 = po kotníky.

Strana 69
BITVA UHRU S CECHY. 69 stanuov i všeho, což v nich bylo, tu nechavše, zbrojí pomítajíce, pryč běžali. Po takové zname- nité bitvě a po takovém vítězství když se Čecho- vé upokojili, stany Uherské zlaupivše a všecko, což v ních bylo od zlatta a stříbra, klénotuov a jiných kořistí pobravše, s velikau radostí jse nato místo navrátili, kdež jse byli najprvé položili. Kníže jak velmi zarmúcen a teskliv byl, když viděl, ani jeho Čechové utíkají, tak zase nad oby- čej se radoval, vida že jsú zvítězili a tak mnoho nabrali, a řka: »Moji milí rytíři, nikdá jsem se toho nenadál, abych za dnuov života mého měl míti takové a tak slavné vítězství, kteréž mám skrze vás tento den. Ale prosím vás, kde jest ten a kdo jest, kteréhož jsem viděl, když jsú Čechové před Uhry utíkajíce běžali, on sám všecky zasta- vil a zase je na Uhry obrátil.« I řekli jemu: »Jest Jiřík, mlynář z Daupova.« I rozkázal jej kníže před sebe přivésti. Kterýž když před kníže předstúpil, kníže sedě na pařezu, povstal proti němu a vztáhl k němu svau ruku, kterýž chtě knížeti ruky podati, otřel jí o svú bílú otáh- lú sukni, neb v té bitvě byli jemu u pravé ruky tří prstové vyťati. Z toho udělal sobě tú rukú na prsech na bílé sukni tři krvavé neb červené štrychy; a podav ruky knížeti, nízko se uklonii. I řekl kníže Vladislav: »Děkování měj, ctný hrdino, tys nás dnes všecky hanby zbavil, tys 1651 Mlynář z Daupo- va.

Strana 70
70 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1116—1117. Daupovci z Daupova. naše zachoval životy, tys nás Uherským zbožím, obohatil. Za to máš vzíti od nás slušnú odplatu.« A zpomenuv, že má moc sobě od císaře půjčenú, hned obrátiv se k Soběslavovi, bratru svému, řekl jemu: »Co dáme za znamení tohoto vítězství to- muto muži statečnému?« Odpověděl Soběslav: »Co jiného, než tři štrychy červené v bílém štítu, kteréž teď, jakž sám vidíš, učinil sobě na své bílé sukni.« I řekl Vladislav: »Ty i tvoji děti i jích budúcí, při věcech válečných budau tohoto zname- ní užívati.« A vyňav svuoj meč, udeřil ho tři- kráte v šíji a řka: »Zdráv buď statečný rytíři«, a tu hned dav jemu pás, ustanovil jej zprávcí mě- sta a kraje Žateckého.3 Nazajtří pak jeden každý z knížat s svým lidem do své krajiny se navrátil. (Smír mezi knížaty.) (R. 1117) Zemětře- sení. L. 1117. ledna měsíce v okolních zemích, také i v Čechách na mnohých místech byla veliká zemětřesení, tak že se v některých krajinách, ja- ko v Lombardý, mnohá stavení obořila, mnoho = bohatstvím. — 2 = potomci. — 3 Největší část vyprávění jest ovšem výmysl a přídavek Hájkův. Kosmas na konec připomíná, že tu padl žatecký kastelán Jurík. sym Ždanův; Jiříka Doupovce z něno udělal Hájek podle Dalimila a podle znaku Doupovců. 1

Strana 71
SMIR KNIŽETE S BORIVOJEM. 71 hraduov, kosteluov a klášteruov i jiných vyso- kých stavení se ssulo a lidí tam zařítilo. T. 1. Vladislav kníže Český, rozpomenuv se na strajce svého, syna někdy Vratislavova, prv- ního krále Českého, Bořivoje, povolal ho k sobě, snad Božským vnuknutím, že jest již P. Bůh po- hleděti ráčil na veliké bezpraví téhož Bořivoje, kterýž jsa vyhnán bez příčiny z svého knížetství, pokorně a trpělivě takové věci snášel. Kterýž povolán jsa, do Čech přijel a před Vladislavem postaviv se jemu se pokořil. Vladislav pohleděv naň a milosrdenstvím jsa hnut, dal jemu jednak, polovicí svého knížetství a zvláště hned jemu oddělil tu stranu, pokudž Labe řeka dělí, na puol noci a sobě nechal strany polední a tak se spolu pokojně snášeli. Neb Vladislav od toho času nic bez vuole a raddy Bořivojovy nečinil. R. t. Vladislav vyrozuměv, co jest se dálo při té bitvě, kteráž se stala mezi Čechy a Uhry na pomezí Uherském a Moravském, poslal posly své věrné k králi Štěpánovi, aby mu dal zprávu, že se jest tu nestala žádná neupřímnost s strany Vladislavovy ani jeho Čechův,, ale že nějaký Uher, jménem Sok, dával zprávu před ním o krá- li, že by měl tu lstivě přijeti a Uhrům svým že jest rozkázal, když on jme Vladislava, hned aby Pokoj mezi kní- žaty. 1 = téměř. — 2 Tisk Cžechum omylem.

Strana 72
ſ V. HAJEK, KRONIKA, R. 1117—1118. Sok pro- svú lež koňmi roztržen. Čechy napořád mordovali. A skrze tu jeho zprá- vu Čechové se v odění připravili. Král vyslyšav posly, řekl: »Však jest týž Sok mluvil přede mnú, že má o tom dobrú vědomost, že kníže Český na tom se postavil, aby mne jal a Čechové na ubezpečené, mé Uhry že mají na ten čas nenadále udeřiti a všecky je zmordovati. Již jsem tomu teprv z této vaší zprávy vyrozuměl, že jest ten nešlechetník svau křivú řečí Uhry a Čechy straubil v hromadu. Protož chci já jemu hned před vámi učiniti slušnau odplatu.« I roz- kázal jej hned jíti a při přítomnosti posluov Vla- dislavových kázal pana Soka čtyřmi koňmi na čtyři kusy roztrhnúti. Vladislavovi pak rozkázal pověděti, tak jakž jest prvé roku předešlého u Olšeně, v stanu na tom zůstal, že chce ještě tomu dosti činiti a přá- telství s ním a pokoj až do smrti zachovati. Dav posluom hojné dary, poctivě je až z své země vyprovoditi rozkázal. 165v Povodeň a vichřice v Praze.) (R. 1118) L. 1118. měsíce září v České zemi velicí dešťo- vé pršali a z toho přišel veliký povodeň, tak že se někteří domnívali, že od potopy Noe taková vy- 1 = nic zlého netušící. — 2 Míní se řeka Olsava.

Strana 73
POVODNÉ A VICHRICE V CECHACH. 73 sokost vody v těch místech nebyla. Neb řeka Vhltava byla se tak velmi vodami rozhojnila, že mnoho domuo i kosteluov, kteříž blízko při řece byli, pobrala a s sebau ven z země nesla. Neb ač někdy také před tím veliká voda u Prahy bajvala, tak že podlah neb mostnic na Pražském mostě na ten čas, dřevěném dosáhala, ale tato více než šesti loktuov byla nad podlahú. Mnohým také domuom v městech Pražských učinila velikú škodu. T. 1. byla veliká nevole mezi králem Uher- ským Štěpánem a bratrem jeho, kterýž slúl Almus. Král uznamenav, žeby bratr jeho chtěl jej netoliko s královské stolice ssaditi, ale i při- praviti o jeho život, kázal jej jíti a když se ty všecky věci naň dostatečně skrze svědky ukázaly, kázal jej horkým a skvúcím železem oslepiti. Král Uherský bratra dal oslepiti. L. 1119. srpna měsíce, ve čtvrtek před sv. Ja- (R. 1119) kubem, apoštolem Božím, blízko k večeru přišel tak veliký a náhlý vítr od polední strany, kterýž velmi velikú škodu okolo Prahy i v Praze učinil, že se tomu lidé velmi divili. Na Vyšehradě jednu zeď tlustú a dosti pevnú, kteráž byla uprostřed mezi jinými dvěma, převrhl a z kořen vyvrátil; přední i zadní celá ostala. Puol paláce knížecího se obořilo, kamení toliko tu zuostalo a dříví se pryč povětřím rozneslo. Lesy, kteréž týž vítr za- chvátil, též i štěpí z kořen vyvracel a zlámal. Vítr v Pra- ze a okolo Prahy.

Strana 74
ſ4 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1119—1120. (Zakládání klášterů v Čechách.) Klášter Velímov- Skýa T. 1. založen jest klášter Vylémovský rozkáza- ním Vladislava knížete a to na žádost i pomoc dvú panuov znamenitých, Vyléma a Heřmana, a ti jsú byli hrabata z Zultzpachu, kteříž znamenitě naň nakládali a jej nadali bohatě a potom tu také jsú pohřbeni. Král Je- ruzalem- ský. R. t. také Balduinus de Burgo, jenž byl rodem z Franské země, ten od křesťanuov jest zvolen a učiněn králem Jeruzalemským. A byl muž velmi dobrý, nábožný i válečný; ač Saracenové a Tur- ci časté harce činili okolo Jeruzaléma, ale on jako muž statečný s svými křesťany snažně jím odpíral. A ten byl již král třetí po dobytí od kře- sťanóv Jeruzaléma. 166r Templáři svůj po- čátek vzali. L. 1120. byli sú v Jeruzalémě nějací rytíři a ti měli svuoj byt nedaleko od chrámu a hrobu Božího a slauli Templáři, a ti se počali tu za Ge- lasia papeže. Křesťané, kteříž na paut k Hrobu Božímu chodili, veliké pohodlé od nich měli, a to v tom, ač křesťané Jeruzalém držali, však Sarace- nové a jiní rozliční pohané mnohé škody okolo Jeruzaléma činili a běhajíce po té Syrské zemi, laupili i mordovali křesťany a zvláště lidi cizo- krajné a pautníky. Protož oni Templáři mocnau (R. 1120) Tak tisk omylem m. Vylémovský.

Strana 75
TEMPLARI A JOHANITÉ. 75 rukau pautníky, jim svatá místa ukazujíc, vodili a pautníci jich taková dobrodíní po všech kře- sťanských zeměch rozhlašovali a jim z rozličných zemí veliké a rozličné dary pautníci nosili. Ač jich při počátku malý počet byl, však v krátkém času brzo se rozmohli. Jednomu z nich poddáni byli a tomu říkali mistr. Boje mnohé a časté mi- vali a jednak, vždycky na Saraceních a Turcích boj obdržovali. To vida Honorius papež řád jim způsobil a aby v bílých pláštích chodili, rozkázal. Po tom Eugenius červený kříž jim na bílý plášť přidal. Sv. Bernart opat jim řeholu složil. T. 1. začal se řád rytířův těch, kteříž slovú sv. Jana Jeruzalemští, jinak Johanité, a ti se zpra- vují řeholú sv. Augustina a užívají oděvu černé- ho světským neb lajkovským obyčejem, kříž bílý toliko majíce na prsech. A těm uloženo jest osob- ně s nepřátely víry sv. křesťanské bojovati a jich najznamenitější místo bylo na ostrově, jenž slove Rodis,, neb oni všickni najvyššímu mistru Rodi- Křižovníci Sv. Jana. skému poddáni sú a jemu ze všech zemí křesťan- ských, kdež sú koli, plat povinni sú platiti. Na tento čas, ač sú na tom ostrově od Turkův pře- moženi a odtuď vytištěni, však proto mistr jich, jsa v Tripoli, velikú škodu Turkům na moři či- = téměř. — 2 = starý Rhodos; v XVI. stol. česky Rodýz, Rodýzský atp.

Strana 76
ſO V. HAJEK, KRONIKA, R. 1120—1122. nil a zvláště na té cestě, po kteréž se mají obyčej Turci plaviti, od Konstantinopole mimo Rodis k Jeruzalemu. R. t. také vznikla opět veliká ruoznice a nevole mezi Vladislavem a Bořivojem. A to všecko dálo se puovodem lidí těch lstivých Vršovcův, tak že nešťasný Bořivoj musil opět ven z země České ujeti. (Hrady Donín a Podivín.) (R. 1121) Obilé nedostatek a hlad. L. 1121. Od slavnosti sv. Pavla na víru obrá- cení žádný dešt v České zemi nepršal až do slav- nosti sv. Víta. Od slavnosti sv. Víta jednak, usta- vičně pršalo. Najprv pro veliké sucho ruosti obilé nemohlo a co vzrostlo, toho potom pro veliké mokro nemohli lidé skliditi a tak z toho byl veli- ký nedostatek chleba, až z toho lidé hladem mříti počali. Hrad Donín. T. 1. mezi císařem Jindřichem a Vladislavem knížetem skrze přátely bylo jednáno přátelsky o hrad Donín, aby zase knížeti Ceskému byl na- vrácen. Císaři se ovšem toho nezdálo učiniti, ale- raddy císařské k tomu radily, pravíce: »Milosti- vý císaři, však vám ten hrad není k žádné potřebě a kdyžkoli bude chtíti, kníže České jeho dobude a jej obdrží«. I odpověděl císař: »Poněvadž mě 1 = téměř.

Strana 77
HRADY NA HRANICÍCH ČESKÝCH. Tí za to kníže České žádá přátelsky, chci to učiniti«. A tak jest zase přišel ten hrad v ruce a v moc knížete Českého./ T. r. hned Vladislav kázal ten hrad Donin opraviti a zase vystavěti, též i pod ním to měste- čko aby opraveno bylo i ohrazeno dostatečně. Kázal také i druhý hrad opraviti, kterýž leží nad řekau, jenž Zvratka slove, jménem Podivín. R. t. také vešli sú tajně Němci od strany puol- noční do České země a nedaleko od jedné vsi, jenž slula Bělá, na jedné velmi vysoké hoře hrad sobě postavili. To uslyšav Vladislav, sebral lid Český a táhl na ně bez křikův; a tajně přišli Čechové až ke zdem toho hradu. Němci uzřevše je, brániti se počali, střílejíce z lučišť a kamením se zdí há- zejíce, a v tom dva znamenitá rytíře ranili, totiž Oldřicha, syna Vicemilova, a Olena, syna Boršo- va. Však Němci sú přemoženi a zjímáni a by byl Albrecht hrabě tak rychle nepřijel a tak snažně za ně neprosil, byl by Vladislav kníže všecky v tom lese zvěsiti dal. 166v Hrad Podivín. ☞ (Nový biskup Menhart.) L. 1122. Heřman, biskup Pražský devátý, (R. 1122) umřel. Ten byl muž dobrý a spravedlivý a nad míru milosrdný, neb velmi mnoho chudých míval na každý den u svého dvoru, netoliko obecných žebrákův, ale i chudých řemeslníkův, kterýmž Biskup Heřman umřel.

Strana 78
I V. HAJEK, KRONIKA, R. 1122—1123. Biskup Maynhard volen. pro odplatu Boží mnohé činil pomoci a kostel Pražský zpravoval dvamezcítma, let, a byl za něho velmi dobrý řád v kostele též i v kněžích i ve všem jeho biskupství. T. 1. vína a medu byla veliká hojnost, žita a pšenice dosti, potom zima teplá byla tak, že dru- hého roku žádného chovaného, ledu nebylo. R. t. Vladislav kníže, povolav starších vladyk a kněžstva, před nimi přede všemi za biskupa vyhlásil Maynharda, Němce velmi chytrého. Kně- žís a vladyky to slyšíce poodstaupili na stranu a poradivše se, rozkázali Mírkovi Všeborskému. obecnú potřebu před knížetem oznámiti. Kterýž tu stoje před ním na síni domu biskupova, řekl: »Ctný kníže, tvoji poddaní tak duchovní jako světští toto sú tobě poručili pověděti, že to tvému duostojenství knížetskému nenáleží, aby ty měl osobám duchovním, také i světským, biskupa ustanovovati. Druhé, že tento není Čech přiroze- ný, ale Němec, a oni se všickni ještě za dnuov krále Vratislava zavázali i zapsali, aby žádného na ten auřad biskupství Českého nebrali Němce.« Kníže vyslyšav to, co se mluví, odpověďal: »Po- něvadž sem já jeho volil, vy jej míti musíte; pakli ho kto míti nechce, ohlas se obvláštně«. A když = 22. — 2 = nakládaného (v sklepích). — 3 Tisk knieže omylem. — 4 Jméno osoby i celá příhoda výmysl Hájkův (podle příhody s Lancem). 1

Strana 79
SPORY PANSTVA S KNIŽETEM. 79 se žádný neohlásil, řekl Mírkovi: »Kdo jest tobě poručil mluviti, nechť tě z mých rukú vysvobodí«. I vzkřikli všickni: »Necheme Němce! Nechome Němce!« Kníže, nemoha se konce toho křičení dočekati, odšel pojav Menharda za ruku. Po ně- kterém pak dni kníže pěknými slovy najprv na- mluvil kanovníky a po tom vladyky některé zna- menitější, tak že sú toho Němce, ač neradi, za biskupa přijíti musili. Domácí různice.) L. 1123. opět nová vzešla nevole mezi knížaty, (R. 1123) neb Vladislav z ponuknutí některých Vršovských Nevole me- zi kníže- rozlítiv se hněvem proti Soběslavovi, sebrav voj- tem skrze sko, táhl naň tak silně, až on před ním s svými Vršovce. se všemi z Moravy postúpiti, musil. I rozdělil Vla- dislav Moravskú zemi, jeden díl dal Kunradovi, synu Litoltovu a druſhý díl, kterýž měl někdy Oldřich, bratr Litoltuov, dal Ottovi, bratru Sva- toplukovu. Soběslav pak, aby se uvaroval hněvu bratra svého, jel k císaři do Mohuče, jeho žádaje, aby mohl zase mocí císařskú k svému dědictví býti navrácen. Ale však jest tam málo zjednal proto, neb neměl peněz. I obrátil se do Srb a tu při Vigbertovi zuostal za šest měsícuov, potom měsíce listopadu jel do Polsky, kteréhožto kníže 1671 1 = ustoupiti.

Strana 80
SU V. HAJEK, KRONIKA, R. 1124. Boleslav vděčně a milostivě přijal. Manželka pak Soběslavova, nevědúci co činiti, jela do Uher k králi Štěpánovi, otci svému, a on jí jako dceru přijal přívětivě. T. 1. času postního divná (jednak, po všem světě) ukazovala se znamení na nebi, neb zdálo se někdy, že hvězdy jako dešť prší na zemi. Obilé, ozimi i jeří byla veliká hojnost, ale časem letním kraupy na mnohých místech uškodily. Kníže Bořivoj umřel. Kosti Po- divnovy. L. 1124. Po mnohých nesnázech a rozličných tesknostech v království Uherském kníže Boři- voj umřel a tělo jeho do Čech přivezeno a s ve- likú poctivostí i s pláčem lidu v kostele sv. Víta na Hradě Pražském v kaple sv. Martina biskupa pochováno., T. 1. Meynhart biskup mezi jinými svátostmi v sakrystě nalezl v truhle jedné kosti Podivnovy, kterýž byl někdy služebník i tovaryš v mnohých utrpeních sv. Vácslava, jakož o něm mnoho psá- no stojí v životě sv. Vácslava, neb jakž se čte, že tělo jeho vedle hrobu pána jeho, sv. Vácslava, bylo položeno. Potom pak Severus, VI. biskup Pražský, kázal byl rozšířiti kaplu sv. Vácslava, a když krunfešty, kopali, vybrali sú kosti Po- divnovy a v sakrystě je poctivě položili. A Meyn- hart kázal je položiti s truhlau do země mezi ol- (R. 1124) = téměř. — 2 Týž obrázek k r. 1093. — 3 = základy.

Strana 81
SMRT BORIVOJE V UHRACH. 81 tářem sv. Mikuláše a hrobem Gebharta, jinak Jaromíra biskupa. (Příhody Soběslavovy.) R. t. císař Jindřich rozeslal listy své ke všem svým knížatuom, jim přísně přikazuje, aby vší zanechajíce výmluvy, k němu ke dni uloženému do Pomberka, přijeli. Soběslav uslyšav o tom, hned pospíšil a jel k Lotaryovi, Saskému knížeti, maje tu naději, že skrze jeho přímluvu před cí- sařem a císařským rozkázaním že k milosti bratra svého navrácen bude. Lotaryus z hodných příčin (tak jakž on pravil) že se nemuož k císaři vypraviti, poslal orátora, svého s Soběslavem k císaři. Kterýž uhlédav čas příhodný, stoje před císařem a přede všemi knížaty, mluvil tato slova: »Královské moci a císařské velebnosti náležitá jest věc křivdu trpícímu pomoc učiniti milostivě, a toho, jenž jí činí, trestati a nad ním zjevnú uči- niti pomstu. A tím Vaše Císařská Velebnost ji- ným všem učiní příklad, když tomuto dobrému muži a knížeti (ukázav na Soběslava) v jeho spravedlivosti učiní pomoc, s bratrem jeho Vla- dislavem, kterýž teď, přítomný stojí, jej smíří a při tom, což jest jemu Soběslavovi náležitého on Vladislav odjal, to aby jemu zase navrátil Tvé 167v 1 = Bamberg. — 2 = vyslance. = zde, tuto. Kronika III. 6

Strana 82
GZ. V. HAJEK, KRONIKA, R. 1124. Císař se rozhněval na Lota- rya. Velebnosti rozkázaním, za to Vaší Milosti Císař- ské Lotarius, Saský kníže, skrze mne prosí.« To slyše císař, velmi se rozhněval a pohleďav na všecky okolo sebe i řekl: »Slyšíte všickni. čeho se tento domlúvá na císaři, žádaje od. Lo- tarya, abych cizí věci pomstil a křivdy. Proč bych prve své křivdy nepomstil, kteráž mi se od něho děje, a to v tom, že on Lotaryus, maje ode mne- rozkázaní i přikázaní, aby se zde spolu s vámi přede mnú postavil, toho jest neučinil a mé roz- kázaní lehce vážil a je potupil. Protož vás žá- dám a věřím, že to učiníte všickni: hned po slavnosti sv. Jakuba apoštola pojmúce své rytíře, že za mnú potáhnete vojensky a v Sasích že se zbrojně nalézti dáte.« (Dobrodružství posla Soběslavova.) Vida pak Soběslav, že jest tu málo zjednal, a že štěstí pomáhá více bratru jeho Vladislavovi než jemu, obrátil se do Srb k Jindřichovi, synu Vigbertovu, sestřenci svému, aby jeho potěšil pro smrt Vigberta otce jeho, kterýž byl nedávno umřel. A když tam přijel, málo po některém dni odtud vypravil k Boleslavovi, knížeti Polskému, svého věrného rytíře, p. Štěpána (kterýž byl jeho 1 = jménem, na místo.

Strana 83
SOBĚSLAV ODMITNUT CISAREM. 83 milostník, neb vždycky on jeho věci věrně a prá- vě jednal), dav jemu některé své služebníky, aby s nimi jeli poctivě. Pan Štěpán, jeda skrze les, kterýž jest mezi Polskú a Slezskú zemí nedaleko města Hlohova, i vyjel s svými se všemi mezi lotry a laupežníky, kteříži uhlédavše je poslali k nim z daleka řkúce: »Cheme nad vámi lítost učiniti a vaše zachovati životy, protož jděte svú cestau, kam jíti máte, ale koní a což při sobě máte, toho nám tu ne- chajte; neb poněvadž vás málo a nás mnoho jest, nás nebudete moci přemoci ani z rukú našich utéci.« Štěpán odpověděl: »Maličko nám popřejte času, až bychom se tuto a na tomto místě o to mohli poraditi.« A když sú jim dali prodlení a ti dva, kteří k nim posláni byli, poodstaupili na stranu, řekl Štěpán k svým Čechům: »Nuže milí bratří a tovaryši, již jest tuto rady potřebí. Dajte radu, co máme činiti. Tuto sme nenadále vjeli mezi tyto laupežníky a jest jich, jakž já mohu porozuměti, nemalý počet; neb hle hyn, před vá- mi nemalý hauf jich stojí a znamení, ještě větší, jakž pak sami vidíte, a co jich jest po stranách, těch ještě nevidíme; jistě těžké nám jest ujíti z rukau jejich. Tito od nich k nám poslaní praví, abychom ssedali s koní jim tu všeho nechajíce, Posel vjel mezi lau- pežníky. 1 Tisk kteryž omylem. — 2 = tuto.3 = stopa.

Strana 84
84 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1124. / 168r abychom prázdní odešli, tak že naše hrdla budú zachována. Já se jistě domnívám, jakž to učiní- me, že hned zamordováni budeme, a když se to nám od nich stane, kto bude tyto naše mordéře z křivdy nám učiněné a z nezdržení slibu viniti? A pakli nás zjímají, bezpochyby že nás dadí do těžkého vězení aneb snad v věčnú službu pro- dadí, že budeme naříkati a litovati, že jsme radějí nezemřeli. A byl i to se všecko tak (jakž oni nám slibují) stalo, nebude slušné ani hodné, aby kto dobrý/ nám dal kus chleba, proto že sme se dali ustrašiti, a pro jich slova že jsme se nesměli, brániti, budem za rozprávku a za posměch všem lidem.« To slyšíce všickni řekli sú: »Raději chcme zemříti — takéť z nich některý s námi umříti musí!« I byl jest mezi nimi jeden kněz jménem Dobroslav, kaplan p. Štěpánuov, i řekl k němu p. Štěpán: »Kaplane milý, bylo by dobře aby nám se také pomohl brániti a těchto nešle- chetných pohanuov bíti; ale vidí nám se býti uži- tečněji a slušněji, poněvadž si dnes svatú mši slaužil, aby tvá krev nebyla vylitá dnes na zemi. Protož tobě přikazuji, aby se nebránil, ale jakž my se počnem brániti, aby hned pryč běžal. A my dnešní den a v tuto hodinu P. Bohu našemu a tobě své duše poručíme, ty živ sa aby se za nás = kdyby. — 2 = se neodvážili.

Strana 85
PŘÍHODA POSLA ŠTĚPÁNA. D5 modlil jeho sv. milosti.« To vidúce ti lotří po- hanští, že se chtí brániti, hned se na ně obořili, ale oni se jim bránili velmi statečně. Kněz pak maje meč, taul a lučiště, vzav kuoň na ostruhy, rychle pryč pospíšil. Vida jeden z těch lotrův, že utíká a zbroje že na sobě nemá, za ním rychle pospíšil; a on vida že nemůž utéci, zase obrátiv se rychle, hned koni jeho v čelo střelku vstřelil. Kterýž když spadl a lotr ten také rychle vstáti nemohl, kněz sskočiv s koně, vytáhl svuoj meč hlavu jemu sraubil a vsedl na svuoj kuoň, což mohl najrychleji běžal k městu Hlohovu a tu auředníku města toho, jménem Vojslavovi, co se stalo, oznámil, kterýž bez me- škání svolav lid, na to místo, kdež se ta bitva stala, pospíšil. A kněz veda jej i ten lid, aby to místo ukázal, napřed jel a najprv na to místo přijel, kdež ten, kterýž jej honil, bez hlavy ležal. Potom nalezli sú Štěpána, an v potoce, kterýž Bobr slove, na nějakém roždí napoly mrtvý leží, neb ti lotři vidúce, že jest [z]jich mnoho zraně- ných i zbitých, rozhněvavše se, a mnějíce že jest mrtvý, jej sú (aby se nad mrtvým pomstili) uvrhli do potoka. Kteréhož Vojslav auředník, muž velmi lítostivý, vzíti rozkázal i jiné všecky pobrati zraněné, napoly mrtvé i zbité a do města je dovézti. Zbité rozkázal pohřebiti a zraněné dal hojiti. P. Štěpán, muž velmi statečný, třetí den Kněz za- střelíl lau- pežníka.

Strana 86
SD V. HAJEK, KRONIKA, R. 1124. umřel. Soběslav pak znamenav, že má přílišné veliké neštěstí, a že se nic po jeho vuoli nevede, zuostal tu u syna Vigbertova a jej jako sestřence a mládence zpravoval.1 (Dcera kn. Vladislava dána p. z Choustníka.) T. 1. byl ještě pán jeden Český, jenž byl mezi hrabaty neb pány Českými velmi znamenitý a starožitného rodu, někdy od Hynchvoje pošlý; a Hynchvoj byl za dnuov knížete Přemysla velmi vzácný, vnuk Storohuov, hraběte Charvatského (kterýžto Storoh někdy byl přijel s knížaty Če- chem a Lechem bratřími do této krajiny, jemužto bylo jméno Frydrych Chaustnický. Ten před- stúpiv před kníže Vladislava, nízko se poklonil. I řekl kníže: »Slavný muži Frydryše, jaká jest tvá potřeba?« Odpověděl: »Žádná jiná než ta, abych na obličej pána mého pohleděl a zdraví se jeho radoval.« I řekl kníže: »Poněvadž zdraví mému se raduješ, znám, že mi dobrého přeješ, a pro tvú přízeň a lásku, kterúž máš ke mně, zač mě koli mně možného požádáš, chci pro tě rád učiniti.« Odpověděl Frydrych: »Ctný kníže, kdy- bych já pak požádal, ježto by bylo možné, a ty by řekl, že není slušné?« Kníže zasmáv se řekl: »Po- žadaj hned v tuto hodinu, at slyším.« Frydrych i V celku vyprávěno věrně podle Kosmy.

Strana 87
DCERA KNIŽECI PROVDANA. 87 pomlčav malau chvíli řekl: »Prosím tebe, milý kníže, učiň tak dobře, neb jest to tobě slušné i možné učiniti; daj mi pannu Svatavu, tvú dceru, za manželku.« Kníže Vladislav jako by se ulekl, pohleďav na všecky jiné pány a rytíře okolo sebe stojíce řekl: »Co se vám zdá? Co sem řekl, to sem řekl.« Frydrych velmi nízko až na jedno koleno před ním učiniv poklonu, poděko- val. Kníže pohledav na biskupa řekl: »Kníže Maynharde, kaž přinésti oděv kostelní a potvrd Frydrycha s mú dcerú Svatavú k sv. manžel- ství.« Tu hned přivedena jest na rozkaz knížete Vladislava krásná panna Svatava a kníže ujav ji za ruku řekl: »Dlúho si slaula dcera Vladisla- vova, již budeš slúti manželka Frydrychova« a dal jí Frydrychovi do jeho ruky. A biskup, dav jim požehnání, k manželství sv. jich potvrdil.1 Kníže svú dceru dal za pána z Chaust- níka. 168v (O židu na Ujezdě.) R. t. přihodilo se: byl jeden žid velmi bo- hatý, kterýž měl svůj duom v Praze na Aujezdě slavně vystavený, a ten žid byl v věcech čaroděj- ných nad jiné dospělý, neb někteří o něm píší, že jest měl ducha služebného, a ten že byl se často- Žid na Aujezdě. 1 Podle Novotného Dějin II., 552 byl to hrabě Fried- rich z Bogenu, Bavor.

Strana 88
SS V. HAJEK, KRONIKA, R. 1124. Židovská škola na Újezdě. krát ukazoval, an před ním a někdy vedlé něho v lidském zpuosobu aneb tvářnosti stojí a jedná jeho věci jsa jemu pomocníkem. I pozdvihl se žid ten velmi v své pajše a knížete Vladislava se přidržal a za ním blízko před jinými pány chodil. Když někdy kníže za stolem seďal, žid od něho najblíže stával a toho, aby najbližší knížete stál, velmi pilen byl. Vida proto, že jest žid, že v knížecí raddě s jinými křesťany býti nemůže, to velmi těžce nesl, neb všecka slova i skutkové knížecí jeho tajni nebyli, krom toho, co se dálo a jednalo v tajné raddě. Jednoho času přistúpiv k knížeti, oznámil jemu, že se chce dáti křtíti, žádaje jeho, aby je- mu kmotrem byl, a při tom že chce knížeti i všemu dvoru jeho veliké hody učiniti. Vladi- slav na žádost jeho to učinil, žádaje biskupa, aby jeho pokřtil. Také že jest měl svú zvláštní školu, tu kdež jest nyní klášter sv. Marie Magdalenské na Aujezdě, že z ní chce kaplu křesťanskú uči- niti, aby jemu jí ve jméno sv. Marie Magdaleny posvětil. To pokřtění a slavné hodování stalo se na den sv. Jakuba apoštola. Protož dáno jemu jmé- no Jakub Apella, jako by řekl bez kuože aneb obřezaný. Ten již jsa křesťanem učiněn, v svém zboží a v svých čarách kauzedlných daufání 1 = bohatství.

Strana 89
O ŽIDU NA UJEZDĚ. 89 maje, počal ještě více před jinými pány Českými předčiti a u knížete na ně tajně sočiti, vymyšle nými řečmi je omlúvaje, (skrze to chtě knížeti prvním rádcí býti) a již byl počal svú chytrú raddú židy vzdělávati a křesťany kaziti. Křesťan- sky skutky na oko před křesťany činil, ale židov- ský nevěry z srdce nevypustil. V neděli sv. mno- hými se věcmi zaneprazdňoval a v sobotu světil, v pátek i v sobotu masso jídal a tak oba zákony zachovával. Taková věc když byla naň dosta- tečně usvěčena, páni jej měli v ošklivosti a do raddy knížeci nikoli jeho nechtěli připustiti, a on se z toho velmi rozhněval. A po svém pokřtě- ní ještě roku nedočekav, jedné noci všed do své kaply, oltář od biskupa posvěcený rozbořil, a svátosti, kteréž tam biskup vložil, vzav, do svého záchodu vhodil. Takového ruhače a posměvače sv. víry křesťanské kníže Božským a biskupovým i některých panův ponuknutím jíti kázal, a dal do tvrdého vězení vsaditi. Kterýž když se těch i jiných mnohých nešlechetností vyznal, na den sv. Marie Mgd. (= 22. VII.) poslav své služeb- níky, kázal jeho statek pobrati a do své vnésti pokladnice. Ach, kterak tu velmi mnoho mimo všecku lidskú naději mamony nepravosti nalezeno a do komory knížecí s podivením vloženo! Žid křtěný nešlechet- ný. 1 = pomlouvaje.

Strana 90
D V. HAJEK, KRONIKA, R. 1124—1125. Židé co měli u sebe zastaveno, to kníže vy- platil. Jiní pak židé, jeho spolutovaryši v nešle- chetnosti, rozličně sem i tam běhajíce, raddám knížecím i knížeti rozličné a znamenité dary za jeho vysvobození nosili, obávajíce se, aby mučen nebyl a kníže aby jemu hlavu stíti nekázal, se- brali s sebe summu a knížeti dali 3000 hřiven stříbra a 100 hřiven zlatta. To kníže od nich přijav, lotra pustiti a ven z země vyhnati rozká- zal. A což kto koli z křesťanuov mezi židy v zá- stavě měl, všecko to kníže z té summy kázal vy- platiti a chudině navrátiti, přikázav, aby více žádný z křesťanův ničímž židům neslaužil ani jim jakého pohodlé činil. Léta téhož bylo zatmění slunce celého, z toho potom byl veliký mor, krav, sviní a jiných hovad i včel mnoho zemřelo a byl veliký nedostatek medu, ozim i jeř velmi zhynula, hrachu a prosa byla hojnost. / 1691 (Smíření knížecích bratří.) T. r. Vladislav v jedné vsi nedaleko od hra- du Křivokladu, jíž říkají Stbečno, maje tu s svý- mi služebníky zvláštní rozkoš a hodování, upadl v těžkú nemoc. I rozkázal se hned odtud vézti na Vyšehrad a tu zůstal a v té nemoci dlúho trval. — (R. 1125) L. 1125. Soběslav uslyšav, že by bratr jeho ne- mocen byl, radu o to, co má činiti, učiniv s přá-

Strana 91
NEMOC VLADISLAVOVA. 9I tely, snad vnuknutím Božím z Srb do Čech se vším svým lidem se obrátil a položil se v jednom lese nočním časem tajně nedaleko od Břevňova. Chtěli tomu ovšem někteří, že by v té věci s některými pány znamenitějšími měl tajné sroz- umění, neb jakž se tu položil, žádnému žádné škody nečinil, než sem i tam jezdě, po páních a rytířích přízně hledal. Všickni zajisté Čechové, tak duchovní jako světští jej milovali, a jemu, aby po Vladislavovi byl zprávcí země a knížetem jich, přáli. Sama toliko kněžna, manželka Vladi- slavova, a některý malý počet s ní přidržali se Otty, jeho za kníže míti žádajíce. Vladislav pak kníže den ode dne vždycky v své nemoci větší a větší nedostatek trpěl. Páni a rytířstvo v ten čas jako ryby v kalné vodě po- čali se búřiti a jedni druhým činiti škody. V tom pak stará kněžna Svátava, matka Vladislava kní- žete, jsúc napomenuta od přátel Soběslavových, šla, aby navštívila syna svého. Kteráž všedši i řekla k němu: »P. Buoh dajž tobě zdraví vedlé své vuole a mé dobré žádosti. Matka tvá poně- vadž jsem a k tvým pokorně přistúpila jsem no- hám, prosím za bratra tvého Soběslava, neoslyšuj mne, poněvadž nic nežádám proti P. Bohu, ani proti řádu a právu, ale což P. Bohu vděčného i lidem příjemného jest. Rozpomeň se, milý synu, že jest P. Buoh přikázal: »Cti otce tvého i matku Kněžna Svatava syny smí- řila.

Strana 92
Va V. HAJEK, KRONIKA, R. 1125. tvú«. Protož prosím, neoslyšuj mne, a mé již svraskalé nezahanbuj tváři, neb jsem z vuole všeho národu Českého před tě předstúpila. Mně jsú to poručili mluviti a jednati proto, neb znaji, že jsem tvá i jeho matka, a vás oba že sem v svém životě nosila. Znám, že již brzy umříti musím. Dajž mi to milý P. Buoh, abych prve mé oba syny na knížetství Českého stolici seděti vi- děla, než bych umřela.« A to pověděvší před ním slzavě plakala, a tím i syna svého k pláči vzbu- dila. Kterýž jí odpověděl: »Matko milá, však znáš, žeť nejsem z oceli, ani z najtvrdšího skře- mene narozen, sem tělo z těla tvého a kost z kostí tvých, nemohuť toho z mého vlastního přirození nikterakž učiniti, abych tvé slušné žádosti neměl uslyšeti, neb jsú se má střeva ve mně pohnula proti bratru mému, musím to, zač žádáš, učiniti a pro tvú tuto snážnú a spraved- livú žádost rád učiním. A cožkoli žádáš a míti chceš, to všecko at se tak stane!« (Smrt Vladislavova.) Při tom času přijel do Prahy biskup Pamber- ského, kostela a Otta, rytíř Krystuov statečný, kteříž toho času byli přemohli v Pomeraný, po- 1 = Bamberského. — 2 = Pomořansko.

Strana 93
SMRT KNIŽ. VLADISLAVA. 93 hany a k víře Krystově je přivedli. Všel jest bi- skup ten, aby navštívil Vladislava, již velmi ne- mocí utrápeného. Kníže vida jej, byl toho velmi vděčen a chtěl hned svú duši P. Bohu a jemu po- ručiti. I řekl biskup: »Milý kníže, chci tu práci rád na se přijíti, měj maličké strpení.« A to pro- to učinil, neb nechtěl v cizí žeň svého vpustiti srpu. I poslav rychle k Maynhardovi, biskupu kostela Pražského, od něho žádal v tom povo- lení a Maynhard hned to rád a vděčně učinil. Tu kníže Vladislav, znamenav se znamením kříže sv., P. Bohu a tomu biskupu s velikým ná- boženstvím svých se vyznával hříchuov. I pově- děl k němu biskup: »Synu milý, nikoli já tebe z tohoto svazku auřadem mým hříchuov nemohu rozvázati, leč prvé všecken hněv, kterýž máš proti bratru svému, z svého vypustíš srdce.« Kníže hned tak učinil a bratru všecko od- pustil milostivě. Biskup předřečený péči o jeho duši poručiv Maynhardovi, biskupu Pražskému, odjel, pospíchaje, aby k slavnosti velikého, čtvrt- ku domuov přijel. Již se to zjevně dálo, co se prve o Soběslava tajně puosobilo. To když uznal Otta, kníže Mo- ravský, kterýž jako ustavičně při Vladislavovi byl, obávaje se, aby snad i jat nebyl, truchliv jsa, / 169v 1 = zeleného.

Strana 94
9 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1125. Kníže Vladislav umřel. obrátil se do Moravy. Vladislav a Soběslav bratří vešli jsau v pokoj a smířili jse křesťansky v stře- du po květné neděli.. A Vladislav umřel po slav- nosti velikonoční, druhau neděli, kteráž slove „Misericordia', a pochován v kostele P. Marie v Kladrubech, kterýžto on sám ke cti P. Bohu a P. Marii založil a opata i mnichy tu zákona sv. Benedykta uvésti kázal a velmi bohatě nadal. Po jehožto smrti zůstali jsú tři synové, Vladislav. kterýž potom byl také králem druhým koruno- vaným v České zemi, Jindřich a Teobald. Kníže Soběslav volen. (Nastoupení Soběslavovo. Válka s Němci.) R. t. také, hned po smrti Vladislavově, měsíce máje, bratr jeho mladší Soběslav, s velikau vděč- ností všech Čechuov na stolici Českého knížet- ství jest posazen. A toho celého roku byl pokoj v České zemi, ježto se tomu všickni divili, a to proto, neb málo před tím Otta kníže původem některých Čechuov byl se velikau přísahau zavá- zal, že od Vyšehradu nepojede, leč prvé knížet- ské stolice dosáhne anebo tu konec života vezme. Soběslav, ač o tom dobrau vědomost měl, však proto jako milostivý a pokojný kníže všecko to pominul. 1701 1 V orig. týž obrázek pohřbu jako v díle I. na l. 2. — = 12. dubna 1125.

Strana 95
SOBĚSLAV KNÍŽETEM. 95 Aa — n — a I.A T. 1. června měsíce, v středu po slavnosti Du- cha sv., spadl veliký sníh a zvláště při horách v České zemi, že se bylo čemu diviti. A při těch suchých dnech veliká zima byla, kteráž na štěpí a na vinnicech i na obilí učinila velikú škodu, tak že na mnohých místech štěpí vymrzlo a uschlo, neb tak velicí od středy až do neděle aneb slavnosti sv. Trojice mrazové byli, že na mno- hých místech a zvláště mezi horami menší potoci byli přemrzli, že se led, když naň člověk vstau- pil, neprovalil. Vše toho roku měsíce května Jindřich císař umřel a tu již kmen císařský zahynul, snad proto, že jest on otce svého v poctivosti neměl, neb jej byl jal a do vězení rozkázal vsaditi, a tam jej až Změna letního času. Císař Jin- dřich umřel.

Strana 96
U V. HAJEK, KRONIKA, R. 1126. do smrti držal; sám také bez dědicuov umřel a v Špayru pochován. Císařem učiněn Lotharyus. L. 1126 mezi volenci císařskými veliká roze- pře byla, kdo by císařem býti měl, neb jedni míti chtěli Lotarya, kníže z Sas, jiní Kunráda, Šváb- ské kníže, jiní Leopolda, margrabí Rakouského někteří pak Karla, hrabí z Flandrý, však větší počet volencuov volili jsú Lotharya. R. t. tak velmi ukrutná zima byla, že žádný z lidí takové nepamatoval. Neb mnoho lidí ukrut- ností zimy po cestách zemřelo. (R. 1126) (Bitva u Chlumce.) T. 1. Otta, kníže a zprávce Moravské země, maje v svém srdci velikú nechut z nepřízně, po- čal se velmi Soběslavovi protiviti. A Soběslav to znamenav i sebral vojsko lidu Českého a táhl naň do Moravy. A Otta před ním ujel a obrátil se k Lotaryovi předpověděnému, jeho za pomoc žádaje proti Soběslavovi strajci, knížeti České- mu. Lotaryus přemožen sa mnohými jeho pros- bami, brzo po volení na císařství chtě vítězitedlné jméno obdržeti, také žádostiv sa peněz a domní- vaje se, že z laupežuov v České zemi velmi bude obohacen, i vypravil veliká vojska do České ze- mě, kteráž jse položila blízko městečka, kteréž slove Chlumec, a Otta Moravský s druhé strany

Strana 97
VPÁD NÉMCU DO CECH. 97 téhož městečka. Soběslav maje zprávu o tom, hned bez odtahuov vojsko Čechuov sebrav a P. Bohu se poručiv, táhl proti Sasuom s velikau chtivostí. A v tom tažení měl sen, žeby sv. Voj- těch k němu přistúpil a jemu rozkázal, aby do toho boje vzat byl praporec otce jeho, kterýž jest schován v jedné díře v Vrbčanském kostele. So- běslav hned ráno vstav, poslal kaplana svého, ře- čeného Dobrovít, aby jel rychle a hledal tak, jakž jemu od muže sv. oznámeno. I nalezen jest ten praporec Slavníkuov a vy- zdvihli jej s velikau poctivostí. Když pak byl do vojska přinesen a roztažen, kázal jej kníže při- věsiti na kopí sv. Václava a ten aby držán byl uprostřed vojska vyzdvižený v rukau Dobrovíta kaplana toho času, když by se bitva dála. I vy- zdvižen jest vzhůru a když uzřel lid všecken štít zlatý a přeseň štrychy černé a u prostředku štrych bílý široký a na něm tři růže červené, vzkřikli sú všickni vysokým hlasem: »Hospodi- ne, pomiluj ný, Jezu Kryste pomiluj ný« a tak až do konce. Když se pak upokojili, slyšali sú hlučení v povětří, jako by v veliké zvony zvo- něno bylo. Viděli sú také, ano jeden velmi veli- ký vorel letali od vojska Českého a velmi křičel proti vojsku Německému. A když se 170v Praporec Otce Sv. Vojtěcha. Sv. Václav ukázal se Čechuom na bílém koni. 1 Tisk letal omylem. Kronika III.

Strana 98
8 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1126. již potkati měli Čechové s svými nepřátely, uzřeli sú milého sv. Vácslava, an stojí nad vojskem jich v povětří v bílém oděvu na bílém koni, an drží kopí v svých rukau, na jehožto konci byl praporec a na praporci znamení otce sv. Vojtě- cha. To vidúce všickni vzkřikli, jako usty jed- němi pravíce: »Buď nám dnešní den na pomoc, milý sv. Vácslave, kníže náš a Boží mučedlníče!« A v tom hned se s nepřáteli potkali a daufání majíce v P. Bohu a v svatých dědicích, statečně bojovali a ty Němce valem porazili. Neb zdálo se Čechuom, že sú se jím nic nebránili. Napo- sledy pak Lotharius s nemnohými svými k Ně- meckým horám pospíšil. Ta bitva se skonala v nešporní hodinu. I rozkázal Soběslav všem do stanuov a mezi vozy jíti a najprvé P. Bohu z to- ho vítězství aby jeden každý učinil děkování a všickni aby se pokrmem posilnili. Nazajtří pak, když slunce vycházeti počalo, rozkázal zbité zčí- sti a laupež s ních pobrati. I přineseny sú všecky věci do stanu knížete Soběslava a rovným dílem mezi bojovníky všecko to rozděleno. V tom boji zbito jest 500 Němcuov toliko znamenitějších, krom pavezníkuovi a jiných obecných lidí. Tu jest také zabit Otta, kníže předpověděný, jenž byl první původ, toho vojska Německého. Z Če- Kníže Otta zabit v boji. 1 = štítonošů. — 2 = vůdce nebo podnět.

Strana 99
VITÉZSTVÍ U CHLUMCE. 99 chuov pak toliko tři osoby v té bitvě zahynuly. I navrátil se Soběslav s svými Čechy s velikau kořistí a radostí do Prahy. (Smír knížat.) T. r. na biskupství Olomucké volen jest byl pořádně nějaký muž velmi učený a vtipný, jemuž bylo jméno Zdík, a od arcibiskupa Mohutského na to biskupství Moravské řádně posvěcen. A při tom jemu to jméno Zdík odjato a dáno jemu jméno Jindřich. L. t. Soběslav, kníže Český, a Štěpán, král Uherský, sjeli jsú se spolu nedaleko od Uherské- ho Brodu v malém počtu lidu a tu spolu v dobré lásce čtyři dni rokovali a pátý den davše sobě obapolně veliké dary a pokoj mezi sebú utvrdiv- še rozjeli se. A Soběslav navraceje se do Čech, na té cestě tu v Moravě jal Břetislava, syna Ol- dřichova, a dal jej na hrad Donín do vězení a po třech měsících kázal jej vézti odtuď na hrad Jaromír a tu kázal jeho pilně ostříhati. Kteréhož potom na přímluvu některých panuov a rytířuov rozkázal pustiti a zase aby se do Moravy navrá- til, jemu přikázal. T. r. Soběslav kázal opravovati zbořený hrad jménem Přimda a město Tachov, jenž bylo spá- leno, kázal také zase vystavěti. Rozkázal také Kníže Vratislav jat. Hrad Přimda, město Ta- chov, ko- stel sv. Jiří na Zřipě. Biskup Olomucký.

Strana 100
100 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1127—1128. kostel sv. Jiří, jenž byl rozbořený, na hoře, kteráž slove Zříp, postaviti. A Jindřich, biskup Olo- mucký, na den sv. Jiří jej slavně posvětil. L. 1127 král Římský Lotharyus poslal posly své poctivé k Soběslavovi, aby se jeho optali, chce-li se jemu pokořiti a s ním v mír vjíti. Od- pověděl Soběslav: »Nevím, mám-li to učiniti, po- něvadž jsem jeho (P. Boha mého pomocí) pře- mohl a nad ním svítězil. Ale však nebylo by slušné, poněvadž P. Buoh za mne a muoj pře- dek sv. Vácslav bojoval, abych toho neměl uči- niti. Nad to, že jsem já kníže Český a on král Římský, vidí mi se za slušné, abych to učinil, neb jsem slajchal, že není hanba nižšímu poddati se vyžšímu. Chci to s strany P. Boha mého a jeho auřadu učiniti.« A tak, sjevše se spolu, vešli v mír křesťanský a oblehli město řečené Pom- berk. A tu Čechové velikau škodu Němcuom či- nili a 10 nedělí Bavorskau zemi od Pomberka až do Dunaje, an žádný nebránil, plundrovali a do- byvše města Pomberku, s velikými a rozličnými kořistmi a laupežemi se do Čech navrátili. T. 1. sjevše se spolu někteří Bavořané a Švá- bové, pilně se o to radili, aby Lotharyus byl krá- lovství zbaven. Po takových jejích dlúhých rad- dách volili jsú na království Rímské jednoho (R. 1127) / 1711 1 = Bamberg.

Strana 101
UDÁLOSTI V ŘÍŠI. 101 z knížat Bavorských, jemuž bylo jméno Kunrád a tak ke zlému horšího přidali. Čechové to usly- šavše z toho se veselili, majíce tu naději, že se budau spolu Němci, totiž Bavořané vedlé Kun- rada a Sasové vedle Lotarya, vespolek bíti a oni že je budau rozvazovati, a při těch rozvadcích, že zlaupí jich země. L. 1128 manželka Soběslavova, jménem Neva, (R. 1128) porodila syna, kterémuž na den slavnosti veliko- noční Lotharius byl kmotrem a dáno jemu jméno Vladislav. Byl také při tom křtu jeden z přístojících jmé- nem Jindřich, syn někdy Vigbertuov, kterýž tu hned při přítomnosti mnohých panuov Saských slíbil po své smrti tomu dítěti Vladislavovi, synu Soběslavovu, dáti své zboží, všecko a z toho uči- něni jsú vespolek dokonalí přátelé: Lotharyus, král Římský, Soběslav, kníže Český, a Jindřich, hrabě Srbský. (Domácí nepokoje.) L. t. Soběslav, sebrav lid výborný v knížetství Českém, na žádost Lotarya táhnúti počal na Kun- rada, druhého Rímského krále voleného. Ale když mu bylo od Lotharya oznámeno, že toho již není potřebí, do Čech se s svými zase obrátil. 1 smiřovati. — 2 smírčí pokus. — 3 jmění, bohatství,

Strana 102
102 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1129. Kunrad jat, Sobě- slav a Bře- tislav zjí- mání. Páni Čeští zjímáni. Děčín hrad. * R. t. Soběslav, znamenav některá proti sobě pozdvižení, i rozkázal jíti Kunrada, syna Litol- tova, bratra Oldřichova, a dal jej vsaditi do vězení na Vyšehradě. Kázal také jíti Soběslava a Břetislava, syny někdy Kunrada, staršího bra- tra někdy Vratislavova, prvního krále Českého, a dal je do vězení na zámek Donín. Při tom také zjímáni jsau mnozí Čeští páni, ti, kteří měli spolu nějaké srozumění proti knížeti Soběslavovi, a dáni jsau na Děčín do vězení a jiní do Srb k Jin- dřichovi, synu Vigbertovu. T. r. byla v Čechách veliká suchota, kteráž i drahotu způsobila, byla také veliká proměna na slunci i na měsíci. (R. 1129) 171V L. 1129./ Soběslav kníže Vratislava, syna Oldři- chova, opět jíti kázal a na hrad Kladsko dal jej Vratislav do vězení a tam pilně jeho ostříhati rozkázal. jat. T. 1. hrad Kladsko jest zase vzdělán a obno- ven a kázal jej kníže rozličným malováním ozdo- biti, pravě, že tam chce časem přijížděti na kra- tochvíl. Hrad Kladsko. Stavby na Vyšehradě.) R. t. také týž Soběslav kázal obnoviti kostel sv. Petra na Vyšehradě a krásně jej dal svému výbornému malíři (jemuž bylo jméno mistr To- mík) vymalovati, a nadal k němu mnohá zboží a službu Boží rozmnožil.

Strana 103
KNÍŽE PŘÍBUZNÉ UVĚZNIL. 103 Rozkázal také uprostřed kostela toho na pa- mátku otce svého, krále Vratislava, korunu po- věsiti, kteráž vážila 80 hřiven stříbra a 12 hři- ven zlatta, výborným dílem řemesla zlatnického byla udělána. Toho také času všecken kostel i s kaplami cihlami přikryt též i všickni domové všech kněží téhož kostela Vyšehradského. A roz- kázal tu do toho kostela Vyšehradského třidcet a dva kněží k prvním přisaditi a dobře je opatřiti. Toho času v tom kostele držány jsau dvénásobní hodiny,, tak že bez přestání ve dne i v noci vždy- cky chválili v něm P. Boha a nikdá ten kostel nebyl zavřín; šli lidé bez přítrži dnem i nocí na paut a na modlitby sv. Petra a Pavla apoštolův. (Válka s Řeky.) T. 1. poslán byl od knížete Soběslava Svato- pluk kníže s velikým počtem lidu Českého na po- moc Štěpánovi, králi Uherskému, proti Rekuom, kteříž ustavičně činili jemu v Uhřích škodu a toho času již byli přitáhli, aby jej z jeho vyhnali království. Štěpán král, ač byl také nemalé vojsko Uhruov sebral, však prodléval se s nimi potkati. Třetí den před bitvau přitáhli Čechové a když se všickni proti Rekuom sšikovali, oni Čechové najprvé v ně vskočili a šik Rekuom rozrazivše bili 1 = hodinky.

Strana 104
104 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1129—1130. Čechové Řeky po- razili. je bez lítosti. A Uhří nadívavše se tomu, také jim v bok udeřili. Tu jsú Čechové svú statečnost ukázali a šťastně se do Čech navrátili, majíce od krále Uherského krom svých laupežuov jeden každý zvláštní dary. Neb žádný netoliko rytíř, ale i dráb, povozný i vozka a tak každý najmenší se prázdný nenavrátil, aby nětco (zvláště od zlat- ta a od stříbra) nepřinesl. Svatopluk, když do Prahy přijel, znamenité kořisti přivezl a před Soběslavem to všecko položiti rozkázal. Soběslav na to pohledav, dal to všecko Svatoplukovi. Kte- rýžto po tom příjezdu (Svatopluk) toliko čtyři měsíce živ byl a jsa přemožen od zimnice umřel. Hrob sv. Vojtěcha slavný učiněn. (R. 1130) (Drobné příhody.) Také toho roku Maynhard, biskup Pražský, rozkázal hrob sv. Vojtěcha biskupa na svuoj ná- klad obnoviti zlattem a drahým kamením, kterýž stál tři tisíce a sedmdesát kop grošuov, vše Če- ských. A dokonáno to dílo měsíce října. L. 1130. divná a neobyčejná znamení ukazo- vala se na nebi a zvláště času zimního. Neb na den slavnosti Tří králuov dennice vzcházela div- ným obyčejem tak jakoby tancovala, jednak vajš, jednak níž, ježto žádný z lidí toho věku tako- vého způsobu neviděl. T. l. Maynhard biskup jel na paut k hrobu Božímu do Jeruzalema tak, aby se P. Bohu zá

Strana 105
ÚKLADY PROTI SOBĚSLAVOVI. 105 svuoj lid Ceský snážně modlil. I provodi/li jsú jej/ 172r kanovníci, kněží a žáci, někteří až do Bavorské země s velikým náboženstvím a s pláčem. A na- vrátivše se zase do Prahy, ustavičně při svých hodinách a modlitbách památku zaň činili. R. t. času postního Lotharyus, císař volený, obeslal k sobě do Řezna Soběslava. Kterýž velmi rychle se vypravil a tak pospíchaje málo že na té cestě neutonul v té řece, kteráž slove Regen aneb Rezen. A když přijel do města, Lotaryus jeho jako svého milého kmotra milostivě přivítal, ale z té příhody, kteráž se jemu na té cestě při- hodila, zarmúcen byl. Ale však že jest jeho přítel od té zlé příhody a od toho nebezpečenství vy- svobozen, P. Boha z toho chválil. Tu vespolek Lotharyus a Soběslav rokovali za sedm dní. Osmého dne přátelsky se rozžehnavše, Soběslav vyjel s svými Čechy z Řezna velmi pořádně a ozdobně, že se tomu podivil Lotharyus. Chtěli sú pak Bavoři, ti kteříž měli nechut k Lotharyovi, posměch a škodu učiniti na té cestě Soběslavovi. Ale on to skrze své špehy, kte- réž měl s zadu i s předu, přezvěďav, opatřil se a maje povolení od Lotharya navracuje se do Čech v Bavořích po vsech činil velikú škodu, tak že hrazených tvrzí a hradův vybral a zlaupil a rozbořil více než dvacet, ve zdraví a bez škody s mnohými kořistmi se do Čech navrátil. Čechové v Bavořích škodu či- nili.

Strana 106
106 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1130. Šavle je- dovatá. (Úklady proti Soběslavovi.) A málo se v Praze zastaviv, jel do Kladska na zámek a nalezl jej jinak vzdělaný a ohrazený než prve byl, i byl toho velmi vděčen A pobyv tu nedlúhý čas umínil jeti do Moravy. A na té cestě vnuknutím Božským oznámeno jemu, že by ně- kteří o něm zle smajšleli a dávno v stranních rad- dách to zavřeli a na tom zůstali, aby jej připravili o jeho život. Kterýž povolav Zdeslava, syna Bla- hova, a Divyslava, syna Kokořova, (a to bylo prv- ní neděli června měsíce) i žádal jich, aby to, což jím oznámí, v tajnosti měli. Kteříž slíbili se tak zachovati a to věrú i při- sahú potvrdili. Kterýmž on řekl: »Tito a tito sú zrádce, kteříž hledají mne úkladně zamordovati; protož jakž ste mi slíbili, tak se zachovajte a ty úkladníky zjímajíce přiveďte ke mně ve zdraví, abych mohl na nich toho všeho skutku grunt vy- hledati.« Kteříž tak sú učinili a polapivše jedno- ho, přivedli jej, an má šavli jedovatú na dva lokty vzdýli. A druhý porozuměv, co se děje, i utekl. Tu Soběslav bez meškání povolav tajně svých dvů lovcův i řekl k nim: »Oznamuji vám, že jednomu z mých komorníkův ukraden jest plášť a ten, ktož jej ukradl, v tajemném místě někde jej scho- val a pryč utíká. Protož vezmúce psy sléd- níky i hoňtež jej a bez křiku tajně přiveďte ke mně!«

Strana 107
ZATČENÍ UKLADNÍKU. 107 Kteříž tak učinili a v jedné vsi jej postihli a svázavše ho, přivedli před kníže, an má pod svým pláštěm meč zjízveným, i vzali jej od něho. Kníže povolav k sobě Jíchy Hovorce a Matěje Berkov- ce, Jíry, vnuka Boršova, a Novoslava Borkovské- ho, a jiných panuov a rytířuov Českých, a posa- div se s nimi, rozkázal ty dva nešlechetníky při- vésti a řekl jim: »Čí ste služebníci a od koho tu raddu máte, abyšte mne tak nešlechetně zamor- dovali.«? Z nichžto jeden (jemuž bylo jméno Skoch) odpověďal: »Já jsem služebník Miroslava hraběte, syna Janova«. A druhý, jenž slul Jaroš, řekl: »Já sem služebník Střežimíruov, bratra Mi- roslavova, protož, milostivý kníže, poněvadž se ptáš na příčinu, jiného já nic v pravdě pověděti neumím, než: Miroslav nás nešťastné na to navedl a najal, mnohé dal nám zlatté dary a ještě mno- hem větší dáti sliboval za to, abychom tobě život odjali.« Druhý, totiž Skoch, řekl: »Takť jest, milostivý kníže, jakž praví Jaroš, a jinak není.« A ukázav zlatto, řekl: »Hle, teď, darové, kteříž sú nám za to daní.« Tu hned Miroslav jat jest v svém stanu a tvrdými pauty okován. Střežimír třetí den před tím byl se na knížeti do Čech vyprosil, pravě, že by mátě jeho velmi nemocna byla, kteréhož ká- Meč zjízvený. Kníže Soběslava zamordo- vati chtěli. 1 = jedem napuštěný. — 2 = zde.

Strana 108
108 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1130. 172V Kníže bos cho- dil. zal kníže honiti, a postižen sa v jedné vsi, jat jest a odtuď dán do vězení na Vyšehrad. To když bylo povědíno knížeti, hned kázal také vézti na Vyšehrad Miroslava na zvláštním voze, na druhém pak voze Skocha a Jaroše, a tu sú všickni čtyří, páni a služebníci, do tvrdého vsazeni vězení. A nechav kníže té jízdy do Mo- ravy, do Čech se obrátil, a změniv oděv jako ně- kdy král Nynyvitský, bosýma nohama šel jednu míli až do Prahy. Tu proti němu vyšlo všecko množství lidu městského, zpívajíce »Te deum laudamus« a »Hospodine pomiluj ny«, radujíce se a děkujíce P. Bohu, že jest ráčil jich pána a kníže od té úkladné smrti zachovati. Soběslav, pomodliv se P. Bohu v kostele P. Marie před Tajnem i šel na Vyšehrad a v kostele sv. Petra a Pavla tolikéž se modlil a s vylévaním slz dě- kování P. Bohu činil. Nazajtří pak jako včely k své matce Čechové běželi na Vyšehrad k Sobě- slavovi, jeho zdraví se radujíce. Opět nazajtří Soběslav kníže shromáždil všecky lidi, tak uro- zené jako neurozené, chudé i bohaté, na Vyšehrad. Byli tu také při knížeti Pražští i Vyšehradští ka- novníci a lidu okolo 3000. On sám kníže stoje uprostřed lidu počal mluviti takto: »O, Čeští páni a rytířstvo, vy ste štít České země; Vám Kníže mluvil, že ho chtěli zabíti. 1 Podle proroctví Jonášova v Písmě.

Strana 109
SOUD NAD VRAHY. 109 jako přátelům mně příznivým oznamuji, když sem byl v neustavičnosti štěstí postaven, tak že sem jezdil sem i tam, místa žádného k svému nemaje bydlení, však o bezživotí mém nic se nejednalo. A nad to, když ještě Vladislav, bratr muoj, živ byl, za pána ste mne sobě volili, takže skrze milo- srdenství Boží a vaším volením také i nápadem, spravedlivosti obdržal sem knížectví toto. Tu někteří a zvláště znamenitější obyvatelé knížetství tohoto puovodem, ďábelským jsúce vzbuzeni mne nevinného chtěli zamordovati, tak jakž sú prve- činili předkům mým Břetislavovi, muži dobrému, a Svatoplukovi Štědrému, kterýž jim dával veliké dary. Mne pak upřímého, jenž jsem byl k obra- ně země této i vám všem k poctivosti, nevím z jakých příčin chtěli sú mi život odjíti a úkladně zamordovati. Ale však Boží pomocí sem obráněn a vysvobozen, tak že sú toho, což umínili a oč se snesli, nemohli vykonati. Rozvažte, prosím, jak nešlechetná nepravost v srdcích jejich byla, že ti, kterýmž sem já, ne z zaslaužení, ale z milosti, hojnější dával dary a nad jiné měl sem je v po- ctivosti a vedle mého sázel sem je boku, těch více zlobivá mysl jednala o mé bezživotí. Protož aby se někomu nezdálo, že bych z pajchy aneb z nenávisti aneb snad zúmyslně jim potupu činil 1 = spravedlivým nárokem. — 2 = podnětem.

Strana 110
110 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1130. (tohoť jistě při mně není), z jejich vlastních aust jeden každý z vás to budete slyšeti.« Tu hned ti synové dáblovi a nešlechetníci sú přivedeni a před knížetem i vším lidem tu při- stojícím postavení. Skoch otázán sa, proč by Soběslava zamordovati chtěl, odpověděl: »Proto, neb sem já s tímto mým tovaryšem Jarošem od Miroslava a Střežimíra veliké dary vzal a ještě větší sme vzíti měli, bychom to byli, což nám rozkázáno, vykonali a Soběslava zabili.« Řekl Jaroš: »Tak jest. Všecko to, což mluví Skoch, pravdu praví.« Přiveden jest také i Miroslav a tu též postaven. I řekl kníže Prostiborovi, jenž byl muž starý a mezi znamenitými jako první, aby na Miroslavovi otázku učinil. I řekl Prosti- bor: »Zlořečený člověče a synu Belial, teď aby pověděl před P. Bohem a před knížetem, pánem naším, i před všemi těmito pány vladykami a ry- tíři, také i přede vším tímto lidem tuto shromáž- děným, z svéli nešlechetné mysli čili z něčího ná- vodu takový nešlechetný skutek spáchati si chtěl, na kterýž si, nešlechetný Jidáši, tyto pekelníky navedl? A kto jest takového spiknutí proti tomuto dobrému a ctnému knížeti, pánu našemu, první puovod byl?« Odpověděl Miroslav: »O kníže najmilostivější, nemohuť toho zatajiti před tebú, že v tu zlú mysl mé jest mne uvedlo neštěstí; ja- kým zpuosobem, to chci před tebú i přede všemi

Strana 111
ODSOUZENÍ UKLADNÍKU. 111 přístojícími oznámiti. Času předešlého jeden z ry- tířův Břetislavových, jménem Bolesa, třikrát ke mně chodil mne na tvé bezhrdlé namlúvaje, ale já sem toho učiniti nechtěl. Naposledy pak přišel ke mně Bořík, váš kaplan, a těmito slo/vy mne napomínal a vedl, řka: »Milý synu, však víš sám, že nad otce tvého v tomto knížetství mezi pány žádný znamenitější a v raddách knížetských po- třebnější nebyl a ty nyní skrze Soběslava mezi týmiž pány za nic počten sí. A bratr tvuoj od téhož Soběslava dlúhý čas bez příčiny v vězení držán byl, ježto ty nad tím měl si velikú těžkost: protož lépe jest, abychom tohoto pyšného knížete zbaveni byli a jiného abychom uvedli lepšího a nám volnějšího,, u kteréhož bychom mohli zjed- nati to, což by nám se líbilo. Protož jestli že mi chceš věřiti, k takovému tě uvedu, že jeho řeči budeš moci víru dáti.« Těmi a takovými slovy já oklamán sa svolil sem. A tak přivedl mne k bi- skupu Maynhardovi, kterýž toho času byl v svém dvoře, ve vsi, kteráž slove Račíňoves, a to on Bořík učinil pod zpuosobem tím, jakoby mne chtěl biskupu za služebníka přikázati. Tu najprv- nější stal se toho zlého počátek.« Otázal se jeho sám Soběslav a řka: »Věděl-li jest o tom mého bezhrdlé jednání skutečně biskup?« Miroslav od- 1731 Biskup nařčen mordem. 1 = příznivějšího.

Strana 112
112 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1130. pověděl: »Biskup Maynhard, aby mne v tom zlém skutku upevnil, dva prsty na nějakú svátost, po- ložil a takto ke mně mluvil: »Jestliže Soběslava života zbavíš, já tobě slibuji, že od Břetislava knížete za to Žatec a Litoměřice míti budeš a tím mocně i poctivě budeš vládnúti.« A při tom byl také kněz Herold, kaplan biskupa Bamberg- ského.« — Úkladníci konce svých ži- votuov vzali. Když pak již všecko na sebe i na jiné vyznal, zase do vězení jest uveden. Nazajtří ráno Miro- slav s bratrem svým Střežimírem a s nimi spolu Gracián lékař, kterýž také měl Soběslava otráviti, na ryňk města Vyšehradu sú vyvedeni, ruce a nohy sú jim usekány a tak hanebně tu zemřeli. Skoch a Jaroš také sú aspoň, po jedné hodině vy- vedeni i jazykové jim uřezáni, oči vylúpeny, hná- tové zlámáni, do kola vpleteni a nahoru vyzdvi- ženi a tak své bídně tu životy vykonali a do třetího dne tu tak ohavně ležali. Křivosúd pak, straje Miroslavuov, a jiní dva, totiž Vicemil a Jindřich, kteříž také v té raddě s Miroslavem byli, a on na ně vyznal, jati jsú a když se na ně taková věc gruntovně vyhledala, také sú na ryňk vyvedeni a každému z nich sekerau hlava sťata. A bylo se k tomu divadlu mnoho lidí zběh- lo, mezi kterýmižto byl také přišel Bořík kaplan; 1 = ostatek, relikvií. — 2 = asi.

Strana 113
KAPLAN BOŘÍK ŽALÁŘOVÁN. 113 snad se chtěl očistiti. A v tom od jednoho zna- menitého rytíře jest polapen a k knížeti přiveden a když byl od knížete o ty věci tázán, odpověd dávaje ve všem se s Miroslavem a Střežimirem srovnal, krom toho, že jest pravil, že by biskup Meinhard o tom nic nevěděl, než že jest Miro- slava v Račiňovsi za služebníka přijímal, ale když uslyšal, že by se nětco o knížeti jednalo, hned mu službu vypověděl a Miroslav se naň rozhněval a tak snad že by to ze zlosti mluvil. Tu hned Bořík svázán jest železným řetězem a veden k děkanovi a k kapitole kostela Vyšehrad- ského a jim dán v jich ruce a oni hned té hodiny kázali jej v věčný žalář vsaditi, z kteréhož ne- vyšel.1 (Drobné příhody.) Druhý pak tajden Břetislav kníže, syn Kun- raduov, z vězení vypuštěn a do Prahy přivezen, a tu hned Soběslav kázal jej oslepiti. Vratislav také, syn Oldřicha knížete, vypuštěn jest z věze- ní a svobodný učiněn. L. 1131. Kníže Soběslav, vida jednu ves v do- (R. 1121) brém položení, jížto bylo jméno Miza, i rozkázal Stříbro město. tu město založiti. Tu ke zdem městským grunty kopajíc nalezli rudu stříbrnú a odtuď dáno mě- Kníže Břetislav oslepen. 1 Vyprávěno celkem věrně podle pokračovatele Kos- IOVa. Kronika III. 8

Strana 114
114 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1131. Gerlice město. 173v stu jmeno Stříbro. Řeka ta, kteráž pod město teče, ta až do dnešního dne jmenuje se Míza.1 T. I. týž Soběslav v té krajině, kteráž slúla Milecko,, město založiti rozkázal, kterémuž dáno jméno Zhořelec (nyní jemu Gerlice říkají). Prvé na tom místě byla ves dosti veliká, kteráž slula Dřevnov. 3 Soud s biskupem.) Biskup se z nářku vyvodil. R. t. Mainhard biskup z Jeruzalemské pauti se navrátil. To co se v Čechách roku předešlého dálo, když bylo jemu oznámeno, v tom ve všem nevinným se býti pravil a směle před kníže a raddy jeho předstúpiv, tomu všemu, což naň praveno bylo, odpíral a v tom ve všem saudu Soběslavovu a raddám jeho tu věc k spravedli- vému rozeznání a rozsauzení poručil, pravě, že se chce z toho na jich všech zchválení vyměřiti4 a očistiti a nadto že se jich všech i samého kní- žete dokládá za svědomí, a to v tom, že Miro- slav kterého času pravil, že by se to dálo v Ra- čiňovsi, že jest on, biskup, byl toho času v Mo- ravě; než tomu neodpírá, že jest Miroslava byl přijal za služebníka i za auředníka a na to jemu 1 Podle latiny; = Mže. — 2 Míní se kraj Milčanů, v Lužici. — 3 Misto Dřínov. — 4 = ospravedlniti. 5 = svědectví.

Strana 115
OSPRAVEDLNĚNÍ BISK. MEINHARDA. 115 vydal vedlé obyčeje přísahu; a potom když uznal při něm býti nějakú lest, auřad jemu vzal a dal mu odpuštění,, jakož pak i kněz Bořík kaplan jej, biskupa, v tom nevinného býti pravil i to také doložil, že jest to Miroslav na biskupa ze zlosti mluvil. Ač jest na tom Miroslav umřel a kněz Bořík na tomto také (že jest biskup nevi- nen) umřel. Kníže a raddy jeho slyšíce takovú biskupo- vu omluvu, přijíti toho k sobě nechtěli, ale to všecko vyslyšavše, sepsati rozkázali a s tím po- slali dva kanovníky kostela Pražského k arci- biskupu Mohutskému a k biskupu Bamberské- mu, tak aby oni oba spolu na tu při biskupovu nález a výpověd učinili. A cožkoli jich vyrčením vypovědíno bude, že má na tom orteli kníže i biskup přestati. A ti poslové byli sú jeden kněz Thuta a ten jel s strany knížete, a druhý sluh kněz Herold a ten jel s strany biskupa. A ten Herold byl kaplan biskupa Bamberského a alci- přišt, kraje Plzenského, také kanovník kostela Pražského: a jemu ta jízda nenáležala proto, neb Miroslav pravil a na tom umřel, že v kaple v Ra- čiňovsi toho času, když se ta přísaha dála mezi Miroslavem a Mainhardem biskupem a Boříkem kaplanem, tu že jest týž Herold přítomen byl. 1 = propuštění. — 2 = arcikněz, arcijáhen.

Strana 116
— sr*v4 - 116 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1132. Biskup od nářku očištěn. Když sú se pak poslové navrátili a při pří- tomnosti Soběslava knížete a biskupa Olomuc- kého a sedmi opatuov Českých list toho ortele byl otevřín, nalezlo se, že biskup Mainhard nic vinen není a že jest nic jiného nejednal, než aby Břetislav byl z toho vězení vysvobozen. A tak jest týž biskup očištěn. (Drobné příhody.) Král Je- ruzalemský umřel. Král Uherský zemřel. L. t. Balduinus, král Jeruzalemský po dobyti od křesťanův města Jeruzalema třetí, umřel, na jehožto místo volen muž výborný, jménem Fulko. A ten byl hrabě Andegavenský, král Jeruzalem- ský čtvrtý. T. r. také slavný a milostivý král Uherský Štěpán umřel. Po nedlúhém času Uhři sjevše se, volili sú sobě za krále syna Almova, jemuž bylo jméno Bela. Kostel v Chuchle. L. 1132. Mainhard biskup pod jednú velikú horau rozkázal na svuoj náklad postaviti kostel ve jméno P. Marie ve vsi, kteráž slove Chuchel, blízko od svého dvoru biskupského. A když byl dokonán, přijel biskup do svého dvoru, chtě na- zajtří ten kostel posvětiti. A když bylo času ve- černího, přišla na biskupa veliká dřímota, tak že se snu nemohl obrániti, i šel do své komory, a na svém se lůži položil a služebníci jeho stáli (R. 1132)

Strana 117
PŘÍHODA BISKUPA V CHUCHLI. 117 před ním; v tom přišel nějaký divný hřmot, jako- by se nějaké na té hoře nade vsí kamení lámalo a při tom jako křik divného hlasu. Služebníci zstrašeni jsauce, samého biskupa tu nechavše, utekli jsau. Biskup sskočiv rychle s lože přitiskl se ke zdi vedle fokum, toť kámen velmi veliký s té hory běže dvě zdi prorazil a lože biskupovo na kusy ztroskotal; a tu se zastavil a biskup tu stoje bez úrazu zuostal. Požehnav se znamením kříže sv. ven z té komory vyšel a jinde na jiném loži se položil. — 1741 Kámen bě- žal s hory na biskupa. (Příhody a srážky v Německu.) T. 1. Lotharyus, král Římský, povolav k sobě do Bamberka mnohých knížat a hrabat, povolán byl tam také i kníže České Soběslav. Ten den, kterýž byl uložen k korunování, sešli sú se všickni na palác královský, sám toliko Lotha- ryus a Soběslav vešli sú spolu do jedné komory blízko paláce, aby nětco spolu najprv obvláštně porokovali. Toť nevím, vetchostí-li toho díla čili jakým jiným zpuosobem, podlaha spodní toho paláce se obořila a všecky jednak lidi, kteříž na něm byli, urazila škodlivě; Němci mnoho rukú a noh polámali, Čechu ovšem, žádnému není Palác císařský se obořil. 1 Z lat. ,focus' = vedle krbu. — 2 = naprosto, vůbec.

Strana 118
118 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1132. Hrom za- pálil věži u kostela sv. Víta. Řezno město shořalo. 174V žádný hnát zlámán, však i z Němcuov žádný ne- umřel. Po vykonání pak toho sjezdu pokojně se rozjeli a Soběslav v dobrém zdraví se do Čech navrátil. Po nedlúhém opět času král Lotharyus některá knížata k sobě obeslal na zámek, kterýž slove Plays, a tu, když najpilněji rokováno bylo, palác se s Němci obořil, ale však žádný se škod- ně neurazil. T. r. druhý den po velikonoci takové blýska- ní a hromobiti prvé neslýchané v Čechách bylo, tak že se lidé velmi zstrašili, a mezi tím udeřil hrom na věži při kostele sv. Víta na hradě Praž- ském a zapálil ji, kteráž když hořala, žádný jí brániti nemohl, až i shořala, ale kostelu (snad přímluvú před P. Bohem sv. Vácslava a Vojtě- cha) žádná se škoda nestala. Toho také času a toho dne zapáleno jest od hromu na dvú místech město Řezno, kteréž krom třidcíti domuov všecko shořalo. L. t. král Římský, Lotaryus do Říma jeti maje, poslal k Soběslavovi, jeho žádaje za pomoc. Kterýž poslal s ním Jaromíra, syna Bořivojova, a dal jemu 300 rytířuov výborných i táhli sú spolu s haufy královskými. I přihodilo se jeden den, když se u jednoho města, kteréž Ombergk, Bitva mezi Čechy a Němci. 1 V orig. týž obraz bitvy jako v díle V. na 367. — 2 = Amberg.

Strana 119
SRAŽKA CECHU S NĚMCI. 119 slove, Čechové položili nedaleko od vody, při- táhli sú brzo po nich lid knížete Lotharynského a poslali k nim, aby se jim odtuď pohnuli, že oni tu chtí nocovati. Odpověděl hajtman Jaro- míruov poslům: »Pověztež svým Němcům, od kterýchž ste posláni, že sme my se ne proto tuto položili, abychom se měli dnes odtuď hýbati, ale abychom tu přes noc zůstali; zítra raným jitrem chceme se jim rádi pohnauti.« Hajtmané haufu Německého vyslyšavše od- pověď, hned se počali na Čechy řítiti. Vidúce Čechové, že je chtí s toho místa mocí stisknúti, pochytivše zbroj statečně se jim bránili. Za puol hodiny bitva trvala, až hajtmané vojska králov- ského přiběhli a vidúce, že již Němci utíkají a Čechové je tepú bez lítosti, mezi Čechy a Němce vskočivše, tu bitvu rozrazili a Čechuov snažně žádali, aby se upokojili. Králi když to oznámeno, ptal se na příčinu bitvy a když jemu oznámena, povolav knížete Lotary[elnského, o tu věc a takovú vajtržnost příkře jemu domlúval. Kníže Lotharynský do svého se stanu navrátil a povolav svého hajt- mana, proto že se to jeho puovodem stalo, tu před svým stanem stíti jej rozkázal. V té bitvě jedenácte Čechuov zahynulo a Němcuv osmdesát Sv. Gothart. a čtyři. Lotharyus uslyšav, co se v Římě děje, zase se navrátil.

Strana 120
I20 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1132. Času toho sv. Gothart v Fuldenském kostele svatými skutky se stkvěl a mnohé i veliké divy činil, kteříž až do dnešního dne sú zuostali a pro velikost těch skutkův mezi svatými jest po- čten. Kněžna Vasilka krásná. (Příhody na Moravě, v Uhrách a v Polsku.) Na ten čas také Vratislav kníže, jenž byl v Moravě a držal tu krajinu, kteráž slove Brněn- sko, syn někdy knížete Oldřicha, s povolením Soběslava knížete, strýce svého, pojal sobě za manželku Vasilku jménem, dceru vývody Ruské- ho, jenž slul Jaropolk, o jejížto kráse velmi mnoho se píše. Filipus Calimachus divně ji vy- chvaluje, Joannes Klipta, všecken zpuosob krásy její vypisuje a praví, že jest svú krású Elenu, někdy Řeckú královnu, převyšovala. Ale snad jest to učinil, maje nějakú nechut k Daresovi,2 jako by on se na kráse Eleny zmajlil, anebo že jest on Klipta Vasilky neviděl, ale slyšal toliko od těch, kteříž sú málo pěkných žen vídali, aneb k potupě své vlasti, že by zde na ten čas pře- škaredé ženy byly. T. 1. kníže Polský pojav veliké haufy Polá- kuov, táhl s nimi do Uherské země, chtěje krále Belu, jenž byl slepý, z království Uherského vy- 1 Kronikář jenom Hájkovi známý. — 2 Středověký kronikář války trojské.

Strana 121
VÁLKA UHRU S POLÁKY. 121 hnati a na to místo Štěpána, syna někdy Kolma- nova, proti vuoli všech Uhrův vsaditi. Neb ně- kdy mátě téhož mládence od manžela svého Kol- mana byla zapuzena a jsúci plodem v životě ob- tížena, navrátila se k otci svému, knížeti Pol- skému, a tam v Krakově toho syna zplodila. I z té příčiny chtěl kníže Polské jeho jako dědice na Uherskú stolici posaditi. Béla, slepý král Uherský, to uslyšav, mnoho Uhrův sebral a proti Boleslavovi knížeti a tomu lidu Polskému s svými Uhry osobně vyjel. Bo- leslav jako muž opatrný, znamenav nerovnost lidu, nočním časem zase se do hor obrátil, kte- téhož Uhři honíce, nemalú Polákům utíkajícím činili škodu. Taková škoda, kteráž se stala Bo- leslavovi na lidech, přičítala se nerozšafnosti hajtmanské, neb jednoho času, by se byli, když sú bahna přejeli, zšikujíce zase na Uhry obrátili, byli by je všecky polámali. Ale neopatrnost anebo strach hajtmanuov mnoho lidí zmrhal. Času toho Soběslav s svými Čechy vtrhl do Polsky měsíce listopadu a Slezskú krajinu velmi pohubil. Čechové tu mnoho laupežuov nabrali, vězňův také odtud mnoho přivedeno. Uhři Po- láky honili. Čechové krajinu Slezskau hubili. (Války v Polsku a v Uhrách. Biskup Meinhard.) / L. 1133 času jarního Soběslav kníže, jsa muž (R. 1133) / 1751 statečný, nemohl se upokojiti a štěstím svým po-

Strana 122
IZZ V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1133. Čechové v Polště škodu činili. hrdati nechtěl; opět se do Polsky obrátil. A když byl v Slezské krajině, přišly jemu vděčné noviny, žeby Boleslav, kníže Polský, odjel s svým lidem do Rusi a tam s Rušany že válku vede. I pospíšil rychle Soběslav, chtěje obdržeti město Krakov, ale že bylo silně osazeno, nemohl tomu nic uči- niti. I obrátil se do vsí a do městeček a činil v nich velikú škodu; neb Čeští kronykáři píší, žeby okolo Krakova na ten čas 300 vsí spáleno bylo a lidé z nich všickni do Čech přivedeni, muži, ženy i děti, a ti v věčnau službu podrobeni. Kanovníci Pražští proti biskupu. L. t. přijel do Čech legát od papeže, dávaje kladbu na Mainharda, biskupa Českého, pravě, že by on mnohými a těžkými hříchy byl před pa- pežem obtížen a z těch aby se před najvyžším biskupem Rímským vyvedl a očistil; ale on tomu odpíral. Takové obžalování na téhož biskupa přišlo z některých kanovníkuov kostela Pražské- ho. Neb jsú se byli mnozí spuntovali proti němu, chtíce jej s stolice biskupské ssaditi. Ale však jsú toho vykonati nemohli proto, neb ten úklad byl mnohým lidem známý učiněn. Při tom času Soběslav kníže, pojav něco lidu Ceského, do Uher se obrátil na pomoc testi své- mu, Uherskému králi Bélovi, kterýž toho času od nepřátel velmi súžen, byl. Neb Tataři M1.2 1 Tisk sužeň.

Strana 123
ŽALOBY NA BISKUPA. 123 s strany jedné a Poláci s strany druhé veliké činili v Uhřích škody. Čechové s svým kní- žetem byli se vedlé řeky, kteráž Váh slove, položili a Poláci s druhé strany té řeky a okolo Ilavy velikú činili škodu. Čechové aby tu ležením neprodlévali a těm více nedívali se ško- dám, tajně přeplavivše se nenadále na Poláky udeřili a mnoho jich zbili a zjímali a ty vězně poslali do Čech. Poláci se k své zemi zase obrá- tili a Čechové táhli odtud na Tatary, ale již byli Tatarové odjeli. Béla přijel až do haufu Českého přátelsky, aby s svým zetěm Soběslavem rozmlu- vil, a učiniv jemu poděkování, dal jemu veliké dary. Čechové se do Čech obrátili a mnohé lau- peže s sebau přinesli. — L. t. Mainhard biskup do Mohuče k arci- biskupu svému jel a tam aby se z těch žalob, kteréž se proti němu dály, vyvedl. I bylo se tam na ten čas sjelo mnoho biskupuov a on přede všemi z toho ze všeho se slušně vyměřil, a svým křivým žalobníkuom to všecko milostivě odpu- stil. (Příhody v Palestině a v Italii.) R. t. Turcí a Saracenové všecku svú moc se- bravše, oblehli město svaté Jeruzalem, chtíce je- 1 = ospravedlnil. Shhanb

Strana 124
124 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1123—1124. Turci oblehli Jeruzalem. 175v Císař Lotaryus v Římě ko- runován. ho dobýti. Ale že toho času kraloval v Jeruza- lemě Falko, zeť Balduinuov, krále předešlého, a byl muž velmi statečný a chtivý na pohany, ten vypraviv se s svými křesťany nenadále z Jeru- zalema na ubezpečené nepřátely, všecky je pobil a rozehnal a což tu oni byli přivezli a přinesli, všecko to do města pobrati rozkázal. Na tom dosti nemaje, zřídiv lid a město dobře osadiv, táhl na pohany, kteréž netoliko v Syrý, ale i v Mezopotami i v okolí Armený činil veliké škody a mnoho měst pohanských zdobýval. Ale však kajm (by) je osazoval, neměl. Potom pak takové věci slyšíce mnozí křesťané z Europy, z rozličných zemí tam táhli a po moři se plavili a v těch městech se osazovali. T. r. Lotaryus, král Rímský a císař volený, vypravil se s poctivými haufy do Říma a když tam přijel, Innocencius jej milostivě přijal a v kostele sv. Jana Evangelisty, jenž slove v Late- ránu, jej korunau císařskau korunoval a to pro- to, neb na ten čas nesmèl do kostela sv. Petra, neb jiný chtěl býti papežem a ten při tom kostele sv. Petra seděl. Tu císař nový přátelsky se s pa- pežem rozžehnav, do říše se obrátil. R. t. při konci Vladislav kníže, mládenec vý- borný, jenž byl někdy syn Vladislava, knížete Ceského, obávaje se ukrutnosti Soběslavovy, 1 Tak tisk.

Strana 125
PŘÍHODY V CIZINÉ. 125 pojav s sebú nemalý počet výborných Čechuov, ujel do Bavor. Ač za ním Soběslav posílal, aby se navrátil a žádného se nebál, slovuom těm však víry dáti nesměl. (Válka v Polsku. Císařova návštěva v Plzni.) L. 1134. Pro nezbednost Boleslava, knížete (R. 1134) Polského, vtrhli jsú Moravané do Polsky a tam s té strany od Moravy velikau činili škodu. Če- chové také někteří, sebravše se bez vědomí kní- žete svého, vtrhli do Polsky od Slezska, a tu ze- mi velmi hubili železem i ohněm, až právě do té řeky, jenž Odra slove, a zlaupivše tu krajinu zase do Čech se navrátili. A nebyli jiní Čechové než Hradečtí, Chrudimští, Čáslavští, Boleslavští a Kladští. Po malém pak času opět se sebravše táhli, aby takovauž neb větší škodu činili, a Pol- ských statkuov naberúce, aby jimi zbohatli. Ale kníže Boleslav takové věci nemoha vytrpěti, se- brav dvakrát větší počet Polákův, táhl na ty laupežníky a oni to skrze své špehy přezvěděvše a urozuměvše, žeby právi nebyli, k pomezí Če- skému se obrátili, pospíchajíce. Poláci ač je stěž- ně, honili, však Čechové s laupežem i s zájmem, jse do Čech ve zdraví navrátili. Hradečtí, Chru- dimští, Čá- slavští, Kladští. = se neodvážil. — 2 = rychle. — 3 = tím, co zajali dobytka.

Strana 126
126 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1134. Císař do Plzně přijel. T. 1. císař Lotaryus jako pán milostivý veli- kau lásku maje k Soběslavovi, nechtěl jeho tím obtížiti, aby jej k sobě obeslal do Bavorské země, ale pojav s sebau malý počet lidu, přijel do Plzně a tu povolav Soběslava přátelsky spolu o mnohé a pilné potřeby rokovali. V tom přijel do Plzně k cisaři Petr, biskup Pětikostelský, poslán jsa od Bély, krále Uher- ského, o některé pilné potřeby. Ale znaje, že by málo zjednal, utekl se najprv k Soběslavovi, kní- žeti Českému, jeho za přímluvu před císařem žádaje. Soběslav odpověděl, že to chce rád uči- niti, i všel s biskupem před císaře, učinil jemu poctivé pozdravení od krále Uherského, při tom všecky příčiny příjezdu biskupova pořádně ozná- mil a zvláště to, kterak Boleslav, kníže Polský, jsa muž nepokojný a laupežuov žádostivý, znaje býti od P. Boha poraženého slepotau Belu, krále Uherského, a věda že jest muž dobrotivý a po- kojný, častokrát vtrhl do jeho země zúmyslně a beze vší příčiny, Uherskau zemi plundruje i na lidech čině znamenitú škodu, a to činí jako z kratochvíle; oblaupě a pohubě, kteréž mu se líbí, krajiny i uteče zase do své země. »Protož on — Bela — v tom všem VCMti žádá i prosí za milostivé opatření.« Císař to vyslyšav rozkázal se blízko od sebe

Strana 127
VYPRAVA DO UHER. 121 Soběslavovi i biskupovi posaditi. A dal tuto od- pověd: »Přátelé milí, jakož na mne vznášíte tu těžkost, kterúž Béla, král Uherský, trpí i jeho poddaní od Boleslava, knížete Polského, a od jeho poddaných, a to, jakž oznamujete, bez při- činy, při tom žádajíce od něho mne za opatření: i věztež, že já to chci rád učiniti a jej Bélu opa- třiti, bych měl sám jemu proti témuž Boleslavovi na pomoc býti.« A oni oba povstavše, nízko se uklonili a z té a tak laskavě milostivé odpovědi poděkovali. A císař řekl Soběslavovi: »Neopau- štěj jeho, daj jemu pomoc a cožkoli v Rolště do- budeš, to k své zemi připojíš.« Darové pak od krále Uherského hned jsú podáni císaři rozliční a mnozí od stříbra i zlata i drahého kamení. Při tom také ukazáni jsú a podáni dva koňové bílí výborní a nad míru ušlechtilí, a každý z nich byl uzdau a pochvami, rozličně ozdoben. Sedla jejich obě vážila šestmezcítma, hřiven zlatta. Petr biskup, vykonav všecky sobě od krále svého poručené věci, od císaře a od Soběslava poctivě vzal odpuštění. Při tom od císaře a od císařové dáni jsú jemu mnozí a výborní darové. Kterýž s radostí se do Uher navrátil. 176r Dary krále Uherského císaři. 1 = jménem jeho. — 2 = koňským postrojem. — = 26.

Strana 128
128 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1134. Čechové Poláky jímali. (Válka s Polskem. Přátelství s Uhry.) Při tom času Čechové dřív než se kníže jich s císařem z Plzně rozjel, sebravše se vojensky, vtrhli do Polsky a to bylo času jarního. A Po- láci již se byli s zámkuov a s tvrzí rozjeli, chtíce o dědinách, dělati a domnívajíce se, že již žádný do jích země nepřítel nepřitáhne. Toť Čechové nenadále ve vsech a na polích je zastihše, k zám- kuom jim ujíti nedali, zjímavše jich velmi mnoho a statky jich pobravše do Čech se navrátili. Po- láci když vedeni do Čech byli, proti knížeti své- mu činili naříkaní, pravíce: »O bláznivý kníže Boleslave, proč zúmyslně a svévolně s jinými ná- rody pokoje míti nechceš a nás pokojně zpravo- vati maje, sám nás hubíš a v věčnú cizím náro- duom poddáváš službu! Dajž P. Buoh, aby ty sám naposledy zahynul.« R. t. často jmenovaný král Béla slepý, aby slepú věc učinil, poslal posly své znamenité, žá- daje Soběslava, knížete Českého, zetě svého, aby to proň učinil a toho dopustil pro gruntovnější krevného přátelství stvrzení, aby jemu, t. j. So- běslavovi, on Béla kmotrem byl, takže to dítě, kteréž má uroditi manželka Soběslavova a dcera Bélova, on Béla při křtu že chce držeti na svých rukú. I podivil se Soběslav, jaké to má býti mezi 1 = polích.

Strana 129
BÉLA KMOTREM VNUKOVI. 129 zetěm a testěm,, mezi dcerú a otcem, mezi vnu- kem a dědem kmotrovství, poněvadž toho neuka- zuje žádná zvláštní potřeba. Ale však nechtěje jeho snažné a ustavičné odepříti žádosti, když jemu manželka syna porodila, hned vypravil do Uher Mainharda, biskupa svého, a s ním svého syna. Meinhard, ač odpíral a tu neslušnú i nepo- řádnau věc býti pravil, však nechtěje rozhněvati Soběslava i Bély, učinil tak a jel pospíchaje do Uherské země. A tu na den slavnosti Ducha sv. biskup Český to děťátko v Bělehradském kostele pokřtil. A Béla, král Uherský, děd toho děťátka, tak, jakž žádal, jemu kmotrem byl. Král Uher- ský byl svému vnuku kmotrem. (Smrt biskupa Meinharda.) Po vykonání pak toho křtu i jiných všech věcí Meinhard, vzav dary od krále Uherského, do Čech s novým křesťanem, synem pána svého, se navracuje, na té cestě upadl v těžkú nemoc a přijev do Moravy do vsi biskupské, kteráž Seker- kostel slove, na loži se těžce položil. V tom Sobě- slav poslal Kunráda, strajce svého, syna někdy Litoldova, jenž byl na ten čas zprávcí Znojemský krajiny, k králi Uherskému, testi svému, jeho žádaje, aby dceru svú on král dal, sestru man- želky Soběslavovy, jemu Kunradovi, zprávci 1 = tchánem. Kronika III.

Strana 130
I30 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1134. 176V Biskup Mainhard umřel. Znojemskému, za manželku. Na té cestě uslyšav Kunrád, že by biskup nemocen byl, aby jeho po- těšil, u něho se zastavil a rozžehnav se s ním, jel do Uher a zpuosobiv tam všecko dobře, s chváta- ním se zase navrátil, aby ještě biskupa Mainhar- da živého zastihnúti mohl. A když Kunrád do Sekerkostel přijel, a tu biskupa, svého věrného přítele, velmi trudného nalezl, plakal nad ním. Biskup znamenav, že se ta nemoc v něm více a více rozmáhá, všecky ty dary, kteréž od krále Uherského vzal, dal je Kunradovi knížeti a on to od něho vděčně a s ve- likým děkováním přijav a s ním se žalostivě roz- žehnav, do Čech se obrátil. Po jeho pak odjezdu biskup třetí den hřivnu od P. Boha sobě poru- čenú jeho milosti sv. zase navrátil. Tu hned tělo jeho do jeho biskupství vezeno a v kostele sv. Víta a Vácslava na hradě Praž- ském od Jindřicha, biskupa Olomuckého, poctivě pochováno. (Volba biskupa Jana.) Když (se) pak již všecken pořádek ten, kte- rýž se za mrtvé činí, až do osmi dní činil a vy- konal, mnozí duchovní i světští, někteří tajně a jiní skrze veliké dary, to u Soběslava knížete i skrze Lotarya císaře jednali, aby toho auřadu 1 = nemocného.

Strana 131
VOLBA NOVÉHO BISKUPA. 131 biskupského mohli dojíti a tu svatú a sv. Vojtě- cha biskupa a mučedlníka stolici skrze dary chtíce sobě osobiti. Ale Soběslav jako muž opatrný po žádných nechtěl se uchýliti dařích, ale radějí rozkázal a s tím posly své po vší České zemi rozeslal, aby všickni duchovní i světští a zvláště povajšení na hradě Pražském na den památky umučení sv. Vácslava v kostele sv. Víta k volení biskupa na- lézti se dali. Tu když jsú se sešli a mezi sebú o to rokovali, tito toho, oni jiného hodného býti pravili. Naposledy podáno bylo na kanovníky kostela Pražského, koho by oni za hlavu a zpráv- cí míti chtěli. Oni uradivše se o to v své kapitole, knížeti a stavu světskému podali jsú na ceduli napsáno, kdo se jim zdá toho auřadu najhodnější. Kníže najprvé když to přečetl, pověděl: »Za jiné nemám, než že všech našich srdcí duchovních i světských vuole jest jednostajná a ten, kdož jest tuto napsán, že jest dávno od P. Boha za biskupa ustanoven.« I povolavše děkana kostela Pražského, jemu poručili, aby tu hned přede vším lidem přístojícím jméno biskupa zjevně vy- hlásil. A on vstúpiv na vyžší místo, když se všickni upokojili, řekl: »Tato jest vuole Boží, také i knížete, pána našeho, i všeho lidu Českého, aby byl nám za hlavu duchovní vystaven a ten aby zpravoval lid Český, sedě na stolici sv. Voj- Jan pro- bošt za biskupa volen.

Strana 132
ISZ V. HAJEK, KRONIKA, R. 1135. Větrové velicí v Čechách. těcha: Jan, probošt kostela Vyšehradského, on jest biskup Český a zprávce duší naších!« To slyše všecken lid, vzkřikli vysokými hlasy: duchovní »Te deum laudamus« a světští »Ho- spodine, pomiluj ny« — až do konce. T. r. času podzimního, a zvláště měsíce li- stopadu, velicí větrové v Čechách byli, tak že jedné noci přišel tak silný vítr, že mnoho dříví v lesích vyvracel a v městech stavení zbořil, ve vsech stodoly rozmetal a snopy z stodol rozházel, tak že jsú lidé málo toho zase shledali. Někde pak i kamenné věže a kostely (snad vetchostí se- šlé) převracel. Biskup Jan posvěcen. L. 1135. Jan, Pražský biskup volený, poslán byl od Soběslava i ode všeho lidu, velmi poctivě jsa vypraven, k Lotaryovi císaři. Kterýž když přijel do Haidelburgku, před císaře předstúpil a od Soběslava i od obau stavuov, duchovního i světského z knížetství Českého učinil slavné pozdravení. Císař málo povstav a sňav s své hlavy čepici poděkování učinil a s ochotností se otázal na zdraví Soběslavovo, Jan také podal listuov od Soběslava, od prelátův i ode vší země. Císař, když listy přeslyšal, hned poctivau, berlu biskupskú a prsten dal Janovi biskupu, toho Če- (R. 1135) 1 = stromoví. — 2 = nádhernou.

Strana 133
NOVÝ BISKUP JAN VYSVĚCEN. 133 ského knížete i všeho lidu volení na potvrzení, a hned třetího dne dav jemu listy, odeslal jej k arcibiskupu Mohutskému a nad to dal jemu poctivý, průvod až do Mohuce. Arcibiskup zna- menav vůli císařskú, také i žádost, hned bez od- tahuov Jana na biskupství posvětil. Kterýž na- vrátil se do Prahy dubna měsíce a tu od knížete i ode všeho kněžstva přijat s velikau poctivostí. A ten byl biskup Český v pořádku jedenáctý. (Výsady hlavního města Prahy.) /T. 1. město Pražské tepruv na se počalo bráti způsob jiných měst křesťanských a řádové církve sv. počali se v něm rozmáhati, a to skrze přílišnú pilnost Jana biskupa, neb málo před tím ještě mnozí obyčejové pohanští se zachovávali a zvlá- ště při pohřbích těl mrtvých a obětech. / 1771 Pražské město. R. t. Soběslav kníže město Pražské velmi si zamiloval a umínil je, jakž bude moci, rozšířiti a cizozemcuov žádných že v něm trpěti nechce, pravil. A hned té chvíle svolav všecky starši, pány a vladyky na Vyšehrad, o řád vší země a zvláště města Pražského s nimi se velmi pilně radil. Po dlúhém pak rokování takto jest naří- 1 = nádherný.

Strana 134
134 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1135. zeno a mocí knížetskau a plným sněmem za- vříno:1 Purgmistr Pražský na místě knížete. Pražské město se svobodilo. »Najprvé: Aby žádný Němec ani jiný cizo- zemec v Pražském městě ani v Ceském knížetství nižádným auředníkem nebyl učiněn pod uřezáním nosu, a to ani v duchovním ani v světském auřa- du, ale aby za hosti, držáni byli. Druhé svolení.: Když by dědice neb knížete v Čechách nebylo, tehdy purgmistr Pražský z Většího města Pražského má zemi zpravovati v té sirobě, dokavadž nebyl by kníže volen. A všecka jiná města mají k němu zření míti, kte- ráž k knížetství témuž náležejí. A on purgmistr na ten čas má na rathúze trvati na groš obecní. A má míti v raddě své sudího zemského a pur- krabí Pražského a auředníci všickni k němu mají zření míti a zúplna jeho poslúchati jako zprávci a vladaře mocného. 3. Aby město Pražské Větší více od toho času k podkomořímu nenáležalo, ani jakého zření mě- lo, ani k žádnému jinému auředníku, k samému toliko knížeti obyvatelé města toho aby útočiště měli a ve všech svobodách a právích jakožto svobodní páni seděli. Krom berněmi zemskými 1 Co následuje, jsou t. zv. »Práva soběslavská«, vzniklá ovšem až v XV. století, ale za Hájka obecně za pravá pokládaná. — 2 = cizince. — 3 = usnesení.

Strana 135
PRAŽSKÁ PRÁVA SOBĚSLAVSKÁ. I35 a bráněním pomezí, tím mají povinni býti, tak jako jiní zemané. 4. Když by kníže k České zemi byl volen, teh- dy purgmistr Pražský má obeslati pány a rytíř- stvo a jiná města, i všecky auředníky duchovní i světské i všecky many, kteříž k zemi České pří- slušejí, ke dni určitému do Prahy. Tehdy od toho dne po třech dnech mají sobě z vuole jednostajné kníže voliti. Pakli by v tom byli na odporu, a obnoviti neb srovnati se o kníže nemohli, tehdy k komuž konšelé Pražští (s) svau obcí přistúpí, a k němu přivolé, ten má hlas míti a knížetem Českým býti. 5. Když by kníže volený ten do země přijel, a vjel do města Pražského, prvé než by se v ze- mi uvázal, má přisahu učiniti, aby pány, rytířstvo i města při jich právích a svobodách zůstavil. 6. Když by kníže Český dal na svú zemi sáh- núti bezprávně a laupežem aneb jakaužkoli han- bau, tehdy páni a rytířstvo i města mají k Praž- skému městu přístúpiti a té křivdy brániti, kte- ráž by se jim dála. A v tom času nemají k kní- žeti hleděti ani jemu kterých daní dávati, doka- vadž té přísahy nevyplní, kterúž jest učinil, chtě — se v zemi uvázati«. Potom pak těchto šesti artykuluov svrchu psaných jiná knížata i králové jsú potvrzovali.

Strana 136
136 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1135. (Mír mezi Čechy a Polskem.) 1777 Pokoj mezi Čechy a Poláky učiněn. R. t. císař maje zprávu o těch všech nevoléch i škodách obapolných, kteréž se dály jako usta- vičně mezi Soběslavem, knížetem Českým, a Bo- leslavem, knížetem Polským, oba je k sobě ke dni určenému obeslal, ale však prvé jest to ozná- meno skrze některá knížata Soběslavovi, proto, aby volnějí Soběslav se k tomu přihotovil. Když sú pak oba přijeli na místo jim uložené, císař, povolav k sobě kmotra svého Soběslava, přátel- sky ho napomínal, aby těch a takových a tak znamenitých škod knížeti Polskému nečinil. So- běslav vyslyšav císaře slíbil to učiniti, a pokudž- koli JMC. ráčí rozkázati, že se chce tak zacho- vati. Povolán jsa také Boleslav přišel před císaře a tu svú těžkost, kterauž trpí od sauseda svého, knížete Českého, císaři a raddám jeho těžce ozna- moval, při tom haněje Soběslava, nesausedské a nevěrné i laupežníky jemu dávaje. A při tom doložil, že by nic lépe jemu nenáležalo (poněvadž tak rád lidskú krev vylévá), než aby u císaře ka- tem byl. Raddy pak císařské, přistúpivše k císaři pravili, žeby žádný císaři nad Soběslava věrnější nebyl. Císař vyslyšav maličko nětco těch nevolí, do druhého dne toho odložil. Nazajtří pak, když se měly jiné obecné věci rovnati, císař posadil se 1 = nadávaje mu loupežníků...

Strana 137
MIR S POLSKEM. 137 na své císařské stolici, Soběslavovi také rozká- zaním císařovým nedaleko od něho po pravé ruce stolice postavena, potom knížata Německá po levé i po pravé straně jsú posazena. Boleslavovi pak, knížeti Polskému, proti císaři podál od císa- ře stolice ukázána, na místě jako nižším. Kníže Polský, jenž byl muž dosti opatrný, znamenav co se děje, a pilně to u sebe rozvažuje, obával se, aby tu nebylo více přízně než spravedlivosti, So- běslavovi se pokořil a po vykonání věcí obec- ných císař je smířil a utvrdil mezi nimi pokoj, tak aby sobě více neškodili ani svým poddaným dopauštěli činiti. Tu oba, Soběslav i Boleslav, rozžehnavše se s císařem, přátelsky se také roz- jeli a s radostí se navrátil jeden každý z nich do svého knížetství. (Příhody v cizině.) T. č. přijeli sú k Lotharyovi císaři poctiví poslové od císaře Konstantynopolitanského, kte- rýž slul Caloioannes,1 vznášejíce od pána svého, že by kníže z Kalabrý s některým lidem z Si- cilí velikú činil škodu v Morei a v jiných zeměch Reckých, Konstantynopolitanskému císařství ná- ležitých, žádajíce, aby taková věc jeho císařsku mocí byla přetržena a zastavena. A při tom uká- Císař Řecký. = Míní se Kaloiannes, císař Jan I, 1118—1143.

Strana 138
138 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1136. Kámen upadl z oblakuov. zali veliké dary, kteréž sú přinesli od císaře Řec- kého. Kterýmž se on Lotharyus císař velmi divil i jiní všickni a slíbil to, zač žádají od císaře svého, učiniti. A po malém času strojil se císař do Kalabrý mocně táhnúti po moři, ale dřív než se taková věc zběhla a vykonala, až kníže Ka- labrský umřel. T. r. času letního přihodilo se v Durynské zemi, že kámen jeden přílišné velikosti k podoben- ství jednoho velikého domu z oblakuov upadl na jedno pole a velikú prudkostí neb těžkostí puol jeho do země se schovalo. A když upad, byl tak ohnivý jakoby kovář železo horké z ohně vy- ňal, a když stydl od země, fučal jakoby vřel, až za tři dni potom černý zuostal a stojí až do dnes. Spory moravské.) Kostel v Blanště. / 1781 L. 1136. Jindřich, biskup Olomucký, umínil stavěti kostel v jedné vsi, kteráž slove Blansko, kterúžto mnohými před lety předkové jeho, bi- skupové Moravští, držali. Vratislav pak, syn ně- kdy Oldřichův, jenž byl jeden z knížat Morav- ských, to když uslyšal, poslal posly své přikazuje jemu, aby tu kostela nestavěl, protože ta ves k je- ho dílu knížetství náleží a že on chce tu sám na svůj náklad kostel stavěti. Ale to učinil proto, neb slyšal, že by tu do té vsi do svého dvora biskup dal mnoho peněz na stavení svézti. (R. 1136)

Strana 139
SPORY NA MORAVĚ. 139 I chtěl ty peníze jemu dáti úkradí pobrati. Biskup takovau věc vznesl na kníže Kunrada, syna Li- toldova. I sjeli jsú se o to v Rajhradě a tu Vra- tislav od svého zlého úmyslu pustiti musil. A bi- skup navrátiv se rozkázal tu v Blanště kostel založiti i dokonati. (Jízda do Říma.) T. 1. přihodilo se to, což se nečasto přihází, že slavnost sv. Benedikta padla na den Bílé so- boty a slavnost P. Marie, jinak Vtělení P. Krysta, v středu po slavnosti velikonoční a sv. Filipa a Jakuba v pátek po Božím vstúpení. R. t. Lotaryus císař, jenž byl veliký milovník řáduov křesťanských, psaní učinil Innocenciovi papeži, jeho žádaje, poněvadž jest on hlava du- chovní všeho křesťanstva, aby toho pilen byl, aby se sv. víra křesťanská rozmáhala. Papež jemu odepsal, že jeho za to žádá jako otec svého mi- lého syna, aby k němu přijel do Říma a tu aby se spolu urovnali a na něčem jistém postavili o po- moc lidem králi Jeruzalemskému. Císař, toho vděčen jsa, hned se do Ríma jeti strojil. A v tom poslal k Soběslavovi, kmotru svému, jeho žádaje v tom také vedlé jiných knížat za pomoc. Sobě- slav chtě hned vuoli a žádost jeho vyplniti, sebral nemalý počet výborného lidu Českého a povolav Svátkové daleko vyšli.

Strana 140
140 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1137. Vladislava knížete mladšího, kterýž byl někdy z Čech ujel a nedávno se navrátil, žádal jeho, aby ten lid pod svau zprávu přijal a táhl s ním vedlé císaře do Ríma. A tu hned Soběslav v Praze všem Čechuom službu zaplatil až do Ríma. Vladislavovi dal na jeho osobu 900 hřiven peněz a nad to několik hřiven stříbra, také i zlatta. Kterýž vzav peníze a již maje zítra vyjeti s některými svými pomocníky nočně se pryč s penězi ukradl a z ze- mě pryč jel. Soběslav byl z toho velmi hněviv a zavolav muže jednoho znamenitého, jmenem Mudroslava, jej na tu cestu vypravil a jemu ten lid. Ceský na svém místě poručil. (Zázrak. Kostel v Slaném.) L. 1137. Přihodilo se v Čechách tak, jakžto všecko od lidí víry hodných se v pravdě vyhle- dalo a popsalo, v jedné vsi, kterážto slula Bec- tvina,i žena jedna, kteráž tu v té vsi s manželem svým poctivě živa byla od panenství svého až do své starostí, ta času jednoho upadla v těžkú nemoc, tak že ani se zpróstiti, ani na svých no- hách státi nemohla, toliko jiní ji, kamž jí potře- ba byla, s lože přenášeli a tak mnohá léta tu těž- kost trpěla. I přihodilo se na den Božího naroze- ní, že se všecka čeládka z toho dvoru, kdež ona (R. 1137) 1 = Běstvina. — 2 = vzpřímiti, póstaviti. .. ..

Strana 141
ŽAZRAK V BĚSTVINE. 141 ležala, rozešla. A sausedy její k ní přišedše, jí žádaly, aby k nim do jiného dvoru na radovánky dala se vnésti a spolu s nimi na ten den Božího narození se radovala; ač nemůž ani státi ani se- děti, ale aspoň aby při nich poležala. A ona k to- mu svolila. Kteréž vzavše ji s ložem jejím ji do jiného dvoru přenesly, kteráž tu s nimi radovala se až do večera. A času večerního rozkázala se svým dívkám, do svého dvoru i s ložem nésti. Nazítří pak, to jest na den sv. Štěpána, — a bylo v sobotu — když opět sama toliko v svém dvoře zuostavena byla a žádného při ní nebylo, tu ona ustavičně se P. Bohu modlila. V tom uslyšala, an zvon zvoní, i řekla sama k sobě: »Jistě bratr muoj včera někde na kvasu byl, že tak dlouho dnes mše sv. slúžiti prodlil«, neb bratr její vlast- ní tu v té/ vsi t. č. farářem byl. V tu chvíli hned dveře toho domu, v kterém ležala, se otevřely a zvonec, kterýž prve zdaleka slyšala, zdálo se jí jakoby tu v domě zvonil, kteráž ulekla se a po- zdvihši hlavy uzřela, ano dva muží krásné po- stavy jdú do dveří, oděvy majíce jako biskupské, kteříž přistúpivše k ní stali, a jeden z nich vztáhl ruku a dotekl se jí huolkau, kterúž v ruce držal, a řka: »Vstaň a vzdaj chválu P. Bohu. Já sem Jan Evangelista, jehož slavnost zitra bude po všem Žena nemocná divně uzdravena. 178v 1 = služebným. — 2 = stanuli, zastavili se. —

Strana 142
142 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1137. Mladota. Kostel v Slapích. světě od křesťanův věrných pamatována.« A uká- zav na druhého řekl: »A tento jest sv. Gothard, i věřiž, že si skrze naše prosby od P. Boha uzdravena«. A pozdvihše jí, pojali ji a vedli až do vsi, kteráž slove Slapy, v kteréžto muž jeden znamenitý, jménem Mladota, kostel roku předešlé- ho ve jméno sv. Gotharda biskupa postaviti dal. Tu jistú ženu ti svatí tu před tím kostelem po- stavili a ona stála pevně na svých nohách, tak jakoby nikdá před tím žádný v nich bolesti nemě- la. A odevřevše kostel a za ruce ji pojavše, tam ji uvedli i slyšala jest, ano tu jiní nějací muží překrásní slavně chválí P. Boha, a vuoni sladkau tu učila, tak že toho všeho svými usty neuměla vypraviti. Tyto věci když se dály, manžel její se domuov navrátiv, kterýž byl odšel na kvas mezi jiné sau- sedy, nenalezev jí na loži, velmi se podivil a svo- lav všecky sausedy všudy okolo vsi po křovinách a po močidlách, hledati kázal, a nenaležše zase jse všickni sausedé jeho navrátili a té příhody li- tujíce sešli se do jeho domu, žalostně tu rozvažu- jíce a pravíce: »Všakť jest jistě sama jíti nemo- hla, než že nětco k ní přišlo snad zlého a ji okla- 1 Míněno jest město Slaný, ale tato chyba jest již v pokračovateli Kosmovu, z něhož Hájek čerpá.— = ucítila. — 3 = rybnících, loužích.

Strana 143
ŽENA NEMOCNÁ UZDRAVENA. 143 malo a s víry svedlo a ji odtud pryč vzalo.« Ona pak t. č. před svým domem ana stojí, tak se upa- matovala a vkročivši do jistby nalezla svého mu- že s jinými sausedy ani plačí, kteříž vidúce ji ulekli se a ptali se, kde by byla a kterak by byla uzdravena. Kteráž všecko pořád jim vypravovala. Nazajtří pak, t. j. den sv. Jana, ráno šla do ko- stela a dary P. Bohu na oltář položila a přede všemi lidmi pravila: »Když jsem byla od těch sv. mužův pojata a uzdravena, rozkázali sú mi i při- kázali, abych v Slapském kostele včíra své mod- litby P. Bohu obětovala a z uzdravení děkování činila, dnes pak abych tyto dary zde na oltáři v tomto kostele při mši sv. P. Bohu obětovala a jeho divy sv. a skutky veliké před vámi i před jinými všemi lidmi vypravila«. Oni to slyšíce a vidúce, co se stalo, P. Bohu z toho děkování činili. (Císař Lothar zemřel. Konrád volen.) T. 1. Lotharyus císař, jenž byl Soběslavovi knížeti i všemu lidu Českému velmi příznivý, jsa na zámku, jenž slove Rothberk, upadl v těžkú ne- moc. Ač měl mnoho velmi znamenitě učených a v těch věcech zběhlých lékařův, však od počátku své nemoci den osmnáctý umřel; a odtuď do Brunšvigku vezen a tu poctivě, jakž na císaře Císař Lotharyus umřel.

Strana 144
144 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1138. (R. 1138) Zázrak se ukázal. / 1791 slušalo, pohřben. Pro jeho přílišnú dobrotivost mnozí z knížat říšských velmi jeho litovali. L. 1138. v jeden den března měsíce přihodilo se po samém západu slunce, že se ukázalo zna- mení pod oblaky na východ slunce jako drak maje křídla, kterýž zdvihl se a letal jako přes všecku Českau zemi od východu až k západu; a to tak znenáhla, že sú jej mnozí lidé, vyběhše z měst a ze vsí, viděli, a kudyž letal, velmi veliké ohnivé jiskry s sebe trausil, z nichž některé až na zemi padaly. T. 1. volen byl od korferštův na stolici císař- skú kníže Šváblský, jménem Kunrad, toho jména Třetí, císař vedlé počtu dvadcátý. Tu hned po svém volení rozkázal, aby všecka knížata říská sjeli jse na sněm slavný ke dni letničnému do Bamberku a tu aby to volení utvrzeno bylo a aby každý z knížat viděl císaře nového v jeho císařské ozdobě. Ale však taková věc skrze ně- které nepořádky sjíti se nemohla a tak knížata všecka přátelsky se s císařem rozžehnavše, do svých knížetství se obrátili. (Volba Vladislava knížetem.) Soběslav pak, kníže Český, vida Kunrada, krále Rímského, k sobě milostí náchylného, zuostal při něm za několik dní poctivú jemu čině službu, a

Strana 145
VLADISLAV VOLEN KNIŽETEM. 145 uhlédav čas příhodný, předstúpil předeň a žádal od něho milosti. Kunrad odpověděl: »Kníže Če- ský! Jistě věz, že jest mně o tvé věrnosti mnoho oznámeno, i to také, že si ty předku mému Lo- taryovi mnohé a slavné činil služby, protož, zač mne koli požádáš, hotov sem učiniti.« A on řekl: »Velebný císaři, za nic jiného neprosím než za to, aby po mé smrti v knížetství Českém syn předka a bratra mého Vladislava Vladislav byl knížetem. Císař tu hned k tomu svolil a při přítomnosti Soběslava, knílete Českého, strajce jeho, Vladi- slavovi mládenci praporec znamení Českého dal; a tu všickni Čechové, kteříž na ten čas při císaři s Soběslavem byli, na svátost před císařem dva prsty vloživše, přísahau se zavázali, jiného žádné- ho než Vladislava za kníže nebrati. Soběslav toho vděčen sa do Čech se s chvátaním navrátil a jakž na Vyšehrad přijel, hned prosby po vší zemi ro- zeslal všem prvního i druhého stavu, t. j. duchov- ním i světským, přísně přikazuje, aby se na den sv. Petra a Pavla apoštoluov na zámek, jenž Sacká Hora, slove, nalézti dali. Na jeho žádost sjeli sú se jednak, všickni. Tu Soběslav jednak prosil, jednak hrozil i přikazoval, aby po jeho smrti k zpravování země Vladislava, bratrance Vladislav za živno- sti strýce svého volen. 1 Pramen Hájkův (pokračovatel Kosmův) míní ovšem šlechtu nižší i vyšší. — 2 = Míní se Sadská. — 3 = téměř. Kronika III. 10

Strana 146
146 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1139. Svadba v Olomúci. jeho, připustili a žádného jiného, a na to ukázal i císařské povolení. Oni uradivše se na to, také k tomu dali své povolení a nadto, že tak chtí učiniti, toho přísahami svými potvrdili. R. t. také na den sv. Vácslava, dědice Českého, Soběslav vdal svú dceru, jménem Mariji, za Leu- polda, margkrabí Rakúského, a dal po ní věna 500 hřiven stříbra. A ta svadba velmi slavně dr- žána byla i nákladně v městě Olomúci měsíce října. Při tom času rozličná sú se znamení na obloze nebeské časy večerními ukazovala, tak že lidé vídajíce je, z toho nemálo strašliví, byli. (Hejtman Přimislav.) Vítr veliký na Čechy v lese. L. 1139. Soběslav kníže vypravil se do Srbské krajiny a zámky ty, kteříž byli někdy od před- kuov jeho Vigbertovi zastaveni, od Vigbertovy ženy vdovy, která je v věně držala, vyplatil 700 hřivnami stříbra a nadto vedlé smlúvy rozkázal, aby jí z duochodův zámku Donína až do jeji smrti třetí peníz vydáván byl. Na té pak cestě, když se kníže do Čech navracoval a již do České země přes hory vjížděl a byl jako puol lesu,, při- šel tak náhlý vítr, že se tu musil kníže i s svými se všemi zastaviti. A nevědúce se kde skrýti, vši- (R. 1139) 1 = bázliví. — 2 = prostřed hraničního hvozdu,

Strana 147
KNÍŽE V BOURI ZACHRÁNÉN. 147 ckni s koní ssedali a klekše P. Bohu se modlili. Vítr ten více a více se rozmáhal a tu mnoho dřívi velmi velikého z kořen vyvracel. Hruozú přílišnú všickni tu poraženi byli, domnívajíce se tu vzíti skončení, silně volali k P. Bohu. Mezi nimi jeden byl nejznamenitější a hajtman nad jinými jménem Přimislav; ten přistúpiv k knížeti řekl: »O kníže muoj, pohleď jaká jest moc P. Boha na- šeho. Teď na/ tomto místě P. Bohu všemohúcí- mu slibuji, a to tebú, pánem majm, osvěčuji, jestli- že mi P. Buoh z této těžkosti a z tohoto nebezpe- čenství ráčí pomoci a mne vysvoboditi, hned vše- cky věci, kteréž mám koli na světě, že rozprodám a ty peníze rozdám chudým lidem pro jméno P. Boha mého a sám puojdu do kláštera a oděv i všecken řád mnichovský na se vezmu a P. Bohu mému nábožně slúžiti budu, a v tom do skončení života mého jeho sv. pomocí zuostanu.« V tom hned se to povětří poukrotilo, kteréž trvalo více než tři hodiny, však proto jakžkoli veliké povětří bylo a dříví, se lámalo veliké a na ně padalo a některé se z kořen vyvracelo a lidi i koně poráželo: sedm toliko mužův tu na místě zůstalo, jiní, ač úrazy měli, však se zhojili; koní dvamezcítma, na tom místě zůstalo. Když sú s hor sjíždějíce do vsi vjížděli, viděli sú divně ty vsi 179V Hajtman mnichem učiněn. 1 = osvědčuji, potvrzuji. — 2 = stromoví. — 3 = 22.

Strana 148
148 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1139. roztrhané a rozmetané, tak že se bylo čemu po- diviti. Přimislav, jakž do Prahy přijel, od Sobě- slava vzav odpuštění, to což slíbil, vykonal, a odřezav se světa řeholu a řád sv. Benedikta na se přijal. (Příhody v Polsku a v Uhrách.) L. t. také sebravše se Rusové a Uhři spolu, činili veliké škody knížeti Polskému v jeho zemi. Toho snésti nemoha kníže Boleslav, pojav ne- veliký hauf Polákuov, a s těmi laupežníky jse statečně potkal, ale že velmi mnoho bylo těch nepřátel, někteří z Polákův počali utěkati. Bole- slav vida, že jest od svých některých v té bitvě opuštěn, také hleděl, aby utečením život zachoval a navrátiv se do Krakova porážku v svém srdci těžce vážil, až z toho upadl v těžkú nemoc a po- volav panův a vladyk, s jich povolením to kní- žetství i to všecko, což k němu náleží, mezi své syny rozdělil a zpuosobiv všecky věci k tomu ná- ležité, umřel. A po sobě pět synův zuostavil, totiž Vladislava, Boleslava, Mečislava, Jindřicha a Kazimíra. T. l. Soběslav pobyv málo v svém knížetství, obrátil se do Uher, aby testě svého Belu, krále Uherského, navštívil. A když tam přijel, král toho velmi byl vděčen a ctil jej jako svého milého přítele a zetě. A při tom také času on, král Uher-

Strana 149
VALKY V POLSKU A SASKU. 149 ský, vydával svú dceru za Kunrada, krále Rusín- ského; a ta svadba při slavnosti letniční držána byla. (Válka v Sasku.) T. r. obyvatelé Saské země sešli se vespolek a uradivše se, Kunradovi se zprotivili, posla s li- sty k němu vypravivše, psaním jemu oznámili, že jeho za císaře ani za krále Rímského míti ne- chtí. Kunrad když listy přečetl, nemálo se podivi a aby jejich zúmyslnost skrotil, sebral na ně voj- sko a vypravil do Čech poctivé posly, žádal So- běslava, aby s svými Čechy proti jeho protivní- kům a nepřátelům jemu přitáhl na pomoc. Poslo- vé když to poselství před knížetem jednali, při konci své řeči i to doložili, řkúce: »Neb císař Římský, pán náš milostivý, v tobě, slavný kníže Český, a v tvých statečných bojovnících sobě ve- likú sílu a naději vítězství zakládá.« Soběslav maličko a krátce se s svými o to uradiv, dal po- slům odpověd, že to chce rád učiniti bez prodlení a že chce s svým vojskem Českým, prve než císař, se tam postaviti. Poslové poděkovavše odjeli. Soběslav sebrav lid rychle táhl k Míšni a od- tuď do Saské země a jakž se Čechové na pomezí Saské položili, hned počali veliké škody činiti. V tom přitáhl císař Kunrad maje dvě vojska lidu Německého a se tří stran počali velmi zemi Saskú Císaři se protivili Němci.

Strana 150
150 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1139. 1801 Čechové z krato- chvíle Něm- cům škodu činili. plundrovati a hubiti. Sasové takové moci nemo- húce odepříti, k zámkům pevnějším utíkali a od- tud Kunradovi i Soběslavovi častá činili psaní, žádajíce milosti. Ale Kunrad nikoli jich, maje nad nimi moc, na milost přijíti nechtěl. Ale So- běslav to na něm obdržal, že jest je přijal k/ mi- losti, a tak Kunrad císař pomocí Soběslavovú nad Sasici brzo svítězil a svému panování je pod- manil. Čechové domů když se navrátiti chtěli, vyjel císař z svého stanu, aby na výborný hauf lidu Českého pohleděl, a vida podivil se. Čechové své hajtmany k císaři z sebe vyslali žádajíce, aby se jim maličko nětco odpustil ještě v Něm- cích a zvláště v Míšni popásti; kterýž zasmáv se řekl: »Buď tak!« A oni obořivše se na Němce, velikú činili okolo Labe škodu. Tak jakž jim od knížete Soběslava bylo přikázáno, nemordovali, než jednu celú krajinu zlaupili a vybrali, a na- plnivše své vozy laupežem, do Čech se s veselím navrátili. (Biskup Jan a kníže Soběslav zemřeli.) R. t. měsíce srpna Jan biskup dlúhú nemocí trápen sa umřel a v kaple sv. Gotharda biskupa při kostele Pražském pohřben. Na jehožto místo Sylvestr, opat Sázavský, od Soběslava a od pre- = vydrancovali.

Strana 151
VYSTAVÉN HOSTIN HRADEK. Iöl látuov kostela Pražského volen. A to volení stalo se října měsíce, ale však takové volení pro brzkú smrt knížete k skutku nemohlo býti při- vedeno. Při tom času Soběslav kníže vyjel s Vyše- hradu a jel do dvora svého, kterýž Chvojno slo- ve, v kraji Hradeckém, neb t. č. dal opravovati zámek jeden, kterýž Hostin Hrádek, jméno měl. A to proto, jestliže by se kdy Poláci Čechům zprotivili, aby Čechové majíce na své hrady úto- čiště, snáze mohli se jim brániti. Protož hrady všecky, kteříž byli z té strany, opravovali. Ale P. Buoh ten, kterýž všecky věci vedlé své vlastní vuole jedná a puosobí, dřív než Ho- stin Hrádek se dokonal, až Soběslav se na loži položil a tu den po dni větší a větší nemocí trá- pen byl. A tu neděli před slavností Krystova na- rození z Chvojna na Hostín Hrádek vezen. To slyšíce Čechové, sami mezi sebú byli roztržiti a o kníže budúcího, kto by býti měl, počali se bú- řiti. L. 1140. znamenitější, jenž byli mezi Čechy, všickni sjeli se na Vyšehrad a tu spolu o budúcí kníže rokovali, ti toho, oni jiného za kníže a pána míti chtějíce. Ale byl toho času mezi nimi jeden pán znamenitý a nad jiné ve všech věcech opatrný, jménem Načerad; protož všickni k ně- (L. 1140) Soběslav kníže umřel. t V pramenech Hostin Hradec; nyní Hostinné.

Strana 152
152 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1140. 180v mu zření měli. Po dlúhých roztržkách zuostali na tom, kohož on za kníže vypoví, aby toho vzali. To když se tak dálo, na Soběslavovi žád- ného znamení, aby živ býti měl, nebylo, ale den ode dne vždycky se hůře měl, až čtrnáctý den února měsíce umřel a do Prahy přivezen a po- chován v Vyšehradském kostele. Vladislav za kníže volen. (Vladislav volen knížetem.) Načerad s jinými sšedše se na Vyšehrad, vo- lili sú za kníže Vladislava, syna někdy Vladi- slavova, kterýž byl někdy syn Vladislavuov, krále Českého. I jel týž Vladislav hned bez meškání k Kun- radovi císaři na potvrzení, kterýžto potvrdiv ho, dal jemu druhý praporec Českého knížetství; a on to od císaře vděčně přijav, s veselím se do Čech navrátil. A t. č. Sylvestra, opata Sázavského, volení na biskupství již zmizalo.2 (Biskup Otto. Smrt kněžny Adléty.) Času toho Otta, probošt kostela Pražského, řádně za biskupa volen a hned brzo po volení 1 V orig. týž obrázek jako k r. 1093. — 2 Sylvestr zvolen 29. září 1139 biskupem, ale po smrti Soběslavově již 16. února 1140 resignoval (hrozilot mu od nového knížete sesazení.)

Strana 153
NOVÝ KNÍŽE. NOVÝ BISKUP. IOB vypraven s listy k císaři a odtuď do Mohuce, a tu poslední den máje měsíce od Albrechta arci- biskupa Mohuckého posvěcen a do Prahy vděč- ně se navrátil. A kníže Vladislav i preláti kostela Pražského poctivě jej vítali a posadili na stolici biskupské, vedlé obyčeje a pořádku starobylého. A ten již byl biskup Český dvanáctý. R. t. také sjeli sú se páni Polští a vladyky do Krakova, a tu z vuole jednostejné zvolili sú- sobě za kníže vedle kšaftu a zřízení Boleslava Křivoústého za kníže a pána syna jeho Vladi- slava, kterýž jsa knížetem, počal se všem svým bratřím puovodem své manželky Krystyny pro- tiviti. T. 1. ctnostná a velmi nábožná žena, kněžna Adleyda, velikú teskností po svém manželu, So- běslavovi knížeti, jsúci utrápena, umřela 15. den měsíce září. Sedm toliko měsícuov po svém manželu živa byla, v kostele Vyšehradském vedlé manžela svého poctivě a s pláčem lidu pocho- vána. Vše toho roku Vladislav svolav pány a vla- dyky znamenitější České země, učinil jim veliké hodování na den Božího narození ve vsi, kteráž slove Číhošť. To uslyšav Vácslav mládenec, syn někdy Soběslavuov, obávaje se od Vladislava ně- jaké zlé příhody, té noci v malém počtu ujel až do Uher k ujci svému Belovi, králi Uherskému.

Strana 154
154 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1140—1141. (Dobytí Edessy v Asii.) R. t. v krajinách Syrských okolo Jeruzalema Saracenové křesťanům sjezdem, veliké činili škody, chtíce je z těch krajin vytlačiti. A shro- máždivše se spolu v Mezopotamí, oblehli město jedno výborné, v kterémž byli křesťané, jménem Edyssa, kterémuž někdy židé říkali Arach, a po starodávnu slulo Rages, o kterémž se široká činí zmínka v knihách Tobiášových. Odtuď z toho města byl někdy král Abagarus poslal list do Jeruzalema k Pánu našemu Ježíšovi a on, J. M. sv., ráčil jemu svú rukú odepsati., Potom sv. apoštol Iudas Thadeus to město k víře Krystově obrátil a tu také někdy tělo jeho odpočívalo. Na ten čas, dobyvše jeho, všecky křesťany v něm zmordovali a poctivé panny a paní vehnavše do kostela hlavního sv. Jana Křtitele, tu na oltáři nešlechetníci svú nešlechetnost s nimi bezděčně, provozovali a naposledy všecky je také zmordo- vali. (R. 1141) (Drobné příhody.) L. 1141. Béla, král Uherský, vykonav dny ži- vota svého, umřel, pro jehožto smrt Vácslav, syn Soběslavuov, velmi zarmúcen byl. = nájezdy. — 2 Tak vyprávělo středověké podání, známé též ze zpracování Zeyerova. — 2 = násilně, 1

Strana 155
DOBYTÍ EDESSY. VÁLKA DOMÁCI. 155 / T. 1. času jarního přišel náhlý rozjih, a/ 181r k tomu veliký dešť pršal a rozhojnil potoky a řeky a Vhltava svým rozvodněním v Čechách i v Míšni velikú učinila škodu. R. t. Jindřich, biskup Olomúcký, jinak Zdíko, vzal kříž na pohany a shromáždiv mnoho lidu, obrátil se na Prušany a mnoho jich odvedl od pohanství a k sv. víře křesťanské obrátil i sám pokřtil. T. r. času letního divná a rozličná znamení ukazovala se časy nočními v oblacích, tak že se tomu velmi lidé divili, a někteří z toho budúcí zlé saudili. Prušané k víře obráceni. Domácí válka občanská.) L. 1142. když Kunrad, císař volený, v Ně- (R. 1142) meckých zemích kraloval, ač ještě korunau krá- lovství Římského nebyl ozdoben, však jeho věci stály v dobrém pokoji. A Vladislav po strajci svým také pokojně zpravoval Českau zemi. V tom páni někteří i vladyky znamenitější vešli v nevoli a svadili se o to, neb někteří více přáli Kunradovi, kterýž byl zprávce krajiny Mo- ravské a byl syn Litoltuov, syna Kunradova, bratra někdy Vratislavova, prvního krále České- ho, a jeho se velmi přidržali. Chudší pak a mlad- ší zůstali při Vladislavovi. I položily jsú sobě rok Rozdvo- jení lidu o kníže. = tání.

Strana 156
IOO V. HAJEK, KRONIKA, R. 1142. na místě určitém mezi Prahau a Vyšehradem obě strany, chtíce tomu, aby se o to společně snesli, Kunrad-li čili Vladislav pánem jich býti má. Při takovém rokování ti, kteříž byli Vladi- slavovi, vidúce, že se tu mnoho chudiny sběhlo, a při tom znamenavše nerovnost, k Praze po- staupili. / 181V A v tom přišly noviny, že Kunrad z Moravy silně táhne svým na pomoc., / I shromáždivše se vespolek ti, kteříž pomá- hali Vladislavovi, a vešli na jednu horu, jenž slove Vysoká, a tu Kunrada čekali, kterýž když přitáhl, hned se na ně řítil a oni se jemu silně bráníce odpírali, tak že bitva ta trvala více než šest hodin. A tu s obau strán mnoho padlo lidu, tak z Kunradových jako z Vladislavových. Vladislav pak s Teobaldem, bratrem svým, hajtmanem Vyšehradským, a s Jindřichem, Mo- ravským biskupem, do Prahy se obrátili a Prahu dobře osadivše zavřeli. Vladislav, obávaje se větších těžkostí, obrátil se sám životně, k Kun- radovi, císaři volenému, a bratra svého Jindřicha poslal po4 víc lidu do Budešína. Císař Kunrad na žádost Vladislavovu shromáždiv lid táhl do Čech proto, aby Kunrada, kníže Moravského, strajce 1 = couvli. — 2 V orig. týž obrázek jako na l. 118. — = osobně. — 4 = pro.

Strana 157
VLADISLAV VÍTĚZEM. 157 a nepřítele Vladislavova ven z země vyhnal, kte- rýž toho času Prahy dobýval. To když Kunrad uslyšal a vida, že nezbýti, svolav všecky střelce, rozkázal jím ohnivými šípy na město střeleti. Tu jeden nešlechetník, jménem Báč, k kostelu Pražskému sv. Víta střelil a jej zapálil, kterýž z gruntu vyhořal, v němžto mnoho od zlatta a od stříbra i jiných klenotuov a svátostí, shořalo. Kostel pak sv. Jiří netoliko shořal, ale přílišným ohněm všecken se rozbořil. Vidúce to jeptišky, ano jích klášter i všickni příbytkové shořali, plakaly sú a volaly k P. Bohu pravíce: »Pane, smiluj se nad námi a pohleď na křivdu, která se děje jménu tvému a příbytku sv., kterýž jsi sobě vyvolil«! I vyšly jsau ven z Hradu Pražského aupějíce a hrozně naříkajíce až na místo pod Petřínem a tu se jich posadilo na zemi sedm- desát a pět a odtuď vstavše vešly do kostela sv. Jana Křtitele na Aujezdě a tu zuostaly a P. Bohu se modlily ustavičně ve dne i v noci. A nedaleko odtuď duom sobě daly postaviti, kterýž slove až do dnešního dne Petřín. Kostel Pražský zapálen Klášter sv. Jiří spálen. (Nález těla sv. Lidmily.) Po nedlúhém pak času hlásní někteří i mnozí rybáři i jiní chudí řemeslníci, kteříž v noci pra- Petřín, duom na Aujezdě. 1 = ostatků svatých,

Strana 158
158 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1142—1143. Tělo sv. Lidmily. cují, přicházejíce k ním jím oznamovali, kterak vídají časem nočním, ano z kláštera toho shořa- lého sv. Jiří vychází oheň a nese se až k nebi, a při tom ohni jakoby nějací duchové andělští se ukazovali. Tím ony jsúce napomenuty, šly spo- lečně na to místo a tu se truchlivě procházejíce, oltáře svatých navštěvovaly, s velikým pláčem těla sv. Lidmily dědičky hledajíce. A přistúpivše k mistru zednickému, kterýž slúl Ververius, pro- sily jeho, aby mezi kamením a rumem hledal hrobu a těla sv. Lidmily. Kterýžto hledaje, Bož- ským zpuosobem nalezl hrob celý a v něm tělo sv. bez poškvrny a běžav rychle na Petřín, dob- rau a vděčnau novinu pannám těm oznámil, kte- réž brzo poradivše se s Jindřichem, biskupem Moravským, ten klášter sv. Jiří zase počaly opravovati. (Vladislav vítězem.) Č. t. navrátil se Vladislav a s ním Kunrad císař s velikými haufy lidu Německého a položili se u Plzně. Kunrad Moravský to uslyšav, s ními se potkati umínil. Ale však prvé posly a špehéře tajně poslal, aby shlédli ten lid císařuov. Kteříž navrátivše se, oznámili, že jest tak mnoho lidu toho Německého, že jích všecka Plzenská pole nemohú obsáhnúti. Kunrad chytrý, znamenav že

Strana 159
NÁLEZ TĚLA SV. LIDMILY. 159 té moci nemuož odolati, vyjel z Prahy před ve- čerem, jako by chtěl své vojsko shlédnúti, a v tom se tajně a nočně pryč ukradl. A císař Kun- rad, zanechav nětco lidu u Plzně a nětco u Be- rauna a nětco na Bílé Hoře, v malém počtu při- jel až na Vyšehrad v pátek před Letnicemi. A tu od Vladislava a od manželky jeho Kedruty, sestry své, i od jiných milostivě přijat a slavně ctěn. Potom pak přátelsky se rozžehnavše, Kun- rad císař i s svými ve zdraví se domů navrátil. Císař Kunrád byl na Vyšehradě. 1821 (R. 1143) L. 1143./ Vladislav, kníže Český, rozváživ tu křivdu, kteráž se jemu stala od Kunrada Mo- ravského, strajce jeho, sebrav vojsko Čechuov, vtrhl do Moravy a tu činil velikú škodu. Kunrad tomu nemoha odolati, jezdil s zámku na zámek, časy nočními ukrajvaje se, aby jeho Vladislav nevěděl kde oblehnúti. Vladislav, pohubiv zemi, do Čech se navrátil. T. 1. probošt, děkan i všickni kanovníci ko- stela Pražského pilnau chtivostí se o to snažili, aby kostel sv. Víta, ten spálený a hanebně pobo- řený, zase k nápravě přivedli a najprvé na svuoj náklad kázali jej vyrumovati. A tu jsú nalezena těla sv. Vácslava a sv. Vojtěcha i jiných svatých celá a nepoškvrněná. Z toho netoliko oni, ale i všickni Čechové se radovali. Preláti kostela Pražského. Těla sv. dědicuov.

Strana 160
160 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1143. (Založení kláštera Strahovského a Doksanského.) Č. t. Vladislav kníže na své mysli rozvažuje, kterak jest bylo jemu Božskau mocí to knížet- ství České odjato a tauž mocí Božskau že jest jemu zase navráceno, radil se o to s biskupem Olomúckým Jindřichem, kterak by mohl vděč- nau učiniti P. Bohu odplatu. A on stoje před ním nedaleko od mostu Pražského, řekl jemu: »Ctný kníže, oznámímť, co mi jest na mysli. Času předešlého, když sem byl z příčiny nábo- ženství v Jeruzalemě, pilně sem také spatřoval zpuosob a položení města toho svatého; jistě mi věř, že sem nikdá žádného města neviděl tak na- podobně k Jeruzalému ležeti jako město toto Pražské, neb tyto stráně a hory, kteréž vidíš na Letni, jsú jako hory, o kterých napsal David král v svém žaltáři v žalmu 124: »Hory okolo Jeru- zaléma a Pán vuokol lidu svého.« Viděl sem také klášter znamenitý v Jeruzalemě, kterýž slove ,na hůře Sion' a jest k západu slunce a stojí tak na- podobně nad Jeruzalemem jako nad Prahú Stra- hov, v němž jsú bratří v bílém oděvu a oni v svém pořádku velmi pěkně slauží P. Bohu.« To uslyšav kníže, řekl: »Jakož jest byl P. Buoh okolo města Jeruzalema, tak aby byl okolo města mého Prahy.« A hned dne třetího kázal Klášter založiti klášter na Strahově a dal jemu jméno ,na Strahovský založen. hoře Sion'. Potom když již byl ten kostel od

Strana 161
ZAKLÁDÁNÍ KLÁŠTERŮ. 151 gruntuov vyzdvižen, poručil to dílo kníže k opa- trování biskupu; a kázal biskup nové dřevěnné celle v něm (neb komory) vzdělati, a tu najprvnější kněz jest posazen, jménem Blažej. Biskup jako muž pilný a opatrný jel sám osobně do Němec- kých zemí, maje listy od knížete svého, a vyhle- dal klášter jeden jménem Stenffeld, a z toho klá- štera s povolením opata vyjednal 8 kněží řádu Premonstratenského a tu je posadil, kteříž velmi nábožně a poctivě P. Bohu slaužili. A byl mezi nimi jeden starší, jenž slúl opat, a jméno jeho bylo Gezo, a ten byl první opat kláštera toho na hoře Sion, jinak Strahovského. L. 1144. Kněžna Kedruta, manželka Vladisla- vova, vidúci, co manžel její činí, jaké veliké náklady na klášter Strahovský, času jednoho přistúpivši k němu při přítomnosti biskupa Jin- dřicha, řekla jemu: »Jest mi to s nemalým podi- vením, a ráda bych, aby mi to pověděl, proč tak mnoho stříbra i zlata na stavení toho kláštera na hůře Sion nakládáš?« A on odpověděl: »Manžel- ko milá, pro nic jiného, než aby mi P. Buoh mé odpustil hříchy a mú duši přijal do onoho věč- ného příbytku.« A ona odpověděla: »Poněvadž ty o svú duši máš takovau péči, musím já také o svú se postarati, jestli vůle tvá.« A on řekl: (R. 1144) 1 = Steinfeld. Kronika III. 11

Strana 162
102 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1144—1145. Klášter Dogsanský »Učiň, jakž se koli líbí.« A ona, majíci nějaké od P. Boha vnuknutí i rozkázala klášter založiti v Dogsanech, a mající povolení od manžela své- ho, též i od bratra svého, císaře Kunrada, zna- menitě jej nadala. A rozkázala do něho uvésti panny téhož zákona Premonstratenskeho, kteréž tu velmi nábožně, poctivě i svatě P. Bohu slau- žily. Kedruta kněžna častokrát tam mezi ně při- jíždějíc, spolu s nimi P. Bohu slaužily. 1827 Židé dítě ukřižovali. (Příhody v cizině.) / T. 1. přihodilo se v Englické zemi v městě, kteréž slove Narvik, v kterémž bylo mnoho ži- duov: a ti času jednoho, před slavností veliko- noční, se spolu sešli a tu uradivše se ukradli dítě křesťanské, jemuž bylo jméno Vylém, a zavřeti je do jednoho hlubokého sklepu podzemního, do kteréhož bylo malé okénko. A když bylo u Ve- liký Pátek křesťanský, jako třetí hodinu na den. někteří z starších vešli jsú tam k tomu pacholát- ku a přinesli kříž dřevěnný a položivše jej na zemi, to pacholátko svlékli až do nahoty a při- bili je na ten kříž za ruce i za nohy a vyzdvihli jej nahoru, a vzavše nějaký oštíp, bok jemu pro- bodli a volali vysokými hlasy křičíce. I přišel na ně nějaký strach, že sau od toho skutku všickni utekli. Vida to nějaký křesťan, že židé běží z toho domu jako vzteklí, i podivil se a všel do toho

Strana 163
UMUČENÍ DITĚTE ŽIDY. IO3 domu, chtě ohledati, co by to bylo. A když v tom domě nenalezl než toliko děti, i všel do sklepu, domnívaje se, že by se tam někdo z křesťanuov skryl a ty židy strašil. I uhlédav dítě nahé na kříži, ven vyběhl a volal na křesťany. I vešli jsau tam někteří a vidúce dítě mrtvé na kříži viseti. ven jsú je vynesli a uprostřed ryňku postavili. K tomu divadlu mnoho se sešlo lidu městského, přilišnau pro ten účinek prchlivostí rozlítivše se, všecky ty židy zbili a hanebně zmordovali, po- hlaví ani věku neodpustili. A tak na ten den Ve- likého Pátku všecky je z svého města vyhladili. R. t. král Jeruzalemský, jemuž bylo jméno Falko, umřel. Na jehožto místo volen syn jeho Balduinus a ten byl král Jeruzalemský od do- bytí města pátý. (Kostel v Litomyšli. Zázrak na Vyšehradě.) L. 1145. v České zemi rozmáhalo se veliké (R. 1145) náboženství a služba P. Bohu po kostelích ve dne i v noci. Bohatství veliké bylo mezi lidmi, ne- toliko stříbra, ale i zlatta veliká hojnost a nad to víra a láska byla velmi veliká. Biskup pak Jindřich, chtě aby se takové ná- boženství ještě více rozmáhalo a P. Bohu větší dála se poctivost, a maje velmi mnoho zlatta, rozkázal krásný kostel nad Litomyšlí založiti, tu kde jest nyní zámek, a dal jemu jméno ,na hůře Klášter nad Litomyšlí.

Strana 164
104 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1145. Kněz viděl vidění na oltáři. Olivetské', a tu také uvedl bratří řádu Premon- stratenského a mnoho vsí k němu nakaupil a klenoty znamenitými jej bohatě nadal. Vidauce jiní lidé, co činí kníže, co činí biskup, také mno- hé a znamenité kostely a kláštery v Čechách za- kládajíce stavěli. R. t. kněz jeden od kostela sv. Víta, jemuž bylo jméno Reda (a on byl oltářník kněžny Kedruty u oltáře P. Marie Nanebevzetí) muž nábožný, maje věku svého let 80, dne jednoho šel na Vyšehrad a předstúpiv před kníže a kněž- nu, řekl jim: »Slyšte slova P. Boha vašeho a Marie P. Matky jeho, a příhodu, kteráž mi se stala dnes, když sem sv. mši slaužil, na oltáři P. Marie, a po pozdvihání svátosti velebné stál jsem v tajemství.1 I událo mi se pohleděti, ana na oltáři stojí krásná panna, jejížto krásy neumím vypraviti, a řka ke mně: »Jakž tuto sv. mši do- konáš, jdi a pověz Vladislavovi a manželce jeho: jakož jsau rozkázali na Jílovým Vrchu důl udě- lati a v něm hledati zlata, kterémuž dolu říkají šachta v Chvoji, ať rychle káží pospíšiti na tu stranu k západu slunce, neb tu mají hojnost zlatta naleznúti.« / Kníže a kněžna vyslyšavše tomu uvěřili a hned toho dne poslavše na Jílovaj kázali se děl- / 1831 1 = mlčení (srv. 2, 134).

Strana 165
NALEZ ZLATA V JILOVÉM. 10b níkuom na západ slunce obrátiti. To když oni učinili, osmého dne nalezli jsú velikú oblohu zlatta samorostlého, kteréhož kázal kníže pilně dobývati a na Vyšehrad je voziti a klásti do pokladnice. Kteréž když všecko v tom místě, kte- réž nalezeno bylo, vybrali, kázal je kníže převá- žiti: čtyři a dvadcet centnéřuov vážilo. Kníže i kněžna z toho daru P. Bohu veliké činili děko- vání a knězi Redovi za oznámení dobré noviny dali hojné dary. Zlata na Jílovém mnoho nalezeno. Drobné příhody.) Č. t. Vratislav a Otta, knížata Moravská, uznavše se sami a rozváživše, že jsú zlau a nepo- řádnou věc před sebe vzali v tom, že jsú se Vla- dislavovi zprotivili a skrze to že jsú vešli v oškli- vost Kunradovi císaři, i utekli se k Jindřichovi, biskupu Moravskému, jeho žádajíce, aby je s strajcem jích Vladislavem smířil. Kterýžto uhlédav čas příhodný, Vladislavovi mnohé věci minulé i budúcí předkládaje, na to jej namluvil, že jest ty všecky nechuti mimo se pustil a jím odpustil. A když k němu přijeli, k milosti je při- jal a ty krajiny, kteréž prvé držali v Moravě, zase jim navrátil. A oni je, ač jsú zahubené byly, vděčně přijali. 1 = sloj, vrstvu.

Strana 166
166 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1146—1147. Klášter Teplický. Cajn nalezen na Krupce. L. 1146 Kedruta kněžna, uradivši se s Vladi- slavem, svým manželem, rozkázala slavný klášter postaviti v Teplici a dala do něho uvésti panny řádu sv. Benedikta, a mnoho vsí a platuov na- kaupila a to všecko obrátila týmž pannám k živ- nosti. A když byl kostel ten i duom konventský, všecken dostaven, kázala mnoho klenotuov a ozdob kostelních nadělati, na kteréž dala 1000 hřiven stříbra a 300 hřiven zlatta. T. 1. jeden starý muž, kterémuž bylo jméno Vnadek, ze vsi Lhotice, chodě po horách, kteréž leží od Teplice jako za jednu míli k straně půl- noční, nalezl prut dlauhý a světlý, an vyrostl z země. Domnívaje se, žeby stříbro bylo, ulomi jej při samé zemi a přinesl kněžně Kedrutě do Teplice. Kteráž dala to mistrům a horníkuom k ohledání, kteříž ohněm toho zkusivše, pověděli, že jest cajn. Kněžna za prut cajnový Vnadkovi tři hřivny stříbra dáti kázala, žádajíc, aby to místo, na kterémž ta vyrostlina nalezena, ukázal. To když se stalo, rozkázala na tom místě kopati a tu jest veliká toho kovu hojnost nalezena. Kedruta kněžna, jsúci toho vděčna daru od P. Boha, z to- ho veliké činila J. M. S. děkování. O tom slyše všecken lid Český, z toho velmi chválil P. Boha. (R. 1146) 1 = klášterní, jeptišský.

Strana 167
NÁLEZ CÍNU. KRÁL POLSKY. 16? R. t. Vladislav, kníže Polský, syn někdy Boleslava Křivoustého, pro svú velikú pajchu a zuřivost i také ukrutnost, kterúž provozoval pů- vodem své neskrocené manželky Krystyny nad bratřími svými i také nad mnohými jinými svými poddanými, ven z knižetství Krakovského i s Krystynú vyhnán a na místo jeho od panův a vladyk volen jeden z bratrův jeho jménem Bole- slav, jenž měl přímí Kadeřavý, kterýž pro svú přivětivú dobrotivost u všeho lidu svého velikau obdržal milost a Polskau zemi pokojně a milo- stivě zpravoval. Polský kníže vyhnán. (Přepadení biskupa Jindřicha.) L. 1147. Jindřich, biskup Moravský, shro- (R. 1147) máždiv nemalú sumu peněz, do Říma jeti umí- nil. To uslyšav kníže Moravský Kunrad, přijel k němu do Olomúce, žádaje jeho, aby mu některé věci jeho v Praze při Vladislavovi, strýci jeho, jednal, také aby mu oznámil, brzo-li se strojí do Prahy. Kterýž odpověděl: »Od dnes v šesti dnech.« I řekl Kunrad:/ »Já tebe až do Čech provodím, a tu na té cestě s tebú o všecko roz- mluvím«. I přijel Kunrad k biskupovi na den určitý a biskup kázal naň připraviti slavně oběd i večeři. A nazajtří vstavše ráno jeli na koních spolu rozmlúvajíce, až do Litomyšle a tu přes noc ostali. Ráno pak rozžehnavše se spolu, Kun- / 83v

Strana 168
168 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1147—1148. Kníže Kunrad chtěl zabiti biskupa. Biskupa oblúpil Kunrad. rad obrátil se k Moravě a objev les, stáli s svými vedlé cesty maje stráž, očekával biskupa, neb aby jej zabil aneb aby mu ty peníze na Rímskau ce- stu připravené pobral. Biskup o tom nic nevě- da, jel svú cestú. I potkal jej jeden uhléř ze vsi Morašic a dal jemu pozdravení. A biskup zdvihl ruku a dal jemu požehnání, a on porozuměv, že jest kněz aneb biskup, řekl jemu: »Otče duostojný, toť nedaleko odsuď stojí jeden jízdný a pilně hledí i poslauchá. Za ním pak také nedaleko stojí okolo dvanácti jízdných blízko cesty velmi tiše. Snad tebe tvoji přátelé aneb služebníci očeká- vají.« Biskup poděkovav jemu, řekl k služební- kům: »Obraťme se zase, k Litomyšli«. A v tom hned Kunrad vyskočiv za ním pospíchal. Biskup vraziv jse do lesa, s svého koně sskočil a jej od sebe pustil, a sám vlez pod klest borovú, tu se ukryl. Kunrad uhoniv jeho služebníky, s svými pomocníky všecky je zbil a hanebně zmordoval, a což měli, všecko jim pobral a běžav k Lito- myšlskému dvoru, všecko, což tam měl biskup, vybral a dvuor zapálil. Když pak bylo k večeru, sedlák jeden jménem Radosta, jeda tudy s vozem skrze les, biskupa tu blaudícího nalezl a vzal jej na svuoj vuoz a vezl až do Litomyšle. V brzkém času ta novina 1 = stanul, zastavil se. — 2 = zpět.

Strana 169
PŘEPADENÍ BISKUPA JINDRICHA. 169 Vladislava tajná nebyla, kterýž z toho velmi za- rmúcen byl. A poslav své věrné služebníky do Litomyšle pro biskupa, jemu k potěšení sám osobně proti němu až k potoku, jenž Rokytnice slove, vyjel a milostivě jej objav přivítal a potom do svého příbytku ujav za ruku uvedl a pravě: »Otče milý, jistě věz, že té tvé příhody lituji, až mě mé srdce bolí, a to jistě věz, že té křivdy, kte- ráž se tobě stala od strajce mého Kunrada, mu- sím nad Kunradem pomstiti, jakž budu moci.« L. 1148. biskup Jindřich skrze tu příhodu, (R. 1148) kteráž mu se stala roku předešlého, snad z ulek- nutí, upadl v těžkú nemoc. Ale však pomocí Boží a lékařuov Vladislavových pilností jest uzdraven. I řekl k němu kníže: »O milý otče! Co mi velmi jest na mysli to, co se tobě od Kunrada přihodilo! By to byl někdo jiný učinil, mnohém bych to méně vážil. Neb přijde-li taková věc před císaře a před jeho knížata, že knížata Moravská z kme- ne krále Vratislava někdy Českého pošlá, v České zemi se laupežem obírají a nad svými poddanými úkladně provozují mordy: ó jak já se za to velmi hanbiti budu! Protož musím toho skutku nad Kunradem pomstiti, aby nebylo řečeno snad, že jest on to s mým vědomím učinil.« Odpověděl biskup: »Ctný kníže, tebe za to prosím, nech té pomsty, ale poruč ji tomu, kterýž praví: »Mně pomsta a já odplatím«, neb jestliže by ty vojsko

Strana 170
170 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1148. zbera chtěl do Moravy naň táhnúti, on by postau- pili do Polsky neb do Uher, a to takové tažení nebylo by a býti nemohlo bez lidské škody, snad i bez krve prolití, a tak bychom zlého ke zlému přičinili. Vidí mi se slušněji, poněvadž jse taková věc mne dotýče, abych já to vznesl na biskupa Římského a on aby jej duchovní a časnau pokutau pokutoval«. / 1841 Kladba na knížete Kunrada. Vladislav to všecko od biskupa vyslyšav, dal k tomu své povolení. A po malém času rozžehnav- še se, biskup se k Rímu obrátil a přijel tam ve zdraví a šťastně. A tu najprvé před papežem Eu- geniem své věci oznámil, potom to, což jemu od Vladislava, Ceského knížete, poručeno, a vykonav takové věci, naposledy oznámil tu příhodu, kteráž se jemu stala na cestě od Kunrada, knížete/ Mo- ravského. I dal jemu Eugenius naň obeslání li- stovní, v kterémž on papež jemu, — Kunradovi rozkazuje i přikazuje, aby se před ním v den určitý osobně postavil. Kterýžto list biskup po- slav do Moravy, sám v Římě očekával. A když přišel den k tomu uložený a Kunrad se ne- postavil, biskup najvyžší křesťanský, vida sebe v tom od Kunrada potupeného, Jindřicha biskupa od sebe propustil, dav jemu listy, tak aby mohl 1 = ustoupil.

Strana 171
KLATBA NA KUNRADA. 171 na téhož Kunrada kladbu dáti. Když se pak bi- skup navrátil, Kunrada po všech kosteléch za neposlušného syna matky církve sv. vyhlásiti roz- kázal. Kunrad to uslyšav opustil svú krajinu Mo- ravskú a jezdil sem i tam jako bludná ovce a mnohými nešťastnými příhodami trápen byl. (Příhody v cizině.) Č. t. Ludvík, král Franský, pilně napomínal Kunrada císaře, aby zbera lid, do Así a do kra- jin Syrských aby jej poslal na pomoc Baldyvino- vi, králi Jeruzalemskému. Kterýž tak učinil a mnoho lidu z rozličných zemí poslal po moři: kteříž připravivše se tam, velikú měli chtivost na pohany a mnoho jich zmordovali, ale však pro jich neposlušenství a přílišnú nepoddanost mnoho jich tam zhubeno a nětco se jich t. r. zase do Europy navrátilo. R. t. také Benátčané mnoho lidu sebravše, poslali jej též na lodech na pomoc králi Jeruza- Benátčané. lemskému a on byl toho od nich velmi vděčen. Neb lidu toho pomocí mnoho měst znamenitých v těch krajinách zdobajval a byl by ještě mno- hem více mohl jich dobýti, ale neměl, kajm, by jeljh osazoval. Tažen k Jeru- zalemu. 1 = kým.

Strana 172
172 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1148. Biskup Otta umřel. (Otto biskup †. Nový biskup Daniel.) T. 1. Otta, biskup Pražský XII., jenž byl muž velmi pokojný a dobrotivý, umřel. Ten za dnuov života svého mnohé činil skutky milosrdné, al- mužny chudým lidem hojné rozdával, na kostel Pražský velikú sumu peněz vynaložil a ještě větší na klášter Zderazský, neb k tomu místu měl zvláštní milost. A tu sobě pohřeb vyvolil i hrob připravil a jsa nemocen, do toho kláštera se vézti rozkázal a vykonav život, tu jest vedlé své pře- dešlé žádosti poctivě pochován. Po nedlúhém času kníže Vladislav, obeslav některé pány a vladyky položil jim rok v kostele sv. Víta na hradě Pražském. A když se sjeli oba stavové, postaviti rozkázal preláty a osoby du- chovní všecky po pravé straně, pány a rytíře po straně levé a sám stál u prostředku před oltá- řem sv. Víta a tu bylo dlauhau chvíli roko- váno. Kníže najprvé své zdání oznámil a řka: »Vidí mi se jistě býti muž hodný toho auřadu biskupského pro svú velikú pokoru Zacharyáš, syn Jiříka Borše z Oseka, kanovník kostela Pražské- ho.« Stav duchovní odpověděli: »Dobrýť jest jistě muž a pokorný i nábožný Zacharyáš, ale v rad- dách není dospělý, ani v věcech světských rozváž- livý. Protož vidí se nám, žeby ten auřad biskup- ský potřeboval Danyele, syna Zdislavova z Lippé- ho, jenž jest také kanovníkem tohoto kostela a

Strana 173
VOLBA BISKUPA DANIELE. 173 muž nadmíru učený a hotové výmluvnosti, také pokorný a nábožný a jistě že se bojí P. Boha.« Stav světský, s strany své knížeti i stavu du- chovnímu dali odpověd skrze Hořemíře z Bor- ku: »Kníže milostivý, poněvadž jsme se tuto sešli k tvému rozkázaní o volení hlavy duchovní, poněvadž jsú toto (ukázav na kněží) audové du- chovní, oniť najlépe znají, kdo se k tomu auřadu hodí neb nehodí; poněvadž jsú vyhlásili poctivého Danyele toho auřadu býti hodného, tito páni a rytířstvo praví, že se jim ten muž dobře líbí a k němu dávají své povolení.« Kníže pohledav na všecky okolo sebe stojící, řekl: »Danyel, syn Zdislavuov, kanovník kostela Pražského, on jest biskup Český«. I začal/ Miroslav, děkan Praž- ského kostela, svým kněžím a žákům »Te deum laudamus« a Hořemíř svým začal »Hospodine, pomiluj ny,« a tak zpívali až do konce. Po ne- dlúhém pak času kníže Vladislav vypravil Da- nyele k císaři na potvrzení a k arcibiskupu Mo- huckému na svěcení; kterémuž když se tam vše- cko šťasně a po jeho vuoli vedlo, v krátkém času se s radostí do Čech navrátil. — 1847 Biskup Danye volen. (Vpád do Moravy. Smír knížat.) L. 1149. kníže Vladislav maje nechut v srdci (R. 1149) svém, nikterakž se nemohl upokojiti, i shromáž- div vojsko Čechuov, táhl s nimi do Moravy a tu

Strana 174
Iſ 4 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1149. Znojmo město dobyto. Král Neapolský. Kunradovi v jeho panství činil velikú škodu ne- toliko železem, ale i ohněm, a žádný se nesmě zprotiviti jemu. Krom Znojemští, majíce daufání v množství lidu hostinského, kterýž byl přiběhl do města, kázali město zavříti a počali se velmi silně brániti. Vladislav sa tu přítomen, velmi se rozhněval a bez meškání kázal jich šturmem do- bývati, a když jich dobyli, kázal všecky zbíti a statky jim pobrati. Čechové ovšem jsúce hnuti milosrdenstvím, okolo 300 jich zbili a okolo puol druhého tisíce jich zjímavše před kníže je při- hnali a hajtmané za ně se velmi přimlúvali. Kníže rozkázal je všecky do Čech jako hovada hnáti a v službu prodávati. A tak odtud Čechové s velikými a rozličnými kořistmi se do Čech na- vrátili a laupeže mnoho na vozích přivezli. T. 1. Rogerius, jenž byl král Neapolský a Si- cilský, zpraviv sobě lodí a lid mnohý, pustil se po moři do Afriky a velikú tam činil škodu, zámkův i měst znamenitých jako Utyky, Kolops menší i větší, ... by byl tam málo déle prodlil, byl by Melilí i Rustoný dobyl. Ale obávaje se lidu toho Barbarského a zvláště aby z Maurytaný nebyla králi Barbarskému po moři pomoc učiněna. smlauvu s týmž králem v Barbarý, učinil, tak že 1 = cizího, venkovského. — 2 Tak tisk. — 3 Jméno měst i zemí afrických pokažena; míní se ovšem Berbeři.

Strana 175
SMÍR KNÍŽAT ČESKÝCH. 175 jemu na každý rok mnoho zlatta do Sicilí platiti musil. I navrátil se zase do Neapoli, velmi maje lodí laupežem obtížené, neb tau jízdau do Bar- barý velmi sebe znamenitě i všecku Neapoli, též i Sicilí, obohatil. R. t. Kunrad kníže, jsa v zlořečení a vida. ano mu se dopuštěním Božím nic po jeho vuoli naděje, i uznav se sám, rozvážil, že jest nelze než P. Bohu se pokořiti, i obrátil se a přijel k Kun- radovi císaři, jeho prose za milost a z té mi- losti aby se zaň k knížeti Vladislavovi, strýci jeho, přimluvil a při tom všech knížat při císaři pří- sedících též za přímluvu prosil. I učinili sú tak a dali jemu list přímluvní k Vladislavovi, kterýž on hned do Čech poslal po jistém poslu. Tu Vladislav pováživ té snažné žádosti a prosby císařské a knížat takových, nikterakž jich nemohl oslyšeti. Povolav před sebe posla, sám svými usty k němu pověděl: »Pověz strajci mé- mu, ať přijede ke mně a žádného, ani mne, ať se nebojí, neb na přímluvu císařskú a takových kní- žat, rad císařských, chci mu to všecko odpustiti a odpauštím.« Kterýž když před Vyšehrad přijel, Vladislav sebe viděti jemu nedopustil, leč by se prve tomu, proti komuž jest více zavinil, poko- řil; a on — Kunrad — hned toho učiniti ne- meškal. A biskup Jindřich jako milostivý otec to všecko jemu milostivě odpustil a z té jej klad- Knížata v mír vešla.

Strana 176
1ſ6 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1149. by propustil a mocí sobě od P. Boha půjčenú rozvázal a rozhříšil. Vladislav také jemu krajinu jeho Moravskú, ač velmi zedranú a oblúpenú i spálenú, opět navrátil. 1851 Kníže Vla- dislav táhl s Čechy k Jeru- zalému. Pohané Babilonští poraženi. (Výprava křížová.) R. t. bylo veliké tažení přes moře panův i kní- žat na pomoc králi/ Jeruzalemskému proti králi Babilonskému. To uslyše(v) Vladislav, kníže Če- ské, sebrav mnoho lidu Českého, učinil nad nimi dva hajtmany, Jindřicha, bratra svého, a Spiti- hněva, někdy syna Oldřichova, strýce svého, kříž na se vzal a poručiv České země zprávu Teobaldo- vi, bratru svému mladšímu, jel s svými haufy přes moře a tam statečně bojoval. A t. č. byla bitva mezi Jeruzalemským a Babilonským králem vel- mi veliká a Vladislav přijel tam osm dní před tím a připraviv se sám s svými jel osobně do té bitvy. A tu jest rytířské skutky nad obyčej pro sv. víru křesťanskú nad těmi pohany Babilonský- mi provozoval, že se tomu netoliko Čechové, ale i jiní všickni národové divili. Toho dne v té bitvě okolo puol druhého sta křesťanuov zuostalo, a pohanuov 50.000 tu na tom místě zmordováno. (Vpád Soběslavův.) T. č. Soběslav, syn Soběslavuov, kterýž jako bludná ovce po Německých zemích běhal, usly-

Strana 177
SOBÉSLAVOVA VZPOURA. 177 šav, že Vladislav, straje jeho, do dalekých odjel zemí, přijev do Čech, tajně jezdil po zámcích a po tvrzích, namlúvaje rytíře i některé pány, aby se Vladislavovi zprotivili a jej přijali za pána, slibuje jim veliké dary. Někteří slovům jeho u sebe místo davše, tomu povolili, a on sebrav ne- malý počet lidu chaterného, po vsech Českých počal bez opovědi velikých škod činiti. Uslyšav o tom Teobald, ten, kterémuž byla země Česká poručena, shromáždiv 1000 výborných mužuov nočně z Prahy vyjel a přezvěděv, kde se tají So- běslav, táhl naň upřímo do kraje Plzenského. To on když uslyšal, rychle svým se kázal připra- viti; dřív než se Soběslavovi připravili, až Teo- baldovi v ně vskočili, napořád je jako zhaubce mordujíce. A Teobald, přitočiv se na svém koni k Soběslavovi, jal jej a dal jej na jeden pevný zá- mek, řečený Přimda, do vězení, přikázav jej tam držeti, hladem nemořiti, ale opatřiti dobrým a pevným vězením, až do šťastného navrácení kní- žete Vladislava. Kníže Teobald jal kníže Soběslava. (Založení kláštera Sedleckého.) Toho také roku Danyel biskup pojav své slu- žebníky, obrátil se s nimi do Moravy k Jindři- chovi, biskupu Olomouckému a tu pobyv při něm jel k některým rytířům sobě příznivým a zpuoso- biv všecky věci sobě potřebné, zase do Čech se Kronika III. 12

Strana 178
178 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1149. Klášter Sedlecký. navracoval; a jeda od města Čáslavě k městu Ma- línu, přišla naň dřímota neobyčejná i řekl svým služebníkům: »Maličko uchylte se s cesty na stra- nu« — a když přijeli do jednoho údolí v hu- stém lese, biskup ssed s svého koně a služebníci tolikéž učinili a prostřeli své některé pláště na trávě a odsedlavše kuoň biskupuov, na zemi je položili a přikryvše je plášti tak, aby na to sedlo hlavu položil, připravili. Biskup položiv se na pra- vé straně usnul a služebníci málo poodšedše a ko- ně zvázavše, také zesnuli. Komorníci toliko dva, Jindřich a Rodek, ti se najblíže od pána svého položivše nespali. V tom nějaký velmi maličký ptáček a bílý jako sníh, zlattá maje křídla i hlavu, přileťal a posadil se před jeho tváří. V tom biskup usta otevřel a ten ptáček jemu do ust vskočil a on po něm zase usta zavřel. To vidúce komorníci velmi se tomu divili a jeden z nich řekl: »Pro- buďme z toho snu pána našeho, aby se jemu skrze to, co sme viděli, nětco zlého nepřihodilo.« A dru- hý odpověděl: »Nečiň toho nikoli, neb jest to ně- jaký div Boží.« A když sú to tak, dlúho na bisku- pa patříce, rozmlúvali, jakoby bylo po puol ho- dině, biskup počal aust otvírati a ten ptáček zase vyskočiv vzlétl vzhuoru a oni řekli jeden k dru- hému: »Jistě jest to anděl Boží.« Po malé chvíli biskup vstav a pohleděv k nebi řekl: »Mirabilis Deus in suis operibus« — t. j. »Divný P. Buoh

Strana 179
ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SEDLECKÉHO. 179 v skutcích svých«; když pak všickni na koně vse- dali, řekl komorníkům: »Prosím vás, znamenajte toto místo velmi pilně, abychom potom na ně trefili« — a oni tu na čtyřech dřevích, vytesali na každém jednom kříž. Když sú pak odtuď odjeli jako za jednu míli, vida bi/skup okolo sebe své služebníky, řekl jim: »Milé děti! O jak sem já měl divný sen! Když sem byl svú hlavu na mém sedle položil, P. Bůh ráčil ke mně poslati anděla svého, kterýž mi přísně přikázal, abych jemu tu slavný kostel postaviti rozkázal a do něho abych dal uvésti bratří zákona Cistercienského. I mu- sím tak učiniti.« Když sú pak do Prahy přijeli, Jindřich a Ro- dek tajně před pána svého předstúpivše, o tom ptáčku, kteréhož sú viděli, všecko pořád vypra- vili. Řekl biskup: »Synové milí, vzdajte chválu P. Bohu, toť jest ten posel, kteréhož poslal ke mně P. Buoh, abych učinil, což mám učiniti.« A hned bez meškání kázal kamení strojiti i jiné věci k tomu náležité a sám svú vlastní rukú tu klášter založil. A od toho sedla, na kterémž byl usnul, dal jemu jméno Sedlec. 185v Domácí nesváry v Čechách a v Polsku.) L. 1150. Vladislav s té vojny Jeruzalemské (R. 1150). navracuje se, všel v známost s Emanuelem, císa- 1 = stromech.

Strana 180
180 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1150. Polská knížata spolu váleli řem Konstantinopolitánským, a s jinými mnohý- mi knížaty Řeckými, kteříž velmi poctivě jej při- jímali, ctili i darovali. A přibližuje se k Praze, na té cestě jal svého strajce Spitihněva pro někte- ré vajstupky a neřády i protimyslnosti, kteréž je- mu na té cestě skrze své neposlušenství činil, a dal jej do vězení. T. 1. Vladislav, kníže Polský, sebrav mnoho lidu z Rus a odjinud rozličných pohanuov, město jedno znamenité oblehl bratru svému Boleslavovi, jenž slulo Pozdina. Boleslav, maje o tom zprávu, sebral mnoho Polákuov, poslal, aby Pozdinu reto- vali a na město dodali špíže. Tu hned od Boleslava poslaní statečně se s těmi Rusáky, Tatary a Sa- raceny potkali. Ač dlúho ta bitva trvala, Poláci Boleslavovi na placu zuostali a Vladislava z ze- mě vyhnali, kterýž přijel do Čech a tu od Vladi- slava, knížete Ceského, žádal raddy i pomoci. Vla- dislav dal jemu raddu, aby jel (k) Kunradovi cisa- ři a jeho v tom za raddu žádal i za pomoc. Taková radda zdála se jemu velmi dobrá i jel, pospíchaje, do Řezna a tu snažně prosil tak, až jej, císaře, na to namluvil a naprosil, že jemu řekl pomoc učiniti a učinil. I táhli sú Němci bez meškání do Polsky na záhubu Boleslavovu. Vladislav také vedle svého přirčení nemalý počet Čechuov po- slal, aby hubili Slezskú krajinu. Ale Boleslav chy- trostí chtě více než mocí svítěziti, poslal mnoho Vladislav jal Spiti- hněva.

Strana 181
VALKA S POLSKÉM. 181 peněz Kunradovi císaři, jeho za pokoj žádaje a slibuje jemu vždycky slúžiti. Císař penězi jsa po- rušen, hned poslal a rozkázal vojsku svému se do Bavor navrátiti. Hajtmané pak vojska Českého, uslyšavše, že se Němci z Polsky do Němec obrá- tili, obávajíce se, aby lid Polský, kterýž měl Bole- slav na hotově, na ně se neobrátil, také do Čech pospíšili. Při tom času Soběslav, syn Soběslavuov, kte- réhož byl jal Teobaldus a dal na Přimdu do vě- zení, ten některakú neopatrností strážných vylá- mal se a dobyl z toho vězení časem nočním a dosáh nějaké sudlice, ráno, když hajtman Bernart vstav, šel z svého pokoje, jej zabil a s toho hradu pryč ušel. Píší někteří, že se to všecko dálo s po- mocí některých z rytířstva i z panův těch, kte- říž jemu přáli. Kníže So- běslav uše z vězení. (Smrt biskupa olomouckého a kněžny Kedruty.) L. 1151. muž ten dobrý a opatrný, jenž byl (R. 1151). Biskup plný dobrých skutkuov, Jindřich, biskup Olomuc- Olomucký ký (a jiným jménem Zdík), sa již věku dokona- umřel. lého, umřel a tak jakž žádal, na Strahově (neb na hoře Sion) s velikú poctivostí pochován. /T. 1. také Kedruta, manželka Vladislavova,/ 186r kteráž byla sestra Kunrada císaře, žena velmi

Strana 182
182 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1151—1152. Kníže Vla- dislav měl tři syny. nábožná a přívětivá, mnoho pamětihodných skut- kuov po sobě zuostavivši, umřela a také na Strahově, tak jakž na kněžnu sluší, poctivě po- hřbena, s velikú žalostí a s pláčem lidu obojího pohlaví. Ta jistá kněžna zuostavila Vladislavovi manželu svému po sobě tři syny: Frydrycha, Al- brechta a Svatopluka, a dceru jednu jménem Anežku. Tu Vladislav po smrti její rozváživ zpuosob svých dětí a znamenav pokoru Albrech- ta, syna svého, dal jej na Strahov do kláštera, tu aby se literám učil i všem jiným dobrým mrav- nostem a řádu duchovnímu, ač jestliže by mu se událo biskupem aneb knězem býti. Dceru pak svú Anežku, uznamenav velmi pilně, že se jí světských věcí nechce, ale že své mateře v ná- boženství nasleduje, dal ji na učení pannám do Dogsanského kláštera, Frydrycha pak a Svato- pluka dal učiti věcem světským a válečným, po- ručiv je Grutovi rytíři; přikázal jemu také, aby je učil saudy spravedlivé činiti a sám z nich kaž- dý jednomu každému aby to, což spravedlivého jest, odplacovali. Jakož pak potom na to přišlo, tak že Albrecht byl proboštem Mělnickým a po- tom biskupem Salcpurským až do smrti. Fryd- rych a Svatopluk byli sú zprávce světští a jeden každý z nich pojal sobě za manželku dceru krále Uherského. Kněžna Kedruta zemřela.

Strana 183
RODINA VLADISLAVOVA. 183 (Výpravy do Jeruzalema.) L. 1152. mnozí národové, spolu s nimi i Če- (R. 1152). chové mnozí, opustivše manželky, syny a dcery, jeli do Sv. Země bojovat proti pohanům a chtíce vždy obrániti a křesťanům obdržeti město sv. Jeruzalém. T. 1. pán jeden velmi znamenitý a mezi Čechy jako první, jemuž bylo jméno Hroznota, vypra- vil se vedlé bojovníkův na paut do Jeruzalema a nesl s sebú kápi kuorní velmi drahau, kteráž byla zlattem, perlami a drahým krumpována kame- ním. Kteříž ji viděli, tak pravili, že by vážila 2000 zlatých, kterúž byl dal někdy udělati dobré paměti Jindřich biskup za dnuov života svého, a před svú smrtí dal ji p. Hroznotovi, jeho žá- daje, když by jel na paut, aby ji s sebú vzal a na hrob P. Krysta položil. A on tak učinil a zpuoso- biv tam své věci, také i jiných Čechův věci sobě poručené, téhož léta zase se ve zdraví navrátil. R. t. také Saracenové a jiní pohané i ti, jimž říkali křesťané Turci, mnohé činili škody přepla- vujíce se z Bithyní do Romaní a do Trací, tak, že se císaři Řeckému Emanuelovi, kterýž t. č. seděl na Konstantynopoli, s nimi velmi stýskalo, časté žaloby a mnoho psaní činil do západních a půlnočních zemí. Byli by jemu některá knížata Hroznota, pán Český. 1 = Hrozňata. — 2 Tisk také.

Strana 184
184 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1153—1154. rádi pomoc učinili, ale měli dosti činiti, bráníce Jeruzalema. Drahota a lacino. / 186v Svadba slavná. Drobné příhody.) L. 1153. počala býti v Čechách veliká dřahota a nedostatek chleba. Páni a rytířstvo, sjevše se do Prahy, oznamovali knížeti Vladislavovi ten nedostatek, žádajíce, aby to napravil a drahotě v své zemi býti nedopauštěl pro lid chudý a obecný, aby hladem nehynul. I řekl kníže: »Kte- rak by se to mohlo napraviti, prosím vás, oznam- te mi.«/ A oni řekli: »Povolaj všech kovkopuov a rýžovníkuov i flosovníkuov, a zapověz jim pod pokutau ruky utětí, aby žádný na zlattě nedělal ani šorfoval, ani po jakých rajžích, dělal, ani pral, ale aby všickni o dědinách dělali a vorali.« Kníže vyslyšav raddu tak učinil a hned roku dru- hého veliká hojnost obilé byla, tak že strych žita platil čtyři groše. Při tom času Vladislav, povolav do svého pří- bytku Danyele biskupa a některých znamenitěj ších, radil se s nimi o mnohé věci a zvláště o manželství, kteříž radili jemu věrně a právě A on vedlé raddy jich pojal sobě za manželku Jitku, sestru Ludvíka lantkrabě, kteráž když byla do Čech slavně přinesena, slavná také svadba byla (R. 1153). 1 = kdož tavili zlato, později šmelcíři'. — 2 = vypí- rati. — 3 = rýžoviště.

Strana 185
NOVÝ CÍSAŘ FRIEDRICH. 185 učiněna, kterémužto hodování a slavným a nad míru nákladným krměm Němci nemálo se divili. (Kunrád †. Nový císař Fridrich.) L. 1154. Kunrád, císař volený, dřív než dosáhl koruny císařské, umřel; na jehožto místo ode všech spolu volencuov Frydrych, toho jména první, císař v počtu jedenmezcítmý, v Frankfurtě za krále Římského vyhlášen. A ten Frydrych byl syn Frydrycha, bratra Kunradova, knížete Šváb- ského, a byl mládenec krásné postavy, naryšlavý, a měl načervenú bradu. Někteří jemu říkali Barbarossa, t. j. ,ruožená brada'. Vladislav, kníže Český, známost maje s týmž Frydrychem, vděčně to uslyšal, že jest dobrý jeho přítel na tu stolici posazen, a hned bez meš- kání poslal k němu Danyele, biskupa svého, jenž byl člověk velmi vtipný a nad míru učený, kterýž donesl jemu, jako králi novému, od pána svého, knížete Českého, poctivé a hojné dary, při tom od pána svého žádaje za milost a zasli- buje poddanost. Frydrych to milostivě přijal a z toho se velmi radoval, slibuje na časy budúcí Vladislavovi to svú milostí nahrazovati. Danyel pak biskup sa při Frydrychovi králi, nalezl tam (R. 1154). Král Řím- ský Kun- rad umřel. Císařem učiněn Frydrych. 1 = 21.

Strana 186
186 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1155—1156. Hrádek nad Sázavau. Oldřicha, syna Soběslavova a přivedl jej s sebú do Čech a Vladislav jej milostivě přijal a dal jemu hrad jeden, jménem Hrádek, nad Sázavú a on to vděčně přijal. Benátčané kníže svého dali utopiti. (Příhody v cizině.) L. 1155. mnoho kněží se spolu spuntovalo, kteříž jednosvorně obrátili se do zemí puolnoč- ních po zemi i po moři, a spolu s nimi biskup Albanienský a tam víru Krystovu rozhlašovali a mnoho lidu pohanského v Dací, v Holandý a v Norvegí na víru křesťanskú svým kázaním obrátili, ač v Dací prvé křesťané byli před mno- hými lety, ale však málo před tím byli se od víry Krystovy ušinuli. A by ti sv. muži Božským po- nuknutím nepřispěli, byli by do konce zpohaněli. T. 1. kníže Benátský, jménem Vetalis Mi- chael, pojav s sebú množství lidu bojovného, táhl po moři do Natalí,, a tam velikú škodu činil po- hanům a zase se téhož roku navrátil. A když se k Benátkům přibližoval, lid ten služebný počal jemu velmi mříti, a když připlavili se až do mě- sta, Benátčané jeho velmi milostivě a poctivě přijali. A v tom počali v městě mříti; tu lid obecný búřiti se počal, pravíce: »Prve sme zde moru neměli, ale jakž tento se kníže navrátil, mor (R. 1155). = Dánsko. — 2 = Anatolie.

Strana 187
VYPRAVA DO RIMA. I8T nám přinesl do našeho města.« Benátčané javše jeho, protože jim mor do města jich přinesl, roz- kázali jemu ruce i nohy utíti a do moře uvrci. (Výprava do Italie.) L. 1156. král Rímský Frydrych, žádostiv jsa (R. 1156). na se přijíti císařskau korunu, poslal do Čech / 1871 pro přítele svého Vladislava, kterýž bez prodlení velmi ozdobně k němu přijel. Frydrych, přivítav jej poctivě, svuoj jemu odjezd do Říma oznámil, žádaje ho, aby tu práci na místě jeho na se při- jal a Germaný zpravoval až do jeho šťasného navrácení. A on jako pána svého poslušný rád to učinil. Tu Frydrych, hned shromáždiv mnoho lidu a pojav s sebau Jindřicha Saského a Frydry. cha, syna Kunradova, krále předešlého, a jiných mnoho knížat a hrabí, obrátil se do Říma k Adryanovi papeži, aby od něho korunu císař- skau přijal. A tak mocně jeda, vyjel z hor, kte- réž Alpes slovau, a položil se u jednoho zámku, kterýž Gvarda slove, a všem svým přikázal, aby žádnému žádné nečinili škody. (Potrestání Verony.) Toť z Verony města lidu mnoho zbrojného ukáže se proti vojsku Frydrychovu. I poslal tam Frydrych, ptaje se, co by to bylo. Veronenští dali

Strana 188
188 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1156. jemu odpověd, pravíce, že oni to mají za právo, že každý volený císař, kterýž chce tudy na po- tvrzení do Říma jeti, oni nemají jeho tudy pu- stiti, leč jím summu tu jim náležitú a od před- kuov jeho vysazenú dá a položí. A když se pak zase navracovati bude, že jemu oni chtí jako cí- saři poctivost učiniti a ne prvé. To Frydrych vyslyšav, povolav rad svých, takovau věc jím oznámil a řka: »Moji věrní milí, co se vám vidí při tom ke mně poselství: Veronenští praví, že nemají tudyto žádného voleného císaře do Ří- ma pustiti a když by se z Říma navracoval, že jemu chtí učiniti poctivost. Rozvažte, prosím, slova: poněvadž mu nedadí do Říma, kterak se má navracovati z Ríma? Za jiné nemám, než že oni chtí každého pána svého šacovati. Nemúdrý jistě byl by ten císař, kterýž by jim takovau uči- nil vajsadu, sám proti sobě i proti svým budú- cím., Za jiné nemám, než že oni žádného práva ani vajsady nemají, poněvadž žádných listuov a pečetí neukazují, než že jsau to sobě na mne vy- myslili. A poněvadž jsau proti mně takový zbroj- ný lid a mnohý vypravili, rozumí se tomu, že by chtěli nade mnau, nad svým pánem, svú moc ukazovati. Snad by slušné nebylo, abych jím měl v tom povoliti a summu od nich smyšlenú jim 1 = vydírati, olupovati. — 2 = nástupcům.

Strana 189
CÍSAŘ VE VERONĚ. 189 dáti a tím to jejich smyšlení stvrditi.« Raddy odpověděli: »Slavný pane, dobře nám se to líbí, což obmajšlí Tvá Velebnost, aniž nám se za slušné to vidí býti, aby na jích holá slova měla jím jaká summa, ani najmenší, dána býti, neb by tu byl veliký nepořád, aby oni měli pána své- ho šacovati.« Císař povolav posluov, rozkázal Veronenským pověděti, že všecko chce rád, což- koli oni mají za právo, učiniti. A oni to slyšíce, jej skrze mèsto pustili. Frydrych císař, nazajtří položiv se s svým li- dem na poli, poslal k Veronenským, že jim sum- mu dáti chce, aby pro ni poslali. A oni z toho ra- dostni jsauce, 13 mužuov z sebe nejznamenitěj- ších pro tu summu vyslali, a s ními bylo mno- ho jiných i znamenitých i velmi bohatých lidí, kteříž předstúpivše před Frydrycha, jemu pří- činu přijití svého oznámili. Kterýž vyslyšav, optal se jich řka: »Kteří jsau poslové mezi vámi najznamenitější?« I odstúpilo jich 13 a ti se za najznamenitější postavili. Tehdy Frydrych kázal jiné všecky zbíti a Císař Fry- drych Ve- těch 13 na šibenici oběsiti. Jeden pak z ních pra- ronenskym dal posly vil se býti blízký přítel Frydrychovi a to ukázal zvěsiti. tu hned dostatečně svědomím, Frydrych to usly- šav pověděl: »Poněvadž jest můj krevní přítel = svědectvím.

Strana 190
190 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1156. byl, z té příčiny mne jest šacovati neměl, ale však já jemu jako přítel příteli milost i poctivost chci učiniti. Protož kažte jej nad jinými najvajše po- věsiti.« Korunovace v Římě.) / A s tím hned na zajtří hnul se s toho místa. Císařskú To uslyšavše Papienští a Kremonští měšťané, korunú proti němu poctivě vyšli, jemu se jako pánu své- Frydrych korunován, mu poddávajíce a slibujíce, když zase, pojede, že jej chtí poctivě darovati. Když pak k Římu při- jel, nechav vojska před městem, v malém počtu do Ríma vjel a Adryanus hned bez meškání jej na císařství korunoval a on přijav korunu, ven z města jel. Starší pak Římští, že se to tak spěš- ně a jako bez jích v tom povolení děje, to těžce nesúce, hned lid obecný svolali, své i jich v tom zlehčení oznamujíce, do zbroje se strojiti kázali a mnoho lidu přes řeku Tyber proti vojsku Fry- drychovu na pole vypravili. To vida Frydrych, hned také svým k bitvě kázal se připraviti a sám se v předním špicu postavil a za ním nedaleko byla jsú knížata. I řekl Frydrych: »Nepospíchaj- me, až všickni Římané na pole vytáhnau.« I byli jsú mezi Římany i Mediolanští, jenž byli před tím té noci tajně do Ríma puštěni. Začala se bit- va. Frydrych s svým haufem Rímanuom šik zka- 1877 1 = zpět.

Strana 191
CÍSAŘ V ŘIMĚ. 191 žil a na ruozno rozrazil; Jindřich, kníže Saský, vedlé Tyberu Rímanuom vskočil v bok a stateč- ně je mordoval, někteří pak zadní počali k městu běžeti a přiběhše k bráně železné, kteráž jest uprostřed mostu, zamčenú jí nalezli. A tu bídně někteří mečem zmordováni a jiní se v Tyberu ztopili, jiní pak někteří zjímáni; a tak mnoho padlo v té bitvě Rímanuov a císařových velmi málo, několik, zahynulo. Zjímaní pak vězňové když jsú před císaře přivedeni, jichž bylo více než 400, dal je všecky Petrovi, zprávci města Rímského; neb on Petr nikoli k tomu svoliti ne- chtěl, aby mělo býti takové proti císaři pozdvi- žení. A on — Petr — některé z nich kázal pro- jích všetečnau statečnost zvěsiti a některým roz- kázal zdi zbořené v Římě opravovati. Po takovém vítězství polním dožádal se císař skrze své posly znamenité na Adryanovi papeži, aby k němu vyjel v malém počtu před bránu městskú, jenž slove sv. Vavřince. Adryanus na jeho žádost rád to učinil, netoliko ve dne, ale i v noci. A tak raným jitrem sjeli se spolu a tu dlúhú chvíli rokovali a zůstali na tom, aby on Adryanus Římanův těch, kteříž jsú se císaři zprotivili, nikoli na milost nepřijímal, ani také krále z Sicilí, kterýž, aby Frydrych byl císařem, svoliti nechtěl, ani také císař bez vuole papežovy aby jím milosti nedával. A tak se rozjeli. Císař Bitva Fry- drycha cí- saře s Ří- many.

Strana 192
192 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1157. v dobrém zdraví a v štěstí se do svých zemí na- vrátil, Vladislav pak, kníže Český, kteréhož Frydrych, jeda na to korunování, na svém místě byl hospodářem a zprávcí zůstavil, tři míle, vel- mi slavně jej vítaje, proti němu vyjel. Císař po- děkování jemu učiniv, jej od sebe do Čech odpu- stil, při tom žádostivě jeho žádaje i rozkazuje, když své Čechy navštíví a opatří, aby k němu zase přijel. (Svatba císařova.) L. 1157. Frydrych císař obecný sněm v městě Wirepurgku na den slavnosti Ducha sv. všem oznámiti rozkázal. Obzvláštní poslové přijeli od císaře k Vladislavovi, jemu pravíce, že císař jim rozkázal, tajně jemu oznámiti, že se má na ten čas ženiti a že žádá Vladislava a míti chce, aby jeho byl hostem a [svú přítomností] jako jeho ob- zvláštní přítel aby ten kvas a sňatek svú přítom- ností ozdobil. Vladislav uctiv posly a dav jim poctivé dary a nad to jednomu každému z nich výborný zlatý hanštán, císaři, pánu svému, pově- děti poručil, že to všecko, což míti ráčí J. M., chce rád učiniti. (R. 1157). Po nedlúhém času Vladislav, pojav s sebú Da- 1 hanštán, u Veleslavína handštán = Handstein, kus rudy, krušec.

Strana 193
SVATBA CISAROVA. 193 nyele biskupa a Gervasia, probošta Vyšehradské- ho, a 200 jízdných výborných mužů, a zpanilé postavy a pěknú zbrojí okrášlených, jel do Virc- purgku a přijel tam v pátek před slavností Du- cha sv. — Vida lid takový a takovú zbrojí odě- ný, císař i jiní všickni divili se. Císař poctivě jej přivítal a pravě, že jest velmi jeho příští/ vdě- čen a z toho že se raduje. Nazajtří pak, t. j. v sobotu, přinesena jest velmi slavně a poctivě panna Beatrix, dcera knížete Burgundského, cí- saři za manželku, jenž byla velmi krásné tváři nad obyčej. Neb všickni, kteříž sú na ten čas při té svadbě byli, pravili, že sú tak krásné panny nikdá neviděli, neb zdálo se jistě některým, že jest svú krású lidský způosob převyšovala. Císař toho také nebyl nevděčen. — Při té svadbě veliká hojnost byla všech věcí bez nedostatku. A po vykonání té svadby císař povolav na místo zvláštní knížat, hrabat i panuov znameni- tějších, všel s nimi v tajnú raddu, oznamuje jim přílišnú a jemu nesnesitedlnú pajchu měšťanuov Mediolanských, kterúž zúmyslně vedau proti ně- mu, dávajíce mu příčiny, tak jakoby ho sobě nic nevážili, nadto chtíce jemu při jeho korunování v Římě překážku učiniti, pozdvihli a ponukli proti němu Rímanuov a pomoc jim velikú uči- / 1881 Svadba Frydrycha císaře v Wirc- purgku. 1 = podněty. Kronika III. 13

Strana 194
194 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1157—1158. nili lidem, tajně chtíce jej i o hrdlo připraviti, tak aby v té bitvě Římské byl zamordován. Při tom jích žádal, aby jemu radni i pomocni byli, že by chtěl jich tu zuřivú pajchu skrotiti. Oni vyslyšav- še takové příčiny, také i žádost císaře svého, slíbili všickni i jeden každý vedlé své možnosti proti nim pomoc znamenitú dáti. Nazajtří pak ráno, povolav císař do svého příbytku biskupa Danyele a Gervasia, probošta Vyšehradského, mluvil k nim tato slova: »Moji milí otcové a přátelé, žádám vás a té sem naděje, že tak uči- níte, knížeti svému, příteli mému milému, že ra- diti budete, aby mi na tu jízdu Medyolanskú po- moc toliko lidmi učinil, a pakli sám bude chtíti osobně s nimi jeti, vidí mi se jistě, že mi tam bude moci mnoho prospěti, neb jistě rozumím, že z jeho šťastné přítomnosti vítězství míti budu. To jestliže se tak stane, slibuji vám, že jeho chci tu hned královskú korunú korunovati a vaši ze- mi, jenž knížetství jest, v království proměniti a Vladislava krále slavného chci učiniti a nad to chci jemu k témuž království hrad Budešín i s jeho příslušenstvím i se všemi náležitostmi přispojiti.« Biskup a probošt, vyslyšavše císaře, slíbili, že u pána svého Vladislava chtí to jednati a té sú naděje, že zjednají. Po vykonání pak té slavné svadby i jiných všech věcí Vladislav, biskup i probošt poctivě a

Strana 195
VLADISLAV VE VIRCPURKU. 195 přátelsky se s císařem i s císařovú, také i s ji- nými všemi rozžehnavše, pátý den měsíce čer- vence z Wircpurgku, an na to císař i císařová hledí, vyjeli a šťastně i vesele se do Prahy na- vrátili. (Výprava do Polska.) L. 1158. Císař Frydrych, lítost maje nad Vla- (R. 1158). dislavem, knížetem Polským, že jest tak jezdil jako bludná ovce, nemoha do knížetství svého Polského uhoditi, sebral vojsko veliké a vtrhl mocně do Polské země a ji velmi hubiti počal. Knížata pak Polská, bratří Vladislavovi, takové síle odepříti nemohúce, poslali posly své k Vla- dislavovi, knížeti Českému, jeho za přímluvu před císařem žádajíce, tak že se chtí císaři, pánu svému, pokořiti a Vladislava do země pustiti. Vladislav, kníže Český, na žádost jich to učiniti slíbil a učinil. Tak když cisař Frydrych přitáhl s svými Němci až do jedné vsi v Větší Polště, kteráž slove Křížová, mezi Vratislavem a Po- znaní, tu kníže Český snažně jeho za milost kní- žatům Polským prosil. Císař, jako pán na Vladi- slava Českého laskavý, tak učinil a jim to od- pustil. I byli sú před císaře přivedeni Boleslav, Měčislav a Jindřich, knížata Polská, jeden každý Polská knížata smluvena. = se dostati.

Strana 196
196 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1158—1159. z nich an nese nahý meč na své šíji. Tu stojíce před císařem, slíbili všem těm žoldnéřům císař- ským všecken žold jich zaplatiti a Vladislava, bratra svého, v knížetství jeho Krakovské vpu- stiti. A na to přísahú se zavázali, když by jim koli od císaře bylo oznámeno, proti Medyolan- ským aby císaři na pomoc 300 výborných rytí- řův a dobře oděných poslali. Potom pak, když se ty věci upokojily, Vladislav strojil se do Pol- sky, do svého knížetství, navrátiti; v tom upadl v těžkau nemoc. Ač lékaři o něm velikau péči měli, však přílišnau nemocí sa přemožen, umřel a v Aldenburku poctivě pochován. / 188v §R. 1159). (Vladislav povýšen za krále.) L. 1159. Císař Frydrych sjezd položil v Rez- a ně, přikázav všem náležícím k císařství kníža- tům, aby se tu na den jím uložený sjeli. I učinili sú tak a přijeli všickni, jimž náležalo, a na ten den před císařem se postavili. Císař, posadiv se v svém císařském oděvu na své císařské stolici, rozkázal se všem okolo sebe knížatům posaditi. To když se stalo, císař sám svými usty oznamo- val jim, jakú těžkost trpí od měšťanův těch Me- dyolanských nepoddaných, a že on nikoli té křiv- dy déle snésti nemůž, kterúž oni nad ním i nad 1 = vzpurných.

Strana 197
SNÉM V REZNĚ. 197 některými jeho poddanými provozuji z své pyšné zuřivosti. Při tom jak prvé tak i nyní že jích žádá jako svých věrných milých, aby jemu proti týmž Medyolanským pomoc učinili. Knížata vy- slyšavše žádost pána svého císaře, všickni jedno- svorně to učiniti slíbili. Vladislav pak, kníže Český, obvláště oznámil císaři, kterak má již mnoho lidu připraveného na hotově a že s ním hned chce táhnúti a před Medyolánem sám osob- ně se postaviti. V tom císař pohleděl na Danyele biskupa a on odpověděl: »Milostivý císaři, i já také se pánem mým knížetem rád tu práci chci podniknúti.« Císař takového zakazování, velmi vděčen sa, pohleděv na Vladislava i na všecky knížata přísedící, řekl: »Poněvadž mnohá dobro- diní sme poznali a ještě poznáváme od Vladi- slava, tohoto našeho věrného a celého přítele, knížete Českého, jest jistě za spravedlivé, aby- chom jemu také nějakú zvláštní učinili milost. I chcme tomu, aby on více neslul kníže, ale král, neb jest toho hoden, abychom my usty našimi před vámi přede všemi jej za krále vyhlásili a korunu královskú vstavili na hlavu jeho.« Nazajtří pak ráno, když se opět císař posadil na svém palácu, a knížata okolo něho v svém po- řádku, císař povstav i řekl: »Slyšte, všecka kní- 1 = nabídky. — 2 = hlavní síň, sál.

Strana 198
198 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. — L Iu* Král Český Druhý. žata, hrabata a páni, i jiní všickni věrní cisař- ství Rímského: Vladislav, kníže Český, on jest král Český.« A vzav korunu zlattú na stole, vsta- vil ji na hlavu jeho. Tu všickni vzkřikli: »Te deum laudamus.« I pojav jej císař i posadil jej tak v té koruně vedlé sebe a tu se opět věci obec- né jednaly. A po vykonání toho všeho dán jest list králi Vladislavovi, jehož jest tuto vajpis 189r slovo od slova: »Ve jméno sv. a nerozdílné Trojice Amen. My, Frydrych, z Boží milosti Římský císař, vždycky rozmnožitel. Poněvadž máme naučení z přirozeného zákona, abychom všem spolu dobře činili, zvláště pak těm, ješto se nás věrně a právě přídrží a nám proti všem nepřáteluom pomáhají

Strana 199
VLADISLAV KRÁLÉM. 199 a aby císařství naše rozšířili, o to statečně usi- lují a bojují, i v rozličná se nebezpečenství vy- dávají, zvláštní milostí naší takových poctiti a povýšiti povinni sme. Protož snažně o to přemy- šlujíce, slušně i spravedlivě to jsme sobě z do- brotivosti naší vymyslili, aby kdož více pracuje a bojuje, také aby větší naděje k hojnější odplatě měl. Protož známo buď nynějším i budúcím, že My, Frydrych, Vladislavovi, knížeti Českému, i jeho budúcími pro jeho i jiných předkuov jeho nám i předkuom našim hodné služby ozdobu duostojemství, kteréhož někdy požíval Vratislav. děd jeho, navracujeme a dáváme korunau krá- lovskau se ozdobovati a jí na hlavě nositi, tytule královského požívati jemu i jeho budúcím, nyní i na věčné časy, to neporušitedlně ustanovujíce i přikazujíce, aby on Vladislav i jeho budúcí té koruny královské tak, jakž my požíváme, poží- vati mohl a ji nositi, totiž: na den slavný Božího Narození, na den Božího vzkříšení a při slav- nosti Ducha sv., na den sv. Vácslava, též i na den sv. Vojtěcha, aby také i tím ti sv. dědicové větší chválau poctěni byli. Nad to také jako my od arcibiskupuov a biskupuov korunováni a ma- záni býváme, též Vladislavovi i jeho buducím, List Vladi- slavovi na království Ceské. = nástupcům.

Strana 200
200 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. toho půjčujeme, a dáváme, chtíce tomu, aby od Danyele, biskupa Českého, a od Jana, biskupa Moravského, korunován a mazán byl Vladislav vedlé řádu a obyčeje v Pražském kostele, též i jeho budúcí od budúcích biskupuov. Pakli by tu Olomucký biskup přítomen býti nemohl, ale Pražský po větším duostojenství obú biskupuov místo aby zastal. Též i Olomucký učiniti má, jestli že by Pražský nebyl při tom. Nad to také přidáváme jemu, Vladislavovi, i jeho budúcím, aby tu daň, kterauž od dávných časuov z Polsky jeho předkové brali a jí požívali, ještě aby on Vladislav jí bral, jí požíval i jeho potomkové na časy věčné a budúcí. Protož aby tato milost naše i toto dání jemu Vladislavovi i budúcím jeho věčnau pevnost obdrželo, list tento kázali sme zpuosobiti a jej naší pečetí císařskú upevniti a utvrditi, při přítomnosti duostojných mužuov Erharda, arcibiskupa Štrospurgského, Firmiana, arcibiskupa Maydburgského, a při přítomnosti jiných knížat a hrabat věrných našich milých. Dán v Řezně, L. B. 1159.«2 Tomu každý aby jistě věřil, že tento list jest až do dnešního dne při dskách zemských na per- gameně litterami latinskými napsaný, celý a ne- = povolujeme. — 2 Listina věrně přeložena z latiny, jest dosud dochována, ale vydána 18. ledna 1158. 1

Strana 201
CÍSAŘSKÉ PRIVILÉGIUM. 201 porušený s pečetí na bílém vosku Frydrycha cí- saře, kterýž jsem já viděl a jej v svých rukau měl a tento vajpis z něho jsem vypsal. (Výprava proti Milánu.) Když pak vykonal se ten sjezd Řezenský, již světle po všech krajinách se rozhlašovalo, že cí- sař má táhnúti k Medyolánu; a tak odevšud k určitému času zbírala se vojska a táhli pomalu do Lombardý. Vladislav, král nový, také ne- meškal a on první s svým lidem Českým přetáhl hory, kteréž Bílé neb Sněžné aneb Alpes slovau, a položil se u města, kteréž slove Bryx, jemuž Latiníci říkají Emopontus. Bryksenští to vidau- ce, zbrojně se proti němu z města vypravili, ale vidauce nerovnost býti, potkati se nesměli. Ale obrátivše se zase, na zdi městské vešli a těch umínili brániti. / Čechové pak vidúce, ano žádný nebrání, krajinu tu všecku Bryksenskú vybrali a pohubili. Měšťané Bryksenští majíce skrze své špehy zprá- vu, že císař táhne a s svým haufem k horám se přibližuje, poslali sú posly své do vojska České- ho, žádajíce pokojného rozmluvení. To když jím dopuštěno bylo, žádali jsú s Danyelem, biskupem Pražským, a s Gervaziem, proboštem Vyšehrad- 189v 1 = Innsbruck, lat. Denopontus.

Strana 202
202 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1159. ským, obvláštně, rozmluviti. I přistúpivše tajně najprv učinili pozdravení od Otty kardynála a potom od Bryksenských, žádajíce, aby on Danyel a Gervazius u krále, pána svého, jednali, aby on Vladislav jim u císaře milost zpuosobil. A při tom dali jsú králi veliké dary, kterýž dal odpo- věd skrze téhož Daniele, že to chce rád jednati a že jest naděje, že jím pokoj a milost zjedná. V tom pak císař s svými haufy přijel a Vladi- slav tu již ležal 14 dní a všecko poplenil. Král nový Vladislav, příští císařova sa vděčen, slavně proti němu vyjel a poctivě jej vítal. Císař pak s svým vojskem položil se u té řeky, kteráž slove Olea neb Oliva, a tu krásní stanové císařští jsú roztaženi. Bryksenští, to vidúce velmi se zstrašili, domnívajíce se, že císař káže hned k mě- stu jich šturm pustiti. Bylo by to jistě, neb se byli Němci již k tomu připravili. Ale však skrze přímluvu krále Českého milost jim zjednána. To když jím skrze posly od Danyele bylo ozná- meno, vyslali jsú k císaři poctivé posly a dali veliké dary a nadto rukojmě postavili a přísa- hami velikými se zavázali, že chtí proti Medyo- lánským býti a na ně císaři lidem i penězi uči- niti slušnú pomoc = soukromě. — 2 Zde se míni Brescia.

Strana 203
VÝPRAVA PROTI MILÁNU. 203 (Přechod přes Addu.) Odtud hnula se vojska krále Českého i císař- ská a položili se u jedné prudké a hluboké řeky, kteréž Páv, říkají, přes kterúžto žádného brodu nebylo a mostové všickni smetáni a podsekáni; tu se při té řece položila vojska Česká i císařská. Čechuom dostalo se místo na polích výborných. Tu lid krále Českého a Danyele biskupa, Gerva- zia probošta, jiných knížat a panuov Českých stanové roztáhli se vedlé řeky jako za jednu Lom- bardskú, míli a tu odpočívali, jedli, pili i hodo- vali. Vojsko císařské položilo se při luzích, a křo- vinách. Medyolánští počali k vojsku císařskému zhusta střeleti, ale že ta řeka široká byla, nemohli žádné škody učiniti. Čechové znamenavše, že tu ležíce Medyolan- ským málo budau moci uškoditi a Medyolanští jím tolikéž, pilně se o to radili, aby mohli s druhé strany řeky se položiti. Mnozí se snažně o to po- kaušeli, aby mohli tu řeku přejeti. Ale pro hlu- bokost a prudkost té vody nikoli nemohli toho učiniti. Jednoho dne tří muží stateční na to se oddali, aby brod aneb nějakú mělčinu nalézti mohli. Po dlúhém hledání a brození znamenavše místo jedno, tudy se přes řeku pustili. A když byli uprostřed řeky, jeden z nich (snad že měl Medyolán oblehl císař a král Český. = Adda. — 2 = vlaskou. — 3 = lesích,

Strana 204
204 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. malý kuoň anebo srdce), zase se k břehu obrátil. Dva přejevše až na druhau stranu, zatočivše se na břehu, zase se do vody pustili a ten brod pilně vyhledávali, tak až se opět k břehu navrátili. A přijeli do vojska Českého, dobrau oznamujíce novinu. Tu vyšla řeč po všem vojště, kterak Odo- lan, syn Stryžkuovi z Chyš, a Bernart, syn So- běslavuov z Hodějova, nalezli brod, přes kterýž muož se všecko vojsko České pomalu na druhú stranu přepraviti. Král také to vděčně uslyšav a povolav jich před sebe, otázal se jích, byli-li jsú s druhé strany řeky. A oni odpověděli, že jsú byli a že jsú to docela spatřili, žeby České vojsko mohlo se tudy přepraviti. Král hned kázal v vo- jenský buben udeřiti a všem býti pohotově, na druhú stranu řeky aby se strojili. A když všickni stali na břehu, Odolan a Bernart první se do Pávu pustili, Vladislav král hned za nimi, též i jiní všickni až do posledního a tak šťasně jsau a Boží pomocí tu řeku přejeli; několik ovšem proto jích v té vodě (snad strachem aneb pro mdlobu jích koní) zahynulo. Když již všickni z té vody ven vyjeli, a osušovali se, chtěli stany rozbí- jeti. V tom přitáhli Medyolanští, chtíce brodu brá- niti. Čechové je vidauce hned zbroji pochytivše, beze všeho šiku statečně se s ni/mi potkali, tepau- 1901 1 = Střížovic.

Strana 205
PŘECHOD PŘES ADDU. 205 ce je a mordujíce bez litosti, boj na nich obdr- žali a mnoho jích zjímali. A běžavše někteří s po- volením svých hajtmanuov do vsí a do městeček, vybrali je a mnoho rozličnajch věcí do vojska přinesli. Vladislav král obrátil se s svými nahoru ve- dle vody, neb slyšal, že císař kázal most přes řeku dělati, aby jemu toho díla byl napomocen. Vojska císařská uhlédavše Čechy s druhé strany vody, domnívali se, žeby někdo táhl Medyolanským na pomoc, dali to rychle věděti císaři. Císař po- spíchaje vsedl na svuoj kuoň, aby vyjel na vršek jeden, odtuď aby to vojsko nepřátelské mohl spatřiti. I poznal znamení krále Českého, velmi se tomu divil on i jiní všickni, kde sú se a kterak Čechové s druhé strany té tak prudké a hluboké řeky vzali. Medyolanští uslyšavše, žeby císař most přes vodu dělati rozkázal, poslali veliký hauf lidu zbrojného, aby tomu dílu překazili a na druhú stranu jemu s jeho lidem nikoli nedopúštěli. Če- chové proti vojsku císařovu na břehu hotoví sto- jíce, s Medyolanskými se opět statečně potkali, an císař na to s svým vojskem hledí a jim pomoci nemuož, tepau, mordují a za těmi Vlachy jako psi za zajíci se shánějí. Tu co bylo jich, všecky zbili, krom těch, kteříž se na běh oddali a co

Strana 206
20b V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. bylo znamenitějších z Medyolanu, ty zjímali a přivedli je před krále svého. Po vykonání pak druhé bitvy Vladislav kázal svým Čechům dříví nositi a osekávati a někte- rým kolé, bíti a tak s druhé strany proti císaři most dělati, aby od obú stran jej dělajíce, brzo spojiti mohli; však noc temná oboje dělníky od toho díla odvedla. Opět jakž svítati počalo, Če- chové pilně trámy nosili: toť noviny přijdú, že Medyolanští na Čechy valně táhnú. Čechové, ne- chavše díla mostu, k jinému se dílu přihotovivše stali a když se Medyolanští haufové přiblížili, tu již po třetí mužně se na ně obořivše, statečně se na ně valili, jako snopy je porážejíce. Tu s strany Medyolanských mnoho jich padlo, Čechuov také několik v té bitvě zabito, mezi nimiž zabit jeden z Čechuov, muž velmi statečný, jménem Zvěst, hrabě Mělnický, jehožto smrti chtě pomsti- ti jeden rytíř statečný, Dýna, jménem, běžal za tím rychle, kto jej zabil, až jej na břehu řeky po- stihl a hned jej v hlavu svým mečem (an na to císař stoje s druhé strany řeky hledí) uhodil, až jej jako vepře napoly rozpoltil. (Obléhání Milána.) Čechové jich tu mnoho již po třetí zbivše 70 znamenitějších jali a je k svému králi přivedli, kte- = kůly zatloukati. — 2 = Diva. ša Ařnonnd

Strana 207
OBLEŽENÍ MILANA. 207 rýž přijal je v císařské vězení. A opět se o to pil- ně staral, aby byl most dodělán. Když jej pak dokonali, najprv jela sú přeseň vojska Bavorská, potom císař a za ním jiní národové, naposledy pak když velika tíseň, byla, most se zlámal a tu se mnoho lídí a najvíce Uhruov ztopilo. Císař sjev se s Vladislavem, dali sobě přátelské po- zdravení a ten den spolu obědvali. Po obědě král kázal Medyolanské (kteréž Čechové zjímali) věz- ně přivésti a tu je v moc JCMti propustil a dal k jeho poctivosti. Císař je přijav, kázal vězením opatřiti. A obrátiv se zase k Vladislavovi, řekl jemu: »Králi Český, slušalo by jistě tvé veliké štěstí a tvých Čechuov takovú statečnost v kníhy památné a v kronyky napsati, že dřív než sem já přitáhl s svými k Medyolanu, až sú od tebe a od tvých Čechuov Medyolanští třikrát poraže- ni.« Odpověďal král Vladislav: »Veleslavený cí- saři, všecko se to děje k tvé poctivosti.« Řekl císař: »Ty i tvoji mají toho na budúcí věčný časy dobrým užíti.« Hned pak té noci poslal císař ně- které z vojska svého a kázal oblehnúti pevný zá- mek Medyolanskych, jménem Trek,, a ten jest má- lo v několiku dnech dobyt. Císař maje zprávu o ně- jakém pustém městu, řečeném Lauda,3 kteréž ně- kdy velmi slavné bylo a odtuď vycházely pře- 1 = tlačenice. — 2 = Trezzo. — 3 = Lodi.

Strana 208
208 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. 190V dešlým císařům mnohé pomoci, to že sú Medyo- lanští spálili, rozbořili a pusté zuostavili, vjev tam, kázal na ryňku toho města stany své rozbiti, a hledě na jeho zkažení a na ty zříceniny převy- sokých někdy věží a krásných kosteluov i výbor- ných domuov, více se proti Medyolanským hně- vem rozpálil a navrátiv se do vojska hlavního, Vladislavovi takové věci vypravoval, žaluje na Medyolanské horlivě. T. č. přišli sú poslové od Medyolanských k císaři, příměří žádajíce, toliko na rozmluvení. Císař uradiv se o to najvíce s krá- lem Českým, dal k tomu své povolení. Vyslaní Medyolanští, předstúpivše před císaře a raddy jeho poklonu až na kolena učinivše, od Medyolan" ských za milost císaře a rad jeho za přímluvu prosili, pravíce a slibujíce, že chtí císaři jako pánu svému všelikú poddanost činiti, nyní i na budúcí věčné časy, a škody, útraty i náklady vše- cky napraviti i zaplatiti, jediné aby jim to, což sú koli proti J. M. provinili, ráčil milostivě pro- minúti a odpustiti. Když sú pak poodstúpili, císař od spolu s ním přísedících žádal raddy v tom, co má Medyolan- ským býti dáno za odpověd. Knížata, vidúce jich pokoru a slyšíce takové jich zakazování, a při- říkání, — a snad také z té příčiny, aby každý 1 = nabídky.

Strana 209
NABÍDKA MILÁNSKÝCH. 209 z nich spíše se do své krajiny navrátil, dali císaři raddu, aby je na milost přijal a toho tak slavného města nekazil a lidu s obú stran nehubil. Anzhel- mus pak, Ravenatský arcibiskup, najposléze po- vstav, tuto řeč učinil a řka: »Najmilostivější cí- saři, knížata a páni, nedivím se tomu, že se tak přimlúvati ráčí; neb neráčí znáti zpuosobu a oby- čejuov Medyolanských. Ale mněť jest jistě dobře známa jejich lstivá nepravost. Umějíť mnoho sli- bovati, ale když tomu, což slibují, dosti neučiní, styděti se za to neumějí; nehlaupěť sú se jistě domyslili, vidúce takové množství lidu bojovného okolo sebe. Mně se vidí, poněvadž sú směli zámky a města znamenitá k císařství náležitá kaziti a bořiti, že jest za slušné, aby také Medyolan zbo- řen byl a jich pajcha aby skrocena byla a nevole budúcí aby na tento čas byly přetrženy. A ne- bude-li toho, zvíte potom, že mnohých křesťanův skrze to bude krev prolévána.« To slyše císař s svými knížaty, přivolil k té raddě a vedle starodávního obyčeje císařského vyhodil z ruky své rukavici, tím čině vajpověd a oznamuje Medyolanské býti zjevné nepřátely císařství. Mladší pak a ti, jimž chtivost bojování v srdci byla, toho sú velmi vděčni byli a rychle se strojili do zbroje. Hajtmané a ti, jimiž byla vojska poručena, hned sú lid na těch rovinách . Kronika III. 14

Strana 210
210 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. a na výborných poléch Medyolanských pořádně šikovali. V prvním haufě byl postaven Ludvík, bratr císařuov, jenž byl falckrabě z Rajnu, mládenec velmi krásné tváři, jenž měl pod svú zprávú Pa- penské a Kremonské, kteříž toho tažení na Me dyolanské najvětší původové byli, ten první s svým haufem na plac vyjel. V druhém haufě postaven byl Frydrych, bratr někdy Kunrada, krále Římského, kníže z Rotenburku s svými dobře oděnými rytíři, a pro velikost toho haufu byli jemu přidáni k zpravování lidu Hugo mar- krabě Fararský, jenž měl v své zprávě Veronen- ské, Bryksenské a Mantuanské. V třetím haufě byl Vladislav, král Český, s svými Čechy, k bitvě velmi chtivými. V čtvrtém haufě byl Jindřich, markrabě Rakúský, muž k boji hotový a v sta- tečnosti zkušený. V pátém šiku byl Otta, hrabě Palatynský, jenž Řezenské a jiný lid Bavorský měl pod svú zprávú. V šestém haufě byl sám císař Frydrych a lid okolo něho velmi znamenitý a mnohý, jehož dlúhosti a širokosti žádný ne- mohl přehlédnúti. V sedmém haufě byl Frydrych kníže, Kolínský arcibiskup, jenž měl pod svú rukú veliké množství Němcův i Lombarduov., A tak pořádně šikovaní ti haufové hnuli se jako jed- 1 = falckrabí. — 2 = Vlachů.

Strana 211
OBLEŽENÍ MILÁNA. 2Il ním cukem až k městu Medyolanu a tu se kladli nedaleko od města. Medyolanští spatřivše lid mnohý i jich způsob, s nimi se v poli potkati ne- směli, ale zdi své a příkopy dobře osadivše, tu se brániti umínili. To znamenav císař, že ven nesmějí, rozkázal před branú, kteráž slove Řím- ská, své rozbiti stany a tak u každé brány rozká- zal, aby se jeden hauf položil, tak, aby všickni roztáhli své stany a všecko obklíčili město. Medyolanští spatřivše pilně, kde kto leží s svým haufem, nemeškali odporu učiniti, proto aby se nedomníval císař i jiní jich nepřátelé všickni, že by žádného v městě nebylo aneb snad že by se brániti nesměli. Času nešporního ode- vřevše bránu, jenž slove sv. Dyonysí, proti kteréž ležal s svým haufem Ludvík, bratr císařuov, muž- ně sú vyskočili a na Ludvíka a lid jeho velmi ukrutně počali střeleti. A on s svými statečně proti nim bojuje odpíral. Jednak Ludvíkovi zpát- kem postupovali, jednak Medyolanští zase do brány ustupovali, až vyrazivše se, mocně počali se na vojska Ludvíkovo valiti. To vida Ludvík, rychle poslal k králi Českému, žádaje retuňku. Vladislav hned bez meškání rozkázal v bubny ve- liké udeřiti. Čechové rychle se přihotovivše, hned se šikovali a táhli Ludvíkovi na pomoc. Uhlédav / 1917 1 = záchrany.

Strana 212
Z12 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. Ludvík lid Český, hned statečněji bojoval proti Medyolanským, neb oni Medyolanští již ho byli daleko od jeho stanuov odtlačili. V tom Čechové z ponuknutí krále svého Medyolanským v bok vskočili, a Vladislav král sám najprv se mezi ně vtlačil, mnohé porážeje, a toho, kterýž korauhev Medyolanskú držal, svým hrotem v bok uhodiv naskrze jej prohnal, až na zemi padev tu umřel. A tak byla tu veliká bitva, neb s obú stran mno- ho jich padlo Frydrychových i Medyolanských, však více Medyolanských; naposledy pak počali Medyolanští utěkati do města, jedni druhého1 po- rážeje. A ta bitva od nešporní hodiny až do sau- mraku trvala a v tom hned brána zavřína. A Medyolanští, jsúce trápeni vně mečem a v městě strachem, nesměli ani ven vyhlednúti, neb raději by byli toho času v hustém lese než v tom městě. Císař pak sám na každý den město objížděl spatřuje, aby žádný ven z města ujíti ne- mohl, a také, s kteréby strany bylo na jpříhodněji k němu šturm pustiti. (Vpád Čechů do Milána.) Když pak s obú stran veliké mlčení bylo, král Český dne jednoho vedle českého obyčeje kázal řebříky přinésti a nočním časem je ke zdem 1 Tak tisk.

Strana 213
VPÁD CECHU DO MILÁNA. 213 městským stavěti. Tu jeden rytíř velmi statečný, jménem Jetřich z Chaustníka, na řebřík vstaupil a najprv do města vlezl a jiní Čechové za ním, a když se jich mnoho na zdi sčekalo, všedše do města, bili, mordovali a brali. Vlachové slyšíce hřmot a křik, v městě do sklepuov se schovávali, domnívajíce se, žeby všecka ta vojska již v mě- stě byla. A když tam aspoň na tři hodiny Čechové hospodařili, Medyolanští upamatovavše se, zběhli se k rathauzu a tu pochopivše, zbroji, na Čechy se obořili a oni vysekavše branu, tudy aby ujíti mohli, statečně se jim bránili. Medyolanští jim pozadu přiskakujíce škodu činili a najvíce tím, že jim ty vzatky odjímali, ale však proto mnoho odnesli, neb některých věcí nésti nemohúce, koně z marštalí utínajíce, mnoho na ně nakládali a z mě- sta je ven s břemeny vedli. Medyolanští, obávají- ce se, aby ještě jim do města nevskočili, zkřikli na pověžného, aby přetal provaz, na kterémž vi- sala mříže nad branú. To když on učinil, jeden ještě s svým koněm se opozdil, tak že ta mříže na ten kuoň upadla a jej napoly přetala. A on pochytiv své vzatky a na se vzav, za jinými po- spíšil. A Medyolanští zatarasovavše bránu opět se upokojili. Ráno pak císař poslal pro krále Ceského, žá- 1 = chytivše.

Strana 214
214 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. 191V daje, aby přišel do jeho stanu. Kterýž to hned uči- nil a tu dlúhú chvíli spolu rokovali. A mezi jinú řečí řekl císař: »Nemohu se domysliti, jaký to byl křik i třeskot v městě této noci.« Odpověděl Vladislav: »Moji někteří mne žádali, abych je odpustil do města na kratochvíl a že by chtěli s Vlachy pohráti, a já to učinil. Tu oni aspoň- o puolnoci majíce řebříky, do města vlezli jich okolo tisíce a tu povadivše se s Medyolanskými bránu vysekali a tudy zase vyšli, a žádný prázd- ný z nich nepřišel, jeden z nich, jako najchudší, 500 dukátuov za nadry přinesl.« Císař to slyše zasmál se řka: »A tvoji vždy prvé než moji! Pro- tož tebe za to prosím, nenechávaj jich bez pocti- vosti, ale pasuj je na rytiřství dnes.« Vladislav odpověděl, že to chce rád učiniti. A jakž přišel do svého stanu, povolav k/ sobě statečnějších, posadil se. A tu je hned na rytířství pasoval. Erbové Če- chuom dá- váni v Me- dyolanu. S I Najprvé Odolena z Chyš. A ká- zal jemu nositi na štítu modrý aneb jako plavý štrych, v bílém poli do- luov přes všecken štít. Neb modrost vodu znamenává. 1 = asi.

Strana 215
PASOVÁNÍ RYTÍRŮ. 215 Druhému Bernartovi, synu Sobě- slavovu z Hodějova, rozkázal zlatý kapr v modrém poli na štítu miti, proto, že jest on směl rychle s Odo- lanem do vody vskočiti. Třetímu Jetřichovi pak, synu Huzovu z Chaustníka, kázal, na bu- dúcí pamět toho skutku aby nosil zlatý řebřík na modrém štítu. Čtvrtému Dýnovi také, synu Bo- huslavovu z Strážiště, přikázal no- siti na červeném štítku ruku celú s myškú, i s plechovicí, ana drží meč světlý, proto, že jest před očima Frydrycha císaře jednoho z Medyo- lanských uhoniv, směl jej rozpoltiti. Pátému Jiříkovi Trošickému bí- lau ruku, ana drží světlý meč v zla- tém štítu, proto, neb se tomu sám císař díval, kterak jest on v bitvě svým mečem Vlachuov dojímal.3 Šestému Benešovi, synu Hrozko- vu z Lubna, dal nositi sekeru rohatú stříbrnú v červeném poli proto, neb on statečně dveře u věže mramorové vyraubal. 1 = brnění chránící loket. — 2 = železná rukavice. — = dorážel.

Strana 216
ZlO V. HAJEK, KRONIKA, R. 1159. Sedmému Ješkovi pak, synu Ko- taučovu, kázal nositi na helmě puol zlatého koně s uzdau červenau. A tak mnohým jiným svým ry- tířuom král kázal rozličná nositi na štítcích znamení a erby pro budúcí pamět jejich statečnosti. 1921 (Milán se vzdal.) Třetího dne po tom vlezení Čechuov do mě- sta Medyolanští téhož se obávajíce a jiné nemo- hauce sobě vymysliti raddy, poslali k Vladislavo- vi králi, jeho za to žádajíce, aby mezi nimi a císařem smlauvu učinil, že oni chtí rádi jemu se poddati a jeho za pána míti. Vladislav to císaři oznámil. A císař s Vladislavem a s jinými kní- žaty svými na to se uradiv, k tomu svolil. V tom Ravenatský arcibiskup tu v tom obležení umřel. Z toho po všech staních rozprávka byla, že by jej proto P. Buoh porazil, že jest Medyolanské oblehnúti radil. Knížata mnohá, nevděčnil jsúce toho boje, aby se do svých krajin a příbytkuov navrátili, tuto sú cestu k smlúvě vymyslili, aby oni Medyolanští za své provinění císaři se po- kořili a dali za vinu 10.000 hřiven zlatta a proti 1 = neradi.

Strana 217
MILÁN SE VZDAL. 217 císaři pánu svému tomuto i budúcímu aby nikda nebajvali, Laudanské město, aby zase vystavěli a císaři vystaveného postaupili a více se v ně ne- vkládali, ani v jiná která císařská města, ani jich sobě osobovali, vězně všecky Papianské i Kre- monské aby propustili skrze ruce krále Českého a učinili je svobodné, nic sobě při nich nepozů- stavujíce, paláce císařské tu v svém městě aby zase dali vystavěti, též i zámek. A 12 konšelův Medyolanských aby přišli před císaře, jeden kaž- dý na své šíji nahý meč nesa, tak aby se J. M. C. pokořili a toho všeho na zdržení aby učinili přísa- hy a nad to 300 rukojmi aby postavili. S takovú věci posláni sú do města Medyolanu pod přímě- řím poctiví poslové, arcibiskup Pomberský a Da- nyel, biskup Pražský. Když sú do města vešli, po- ctivá procesí proti nim učiněna. Arcibiskup, kně- ží, mniši, žáci, i konšelé proti nim vyšedše, po- ctivě je vítali a vděčně přijali. Když sú pak po- slové poselství oznámili, oni Medyolanští vděčně i radostně to přijali. A to všecko, což jim od cí- saře a knížat skrze usta Danyele podáno a ozná- meno bylo, zdržeti slíbili. Navracujíce se poslové přivedli s sebú před císaře arcibiskupa Medyolan- ského, kterýž před císařem velikú učinil poklonu a na znamení pokoje jej políbil. A císař jako pán 1 = Lodi. — 2 = klerikové.

Strana 218
218 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1159. milostivý vděčně jej na milost přijal a mezi arci- biskupy rozkázal posaditi. Potom 12 konšelóv Me- dyolanských v lněném oděvu bosými nohami nahé meče na svých šíjích nesúce, před císaře, an na své stolici sedí, pokorně předstúpili, z nichžto jeden, jménem Obert, tato slova promluvil: »Naj- nepřemoženější císaři, proti P. Bohu a Tvé mi- losti zavinili sme, neprávě sme učinili a skrze to hrdla i statky naše tvému panování i pomstě poddáváme.« Císař vzav od nich meče, svým roz- dal je dvořanům a Medyolanské na milost přijal. A to bylo ráno na den nanebevzetí P. Marie.1 A když se to všecko vykonalo, císař do města bezpečně vjel. A tu arcibiskup Medyolanský při- praviv se v zlattú ozdobu před císařem i přede všemi jinými, v kostele sv. Dyonysí obyčejem Ambrosianským o P. Marii sv. mši slúžil. A tu císař seďal při té mši v majestátu, maje na své hlavě drahú a ozdobně připravenú korunu, kterúž jemu byl poslal král Englický. Král Vladislav také slavně maje připravenú stolici, na ní nedale- ko od císaře poctivě byl posazen, ale bez koruny. Císař dal Císař vzav tu korunu, kteráž na hlavě jeho byla, korunu cí- poslal jí Vladislavovi králi, aby na hlavu vsta- sařskú králi Českému. vena byla a tu aby jí také při té mši okrášlen 1 8. září 1158.

Strana 219
VÍTÉZNY NÁVRAT ČECHU. 219 byl, a že mu ji císař darem dává, to pověděti rozkázal. Vladislav, aby mu vstavena byla na hlavu, pro- vyplnění vůle císařské neodpíral, ale rychle vstav, sňal ji s hlavy a drže ji před sebú, nízko se před císařem (z té milosti děkuje) uklonil a císař hla- vau pokynutí učinil. A Vladislav vstaviv ji na svú hlavu, zase se na své místo posadil a v ní seďal, až se mše i jiné věci všecky vykonaly. Když pak císař vstal a šel ven z kostela, král Český v koruně císařské najblíže za ním a když Vladi- slav přes prah kostelní ven vykročil, přistúpiv Danyel biskup, poctivě ji sňal s hlavy jeho a do- bře opatřil. Na zajtří pak Medyolanští císaři přísahu stvrdili a rukojmě za zdržení pokoje a smluv zastavili a přinesli 10.000 hřiven zlatta. (Návrat Čechů a vyznamenání.) Když se ty všecky věci urovnaly, a císař se strojil odjeti do Německých zemí, Vladislav ob- tížen sa nemoci, odpuštění od císaře žádal. Císař uslyšav o jeho zdraví nedostatku, osobně přišel do jeho stanu,/ čině jemu z té služby veliké děkování, a při tom pověděl tato slova: »Vladislave, slavný králi Český! Na znamení Tvé mužnosti i všech Tvých Čechuov statečnosti 1927

Strana 220
Z20 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1059. Lev bílý v červeném poli. . . 1 aby opustě tu černú plamenem prorážející v bílém poli orlici, Ty i každý král Český na věč- né a budúcí časy za znamení bílého lva o dvú oca- sích v červeném poli, an má na své hlavě zlatú korunu, požíval« a nad to mimo jiné všecky dary 1000 hřiven zlatta jemu dal. Medyolanští také jemu z té smlauvy, kteráž jeho přímluvau se stala, velmi děkovali a dar jemu poctivý přinesli, 10.000 hřiven stříbra, žá- dajíce, aby to od nich vděčně přijal. Danyele pak, biskupa Českého, Medyolanští mnohými dary od zlatta a drahého kamení a roz- ličných klenotuov darovali. Arcibiskup také Me- dyolanský Danyelovi dal mnohem větší než Me- dyolanští dary, mezi nimižto dal jemu nohu svíc- novú mosaznú, dílem velmi misterným, kterúž byli někdy Medyolanští v Jeruzalemě v chrámě Šalomúnově vzali, když byli s Týtem a Vespe- zianem na židy jeli. A ta přivezena až do Prahy, a dána do kostela sv. Vita a stojí před oltářem, na níž jest postaven pulpit, na kterémž se čtení, zpívá. Danyel biskup na žádost Frydrycha císaře i Vladislava zůstal při císaři, neb jej císař nad jiné miloval, protože jest latinský jazyk i vlaskú řeč velmi dobře uměl. Vladislav král, rozžehnav se s císařem, i jel 1 Tisk asi něco vynechal. — 2 = evangelium.

Strana 221
KORIST MILÁNSKȺ V PRAZE. 221 pryč od Medyolanu o půlnoci a císař dal jemu poctivý průvod a tak se šťastně do Čech navrátil. Císař zřídiv své věci při Medyolanských, obrátil se do Paví. A odtuď rozeslal posly a listy po všech krajinách Vlaské země, všem rozkazuje a přikazuje, tak panuom jako měšťanuom, aby se na sněm obecný na den sv. Martina sjeli a u Pla- cencí postavili pod uvarováním hněvu císař- ského. To když sú na žádost jeho všickni učinili, ci- sař se tu také nalézti dal. Na den sv. Brykcí, po- volav k sobě panuov, rytířuov i měšťanuov a zvláště Medyolanských, kteříž uprostřed jiných stáli, žádaje za raddu a naučení, kterak by (po- něvadž jest od P. Boha i od lidí na ten úřad cí- sařský vyzdvižen) své poddané v dobrém pokoji mohl zpravovati. I dali sú jemu raddu a zvláště Medyolanští, aby přijeda do každého města vlas- kého, konšely k své ruce zavázal, přísahu od nich přijal a nad nimi jednoho potestata, ustanovil. Císaři se ta radda nezle líbila, na tom se po- stavil, aby tak učinil a tudy aby se Vlaská země upokojila a císař jako pán bezpečně aby všecka Vlaská města navštěvovati mohl. = 11. listopadu. — 2 = náčelníka, it. podesta.

Strana 222
222 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1160. / 1931 (Nová vzpoura Milánských.) L. 1160. Císař Frydrych tak vedle rady pře- dešlé Medyolanských poslal Danyele biskupa, Raynalda kancléře, Heřmana, Verdenského bis- kupa, a Gvidu, hrabí z Flandrý, a některé jiné při nich, poručiv, aby od jednoho každého města na místě J. C. M., závazek jemu k ruce přijali a jím měšťanům aby potestata usadili. Kteříž aby vuoli císaře, pána svého, a rozkaz vykonali, to sú uči- nili i Kremoně, v Papí a v Placencí i v jiných městech Vlaských a Lombardských. Přijeli také i do Medyolanu a svolavše kon- šely a starší, jim vuoli císařskú oznámili. Kteříž to slyšíce, žádali sú prodlení za malý čas, že se chtí na to poraditi a uradivše se, dali sú za od- pověd, že se jim toho tak nezdá učiniti, než k to- muto že by svoliti chtěli tak, jakž mezi nimi a císařem roku předešlého smlúva učiněná, sepsa- ná a spečetěná to osobně ukazuje, aby oni sobě jednoho z sebe za potestata volili a ten aby cí- saři přísahu učinil. Odpověď dána od posluov skrze biskupa Českého Danyele, že to tak býti nemuož z té příčiny, poněvadž oni sami Medyo- lanští přítomni súce v Placencí na sněmě obec- ném tu raddu císaři tak vydali, aby své raddy do každého města poslal a ti aby potestata usta- novili. To slyše lid obecný, sešli jsau se do klá- štera P. Marie a to rozváživše vysokými hlasy (R. I160).

Strana 223
NOVÁ VZPOURA V MILÁNÉ. Z2 vedle obyčeje vlaského křičeti počali a hřmot učinili veliký, pravíce: »Ti poslové hned ať jsau ven z města vyvedeni a ukamenováni.« — A ně- kteří již počali na ně kamením házeti. V tom konšelé přiběhše k jich hospodě takovau bauřku ukrotili, pravíce k posluom, že se to zbauření stalo bez vuole starších, při tom jich žádajíce, aby toho císaři neoznamovali, veliké jím za to peníze dáti slibujíce. Poslové, ač byli nad míru strachem nakrmeni, proto (jakoby sobě toho nic nevážili) pravili, že na ten hřmot nic nedbají. Ale však dočkavše noci, tajně pryč odjeli a přijevše k císaři všecku jsau příhodu pořád vypravovali, která se jím stala v Medyolaně. Císař z toho ne- málo hněviv jsa, všecka knížata a rady své k so- bě obeslal, a co se poslům jeho přihodilo v Me- dyolaně, jím oznámil. Knížata a rady císař- ské to vyslyšavše radili, aby Medyolanští byli obe- sláni, z jakých příčin jsau to učinili, toho aby se zpravili. Když jsau pak přijeli a postavili se před císařem a otázka na ních o tom zbauření a hřmo- tu na posly císařské učiněna byla, žádné odpo- vědi na to dáti nechtěli a nic jiného nepravili, než že císaře, J. M., jako pána svého milostného, pokorně prosí za milost a rad jeho za přímluvu, slibujíce podlé vuole císařovy za to dosti učiniti. 1 ospravedlnili.

Strana 224
224 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1160. Biskupu Ceskému stala se škoda ohněm. Medyolan- ští zrušili přísahu. Císař uradiv se na to s svými raddami a chtěje raději pokoji než válce, smlúvu opět s nimi o to učinil a přijal od ních na to přísahu. A tak dav jím milost, svobodné je od sebe do Medyolanu propustil a na tu přísahu se ubezpečiv, táhl do Mantui a tu slavnost velikonoční okvasiti umí- nil. V sobotu pak před Květnau nedělí císař v jednom městečku míli od Bononý, jenž slove u sv. Eleny, nocoval. A tu té noci Danyelova ko- mora, Pražského biskupa, příhodau zapálila se a shořala a on sám toliko v jednom plášti z to- ho ohně těžce vyběhl. To císař a knížata uslyšav- še, velikau nad tím měli těžkost. A císař jemu k potěšení velikými jej dary daroval, též i kní- žata a hrabata i mnozí měštané, a tak byla ra- dostná Veliká noc, neb všickni tu veseli byli a ho- dovali. Při tom veselí v auterý velikonoční, když byl tanec najvzácnějších knížat a císař se tomu tanci z okna díval a velmi vesel byl, přišel pose oznamuje, že ten zámek velmi pevný, kterýž cí- sař osadil znamenitými rytíři, kterýž slove Trek, od Medyolanských velmi silně a mocně obležen. Z přijití toho posla hned ten přestal tanec a kaž- dý z knížat i z panuov svau zbroji chystati kázal. Nazajtří ráno císař s knížaty v raddu všel a naj- prvé toto pověděl: »Moji věrní milí, za jiné ne- = Trezzo.

Strana 225
DOBYTI TREZZA. Z25 mám, než že to všickni v paměti máte, co jest někdy před námi i vámi světle mluvil dobré pa- měti Anzhelmus, arcibiskup z Ravenatu, o Me- dyolanských, že umějí mnoho slibovati a tomu když dosti neučiní, neumějí se za to styděti. By nyní živ byl, chtěli bychom jeho za ta slova jeho pravá jako muže pravdomluvného dary znameni- tými darovati, neb se to nyní po jeho smrti vše- cko skutkem vyplnilo. Protož dajte raddu, za to prosím, co máme s těmi nekonečnými Medyolan- skými učiniti.« Knížata a raddy k tomu raddili, aby najprvé těm obleženým byl retuňk učiněn. V sobotu pak před ochtábem velikonočním přijel jiný posel pravě, že hrad Trek jest dobyt a jako z kořen vyvrácen a ti, kdož na něm byli, že jsau haneb- ně zmordováni a někteří do Medyolanu vedeni. 193V / Císař to slyše obeslal všecka města Vlaská i Lombardská do Mantui a tu se s nimi radil, co činiti má s těmi lidmi neupřímnými Medyo- lanskými a kterak by mohl se nad nimi pomstiti. Oni vyslyšavše, tak jemu radili: poněvadž oni nechtí dáti jiným pokoje, sami aby ho také ne- měli. A zvláště Kremonští a Papianští k tomu radili, neb sú byli jejich nepřátelé a vždy na tom stáli, aby byl Medyolan obehnán. Kronika III. 15

Strana 226
ZZO V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1160. (Nová výprava proti Milánu.) Někteří z knížat radili, aby obehnán byl hrad Krema a dobyt proto, neb jest byl velmi pevný a jako nedobytý. A tak o to se snesli, aby najprve byl Krema hrad obležen; a hned rychle císař vy- pravil lid u velikém počtu, aby ten hrad oblehli. Ti pak, jenž na tom hradě byli, císařovu lidu jed- nak se položiti nedali, až na ně s toho hradu vy- běhše, hned učinili počátek. Císařští, ač bez šiku, však se s ními statečně potkali a ta bitva trvala od nešporů až do večera. Časem večerním ti, jenž byli s hradu, zase, na hrad postaupili, a všedše na hrad, koho mezi ními není a kdo jest raněn, pil- ně vyhledávali a mnoho se jích nedočtli. Mezi císařskými také jích mnoho padlo a tu jeden člo- věk zabit velmi znamenitý, Lukanský hrabě, je- hož císař velmi litoval a pro něho více že se nad Medyolanskými pomstiti chce, pravil. A vzav raddu s Papianskými, poslal nemalý hauf lidu nočně, aby se položili nedaleko od Medyolanu v jednom audolí a tu učinili jako zálohu. Té pak noci Papianští a Kremonští někteří přiběhli až k samému Medyolanu a tu počali dobytky za- jímati. Hlásní Medyolanští to slyšíce, v městě to oznámili. Medyolanští spatřivše (neb měsíc sví- til) že jích mnoho není, odevřevše brány na ně 1 = zpět... ustoupili. — 2 = nedopočítali.

Strana 227
DOBYTÍ KREMY. 22í vyskočili a řítíce se na ně, statečně je bili. Pa- pianští a Kremonští oddali se na utíkaní, ale však nevelmi běžali, ač raněni i jímáni někteří z ních od Medyolanských byli, až je přivedli na zálohu. Císařští zaskočivše od města Medyo- lanské, všecky je zjimali, tak že ani jeden ne- ušel, a svázavše je provazy, všecky je císaři po- slali. Medyolanští, kteříž na městě zůstali, ne- mohli se tomu nadiviti, že se jejich, kteříž ho- nili nepřátely, tak dlauho nevracují. Nazajtří císař ten svuoj lid poslal, aby Kre- mu dostatečnějí oblehli. Medyolanští tomu hradu nemohli dáti žádného retuňku a nesměli, zna- jíce, že císařových přibajvá. Vidúce pak ti, jenž v obležení byli, že jim císařští mnoho zdí podlá- mali a zbořili, dali se císaři na milost a učinivše smlauvu, odtuď aby byli pokojně propuštěni. A tak prázdni a všeho tu nechavše s hradu sú ode- šli. A císař kázal ten hrad vybrati a rozbořiti, a tím velikú protimyslnost Medyolanským učinil. Dvojpapežství.) T. 1. krajiny ležící na puolnoci, jako Halan- dya, Gotlandya, Norbegia, skrze Adryana, kar- dynála od papeže poslaného, na víru křesťanskau jsú obráceny. Ač sú tu prvé také v těch kraji- nách někteří křesťané málo před tím byli, ale

Strana 228
ZZO V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1161. však pro řídké slyšení a nečasté slova Božího byli zase zpohaněli. (R. I161). Roztržky o papeže. / 1941 L. 1161. veliká roztržka byla mezi volenci a kardynály o papeže, kdo by na ten auřad hod- nější byl, až jsau pro císaře, aby do Říma přijel, poslali. Kterýž takovú roztržku znamenav, jel bez meškání a přijev do města, poznal, ano ně- kteří Oktaviana a jiní Viktora, jiní Kalixta, ně- kteří pak Innocencia za papeže míti chtějí./ I po- znav císař takové býti roztržení, obávaje se z to- ho budúcích nevolí a válek, všed o to v raddu s některými znamenitějšími, povolav také těch všech, kteříž jsú žádostiví byli míti za papeže to- hoto neb onoho, žádal jich, aby to jemu a raddám jeho dali v moc, kteříž tak učinili. A on dosta- tečně se na to uradiv, jednoho znamenitého a velmi učeného muže, rodem z Senes, jménem Ale- xandra, svými usty za papeže, vyhlásil, a tak se ty nevole, kteréž nemalý čas trvaly, upokojily. T. 1. Danyel, biskup Český, byl poslán od cí- saře v poselství k králi Uherskému, kterýž způ- sobiv to všecko, což jemu bylo poručeno, do Čech přijel. Vladislav, ač naň velmi proto, že tak dlúho po něm při císaři zůstal, hněviv byl, však proto poctivě proti němu vyjel a slavně jej, jako v 1 Barbarossa nikoli Alexandra III., nýbrž Viktora IV. (v Segnis) uznával za pravého papeže.

Strana 229
DVOJPAPEŽSTVÍ. 229 otce svého duchovního, vítal a vděčně přijal. Da- nyel pak, kterak mu se tam při císaři vedlo i kte- rak se s císařem rozžehnal i jaké dary odtud přinesl, všecko to pořádně králi svému Vla- dislavovi vypravoval. (Mor a bouře židovské.) R. t. z nakazilého povětří počali lidé v Če- chách velmi zhusta mříti. A na ten čas i málo před tím bylo několik znamenitých i velmi roz- umných a lidem potřebných lékařuov umřelo a tak nebyl, kdo by lidi v jejich neduzích opatroval. I zjevili se židé nějací v Praze, pravíce se býti lékaři, a ti počali lidi znamenitě uzdravovati. V malém času těch lékařuov židův po městech Českých, po městečkách i po vsech mnoho bylo. Jiní pak židé po křesťanech běhajíce, kdež kte- rého nemocného přezvěděli, pilně jeho napomí- nali, aby se dal židuom hojiti. Toť v malém času přišel veliký na křesťany mor a jakýs neoby- čejný: žádných bolestí morních nebylo a lidé vel- mi zhusta mřeli. Židovští lekaři pravili, že ta- kové nemoci přicházejí na lidi z příčin hvězd a jich spojení, že ty bolesti nejsau vně, ale vnitř v životích lidských. Při tom času pak žádný v židech na takový nedostatek neumřel ani kdo mezi ními byl nemocen. Židé lékaři křesťany trávili.

Strana 230
230 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1161. Taková věc byla lidem s nemalým podivením. V tom přijeli z krajin Vlaských dva muží zname- nití Čechové, totiž Vácslav z Choduov a Jaroš Pozdenský, kteříž byli před šesti lety z Čech vyjeli tam na učení, a ti přinesli listy od dokto- ruov Vlaských, že jsau oba dva v věcech lékař- ských zkušení. Lidé o ních, a zvláště znameni- tější, uslyšavše, v svých nedostatcích se k ním utíkali, žádajíce, aby jích opatrovali těla, kteříž tu práci na se vzavše, nedostatky ty ohledovali a pravili, že tu neuznávají žádného morního ne- dostatku, ale nějaké tráveniny; však proto mnoho lidem při tom prospívali; a kohož židé hojili, málo kdo neumřel. I předstúpivše před krále, žá- dali, aby zapověděl těm židuom více křesťanuov hojiti (— ne hojiti, ale tráviti). Král vzav od ních zprávu, rozkázal židuom, aby od toho lékař- ství přestali. Kteříž ač zjevně nesměli, však taj- ně provozovali svau nešlechetnost a jednoho znamenitého pána, jménem Božislava, svým mi- strovstvím umrtvili. Král maje o tom den ode dne větší zprávu, co židé provozují, povolav z ních jednoho lekaře nejznamenitějšího, jemuž bylo jméno Mayer, kázal ho hned té hodiny vzíti a zmučiti, kterýž mnoho vyznal na jiné ži- dy ze jména. Král poslav do Prahy, kázal jích jíti dvadcet a sedm, a hned je kázal ohněm páliti. Kteří tak vyznali, že jsau na 3000 křesťanuov

Strana 231
MOR V ČECHÁCH. BOURE ŽIDOVSKÉ. 231 svým lékařstvím otrávili (— neb se byli tak spuntovali, aby jednoho zhojili a dva umořili). Při tom vyznali, že sú netoliko traňky neb nápojem, ale i povětřím v jiztbách lidi trávili, nadto že sú měli i krále Vladislava otráviti./ Když jsú byli tázáni, kdo by je na to navedl, pravili, že žádný jiný než pauhá jejich zlobivost, kterauž mají v svých srdcích proti křesťanům. I kázal jích král před branau Vyšehradskau 86, kteříž o té nešlechetnosti věděli, ohněm spáliti. Při tom ča- su málo židuov zůstalo, z městeček a ze vsí všickni lékaři se rozběhli. Král Vladislav kázal takovau věc pro pamět a budúcí výstrahu v kni- hy památné zapsati a nadto rozkázal i přikázal pod pokutau nosu uřezání, aby žádný z křesťa- nuov ve vší České zemi nedal se v nižádné ne- moci židům hojiti, chleba od ních aby žádný ne- kupoval, pokrmův ani nápojův žádných od ních žádný křesťan nepřijímal. T. 1. měsíce října ctná kněžna Gedruta, man- želka krále Vladislava, jenž byla sestra Kunrada císaře, umřela, a v klášteře na hoře Sion, jinak na Strahově, pochována. Kterážto tři syny Vladi- slavovi zůstavila: Frydrycha, Albrechta a Svato- pluka, a dvě dcery: Elenu a Anežku. 1947 1 Umřela u Hájka již r. 1151 — tehdy měla jen jednu dceru.

Strana 232
Z3Z V. HAJEK, KRONIKA, R. 1162. (Nové výpravy na Milán a proti Jeruzalemu.) Město Olomúc vybráno. L. 1162. císař Frydrych poslal k Vladislavovi králi, žádaje proti Medyolanským od něho pomo- ci. Kterýž sebrav vojsko Čechuov i poslal s nimi Frydrycha, syna svého, a bratra svého Teobalda. A vypraviv je, sám je provázel až na meze Ba- vorské. A v tom přijel posel, jemu oznamuje, žeby Soběslav, syn Soběslavuov, v Moravě veli- kau bauřku učinil a město Olomúc (do něho ne- nadále vskočiv) vybral a v něm něco lidí zmor- doval. Vladislav to slyše a na to pilně pomysliv a s některými se uradiv, to vojsko před se pustil a navrátiv se do Prahy, druhé sebrav vojsko do Moravy se obrátil a položil se u Olomúce Soběslav poznav, že moci králově se obrániti nemuož, poslal k Ottovi a k Kunradovi, jích žá- daje, aby mu milost u krále uprosili. Kteříž při- jevše k Vladislavovi, jednali tak, aby jej na mi- lost přijal a nětco země Moravské jemu udělil. Král, ač byl velmi pro jeho nezbedné skutky hněviv, však na žádost jích přijal jej na milost a v Olomúc sám se uvázal a jej dobře osadiv, do Čech se navrátil a Soběslava s sebau pojal. A když jsú na Vyšehrad přijeli, toho dne jedli, pili, hodovali a byli veseli. Nazajtří pak, když bylo po mši, Vladislav odšel do své komory a Soběslav očekával v hořejší síni biskupově, na- ději maje, že jemu král nějaké dary pošle. Toť (R. 1162).

Strana 233
DRUHA VYPRAVA PROTI MILÁNU. 233 přišli profúsové, jinak poprávce, a jej jali a do větší věže doluov spustili. A ti všickni, kteříž s ním přijeli z Moravy, pryč sú utekli. Po osmi pak nedělech odtuď vytažen a na Přimdu dán do vězení, a tam opatřen, aby ujíti a takové věci jako prvé nemohl provozovati; a tak král se upokojil. Druhé obležení Milána.) T. č. císař, maje mnoho lidu, oblehnúti ká- zal Medyolan. Medyolanští ovšem byli se tuze zavřeli, špíží se mnohú opatřivše, na městě brá- niti se umínili. Nepřátelé okolo města ležíce ve- likú činili škodu, vinnice a štěpnice zkazili, do- bytkuov mnoho zajali, mnoho okolo města zjí- mali lidu, některé dali i zvěsiti. Medyolanští, ač to těžce nesli, však je ta naděje zdržovala, že času zimního ta vojska nebudau tu moci zůstati. Ja- kož pak Frydrych, syn krále Českého, a Teobald, bratr téhož krále, času podzimního s svým lidem Českým s povolením císařovým do Čech se na- vrátili a král je oba vděčně a radostně přijal. L. 1163./ času jarního Frydrych a Teobaldus, (R. 1163). pojavše lid Český najstatečnější, táhli zase (tak 1951 jakž na tom s císařem zuostali) k Medyolanu a tu se na svém prvním místě položili. Medyolan- ští, vidauce se zdí, že jsau přitáhli Čechové, z toho opět byli více zstrašeni, neb se jména Ceského mimo, jiné národy báli. Čechové opět po třetí táhli k Medyo- lanu. Medyolan po druhé obležen. Král kázal jíti Soběslava. = nad.

Strana 234
254 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1163. Medyolan- ští se císaři poddali. Čechové když o tom uslyšali, že se jich Me- dyolanští tak velmi strachují, počali až k příko- puom sjezdy činiti a harcovati, někdy slamau se místo zbroje ošívajíce, někdy v larvách, někdy v košilech toliko a někdy nazí na koních bez sedek až na příkopy přibíhajíce, smích z Medyolan- ských činili. Jedné noci Čechové Medyolanským tajně pří- kop zametavše, řebříky ke zdem přistavili. By byli Medyolanští hlásní toho neshlédli a Medyo- lanští se v tom tak rychle neopatřili, byli by jím Čechové opět město zlezli. Takové se přihody po druhé obávajíce, hned skrze své posly počali u císaře milosti hledati. Dána jím odpověd, že milosti žádné míti nebudau, leč chtí císaři město dáti a sami se také poddati, tak aby jím císař kázal hlavy stínati, aneb chtí-li tam zuostati a zemříti hladem. Neb císař od ních odtrhnúti ne- míní, by tu měl deset let ležeti. Poslové navrá- tivše se, to v městě oznámili. Z toho počal býti veliký křik a aupění, až v vojskách bylo slyšeti. Starší uradivše se a znamenavše, že se nemohau obrániti, opět k cisaři poslali: poněvadž jinak býti nemůž, že k tomu chtí svoliti, aby císař všecky statky jejich pobrati rozkázal a oni aby smrt vzali jeden každý z ních, an na to císař = zaházevše, zasypavše.

Strana 235
MILÁN SE VZDAL. 235 hledí. To vyslyšav císař, položil jim toho den a hodinu, tak aby najprvé konšelé vyšli a konec svých životuov vzali v jeho stanu před jeho oči- ma. Ten čas jim uložený když se přibližoval, cí- sař se v svém stanu na stolici posadil. A kon- šeluov dvanáct k němu z města výšlo v lněném rauše bosýma nohama, kteříž když byli do stanu puštěni, klekli a jeden z nich jmenem Alminerus, zbledlý, napoly mrtvý, otevřev usta svá takto promluvil: »Zavinili jsme a neprávě jsme učinili proti P. Bohu našemu a Rímskému císaři, pánu našemu dědičnému, a válku sme proti němu zdvihli bez příčiny. Vinné se býti známe, milosti prosíme, aby se ráčil pro milosrdenství Boží, pro- duostojnau P. Rodičku Boží, pro svaté všecky, a zvláště pro ty, jíchž těla v tomto městě jsau položena, nad tím městem a nad námi smilovati, a životuov nám maličko puojčiti; statky naše aby kázal pobrati všecky, za to prosíme.« Císař vzav od nich klíče města Medyolanského, takto odpo- věděl: »Chci tomu, aby každý věděl, že sem nic zúmyslně a všetečně před sebe nevzal. Ale poně- vadž to sami uznáváte, že jste k tomu, aby vaše město zkaženo bylo, příčinu dali, ta vina budiž na vás a na hlavy vaše.« I rozkázal jím list dáti pod císařskau pečetí, aby jej nesli do města, jenž byl psán v tato slova:

Strana 236
List od císaře Medyo- lanským. / 195Y Cechové statky brali Medyolan- ských. 236 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1163. A _ »Jakoz jsá Medyolan&tí sami to vyznali, že jsúů svévolně a všetečně se svému dědičnému pá- nu, císafi Rimskému, zprotivili, protoż pobe- rauce sve statky, jeden každý na svá ramena, tak bohati jako chudi, i služební mużi i ženy, aby šli, kamž se jim koli líbí, a jiného všeho, zvláště obecného a kostelního aby tu nechali a města císaři aby v moc jeho postaupili, a kdež se koli na všecky čtyři strany světa obrátí, aby pravili, že jsau svá hrdla pro svau pajchu ztra- tii, ale milosti cisafovau Ze jsau jím Zivotové navrácení a statkové někteří půjčeni, aby svobod- ně šli, a kdež sobě byt oblíbí, aby pokoj na tělech a Zivotich 1 na zboží měli.« To uslyšavše Medyolanští, vděčně to přijali a cisaři, padše na své tváře, poděkování učinili. Když jsau pak, list přijavše, do města se navrá- tili, vem obyvateluom Medyolanskÿm vděčné přinesli noviny, tak Ze se z toho všickní (že jim . jích životové mají býti zachování) radovali., | <Zkdza Milana) 07 ./ Cisaf pak sedé na své stolici, povolal k sobě knižat Německých, méstanuov Papienskych a Kremonských i jiných všech z Lombardý, radil se s nimi, co má s Medyolanem učiniti. Oni málo 1 Ovšem jenom podle minóni' Hdjkova. | 

Strana 237
VYVRACENÍ MILÁNA. Z3ſ poodstaupivše a poradivše se, dali jemu odpověd: »Poněvadž jsau oni Medyolanští jiná kazili mě- sta a hrady, aby také jích město bylo zkaženo.« Když sú pak vyšli Medyolanští z města, svá břemena nesúce, tak mladí jako staří, vedle zně- ní listu císařova, a obrátili se, kam se jím líbilo: císař kázal předkem Čechuom a po ních Něm- cuom a potom Vlachuom a jiným národuom do města vjíti a pozůstalé věci Medyolanských po- brati pokojně a bez vády. A když jsú ve dvau dnech všecky věci z města vyneseny, a každý, což kdo vzal, to jeho vlastní bylo, třetího dne císař rozkázal na několika místech město Me- dyolan zapáliti. A sám císař stoje na jednom poli, tomu se díval ohni. Když sú uslyšali všick- ni Vlachové, že pro takové neposlušenství a zú- myslnau nezbednost rozkázal císař takové slav- né a starodávní město zkaziti, všickni se toho ulekli a velmi se jeho báli. Čechové pak poctivě od císaře odpuštění vzavše, od něho jsú milosti- vě propuštěni a poděkování jim od J. M. slavné učiněno, Frydrychovi a Teobaldovi poctiví jsú dáni darové a tak jsú se šťasně a vesele do Čech navrátili. Císař také zřídiv a ustanoviv po městech Vlaských a Lombardských své úředníky, obrátil 1. dubna 1162.

Strana 238
Z3S V. HAJEK, KRONIKA, R. 1164. se s svým lidem po moři do Sicilí a odtuď do Neapolí. (Výprava do Uher.) L. 1164. po smrti Gejzy, krále Uherského, Uhří sjevše se, spolu volili sobě za krále Štěpána, syna jeho v mladém věku. I byl jest pozuostal po někdy Bélovi, slepém králi Uherském, jenž byl před Gejzú, syn, také jméno maje Štěpán. Ten žádostiv jsa království Uherského, a nápad maje po svém otci, umínil toho krále vo- leného, syna Gejzova, vyhnati z království. A se- brav vojsko, poslal k císaři Reckému Emanuelovi do Konstantynopole, v tom žádaje jeho pomoci. To uslyšavši Tendella, manželka někdy Gejzova a mátě nového krále Uherského, velmi se ulek- la a svolavši pány některé, v raddu s ními vešla. I poslali jsú posly od krále Uherského a od pa- nův Uherských k králi Vladislavovi, žádajíce od něho proti Štěpánovi, synu Belovu, a proti Ema- nuelovi, Reckému císaři, pomoci. Král Český po- volav do Prahy panův a zemanuov i vladyk, rad svých, s ními se o to radil, má-li to učiniti čili nic. Kteříž řekli jemu: »Jak nesluší králi Uher- skému krále Českého ustanovovati, tak není sluš- né králi Českému krále Uherského tam potvrzo- vati. Však jednu řeč umějí, nechť se sami smlau- (R. I164). 1 = Eufrosina.

Strana 239
VÝPRAVA DO UHER. 239 vají.« Král odpověděl: »Však já jeho jím nechci ustanovovati a, bych chtěl, nebylo by mi to sluš- né a také toho oni na mnei nežádají. Ale vidí mi se za slušné, abych jemu i jím na jích žádost pomoc učinil.« To uslyšav lid obecný, vzkřikli jsú všickni: »Hotovi jsme táhnauti s králem naším, kamžkoli rozkáže, by pak chtěl táhnúti i za moře.« To sly- šíce starší z vladyk i dali k tomu své povolení. Král sebrav lid, táhl s lidem Českým a syn jeho s druhým vojskem lidu Moravského, a tak dvěma vojsky vtrhše do Uherské země i položil se Vladislav s Čechy u Vácova a Frydrych s Mo- ravany u řeky, kteráž slove Gran. Štěpán, král Uherský, i se všemi Uhry sa v velikém strachu, ujel a položil se s oné strany řeky Tisy. Ale když uslyšel, žeby ta dvě vojska nebyla jemu na odpor, ale že sau přitáhla jemu na pomoc, rád to uslyšal. Ale Uhří počali se velmi plašiti, pravíce králi svému:/ »Nebudeme-li od Řekův přemože- ni, ale budem naposledy od Čechuov zmordováni.« Král Uherský mladý a v nově volený, vzav na- učení od panuov Uherských, králi Českému po- slal veliké dary a s nimi pány své znamenité, aby jej jako hostě do Uherské země přivítali, a tu aby na něm a z řeči jeho vyrozuměli, ja- kým jest úmyslem přijel do jich země. Vladislav Čechové táhli do Uherské země. 1961 1 Tak tisk.

Strana 240
240 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1164. přijav dary veliké, rozkázal králi Uherskému učiniti poděkování a při tom že jemu chce s lidem svým učiniti pomoc proti králi Řeckému, to aby jemu oznámili. Štěpán král to slyše radoval se. Čechuov bál se císař Řecký. (Jednání s Řeky.) Císař Řecký, slyšav, žeby král Český s svým lidem Českým a Moravským přitáhl mocně na pomoc Štěpánovi králi, a zprávu maje o slavných skutcích Českých i o tom, co se dálo od nich při Medyolanu i jinde, nemálo se ulekl, avšak aby se tím dostatečně ujistil, měl u svého dvoru jed- noho Čecha znamenitého, jemuž jmeno bylo Ro- kyta, kterýž byl někdy dvořenín Kunraduov, knížete Moravského, a jeda po dobrodružství, přijel až k císaři Reckému a pro jeho ctné skut- ky byl té poctivosti došel, že měl místo mezi prvními dvořany. Toho poslal k králi Českému, aby jeho žádal od něho, aby pro tu známost a přízeň, kterúž spolu jedúce na paut do Jeruza- lema měli, proti němu nebýval. Rokyta když to s králem mluvil, pilně vojsko shledoval, chtě do- bře spatřiti jeho velikost. Vladislav pověděti cí- saři Reckému rozkázal, že by chtěl rád s ním dobré zachovati přátelství, ale že on Štěpána, krále Uherského, řádně voleného, nikterakž v je- 1 = Bohuta. — 2 = jménem jeho, t. císaře.

Strana 241
VÍTĚZSTVÍ NAD UHRY. 241 ho spravedlivosti slušně opustiti nemuož. Nebo to jestliže by učinil, že by i on sám císař jemu toho nechválil. Rokyta navrátiv se, oznamoval to, co slyšal od Vladislava, císaři a při tom do- ložil, netoliko on, král Český, tu osobně že jest přijel, ale i syn jeho Frydrych, a oba že sú při- táhli králi Štěpánovi a Uhrům na pomoc, majíce veliká dva haufy lidu Českého a Moravského výborného a k bitvě hotového a nepřemoženého. V tom hned král a syn jeho položili sú se s svým lidem nedaleko od vojska císařova, jako by zítra chtěli s ním bitvu míti. Císař rozváživ slova Rokyty, posla svého, hned té noci zpátkem se obrátil a přes Dunaj s svými haufy se přeplavil, nechav tu vojska Štěpánova, syna Belova, kterémuž měl pomoc učiniti. Štěpán to vida, velikým byl naplněn strachem a nechav bitvy, kterak mohl najspěš- něji s svým lidem pryč běžal. Čechové to usly- šavše, za ním pospíšili a dohonivše se jich bili a mordovali a vzali jim korúhev a kořistí rozlič- ných nabrali a navrátivše se do stanuov Uher- ských, což tam nalezli, všecko pobravše do svého vojska přestěhovali. Král Český tím nemálo byl potěšen a rozkázal uprostřed stanuov Uherských své všecky korauhvé roztáhnúti. Císař Řecký to vida, nemálo se podivil a hned své poslal poctivé posly k Vladislavovi, králi Českému, jeho žádaje, Čechuov báli se Uhří. . . 51 . . . a Kronika III. 16

Strana 242
242 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1164. Smlauva mezi císa- řem Řec- kým a krá- lem Ceským. 196v aby s ním pokoj zachoval, omlúvaje se, že jest on pro bitvu do Uher nepřijel, než aby mezi tě- mi strajci Štěpány pokoj učinil. A že chtěl pro- siti, aby Štěpán, syn Gejzuov, Štěpánovi, synu Belovu, nějaký díl, jakž sám chce, země Uherské oddělil. T. č. Danyel biskup sa v Praze, na každý pá- tek za krále a lid jeho snažně postiti se rozkázal a sám s kněžími za téhož krále a jeho bojovníky ustavičně se P. Bohu modlil. Též i královna s svými pannami na každý den P. Bohu se ko- řéci, volala, žádajíc za zdraví a vítězství man- želu svému. To pak poselství, kteréž král od cí- saře přijal, králi Uherskému a raddám jeho ozná- mil, kterýž, rozváživše všecko, to mocně, jemu, Vladislavovi, a raddám jeho poručili. A on král narovnání mezi nimi učinil, tak že oba Štěpá- nové toho pochválili a to vděčně přijali. Při tom času hned bez meškání král Vladi- slav poslal k císaři Emanuelovi Martina, člověka velmi učeného, jenž byl z rodu Gervazia, Vyše- hradského probošta, s některými raddami svými, jehož císař poctivě přijal a znamenitě daroval, takové pozdravení a přátelské zakazování praſvě že od krále Českého milostivě a vděčně přijímá a týmž jemu že se odplatiti i nad to větším chce. 1 Tak tisk. — 2 = s plnou mocí,

Strana 243
SMLOUVA S ŘEKY. 243 Raddy a páni poslové navrátivše se, to vše po- řád skrze Martina králi svému oznámili. (Sňatek české princezny s princem řeckým.) Císař pak, chtě větší a dokonalejší přátelství s králem Českým míti, poslal k němu posly své poctivé, žádaje, aby za vnuka jeho, t. j. Petra, syna Jindřichova, dána byla vnuka jeho, t. j. dcera Frydrychova, syna Vladislavova. Král po- radiv se o to s svým synem a s jinými svými raddami, k tomu svolil. A to jest hned zapsáno a pečetmi stvrzeno. Toho císař sa velmi vděčen, na znamení té vděčnosti poslal Vladislavovi ve- liké dary a manželce jeho, králové České, což mohl najrychleji, do Čech poslal několik vozuov damaškuov a aksamituov i zlattohlavuov, také ho- tových ornátuov a kapí i jiných ozdob kostelních z perel a drahého kamení, kteréžto věci od mú- drých šacovány byly na 100.000 zl.1 Tu král Vladislav, smluviv císaře Reckého s králem Uherským, pokojně a přátelsky se rozžehnali a rozjeli. Král pak Český šel s králem Uher- ským k jeho mateři, manželce někdy Gejzy, krále Uherského, a u ní slavně hodoval. A po vykonání toho všeho králová stará, roz- žehnávajíci se s Vladislavem, dala jemu veliké Císař Řecký po- slal králové České dary. = dukátů.

Strana 244
244 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1165. (R. 1165). dary, tak že ty dary králové na mnoho vozích za králem Vladislavem do Čech vezli. A tak když se král radostně s svými Čechy do Prahy navra- coval, biskup Danyel až do Č. Brodu proti ně- mu vyjel. Vyjela také i králová až do vsi, kteráž slove Kyje. Kněží i žáci vyšli až do Mezihoři, krále svého vítajíce. Král, uchýliv se od Vyše- hradu, najprve všel do kostela sv. Víta a Vácsla- va i jiných dědicuov, a tu P. Bohu veliké děko- vání činil, že se on i lid jeho navrátil do Čech ve zdraví. Potom také všel do kostela sv. Petra na Vyšehradě. A k tomu času mnoho vladyk a ze- manuov sjelo se do Prahy a na Vyšehrad, kteříž milostivě a laskavě pána svého, krále Vladislava, vítajíce jeho zdraví a šťastnému navrácení rado- vali se. A tak z toho bylo potěšení i radost všem Čechům, že jich bojovníci a přátelé se ve zdraví navrátili. L. 1165 slavní poslové byli sú posláni do Čech k Vladislavovi králi od císaře Řeckého, žádajíce, aby dcera Frydrychova, syna jeho, tak jakž o to roku předešlého byla námluva učiněna, dal, za Petra, vnuka jeho. Král, vy- slyšav posly, žádné nechtěl bez panuov a vla- dyk jim dáti odpovědi. Ale povolav starších a s nimi se o to uradiv, povědal, že tak (jakž o to 1 Hájkovský sloh (m. dána byla).

Strana 245
SNATEK ČESKÉ KNĚŽNY V ŘECKU. 245 prve námluva byla v Uherské zemi) učiniti chce. A kázav všecky věci k tomu náležité připraviti a zpuosobiti, poslal ji velmi poctivě, poručiv ji ně- kterým raddám svým, totiž Frydrychovi Berkov- covi z Dřevíče, jenž také slul Ostrvec, a Jindři- chovi Veselickému a Bornikovi z Dvořiště a Ji- říkovi Chvojenskému z Robaus, rozkázav jim, aby ji poctivě doprovodili až na místo a dali ji v moc a v ruce císaři Reckému a žádnému ji- nému. A s nimi poslal 200 jízdných mužuov vý- borných a dary poctivé. Kteříž když přijeli do Konstantynopole, velmi poctivě sú přijati a nad obyčej i nad způsob Český byla jim činěna pocti- vost. Panna Elena že jest byla velmi ušlechtilá a krásné tváři, všem lidem toho města za diva- dlo byla. Páni poslové pak při té svadbě mezi hodokvašeny první místo měli a to hodování té svadby trvalo za osm dní. Jaké krmě, jací ná- pojové při tom hodování byli, mnoho o tom bylo by psáti. Když se pak svadba vykonala i jiné všecky věci, patryarcha Konstantynopolitanský na místě císaře svého poctivau omluvu i podě- kování poslům Českým učinil. Když sú se již pryč strojili, císař jim dal veliké dary a/ císařo- vá, jenž slula Deocara, ještě větší, tak že žádný z nich, ani služebník ani vozka, bez znamenitého odtuď daru nevyjel. A tak s velikú se radostí do Čech navrátili a vesele do Prahy přijeli. Císař Řecký ctíl Čechy. / 1971

Strana 246
246 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1166—1167. (R 1167). L. 1166. opět bylo rozdělení mezi kardynály Biskup Římskými, tak že se na takové roztržce křestané Ceský činil nemálo horšili. Frydrych císař, jsa veliký milov- v Římě ník křesťanského pokoje a svornosti, umínil jeti narovnání. do Ríma, tam aby porovnání učinil. A znamenav, že jest k tomu velmi potřebný Danyel, biskup Ce- ský, poslal k němu své posly, žádaje jeho, aby s ním ještě jednú práci vážil až do Říma. Biskup jako muž volný, vzav povolení od Vladislava krále, hned bez odtahuov obrátil se do Vlach a když přijel až do vojska, kteréž jednoho zna- menitého města dobajvalo, tu nalezl císaře, a hned nazajtří spolu vypravili se a jeli až do Ří- ma. A byli tam spolu za jeden měsíc a tu skrze vtipnost Danyele biskupa všecky ruoznice sú upokojeny. A tudy stala se v církvi sv. křesťan- ské veliká náprava, tak že jest zase víra Kry- stova kvísti počala. Tu potom vyjeli z Ríma císař Frydrych a Da- nyel biskup a přijeli spolu až do Ríma. A Da- nyel vzav odpuštění od císaře, s pláčem se s ním rozžehnal a šťastně se do Čech navrátil. L. 1167 přišli listové od Frydrycha císaře k Danyelovi biskupu i také k Vladislavovi, králi Českému, velmi žádostiví, v nichžto císař ozna- muje, kterak opět ruoznice povstaly veliké mezi knížaty a pány v Vlaských a Lombardských kra- jinách, při tom žádaje krále, aby odpustil Da- (R. 1166).

Strana 247
BISKUP DANIEL U CISARE. 247 nyele, biskupa svého k rovnání takových různic a nevolí. Danyelovi tak psaní učinil, že jeho žádá i prosí, aby jemu takových věcí pomohl rovnati a ukrotiti. Neb on — Danyel — byl muž velmi učený a v latinském jazyku příliš zběhlý, vlaskú řeč nad jiné dobře uměl, plný sa vtipuov, rad a výmluvnosti, neb jeho vtipným důmysluom a ná- lezům mnozí se divili; jakúž ktožkoli na něm otázku učinil, hned Danyel s vtipnau maudrú od- povědí byl hotov, z něhož Čechové před jinými národy měli velikú chválu a poctivost. Vladislav ukázal své psaní od císaře Danye- lovi a Danyel Vladislavovi, i snesli se na tom, aby císaře tím nehněvali; tu rozžehnav se s Vla- dislavem, Danyel jel k císaři a přijel tam velmi vděčně,i a tu císař hned se dal v to, aby takové různice upokojil. A svolav knížata některá, vel- mi v brzkém času učinil mezi nimi narovnání, tak že se všecky nevole v několika dnech šťastně způsobily a zřídily i upokojily. (Smrt Teobaldova a Danielova.) Teobaldus, bratr krále Vladislava, jsa na ten čas při císaři, povolav k sobě Danyele, svau ne- moc jemu oznámil a potom brzo tam v Lombar- dý umřel, zůstaviv po sobě v Čechách syna, jmé- Teobaldus umřel. 1 = vhod.

Strana 248
248 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1167. 197 Klášter Klatovský. nem Teobalda, od něhož potom veliký rod vze- šel a sluli Teobaldici. Tento Teobald za dnův života svého byl od bratra svého, Vladislava krále, oddělen a vzal za podíl kraj Klatovský, kterýž nyní slove Plzenský, a obyt měl na Rábí a byl pánem kraje Klatovského a Prachenského. Kterýžto vzav podíl od Vladisla- va, také se znamením neb erbem od něho oddělil. Nesl na štítu čer- veném tři bílé štrychy, t. j. půl štítu červeného a na půl štry- chy tři, jenž znamenávají vody, kteréž tekly skrze panství jeho, totiž Vo- tavu, Úhlavu a Vhltavu, a toho znamení potom i synové užívali, též i strajcové jako Boleslav, Křišťan a mladší Teobaldus. Starší pak Teobald, jenž byl bratr Vladislava krále, pro odplatu Bo- ží a věčnau pamět dal byl postaviti slavný klášter v svém panství v Klatovech, ve jméno sv. Va- vřince mučedlníka, a rozkázal do něho uvésti bratry řádu sv. Dominika (a ti všickni byli řádu rytířského a potom žádného nepřijímali než řá- du povýšeného) a tu jest také z Lombardý při- vezen a tu poctivě pochován. Tu také leží blaho- slavená Amabilia, sestra jeho, kteráž mnoho let v témž zákoně jsúc až do smrti trvala, za dnuov života svého i po smrti mnohými svatými skutky se stkvěla. Tu jest také pohřben Protiva, biskup

Strana 249
O DEPOLTICICH. 249 Senguienský, jenž byl syn Teobalda předřeče- ného. Potom pak Břetislav, syn Břetislava z Ryžmbergka, syna Teobaldova, pojal sobě za manželku Mařenu, dceru vývody Ruského, a tu zemi Ruskú zpravoval a vládl až do smrti, jakož o tom Ruský letopis aneb kronyka ukazuje. Po jehožto smrti zuostali malí dědicové. Rušáci ovšem, nechtějíce let jejich čekati, jiného sobě za pána volili. A tak Mařena, obávající se za své děti, do Čech s nimi k jejich strajcům, totiž k Vácslavovi a Oldřichovi, ujela. I zuostal jest erb po témž Břetislavovi v Ruské zemi až do této chvíle, kteréhož vývodové ruští užívali, jedno- stajného spolu s pány těmi, kteříž se psali z Ryžmbergka a z Škály, kteréhožto erbu král Polský mezi jinými erby svých zemí užívá až do tohoto času.1 Po smrti pak předřečeného Teobalda, prvního bratra Vladislavova, po jednom měsíci rozne- mohl se Danyel biskup, milostník císařuov, maje bolest morní; velmi truchliv byl, patnáctý den umřel. A tam, umřel, ale že byl cizozemec, žád- ná se zaň obět P. Bohu nedála, vedle obyčeje biskupského. Po některém pak létě ukázal se na Biskup Danyel umřel. 1 Celá tato genealogie naplněna omyly a výmysly Hájkovými. — 2 V Italii, 9. srpna 1167.

Strana 250
Z50 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1168. (R. 1168). Mor veliký v Čechách. modlitbě jednomu muži dobrému, Lokšalkovi, opatovi, prose jeho, aby rozkázal kosti jeho vézti do Pražského kostela a tu aby zaň služba Boži učiněna byla řádem biskupským. A tak se stalo. Potom po některém času ukázal se téměř, opato- vi, pravě, že jest od toho trápení, v kterémž byl, vysvobozen a k milosti Boží přijat. L. 1168. mor veliký a náhlý počal býti v Če- chách měsíce dubna a trval až do konce listopa- du. Času letního, jako července a srpna, divná a neobyčejná se ukazovala znamení na nebi i na zemi. Probošt Mělnický, syn Vladi- slavuov. (Probošt Albrecht. Biskup Expolt.) T. 1. jeden z synuov krále Vladislava, jemuž jméno bylo Albrecht, kteréhož otec nad jiné mi- loval a hned od mladosti dal jej byl učiti litte- rám a po tom i na veliké učení, kterýž přijal na se řád duchovní, a jsa knězem, byl učiněn Měl- nickým proboštem: pro jeho pak dobré obcování od prelátův Bavorských roku toho bylo povolán na arcibiskupství Salepurgské. Kterýž tomu od- pírati počal, ale však sa přemožen prosbami, svolil a předstúpiv před Vladislava, otce svého, žádal, aby jemu maličko své milosti uděliti ráčil a to v tom, aby jemu Mělnické proboštství zanecháno 1 m. Gotšalk; vymyšleno. — 2 = taktéž.

Strana 251
SYN VLADISLAVUV ALBRECHT. 251 bylo až do jeho života, a to proto, jestli že by mu se kdy událo/ k svým bratřím do Čech při- jeti, aby v svém dvoře Mělnickém mohl míti hospodu. Vladislav tomu odepřel a řka: »Synu milý, bylo by to proti právu a řádu duchovnímu, aby ty měl míti tak slavné dva auřady, totiž arci- biskupství Salcpurgské a proboštství Mělnické i s jejich užitky, a to proboštví aby držáno býti mělo k Salepurgku a tam užitkové aby obraceni byli, však by se to netrefilo,, neb ty již slúti budeš rodem Čech a obcováním cizozemec, a moji před kové i já nechtěli sú a necheme, aby zde cizozemci jaké vládnutí měli.« Ale Albrecht o to ustavičně prosil. Král uradiv se s preláty kostela Pražské- ho k tomu svolil, tak však, aby to bylo v kníhy památné zapsáno, aby od toho času až na věky nikdá žádný cizozemec žádného panství duchov- ního, jenž jest v Českém biskupství, do cizí země nedržal a král žádný aby k tomu nedával svého povolení ani biskup; pakli by král svolil, skrze preláty kostela Pražského to aby bylo zrušeno a odvoláno. / 1981 L. 1169. Horyslav, opat kláštera Sedleckého, (R. 1169). jenž byl muž velmi znamenitý a učený, umřel. Na jehožto místo volen byl od bratruov téhož zákona a řadu Pausonius, jenž byl převor toho 1 = doživotně. — 2 = nehodilo, neslušelo.

Strana 252
Z0Z V. HAJEK, KRONIKA, R. 1169—1170. Biskupem učiněn opat Sedlecký Expolt. také kláštera, o němž byla veliká pověst, že jest toho duostojenství hoden. Královna Jitka o tom uslyšavši, že jest Horyslav umřel a Pausonius volen, hned tam posly své poslala přikazujíc, aby ten muž dobrý Pausonius nikoli tvrzen ne- byl. To když se stalo, tu ona hned na ten auřad jednoho mnicha Němce, jemuž jméno bylo Ex- polt, proti vuoli všech bratří vstrčila a hned ká- zala stvrditi. Bratří téhož řádu to mezi sebú rozvažujíce, o to se radili, kterak by toho opata svého bezděčného, prázdni byli. Tak dlauho se to prodlévalo, až královna kázala před sebe star- ších toho zákona povolati a kázala se jich otá- zati, chtí-li míti Expolta za opata Sedleckého. A oni odpověděli, že by jej rádi míti chtěli, kdy- by byl řádně volen. Královna to slyšeci rozhně- vala se; tak o to jednala, aby jim i jiným, jenž ho za opata míti nechtěli, protimyslnost učinila. Způsobila to skrze raddy královské, že jest ten Expolt za biskupa Českého vyhlášen. Někteří pak znamenitější Čechové sjeli se do Prahy bez povolení královského na protimyslnost králové a tu v raddu všedše pravili: »Však naše děti ně- které mnohém sú učenější než tento holý Lanc;2 proč sú zavrženy a tento vyzdvižen? Necheme 1 = vnuceného. — 2 Hájek si popletl biskupa Gott- polda [tak, ne Expolt] s Lancem, o němž vyprávěl k r. 1065.

Strana 253
O BISKUPU EXPOLTOVI. ZO3 toho trpěti, aby cizozemci zpravovali Ceské ko- stely.« A hned poslali k králové, za to ji žádají- ce, aby biskupa Čechům neustanovovala, a ona nedala na to žádné odpovědi. Z toho Čechové počali velmi zůřivi býti. Ale P. Buoh, kterýž takových ruoznic nemiluje, ráčil to zpuosobiti, že dřív než ten Expolt k stvrzení přišel, umřel. Po svém volení toliko jeden měsíc živ byl. A ten jest v Sedleckém klášteře mezi svými bratřími velmi pyšně — (jako by byl již stvrzený biskup) — pochován. T. l. 5. den měsíce září ukázaly sú se tři slun- ce a všecky zdály se býti jednostajné jasnosti a stály tak málo více než za dvě hodině a po- tom v jedno se spojily. A prostřední zůstalo a to jediné toliko zapadlo. Mnozí lidé ten div vi- dúce, P. Boha, aby ráčil v dobré obrátiti, za to snažně prosili. Expolt, bi- skup volený, umřel. O Vojslavovi.) L. 1170. byl jeden muž v České zemi velmi (R. 1170). znamenitý a nad jiné vyzdvižený v slávě skrze/ 198v krále Vladislava, jménem Vojslav, hrabě z Pro- seče, kterémužto, nevím z jakých příčin, král dával veliké zboží. To vidúce někteří páni a vla- dyky, těžce to nesli a častá o to měli mezi sebú 1 10. března 1169.

Strana 254
254 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1170. rozmlúvaní, až jednoho času tu těžkost, kterúž měli u sebe, oznámili králi. Král se z toho po- hnul proti některým, pravě že by hledali proti němu příčiny. Páni ovšem nechtějíce krále, pána svého, hněvati, žádali sú syna jeho, Svatopluka knížete, aby s králem o to tajně promluvil. Fry- drych, chtě panuov a vladyk vuoli vykonati, prosil otce svého, aby království Českého nechu- dil a Vojslavovi tak mnoho nedával. Král slyše pokojnú žádost syna svého, odpověděl: »Synu, aby věděl, že toho pro tebe ani pro vladyky ne- chci učiniti, pro tu příčinu, že sem král Český činím v Čechách, což mi se líbí, a dávám své, komu chci. A ty, budeš-li kdy králem v Čechách, budeš také rozdávati, komuž budeš chtíti.« Svato- pluk, slyše odpověd, byl z toho hněviv a dne jednoho, utkav se s Vojslavem, řekl jemu: »Dlú- holiž ty skrze dary královské lúpiti budeš Českú zemi?« Vojslav odpověděl: »Dotuď, dokudž ty králem v Čechách nebudeš.« Svatopluk se z toho pohnul a Vojslava zabiti chtěl, kterýž vida, že řádu není, k králi do jeho komory běžal a Fry- drych za ním, až jej jednak, v rukú královských svým pobočníkem« v hlavu ranil. V tom král5 1 = záminky. — 2 T. j. Svatopluk. — 3 = skoro..— 4 = poboční zbraní, nožem. — 5 Ne ke králi, ale ke krá- lovně se utekl Vojslav.

Strana 255
VRAŽDA VOJSLAVA. 255 vzkřikl: »Jměte mordéře, chyťte se jeho.« — ale žádný nechtěl toho učiniti, nébrž s pomocí ně- kterých panuov ušel s paláce Vyšehradského a dosáh koně ujel až na hrad Oheb a odtuď po některém času jel až k králi Uherskému a po- byv tam nedlúhý čas, dceru jeho, jménem Hulich, pojal sobě za manželku. A tak Frydrych i Svato- pluk, dva bratří, měli sú dvě sestry, dcery krále Uherského. A tam jemu byla slavná svadba uči- něna. Páni někteří a rady krále Vladislava, při- stúpivše k němu, jemu radili, aby Svatopluka přijal k milosti, aby on nepojma Uhrův a při tom jiných národův, nehubil Moravy, snad i Če- ské země. Král vyslyšav radu i žádost, tak uči- nil. Svatopluk otci svému pokořiv se, z vuole otce svého odjel do Německých zemí a tam umřel. Kníže Svatopluk chtěl zabiti Vojslava. (Biskup Frydrych.) T. I. král Vladislav položil sněm v Praze. Tu když sú se sjeli, za několik dní rokováno bylo o biskupa. Preláti i všecky osoby duchovní o to se snesli a z vuole jednostajné volili Petra Ro- hovice, muže učeného a od P. Boha obdařeného výmluvností, ješto jeho dobří skutkové jej toho Sněm o volení biskupa Českého, 1 Omyl Hájkův m. Helichu a toto jméno opět omyl Pulkavův; jména jejího neznáme.

Strana 256
256 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1170—1171. Biskup Český Němec. Biskup Frydrych volen. auřadu hodného býti vysvědčovaly. Světští pak chtěli míti Jana, syna Hrochova z Radiče. A ten byl velmi milostivý a ke všem přívětivý, neb ho i duchovní lidé nehyzdili. A sšedše se oba sta- vové, tak se urovnali, aby těm dvěma mužům dáni byli losové, na kohož padne los, ten aby byl biskupem. Ale královna Jitka opět se v to (což jí nenáleželo) vloživši, nějakého Frydrycha, Němce z Sas, příbuzného svého, za biskupa vy- stavila. Duchovní i světští takový nepořád vel- mi těžce nesli, pravíce jedni k druhým: »Ale dlauholiž naše duše tito Němci zpravovati budau a naším zbožím se živiti a své v cizích zemích bohatiti přátely?« Král znamenav, že takové volení manželky jeho Čechům se nevelmi líbí a ten Frydrych Sasic že jim není příjemný, přá- telsky a milostivě se zaň přimlauval i prosil. Stav duchovní i světský, nechtějíce králové hně- vati a krále při té přímluvě zarmútiti, také (ač neradi) dali k tomu své povolení. A ten byl toho jména první biskup Pražský, v pořádku čtrnáctý, Ale však proto, že jest řeči České aneb Slovan- ského jazyku neuměl, malý prospěch v Čechách učinil, jedno, že Českú zemi dobře laupil a Sas- kú bohatil. Osm let biskupem byl, svú smrtí Če- chům učinil velikú vděčnost. 1 Všecko výmysl Hájkův.

Strana 257
VOLBA BISKUPA FRIEDRICHA. 251 (Příhody v cizině.) / R. t. času zimního jedné noci ukázali jsú se tři měsícové, tak že od mnohých lidí za osm hodin jsú vidíni. T. č. Boleslav Kadeřavý, kníže Polský, jenž velikau nad svými provozoval ukrutnost, umřel, na jehožto místo volen Kazimír. A ten byl muž nábožný a dobrotivý, jemuž Poláci říkali Spra- vedlivý Kazimír. L. 1171. Tomáš, arcibiskup Kanthuryenský, (R. 1171). Tomáš, kterýž byl jistě muž svatý, ďábelským ponuknu- Kanturyen- tím a povolením Jindřicha, krále Englického, ský arci- biskup. úkladně zamordován. Po jehožto smrti mnozí a rozliční dáli se divové, z nichž jest uznáno, že jest to byl člověk nad jiné svatý. O němž kdož čísti chce, více najde v legendě jeho. T. 1. bylo po krajinách veliké a hrozné země- třesení, zvláště v Syrý a v Sicilí. Mnoho měst znamenitých se obořilo a lidí se v nich zařítilo jako bez počtu a z toho byl strach veliký ve všech krajinách okolních. Polský král umřel. Země třesení. / 1991 (Snesení sněmovní o biskupu.) T. 1. páni a rytířstvo České země, sjevše se k králi, oznamovali jemu, velikú že mají nad tím těžkost, že ten Němec biskup šacuje kněží a laupí kostely a žádných služebníkuov nechová, Čechové nechtěli míti bi- skupa Němce. Kronika III. 17

Strana 258
ZOB V. HAJEK, KRONIKA, R. 1171. Biskup Němec aby v Čechách nebýval. stuol ne biskupský, ale žebrácký mívá, peníze toliko hromaždí, shromážděné do Saské země posílá a Českú zemi chudí — a krátce, že jsau se na tom postavili, že chtí míti jiného biskupa. Král, vyslyšav slova od svých Čechuov pro- pověděná, odpověděl a řka: »Věrní moji milí, takové předsevzetí vaše mně se nic nelíbí, neb netoliko P. Buoh, ale i okolní národové měli by nám v tom za zlé a za nemaudré by nás počí- tali, že jsme sobě biskupa volili a již na tento čas jeho míti nechceme. Budeme-li jiného vo- liti, snad se nám opět líbiti nebude. Protož mně se vidí, abychom toho tak zanechali; když ten umře, budeme moci jiného, toho, kterýž se vám líbiti bude, na tu stolici posaditi.« Páni a rytíř- stvo, vyslyšavše odpověď a uznavše vůli krále svého, z toho se velmi rozhněvali a odešli na stranu. Po jedné pak hodině předstúpili jsú před krále a Ješek Boršikovec, pokloniv se, řekl: »Ctný králi! Poddaní tvoji vuoli svú poručili jsú před tebau pověděti Jarkovi, synu Dobro- horovu.« I vystúpiv Jarek, předstúpil před krále, poctivě se jemu poklonil. Tu mnozí vzkřikli: »Mluv, co máš mluviti, a tak, jakžť jest poru- čeno!« Kterýž otevřev usta svá, řekl: »Veleslav- ný králi a pane náš! Kmetové tvoji mně nehod- nému a nedostatečnému v rozumu i v řeči před T. M. poručili jsau toto pověděti: Biskup Fry-

Strana 259
BISKUPEM NÉMEC. — . . 259: drych ten, kterýž k nám do této přišel země jed- nak, napoly nahý, nic s sebau sem nepřines, vkročil v auřad biskupský ne dveřmi, ale neřád- ně. Neb stav duchovní i světský o jeho volení nic neví, TMKá i s svau manželkau ráčili jste se zaň přimlúvati i voliti, a on vlaudiv se v ten auřad pod pláštěm králové Jitky, jako myš do stodoly, hubí zemi tuto. Stříbro i zlatto naše do Saské posílá země, nás všecky laupí a své přá- telý a náše nepřátely nadává, a bohatí. Tito všickni i jiní obyvatelé této České země že toho snésti nemohou a nechtí, tak jsau poručili po- věděti.« Král uslyšav řeč Jarkovu a poznav vuoli sta- vu obojího, rozváživ také, co by z toho mohlo se přihoditi, odpověděl:/ »Neodpírám tomu, co se tuto mluví, ale kdyby ten Frydrychovi auřad odjat býti měl skrze mne aneb vás, žeby se to netrefilo. Snad by řekl císař i Mohutský arci- biskup, že sme toho neměli a nemohli slušně uči- niti. Za to vás všech společně žádám, vytrpte jeho život, však jest již dosti sešlého věku, a já vám přiříkám od sebe i od své manželky na ten au- řad biskupský, ani na kteraj jinaj duchovní, žád- ného neustanovovati bez povolení vašeho.«. Pre- láti, páni a rytířstvo, slyšíce takové královské 1997 1 = téměř. — 2 = obdařuje.

Strana 260
260 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1171—1172. Prelát žádný aby nebyl v Čechách než Čech. poddání, dali od sebe opět Jarkovi pověděti: »Králi slavný, společnost obojího stavu poručila tobě toto oznámiti, že to chtí na Tvú žádost (aby ten hltavý Lancman biskupem byl až do smrti) rádi učiniti a jej aspoň, zavrúce oči, vy- trpěti. Ale aby bylo v knihy památné zapsáno to, na čemž jsme všickni spolu zůstali a to mezi sebau zavřeli a utvrdili, aby po dnešní den, žád- ný cizozemec v této České zemi biskupem nebý- val, ani který Němec jakého velikého ani malého držal auřadu duchovního, tak aby nebýval ani proboštem, děkanem, kanovníkem ani jakým pre- bendátem. Pakli by kdo Čechem se býti pravě všel v to podvodně, aby byl z země vyhnán, a statek, kterýž by po něm byl nalezen, aby vzat byl do pokladnice královské. Jestliže pak který z prelátův Českých, maje zde prebendu, na jinú do jiné země žeby byl povolán a on že by jí sobě oblíbil, od této, kterúž zde měl, aby hned pustil, — krom syna vašeho Albrechta, arcibiskupa Salepurgského, kterýž drží proboštvi Mělni- cké a má držeti až do smrti.« Vladislav král to všecko vyslyšav, kázal to pro pamět budúcí a věčně trvající v kníhy pa- mětné dubovými dekami upevněné a zamčené zapsati. 1 = od dnešního dne.

Strana 261
MOST KRÁLOVNY JITKY. 261 (Stavba mostu v Praze. Drobné příhody.) Králová Jitka znamenavši, že Čechové k ní skrze volení toho biskupa velikú mají nechut, umínila nětco před sebe vzíti, aby je z té ne- chuti vyvedla. I rozkázala od Menšího Města do Většího přes řeku Vhltavu most kamenný na svuoj náklad udělati. A začavši jej roku toho, ve třech letech dokonala a potom brzo umřela. L. 1172. v České zemi byl pokoj a veliká (R. 1172). hojnost všech věcí, a zvláště obilé. Neb pšenice strych prodávali za čtyři groše a žíta za půl tře- tího groše, ječmene za 12 peněz, ovsa za 5 pe- něz, hrachu za 10 peněz, slepice za 6 peněz a kauře, za 2 peníze. T. 1. mnoho v České zemi počali kostelův stavěti a někteří pak okolo Jílového vrchu na zlattě dělali a někteří chodíce po České zemi prali písky a zlatta hojnost vybírali a prodávali do komory královské za peníze. A skrze takové dělníky velmi znamenitě bohatla ta země. T. r. času letního dála se lidem v Čechách veliká škoda ohněm skrze hromobití v městech a v městečkách i ve vsech, a zvláště na místech vysokých aneb kdež jsú byli hradové neb města na horách postavena. Kostel krásný Mělnický od též přihody shořal. Zlata dosti v Čechách. Hromobití v Čechách. Lacino v Čechách. 1 = kuře.

Strana 262
262 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1172—1173. / 200r re. Soldan Ejipský. (Příhody v Palestině.) R. t. křesťané, kteříž byli v Sýrý a v Jeru- zalemě, velikú trpěli těžkost od Saracenuov a Turkuov i jiných jích pomocníkuov, tak že sobě křesťané velmi stajskali a častá psaní činili do Europy, t. j. do zemí puolnočních, žádajíce po- moci. Ale pro dalekost cesty, také i pro nesvor- nost křesťanskú, císař, králové i knížata toho zanedbávali. Při tom času jeden hajtman znamenitý, kterýž měl pod svú zpravú mnoho laupežníkuov, jemuž bylo jméno Saladyn, jinak Žoldán, shro- máždiv mnoho Saracenuov, Turkuov, Arapuovi a Pincenatuov,2 pustil se do krajiny Ejiptské a oblehl město jedno znamenité a velmi veliké jménem. Kayr, jinak Alkero. A toho dobyl více fortelem než mocí a zmocniv se jeho, pánem jeho byl až do smrti. A od něho jeho potomkové sluli Saladynové neb Žoldanové. Času toho také král Jeruzalemský Balduinus umřel, na jehožto místo vstúpil Balduinus, toho jména čtvrtý. (R, 1173). (Spory o následnictví trůnu.) L. 1173. Král Vladislav, jenž byl muž plného těla, k tomu i věkem sešlý, takové práce a jízdy, 1 Tak Hájek m. Arabů. — 2 Omylem přidáni = Pe- čenězi.

Strana 263
VLADISLAV SE VZDAL VLÁDY. 203 kteréž z mladosti činíval, již se jemu obtěžovaly i umínil odpočívati. A svolav dělníky, kázal sobě krásný příbytek postaviti na Strahově a v něm počal již bydliti, tu skončení života svého chtě čekati. A povolav syna svého Frydrycha, tu přede všemi pány a vladykami zpravování země České jemu poručil a jej na svém místě pánem nad zemí učinil. On ovšem vděčně to přijal, a s raddau otce svého všecko činiti slibil. Frydrych ten byl jistě muž dobrý a spravedlivý, však proto v krátkém času panuom některým Českým se nelíbil, neb se byli proti němu spuntovali a na tom zuostali, aby byl úkladně zamordován, a za pána někoho jiného míti chtěli. T. č. byl při dvoře císařském jeden z knížat Českých, Oldřich, syn starého Soběslava, a ten měl mnoho tajných přátel v Čechách a on mno- há léta slaužil Frydrychovi císaři. Uhlédav čas příhodný, před císaře předstúpil a prosil za mi- lost. I optal se císař, co by žádal? Kterýž odpo- věděl: »Aby mi některý maličký díl dán byl v České zemi a bratr můj Soběslav, kterýž již 12 let v vězení od Vladislava jest držán, aby jej ráčil rozkázati propustiti.« Císař odpověděl, že to chce rád rozkázati učiniti. V tom Oldřich po- čal tajně do Čech jezditi a kteréž znal sobě býti příznivé, namlauval je, prose, aby jemu v jeho potřebě radní a pomocni byli, že chce na časy Kníže Oldřich vy- slúžil na cí- saři Českau zemi.

Strana 264
204 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1173—1174. = (R. 1174). / 200v budúcí jím to milostí svau nahrazovati a odpla- covati. Oldřich opět uhlédav čas příhodný, cí- saři své služby připomínaje a bratra svého těž- kost vězení ... k němužto císař řekl: »Kdožkoli jest nám věrně slaužil, nikdá jsme jeho bez od- platy nenechali. I tobě to také v brzkém času učiníme. Protož toto aby věděl, že jsme na to dávno myslili. Ale dokavadž Vladislav mohl zemi zpravovati, nechtěli jsme toho učiniti pro- jeho k nám víru a starodávní přátelství, aniž sme chtěli co jemu vezmúce v Čechách tobě dáti. Ale poněvadž známe, že již jsa věku sešlého, té země zpravovati nemuož, také poněvadž se k nám, tak jakž sluší, nezachoval a bez vůle naší i vědomí našeho synu svému zpravování České země postaupil, budem také my té hledati cesty, skrze kterúž bychom Tvé žádosti mohli dosti učiniti.« L. 1174. císař Frydrych přijel do Normberg- ka a odtud poslal do Čech k Vladislavovi, jemu přikazuje, aby z panův a vladyk Českých naj- znamenitějších 30 osob k němu poslal, že má s ními o pilné věci míti rozmluvení./ A za nimi hned poslal jiné posly, mocí císařskau jemu roz- kazuje, aby hned bez meškání Soběslava kníže kázal z vězení propustiti, tak aby byl svobod- ným učiněn. To slyše Vladislav král i Frydrych syn jeho,

Strana 265
CÍSAR DOSADIL OLDRICHA. 265 velmi z toho byli zarmúceni a nevědúce sobě co užitečnějšího vymysliti, poslali rychle pro Fry- drycha biskupa a pro Vanuka, hraběte Pšovské- ho, jinak Mělnického. I žádali jích, aby oni rychle k císaři jeli a J. M. C. žádali a prosili za milost Vladislavovi a Frydrychovi. A oni vzav- še od krále velikau sumu peněz, císaři dali, mi- losti od něho hledajíce a snážně prosíce, aby ráčil svuoj úmysl proměniti. Císař ani prosbau ani penězi nechtěl jinak svého úmyslu změniti, ale stál na tom velmi pilně, aby Soběslav byl z vězení vypuštěn. Král pak a kníže syn jeho, nesmějíce se vuoli císařské déle protiviti, uči- nili jsú tak, jakž on rozkázal, a vypustivše jeho z toho vězení, kázali jej do Prahy s Přimdy při- vézti. Vyjel proti němu Frydrych až na Bílú Horu, též i mnozí páni a rytíři. On, Soběslav, když ssedl s vozu, najprvé všel do kostela sv. Víta a tu hroby svatých bosými nohami navště- voval, políbení jim čině, a P. Bohu, že jeho rá- čil toho vězení zprostiti, děkuje. Potom od Vla- dislava krále i od Frydrycha syna jeho milostivě přivítán a přijat a do hospody poctivě veden. A tu hned času večerního oznámeno jemu Sobě- slavovi od některých, kteříž jemu přáli, žeby Kníže Soběslav z vězení propuštěn. 1 Zkaženo s Vítek; úřad mu přidal Hájek. Bylo to ještě r. 1173.

Strana 266
266 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1174. Kníže Soběslav knížetem Ceským učiněn. Frydrych se na to postavil, aby zítra kázal jej oslepiti. Soběslav to jistě a z jistých svědkucv znamenav, té noci vsed na kuoň, toliko sám třetí z Prahy tajně ujel a obrátil se k císaři. Frydrych to uslyšav, hned bez meškání za ním jel a jej honil až na Bavorské hory. Ale Soběslav, aby oči i život zachoval, pospíšil. A když do Aušpurgku přijel, povědíno jemu, že bratr jeho Oldřich včíra na knížetství České potvrzen a Frydrych že jest odsauzen proto, že otec jeho Vladislav jej bez vuole císařovy a bez vědomí panuov a vladyk Českých po sobě zprávcí učinil. Po ně- kterém pak dni Soběslav a Oldřich předstaupili jsau před císaře a Oldřich císaři oznámil, že Soběslavovi, jakožto staršímu bratru, knížetství a té zprávy České země postupuje a to proto, poněvadž jest mnohá léta byl v těžkém vězení držán a měl tam mnoho zarmúcení, také aby jsa zprávcí České země, více mohl se radovati. A tu oba spolu prosili v tom císařského povolení, sli- bujíce, když by koli toho byla potřeba, že by chtěli a chtí poctivé vojsko z Čech sebrati a cí- saři poslati k potřebě, kamžkoli rozkáže. Také že chtí Vladislava, krále Českého starého, věrně a právě i poctivě až do smrti chovati a opatrovati. Císař to slyše, byl z toho vděčen a k tomu ke všemu dal své povolení. Soběslav a

Strana 267
OLDRICH POSTOUPIL TRUN SOBÉSLAVOVI. 267 Oldřich vzavše od císaře odpuštění, do Čech se obrátili. (Smrt Vladislavova.) O všem o tom Vladislav zprávu maje, nechtěl jich dočekati; pojav nětco málo dvořanův, do Němec se obrátil na své zboží, kteréž měl v vě- ně po své manželce, a na zámek, jenž. slóve Meer, přijel. A tu s Jitkau, manželkau svau, a s Alžbětau, manželkau Frydrychovau, bydlil, ji- ného zpusobu štěstí očekávaje. Čtyři měsíce to- liko živ byl. A tu v jednom klášteře tak, jakž na krále slušalo, poctivě pochován. A potom do Prahy přenesen a dopuštěním Soběslavovým na hoře Sion, jinak na Strahově, v klášteře, kterýž on postaviti dal, slavně jako král Český pohřben. Frydrych, syn jeho, ten byl někdy při králi Uherském a někdy na dvoře císařově. A tak čtyři leta jsem i tam jezdil a Soběslav Českau zemi zpravoval.2 / Tento pak Vladislav, kterýž sa knížetem a potom králem Českým třidcet a pět let Česků zemi zpravoval, mnoho dobrého i poctivého s manželkami svými oběma způsobil. Neb on postavil klášter Strahovský na hoře Sion a dru- Král Vladislav umřel. / 2011 1 Prameny mají Meerane, místo neznámé. — 2 Týž obrázek bohřbu jako na l. 180r.

Strana 268
2ó8 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1174—1175. hý, spolu s biskupem, nad Litomyšlí, jenž slove na hoře Olivetské, a dal do něho uvésti bratří zákona Premonstratenského; manželka pak jeho Gedruta dala slavný klášter postaviti v Dogsa- nech a dala do něho uvésti panny zákona též Premonstratenského, a druhý v Teplici pannám zákona sv. Benedikta — a každý ten klášter bo- hatě nadali. A ona, Gedruta, když umřela, zů- stavila po sobě Vladislavovi tři syny, Frydrycha, Albrechta a Svatopluka, a v klášteře Dogsan- ském slavně pochována. Druhá pak manželka jeho, Jitka, ta most Pražský kamenný, když svým nákladem dokonala, umřela, zůstavivši po sobě dva syny, Vladislava a Přemysla.

Strana 269
VLADISLAV ZEMŘEL. 209 (Panování Soběslavovo.) R. t. Soběslav uvázav se v zpravování České země, povolal k sobě pana Šturma, hajtmana s Přimdy, kterýž jej měl v svém vězení na tom zámku 12 let a k vuoli králi Vladislavovi ve- likú jemu křivdu činil. Kterýž když předeň před- stúpil, uzřev jej, hned se hněvem zapálil a zcho- piv se v náhle s své stolice, hned jej sám svau rukau zabil. Biskup Pražský a probošt Vyše- hradský i jiní preláti v tom jemu velmi za zlé měli, že jest sám své mstil křivdy a vylil krev urozenau sám svau rukau na zemi, pravíce jemu, že toho P. Buoh nenechá bez pomsty a tudy že žádného štěstí v knížetství Českém míti nebude. A tak jej na to namluvili, aby se pro ten haneb- ný účinek, P. Bohu pokořil. A on to řekl uči- niti a učinil, vzav na se žíni,, želel toho s pláčem, prosil P. Boha, aby mu to odpustil. 201V Kníže Soběslav uvázal se v knížetství Ceské. Kníže zabil hajtmana s Přimdy. (Porážka Čechů před Ulmem.) L. 1175. Vlachové a Lombardové nechtěli se (R. 1175). upokojiti, ale vždy ustavičně proti pánu svému, Frydrychovi císaři, válku vedli. Císař pak chtě jích skrotiti nezbednost, poslal k Soběslavovi, 1 Soběslav ho dal popraviti, ale sám nezabil. — 2 = ohavný čin. — 3 = žíněný, kajícný šat.

Strana 270
270 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1175—1176. Čeští drábi doma činili škodu. Čechové poraženi. knížeti Českému, žádaje od něho vedlé přirčení pomoci. Soběslav pamětliv jsa na to, což císaři učiniti slíbil, shromáždiv vojsko Čechuov, Oldři- cha, bratra svého, nad ními zprávcí učiniv, po- slal je císaři na pomoc, dav a zaplativ každému z nich službu na dva měsíce, tak, jakž na jeho osobu slušalo. Čechové v tom tažení počali ve- likau nezbednost ukazovati. Dřív než z České země vytáhli, laupeže veliké činili, lidem chudým mocí a násilím jich statky berauce. Oldřich kní- že, ač toho snážně bránil, nemohl obrániti, neb mnozí haufně a rotně proti němu se postavivše, i jeho zabiti chtěli. I přihodilo se, když jsú táhli mimo město, kteréž Ulm slove, tu okolo Dunaje velikau škodu činili. Měšťané k ním poslali, že jích žádají, aby předse, táhli, a tu té škody či- niti přestali. Oni v svau moc daufajíce, dali jsau odpověd, že toho mají vuoli škoditi a bráti, aneb nechati. Měšťané Ulmští, sebravše lid na ty škuodce, z města jej vyslali, kteříž Čechy tak hanebně pobili, že jich více než na 300 tu na místě zuostalo a mnoho jich bylo zraněno. S ostatkem Oldřich táhl k císaři, pospíchaje, a tam byl tři měsíce a v tom času také na laupe- žech, jinak na picování, mnoho jich zbito. Potom přišel na ně hlad, že jsau neměli kde co za pe- 1 = vpřed.

Strana 271
*- PORAŽKA ČECHU U ULMU. 271 níze kúpiti. Oldřich vzav odpuštění od císaře, do Čech se obrátil a dřív než na České meze přišli a přijeli, přišel na ně náhlý mor. A tak sau byli pro svú neřádnú nezbednost divně trá- peni. A někteří nechavše tam Oldřicha, od něho se rozkradli a do Čech se nuzně navrátili; a jiní změnivše oděv, jakoby byli pautníci, tak do Čech přilezli. Oldřich sám osmý toliko do Čech se navrátil. Soběslav pak povolav k sobě těch vojákuov, jakoby jim službu zaplatiti chtěl, sám k nim mluvil: »Však jsem já vás lúpit neposlal; kdež ste vy tu smělost vzali, abyšte lidem brali stat- ky jich bezprávně a násilím, a nadto hajtmana vašeho mnau ustanoveného, bratra mého, jste zabiti chtěli?« Tu hned kázal je zjímati a za Vy- šehradem nad Krčí na dubí tři a sedmdesát dal jích oběsiti. Vojáci čeští zvěšeni. „ - 8 „sua (Výprava do Rakous.) L. 1176 kníže Soběslav žádostiv sa peněz a (R. 1176). statku, poslal pro Kunrada, kníže Znojemského, žádaje, aby se s ním spolu sjel na pomezí Českém a Moravském, ne/daleko ode vsi, kteráž slula Polná. A tu sú spolu rokovali a na tom zuostali, aby jeden každý z nich, sbera vojsko, vtrhl do Rakús nenadále a tu učiníce škodu zase se na- vrátili. A tak sú učinili. Pohubivše železem / 2021 .

Strana 272
272 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1176. Čechové i ohněm, s velikým laupežem obrátili se jeden do a Moravané Čech a druhý do Moravy. Jindřich pak, markra- v Rakau- sích činili bě Rakúský, když se oni rozjeli, nenadále vtrhl škodu. do Moravy a okolo Znojma učinil tak velikú ško- du sám s Rakušany, jako Čechové s Moravany v Rakúsích. Neb jest skrze něho mnoho vsí spá- leno i lidu zmordováno. Soběslav, jakž to usly- šal, pojav veliké vojsko Čechův, silnú mocí se obořil na Rakušany a pohubil všecku Rakúskú zemi až do Dunaje. Přes Dunaj se ovšem pustiti nesměl, aby tam nebyl od Rakušanuov zastižen. Jindřich, nemoha nad Čechy, chtěl se nad Mora- vany pomstíti, ale příhodilo se jemu, že s ním kuoň upadl a on zlámal nohu, tak že od toho au- razu málo neumřel. Císař Frydrych, jsa toho času ve Vlaších, o příhodě Jindřichově uslyšav, i také to, co jest jemu Soběslav učinil, velmi byl z toho hněviv, neb Jindřicha nad jiné miloval. A z toho počátek byl, že jest Soběslav u císaře milost, ztratil. Suchota a draho. L. t. byla v České zemi veliká suchota proto, neb dešť nepršal od slavnosti velikonoční až do sv. Vavřince; a z toho času podzimního veliká drahota, tak že strych žita platil kopu a ovsa puol kopy. 1 = přízeň, lásku, s

Strana 273
VPÁD DO RAKOUS. 273 (O Valdenských.) T. 1. stalo se, že nějaký Petr Valdenský v Franské zemi, měštěnín města Lugdunu, jsa člověk bohatý a neučený, rozkázal sobě bibli la- tinskú přeložiti v řeč Franskú. A tak čta a ne- rozuměje, upadl v mnohé bludy, kteréž i jiným rozsíval. Lid sprostný jeho učení a falešné písem sv. vykládaní když sobě obliboval, on domnívaje se, že jest najmisternější zákona vykladač, mnohých k sobě povolávaje, jim četl a pracoval, snad domnívaje se skrze to od lidí chválu a od P. Boha odplatu míti. Když se pak mnozí lidé neučení a sprostní k němu hrnuli, on Petr vzdav manželce a přátelům statek, z Lugdunu odšel a osobiv sobě auřad apoštolský, kázal a učil lidi po vsech a po městečkách, tak že v malém času velicí za ním chodili haufové. Tu Petr, vybrav z nich některé, kteříž mu se zdáli býti múdřejší a výmluvnější, poslal je, aby kázali. A oni šedše, rozličné bludy jako hlaupí a neučení lidu sprost- nému rozsívali, mnoho z svého mozku přidáva- jíce, proti řádům křesťanským a ustanovení Bo- žímu a církve sv. Jiní potom, nejsúce od Petra Valdenského ani posláni ani voleni, kázali roz- ličná rauhaní netoliko proti víře, ale i proti roz- umu, a to všichni téhož Petra přidržujíce se; Petr Valdenský. 1 = Lyon. Kronika III. 18

Strana 274
274 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1176. Pikhartí vyšli z Pikardý. / 202v slauli Chudí z Lugdunu, a někteří jim říkali Valdenští. A najvíce se jich obrátilo k straně západní do té krajiny Franské země, kteráž slove Pikardya, mezi nimiž pak povstal nějaký Jero- nym, člověk velmi nad jiné výmluvný, rodem z Pikardý, z města, kteréž slove Rothomagus, a ten v té krajině mnoho lidu svým kázaním svedl a města některá, jako město Rothomagus, a druhé, kteréž slove Amicus,2 po sobě obrátil, tak že v nich lidé nechtěli nic dělati ani praco- vati, ani komu jakých poplatkuov dávati, pravíce, že sú všickni svobodni. Ludvík, král Franský, o tom uslyšav, poslal mocnú rukú do Pikardý a rozkázal ty všecky kazatele vyhnati, zápověd učiniv, jestliže by kto více té sekty nalezen byl, aby byl ohněm spálen. Kazatelé ti obrátili se odtuď do zemí východních a okolo Frankfurtu a Mohuce počali kázati. Mohutský arcibiskup, kázav některých před sebe povolati a vyslyšav je a poznav je bludné býti, rozkázal, aby odtud odešli a lidí při sv. křesťanské víře neporušovali; kteříž pravili: »Však víš, že sv. Petr pravil (v Skutcích apošt. napsáno), že více sluší poslú- chati Boha než lidí,« kterýž poz/nav jich rau- haní a neustupnost, kázal jich 18 ohněm spáliti. A jiní se rozběhli a okolo Normbergku počali kázati, 1 = Rouen. — 2 Amiens. — 3 = rozkaz.

Strana 275
O PŮVODU VALDENSKÝCH. 275 ale majíce vejstrahu, že by Normbergkčané chtěli je dáti zjímati a spáliti, postúpili až do Čech a okolo Žače města a Laun počali nezjevně (ale taj- ně) kázati a haněti svátostí Krystových, řáduov duchovních a kněží. Ale že ty bludy po stodolách a po jamách tajně rozsívali, Jamníci slauli. Po tom pak po některých časích, scházejíce se spolu, nazí chodili muži i ženy, pravíce, že Adam a Eva tak chodili a P. Buoh že jim řekl: »Rosťte a množte se a naplňte zemi!« A tak spo- lu hovadsky obývali a lidé jim říkali Adamníci. Opět po času některém přišli mezi ty Jamníky dva muži neznámí a kázali jim divné a neslýcha- né věci proti všemu řádu křesťanskému, i záko- nem dovozujíce, pravíce, že nic neškodí, aby lidé hřešili. Až nějaký velmi nábožný farář z Veselé dal se s nimi v hádaní a poznal, že sú ďáblové. I zaklel je a Boží mocí jim zapověděl, aby více nekázali a lidu sprostného nesvozovali; a tak sú přestali. O těch pak Jamnících a Adamnících na svých místech bude obšírněji položeno. Jamníci po jamách a stodolách kázali. Dáblové kázali v Čechách. (Zajetí uherského prince.) L. 1177. král Uherský Bela, t. jm. III., měl (R. 1177). velikú nevoli s Emerykem, bratrem svým, a to proto, neb mnozí z panuov Uherských povstali proti Belovi, chtíce jej z království vyhnati a na to místo Emeryka vsaditi. Někteří pak

Strana 276
276 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1177—1178. Kníže Soběslav jal bratra krále Uherského. byli s králem proti Emerykovi. Jednoho pak času chtěl Emeryk úkladně krále, bratra své- ho, zabiti. Král to zvěděv, kázal jej jíti a hned nazajtří kázati chtěl jemu stíti hlavu. Ale on (nevím Božskau-li čili lidskú pomocí) z toho vězení se dobyl a ušel až k Soběslavovi, knížeti Českému; jemu samému se svěřiv, svú příhodu všecku před ním oznámil, v tom žádaje jeho za raddu i pomoc, prose i za dobrú přímlu- vu k císaři, J. M., tak, aby mohl přijíti k krá- lovství Uherskému. Soběslav příhodu i všelikú žádost jeho vysly- šav, kázal jej hned tu jíti a svázaného poslal jej bratru jeho, králi Uherskému. Páni Čeští, když o tom uslyšali, též i někteří z rytířstva, nechvá- lili jemu toho, nébrž měli jemu za zlé, někteří pak a zvláště ti, kteříž jemu nemnoho přáli, toho nemeškali oznámiti císaři, při tom dokládajíce, že by tím účinkem knížetství Českému nemalé učinil zlehčení. (Soběslav v nemilosti a sesazen.) Císař z toho ještě větší než prvé vzal nechut k Soběslavovi. Soběslav to znaje, kolikrátkoli ci- sař knížat k svému dvoru povolal, on Soběslav nesměl se postaviti. Při tom času kníže Frydrych, syn někdy Vla- dislava, krále Českého, pilně se přidržal císaře,

Strana 277
SOBÉSLAV SESAZEN. 277 a jemu snažně slaužil, mimo jiné všecky pány a rytíře a z toho velikú při něm obdržal milost. Toho také času stala se váda mezi Soběsla- vem Českým a Kunradem, knížetem Moravským. Soběslav sebrav mnoho Čechuov, vtrhl do Mo- ravy a počal velikých škod činiti; neb se byl na tom postavil, že chce všecku Moravu vyplun- drovati. Ale Kunrad všel v mír a pokoj s Jindři- chem Rakúským, vzal jej sobě na pomoc a vy- hnal Soběslava z Moravy. Ač byli se něco Če- chové pozastavili a Moravané s Rakušany do jich vojska škodlivě vskakovali a oni vidúce, že by právi nebyli, i s Soběslavem pospíšili do Čech; a by se byli málo obmeškali, byliby tam všickni zůstali. L. 1178./ císař, slyše časté žaloby na Soběsla- (R. 1178). va a dokonalau zprávu maje o jeho skutcích ne- 203F. pořádných, takové věci s svými raddami uváživ, poslal do Čech posly ty, kterým taková věc ná- ležela, a po nich jemu České knížetství vypověděl a dal je zase Frydrychovi, strajci jeho. A dal jemu list toho na potvrzení a praporec knížet- ství Českého. Moravané Čechy z své země vyhnali. (Vpád Friedrichův do Čech.) Soběslav to zvěděv, že Frydrych má přijeti Kníže Fry- drych vy- do země, ale kterého času, toho nemohl věděti, hnal z Čech však proto bedliv sa, aby knížetství neztratil, Soběslava.

Strana 278
278 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1178. Hrad Skalý. svolav mnoho Českých rytířuov, pilně cesty a hory osaditi rozkázal, aby jemu nikudy do země jeti nedali. A když se taková věc dlúho prodlé- vala, Soběslav domnívaje se, že Frydrych, obá- vaje se těch rytířův a zásekuov, již nepřijede, lid ten pomezní rozpustil. Toť po malém času Frydrych s velikými haufy Němcuov i Čechuov, kteříž byli z Čech vyběhli a k Frydrychovi se přivinuli, přitáhl a upřímo k Praze jel, pospí- chaje. Čechové, kteříž při Soběslavovi byli, již naň žádné péče neměvše, nemálo byli strašlivi. Soběslav na tak krátký čas žádného lidu shro- mážditi nemoha, nevěděl, co má činiti; však proto malý některý počet lidu sebrav, vyjel až na Hlu- boký Duol, chtě hosti vítati. Ale poznav nerov- nost, s svými se k Praze nazpátek obrátil. Ně- kteří jemu radili, aby se tu zavřel, a on odpově- děl: »Nevím, komu bych se tu prve brániti měl, těm-li, s kterými bych se zavřel, čili těm, kteří by mne dobývali.« A vsed na svuoj kuoň a maje okolo půltřetího sta koní, k Slezským horám po- spíchal. Frydrych, nezastaviv se v Praze, Sobě- slava utíkajícího honil až k jednomu hradu, kte- rýž slove Skalý,2 a znamenav skrze své honce,a že se nechce Soběslav zastaviti, zase se obrátil. A vzav zprávu, že by žena Soběslavova v Praze 1 = bázliví, polekáni. — 2 Asi m. Skály omylem. — 3 = přední stráže.

Strana 279
NOVÝ KNÍŽE FRIEDRICH. 279 byla, domníval se, že jí tu musí dlúho dobývati, i rozkázal se svým pod Prahau při vodě položiti ve vsi, kteráž slove Poříčany. Pražané uváživše v své raddě, poněvadž Soběslav, pán jich, s nimi se tu zavříti nechtěl a jim neduověřil a od nich ujel, že oni nejsú povinni za něho bojovati, Frydrychovi se poddali. Po několika pak dnech obeslal Frydrych pány a rytíře, vladyky a zema- ny, ukázal jim list Frydrycha císaře, také i pra- porec České země; kteříž málo poodstúpivše, uradili se a tu hned jej jako dědice po někdy Vladislavovi králi, otci jeho, za pána přijali a uvedli jej na Vyšehrad a na knížetskú stolici po- sadili. Třetího pak dne poslal pro svú ženu Alžbětu do/ Alttemburgku; a když se navraco- vala, vyjel proti ní až do Kněžovsi a přijal ji poctivě i vděčně. T. 1. Frydrych, biskup Pražský, umřel a v kostele Pražském pochován. Na jehožto místo hned toho roku (ne volen, ale mocí kněžny Alžběty) vstrčen Valentin, kaplan její, a byl člo- věk neučený. Preláti kostela Pražského i jiní též páni i rytířstvo takovú všetečnost kněžny Alžbě- ty těžce nesli, ale však že byl muž dobrotivý, nábožný a přívětivý, snášeli jej; a ten již byl biskup kostela Pražského patnáctý. Prahy dobyl Frydrych. 203v Biskup Frydrych umřel. = Poříč.

Strana 280
280 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1179. Tlyto (Válka občanská.) L. 1179. Frydrych císař povolal k sobě Fry- drycha, knížete Českého. Kterýžto, aby se ukázal před pánem svým poctivě, pojav veliký hauf Če- chuov zbrojných a jako k bitvě hotových, táhl s nimi do Bavor a tu před pánem svým se po- stavil. Císař pohleděv na lid Český výborný, Fry- drychovi poděkování z té hotovosti učinil a při tom oznamoval jemu, že některá města Švábská, jako Zurych, Lucern a Undervald, velmi sú sobě na odpor a jedni druhým již veliké činí škody. I že chce tam jeti a mezi nimi narovnání uči- niti, žádaje Frydrycha, té práce proň aby sobě neztěžoval a s ním hned jel. Frydrych, ač nerad, (R. 1179).

Strana 281
DOMACÍ ROZBROJE. 281 obávaje se v Čechách nějaké příhody, však aby pánu svému císaři vděčnost učinil, s ním jeti nemeškal. Soběslav, jakž o tom uslyšal, hned velmi veliké vojsko rozličného lidu shromáždiv, položil se u Prahy od strany vajchodní a počal velmi ukrutně dobývati, neb třikrát jednoho dne s té strany od Poříčan kázal šturmovati. Ale Pražané, majíce takové časté knížat proměny, již sobě to nemálo ztěžujíce, statečně jemu od- pírali. Soběslav to vida, poslal k nim, žádaje s nimi přátelsky rokovati. Pražané, aby nebyli nezbední nalezeni, dali k tomu své povolení a nazajtří ráno vyslali do vojska a do stanu Sobě- slavova čtyři osoby vážné a maudré, žádost kní- žete aby vyslyšali. Kterýžto žádal jich i prosil, aby oni obec na to namluvili, tak aby město je- mu odevrúce jej do města pustili a za pána při- jali, slibuje jim veliké dáti dary a nadto město to že chce mnohými svobodami osvoboditi. Vy- slaní když se navrátili a to, co jim od Soběslava mluveno, zjevně oznámili: starší i všecka obec nechtěli k tomu svoliti, aby se měli pánu svému Frydrychovi bez vší příčiny zprotiviti a prone- věřiti. A vyslavše posla s listem, oznámili Sobě- slavovi, že toho nemohú a nechtí učiniti, ale že chtí věrnost zachovati pánu svému. Soběslav znamenav, že tím zpuosobem nic nemuož pro- spěti, počal se strojiti, jakoby chtěl odtrhnúti, a Pražané věrnost pánu svému zachovali.

Strana 282
282 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1179. v tu noc na čtyřech místech pokusil se, chtě taj- ně město Prahu zlézti. Ale že Pražané velmi bedliví byli, nemohl toho, což umínil, vykonati. I rozhněval se a přísahú se zavázal, že se chce nad Pražany pomstiti. I obrátil se s svým voj- skem k horám Bavorským, aby Frydrychovi ká- zal cesty zarúbati. (Bitva u Lodenice.) Kníže Soběslav porazil Frydrycha s jeho Němci. Frydrych, když to zvěděl, jinými cestami s ve- likými haufy Němcuov přijel do České země a přepraviv se přes řeko Mízu, u města Berauna rozbiti své stany rozkázal pod Hlubokým na břehu řeky, kteráž slove Lodinice. Soběslavovi když to oznámeno bylo, tajně a nočně se na ty Němce připraviv, položil se v Chrastinách nad Hlubokým. »A najprvé Soběslavovi Čechové stráž Frydrychovu zjímali a některé zbili; a Frydrych o tom nic nevěděl. Toť Soběslav nenadále na ubezpečené Ně- mecké případl haufy a na ně se rychle obořil. Tu Čechové svú statečnost nad Němci provozovali a mnoho jich zbili a jiní se na běh oddali tak hanebně, že ani dva spolu nezůstali. Druhý hauf ležal u Hořelice, a ti nevědúce, co se zadu děje, také kam kto věděl, běžali. Čechům skrze 2041 1 = Mže, z lat.

Strana 283
BITVA U LODENICE. 283 jich špehýře oznámeno bylo, žeby ještě jedno vojsko u Dušník ležalo. Čechové s chvátaním na ně přispěli, ano již svítati počalo. Tu se Němci statečně brániti počali a ta bitva trvala až do vajchodu slunce. Čechové na placu, zuostali a málo poodpočinuvše, táhli nazpátek až k Lodi- nici a tu, což bylo v Německých staních, všecko pobrali, též i stany zbírajíce, na vozy kladli, a vězňův mnoho jízdných i pěších s sebú hnali, mezi nimiž byl jeden Němec veliké postavy v ce- lém kyrysu na koni velmi velikém ladrovaném.2 I rozkázal Soběslav nedaleko od Dušník, aby je- den každý z vojska jeho nabral země do lepkys a aby všickni tu zemi sypali okolo toho jízdné- ho. Tak dlúho sypali, až jej tam živého i s tím koněm zasypali, a tak vždy nahoru sypíce, vel mi veliký vrch nasypali, kterýž jest tak nasutý u vsi Dušník, a ten oděnec tam s tím koněm stojí až do dnešního dne. Frydrych pak, pryč utíkaje a někde aby se ukryl, přiběhl do městeč- ka Prčice i nalezl tu Kunrada, kníže Morav- ského, jinak Znojemského, s kterýmž nedávno byl všel v dokonalé přátelství, an přitáhl s svý- mi Moravany a tu se položil, chtě dále nazajtří táhnauti a jemu Frydrychovi učiniti pomoc. Tu Frydrych zuostal a hned rychle posly své po mě- Prčice městečko. = bojišti. — 2 = obrněném. — 3 = přílbice.

Strana 284
284 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1179. stech a po městečkách i po vsech rozeslal, aby jeho bojovníkuov, kteříž se rozprchli, hledali, a jim (aby rychle do Prčice táhli) rozkázali. I sběhlo se mnoho lidu Frydrychova k němu a k Kunradovi a tu se zase zpravili. Přišly sú noviny k Soběslavovi, že by Fry- drych zase vojsko sebral a že mstíti se chce a Kunrad z Moravy že přitáhl jemu na pomoc. Soběslav s svými vzav raddu, nad Prahau na jednom místě k straně polední, jenž nyní Bojiště slove, se položil tím úmyslem, chtě tu svých ne- přátel čekati a jim odpěrati; pakli by se nesměli s ním potkati, že by ještě jednau chtěl silně k městu Pražskému šturm pustiti, té jsa naděje, že jeho dobude a když se jeho zmocní, starší všecky i ty, jenž město zpravují, že chce dáti zvěsiti proto, že sú jeho do města pustiti ne- chtěli. Frydrych a Kunrad o tom majíce zprávu, že by se tu blízko od Prahy položil Soběslav, táhli k němu, pospíchajíce, ve dne i v noci, a při- jevše do Vršovic a tu zřídivše svá vojsko, odtuď táhli jeden každý v svém pořádku a šiku. (Bitva na Bojišti.) V tu chvíli oznámeno Soběslavovi, že nepřá- telé táhnú a již sú nedaleko. A on kázal se svým přihotoviti a řka: »Rychle beřte na se hávy,

Strana 285
BITVA NA BOJISTI. 285 brkvanty, brustplechy, i pláty a ozdobte se pří- paskami, neb nepřátelé naši jsú od nás jedva šestery hony a k nám se přibližují, chtíce od nás biti býti jako prve; protož přiložte svú pilnost k tomu, aby z nich žádný nemohl utéci, abyšte s nimi po třetí práce neměli!« V tom vyniknau haufové pospíchajíce a hned bez odtahuov s voj- skem Soběslavovým se potkali a mužně nad oby- čej bojovali. Frydrych ustavičně své velikým hlasem česky i německy napomínal a řka: »Bíte, zabíte a žádného neživte!« Soběslav vida, ano se lid Frydrychuov valně na jeho vojsko řítí, po- stupovati4 počal a déle toho snésti nemoha, na běh se i s svými oddal. Jehož Frydrych až do Prosíka nepřátelsky tepa honil. A tu u kostela sv. Vácslava, dobrav se jeho, sám svým mečem v hlavě jeho ránu (ovšem nevelmi škodnú) uči- nil. Ale protože měl rychlejší kuoň, Soběslav utíkaje vyhrál, tak že jest jeho zachován život. Alžběta, manželka Frydrychova, málo před tím byla slib P. Bohu učinila, jestliže P. Buoh dáti ráčí vítězství manželu jejímu, že tu chce na tom místě kostel P. Bohu ke cti a chvále a sv. Janu Evangelistu kázati postaviti. A tak učinila a platy jej dobře opatřivši, křižovníky Rodýzské Kníže Frydrych porazil Soběslava na Bojišti. Kostel Jana na Bojišti. 1 = Berggewand, kožené zástěry havířské. — 2 — kyrys. — 3 = odznaky barev vůdcových. — 4 = ustu- povati.

Strana 286
280 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1180—1181. 204V s bílým křížem do něho uvésti rozkázala. Kterýž- to kostel až do dnešního dne stojí v Novým Městě Pražském blízko Svinské brány a slove sv. Jana na Bojišti. Potom po mnohých letech tíž Křižovníci, založivše kostel v Menším městě Pražském nedaleko od mostu Pražského, ve jmé- no bl. P. Marie Rodičky Boží, tam se přistěho- vali a kostel ten sv. Jana toliko 12 kněžími, bratry svého zákona, osadili, aby tu své modlitby usta- vičně P. Bohu obětovali. O židech.) (R. 1180). Povodeň u Prahy. Židé křesťanské dítě zabili a utopili. L. 1180. mnozí dešťové v Čechách častí pršali, tak že z toho veliká mokrost i povodňové byli. Na den sv. Vavřince tak veliká voda u Prahy byla a dříví s sebú nesla, že musili všickni obyvatelé Pražští běžeti a brániti, aby se ten nový most nezlámal. A tak s velikú těžkostí jeho obránili. Času toho když ta bauřivá voda pominula, měsíce října rybáři Pražští lovíce ryby, dítě nahé, aspoň, jakoby ve třech letech býti mohlo, nalezli u vodě a vyňavše je pilně ohledali, ano všecko tělo bylo zbodeno nějakými špicemi. A vzavše je, nesli do domu rychtářova a před ním položivše, žádali, aby to rozsaudil, co by to bylo a kto by tělo toho nevinňátka tak ukrutně 1 = asi.

Strana 287
KLAŠTER KOUNICKÝ. Z8T zbodl. Rychtář ortel vydal, pravě, že by to dítě křesťanské neobřezané bylo a že sú to židé uči- nili. Židé to slyšíce, mnozí se z Prahy rozběhli, pomsty se bojíce, a ti, kteří v Praze zuostali, veli- ku summu sebravše, tím rychtářuov hněv ukrotili a saud jeho porušili. Však proto druhého roku sú z Prahy vyhnáni. (Klášter v Kounicích.) L. 1181. byl v Moravě jeden muž velmi zna- (R. 1181). menitý, jménem Vylém z Pulin, hrabě z Drnhol- ce; ten se ustavičně přidržal Kunrada, knížete Moravského, a s ním spolu jízdy činil do Ra- kaus a tam veliké škody i mordy páchal a ně- kolik mnoho vsí a kosteluov svú vlastní rukú za- pálil. Když se pak ty věci poupokojily, sestra jeho, panna velmi nábožná, jménem Miroslava, z toho jej často trestala, napomínajíc, aby činil pokání a toho želel, že jest Boží službu na mno- kých místech přetrhl, kostely pále a rozbořuje, ano tu lidé někteří i svatí své obětovali P. Bohu modlitby. Mnohými těmi slovy jejími hnut sa, pojav kaplana svého Bohuchvala, jel do Říma, a přijev tam, dovolal se toho žádostivě na naj- vyžším biskupu křesťanském, aby jej v jeho těž- kostech vyslyšal. Tu on, biskup najvyžší, jemu radu dal, aby za mordy tři leta plačtivě pokání činil, za pálení kosteluov aby kostel postavil a do

Strana 288
Z V. HAJEK, KRONIKA, R. 1181—1182. Klášter Kaunice. něho lidi duchovní aby uvedl, oni zaň aby se tu P. Bohu snažně modlili. Kterýž slíbil to učiniti a navrátiv se do Moravy, klášter v Kaunicích postaviti dal a panny zákona Premonstraten- ského do něho uvésti rozkázal a všecka svá zboží jim k tomu klášteru mocně dal, tak aby ony tu za jeho hříchy modlitby své před P. Bohem vy- lévaly. / 2051 Císař Alexius.) T. 1. pán jeden křesťanský velmi znamenitý, totiž Emanuel, císař Recký, jinak Konstantyno- politanský, umřel, zuostaviv po sobě dědice, je- muž bylo jmeno Alexius, jenž byl ještě dítětem. Protož otec jeho, maje umříti, ustanovil nad ním nějakého Andronyka, kterýž také byl Řek a z královské krve narozený, aby jej opatroval až do jeho let rozumných. Kterýž tak učinil. A když Alexius jako mládenec dosti opatrně a chvaliteb- ně to království zpravoval, Rekové a zvláště mě- šťané a obyvatelé Konstantynopolitanští, byli naň velmi laskavi, jichžto puovodem Filip, král Fran- ský, dceru svú Anežku dal jemu za manželku. Po některém pak času znamenav Androny- kus, že potestátové Latinští k Aleximu dobrú vůli mají, a nad jiné předky jeho jemu přejí, a že sú se s ním i rodem spolčili, toho jemu závi- děl i smluviv se s některými a uhlédav k tomu

Strana 289
CÍSAROVÉ ŘECTI. 289 čas příhodný, kázal Alexiho jíti a hned u vodě utopiti. A tu hned císařství Recké sobě osobil a vkořeniv se v ně, některé zprávce starší a mož- nější v Konstantynopoli kázal zjímati a statky jich pobrav, rozkázal je zmordovati. Císař Řecký mladý utopen. (Nový biskup pražský.) L. 1182. Valentin, biskup Český, sa utrá- (R. 1182). pen čtvrtého dne zimnicí, umřel a v kostele sv. Víta na hradě Pražském vedlé jiných poctivě po- chován. Na jehožto stolici biskupskú vyvolen jest Frydrychem knížetem a Teobaldem, synem Teo- baldovým, a jinými osobami duchovními i svět- skými Jindřich, jenž měl příjmí Břetislav, pro- bošt Vyšehradský, kterýž byl nedávno přijel z Pa- říže s učení, muž velmi učený a opatrný, kterýž byl z rodu knížecího, syn Jindřichův, bratra krále Vladislava, a tak byl strajčenec Frydrycha kní- žete. Ten vzav listy od Frydrycha a od jiných, k císaři se obrátil a před ním milost obdržal, tak že jeho pomocí a rozkázaním potvrzení svého auřadu obdržal a dosáhl a šťasně se do Čech Biskupem Pražským volen Jindřich. Biskup Valentýn umřel. navrátil. (Kníže Fridrich vyhnán. Konrád.) T. 1. přihodilo se, že páni Čeští, nemajíce chu- ti k Frydrychovi, knížeti svému dobrému, an jim žádné křivdy nečinil, poslušenství žádného jemu Páni Čeští Frydrycha kníže vyhnali. Kronika III. 19

Strana 290
290 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1182. Pražané nechtěli svoliti. činiti nechtěli a tak bez všelikteraké příčiny jej jedni druhým hyzdili, až jej sobě všickni napo- řád zvošklivili, a takovau jemu zúmyslně činili protismyslnost, až jej vždyi svévolně z České země vytiskli. Po jeho pak odjezdu volili sobě za pána kníže Kunrada z Moravy a posadili jej na Vy- šehradě. Ale Pražané nechtěli k Kunradovi při- voliti, pravíce, žeby jim to nebylo slušné uči- niti, aby se měli pánu svému zprotiviti beze vši příčiny a jiného sobě bráti za pána, žeby raději chtěli se zavříti. A tak sú učinili. A když již tu na Vyšehradě seděl Kunrad půl páta měsíce, sjeli sú se páni někteří, též i z rytířstva k Kunradovi a s ním spolu oblehli Prahu a pilně jí dobývati počali. Druhého pak měsíce toho obležení Pražané uradivše se, pod- dali se Kunradovi a věrnost i poddanost jemu slibovali jako bezděčně. (Císař sesadiv Konráda, dosadil opět Fridricha.) Po dobytí pak Prahy po jednom měšíci přijel do Prahy falckrabě z Bavor, maje listy věřící od Frydrycha císaře k Kunradovi i ke všem pánům zemským, jim slovem císaře J. M. rozkazuje i přikazuje, aby šestý den měsíce července před J. M. se v Řezně postavili. 1 = přece jen.

Strana 291
KONRÁD SESAZEN. 291 Páni dali odpověd, že se jim toho nezdá uči- niti, aby měli i Bohu, i papeži, i císaři, i knížeti poddáni býti, dosti chtí míti na tom, aby P. Bohu svému a knížeti Českému byli poddáni. Falekrabě přijav odpověd, odjel a císaři to oznámil. Páni po jeho odjezdu vzavše o to lepší radu, šest osob jako najznamenitějších z sebe vyvolili, totiž Jin- dřicha Vítkovce, Zdislava Lipského, Zbynu Dub- ského, Břetislava Teobaldice, Znajboha z Dlú- hé vsi a Domahosta z Otradova,i a ti sami toliko bez Kunrada přijevše, před císaře předstúpili a poctivě od Kunrada i ode vší České země učinili pozdravení a omluvy; ale císař, sedě s svými ra- dami, nic neodpověděl. Po dlúhém mlčení, kolikž bylo poslů Českých, tolik jest prken, přineseno, jako by každému měla hlava prknem býti sražena. Oni to uzřevše, před císařem všichni klekli na svá kolena, milosti prosíce. Knížata tu přísedící povstavše společně nízko se uklonili, za ně se pří- mlúvajíce. Císař pohleděv na jich krásné osoby, všecko to jim milostivě odpustil, tak však, aby Frydrycha, kníže svého, zase za pána přijeli, a to hned bez výmluvy i všelikterakého prodlévání, a oni hned to učiniti slíbili, přísahami toho po- tvrdivše. A pojavše jej hned sú s ním do Čech jeli. A na té cestě za veliké a najvětší štěstí to Císař Čechy přestrašil. 1 Jmena vymyšlena. — 2 Byly to sekery katovské.

Strana 292
292 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1182—1183. Klášter Strahovský posvěcen. sobě pokládali, že sú skrze rozhněvání císařovo svých hlav neztratili. Jel jest s nimi také předřečený falckrabě Bavorský a přijev do Prahy, slovem císařovým a jeho císařskú mocí rozkázal Kunradovi, aby hned ten den Frydrychovi Českého knížetství postaupil a sám na Moravě, pokudž jemu císa- řem prvé bylo vyměřeno, aby dosti měl. A tak — / 205v se jest stalo. Č. t. měsíce máje kostel Strahovský skrze Albrechta, arcibiskupa Salcpurgského, posvěcen, kterýžto Albrecht byl z rodu knížat Českých a bratr vlastní Frydrycha knížete. To posvěcení kostela toho již podruhé bylo proto, neb prvé kůr dodělán nebyl, také že se oltářem velikým hajbalo. Při tom posvěcení byli všickni preláti kostela sv. Víta a opatové mnozí. Albrecht před- řečený byl t. č. v Čechách, neb byl skrze císaře zbaven svého arcibiskupství Salepurgského jed- nak, za 15 let, toliko probošství Mělnickýho uží- val, až potom skrze císaře zase k témuž arci- biskupství byl navrácen. (R. 1183). (Utok na Prahu odražen.) L. 1183. Frydrych kníže, již maje naději, že pokoj míti bude, počal Prahu velmi rozšiřovati. 1 = skoro, téměř.

Strana 293
FRIEDRICH ZNOVU KNIŽETEM. 293 a mnohá stavení na žádost své manželky stavěti. A v tom obeslán sa od císaře, jako poslušný jel a před ním se postavil. Toť Vácslav kníže, syn někdy onoho starého Soběslava, syna Vratisla- vova, a Oldřich, bratr téhož Vácslava, spolu se spuntovavše, i sebrali mnoho lidu chaterného z Uher, z Moravy i z Polsky a s nimi oblehli Pra- hu jednak, nenadále. Kněžna Alžběta to uslyšavši, lid Pražský rychle svolati kázala, brány a zd městské pilně poručila osaditi. Takový lid zbě- řičný; a nevážný chtěli toho města rychle štur- mem dobýti. Ale Pražané se statečně bránili, tak že ta chasa nic nemohla uškoditi. Ale však to obležení puoltřetího měsíce trvalo. A v tom Frydrych rozeslal své posly po přátelích, po ze- mích Německých retuňku« žádaje. I přitáhl Frydrych do Čech s velikými haufy lidu rozlič- ného, a Leopold, mladý kníže Rakúský, s druhé strany. A dřív než oni Prahy dojeli, až Albrecht, arcibiskup Salcpurgský, jenž byl probošt Mělni- cký, bratr Frydrychuov, sebrav nětco lidu Če- ského, táhl pospěšně k Praze, Vácslava a Oldřicha i s tau chasau pryč odehnal. Čtvrtého dne při- táhl také kníže Frydrych a Leopold také toho dne a před Prahau se položili. Páni Čeští, vidúce takový lid a takovú moc knížete Frydrycha, pána Praha obležena. 1 = spojivše. — 2 = skoro. — 3 = holota. — 4 = zá- chrana.

Strana 294
294 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1184. svého, ulekli se, hned odstaupili od Kunrada a Frydrycha za pána držeti slíbili. Frydrych, povo- lav do rady některých svých věrných, s nimi se radil, co má s tím lidem shromážděným (poně- vadž se zima přibližuje) činiti. Někteří jemu ra- dili, aby jej rozpustil, aby se zase do Německých zemí obrátili, ale on neučinil toho, ale službu jim dával a přes zimu je předržal. (R. 1184). Kníže Český Frydrych poslal lid do Moravy. (Vpád do Moravy. Vršovci.) L. 1184, hned času jarního Frydrych, roz- váživ tu nezbednost Kunradovu, lid ten léta pře- dešlého shromážděný poslal do Moravy na zá- hubu Kunrada, strajce svého. Kunrad shromá- ždiv mnoho Moravanuov a maje mnoho lidu z Uherské země, umínil té moci Frydrychově odpěrati. Frydrych maje zprávu, že Kunrad od- pěrati chce, tím nemálo byl zstrašen, obávaje se, aby tam ten lid nebyl poražen, a zvláště Přemysl, bratr jeho mladší, kterýž nad tím vojskem byl hajtmanem, aby tu nezahynul. V tom přišly sú jemu vděčné noviny, žeby nějaký Ratibor z rodu Vršovských, nepřítel někdy knížat Českých, lidu maje z Polsky a z Slezska rozličného veliký počet, táhl do Moravy Frydrychovi na pomoc a tudy že by se chtěl Frydrychovi zalíbiti a s ním vjíti v dobrau vuoli a v pokoj. Frydrych ovšem

Strana 295
VPÁD DO MORAVY. Z95 nebyl toho nevděčen a mluvil jednoho času před svými raddami a řka: »Jestliže skrze pomoc mně učiněnú téhož Ratibora vítězství obdržím nad Kunradem a Moravany, učiním s ním smlú- vu a věčný pokoj. Ač jsú byli jeho předkové mým předkuom nepřátelé, ale již snad z nepřátel bu- dau učiněni přátelé.« Taková slova skrze některé osoby nebyla jsú tajná Ratibora Vršovského. Po některém pak času poslové Frydrychovi/ / 206r oznamovali to, co se děje v Moravě a že lid Fry- drychuov okolo Znojma zdělal veliké škody, a zvláště Poláci a Slezáci Ratiborovi. A on — Ra- tibor — že jest před těmi, kteříž se jemu opřeli, mnoho hrdinských skutkův ukazoval a zvláště okolo Bítova. Ti pak haufové od Frydrycha vy- slaní zplundrovavše, jednak všecku Moravskú zemi a Frydrychovi ji podmanivše, do Čech se navrátili. A Ratibor s svými také přijel do Prahy a všecky laupeže, kterýchž nabyl v Moravě, kázal před knížetem Frydrychem položiti. Kníže nic toho vzíti nechtěl, ale učinil jemu Ratiborovi z té pomoci poděkování. Páni někteří v to se vloživše, mezi kní- žetem i vším rodem jeho a mezi Ratiborem na místě všech Vršovcuov smlauvu učinili. A on Frydrych takové upokojení a tu smlauvu Smlúva knížat s Vršovci. Ratibor Vršovský. 1 = poplenivše.

Strana 296
290 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1184. svým listem upevnil, jenž jest v tato slova: »My Frydrych, kníže Český a vladař vlasti, Mo- ravské až do končin Uherských, vysvědčujem o úmluvě s šlechtici a hrabaty Vršovci, s raddau a volí šlechticuov a zemanuov našich, o všecky ruoznice a nesnáze, kteréž jsau byly vzešly mezi předky našimi, knížaty Českými, a Božejem, Ko- chanem a Janem Tistau Vršovci o všecky mordy a bezhrdlé s obau stran, kteréž sú se zběhly, aby na věčné časy jím Vršovcům od žádného z pod- daných našich ani potomních knížat a vládařuov vlasti, České a Moravské zpomínána nebyla a to pod ztracením hrdla. A poněvadž Ratibor Vršovic, 1 = krajiny. TÉHEETRER 111

Strana 297
POVÝŠENÍ VRŠOVCU. 291 udatný šlechtic, sa nám ukázán za vuodcí lidu do vlasti Moravské, svým vtipem a Božím zjednáním nám dopomohl, že jsme boj obdržali a Moravu k Čechuom připojili, jemu i rodu i potomkům jeho dvě sekery bradatice na štít sme dali kří- žem přeložené v modrém poli a na helmu též dvě na kříž přeložené; a dvě křídla vorlová aby nosili na věčnau pamět. A hrad náš Přím jemu sme za jeho mužství přidali, aby s Němci Bavory věčné- ho stání, neměl. Té úmluvy na pamět věčnú svú. sme pečetí tento list upevnili, kterýž jest vydán z rozkazu našeho, počtu let 1184.«, T. 1. mezi knížaty křesťanskými v Jeruzalémě o panování byla veliká nevole. Soldan, král Ejipt- ský, měl z toho veliké potěšení, neb před tím ni- kterakž nemohl dosáhnauti toho svatého města. Ale když se oni vaditi počali, hned lid zbíral, aby jednomu z ních proti druhému byl na pomoc a pře/moha jednoho i druhého aby přemohl, o to / 206v vždycky myslil, jakož pak tak učinil. R. t. Gedeon, biskup Krakovský, kterémuž Poláci říkali Gedka, ten s povolením Lucia pa- peže z Říma přivezl do Krakova tělo sv. Flo- ryana, kteréhož Poláci přijali s velikau poctivostí tak, jakž náležalo, a ještě jemu jako dědici své- mu činí velikau poctivost až do dnešního dne. Biskup Krakovský. Sv. Floryan. Knížata křesťan- ská v Je- ruzalémě. 1 = pokoje. — 2 Všecko vymyšleno.

Strana 298
298 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1185. (Válka Čechů s Moravany.) (R. 1185). L. 1185. kníže Kunrad Znojemský, ač byl muž velmi dobrý, milostivý i nábožný, ale velmi ne- trpělivý; spravedlivost při něm ustavičně byla, ale k pomstě byl hotový. Protož ustavičně o to smajšlel, aby se nad Frydrychem i nad Čechy pro záhubu země Moravské, kteráž se stala roku předešlého, pomstil. A chtě takovau věc před sebe tajně vzíti, poslal pro lid do Slezska, do Uher- i do Polsky. A když se ten lid položil všecken v Moravě, rozkázal, aby se všickni spolu stáhli u Jaromiřic a odtuď že se chce mocně do Čech pustiti a tu učiniti takový zájem, a lidi hnáti jako dobytek do Moravy. Ač se taková věc dosti opatr- ně jednala, však to všecko knížeti Českému skrze jeho špehéře bylo oznámeno. Frydrych, znamenav nezbednost Kunradovu, sebrav opět vojsko lidu Českého, Přemysla, bratřa svého, nad ními hajtmanem učiniv, do Moravy je na záhubu Kunradovu poslal. Kunradovi, že táh- nau Čechové do Moravy, když byla o tom zpráva učiněna, nemálo se Frydrychově hotovosti podivil a znamenav, kudy by se Přemysl s Čechy k Znoj- mu pustiti chtěl, pojav Moravany a Němce i ten všecken lid, s kterýmž se chtěl do Čech pustiti, položil se u Ludomiře a tu Přemysla s jeho li- = loupež dobytka.

Strana 299
BITVA U KOUNIC. 299 dem očekával. Přemysl jakž vjel do Moravy, hned jemu bylo oznámeno, že Kunrad kníže, maje mnoho lidu pohotově, jeho očekává; Kunradovi také oznámeno bylo, že jsú již Čechové meze Moravské přejeli./ Když jsú se pak Čechové k Moravanuom přiblížili, Přemysl kázav se svým zastaviti, velmi pořádně je k bitvě šikoval. Kun- rad, vida své nepřátely, hned tolikéž učiniti ne- meškal, maje s sebau Vicka, muže statečného, kterýž také lid jeho šikoval po haufích velmi pořádně. A tak sešli jsau se haufové spolu oboji a bitva byla velmi veliká, tak že hřmot a řvaní konské a třeskot od zbroje a mečuov i jiný dusot slyšán byl v Kaunicích, více odtuď než za míli. Tu jest mnoho Českých i Moravských panuov zbito, mnozí rytíři stateční tu sú zmordováni. Všech spolu tu ten den bojovníkuov padlo a zmor- dováno více než na 4000. Když je pak pochová- vali, po mnoho spolu jích do jednoho hrobu kladli. Kdo by v té bitvé byl přemožen aneb kdo vítězitelem, jednak, se neznalo, neb Kunrad z té bitvy s malým počtem ujel a při Přemyslovi jich nemnoho zuostalo. Potom pak Frydrych i Kunrad, to, co se při- hodilo, rozvažujíce, z toho oba měli zarmúcení. 2071 Vicek, hajtman Moravský. 1 Následuje týž obrázek bitvy jako v díle IV. na l. 280. — 2 = téměř.

Strana 300
300 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1185—1186. Hrad Vickov. Při té bitvě Čechové že by na placu zůstali, tak pravili, ale že by mnohem více z vojska Přemy- slova než z Kunradova jích tu zahynulo, domní- vali se. T. 1. Vicek, muž statečný a nad jiné bohatý, s povolením knížete Kunrada dal sobě postaviti hrad na jedné hoře mezi Ždírcem a Květnicí a druhého roku jej dokonal a dal jemu jméno od svého jména Vickov a svému synu Přemyslovi jej darem dal a sám seděl na Strážku. A on Vi- cek byl najvyžší radda Kunrada knížete a mezi jinými znamenitý. Kterýžto po svých předcích za znamení užíval červeného štítu puol a na druhé polovici 2 bílá a 2 černá štrychy, tímto obyčejem. Z (Smíření Konráda s Frydrychem.) (R. 1186). L. 1186 času jarního kníže Kunrad pro pře- dešlého roku porážku byl velmi teskliv, obá- vaje se, aby Frydrych, kníže Český, s větším poč- tem nepřitáhl než prvé a jeho z Moravy nevy- hnal. Nesměl, ani z města Znojma vyhléd- núti. Při tom času Frydrych maje zprávu, že Kunrad jest mdel a žádného lidu že míti ne- 1 = neopovažoval se.

Strana 301
SMÍŘENÍ OBOU KNÍŽAT. 301 muož, měl nad ním litost a na tom se postavil, že jeho chce na Znojmě pokojně nechati. A po- jav nětco málo lidu, jel až do Moravy a přijel až na Kaunice, chtě tu o některé věci s Moravany narovnání učiniti. Někteří pak radili Kunradovi (a zvláště ti, kteří byli války, mordův a krve prolévaní žádostiví), aby ještě jednau zbera lid táhl na Frydrycha a že jemu z Uher znamenitá pomoc bude učiněna. A on odpověděl, že toho nechce učiniti, a řka: »Jestliže Boží vůle jest, aby Frydrych panoval v Čechách i v Moravě, kterak já budu moci jemu odolati? Neb jest velmi těžká věc (a nad tu těžší býti nemuož než) Bohu se pro- tiviti.« Při tom uslyšav o tom, že Frydrych jest na Kaunicích a o některé věci činí narovnání, uhlédav čas příhodný, změniv oděv, vsedl na svuoj kuoň i přijel k němu až na Kaunice a ssed s ko- ně, nechal jeho na dvoře a vstúpiv do jiztby, před Frydrycha předstúpil a vyňav list z nader, Fry- drychovi ukázal a řka: »Ctný kníže, při tomto listu mám tobě nětco tajně oznámiti.« Frydrych domnívaje se, že jest posel, kázal všem ven vy- stúpiti. Kunrad sňav s sebe kuklu, dal se znáti Frydrychovi a padl před ním, milosti žádaje. Frydrych pohledav naň a milosrdenstvím hnut jsa nad ním, všecko jemu milostivě odpustil. A od toho času vždycky v dobrém přátelství trvali. Kníže Frydrych a Kunrád se smířili.

Strana 302
302 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1187. (Drobné příhody.) Slunce zatmění a drahota. (R. 1187). Mor v Čechách. Židé zlaupeni. /T. 1. byla na slunci veliká proměna, jíž La- tiníci říkají eclipsis, a potom při konci t. r. byla v České zemi veliká drahota. Strych pšenice pla- til 70 gr. a žíta strych brali za kopu, ječmene i ovsa za 20 gr. na trhu před Pražskými branami. L. 1187 opět bylo veliké slunce zatmění a z to- ho potom byl veliký mor jednak, po všech kraji- nách křesťanských, též i v Praze. A když se ten mor začínal, židé z Prahy před tím morem všickni bohatější vyjeli a vyšli, chudší toliko tu zuostali, kterýmž bohatí odjití, majíce své pořu- čili statky. V jednu noc někteří křesťané sebravše se, na ty židy pozuostalé udeřili a zjímavše je, statky těch vyběhlých jím pobravše, při jích stat- cích jích zanechali. Taková věc když přišla před kníže Frydrycha, pilně se tázal, na to, kdo by ti byli, kteří jsau židy zlaupili aneb kdo by byl puovod toho laupeže. A nic se nemohl doptati. / 207v (Dobytí Jeruzalema.) T. 1. Soldan, král Ejiptský, s velikými haufy pohanuov přitáhl k Jeruzalemu a s strany poled- ní se položil a velmi ukrutně počal města dobý- vati. Křesťané ovšem, kteříž na místě byli, sta- 1 = zatmění slunce. 4. Tisk Kazal omylem. — 2 = téměř. — 3 Tak tisk. —

Strana 303
JERUSALEM DOBYT SALADINEM. 303 tečně se bránili. Ale že od polední strany usta- vičně pohané šturmovali a od puolnoční strany z velikých děl zdi městské bořili a převraceli, až jednoho dne na zdech mnoho zbili křesťanuov a věži jednu opanovali a praporec z ní vyvěsili, na němž bylo znamení Soldanovo, rytíř jeden vel- mi statečný, jmenem Jetřich, s některými sobě poddanými na tu věži se obořil a jí dobyl a po- hany všecky v ní zmordoval, a tím účinkem dal křesťanuom veliké posilnění že jsau se všickni statečně (to vidúce) bránili. Ale však, nemajíce odnikudž žádného retuňku, ani pomoci ani jaké naděje, najprvé příměří učinili a potom i smlau- vu, tak, aby jeden každý z nich vezma, což muož unésti, z města ven vyšli a pohanuom jeho po- staupili. I tak se stalo, že jsau se pohané toho města zmocnili 2. (3.!) den měsíce října. Tu Soldan kázal najprvé zvony s věží sme- tati a koně i jiná hovada postaviti v kosteléch. Obyvatelé pak té země, totiž Syryanové, mnoho zlatta shromáždivše, před Soldana přinesli pro- síce, aby kostela vzkříšení Božího a hrobu sv. nedopauštěl kaziti. Kterýž to učiniti slíbil a uči- nil, a nad to pověděl, chtí-li kteří křesťané v Je- ruzalemě zuostati a jemu plat platiti, že jím to- ho rád chce příti. I zuostali jsú někteří, kterýmž oni říkali Syryanové, Arménové, Jakobitové, Ge- orgianové, Rekové a jini mnozi. Ale Heraklius Jeruzalem dobyt od pohanuov.

Strana 304
304 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1187. patryarcha pojav lid Latinský, do Tripoli se s pěti velikými lodími po moři obrátil, maje tu naději, že tu bude bezpečen. A když se k městu přibli- žovali té krajiny Tripolitanské, někteří lotří na ně se sebravše, zlaupili je a všecko to, což jim pohané z milosti nechali, pobrali. A tak Soldan opanoval město sv. Jeruzalem, kteréž jsau kře- sťané drželi v své moci od dobyti Gotfridova až do toho času let osmdesát a osm. (Příhody Frydrychovy.) Sněm v Norm- berce. / 208r R. t. Frydrych císař všem prelátům a osobám duchovním, také králům, knížatům a jiným, kte- réž měl pod svým císařstvím, sněm v Normberce položil, všem oznamuje, že se tu o věci duchovní a o řády všeho křesťanstva rovnati bude. Na kte- rýžto sjezd Frydrych, kníže České, ke dni ulože- nému přijeti nemeškal, též i Jindřich, jinak Bře- tislav, biskup Pražský, i jiní mnozí z Čech opa- tové a preláti. A tu když se sjeli, císař jako mi- lovník pokoje všem svú vuoli oznámil a že jim rozkazuje i také míti chce, aby od toho dne žádný více ve všem jeho císařství s žádným se nevadil, chudaj ani bohataj, železem ani ohněm žádný aby druhému neškodil, ani jaké války po- zdvihoval a začínal, než aby se všickni upokojili pod milostí jeho, pod zbavením hrdla. Při tom že

Strana 305
FRIEDRICH V NORIMBERCE. 305 nětco ještě jiného s strany křesťanského nábožen- ství J. M. Císařská před sebe vzíti chce, kterýžto věci také v brzkém času budú vyhlášeny. Pote- statové, všickni to, co míti císař ráčí, vyslyšavše, tak se zachovati slíbili a zase na svá obydlé se rozjeli. Při tom času kníže Frydrych, když se s svými do Čech navrátil, některý lid nepravý a různic rozsevači nětco jemu tajně oznamovali o knížeti Teobaldovi, synu Teobaldovu, jenž byl muž dobrý a spravedlivý, pravíce, že by chtěl knížetství Pražské sobě osobiti a připojiti je k hradu řečenému Škála. Frydrych, dav těm ře- čem u sebe místo, uminil jíti Teobalda, ale on maje od přátel vajstrahu, pojav malý počet dvo- řanuov jel ven z země, očekávaje tam lepšího štěstí. Kníže Frydrych chtěl jíti Teobalda. (Zázrak sv. Petra.) Toho také roku přihodilo se, že jeden z ry- tířův Českých, jménem Habrovec, předstúpiv před kníže Frydrycha a znaje, že jest u něho milost- níkem, žádal, aby jemu jednu ves prodal aneb za- stavil od kostela Vyšehradského, jménem Svrčo- vice, pravě, že jemu k jeho zboží dobře náleží. Kníže odpověděl: »Nesmím toho učiniti, aby se Kníže Frydrych zastavil ves od kostela sv. Petra. 1 = vladaři, mocnáři; podobně později potentát, obé z latiny. Kronika III. 20

Strana 306
300 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1187. na mne P. Buoh a sv. Petr, aneb snad i předek můj, král Vratislav, kterýž tu ves tomu kostelu sv. Petra nadal, nerozhněval.« Habrovec odpo- věděl: »Ani P. Buoh, ani sv. Petr, ani Vratislav již jí nepotřebuje, ale já ji potřebuji.« Frydrych, nechtěje jeho (ač neslušné) žádosti pro svú ve- likomocnost oslyšeti, zastavil jemu tu ves Svrčo- vice ve 300 hř. peněz obecně berných. — Jedné pak noci ukázal se jemu sv. Petr ve spaní a pro- budiv jej, řekl jemu: »Proč si ty směl, to učiniti a ves od kostela mého nešlechetníkovi zastaviti?« Frydrych vidění to jako v smích obrátil a na- zajtří spolu přísedícím při obědě to oznamoval a řka: »Divná mi se příhoda stala této noci, netak ve spaní jako na jevě., Přistúpil k mému loži nějaký muž starý, ovšem jako poctivé, postavy, šedivý a lysý, maje na sobě plášť (ač nevím, do- bře-li pamatuji) červený a řekl ke mně: »Proč si ty směl ves od kostela mého nešlechetnému člo- věku zastaviti?« — a já sem jemu nic neodpo- věděl.« Páni tu přísedící nic k tomu neodpově- děli a někteří se tomu zasmáli. Po vykonání pak obědu přisťúpiv k knížeti kněz Krystofor, kaplan jeho, řekl: »Kníže šlechetný, takového vidění, kteréž tobě ukázal P. Buoh, jistě sobě málo nevaž, ale navrať zase a učiň pokání!« Kníže jemu od- = opovážil se. — 2 = ve bdění. — 3 = počestné, slušné. 1

Strana 307
ZAZRAK SV. PETRA. BOT pověděl: »Snad ty také chceš býti služebníkem sv. Petra a kanovníkem kostela Vyšehradského? Když ty tu koli děkanem budeš, tehdy já Svrčo- vice ves vyplatím a tomu kostelu zase navrátím; pakli nebudeš, Habrovec jí i rod jeho bude držeti za dlúhé časy.« Druhé pak noci Frydrych kníže když usnul, sv. Petr přistúpil k loži jeho jako tělesně a jej vzbudil, řka jemu: »Vstaň, nenapravitedlný člo- věče!«; kterýž když se na svém loži posadil, sv. Petr jej bičem ve hřbet velmi ukrutně mrskal. A po mnohých a těžkých ranách jemu, aby ves zase kostelu navrátil, rozkázal. Kterýž vstav ráno, všecko svým dvořanuom, co se jemu pří- hodilo, vypravoval a rány toho mrskání na svém hřbetě ukazoval. Kteříž ohledujíce divili se a pravili: »Ale milostivý kníže, když jsi byl tak velmi mrskán, proč jsi na některého z svých komorníkuov nezavolal?« A on odpověděl: »Ne- toliko volati, aniž jsem mohl jednoho slova pro- mluviti.« — A hned té hodiny kázal povolati Habrovce a kázal jemu dáti 300 hř. peněz, a ves aby hned tomu kostelu navrátil, rozkázal. A toho dne povolav děkana a kapitoly kostela Vyšehrad- ského,/ též jim příhodů svú oznámil a rány své ukázal, jich prose, aby se zaň P. Bohu modlili, též u milého sv. Petra aby jemu uprosili milost, neb toho více nechce učiniti, a v svú ves Svrčo- Sv. Petr mrskal kníže Fry- drycha. / 208v

Strana 308
308 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1188. vice aby se hned zase uvázali. A při tom žádal jich, aby to na budúcí věčné časy, co se jemu od sv. Petra přihodilo, v své paměti měli a toho na dokonalejší jistotu aby to, an kníže na loži sedí a sv. Petr an jej bičem mrská, na pečeti kapi- tolní měli. A tak jest na jich pečeti až do dnes. A jemu, Frydrychovi knížeti, rány aneb šrámové toho mrskání na hřbetě až do smrti zuostaly. (Třetí výprava křížová.) L. 1188. papež Urban, toho jména III., když (R. 1188). Zákoníci byl v Fararý, přišli jsú k němu tří bratří zákoníci hrobu hrobu Božího Jeruzalemského, majíce pláště čer- Božího. vené a na ních kříže zlatté dvojité, prosíce otce sv., aby s nich ten oděv sňal a dal jim rucch) smutné, protože jest jim vzat hrob Boží a Jeru- zalem dobyt od pohanuov. To uslyšav papež, že jest Jeruzalem od pohanuov vzat křesťanům, vel- mi se ulekl a z toho upadl v těžkú nemoc. Však proto bratřím těm, jichžto jména byla sú Vylém Jiřík a Seneka, rozkázal jim nositi oděv smutný, černý neb šerý, a kříže červené na lodičce dotuď, až by opět město sv. přišlo v moc křesťanům, tu zase aby červené pláště a na nich zlatté kříže nosili. Však z té nemoci nepovstal, až umřel, na jehožto místo volen Řehoř, toho jména VIII. Ten hned bez meškání listy své a posly k Fry-

Strana 309
PŘÍPRAVY K VÝPRAVÉ KRIŽOVÉ. 309 drychovi císaři a k jiným knížatuom křesťan- ským rozeslal, jich žádaje, aby Jeruzalem, město sv., retovali a hrob Pána našeho vysvobodili z ru- kú ukrutných pohanuov a nepřátel sv. víry kře- sťanské. Sám také aby lid shromáždil, jel do Pi- sis a tu v tom městě umřel, biskupství svého den padesátý a sedmý. T. 1. Kliment, t. j. III., auřad najvyžšího bi- skupství na se přijal a hned listy svými císaři i všem jiným křesťanům do krajin půlnočních oznamoval, že jíž Soldan s svými pohany okolo Anthyochý pětmezcítma měst dobyl a patryar- cha že jest mnoho lidu křesťanského shromáždil do Anthyochý a tu že se chce tomu víry kře- sťanské nepříteli brániti až do retuňku křesťan- ského. Proto aby táhli bez meškání a že on chce všemi poklady papežskými hnúti a proti tomu Soldanovi, nepříteli víry Krystovy, je vynaložiti. V tom hned položili concilium v Paříži, a tu se mnoho knížat křesťanských sjelo a tu kříže na se proti pohanům brali. Najprvé Frydrych císař, syn jeho Jindřich, král Rímský, Filip, král Franský, Rykhardus, král Englický, Otta, kníže Burgund- ský, arcibiskupů a biskupů velmi mnoho, Benát- čané a Pizanští a jiná města znamenitá. A tu při tom sjezdu svoleno a zpuosobeno, aby každý, ktožby chtěl doma zuostati a zuostal, aby dal de- sátý díl ze všech duochoduov ročních bojovníkům Concilium v Paříži.

Strana 310
310 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1188—1189. / 2091 (R. 1189). Tažení na pohany k Jeru- zalemu. na pomoc. A ty peníze sluly desátky Soldanovy. Tankredus, král Sicilský, poslal mnoho poslů do Europy, t. j. do zemí a krajin půlnočních, (k) králům a k knížatům, jich žádaje, aby toho ne- obmeškávali, ale táhli se vší pilností, při tom že jim to připovídá, ktož by koli táhl na lodech po moři mimo Apolí a Sicilí, že jim chce dáti hoj- nú potravu a jim jich lodi obilím a chlebem na- plniti. Při tom času Dakové, Fryzové a Flandren- ští s 50 lodími, majíce rozličné bojovné přípravy, vypravili se až do Afriky. Č. t., když to a takové svolení od císaře ozná- meno bylo Belovi, králi Uherskému, ač v zemi Uherské veliké různice a nesnáze byly, hned ká- zal se všem upokojiti, pravě, že chce býti kře- sťanům na pomoc. Jakož pak tak učinil, neb když sú táhli křesťané z horních zemí skrze krá- lovství Uherské, veliké jim činil pohodlé ztravú i jinými všemi potřebami k tomu náležitými. L. 1189. Frydrych císař, shromáždiv mnoho lidu, pustil se s ním po Dunaji až do Vídně a tu se sjeli všickni spolu, totiž Frydrych, císař Jin- dřich, syn jeho, kníže Švábský, kníže Kunrad Moravský, biskup Virepurgský, biskup Mona- sterienský, biskup Pasovský, biskup Altsburgský, biskup Míšenský, Heřman, markrabě z Bóden, Frydrych z Berlínu, Kunrad z Norndochu a j. mnozí táhli skrze Uherskú zemi a skrze Dalma-

Strana 311
TRETI VYPRAVA KRIŽOVA. 311 cí. Král Dalmacký, jménem Kaymus, veliká činil tomu lidu pohodlé ztravami a obroky i jinými věcmi a tu při něm císař Frydrych zůstal za ně- kolik dní. A odtuď poslal do Konstantynopole k císaři Reckému, který slaul Isacius Angelus, jeho žádaje, aby jej skrze Trací pokojně pustil na nepřátely všeho křesťanstva, kterýž to vděčně a rád učinil. Tu se všecko vojsko Frydrycha přes zátoky mořské, jenž slove Hellespontus, do Así přeplavilo a odtuď hned počali velikú škodu či- niti až do Antyochý a do Cilicí a tu dosti šťastně se jim vedlo, až přitáhli k městu řečenému Filo- melis, a toho ve třech dnech dobyli. (Smrt císaře a papeže.) Jiní pak křesťané mnohem v větším počtu táhli sú spolu a jedni po druhých, totiž: Filip, Franský král, Rykhardus, král Englický, Otta Burgundský jako s nesčíslným počtem arcibi- skupuov a biskupův a jiných prelátův, jimžto také Valdymarus,2 Dácký král, na pomoc poslal mnoho lidu bojovného. Byli tu také Flandrenští a Frýžové. Také se k nim přimísili Benátčané Genuenští, Pisanští, Florentští a tak jako nesčí- slný počet lidu bojovného, nad kterýmžto byl naj- 1 = Finiminum, blíže Ikonia v M. Asii. — 2 = Wal- demar II., král Dánský.

Strana 312
312 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1189—1190. . vyžším hajtmanem učiněn Bonyfacius z Tesalí. A ti se všickni pustili po moři mimo Kretu a Rodys, chtíce tudy do Así a do Armený, jakož pak počali okolo měst Euidus a Miletu velikých škod činiti. V tom přihodilo se, že císař Fry- drych s svým lidem přitáhl do Armený a tu od knížete Armenského poctivě přivítán a přijat. Soldan o tom uslyšav, nemálo byl zstrašen. A Frydrych, očekávaje krále Franského a Englické- ho a jiných, zůstal tu v Armený za několik dní, chtě tomu, aby také lid jeho odpočinul. Kníže Armenský, chtě císaři kratochvíl učiniti, pozval jeho na lov. A toho času bylo veliké horko. Cí- sař, chtě se prochladiti, přijel k jednomu malému, ale velmi prudkému potoku a roz- kázal sobě kuoň držeti. Svlekl s sebe oděv a do toho potoku vstaupil a praud jej zachvátil a po- jal, tak že sobě sám ani jiný žádný nemohl jemu Císař se utopil; pomoci, až tu utonul. Z toho veliký křik pošel od v Antyo- chý pohřben. křesťanuov a žalost i naříkání, neb škoda nena- bytá, tudy stala se křesťanům. Soldan zajisté obávaje se jeho, byl umínil hned z Syrských krajin ven s svými všemi poha- ny vyjeti a do Ejiptu se navrátiti, ale jakž o té příhodě uslyšal, svých nepřátel tu čekal. Vojska pak císařova do Antyochý se navrátila a tu od- 1 = nenahrazená, nenahraditelná.

Strana 313
SMRT BARBAROSSOVA. 313 počívajíce hodovali. V tom přišel na ně náhlý mor, tak že sú tu mřeli, až jich málo zuostalo. Císař Frydrych tu v Antyochý poctivě pohřben, tak jakž na císaře slušalo, na tom místě, kdež by sv. Petr stolován.. Kníže pak Armenský velmi jeho plakal a veliké zaň činil oběti. V druhém pak vojště mezi Filipem, králem Franským, a Rykhardem, králem Englickým, vzešla veliká nevole/ a ta přišla z pajchy, neb každý z nich přední chtěl míti poctivost, a ti se všickni haufové pro jich roztržku do křesťanských zemí navrátili. Bonifacius pak, hajtman najvyší, z toho velmi teskliv byl, ale však aby svůj úmysl vykonal, ostrov překrásný a velmi veliký, kterýž byl jemu někdy Alexius, císař Konstantynopolitanský, da- rem dal, jenž slove Kreta, jinak Kandya, ten Benátčanům prodal, kterýž oni drží až do dnes. A vzav peníze, činil na ně pohanům velikú škodu a, by jemu byli křesťané na ten čas nepříliš velikú činili pomoc, byl by Jeruzalem opanoval. L. 1190. Celestynus, t. j. III., papežské dů- (R. 1190). stojenství přijal. Jindřich, syn císaře Frydrycha, volen sa na stolici císařskú, do Říma jel. A tu od Celestýna i ode všech jeho kardynáluov přátelsky a milostivě přijat a korunován, on i manželka jeho, Konstancia jménem, a ten byl Jindřich, toho jména šestý. Císař Jindřich v Římě korunován. 209v Kretu ostrov Benátčané kúpili. 1 = nastolen.

Strana 314
314 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1190—1191. (Konrád knížetem.) Kníže Kunrad volen. / 2105 Kníže Kun- rad umřel. T. 1. muž dobrý a spravedlivý, Frydrych, kní- že Český, umřel a v kostele sv. Víta na Hradě Pražském poctivě pochován. Jehož smrti želel všecken lid Český, nejinak každý, než jako otce svého.1 Při tom času Kunrad, kníže Moravský, povo- lán sa od panuov a vladyk Českých stavu du- chovního i světského, posazen jest na stolici kní- žetské a tak zprávu knížetství Českého přijal vděčně. Teobaldus pak s povolením Kunradovým uvázal se v krajinu Moravskú. A ti se oba spo- lu zapsali, aby jeden proti druhému nebýval. Císař Jindřich z některých hodných příčin umínil jeti vojensky do Vlach i požádal Kun- rada, knížete Českého, aby pojma některý lid z České země, jel s ním. Kunrad, sebrav nemalý počet lidu, táhl až k Benátkům a odtuď spolu skrze všecky Vlaské krajiny až za Řím. A tam oblehli město jedno znamenité v krajině, jenž slove Kampania, a městu jméno Neapolis. V tom obležení den pětmezcítný Kunrad, kníže Český, utrápen sa nemocí umřel a odtuď v truhle za- smolený do Prahy přivezen a vedle hrobuov kní- žetských poctivě pohřben. Císař v tom dobývaní Kníže Frydrych umřel. 1 V orig. týž obrázek jako v díle I, l. 2r. — 2 V tisku týž obrázek jako na l. 170r.

Strana 315
KONRÁD KNÍŽE. 315 města toho trval až za tři měsíce. V tom veliký přišel mor na lid jeho, tak že musel odtuď od- trhnúti.1 Toho také času a při tom dobývaní Otta, kní- 210v Kníže Otta že Český, syn někdy Ottův, pestylencí, sa přemo- umřel. žen umřel, syna jménem Vladislava, mládenečka po sobě zuostavil. (Václav a Přemysl.) L. 1191. Vácslav, někdy syn Soběslava star- (R. 1191). šího, knížetství České sobě osobil, pravě se býti dědicem. To když uslyšal Přemysl, syn někdy krále Vladislava, sebrav vojsko, přitáhl k Praze a počal toho města násilím dobývati. Pražané ovšem statečně se bránili a kníže Vácslav, sa v zavření, nic toho pilen nebyl. Dne jednoho Pražané sšedše se předstúpili před kní- že, jeho žádajíce, aby pány zemské a rytíře obe- slal a jim rozkázal, aby oni sberúce se, Přemy- sla od nich odehnali. Václav kníže odpověděl: »Chci na to pomysliti a dne třetího dám vám na to odpověd.« A nazajtří ráno vsed na svuoj kuoň a pojav některé své služebníky, ven z Prahy vy- jel. A tři měsíce byv v Čechách pánem, Přemy- slovi Prahy spolu i knížetství postaupil a sám se k císaři Jindřichovi obrátil. Na jehožto žádost Kníže Vác- slav byl v Čechách knížetem tři měsíce. 1 V orig. obrázek jako na str. 201r. — 2 = morem.

Strana 316
316 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1191. 40 Přemysl knížetem učiněn. Biskupovi Jindřichovi zpráva zemská poručena. a prosbu císař posly své do Čech poslal. Kteříž když přijeli, hned oznámili vuoli císařskú Pře- myslovi těmito slovy: »Kníže Český, my nepo- chybujeme, že si ty kníže Český rozený, ale však že si též knížetství směl sobě bez povolení císař- ského osobiti a v ně se uvázati a jiného z něho, sebrav vojsko, vyhnati, protož z té příčiny roz- kázaním císařským aby jeho hned prázen byl... Pakli by toho, což J. M. míti ráčí, neučinil, jistě věz, že by tím na se popudil císaře a nad to měl by jej úhlavního nepřítele.« A hned povolavše biskupa Českého Jindřicha, jinak Břetislava, jenž byl z rodu knížat Českých, rozkázaním císařo- vým jemu zprávu knížetství Českého poručili a

Strana 317
KNIŽATA VACLAV A PREMYSL. 317 Ito QI Čechům všem, aby jeho poslušni byli, slovem císařským rozkázavše, z České země ven vyjeli. Přemysl kníže, byv pánem České země 4 mě- síce a 8 dní, opustil ji a do Moravy se obrátil. Vácslav pak kníže, jeda od císaře k Budeší- nu, od markrabě té krajiny úkladně jest jat s mnohými svými a do tvrdého vsazen vězení, z kteréhož žádný nevyšel, jedinký kníže Spiti- hněv. Přemysl kníže. / 2119 Vácslav kníže. Přemysl pak, hněvaje se na císaře i na Čechy, sebrav mnoho lotruov, velikú s ními v Čechách činil škodu a tím zpuosobem mnohem větší hněv císařuov proti sobě vzbudil.

Strana 318
318 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1192—1193. Hrad Ruzyně. (Kníže-biskup Jindřich.) sL. 1192. Jindřich biskup, maje po sobě ně- které pány České, shromáždil lid městský, velmi pilně kázal osazovati v lesích silnice. A ty škůdce zemské, kteříž se Přemysla přidržali, kázal jí- mati, a kteréžkoli zjímali, všech kázal podávati do vězení na Vyšehrad. A tu jích mnoho v vě- zení držáno bylo. Přemysl znamenav, že Bohomil Dobrovodský najvíce proti němu radí biskupovi, i počal jemu hradu Ruzyně dobývati, domnívaje se, že by se tam Bohomil schoval. Biskup to uslyšav, hned lidu okolo 500 sebral a rychle je poslal retovat Ruzyně. Přemysl vida je zdaleka, jích nedočkav, ale kázav rychle zatrú- biti, sám s předními pryč pospíšil. Biskup kázal za ním pospěšiti a tak jej Pražané honili až do Kročihlav a tu jeho všudy vůkol oskočili. Ale on se svým mečem statečně bránil, až jích tu několik dosti znamenitých zabil, a vybiv se z ních mocně ujel. Biskupovi a Pražané za ním jeli usta- vičně, tak až jej ven z země vyprovodili. Přemysl znaje, že v Čechách nic nemuož prospěti, obrátil se do Německých zemí a tam s svými dráby lau- pežem velikau činil škodu. Filip, kníže Švábský, takového plundrování a záhuby, kteráž se dála po vsech jeho, snésti nemoha, sebrav lid, Pře- mysla z Švábské země vyhnal a kterýžkoli z jeho byl postižen, každého kázal oběsiti. (R. 1192). / 211V

Strana 319
KNÍŽE-BISKUP JINDRICH. 319 L. 1193. Jindřich císař obeslal k sobě Jindři- (R. 1193). cha biskupa, kterýž poručiv zpravování zemské Soběslavovi a zpravování kostelní Vitoslavovi, k císaři se obrátil a odtuď na paut k sv. Jakubu do Kamposteli, jeti umínil. Ale když k císaři přijel, císař jeho napomínal, aby mu tu sumu, kterúž dáti slíbil, vyplnil. Biskup dal odpověd, že to chce, až se zase z Hyspaný navrátí, rád uči- niti a vyplniti. Císař nechtěl toho čekati, protož biskup musil se zase navrátiti do České země a tomu slibu dosti učiniti. T. 1. byli sú v Čechách velicí deštové a po- vodňové času podzimního, tak že nemohli lidé vorati ani síti, až do měsíce listopadu. R. t. svadba velmi slavná v Uherské zemi by- la připravena. Neb král Emeryk, syn Belův, měl míti za manželku Konstancí, dceru krále Ara- gonského. Ale když jsú pro ní slavní poslové Uherští posláni byli, nic jsau nezpuosobili, neb taková věc byla papežem i císařem (nevím z ja- kých příčin) přetržena. Byl na tu svadbu pozván i Jindřich biskup a kníže Český, kterýž slavně do Ostřehomu přijel, a tu uslyšav, že z té svadby nic nebude a že jest to všecko rozrušeno, zase se do Čech obrátil. A když skrze Moravu jel, Mora- 1 = S. Iago de Compostella ve Španělsku.

Strana 320
SZO V. HAJEK, KRONIKA, R. 1194. Moravané na biskupa Ceského. vané na dvú místech jsú naň zálohu učinili, ale však od některých věrných výstrahu maje, těch osidel jest pominul. (Výprava do Moravy.) Biskupu Ceskému poddala se Morava. L. 1194. Někteří pak Čechové jsúce války žá- dostivi, pilně Jindřicha biskupa napomínali, aby sbera nětco lidu, táhl do Moravy a nad těmi, kteříž jsau jej chtěli roku předešlého, když jel z Uherské země, úkladně zamordovati, aby se pomstil. Ale on, jako muž dobrý, nechtěl toho učiniti a řka: »Budeliť vuole Boží, sám P. Buoh nad ními mstíti bude.« Slyšíce to někteří, na bi- skupa se rozhněvali, rozličných naň příčin hleda- jíce, tak že on chtěj neb nechtěj musil k tomu dáti své povolení, aby vojsko na Moravany se- bráno bylo a hajtmanuom poručeno a zvláště Bílkovskému z Rohožnice. To když se stalo, Če- chové táhli vojensky do Moravy. Ale však Jin- dřich přísně přikázal, aby žádnému žádné škody na té cestě nečinili, ani v Moravě. leč by se kdo nechtěl poddati. A tak v krátkém času všecka města Moravská, hradové i tvrze Jindřichovi se poddali. On když to uslyšel, hned tam poslal přikazuje, aby se do Čech pokorně navrátili, a oni bojovníci, ač nerádi, musili to učiniti. (R. 1194).

Strana 321
VÝPRAVA DO LUŽICE. 321 (Výprava do Lužice.) Tu již biskup chtěl se upokojiti a P. Bohu po- kojně slúžiti, přikázav všemu lidu Českému, aby se také upokojili. V tom přijeli jsú poslové od císaře, Jindřichovi biskupu přísně přikazujíce, aby hned bez odtahův sbera vojsko, táhl sám osobně jako kníže Český na markrabí Srbského, odporníka císařova, a jej aby z té krajiny vy- hnal a sobě ji osobil a mocně ji připojil k kní- žetství Českému. Páni a vládyky (a zvláště nepo- kojní) rádi to slyšali a z toho se radovali. Ale bi- skup, ač toho nic vděčen nebyl, však nechtěje v tom rozkázaní císařova pominúti, sebrav lid z Čech i z Moravy, dvěma vojsky vtrhl do Srb a tam činil velikú škodu. Srbové takového bez- praví trpěti nemohauce, bránili se a Čechové i Moravané mnoho jich zbili./ Při tom také koste- luov Srbských mnoho vybráno, spáleno i rozbo- řeno, ješto biskup nad tím velmi teskliv byl. Když se pak do Čech navrátil, kázal za ty mrtvé, kteříž jsú tam z Srbuov, z Čechuov a z Moravanuov zmordováni, veliké služby a oběti činiti a sám svýma rukama hojné almužny rozdával. A kázav všech panuov a vladyk na sněm do Prahy povo- lati, za to jích snážně prosil, aby za jeho dnuov byl pokoj zachován, připomínaje jím, jaká se škoda na kosteléch a na klášteřích v Srbích stala a jací mordové křesťanstva, toho srdečně želel a Biskup či- nil v Srbích škodu. / 2121 Biskup chtěl pokoji. Kronika III. 21

Strana 322
322 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1194—1195. plakal přede všemi, jích žádaje, aby se zaň P. Bohu modlili. (Nový král v Polsku.) Kníže Pol- ský vnáhle umřel. Toho také léta Kazimír, kníže Polský, vedlé starodávního obyčeje na den sv. Floryana chu- dým lidem slavný učinil oběd. Nazajtří pak se- zval mnohé pány Polské a s ními vesel sa slavně hodoval. V tom přihodilo se, že jest on Kazimír divné a posměšné i nekřesťanské pohádky, bisku- puom o nesmrtedlnosti duší lidských vydával, že by duše z těl lidských vyšlé živy býti měly, radovati se aneb pekelnau mauku trpěti, z toho veliký posměch čině. Při tom hodování první truňk přijav, maličko se napil a hned se převrátil a umřel. Nejistá věc psáti, neduhem-li čili jedem aneb zvláštním Božím dopuštěním naň to přišlo. V Krakovském kostele při straně v zděném hrobě s královskau poctivostí pochován. Vše t. r. sešli sú se páni Poláci k volení no- vého knížete a volili jsú z vuole jednostajné sobě za pána Lestka Bílého, staršího syna Kazimí- rova v mladém věku, a toho k zpravování Ful- kovi, biskupu Krakovskému, a Mikulášovi hra- běti poručili. 1 = hádanky.

Strana 323
VLÁDA JINDŘICHA-BŘETISLAVA. 323 Domácí události.) L. 1195. biskup, maje pokoj v České zemi, (R. 1195). kázal kostel sv. Víta znamenitě opravovati a ol- Biskupský dům v Praze. táře v něm jinák předělávati a sám všecky předě- lané znovu světil. Rozkázal sobě duom krásný v Menším městě Pražským na břehu řeky Vhlta- vy postaviti a kaplu v něm velmi draze okrášle- nú k poctivosti P. Bohu a bl. Marii P., Rodičce jeho sv., a tu uvedl zpěváky kůrní, aby všecky hodiny tu pořád zpívali a ustavičně chválili P. Boha. A na Vyšehradě v kostele sv. Petra také služby Boží velmi rozšířil a služebníky kostelní poctivau živností opatřil a platy velikými nadal. T. 1. byla veliká suchota v České zemi, skrze kterauž přišla drahota a hlad. Chudých lidí mno- ho, zvláště ve vsech a při horách [mnoho], hla- dem zemřelo a někteří šli k městuom, prosíce chleba. To když bylo povědíno biskupovi, poslal po krajích České země a do vsí, aby hledáno bylo, mají-li kde sedláci zatvrdilí obilé v stodolách aneb na podlahách. A kdežkoli bylo nalezeno, ká- zal bezděčně mlátiti a obilé, což bylo přes potřebu toho hospodáře, rozkázal pobrati a dobře zapla- titi. A nahromaždiv tak obilé ze vší České ze- mě i rozkázal mléti a chleb péci a lidem chudým a nemocným i dětem pro jméno Boží, jej rozdá- Hlad veliký v Čechách. 1 = půdách. — 2 = zadarmo.

Strana 324
324 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1195—1196. Biskupova vati. A tak mnoho chudých lidí zachoval, že sú opatrnost. hladem nezemřeli. (Výprava křížová.) Tažení k Jeru- zalemu. / 212v (R. 1196). R. t. Rykhardus, král Englický, a Filip, král Franský, spolu vešli v smlauvu a v dokonalé přá- telství a s ním Robert z Flandrý a jiných mnoho; a shromáždivše mnoho lidu, pustili se po moři na ta místa, kdež jsú prvé byli. A odtuď majíce přihodný vítr, táhli na lodech až k Cypru a při- stali k břehu u Baffy a někteří z ních u města Salamis. A tu zpravivše se, pustili se do Syrý. A tu s svými lodími k břehům přistali u Laodyka, města dosti velikého. Kteréhož hned, vskočivše tam, dobyli a jeho se zmocnili a tu pevně se za- vřeli, odtuď činíce v Syrské zemi i okolo Jeru- salema sjezdem, toliko veliké škody. A tak své město Laodyku pilně špíží opatrovali. L. 1196. Jindřich biskup, jenž byl na místě knížete zprávcí země České, slyše o tom, že by Přemysl kníže žádostiv byl zprávy České země, chtěl jemu rád to knížetství postúpiti. Ale páni a vladyky nikterakž k tomu svoliti nechtěli. Bi- skup obávaje se, aby za času jeho zpravování v té zemi nějaké nebyly nevole a krev křesťanská aby vylévána nebyla, zprávu o tom maje, že Fi- 1 = nájezdy.

Strana 325
VÝPRAVA KŘÍŽOVA. 325 lip a Rykhard, králové křesťanští, mnoho měst okolo Jeruzalema zdobajvali a Soldan, král Ejiptský, že se jím statečně brání, tak že nemo- hau Jeruzalema dobýti, i sebrav mnoho lidu Če- ského, umínil těm králuom jeti na pomoc. Ale dřív než z Prahy vyjel, příkrau nemoci byl ob- tížen, tak že toho, což umínil, nemohl vykonati. I rozkázal ten lid rozpustiti a službu jím zapla- titi za tři měsíce a nadto kázal jednomu každému dáti 1 zl. (Příhody v cizině.) T. 1. v krajinách Vlaských velicí a častí de- šťové počali a spolu s ními kraupy, ledové i ve- liké kamení padalo a velikau činilo škodu lidem i hovaduom. R. t. také ten lid sběřičný, kterýž byl v Na- talí, v Bithyný a v Pamfilí, totiž Armenové, Arapové, Saracenové i Turci, přeplavujíce se přes Pontické moře a zvláště u Helespontu, či- nili veliké škody křesťanuom v Europě a zvláště v Trací a v Romaný okolo Traianopole a Kon- stantynopole. Ješto císař Řecký Isacius Angelus, kterýž byl na Konstantynopoli, měl nad tím ve- likú těžkost, nébrž obával se takových haufních sjezduov a někdy časem domníval se, že i na Konstantynopoli bezpečen není, ač měl peněz Císař Řecký bál jse pohanuov. 1 = Anatolie. -

Strana 326
326 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1197. dosti, ale lidu málo, protož kázal město to slavné pilně opatrovati a brány jeho pevně zavěrati. Kardynál přijel do Prahy. Kněží se zbauřili na legáta pa- pežského. (Visitace kardinála Petra.) L. 1197. Petr, kardynál kostela P. Marye, jenž slove ,na široké cestě' od papeže Celestyna z Říma jsa poslán, přijel do Čech. Jindřich bi- skup, ačkoli nemocí byl velmi obtížen, však proto vynésti se proti němu rozkázal a zástup veliký prelátuov, kanovníkuov, opatuov, kněží, mni- chuov i žákuov, také i lid obecný, okolo něho šel. A tak učinivše poctivé vítaní, jej slavně do Pra- hy uvedli. A to bylo na konec masopustu; v postě pak při suchých dnech postních s dopuštěním bi- skupovým ten kardynál světil žáky na kněžství. A při tom mimo obyčej první ustanovil jím řád a právo, jím rozkazuje, aby každý z ních čistotu zachoval až do smrti; pakli by se který z ních tak nezachoval, ten aby v pokutu papeži upadl a mše aby dotuď neslaužil, až by byl o to papežem ohledán a rozvázán a papež až by jemu zase či- stotu navrátil. Kněží to slyšíce, svým starším a farářuom to oznámili, kteřížto tak se zbauřili, by se byl ten kardynál na ten čas v své hospodě neukryl, byli by jej jistě ukamenovali. Neb tomu dobře vyrozuměli, že on tu více hledá papežova užitku než jích spasení. Když se pak kněží a žáci (R. 1197).

Strana 327
VISITACE KARDINÁLA V CECHÁCH. 327 od kardynálovy hospody rozešli, on časem noč- ním vsed na svú mezkyni k Bavoruom pospíchal. (Vzpoura Přemyslova.) T. 1. Přemysl, maje zprávu, žeby biskup Jin- dřich těžce byl nemocen, maje nemalý počet lidu, jel k Praze nočně, chtě jí dobýti a zmocniti se. I přijel na Bojiště a tu se položil. Biskup, ač vel- mi nemocen byl, však proto svolav pány, rytíř- stvo a Pražany, opatrování toho města jím po- ručil. Oni pak připravivše se v městě, táhli v svém pořádku, jízdní i pěší proti Přemyslovi až na Bojiště. Kterýž o tom vytažení prvé, než sú Pražané vyjeli, dva dni skrze své špehéře na- před věděl, a tak hotov jsa, Přemysl svých ne- přátel čekal. Když jsau se pak vojska sešla a bitva se za- čala, jednak, Pražané, jednak, Přemyslovi zpát- kem postaupili. Ale že z Prahy běžal lid oděný i neoděný, Němci to vidúce, oddali se na utíkaní a Přemysl běžal s předními. Čechové je pilně ho- nili a provázeli do kraje Žateckého. Bitva na Bojišti. 2131 (Smrt knížete biskupa.) Biskup, leže na svém loži, opět k sobě panuov, vladyk i Pražanuov povolal a poručil jím zprávu 1 = brzy — brzy —

Strana 328
328 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1197. Biskup Jindřich umřel. a obhajování vší země, a sám chtě míti pokoj, do Egry, jinak do Chba, nésti se kázal. A tam jsa, 14. den měs. června, t. j. ten den před sv. Vítem, umřel. A odtuď vezeno tělo jeho do Dogsan a tu vedlé své mateře poctivě pochován. Ten 5 let Če- skau zemi na místě knížete zpravoval a v 15. letě svého biskupství život dokonal.1 Vladislav knížetem učiněn. (Volba Vladislava knížetem.) R. t. páni zemští sjevše se do Prahy, pilně se o to radili, koho by měli sobě za pána voliti. Zna- menitější z ních Přemysla míti nechtěli, obávajíce se od něho nějaké těžkosti, také i pomsty, proto, že jsau s ním bojovali a že jsú jemu učinili ten posměch, jej z země vyhnavše, také i proto, že císař měl k němu velikú nechut. Byl t. č. Vladislav kníže pro Přemysla bratra svého v vězení, kterého páni propustiti rozkázali a v ochtáb sv. Víta, volili jej sobě za pána, zprávu vší země jemu poručivše. Některým pak, a zvlá- ště chudším z rytířstva, bylo to velmi proti my- sli; na den sv. Petra sjevše se do Prahy, Pra- žany na to namlúvali, aby tomu volení byli na odpor. Pražané, nevědúce, k Přemyslově-li stra- ně čili k Vladislavově měli by přistúpiti, dlúho se o to radili. Někteří pravili: »Bude-li Přemysl 1 V tisku týž obrázek, jako na l. 201v. — 2 = 23. června.

Strana 329
VOLBA NOVÉHO KNÍŽETE. 329 knížetem, ten nad námi (protože sme jeho Něm- ce pobili a jej z země vyhnali) jistě pomstu učiní.« A jiní: »Když skrze nás na knížetství volen bu- de, rád nám tu vinnu odpustí.« Někteří pak pra- vili: »Ponechme toho tak; ač jest na tento čas Vladislav volen, snad se to některak změní« — a tak jsú toho při tom panském volení zanechali./ 213 (Volba nového biskupa.) Po nedlúhém pak času Vladislav kníže po- volav některých panův a starších, radil se s ními o biskupa. Někteří toho, jiní jiného hodného býti pravili. Vladislav pak z ponuknutí některých pochlebníkuov dal jím za biskupa kaplana svého, jenž slúl Milík; tomu dáno jméno Danyel, biskup toho jmena druhý. Stav duchovní spolu sšedše se, na to se ura- dili a předstúpivše před kníže, před ním svau po- třebu poručili pověděti Bohušovi, děkanovi ko- stela Vyšehradského, kterýž řekl: »Slavný kníže Český! Otcové tito duchovní mně jako kaplanu tvému poručili sú potřebu svú před tebú ozná- miti. Jakož jsi jím vystavil za biskupa Milíka, jinak Danyele, i vidí se jim tu býti nepořád, nébrž aniž se kdy taková věc v této zemi při- hodila, aby kníže sám svévolně biskupa volil. Neb Preláti, biskupa voleného knížetem nechtěli poslauchati. 1 Tisk má týž obrázek, jako v díle I: na l. 36v.

Strana 330
330 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1197. Biskupem učiněn Danyel. by to bylo i proti právuom všem, aby osoba svět- ská lidem duchovním měla pána a zprávci usazo- vati.« Odpověděl Vladislav: »Poněvadž jsem skrze pány a vladyky zmocněn tohoto knížetství, mně se vidí, že já v něm to i jiné učiniti mohu. Však jest vyžší kníže přirozený (a nad to pánem sa v této zemi) než biskup, a tak muož vyžší vo- liti nižšího.« Odpověděl děkan: »Ctný kníže, zle mluvíš; jestli že jest většího duostojenství kníže než biskup, tehdy jest větší věc tělo než duše.« I řekl Vladislav: »Jeho jsem zvolil a jeho míti chci.« Odpověděl děkan: »Poněvadž jsi jeho sobě zvolil, ty jeho poslauchaj a my sobě jiného volíme a toho budeme rádi jako otce a pána na- šeho řádně voleného poslauchati, neb ten, kterýž včíra byl pod mocí naší, dnes aby bez vědomí našeho pánem naším byti měl, to by se netre- filo.« A s tím hned odešli. Kníže znamenav, že jest učinil věc nepořádnú a skrze to mohla by býti nějaká nevole, obávaje se také, aby i o kní- žetství nepřišel, povolav některých panuov, po- slal je k stavu duchovnímu, aby oznámili, že kní- že pauští od svého volení, a kohožkoli oni budú voliti, že on chce činiti jemu náležitau poddanost. Preláti to k sobě přijavše, dne jednoho sešli se do kostela sv. dědicuov a tu pomodlivše se P. Bohu, společně se o to uradili tak, aby knížetského volení nezlehčili, téhož Danyele za biskupa vo-

Strana 331
VOLBA NOVÉHO BISKUPA. 331 lili a pořádně vyhlásili. A ten byl biskup Pražský v pořádku sedmnáctý. 2141 (Smrt císaře Jindřicha.) Při tom času císař Jindřich veliká a mnohá vojska vypravil po moři do sv. země na retuňk křesťanům, ale sám se tam jeti obleňoval a v Ně- meckých zemích jezdě sem i tam, nechvalitebný vedl život. I přihodilo se dne jednoho, že jest vyjel na lov. A toho dne bylo veliké horko, a on žízní utrápen sa, pil bez míry a tím nápojem ochvátiv se, upadl v těžkú nemoc, kteráž slove vodnotelnost. Ač měl mnoho rozumných léka- řuov, však sú všickni málo jemu prospěli; málo něco jejich uměním podržán byl na světě. Když pak umřel, do Špajru vezen a tu pohřben. (Vladislav postoupil trůn Přemyslovi.) Uslyšav Přemysl, že císař, nepřítel jeho, umřel a Vladislav na knížetství České vyzdvi- žen, sebrav nětco lidu rozličného, upřímo k Pra- ze táhl, přísahu učiniv, neb že Prahy dobude neb že tu života konec vezme. Vladislav o tom usly- šav, nemálo se ulekl a svolav starší, s nimi se radil, co má učiniti. V tom Přemysl poslal k Vla- dislavovi, aby mu pověděl, chce-li mu dobrovolně knížetství postúpiti, čili se chce brániti. Páni na otázku Vladislavovu odpověděli: »Nám není slušné, mezi bratry se vkládati, ty učiň, jakž se Císař Jindřich umřel.

Strana 332
332 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1197—1198. Knížata Česká se smluvila. Kníže Přemysl v knížetství České se uvázal. (R. 1198). tobě líbí.« Povolav Vladislav posluov, dal jim tuto odpověd: »Povězte Přemyslovi, chce-li ke mně přijeti pod glejtem bezpečným, aneb já k ně- mu abych vyjel, chci s ním o to o všecko osobně a přátelsky rozmluviti.« A tak skrze posly polo- žen rok na den sv. panny Barbory v Hostivici. Tu přijel k Přemyslovi Vladislav a Danyel bi- skup a jiných mnoho. Po dlúhém rokování na tom zůstáno pro obecné dobré a pro pokoj, aby Vladislav Přemyslovi Českého knížetství postú- pil a v Moravu všecku aby se uvázal a ji pokojně držal, a on Přemysl jako bratr aby nic v knížet- ství Českém bez vědomí a vuole Vladislavovy nečinil, a tak jich obau aby jedno bylo zpravo- vání. Tu on Vladislav uvedl poctivě a slavně Pře- mysla, bratra svého, i s jeho lidem do Prahy a knížetství Českého, kteréž držal od ochtábu sv. Víta až do slavnosti sv. Mikuláše, Přemyslovi pokojně postaupil a do Moravy se obrátiv, v ní se pokojně uvázal a ji dobře zpravoval. L. 1198. byl pokoj v Čechách a v Moravě a všickni lidé obrátili se k práci; někteří lesy pla- nili, jiní dědiny vorali, někteří pak kovův pod- zemních, t. j. zlatta a stříbra, mědí a j. hledali. (Volba císaře. Výprava dětí.) L. t. sjeli sú se spolu korferštové, aby krále Rímského volili, i byla mezi nimi veliká roz-

Strana 333
SMÍR KNÍŽAT ČESKÝCH. 333 tržka, neb někteří volili Filipa, kníže z Šváb, Roztržka mezi vo- bratra Jindřicha císaře předešlého, a jiní volili lenci císaře. Ottu, kníže Saského. I když sú k tomu oba po- spíchali, aby každý z nich byl na Rímské králov- ství korunován, Filip pomocí krále Franského na rychlost sebrav 3000 koní, poslal je k Cáchům, aby se tu Ottovi nedali korunovati. I přijel v tom Otta s velikú mocí, kterúž měl od krále Englického, a odehnal těch 3000 lidu jízdného a dobyl města Cách a tu jest od arcibiskupa Kolín- ského korunován. Téhož také dne korunován jest Filip v Mohuci od arcibiskupa Mohutského. On pak Filip, vyptav se na ty dostatečně, kteří sú k Ottovi svolovali, shromáždiv mnoho lidu, do- byl mnoho měst i panuov znamenitých v Němec- kých zemích, tak že se musili jemu holdovati jako králi Římskému; přitáhl také k Štrospurgku a oblehl to město silně. Ale však nemoha jeho do- býti, pohubil tu všecku krajinu okolo něho, pro- tože oni měštané Štrospurgští také vedlé jiných jeho za krále Rímského míti nechtěli. R. t. také ďábelským ponuknutím sebralo se mnoho pacholat v Nějmeckých zeměch a brali na se kříže, pravíce, že jim P. Buoh rozkázal, aby sv. země bránili, a že skrze ně má býti vysvobo- zena. Když jich bylo shromážděno okolo 20.000, táhli sú až k moři. To uslyšavše pirátové, jenž sú zloději mořští, přijeli s lodími, jako by je 214V Pacholata chtěli sva- té země dobýti.

Strana 334
334. V. HAJEK, KRONIKA, R. 1198—1199. chtěli do sv. země plaviti, pobrali je na lodí u mě- sta, kteréž slove Genua, a oddali se s nimi na moře. Potom některé ztopili a jiné do Turek v věčnú službu prodali. Sasové vtrhli do Čech. (Vpád Sasů do Čech.) L. 1199. Filip položil sněm v Mohuci a obe- slal všecka knížata, hrabata, pány i města, ale sje- lo se jích na jeho rozkaz velmi málo. I rozeslal listy hněvu svého a tak byla veliká roztržka v Německých zemích, ale v Čechách pokoj, a Če- chové mnozí na ten čas byli sú žádostivější války než pokoje. A v tom stalo se, že někteří Němci pomezní vtrhli do Čech a mnoho vsí vybravše, ujeli. Přemysl kníže maje o tom zprávu, poslal k Ottovi, Saskému knížeti, kterýž se také králem Římským jmenoval, jemu oznamuje, při tom i ža- luje, že jeho Sasicové škodu jemu v zemi České učinili bez opovědi. Otta vyslyšav žalobu, odpově- děl a řka: »Jest mi to s nemalým podivením, že kníže Český žaluje na Sasice a věda, že země Sas- ká na tento čas jest velmi zahubena a lid slu- žebný nemá kde bráti, i musí tu bráti, kde jest.« Přemysl pro takovú svévolnú a posměšnú odpo- věd velmi se rozhněval a myslil i o to se radil, co by měl vzíti za příčinu, aby se nad Sasici po- mstil a Ottovi aby protimyslnost také učinil. V tom přijeli sú poctiví poslové od Filipa k Pře- (R. 1199).

Strana 335
VPÁD SASŮ DO ČECH. 335 myslovi, oznamujíce, že Filip, král Rímský, žádá i prosí jeho, jako svého milého přítele, aby jemu byl proti Ottovi, knížeti Saskému, pomocníkem, a jestliže jemu P. Buoh pomoci ráčí k tomu duo- stojenství císařskému, že mu to chce vším dob- rým odplacovati a na budúcí věčné časy svú mi- lostí nahrazovati. Přemysl vyslyšav takové přá- telské a laskavé poselství, jsa toho vděčen, slíbil to učiniti a jakž ti poslové odjeli, hned na zajtří vypravil posla svého k Ottovi, jemu se za nepří- tele postavuje, a při tom rozkázal pověděti, že také chce bráti tu, kde jest. A hned bez meškání povolav k sobě Protivína z Škály, syna někdy Teobaldova, a Vácslava Berkovce, dal jim 3000 výborných Čechův, všecko jízdných, a rozkázal jim do Saské země jeti a ji hubiti. Vácslav a Pro- tivín, aby vděčnú službu pánu svému knížeti uči- nili, jevše do Sas, všecko napořád kazili a hubili, ješto by co bylo mnoho o tom psáti, tak až kníže Otta musil před nimi z své vlastní a dědičné země ujeti. A tak Čechové, potrestavše knížete Saského a Sasice zlaupivše, s velikým laupežem a radostně se do Čech navrátili. Taková novina když přišla k Filipovi, byl toho velmi vděčen a vždycky o to smajšlel, kudy by takovú vděčnú službu Přemy- slovi i všem Čechům napravil.1 Čechové zlaupili Saskú zemi. 1 = odměnil.

Strana 336
336 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1200. (Přemysl králem.) L. 1200 opět Filip rozeslal listy své k mno- hým knížatům okolním, jich žádaje, aby k němu do Mohuce přijeli; a v tom psaní mnoho se jim zakazoval. Přemysl pojav 200 rytířův výborných a krásnú oděných zbrojí, táhl s nimi až do Mo- huce. Filip příjezdu jeho velmi byl vděčen a jej vítaje za takové poslušenství a tu vděčnú hoto- vost mnohé jemu připovídal milosti i dary zasli- boval. Při tom sjezdu Filip všem knížatům, kteříž se před ním postavili, jích spravedlivostí potvrzo- val a listy (a v nich mnoho milostí) dával. A Pře- myslovi, knížeti Českému, dal/ korunu zlattú a přede všemi knížaty říšskými tu přísedícími svý- Knížeti mi usty vlastními jej králem vyhlásil a to svými Přemyslovi listý dostatečně upevnil a utvrdil, aby to kni- dána žetství pro mužnost Přemyslovu a lidu Českého koruna. na budúcí věčné časy království bylo neporuši- tedlně, tak aby oni Čechové po smrti Přemyslově mohli sobě sami krále voliti. Kdyžto pak mluve- no bylo od Filipa německau řečí, že to činí proto, že jest on svú statečnost ukázal nad Ottú Sa- ským a by, byl dále do jeho země jel, byl by Ottu se všemi Sasici z té země vypudil. A když tak často Filip jmenoval Ottu a všecky ty Sa- sice, pravě Otto gar, Čechové to slyšíce a řeči / 2151 (R. 1200). 1 = sliboval vděčnost. — 2 = kdyby.

Strana 337
PREMYSL KRALEM. 33I 1 41 německé nerozumějíce pravili, že Filip Přemy- slovi dal jméno Ottagar, a tak říkali jemu až do smrti. Přemysl Ottagar, ten král nový, do Čech se navraceje, když se k Praze s svým lidem při- bližoval, jel napřed v krásné zbroji, maje zlattú korunu na své hlavě, proti němu biskup se všemi pány vyjel, poctivě jej vítaje, kterýž učinil jim milostivé poděkování a naposledy řekl: »Kterakť se to líbí, Danyeli?« Odpověděl biskup: »Koruna království Českého budiž požehnána až na věky.« A odtuď hned pojali sú jej a vedli do kostela sv. dědicův, zpívajíce kněží a žáci »Te Deum laudamus« a lid obecný »Hospodine, pomiluj ny«. R. t. také v Polské zemi bylo veliké země tře- sení, 5. den měs. máje, tak že sú se mnohá bořila Kronika III. Kníže Přemysl králem učiněn. Země třesení v Polště. 22

Strana 338
338 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1201. stavení a zvláště v Krakově; a to trvalo za ně- kolik dní. (Zázrak v Žatci.) (R. 1201). L. 1201. divní a neobyčejní v Čechách uka- Žateč mě- zovali se zázrakové a zvláště v kraji Žateckém sto oblehli časy nočními, o kterých bylo by co mnoho psáti. zlí duchové. Ale abych z pořádku kroniky nevyšel a v posměš- né se nedal rozprávky, maličko nětco oznámím, že dne jednoho před slavností velikonoční při zá- padu slunce přitáhlo k městu Žači mnoho jízd- ných i pěších a počali se klásti okolo města. Ža- tečtí to vidúce,/ rychle kázali brány i fortny za- vříti a pevně závorami i jiným dřívím zatara- sovati. Starší města sšedše se, vší obci kázali se na ryňku postaviti a všedše v radu, tajně poslali na věže a na zdi městské některé opatrnější, aby to shlédli a pilně spatřili, co se to děje. A oni na- vrátivše se pravili, že ač měsíc svítí, však pro tmu noční nic jiného nemohli znamenati, než že veliké vojsko lidu bojovného přitáhlo a tu se kla- dau. I hledali sú mezi sebú, koho by z sebe vy- slali, aby, co se děje před městem, zvěděl, a jací sú to nepřátelé, mohli by se, na někom tam vy- ptati. Žádný toho nechtěl učiniti, aby se vydal v takové nebezpečenství. I měli sú v svém vězení dva zločince, jenž měli býti na smrt 215v Žateč mě- sto oblehli zlí duchové. 1 = moh-li, mohl-li. — 2 Opakováno.

Strana 339
ZÁZRAK V ŽATCI. 339 odsauzeni, jichž jména byla Šíba a Hrobek. Ty z vězení vyvésti rozkázali, z nichž kaž- dému život slibujíce i dary, aby spolu šli a kto by ti nepřátelé byli, aby vyzvěďali a zpuosob jich aby pilně spatřili. Šíba a Hrobek slíbili sú tak učiniti a navrátiti se. Kte- říž když byli fortnou ven tajně vypuštění, uhlé- dali sú jízdné i pěší, vozy i stany. Tajně prošedše a obšedše vojsko, slyšali lidi česky i německy mlu- viti, ale optati se, kto by byli, nesměli. Navrátivše se zase do města, oznamovali, že mnoho tisícův nepřátel tu se položilo a že sú hotovi k dobývaní města. Žatečtí, ač byli strachem naplněni, však pro- to aby se jim bránili, přihotovili se na zdech měst- ských pilně lidem branným osadivše, upokojili se tak, jakoby žádného v městě nebylo. Stáli na ryňku a po ulicích, pohotově jeden každý s svú braní, čekajíce od nepřátel počátku. Ale když se nemohli dočekati, ráno když svítati počalo, pilně kázali s věží a se zdí městských shledovati, k če- mu se mají ti nepřátelé. Strážní a špehéři žádného sú neviděli. Když pak slunce vycházelo, jednak všecken lid z města vyšel a žádného sú nena- lezli, aniž se jaké znamení ukázalo, krom že tělo jednoho oběšeného člověka s šibenice sňato bylo a blízko od města u jedné vrby postaveno. Ší- bovi a Hrobkovi dary davše, tělo to vzíti a do

Strana 340
340 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1201—1202. šibenice vložiti rozkázali a zase aby se do města nenavracovali, jim přikázali. Karmeli- tové se začali. Země třesení. (Příhody v cizině.) T. 1. začal se řád mnichuov Karmelitských v Syrské zemi, nedaleko od hory, jenž slove Kar- melo, jichžto oděv byl bílý a šerý, divně faldo- vaný, a oni pravili, že by tak a v takové kukle chodil Eliáš i Elizeus prorokové. Tak se čte, že křesťané potom, kteří v tom oděvu v Syrské zemi okolo Jeruzalema chodili, od Soldana, krále Egyptského, u veliké poctivosti držáni byli a ve- liké jim almužny rozdávati kázal. Ale potom, když Honoryus papež, t. j. III., jim oděv změnil a místo kukel faldovaných k poctivosti P. Marie oděv bílý mnichovský nositi rozkázal, dav jim jméno služebníci P. Marie z hory Karmelo, ty potom Soldan vida, ani kukel nemají Eliášovým obyčejem, ven je z svých zemí vyhnati rozkázal. R. t. den sv. Gotharda, při poledni bylo v Če- chách na mnohých místech hrozné zemětřesení a k večeru spadl velmi veliký sníh. Při tom času Saracenové, Arapi a Turci v ze- mích Řeckých křesťanům činili veliké škody a jezdíce v velkých haufích mnohých měst dobý- vali, ješto i císař Konstantynopolitanský byl před 1 = 5. května.

Strana 341
ROZVOD PREMYSLA S ADLETOU. 341 nimi v nemalém strachu, a to proto, neb jich vždycky den ode dne přibývalo a Rekové těch časuov byli velikými a častými mory vyhynuli. Rozvod Přemysla s Adlétou.) L. 1202. Němci, sebravše se tajně, do České (R. 1202). země přes hory vskočili a okolo města /Chba f 2161 učinili velikú škodu. Přemysl, nemoha toho trpěti, poslal k markrabí Míšenskému, švagru svému, žádaje od něho pomoci, a pravil, že chce ty své nezbedné sausedy Sasice z té země vyhnati a svý- mi Čechy jí osaditi a jemu také k markrabství Míšenskému nětco jí uděliti. Markrabě jemu od- pověděl, že toho učiniti nechce, ale že by raději chtěl Sasicům, svým sausedům a přátelům, a těm, s kterýmiž se umí smluviti, pomoc proti Če- chům učiniti. Král Přemysl pro takovú odpověd byl velmi hněviv a vzav svú manželku, jmenem Abdu, jemu markrabí Míšenskému, bratru její- mu, ji zase poslal a navrátil a řka: »Poněvadž nemáme býti přátelé, nebuďme ani švagrové.« A hned poslal do Ríma, žádaje od P. Boha a od stolice Apošt. v tom povolení, pro takové příčiny, aby sobě mohl jinú manželku pojíti. Innocencius, příčiny rozváživ, dal k tomu své povolení. A Pře- Kníže Český man- želku svú zase vrátil a jinú pojal. = Adlétu; je to chybné čtení jednoho rukopisu Pulkavova.

Strana 342
342 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1202. mysl vzal sobě za manželku dceru Bély, krále Uherského, jíž bylo jméno Konstancia. 6—. . List císaře Řeckého, poslaný o retuňk. (Říše řecká v nebezpečenství.) T. 1. patryarcha, kterýž s jinými křesťany vy- tištěn byl z Jeruzalema, při tom mnozí biskupové tak řečští jako latinští, vedle nich také mnozí ry- tíři, psaní činili do zemí západních a půlnočních, žádajíce i prosíce křesťanův, aby jim retuňk a pomoc učinili, předkládajíce mnohé své těžkosti, kteréž trpěli od ukrutných pohanuov. Ale křesťa- né v zeměch půlnočních sami mezi sebú nemajíce pokoje, nemohli jim pro nesvornost žádné po- moci učiniti. Císař také Řecký Izák, obávaje se pohanuov, aby od nich zkažen nebyl, psaní činil do zemí západních, také pomoci žádaje, kteréžto psaní nalézá se takto slovo od slova: »Pánu a slavnému hraběti Flanderskému Ro- bertovi i všem téhož hrabství i jiných knížetství knížatům, tak duchovním jako světským, sv. víry křesťanské milovníkům, císař Konstantynopoli- tanský pozdravení a pokoj v témž P. Ježiši Kry- stu a Otci jeho i Duchu sv.! O najslavnější hrabě a najvětší víry křesťanské potěšiteli! Oznamuji důstojenství vašemu, kterak najsvětější císařství křesťanské Recké auzkost velikú od neřádných pohanuov a Turkuov na každý den trpí, neb roz- liční laupežové jako bez přestání i mordové a

Strana 343
ŘÍŠE ŘECKÁ V NEBEZPEČENSTVI. 543 posměchové nevýmluvní provozují se nad křesťa- ny. A jest toho, což se děje, velmi mnoho a jako bez počtu, ješto se jednak vymluviti, nemuož, ale však některé věci maličko oznámím, ač sú hrozné poslúchati, neb takové věci i to povětří porušují. Neb dítky křesťanské berauc a mládenečky jíma- jíce, je obřezují nad křtidlnicemi a tu krev do křtidlnic lejí k posměchu P. Krystu. Někteří pak musí do křtidlnic močit choditi a nadto pojmauce je, Turci vodí je okolo kosteluov, bezděčně je nu- tíce, aby se jménu Trojice sv. rauhali, a kteříž toho nechtí učiniti, rozličnými je trápí mukami a naposledy je zmordují. Znamenité pak paní a je- jich dcery, kteréž zjímají, jako hovada smilstvím porušují, někteří pak nešlechetníci nešlechetnost svú s pannami provozují při přítomnosti jejich mateří, a oni na to hleděti musejí, nadto velejí jim ohyzdné zpěvati písně. Tak se čte, že sú ně- kdy nemilostiví Babylonští činili lidu Božímu: po rozličném posmívaní pravili: »Zpívajte nám písničky Sionské«! — tak tito při takových ohyzdných mrzkostech velejí matkám jejich zpě- vati, kteréž více nebožátka plačí než zpívají. Tak bylo někdy při smrti mlaďátek: »Hlas na výso- sti slyšán jest, pláč a naříkaní mnohé. Rachel plačíci synuov svých, nechtěla se potěšiti, neb 1 = vysloviti.

Strana 344
544 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1202. 216v jich není.« Však ovšem matky mlaďátek, kteréž skrze Rachel sú vyznamenány, ač se nemohly od pláče a naříkaní zdržeti pro smrt svých synuov, ale mohly se potěšiti pro spasení duší jejich, ale tyto nebohé na tělech i na dušech hynú. Ještě horší věci všech věkuov a řáduov oznámiti chci: Muže, mládence i dítky, mladé i staré, povýšené i služebníky, hanebnými Sodomskými hříchy po- škvrňují, nadto i hanebněji kněží i mnichy zjí- majíce, mimo jich vuoli tak svú nešlechetnost provozují, též i biskupův tím nepomíjejí, jakož pak teď nedávno jednoho dobrého a ctného muže biskupa tau nešlechetností umrtvili. Místa pak svatá divnými a nevýmluvnými obyčeji potupují a kazí, a ještě nadto více a hůře že činiti chtí, hro- zí. Ale milí křesťané, kto by toho neželel, kto by nelitoval, kto by toho neplakal, kto by se takových věcí nestrachoval, ale kto by za to P. Boha, aby to v lepší proměniti ráčil, neprosil, neb jednak již všecky krajiny od Jeruzalema až do Řecké země i všecka země Řecká s svými krajinami ho- řejšími, jenž sú Kapadocia menší a druhá větší, Frygia a Pamfilia, Isauria, Licia a ostrovové znamenití Chyo a Mitylene a mnohé jiné krajiny a ostrovy, jichžto na tento čas neumíme vypra- viti, až do Trací oni všecko zplundrovali a již jednak nic neostalo, než toliko samo město Kon- stantynopolis, kteréž oni hrozí že nám chtí brzo

Strana 345
LIST CISARE RECKÉHO. 345 odjíti, nebude-li Boží a věrných latinských kře- sťanův rychlé pomoci. Neb nedávno po zátoce mořské, kteráž nedaleko od Konstantynopole vchází do velikého moře, připlavili se, majíce 200 lodí, chtíce nám škodu učiniti. Ale Boží pomocí Rekové je přemohli, ale však oni nepřestávajíce, chtí nás přemoci tak po moři jako po zemi a chtí nám Konstantynopol vzíti. Nyní maličko sme toho zlého, co ten nešlechetný lid činí, tobě, milý hrabě Flanderský, oznámili, jiných pak věcí pro tesknost čtúcích zanecháváme. Protož pro mi- lost Boží a pro lítost všech Řekův křesťanův pro- síme, kteréžkoli budeš moci Krystu věrné bojov- níky hledati, mně k pomoci a Řeckým křesťanům, přiveď je sem. A jakož si některé západní krajiny a království roku předešlého obránil a vysvobo- dil z rukú nešlechetných pohanuov, tak i nyní pro spasení vašich duši království Řecké abyšte vysvobodili. Neb já, ač sem císař, však v tom žádné sobě raddy dáti nemohu, ale vždycky před pohany a Turky utíkám a do kteréhožkoli města přijedu, dotuď sem v něm, dokudž Turci nepři- táhnau. Protož raději chci vašim latinským řá- dům poddán býti, nežli ty hanebnosti od nich trpě- ti; z té příčiny dřív než by od nich vzata byla Kon- stantynopolis, bojujte všemi silami vašimi, abyšte za to nevýmluvnú odplatu v nebesích radujíce se vzíti mohli. Neb jistě lépe a náležitěji jest, abyšte Svátosti v Konstan- tynopoli.

Strana 346
340 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1202. Pokladové v Konstan- tynopoli. vy držali Konstantynopol než pohané; neb tu sau v tom městě překrásné svátosti pozuostalé Pána našeho, totiž: Slaup, k kterémuž byl přivá- zán, bič, kterým byl J. S. Milost mrskán, plášť zlatohlavový, v kterýž byl oblečen k posmívaní, koruna hlohová, kterúž byl korunován, trest, kterúž jemu místo berly do ruky dali, všecken oděv jeho, z kteréhož, když měl býti na kříž při- bit, svlečen, kus veliký kříže, na kterém byl ukři- žován, hřebové, kterýmiž byl přibit, prostěradla, kterýmiž byl obvinut, kteráž sú po jeho z mrtvých vstání v hrobě nalezena, 12 košův drobtuov, hla- va celá s vlasy a s bradau sv. Jana Křt., těla mno- hých mlaďátek a některých prorokuov, apošto- luov, mučedlníkuov a zvláště sv. Štěpána, prvního mučedlníka, a vyznavačuov, také i panen, kte- rýchž pro zaneprázdnění nezdálo mi se jednoho každého obvláštně jmenovati. Kteréžto věci před- pověděné náležité sú míti křesťanům více než pohanům. A odplata veliká za to bude křesťa- nům, jestliže to míti budau, škoda nenabytá i po- kuta od P. Boha, to jestliže ztratí a zmrhají. Jestliže by pak i proto bojovati nechtěli a nad to že by zlatto více milovali, tu ho najdau více než ve všem světě. Neb pokladové toliko kosteluov Konstantynopolských na zlattě a stříbře, na per- lách a drahém kamení a oděvech hedvábných, jenž sú ornátové, kápě kůrní a pally, mohly by

Strana 347
LIST CÍSARE ŘECKÉHO. 347 stačiti všeho světa kostelům. Ještě ty všecky po- klady převyšuje nestihlý poklad našeho kostela sv. Sofie, totiž Božské maudrosti, kterýžto jistě a bez pochyby muož se pokladuom chrámu Šalo- múnova přirovnati. Co pak dím o nevýmluvném lidí znamenitých a urozených pokladu, s pokla- dy kupeckými a li/du obecného, kto by to mohl vypraviti? Nade všecky pak takové věci najdau se pokladové předešlých císařuov; jistě vám pra- vím, že není jazyk na světě, co tu jest, aby to mohl vypraviti. Nebo netoliko Konstantynopoli- tanských císařuov tu jsú pokladové, ale všech starých Římských císařuov tam jsau pokladové přeneseni a na paláci schováni. Kdybyšte pak viděli, co před lidskýma jest očima, mnohem více, než co skrytého jest. Protož pospěšte se vším lidem vaším a všemi silami vašimi bojujte, aťby takoví pokladové v ruce Turkuov a nešlechetných pohanuov nepřišli, neb ač jest těch nešlechetní- kuov velmi mnoho a jako bez počtu, však toliko 40.000, jako, na každý den objíždějí a očekávají pádu našeho. Bojím se zajisté, aby skrze takové poklady pomalu našich lakomých a zlatta žádo- stivých nesvedli rytířuov, jakož tak někdy uči- nil Julius Císař, kterýž království Franské dary obdržal, a jakož i Antykrystus má obdržeti vše- / 2171 1 = co, kteří.

Strana 348
348 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1202—1203. cken svět penězi a dary při skonání světa. Po- spěšte, prosím, dokudž čas máte, abyšte takového a tak znamenitého království křesťanského, jako hrobu P. neztratili, skrze to abyšte od P. Boha přímluvy neměli, ale odplatu u věčném životě až na věky. Dán v Konstantynopoli, léta od na- rození Syna B. 1202, den 21. měs. ledna, císařstvi našeho léta druhého.« Dobytí Cařihradu Latiny.) L. t. vzešla veliká nevole mezi týmž Izákem a Alexím, bratrem jeho, o císařství Konstantyno- politanské. Listové a psaní předpověděná když jsú přišla až k Filipovi, králi Franskému, sebrav mnoho lidu z rozličných zemí a poručiv jej k zpravování Baldyvínovi, hraběti Flanderskému, bratru Robertovu, a Jindřichovi, hraběti od sv. Pavla, a Ludvíkovi, knížeti Sabaudskému, kte- říž pojavše lid ten táhli až k Benátkuom a tu spolu s ními Benátčané mnoho lidu na lodech po moři vypravili až k Moreí a odtud mimo Nygro- pont až do Trací k Konstantynopoli. Alexius, již sa jiné mysli, zavřel se před ními, kteréhož v šedesáti a v osmi dnech dobyli. A tu jest Ale- xius pro svú neupřímnost a ukrutnost, kterúž nad bratrem svým Izákem provozoval, zamordo- 1 = Savojskému.

Strana 349
DOBYTI CARIHRADU LATINY. 349 ván a Baldyvinus z vuole všech tu přítomných Balduinus císařem křesťanuov císařem učiněn. A Tomáš Maurocen- Konstanty- nopòlitan- ský, jenž byl rodič Benátský, za patryarchu po- ským učiněn. řádně vyvolen, a ten hned bez meškání nového císaře korunoval. Rekové, a zvláště znamenitější, vidúce to, co se děje, také k novému císaři při- staupivše, jej za pána přijali. Benátčané pak za takovú pomoc, kterúž jsú učinili, všeho, což jsú na ten čas dobyli, vzali čtvrtý díl k svému vděč- nému držení, mnohé krajiny a znamenité ostro- vy. A od toho času Benátčané síliti se počali, neb některé ty krajiny drží až do dnešního dne. (Příhody domácí.) T. r. Egilbertus, muž dobrý a spravedlivý, do- mněním i svatý, biskup Moravský, umřel. Na je- hožto místo volen byl nějaký Jan, jiným jménem Bavor. A ten byl také muž toho auřadu hodný, ale velmi věkem sešlý. L. 1203 v České zemi jednak ustavičně dešt (R. 1203). pršal a z toho přišlo veliké řek a potokuov roz- hojnění, kteřížto povodňové velmi mnoho vsí zka- zili a zvláště okolo Austí a Litoměřic i jinde. Po upokojení pak těch vod mnohé vsi, kteréž byly blízko řekám, a zvláště Labi přísedící, odtuď na jiná místa se přesadily, jako Štěty a Rozhovice. Mokro v Čechách. Biskup Moravský umřel.

Strana 350
350 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1203—1204. (Původ říše tatarské.) Král Tatar- ský první. / T. 1. člověk jeden v Perské zemi narozený a ne z znamenitých rodičuov pošlý, jménem David, ten jako člověk obecný prošed a zvandrovav mnohé země křesťanské a spatřiv způsob jích i obyčeje lidí, navrátiv se do Persidý a pobyv tu málo, šel mezi Tatary a seznámiv se s ními, ne- malý počet jích nahromáždil, pustil se s ními do křesťanských zemí, v kterýchž znám byl a tu činil znamenité škody. Z toho Tataři jej velmi milo- vali a přejevše přes hory Indské, učinili jej nad sebú králem. A on pak jsa povýšen a své králov- ství chtě rozšířiti, pojav veliký počet svých pod- daných, Medskú zemi a Syrskú hořejší kazil. Po některých pak časích obrátil se do Sar- mací a do Rusí a tu mnoho lidu zajal a hnal do svých zemí. A skrze něho začalo se kralování Ta- tarské, neb o Tatařích prvé nebylo v zeměch kře- sťanských žádné vědomosti. Až potom po mno- hých letech náměstek, jeho, veliký Tamberlanus, velmi Tatary rozmnožil. Jakož pak od té chvíle žádných měst nestavějí, ale jako bojovníci obý- vají v staních a odtuď sjezdy činí do jiných ze- mí, někdy i ženy okročně na koních spolu s mu- ži na laupeže a mordy křesťanské se jeti nestydí. Již pak na tento čas to království Tatarské tak se / 2177 1 = nástupce.

Strana 351
VZNIK ŘIŠE TATARSKÉ. 351 rozšířilo, že ve všem světě většího není, ale lidu málo, než veliké puštiny a nauze od chlebuov i od jiných věcí příliš veliká. (Příhody domácí.) Biskup Moravský Ruprecht. R. t. Jan Bavor, biskup Moravský, umřel a to důstojenství biskupské ujal nějaký Ruprecht, muž velmi nábožný, jenž byl rodem z Englické země, a někteří říkali jemu Ruprecht Engliš. Ten málo před tím byl v Nepomuckém klášteře pod Zelenau Horau převorem. L. 1204. Otta, kníže Saský, císař od někte- (R. 1204). rých volený, ale nestvrzený, protivil se Filipovi, císaři řádně volenému, a arcibiskup Kolínský vedlé něho. Císař, chtě takovú jích nezbednost skrotiti, požádal Přemysla, krále Českého, aby přijel jemu k pomoci. Král sebrav 2000 výbor- ného lidu, přijel k císaři. A odtuď jeli spolu na Ottu Saského a na arcibiskupa Kolínského, je- muž bylo jméno Bruno. Kterýži že táhne císař Filip i král Český, usly- šavše, do Vlach před ními ustaupili, domnívajíce se, že by tam za ními Filip ani Přemysl nesměli táhnauti. Ale oni vždycky táhli za ními až do Fryvolí. A u jednoho města pod horami, jenž Akvilea slove, Otta a arcibiskup se zastavili, snad Čechové ve Vlaších bi- tvu obdržali. 1 Tisk místo kteříž omylem.

Strana 352
352 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1205. nemohúce dále pro hory a pro moře. Tu Bavoří a Čechové statečně se s nimi potkali a je pře- mohli, takže utíkali. Odtuď císař obrátil se do Bavor a Přemysl do Čech, a Čechové zlaupivše vozy Ottovy a arcibiskupovy, s velikými a roz- ličnými kořistmi se do Čech navrátili. T. 1. kostel biskupský v Olomúci nějakú ne- opatrností shořal, ale však přílišnú pilností a ná- kladem biskupa Ruprechta druhého roku mnohem ozdobnějí než prve byl zase postaven. (Roztržka Přemysla s Filipem.) (R. 1205). 2181 L. 1205. jeden lstivý biskup, jménem Arnolf z Tarfonu, obžaloval Přemysla před císařem Fili- pem těžkými slovy, pravě, že Přemysl, navracuje se s svými Čechy od té porážky, která se stala ve Vlaších, v těch krajinách Vlaských j v Bavořích činil tak velikú škodu,... do- sti by toho bylo, aby zjevní nepřátelé ta- kové měli činiti plundrování, a že on pro nižád- nú příčinu nejezdí císaři na pomoc, než aby jeho země lúpil. A z toho že má na se on Přemysl i císař veliký pokřik, a jestliže by jeho ještě jedi- nau, císař žádal sobě na pomoc, že by se chtěla Říše pohnauti a císaři zprotiviti. To císař slyše, 1 = jedinkrát.

Strana 353
PREMYSLUV ROZCHOD S FILIPEM. DDB dal tomu u sebe místo a hned Přemyslovi důtkli- Císař králi Ceskému vé psaní učinil, zapovídaje, aby více jemu ne- službu jezdil na pomoc. Taková ošklivost, kteráž vešla vypověděl. mezi Filipa a Přemysla, nebyla tajná Otty, kní- žete Saského, snad skrze téhož biskupa, kterýž více přál Ottovi než Filipovi. Otta jako muž mú- drý bez meškání poslal své posly věrné k Přemy- slovi králi, jeho žádaje i prose, aby s ním všel zase v přátelství a aby jemu na pomoc přijel proti Filipovi, jeho nepříteli. Král Český, vyslyšav poselství, svých věrných Čechuov do raddy povolav, psaní od Filipa císaře jim ukázal, také i poselství od Otty Saského ozná- mil, při tom nemálo sobě takové psaní bez pří- činy učiněné ztěžuje. A oni to obé rozváživše, věrně radili pánu svému, kterýž vedle jích raddy po týc z poslech vzkázal Ottovi, že to chce na žáď st jeho rád učiniti. A jakž poslové odjeli, uči- Al psaní císaři, před ním i před každým ohrazuje svú u svých poddaných poctivost, a při tom v svém psaní dokládaje: »Poněvadž jsi mi takové psaní zúmyslně a bez mého všeho provinění uči- nil a nechtěl jsi mne míti za přítele a pomocníka, již mne budeš míti nepřítele a protivníka.« V tom rychle sebrav vojsko, táhl Ottovi na pomoc i s Svatoplukem, bratrem svým, markrabí Morav- ským, proti Filipovi císaři. A toho času ač žádná valní bitva nebyla, však proto Přemysl Filipovi Kronika III. 23

Strana 354
354 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1205. Čechové Ně- mecké země zlaupili. v jeho zeměch velikú činil škodu a okolní země velmi zhubil a tam své Čechy zbohativ, s velikými a drahými kořistmi se do Čech navrátil. Z toho Bavoři, Švábi i jiní Němcí častá poselství činili k Filipovi, žalujíce na Čechy, že jím činí zname- nité škody, a nebude-li to v brzkém času přetrže- no, že Bavorská země bude netoliko zahubena, ale i pusta učiněna. Císař Filip, jiné raddy ne- věda, učinil psaní Přemyslovi, připomínaje jemu, že jest králem Českým učiněn skrze něho, protož aby na to dobrodíní nezapomínal a jemu i jeho poddaným aby té a takové škody nečinil. Přemysl hned zase odepsal těmito slovy: »Filipe, císaři volený, znám to, že jsi ty mne králem Českým učinil, a ty také znáš, že jsem toho tobě dobře a věrně zaslaužil, neb kdyby mne nebylo, co si ty? Byl by Otta, kníže Saský, a ty by nikdá císa- řem nebyl; nevážil jsem sebe i svého lidu, pustil jsem se dosti nebezpečně i do Vlaských zemí, tobě jsem vítězství zpuosobil a ty jako nevděčný psaní jsi mi učinil, abych tobě více na pomoc ne- jezdil. Více jsi sobě vážil lživá slova biskupa Tarfonského než mau vždycky věrnau službu; kterýž tak jednal, aby mne s tebau svadil a mne pomocníkem Ottovi učinil — a tak se jest stalo.« Císař, rozváživ příčiny, poslal bez meškání pro Arnolfa biskupa, chtě jemu za tu radu zaplatiti. A on nic o tom, co se děje, nevěda, hned jel bez

Strana 355
VÝPRAVA PROTI FILIPOVI. DD meškání a na té cestě upadl v těžkú nemoc, a přijev do města Švoce umřel a tu pochován. (Svatořečení sv. Prokopa.) T. 1. znamenav Přemysl, kterak mnozí a ve- licí divové se dějí při těle milého sv. Prokopa a kterak mnoho nemocných od rozličných nemocí skrze jeho před P. Bohem zaslauženi jest uzdra- veno, poslal listy své a posly poctivé do Ríma k papeži Innocencovi, t. j. III., jeho žádaje, aby opat někdy kláštera Sazavského, jménem Prokop, v počet sv. vyznavačuov zapsán byl. Papež ne- chtěje jeho snážné žadosti oslyšeti, poslal jed- noho z svých kardynálů, aby přijma svědectví od lidí víry hodných o skutcích a svátosti téhož opata, jej za svatého vedle obyčeje vyzdvihl. Kar- dynál, když přijel do Čech, pilně se vyptával na všecken pořádek obcování téhož Prokopa a vzav toho dostatečnou zprávu, které a jaké jest divy činil živ jsa a kterak jest moc Božskú ukazoval nad lidmi i nad ďábly, též i po vykonání tohoto života při uzdravování lidí nemocných až do toho dne činil a činí, téhož opata vedle řádu křesťan- ského vykopal a tělo jeho vyzdvihl a duši před P. Bohem býti v nebesích vysvědčil. A tu jej ve- dlé auřadu svého všem Čechuom za dědice a spo- mocníka i přímluvci před P. Bohem vyhlásil. A to se dálo v 4. den měsíce července. Prokop, opat Sá- zavský, za svatého vyzdvižen. 218v

Strana 356
356 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1206—1207. (Rodina Přemyslova.) Klášter a špitál v Vra- tislavě. (R. 1206). L. 1206. Konstancia královna urodila Přemy- Dítě, syna slovi syna a dáno jemu jméno Vácslav. Toho svého, Pře- Přemysl velmi vděčen jsa, též i žádostiv jsa míti mysl dal korunovati. po sobě dědice, hned t. r. svolav pány a vladyky, rozkázal syna svého, to děťátko, na den slavnosti Ducha sv. královskau korunau korunovati. Táž královna Konstancia byla manželu před tím sy- nem vyvedla na svět tři dcery, totiž Božislavu, Annu a Anežku. Po některých pak letech knížeti Korytanskému Božislava dána za manželku, a knížeti Polskému Anna; Anežka pak v Čechách umřela. Anna, svrchu psaná dcera Přemyslova a Konstancí, manželka knížete Polského, žena byla velmi bohobojná a nábožná, kteráž milosrdné mnohé skutky činila: klášter řádu sv. Kláry pan- nám a špitál sv. Matěje křižovníkuom s hvěz- dau postavila v Vratislavi, a tu jest pohřbena. . . . .. L. 1207. Přemysl, král Český, chtě se upoko- jiti, povolal Čechuov znamenitějších na Vyšehrad a tu s nimi všel v raddu, kterak by mohl králov- ství Český rozšířiti; někteří tak a jiní jinak ra- dili. Ale jeden mezi nimi jako múdřejší, jemuž bylo jméno Bohauš z Chvojna, řekl: »Milý králi Český, dostiť jest království České rozšířené me- zemi, bylo by toho mnohem potřebněji, aby se rozšířilo dobrým přátelstvím.« Král odpověděl: (R. 1207).

Strana 357
RODINA PREMYSLOVA. 357 »Však na tento čas žádných v okolních zeměch nemáme, našich býti nepřátel.« Páni a vladyky poodstúpivše na stranu, poradili se a předstúpivše před stolici královú, řekli: »Slavný králi Český, ač jsi nám oznámil, že žádných svých i našich býti neznáš nepřátel v zeměch okolních, prosíme tebe všickni spolu, vejdi také v mír a v přátelství s svými domácími nepřátely, ale přirozenými přátely.« Král na jích žádost rozkázal povolati Teobalda, syna Teobaldova, a Kunrada, syna So- běslavova. Oni, když jsú do Čech přijeli, skrze pány některé vešli jsau s Přemyslem, strajcem svým, v smlauvu a přátelství dokonalé. Smlúva Pře- mysla krále s strajci. (Loupežní křižáci.) T. 1. bylo se sešlo spolu v krajinách Hyspan- ských velmi mnoho pastýřuov, a ti brali na se kříže, jakoby proti pohanuom bojovati chtěli. Po nedlúhém času přimísili se k ním i jiní, tak že jích bylo okolo 20.000. Počali najprvé tu v Hy- spaný škod velikých činiti a zvláště na zboží lidí duchovních, tak že mnohá biskupství i jiná du- chovenství zlaupivše a vyplundrovavše zahubili. Pastýřové hubili kněž- ská zboží. / 2191 Odtuď majíce se dáti na moře i obrátili se 1 Tisk misto neznáme omylem.

Strana 358
358 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1207—1208. do Aragoný a tu tolikéž činili. A tu pohubivše a vypálivše některé kláštery, k horám pomezním se obrátili a přitáhli do Franské země a položili se nedaleko města, jenž slove Tolosa, a odtuď žád- nému světskému člověku na jeho panství nečinili žádné škody, než kláštery a jich lidi hubili, a již jích bylo okolo 60.000. Král Franský, maje o tom, co se děje, vědomost, i s některými pány tomu se posmíval. Pastuchové vidúce, že jím žádný ne- odporuje, hnuli se odtuď a táhli až do knížetství Barbonského a potom nedaleko se od Paříže po- ložili, majíce v svém haufě na 100.000, a tu hubili všecko na pořád, tak světské jako duchovní, až v malém času počali okolo znamenitých měst har covati. Páni a raddy královské, nemohúce toho vytrpěti, krále na to namluvili, aby proti ním vojsko sebral. To když se stalo, potkalo se voj- sko královské s pastuchami u města Turonu a tu jsau královští od pastuchuov na hlavu poraženi. Král, uslyšav o tom, nemálo byl strašliv a sebrav jiné vojsko na rychlost, ač dvakrát větší než prvé, však se s těmi zhaubcemi potkati strachoval. Ale pastuchové v svú mužnost a v předešlé vítězství úfajíce, táhli pospíchajíce proti vojsku králov- skému. A když se spolu potkali a bitva se začala, jednak královští, jednak pastuchové utíkali. Ta bitva celý den trvala; královští Francúsové na

Strana 359
VALKA VE FRANCII. 359 placu zuostali. Nětco více než 200.000 v té bitvě že by lidu zahynulo, počítají. O dominikánech.) L. 1208 začal se řád mnichuov zákona sv. Do- (R. 1208). Dominyka minyka. Dominyk sv. byl jest rodem z Hyspaný, sv. řád. ze vsi, kteráž slove Kalogura. Otci jeho bylo jmé- no Felix a mateři Johanna. Od nich jsa dán na učení, toho velmi pilen byl a nábožně se učil a maje let věku svého čtyřmezcítma, všel do zá- kona kanovníkův řeholních a po některém času vyšel s 12 bratřími svymi a založil řád bratruov, jenž slovú kazatelé, proto, neb on s bratřími svý- mi kázal statečně proti lidem bludným slovo Bo- ží a je přemohl. Když pak Dominyk (jako muž sv.) mnohé procházeje krajiny slovo Boží rozsí- val, nedaleko od Bononý umřel, l. B. 1223. (Čechy a říše.) T. 1. Filip cisař vypravil posly své některé, ač dosti znamenité, ale v malém počtu a jako taj- ně, do Čech k Přemyslovi, jeho za přátelství žá- daje tak, aby proti němu nebýval, že chce on cí- sař také k němu přátelsky se chovati. A při tom že jeho žádá, aby jemu pomocníkem byl proti 1 = zvítězili. — 2 = 24.

Strana 360
360 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1208—1209. Přemysl opět byl s císařem proti Ottovi. jeho nepřáteluom a při tom aby jemu půjčil 7000 hř., že jemu ten dluh chce hodnými ujistiti rukojměmi. I optal se Přemysl na rukojmě a když jemu oznámili, zasmál se tomu Přemysl a to vděčně přijal a té summy hned půjčiti slíbil a po- tom tak učinil. Po nedlúhém času, když uslyšal Otta Saský, že by se Přemysl smluvil s Filipem, jeho nepřítelem, ponukl svých Němcuov, aby v Čechách tak jako prvé činili škodu. To když se dálo, Přemysl sebrav vojsko v Čechách, táhl opět upřímo do Saské krajiny a tam činil mno- hem větší škodu než Němci v Čechách. A zlaupiv Sasice a pohubiv, s mnohými se laupežemi do Čech navrátil. (Císařova dcera zasnoubena Václavovi.) — Císař Filip maje o tom zprávu, že jeho nepří- tel Otta takovú těžkost trpí od krále Českého, byl toho vděčen a o to myslil, kterak by Přemyslovi učinil za to slušnú odplatu. I postavil jest tak, jakž slíbil, za summu předpověděnú rukojmě, dav Vácslavovi, synu jeho, dceru svú Kunhutu za manželku, pro jejížto přínos, veliká byla slavnost v Čechách, neb se tomu všickni radovali. Ta pa- nenka ctná a velmi šlechetná byla a Vácslav mlá- 1 = přivezení.

Strana 361
CÍSAŘ FILIP ZAVRAŽDĚN. 361 deneček, ač byl ještě dítě, ale krásné postavy, a těch obé chováno bylo ne tak v rozkoši, jako v bázni B. a poctivosti. 219V (Vražda císaře.) L. 1209. Otta, hrabě z Rajnu, uslyšav, že by (R. 1209). císař Filip dal svú dceru Kunhutu za syna krále Českého, z toho se velmi rozhněval proto, neb Císař Filip zabit. jeho synu ji prve za manželku dáti slíbil. I přijev k jeho dvoru června měsíce, nedaleko od Pam- bergku nechal svých koní a jsa tu v městě při cí- saři, uhlédav čas příhodný, časem nočním tajně zabil Filipa císaře a vyšel ven z toho města pod- vodně, kázav sobě brány (dřív než kdo zvěděl, by císař byl zamordován) odevříti; a přišed k svým koňům, ujel pryč pospíchaje. Potom po některém času Jindřich, maršálek někdy Filipa císaře, chtě pomstiti krve císařské, pána svého, tajně s ně- kterými rytíři ukryv se v Rajnu na jednom ostro- vě . . . a když se tam Otta převézti kázal a kra- tochvíl svau provozoval, Jindřich s svými vysko- čiv jej zabil, též i jeho tu služebníky všecky, kte- říž při něm byli, zmordoval. T. 1. sv. František vyzdvihl zákon šerých mni- chuov. Potom pak u jednoho města, kteréž slove Asisium, umřel l. 1227. Řád sv. Františka.

Strana 362
302 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1209—1210. Císař Otto.) Císařem učiněn Otta. Bitva v Římě. R. t. Otta, kníže Saský, jenž byl dávno od vo- lencuov králem Rímským volen, po smrti pak Fi- lipově vyzdvižen jest za císaře a hned bez odta- huov jel do Říma a tu také bez odporu od Inno- cencia papeže císařskau korunau korunován. Ří- mané pak vedlé obyčeje svého požádali od císaře nového těch daruov, kteréž (tak jakž oni pravili) že vždycky měli obyčej jeho předkové po svém korunování jím dávati. Císař odpověděl, poně- vadž Innocencius jako otec milostivý ne z daruov ale z milosti jeho korunoval, Rímanuom že on žádnými není povinovat dary. Římané to slyšíce, velmi se rozhněvali. Po malé chvíli stal se veliký křik v městě, neb všickni volali, i děti, pravíce: »Na Němce! Na Němce!« Vlachové najprve na se zbroji brali, potom Němci císařští také se ši- kovali a tak byla veliká bitva v Římě, že jsú tu mnozí a znamenití páni, kteříž byli při císaři, zhynuli. V té bitvě praví, že by s obau strán jích 1100 zahynulo. Císař hněviv jsa, z Ríma vyjel vel- mi kvapně. Potom papež povolav auředníkuov svých světských, rozkázal ty buřiče na statcích i na hrdlích trestati. R. t. také času letního v České zemi velicí a náhlí i častí byli přívalové, také veliká i hrozná hromobití, zima potom velmi tvrdá a ukrutná, kteráž trvala až blízko k sv. Jiří. Z toho veliký

Strana 363
NOVÝ CISAR OTTO. 363 nedostatek obilí i jiných pokrmuov i trávy ča- sem letním, také i sena zimním časem se hova- duom nedostávalo. (Spor císaře s papežem.) L. 1210. Císař Otta, maje Innocencia papeže (R. 1210). v podezření a domnívaje se, že by jeho ponuknu- tí(m) taková potržka proti němu od Rímanuov se stala, při tom take z nabádaní některých nepo- kojných lidí zemí těch, kteréž k Římskému ko- stelu náležeji, počal velmi hubiti a kaziti. Inno- cencius, maje o tom zprávu, poslal k němu poctivé posly, jeho žádaje, aby toho nečinil a svému otci se neprotivil a dobro/dinci se zlým neodplacoval. Císař, vyslyšav posly, odpověděl, že nechce pře- stati, protože se na tom postavil, že chce papeže z Ríma vyhnati a Rímany že káže všecky zmor- dovati. A hned vtrhl s svými vojsky do Apulí a mnohá města, kteráž náležala králi Sicilskému, příteli papežovu, zkazil a lidu mnoho skrze to zmordováno bez příčiny. Opět po druhé sa napo- menut a žádán i prosbami od papeže, aby cizích věcí sobě neosoboval, ale na svém císařství dosti měl, ještě více hněvem se popudil a přestati ne- chtěl. Innocencius znamenav, že jeho milostivým napomínaním ani prosbami napraviti nemuož, vydal naň kladbu a z řádu křesťanského jej pro- jeho neposlušenství a nezbednost, kterúž provo- / 220r Kladba na císaře Ottu.

Strana 364
364 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1210—1211. zoval proti křesťanům, vyobcoval. Knížatům a hrabatům mnohým jeho, psaní učiniv přikázal, aby jemu jako nezbednému a církve sv. křesťanské ne- poslušnému a protivníku i laupežníku, take i kře- sťanské krve vylevači žádného nečinili poslušen- ství a nadto aby jeho císařem nejmenovali. Kní- žata říšská znamenavše takovú zápověd býti po- řádnú a spravedlivú, tak se zachovali. Ale Otto to všecko málo sobě vážil. Mniši sv. Dominyka do Prahy uvedeni. T. 1. řád mnichův sv. Dominika, jenž slovú ka- zatelové, uveden jest do Čech skrze Přemysla, krále Českého, a klášter jim založen v Pořičanech před Prahau proti dvoru královskému, jinak v Poříčí, kdež byla ves královská a tu jest nyní Nové Město Pražské, ve jmeno sv. Klimenta; a při tom duom široký kázal král založiti, tak aby tu spolu těch bratruov mohlo sto bydleti. Dal jest také Přemysl klášteru tomu hojné dary od stří- bra a zlatta, z nichž kázal hned 24 kalichuov udě- lati a kříž z 15 hř. stř. na oltář sv. Klimenta po- staviti. Po malém pak času více a více bratrův těch přibývalo, tak že jim to místo těsné bylo; 17 let tu toliko pobyvše, to místo opustili a do města Pražského Většího se obrátili a tu jim klá- šter nedaleko mostu Pražského slavný založen, též ve jméno sv. Klimenta. 1 = jeho příslušníkům, poddaným.

Strana 365
CÍSAR PAPEŽEM PROKLET. 36b (Válka v Italii. Císař sesazen.) L. 1211. Otta málo sobě to všecko váže, co se (R. 1211). jemu od biskupa Rímského předkládalo, netoliko v Apulí ale i v Kalabrý mnohá města a městečka sobě podmaňoval a svým pomocníkům je rozdá- val, nad to také i toho dobrého muže Frydrycha, Sicilského a Apulského krále, syna někdy cisaře Jindřicha VI., zkaziti a vyhnati z jeho království umínil. Kterýžto Frydrych častá psaní o to činil Innocenciovi žaluje, že mu se takové násilí činí bez jeho provinění. Innocencius jako otec sprave- dlivý a milostivý, nechtěje, aby se od něho někomu nětco ublížilo, vypravil znamenité posly, osoby duchovní i světské, kteříž poctivě předstúpivše, poklonu a pozdravení, jakž císaři náležalo, uči- nivše, od biskupa Rímského žádali i prosili, aby měl litost nad Apulskými a Kalabřskými, a jich tak ukrůtně mordovati nedopúštěl. Kterýž dal odpověd, když ty krajiny pohubí, že se chce nad Římany i nad papežem (pro tu bitvu, kteráž se v Římě stala) pomstiti. Papež znamenav, že u ně- ho nic nemuož prospěti, hledal jiné cesty a psaní rychle učinil Sifrydovi, arcibiskupu Mohutskému, jemu oznamuje, že v Římě koncilium držáno bylo a tu že jest Otta Saský s císařství z hodných pří- čin složen, jemu přikazuje, aby to po všech zemích Německých svými posly a listy rozhlásil. Sifrydus tak učinil, všudy oznamuje Rímské svolení a při- Císař Otta škodu činil v Apulí a v Kalabrý.

Strana 366
366 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1211—1212. / 220v Poláci Tatary z své země vyhnali. kazuje, aby se žádný nevědomím nevymlúval. Jin- dřich pak, hrabě z Rajnu, a kníže Brabantský i jiná knížata a páni, kteříž se Otty přidržali, to uslyšavše, na Sifryda se obořili a/ jemu jeho zboží hubili, tak že krom měst a hraduov jednak vsi všecky laupežem a ohněm poplenili. Biskup vida, co se děje skrze to, že on uposlechl biskupa Řím- ského, nemálo byl strašliv a žádnému, ani svým měšťanům Mohutským nevěřil, ale raději obrátil se k Heřmanovi, knížeti Durynskému, jenž byl Ottuov úhlavní nepřítel. Při tom času Viterbští měšťané a Římané, též i některá města z Neapoli, sebravše se, chtěli ty škodlivé Němce i s tím nezbedným císařem za- táhnúti, aby nikterakž ujíti nemohli; ale Otta uslyšav o tom, zpuosobiv několik lodí, pustil se s tím lidem mimo ostrov Korffiku, až k Janui, a když z lodí vyšli, Otta hned poslal posly své do Německých zemí, aby přezvěděli, co se tam děje; kteříž navrátivše se, velikú roztržku mezi lidem jemu býti oznámili. Tu on příhod rozličných se obávaje, do říše jeti prodlil. T. 1. přitáhli sú do některých krajin knížete Polského Tataři, o kterýchž prve v Polště nikda slýcháno nebylo, a počali velikých škod činiti. Ale Poláci majíce o tom zprávu pravili, že sú 1. Tak tisk omylem (m. Korsiku).

Strana 367
VALKA OTTOVA A SMRT. 3Dſ o tom národu nikda neslyšali, někteří se divili a někteří sjevše se v hromadu, na ně se připravili a upřímo proti nim táhli. Ale oni Tataři vidúce je proti sobě, nikoli se s Poláky potkati nechtěli, ale hned před nimi utekli. Poláci za několik ne- dělí jezdili za nimi, až je vždyi z své země vytiskli. (Smrt Otty. Volba císaře.) L. 1212. při slavnosti letniční Otta sněm po- (R. 1212). ložil v Normberce, oznamuje všem Ríšanuom, že tu sám přítomen býti chce. Když sú se pak sjeli, počátek toho mluvení a jednání sám císař skrze svú osobu učinil a sám svými usty mluviti počal, mnoho vypravuje i žaluje na papeže Innocencia, kterak by on mimo pořad práva tak duchovního jako světského to, což jemu nenáleží, sobě osobo- val, chtě, když by se jemu líbilo, císaře s duosto- jenství jeho vyvésti a ssaditi, ježto císaře voliti i ustanovovati i složiti samým toliko knížatům Německým jest náležité. Oni to slyšíce, někteří tak býti pravili a jiní tomu odpírali a tak byl ve- liký rozbroj v lidu. Otta znamenav, že na ten čas nic neprospěje, lid ten shromážděný rozpustil a sebrav lid bojovný, obrátil se na Heřmana, kníže Durynského, a jemu jeho zemi hubil. A odtuď jel do Švábské země a v městě, jenž Northauzen = přece.

Strana 368
368 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1212. Císař Otta umřel po svadbě. Císařem učiněn Frydrych. slove, slavnú svadbu činil, pojímaje sobě za man- želku dceru někdy císaře Filipa. Nazajtří pak po svadbě hned se roznemohl a čtvrtého dne umřel. Knížata některá, rozvažujíce Boží dopuštění, pro neposlušenství a neustupnost i zůřivost, kte- rúž provozoval v Apolí a v Kalabrý, že jest to naň přišlo, domnívali se. Hned bez meškání sjev- še se znamenitější a ti, jimž náležalo, jako Sifry- dus, arcibiskup Mohutský, arcibiskup Treverský a Heřman a jiná knížata, poslali pro Frydrycha, syna někdy Jindřichova, i sjevše se korferštové, volili sú jeho za krále Římského, při tom pak i za císaře. A toho najvětší byl puovod Přemysl, král Český, kterýž k tomu také byl povolán. A on víta- je a navštěvuje všecka knížata a volence, tak du- chovní i světské, v jejich hospodách, jich žádal i prosil, aby žádného jiného nevolili než Frydrycha. Když se pak ty věci dokonaly, potom také brzo jel Frydrych do Říma a od Honorya papeže vděčně přijat a slavně korunován. (Čechy královstvím.) 2211 L. t. císař Frydrych znamenav, kterak při svém volení měl mnoho nepřátel, kteříž jeho cí- sařování odpírali, ale král Český že jest mnohé volence prosbami a některé dary k němu obrátil, toho dobrodiní nejsa nepamětliv, dvůr/ císařský v Bazilí držal a tu korferšty všecky k sobě obeslal

Strana 369
NOVÝ CÍSAR FRIEDRICH. 369 i jiná mnohá knížata, také i Přemysla, krále Če- ského, a uradiv se s raddami svými, tu milost králi Českému učinil, aby on i jeho budúcí mohli královského duostojenství ne dáním císařovým, ale volením požívati. A na to jemu i budúcím dáti rozkázal list v tato slova: »Frydrych, Božské dobrotivosti povolením Římský císař volený, vždycky rozmnožitel, král Sicilský, kníže Apulský, též i kníže Kapuanský poněvadž ozdoba a moc císařství Našeho to v sobě nese, aby předcházela a od ní netoliko knížetství, ale i zlattem, ozdobených království aby pocháze- la duostojnost, za velikú věc to majíce, že z tako- vého Našeho duostojenství a auřadu i jiným ve- lebnost přispořuje se královského duostojenství a Naše ovšem císařské duostojenství skrze to žád- né újmy netrpí, ale více se množí, z toho My znamenavše, kterak snažné a slavné služby dály sú se od starodávna ode všeho národu Českého cí- sařství Římskému, mezi kterýmižto službami tak věrně jako snažně osvícený král Český Ottakar najprve mezi všemi jinými knížaty obvláštně nad jiné na císařské duostojenství jest Nás vyvolil a Našemu volení ustavičně pilně a užitečně vždycky přístojící byl: protož jakož někdy milý straje náš dobré paměti král Filip z vuole a raddy všech List na království České od Frydrycha. 1 zlattem oz. král. = sceptra regalia originál. Kronika III. 24

Strana 370
370 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1212. knížat skrze své stvrzení jej králem učinil, My pak takového a tak duostojného učinění a stvrzení potvrzujeme a to svaté a důstojné ustanovení zchvalujeme. Království pak České svobodné a bez všelikého peněžitého placení a obtěžování, oby- čejného dvoru Našemu a budúcím Našim činíme spravedlivě, jemu i náměstkům jeho i budúcím toho půjčujeme, chtíce tomu také, aby každý, ktožkolivěk od nich za krále byl by volen, toliko k Nám a k budúcím Našim aby přijel a korunu krá- lovskú vedle obyčeje a jakž sluší aby přijal. Také všecky meze, kteréž k tomu království jakýmžkoli obyčejem příslušejí, by pak i nějakým způsobem na tento čas nětco odcizeno bylo, toho všeho jemu a budúcím jeho k užívaní přivlastňujeme, svobo- du všecku a moc jemu dáváme i budúcím, aby mohli v svém království biskupy stvrzovati. A nad to pak, aby oni mohli se tau svobodau bez- pečně radovati, kterúž sú od předkuov Našich měli a mají, z Naší také Císařské svobodné Veleb- nosti je tím osvobozujeme, aby osvícený král Če- ský předpověděný i dědicové jeho k žádnému dvo- ru Našemu nebyli povinni ani zavázáni jezditi, jediné leč bychom My v Pamberce a v Normberce aneb v Mersemburku domov aneb sjezd položili, 5 1 obtěžování ob. dv. našemu = consueta curie nostre iusticia originál.

Strana 371
ČECHY KRALOVSTVÍM. 371 tu oni toliko přijeti povinni budú. A jestliže by kníže Polský od Nás ke dvoru povolán byl, oni jemu pruovod dáti mají, tak jakž sú předkové jich, někdy králové Čeští, to za obyčej činiti měli, ale s tú výminkú, že jim má takový příjezd 6 ne- dělí prvé oznámen býti. Toto také aby zachováno bylo, jestliže bychom My na korunování aneb bu- dúcí náměstkové, Naši do Říma jeli, on předřečený Ottakar král i jeho budúcí na vuoli míti budú neb 300 oděncuov při tom poslati aneb 300 hř. dáti. Toto naše zřízení a utvrzení pamět a pev- nost věčně trvající aby míti mohlo, list tento Náš skrze ruce Jindřicha z Paříže, kancléře a věrného Našeho napsati a bullí Naší zlattau rozkázali sme upevniti léta, měsíce a indiku, níž psaného. Svěd- kové těchto věcí sú arcibiskup Barenský, biskup Trydentský, biskup Basilienský, biskup Kon- stantský, biskup Kuryenský, opat Auggenský, opat sv. Havla, opat z Vicerbergku, Bertold z Nýmfen, dvoru Našeho najvyžší písař, Oldřich hrabě z Chyburgku, Rudolf hrabě z Hanesburgku, a lantkrabě z Alsací, hrabata Ludvík a Heřman z Fryburgku, hrabě Vernherus z Hombergku, Ar- nold z Várt, Rudolf, Náš řečník.5 Rudolf z Ta- 1 = nástupcové. — 2 Tak tisk m. indikcí omylem. — 3 = Neuffen ve Virtembersku. — 4 Orig. Habeches- burc (= Habsburg). — 5 řečník orig. advocatus de Ra- prehteshiwilare (= Rapperswil ve Švýcarsku).

Strana 372
372 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1212. / 221v neshauzu, komorník a j. mnozí velikomocní, uro- zení a svobodní, jichžto svědectvím tento list jest utvrzen. Tyto věci dály se léta Vtělení P. 1212, října, měs., indyku 15. králování najosvícenějšího císaře Rímského Frydrycha vždycky rozmnožitele léta 1. a Sicilského králování léta 15. Dán v slav- ném městě Basilejském skrze ruce místopísaře, šestú kalendú měs. října« (= 26. IX.). List od Frydrycha na zámky pomezní. Druhý pak list od téhož císaře při témž času dán jest v tato slova: »Ve jméno sv. a nerozdílné Trojice, amen. Frydrych, Božské dobrotivosti po- volením Římský cisař volený, vždycky rozmnoži tel, král Sicilský, kníže Apulský a Kapuanský, k vyvajšení královského duostojenství a nápisuov jejich hojněji sme se nachýliti umínili. Kterýchž věrnost při všech potřebách Našich vždycky celú a neporušitedlnú sme v jistotě uznali, hodné i slušné býti uznáváme, abychom těm, kteříž od počátku, aby Nás vyvajšili, snažně sú o to stáli, tím snažněji také, abychom jim slušnú odplatu učinili, také abychom tím příkladem mnohé jiné k přízni Naší obrátili: My zajisté rozváživše slav- né skutky a služby, kteréž osvícený král Český Ottakar z upřímého srdce žádosti se vším lidem Českým tím zpuosobem jest Nám činil, i také boh- dá na časy budúcí činiti bude, i chtíce na tento 1 orig. septembris.

Strana 373
CÍSAŘSKÉ PRIVILEJE CECHÁM. 373 čas vedle možnosti Naší jemu odplatu učiniti, oznamujem tak přítomným jako budúcím, že My témuž králi Českému puojčujeme a potvrzujeme i k věčnému držení dáváme dědictví vlastní Naše, Flos hrad se všemi služebnostmi jeho a náležitost- mi, jakéž by koli byly, i se vším právem a celostí, tak jakž někdy děd Náš Frydrych, milostivé pa- měti slavný Římský císař a rozmnožitel, jej byl kaupil od Adleydy, hrabinky z Kléven. Item dáváme jemu a potvrzujeme hrad Náš Švarc- burgk s manstvími a služebnostmi jeho, jakéžby kolivěk byly, i se všemi právy i s jich celostmi a užíváním, tak jakž jest pověděný děd Náš jej kaupil od knížete Jindřicha z Medeliku. Item dá- váme všecku krajinu tu, kteráž Milín a Reichen- bach slove. Item dáváme také a toho potvrzujeme hrad Lichtenštain se všemi jeho příležitostmi. Témuž také králi dali sme hrad Donín se všemi jeho náležitostmi, dáváme a potvrzujeme, bude- me-li jej moci od markrabí Míšenského vyplatiti. Jestliže bychom ho pak vyplatiti nemohli, což by koli tří od téhož krále smlauvce volení a od Nás tří se třmi prostředky, vyřkli, tak učiníme. Aby pak Naše vysvobození, puojčení, dání a potvr- zení větší vzalo a mělo pevnost a na čas budúci zřetedlnější mělo utvrzení, list tento skrze Jin- 1 Tu dva řádky orig. vynechány. — 2 Orig. supanis.

Strana 374
374 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1213—1214. dřicha z Paříže kancléře« (etc, též jako první; léta, měsíce jako svrchu). Lacino v Čechách. 2221 Kostel sv. Prokopa v Menším městě Pražským. (Říše česká. Zázrak sv. Prokopa.) L. 1213. Přemysl Ottakar, slavný král Český, všemi obyčeji království České rozšiřovati počal, hrady některé staré a pro starobylost sešlé dal zase a mnohem lépe, než prvé bylo, opravovati a některé pak, kdež znal místa příhodnější, znovu stavěti kázal. T. 1. v Českém království veliká hojnost obilé byla, strych pšenice platil 3 gr a žita 2 gr. a ovsa strych za 1 gr. Protož král rozkázal všem svým dělníkuom hojnú ztravu dávati. R. t. byl v starší Praze, jinak v Menším Mě- stě Pražském, člověk jeden velmi bohatý a ná- božný, jménem Sulislav, a jméno manželky jeho Dobromila, kterýmžto jedné noci ve spaní ukázal se sv. Prokop, rozkazuje jim, aby z svého domu udělati dali duom k poctivosti P. Bohu a sv. Prokopu, a tudy že velikú milost obdrží před P. Bohem oni i všecken národ Český, a to na pa- mátku tu, neb na tom místě založen jest první duom města Pražského skrze Přemysla a Libuši, když jest dělal práh otec s synem, od něhož Pra- ha nazvána. Dobromila vstavši ráno (a byl ten 4. den měs. července) manželu svému sen vypra- vovala. Sulislav jí odpověděl: »Nejinaký, ale (R. 1213).

Strana 375
ZAZRAK SV. PROKOPA. 375 spolu s tebú měl sem sen jednostajný. Protož po- něvadž P. Buoh tak míti ráčí, tak učiňme.« A hned nazajtří kázali kamení s Petřínu spúštěti a kostel krásný z kamene tesaného k poctivosti P. Bohu a sv. Prokopu postaviti, kterýž potom druhého roku téhož dne 4. června, měs. biskup Danyel při přítomnosti krále Přemysla Ottakara a mnohých panuov slavně posvětil. (Nový biskup. Války na západě.) L. 1214. biskup Danyel, t. j. II., vykonav dny (R. 1214). Biskup Da- své, v dobré starosti, umřel, na jehožto místo vo- nyel umřel. len jest od krále i vší kapitoly kostela Pražského i z jednostajné vůle všeho lidu Ondřej, probošt kostela Pražského, muž dobrý a nábožný a toho duostojenství biskupského nad jiné hodný. T. 1. nesnáze veliké a války byly mezi Fili- pem, králem Franským, a Janem, králem Engli- ckým. Král Englický již dvakrát jsa od krále Franského přemožen v boji, utekl se do Říma k papeži Innocencovi, t. j. III., žádaje od něho pomoci, a on slíbil učiniti. Král pak Englický s povolením všeho království toho v moc pape- žovu se poddal, plat na budúcí časy jemu platiti slíbil. Také před tím někdy Adolfus byl to krá- lovství papeži Lvovi IV. v těžké poplatky uvedl. Biskup Ondřej volen. 1 Stč. červen též = červenec. — 2 = stáří.

Strana 376
376 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1215—1216. Někdy také Jindřich, král Englický, pro zamor- dování sv. Tomáše, biskupa Kanturienského, to království od sebe i svých budúcích papeži v man- ství poddal. (Koncil římský.) (R. 1215). Concilium v Římě. L. 1215. Innocencius papež koncilium aneb sněm duchovních lidí v Římě, v kostele sv. Jana, jenž slove v Lateránu, položil, na kterýž přijel patryarcha Jeruzalemský, patryarcha Konstan- tynopolitanský, arcibiskupuov tu bylo 70 a bisku- puov 412, opatuov, převoruov a konventualuov 800, řečtí i latinští poslové. Byli tu také krále Jeruzalemského, Hyspanského, Englického, Franc ského a Cypřského oratorové. A tu mnoho ro- kováno bylo o vysvobození země sv. a města Je- ruzalema, a hrob Pána našeho aby z rukú haneb- ných pohanuov byl vysvobozen. Při tom roková- ní ač sú ty cesty vyhledány byly, že by se to jistě státi mohlo, ale však pro pajchu a nesvornost některých křesťanuov a zvláště v krajinách Vla- ských takové jednání nemohlo býti přivedeno k skutku. A najvíce proto, neb Genuenští a Pi- sanští tak po moři jako po zemi jednak ustavičně boj proti sobě vedli. Tak ovšem narovnáno bylo, aby najprvé ta města předřečená v pokoj byla uve- = vyslanci.

Strana 377
KONCIL V RIMĚ. SIT dena. Innocencius papež takového jednání první a najvětší byl puovod; protož jemu to/ poručeno bylo, aby on mezi týmiž Genuenskými a Pisan- skými narovnání učinil. Kterýž, přijav to k sobě, hned jel do Peruzi a tu některé znamenité osoby k sobě připojiv, chtěl tak, jakž mu bylo poručeno, smlauvu a pokoj mezi nimi učiniti. A v tom jed- nání smrtí sa zachvácen, toho nevykonal. Umřel biskupství svého léta 18. T. 1. v témž concilium napraven jest zase řád křižovníkuov Jeruzalemskych, kteříž někdy za Konstantina císaře a Eleny skrze Cyryaka kněze a mučedlníka byl znamenitě vyzdvižen, potom skrze dobytí města Jeruzalema byl velmi súžen, tak že toliko tři bratří zuostali toho řádu křižov- nického, ale při tomto shromáždění zase byl zve- / 2227 Křižovníci Jeruzalem- ští. leben. (Přenesení bratří sv. Vojtěcha.) R. t. měs. listopadu den 21. Ondřej probošt kostela Pražského na biskupství České v Římě posvěcen. L. 1216. těla synuov Slavníkových a Střežisla- vy, jenž byli bratří vlastní bl. Vojtěcha, někdy bi- skupa Českého, z hrobuov v kostele P. Marie v Libici jsú vyzdvižena a odtuď přivezena do Prahy, při tom i někteří jejich oděvové. I zdálo se Ondřejovi, biskupu Pražskému, poněvadž sú (R. 1216). Bratří sv. Vojtěcha.

Strana 378
378 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1216—1217. Král Pražské zdi kázal opravovati. . na onen čas za dnuov sv. Vojtěcha (léta 980. hledaj!) od ukrutných pohanuov pro víru sv. křesťanskú zmordováni, žeby měli k svatým při- psáni býti, i rozkázal jich těla, též i oděvy, pocti- vě v klášteře sv. Jiří na Hradě Pražském před velikým oltářem v oltáři prostředním položiti. T. 1. častí dešťové v České zemi pršali a velmi náhlí, tak že řeka Vhltava nad míru z břehuov svých vycházela a v domích obojího města činila velikú škodu. Potom když ta voda zase na své místo vstaupila, rozkázal král Větší město Praž- ské na příkopích i na zdech znamenitě opravovati. (Události v cizině.) R. t. křesťanstvo v rozličných zeměch proti pohanuom počalo se velmi hýbati. Králové a kní- žata jedni k druhým listy psali a někteří posílali posly, o vysvobození hrobu Krystova jednajíce a napomínajíce se vespolek, aby se k tomu přičinili, aby ta sv. země Sýrská z rukú nešlechetných po- hanuov byla vytržena. Ale však nemohlo se nic způsobiti z té příčiny, že Vlachové pro svú paj- chu rozličně proti sobě na mnohých místech vedli války. Toho také roku Ondřej, král Uherský, byl se oddal na rozličná putování, tak až se připlavil s jinými pautníky i do Jeruzalema, a tu zpraviv

Strana 379
UHERSKÝ KRAL V PALESTINÉ. 31 své věci modlitbami svatými, zase se obrátil. A když přijel do Ríma, Honoryus, papež nový, jej poctivě přijal a ctil tak, jakž na krále slušalo. A tu jemu papež darem dal poctivé svátosti, kteréž jeho předkům málo před tím byly z Konstantyno- pole poslány. Totiž: hlavu sv. Štěpána, prvního mučedlníka, hlavu sv. Markéty a ruku sv. Barto- loměje. Když se pak do svého království navra- coval, někteří z prelátuov proti němu vyjíti ne- chtěli a někteří vyšli; a kteříž vyšli, těm rozdal ty svátosti, kteréž při jich kostelích zuostaly. Král Ondřej přines do Uher svátosti. (Císař Petr řecký.) Při tom času, když umřel Jindřich, císař Kon- stantynopolitanský, syn jeho, jménem Petr, od Rekuov na též císařství jest volen, a ten, jakž národ Franský v císařství Recké se uvázal, byl císař třetí. / 2231 L. 1217. přijel do Říma Petr, volený od Ře- kuov na císařství Konstantynopolitanské, s man- želkau svau, jíž jméno bylo Iola, také i s dcerami svými, a tu poctivě od Honoria papeže přijat a na císařství Řecké slavně v Římě v kostele sv. Vavřince před branau, kteraž slove Delpopulo, korunován. Po některém pak času vyjel z Říma, aby se do Konstantynopole navrátil, maje s sebau výborného lidu řeckého 160.000, a pojal s sebau (R. 1217). Císař Kon- stantyno- politanský jat.

Strana 380
380 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1217—1218. Jana, kardynála z Kolumny. I maje zprávu, že by naň bylo osazeno a na té cestě že by chtěli jemu někteří posměch i škodu učiniti, poslal po- sly své k Benátčanuom, jích přátelsky žádaje, aby jej i s lidem jeho pokojně do Konstantynopole skrze své porty, pustili a dali jemu průvod. Be- nátčané odpověděli, že to chtí rádi učiniti, tak však, chce-li jím to město Dyrachyum, kteréž se jemu zprotivilo a poddalo se Jindřichovi, Epirot- skému knížeti, dáti a jím pomoc učiniti, aby ho sobě dobyli. Petr císař, vyslyšav žádost jích, vděčně k tomu svolil a sám osobně že chce po- moci, slíbil. Kteřížto hned, poslavše mnoho lidu na lodech po moři, to město oblehnúti rozkázali. A císař poslav svú ženu a dcery, také i Jana kar- dynála do Konstantynopole s lidem svým, kterýž toho času měl při sobě, pomáhal toho města dobý- vati. Ale když za mnoho dní šturmujíce jeho do- býti nemohli, císař od něho odtáhl a k Konstan- tynopoli se obrátil a jel skrze Epirotum, maje od Jindřicha, knížete té krajiny, přirčený pokoj i glejt bezpečný. A když do Tmavé Hory přijel, lstí Jetřichovú jsa oklamán, jat jest a do tvrdého žaláře vsazen, v kterémž dvě letě držán byl. A v tom ve všem času Iola, manželka jeho, vý- borně císařství Recké zpravovala. 1 = přístavy.

Strana 381
NOVA VÝPRAVA KRIŽOVA. 381 (6. výprava křížová.) T. 1. příměří, kteráž jsú byla mezi křesťany a pohany, všecka toho času vyšla, a Honoryus papež velmi toho byl pilen i všech nákladuov ne- lituje odevšud křesťany volal do Říma a hojnú jim platil službu, ustavičná psaní čině k potesta- tuom, jích napomínaje, prosil i hrozil, aby toho neomeškávali, ale hned táhli na takové úhlavní víry Krystovy nepřátely. L. 1218. ponuknutím téhož papeže mnoho ti- (R. 1218). síc lidu křesťanského, vsedavše na moře, plavili se do Afriky. Najprvé král Ondřej Uherský, maje mnoho lidu Uherského i jiného, vsedali na lodí u Škardoný, jenž jest město mezi Slovanskau a Bosenskau zemí ležící při moři. Kníže Rakúský s svým lidem vsedl na moře v Vindišmarku, knížata Bavorská u Benátek; Valterus, krále Franského komorník, ten maje mnoho tisíc Fran- čúsův, vstúpil na moře v Marsilí. I sjeli se spolu u Modonu a u Mesivy, a tu přitáhl k ním Jan, král Jeruzalemský, a tak pustili se společně až k Cypru. Gundoforus, král Cyprský, ten jim dal mnoho na jích lodí potravy a sám také maje 20.000 lidu, dobře na moři bojovati zvyklého, táhl s nimi až k břehuom nepřátelským. V tom přitáhl patryarcha Jeruzalemský s velikými lodí- Tažení roz- ličných ná- rodův do země sv. 1 = Messina.

Strana 382
382 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1218—1219. Váda mezi křesťan- skými bojov- níky. ☞ / 223V mi, na nichž měl mnoho lidu. I hnuli se opět dále a přistali u města, jenž slove Eliopolis a jiným jmenem Damiata, a tu pro nedostatek pokrmuov a více pro svú pajchu a zvláště kterauž Francú- zové a Uhři provozovali... A tak mezi těmi dvě- ma národy ustavičná váda býti počala, tak že se rotami bíti počali; jiní národové chtěli je rádi urovnati, ale Uhři nechtěli než ve všem předčiti a svú statečnost ukazovati bez pořádku i bez rozumu. A tak skrze takový neřád a pajchu jed- nak všickni se vespolek zkyselili a jedni na druhé velmi nevražili. Patryarcha i král Jeruzalemský nad tím velmi teskliv byl. Král Uherský rozhně- vav se počal pryč táhnauti, až patryarcha za ním poslal, prose, aby se zase obrátil, pakli by toho neučinil, že by naň chtěl dáti kladbu. A on obá- vaje se také, aby i papeže tím nerozhněval, na- vrátil se. Narovnání o ty vády domácí mezi sebú učinivše, oblehli město Damiatu, ale pro rozvod- nění potoka, kterýž slove Nylus, měli veliký ne- dostatek pokrmuov, tak že hlad trpěli. A v tom Soldan položil se s svým vojskem od ních neda- leko. Oni to zvěděvše, než by hlad trpěli, raději se chtěli s pohany bojem potkati. Ale jakž se k jeho vojsku přiblížili, Soldan s svými utekl do Jeruza- lema a odběhl tu všech věcí bojovných i potravy jím velikú hojnost zůstavil. Ale potom pojav více pohanuov i Turkuov těch, kteříž jemu z Armený

Strana 383
ZMAR KRIŽOVÉ VÝPRAVY. 383 na pomoc přitáhli, křesťany od Damiaty odehnal, kteříž vidúce, že tam žádného prospěchu nemo- hau učiniti, zase se do svých zemí, znamenavše vítr příhodný, navrátili. L. 1219. pohnuli jsau se opět Tataří z svých (R. 1219). obydlí a pustili se do rozličných stran světa, neto- liko do křesťanských zemí, ale i do pohanských a Turkům činili velikú škodu v Armený i v Na- talí, Rekové také okolo Konstantynopole těžce se jím bránili. Do Uherské země také dvěma vojsky vtrhli, v Rusi, v Podolí i v Polště velikú a jako nenabytú činili škodu a divně svú ukrutnost nad křesťany provozovali rozkázáním knížete svého, jenž slul Kangvista.1 Tataří mnohé země hubili. (Spor biskupa s králem.) T. 1. počal se veliký neřád v království Če- ském pro nepřítomnost biskupa Ondřeje, kterýž byl odjel na žádost královskú do cizích zemí. A král, ač při počátku svého kralování měl se při pořádcích křesťanských dosti poctivě, ale na tento čas velmi nevážně sobě činil při službě Boží a do Božího domu na modlitby nečasto chodil a někdy maje přijíti, kázal sebe se mší kaplanu aneb s ne- šporem 2 neb 3 hodiny mimo předešlý obyčej čekati. Ješto se taková věc P. Bohu ne velmi lí- Král Přemysl nevážný v kostele. 1 Míní se Džingis-chán.

Strana 384
384 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1220. bila, protož jej rozličnými příhodami jemu od- pornými trestati ráčil a t. 1. jej velmi těžkú ob- tížil nemocí. A když se pozhojil a z své těžké povstal nemoci a biskup se do Prahy navrátil, času jednoho přistúpil k němu tajně a trestal jej jako otec syna, napomínaje, aby takových P. Bo- hu protimyslných věcí před sebe nebral. A on král toho se odmlčal a po tom skrze to měl bi- skupa, otce svého, v nenávisti a častokrát hledal naň příčiny, aby jej z své země vyhnal. (R. 1220). Císař Fry- drych po druhé ko- runován. (Císař podruhé korunován.) L. 1220. Frydrych císař, nemaje na ten čas žádných zaneprázdnění, obrátil se s malým poč- tem lidu do Říma. Papež Honoryus o tom usly- šav, vyjel proti němu až před město a tu jej vítal poctivě a jeli spolu až na dvuor papežský. Na- zajtří pak Frydrych přišel do kostela sv. Petra a tu žádal papeže, aby naň vstavil korunu císař- skú. A on odpověděl: »Synu milý, není toho po- třebí, však jest prvé tvá hlava od předka mého Innocencia korunau císařskau ozdobena.« A on řekl: »Milý otče, prosím tebe, učiň to na znamení dobrého přátelství.« Papež odpověděl: »Synu mi- lý, nemohuť tvé žádosti oslyšeti, zítra v tuto ho- dinu chci to učiniti. A tobě také věřím, že mne v mé žádosti neoslyšíš.« Řekl císař: »Chci to uči- niti.« Na zajtří pak císař všed do kostela, přemy-

Strana 385
DRUHÁ KORUNOVACE CÍSARE. 385 šloval, bude-li to jemu možné učiniti, zač bude od papeže žádán. A když mše o Duchu sv. slav- ně zpívána byla, Honoryus poctivě vstavil Fry- drychovi na hlavu korunu císařskú. A když bylo po vykonání té slavnosti, řekl císař: »Otče dů- stojný, začiž mne žádati budeš?« A on odpově- děl: »Za to, aby mi se zapsal, že nikdá až do své smrti proti mně ani proti mým náměstkuom ne- budeš, a já se tobě takovým také zapíši zápisem.« Odpověděl císař: »Milý otče, to já chci učiniti hned v tuto hodinu.« A Honoryus řekl: »A já také, milý synu.« A když jsú to vykonali, císař se vesele a šťasně do Německých zemí navrátil. T. 1. Rusové vtrhli s nemalým počtem do Pol- ské země s strany jedné a Prušáci s strany druhé a tak činili velikú škodu, že jsau jednak tu všecku Polskú zemi pohubili. Ale však proto málo se jích do Rus i do Prus navrátilo, neb jsú je po málu Poláci zmordovali a naposledy jednak se jích zmocnili, až je jsem i tam na ruozno rozehnali. Poláci Rušáky a Prušáky porazili. 2241 (Spory s církví v Čechách.) L. 1221. král Přemysl, nevím jakým ponuk- (R. 1221). nutím, velikú úzkost a těžkost neobyčejnú činil mimo všecku spravedlivost lidem duchovním. To vidúce páni Čeští i vladyky, počali kosteluov far- ních i klášteruov míti v nenávisti a je lúpiti a některé bořiti. Takové věci často byly na krále Kronika III. 25

Strana 386
38O V. HAJEK, KRONIKA, R. 1221—1222. Král a páni Čeští kostely a kněží sužovali. vznášíny, ale on činil z toho posměch. A tak jeho páni lehkomyslného býti poznavše a že se P. Bo- ha nebojí, mnoho klášteruov i kosteluov zbořili a kněží, služebníky Boží, všemi obyčeji sužovali a trápili a nad to rozličnými a vymyšlenými ber- němi je obtěžovali, tak že se jím již stajskalo živu býti. Biskup Ondřej, to vida, krále i pány napo- mínal, prose, aby takových věcí nekřesťanských před sebe nebrali, písma zákona jím přivozuje, že někdy král Perský pohanuom přikázal, aby od kněží židovských žádných berní nebrali, nad to pak že kněží křesťanští mají býti svobodní. Pře- mysl i páni z toho napomenutí smích učinili. I vida biskup, že pěkným napomínaním nic pro- spěti nemuož, vydal na krále kladbu i na pány a službu Boží v zemi zapověděl a zastavil a jev do Ríma, najvyžšímu biskupu křesťanskému toho bezpraví a té křivdy žaloval. Papež milostivě i horlivě psaní králi Českému i panuom učinil, a tak ti nátiskové a křivdy lidem duchovním se popřetrhli a nětco oblehčení. A zvláště boření ko- steluo král zastavil, berní a lozunkuovi kněží aby nedávali, přikázal; ale však cla na mostech, na silnicech neb v branách dávati musili a ty jim byly dosti posměšně vyměřeny. Neb každý žid s pláště haléř a s kukly haléř všudy na mostě S Kněží pleší clo platiti musili. 1 = poplatků.

Strana 387
STÍHÁNÍ KNĚŽSTVA V ČECHÁCH. SST cla dáti musil, žák s kalamáře 10 peněz a kněz s pleše 30 peněz. A mnohém radějí a lacinějí židu prodali, než žáku neb knězi, a židé z toho byli velmi pozdviženi. A to proto byl dábel to způ- sobil, aby lid český zase k pohanské víře se na- vrátil. L. 1222. Přemysl král a páni Čeští, vidúce (R. 1222). v své zemi býti veliký neřád skrze zlehčení svá- tostí a řáduov kostelních i otcuov svých duchov- ních, že někteří těm, od níchž jsú byli pokřtěni, velikú křivdu činili, a také ano jím při jích stat- cích P. Buoh všeho ujímá, lid obecný se jím pro- tiví a poddanosti žádné činiti nechce, ani auro- kuov ani jakých poplatkuov jím dávati, nébrž i sedláci ve vsech puntovali se vespolek, pravíce, že jsú všickni lidé od Adama pošlí a všickni že mají býti jedno a vrchnosti žádné že není po- třebí, panuov ani králuov, a dědiny, též i lesy jím tak dobře náležejí jako panuom neb komu jinému. / 224V I sjeli se vespolek do Prahy, jedni druhým ta- kové neřády a při tom své těžkosti oznamujíce a předstúpivše před krále za to, aby ten neřád na- pravil, prosili. Kterýž odpověděl: »Sám já to uznávám, že dobře není, ale nesmím té cesty na- lézti, kterak by se to napraviti mohlo, neb již ně- kteří lidé ve vsech i v městech křtíti svých dětí nedadí, ani se s ženami řádem kněžským potvr- Sněm o na- pravení řáduov kře- sťanských v Čechách.

Strana 388
388 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1222—1223. zují, ani na krchovích pohřebují.« Múdřejší ovšem vydali raddu, aby bylo pro biskupa do Říma po- sláno. Král odpověděl: »Sami znáti muožete, po- něvadž jsme jeho neuctivě vybili a z jeho biskup- ství jako vyhnali, těžce to učiní, aby na mú i na vaši žádost se navrátil.« Po dlúhém rokování na tom zůstáno, aby byli poctiví poslové do Říma vypraveni a listové aby jím byli dáni, jeden k Ho- noryovi papeži a druhý k Ondřejovi biskupu. I na- psali a poslali, žádajíce biskupa, aby k ním přijel na meze Rakauské a Moravské toliko na rozmlu- vení, a že jemu slibují král i páni všickni, jeden každý pod svú ctí a vírau, pokojně se k němu zachovati a s ním toliko o pokoj a o všecko do- bré rozmluviti a učiniti narovnání. Biskup roz- váživ věci minulé, přítomné i budúcí, také aby nedal příčiny ke zlému, snad i k jích pádu, a maje býti prostředkem mezi Bohem a svým stádem, více aby na ně hněvu Božího nevzbudil, tak uči- nil a hned jel s těmi posly, a krále Českého i pá- ny, ani naň čekají, tu nalezl. Tři dni bylo roko- váno, král v té smlauvě velmi tvrd nebyl, páni starší a rozumnější, uznavše při sobě některé scestné býti artikule, uleviti a napraviti chtěli. Ale mladší, jímž neřád vděčnější byl než pokoj, zlého začatého nechtěli uleviti a pro jích plachost, 1 = divokost, zuřivost.

Strana 389
JEDNÁNÍ O SMIR S CÍRKVI. 389 král i starší s biskupem nic nenarovnavše, roz- jeli se a biskup do Ríma se navrátil. (Volba císaře budoucího.) T. 1. Frydrych císař položil sněm v Štros- purgku a tu s raddami svými volil na království Římské Jindřicha, syna svého, majícího let 12, a ten skrze Engelberta, arcibiskupa Kolínského, v Čechách slavně pomazán i korunován. Přemysl, král Český, také na ten sněm do Štrospurgku byl povolán od Frydrycha císaře. Ale obávaje se, aby se nětco bez přítomnosti jeho v Čechách neoby- čejného při té roztržce [se] nezběhlo, také snad aby pro takové bludy, kteréž se v jeho zemi začí- naly, trestán nebyl, poslal na svém místě Břeti- slava, bratra Teobaldova, jenž byl kníže Český a pán z Škály a z Rabí, dav jemu 200 výborných helmuov. Kterýž když tam přijel, byl od císaře i ode všech knížat Ríských poctivě vítán i da- rován. Král Římský Jindřich korunován. (Narovnání s církví. Nový spor s biskupem.) L. 1223. mezi pány českými a přáteli příbuz- (R. 1223). nými veliká vznikla nevole proto, neb Jaroš Ko- čovský zabil Domaslava, faráře z Kamenice, bra- tra Levkolova bez příčiny — a on Levkol rozhně- vav se i spálil jemu jeho zboží všecko. A tak přá- Kočovskaj zabil kněze

Strana 390
390 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1223—1224. 2251 telé s obau strán o to se zbauřivše, mnohé mor- dy mezi sebau činili. Přemysl král z toho velmi teskliv byl a jiné raddy nevěda, poslal tajně do Říma pro Ondřeje biskupa, jemu se poddávaje a všecko to zlé napraviti i zastaviti slibuje, na to aby se ubezpečil a bezpečně přijel až do Prahy. Ondřej jako milostivý otec takové žádosti nemoha oslyšeti a takové poddávaní rozváživ, pojav s se- bau Rehoře kardynála z Krescencí, přijel až na pomezí České a dále jeti nechtěl on ani kardynál. Tu král proti nim s pány vyjel a tu rokovali, až tak narovnali, aby v dobrém pořádku křesťanském biskupu svému a otcuom duchovním při opatro- vání jích duší poddanost zachovávali. A odtuď pojavše kardynála i svého biskupa, slavně je do Prahy uvedli. Kardynál od kladby zemi rozvá- žal a službu Boží (kázav kostely otevříti) zase navrátil a napravil, a přijav od krále a od pa- nuov poděkování a s biskupem se rozžehnav, do Říma se obrátil. Biskup pak, chtě zase službu Boži zpraviti a v první řád uvésti, opět upadl panuom těm, kteříž žádostivi byli zboží kněžská a duchovenství držeti, v nenávist. I oznámeno jest jemu biskupovi od těch, kteříž se báli P. Boha, žeby král i s pány některými raddami svými na tom zůstali, aby jej biskupa, jakž budau moci, úkladně života zbavili. Takovú od věrných maje výstrahu, tajně z země vyjel a

Strana 391
NOVÝ SPOR S BISKUPEM. 391 do Ríma se obrátil a tam vrchnímu saudci věcí duchovních na Boží i své nepřátely žaloval. Pa- pež pány některé České, a zvláště ty, kteříž těch různic najvětší byli puvodové, před sebe povolal a je obeslal, chtě, aby se toho, což se na ně ža- luje, zpravili. Někteří jeti zanedbali a jiní (neb t. č. byl v Čechách veliký mor) v náhle zemřeli, a země Česká s svými obyvateli, kteříž pozůstali po tom moru, málo se lepšila. L. 1224. Ondřej biskup, nemoha se žádného z obyvateluov Českých, obeslaných před saud pa- pežův, dočekati, tu v Římě umřel a šel onomu svrchovanému a najspravedlivějšímu Saudci na nezbednost českau žalovati. Jehožto tělo tak, jakž před smrtí žádal, do Moravy z Říma vezeno a v klášteře P. Marye v Velehradě poctivě pocho- váno. Kterýžto klášter on za dnuov života svého slavně byl ozdobil a bohatě nadal. (R. 1224). Biskup Ondřej umřel. (Volba nového biskupa.) T. 1. páni a vladyky království Českého sjeli se k králi a tu dlauhý čas mezi sebú rozvažovali. koho by měli voliti za biskupa. Některým múdřej- ším vidělo se, aby byl volen nějaký muž učený a maudrý, spravedlivý i podstatný, tak aby měl moc duchovní, jako na biskupa sluší. Jiným pak vidělo se, aby byl volen někdo z osob lehčejších, kterýž by moci žádné ani podstaty po sobě ne-

Strana 392
392 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1224—1225. * měl, toliko aby bylo jméno, že jest biskup, a to proto, aby na zboží, jenž jsú P. Bohu a kosteluom jeho odjata, sahati nemohl. Král pak, obávaje se více svých poddaných než P. Boha, také k tomu přivolil. Někteří, a zvláště chudší, kteří těch věcí P. Bohu oddaných a oplakaných nedržali, odstau- pivše na stranu, uradili se a předstúpivše před krále a jiné pány, svuoj potaz Ješkovi Hodkov- skému poručili oznámiti. Kterýž stoje řekl: »Ctný králi Český! Tato společnost těchto kmetuov tvých tuto přístojících poručila jest mi oznámiti, že oni své vuole k tomu dáti nemohú a nechtí, aby v tomto tvém království měl býti takový neřád, vuodce a zprávce duší našich ten vrchní, t. bi skup, aby měl býti hluchý, němý a slepý, tak jakž tito páni od nás oddělení míti chtí. Rozvaž, prosí- me, co by z toho vyšlo dobrého: na tento čas bi- skupa a potom i krále takového ničemného by míti chtěli, aby jím nic nerozkazoval. Pohleď, o koho tu běží, že o tvého syna, a snad ještě za tvé živnosti mohla by se taková věc tobě přiho- diti, žeby oni chtěli, aby ty nevládl, snad ani roz- kazoval. Vládni ty a buď mužem a vol sobě za bi- skupa muže hodného, kterýž by se bál P. Boha a tebe i tvuoj lid zpravoval v dobré a křesťanské lásce a upřímnosti, a my tobě jako tvoji věrní budem pomáhati.« Strana odporná, slyšíce ta slo- va, velmi se pohnuli a tak byl veliký rozbrój ne-

Strana 393
NOVÝ BISKUP PEREGRIN. 393 toliko mezi povýšenými, ale i v obecném lidu. 225v Král upokojiv je vespolek, nechtěl jich rozpustiti. než aby hned byl volen biskup. Takové však vo- lení prodlévalo se až do dne třetího. Páni stranní, podávali toho volení jednak na krále, jednak na kanovníky kostela Pražského, chtíce vždy na ně- koho mdlého uhoditi. A v tom někteří [k] králi a jiní kanovníkuom raddu dávali i dary zaslibo- vali. A tak po dlúhém rokování vyhlášen jest za biskupa jeden z kanovníkuov kostela Pražského, jménem Peregrýn, a ten rychle byl poslán k arci- biskupu Mohutskému pro potvrzení. R. t. přišli jsau najprvé do Čech bratří menši zákona sv. Františka a král Přemysl dal jim po- staviti tu v městě Pražském Větším za svým dvo- rem maličký klášter ve jméno sv. Františka, a tu jsú ti bratří spolu bydlili až za 9 let a velmi snaž- ně slaužili P. Bohu. Biskupem učiněn Peregrýn. L. 1225 uslyšav papež Honoryus, co se v Če- (R. 1225). chách děje a kterak pod takovými Českými roz- Peregrýn tržkami hynau věci duchovní a že jsú sobě Čecho- složen vé krále svého zlehčili a biskupa volili jako žáby s biskupství. špalka, aby jím nic nerozkazoval, ale aby mu pod jeho zprávau s věcmi duchovními a od králuov předešlých i jích předkuov nadanými činili, co by se jim líbilo a zdálo, poslav do Čech, toho biskupa 1 = neupřímní.

Strana 394
594 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1225. Peregrýna s biskupství ssadil, kterýž, ač byl muž učený a poctivý, ale velmi sprostný a milovník pokoje a v věcech světských žádné známosti ne- měl. Ten to, což mu bylo od papeže uloženo a roz- kázáno, vděčně přijav, mezi bratří zákona sv. Do- minyka do kláštera sv. Klimenta do Poříčan, ji- nak na Poříčí, se obrátil a tak s ními spolu P. Bo- hu slaužil až do smrti. Drobné příhody.) Svinské hlavy se o erb roz- dělily. T. 1. když se tak nepořádně věci duchovní v království Českém jednaly, ten neřád také svět- ských pominúti nechtěl. Páni zemští jedni nad dru- hé se vyzdvihovali, každý z nich chtě býti prvněj- ší a starožitnějšího rodu, jakoby jiní rodové z je- ho předkuov a rodu pojíti měli ... netoliko růz- nice a saudové, ale i bitvy a mordové skrze to se dály. A zvláště ti, kteříž za znamení svého rodu sviní hlavu nesli, žádný nad ně, pravili, žeby dů- stojnější nebyl. Netoliko pak jiným, ale sami sobě ti, jenž toho znamení užívali, byli na odpor. Su- doslav Třešínský velmi se protivil Zbihněvovi Klapskému, také i Brzyslavovi Košálovskému, kterémuž někteří říkali Vepřek. Král Přemysl rozváživ, že by skrze to mohly býti větší různice a války, snad i zkáza té země, povolav všech pá- nuov na sněm, narovnání mezi týmiž vepři uči-

Strana 395
PEREGRIN S BISKUPSTVI SESAZEN. Sb niv, tak aby se tím znamením jedni od druných oddělili: Třemšínští, Drštkovští a Lopatští při sviní hlavě aby zuostali, Vranovští a Huorkovští i Truslovští aby při té hlavě lvici za znamení na jednom nosili štítu, Košálovští a Klapští i Vlasti- slavští též při hlavě na štítu aby měli běžícího zajíce. A tak stalo se mezi ními narovnání a upo- kojení. R. t. Přemysl král, rozváživ, že takový neřád duchovní jest proti P. Bohu, obrátil se od něho a dal se na službu Boží, pravě, že jí chce rozmno- žovati. A hned kázal nedaleko od svého dvoru slavný klášter založiti v Praze ve jméno sv. Ja- kuba apoštola. Klášter sv. Jakuba v Praze. / 2261 V Q B I

Strana 396
396 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1226. Králem Českým učiněn Vác- slav, syn Přemysluov. (Václav volen králem a potvrzen.) L. 1226. král Český a Jindřich Moravský, páni a vladyky království Českého, na žádost a rozkaz krále Přemysla sjeli se do Prahy a tu mezi sebú společně rokovali a jednali, aby Vácslav, syn Přemysluov, za živnosti otce svého byl pořádně za krále zvolen. Král Přemysl s strany jedné rád to viďal a synu svému toho vděčně přál, aby po něm byl v království dědicem, ale s strany druhé obával se, aby někteří z pánuov Českých neod- trhli se od otce a syna se nepřidržali, jako tak ně- kdy prve se přihodilo. Chtěl tomu, aby to bylo bez povolení císařského, proto, jestliže by se kdy syn otci chtěl zprotiviti aneb zprotivil, on Přemysl jako starší a otec aby jej mohl vysaditi z králov- ství. Páni uradivše se vespolek, nechtěli tomu svoliti, ale žádali Přemysla, aby byli poslové vy- praveni pro potvrzení krále nového. Král, ač ne- rad, však dal k tomu své povolení. Císař, vyslyšav poselství a rozváživ krále Přemysla i vší země žádost býti slušnú, svú milostí a majestátem toho ráčil potvrditi, kterýž jest psán v tato slova: »Frydrych II., přízní Božské dobrotivosti Římský král, vždycky rozmnožitel, a král Sicil- ský. Poněvadž obvláštně věrným a milým našim zvláštní milost naši ukazovati a činiti ráčíme, i není to neslušné, ale příhodné i spravedlivé: pro- tož všem císařství našeho věrným, tak nynějším (R. 1226).

Strana 397
VÁCLAV I. KORUNOVAN. 391 jako budúcím, na věčnost oznamujeme, že nyní List na krá- lovství na tento čas přijel, poslán sa k nám, Beneš, duo- Ceské Vác- stojný alcipřišt Bilínský, oznamuje Velebnosti slavovi. Naší, kterak věrní naši milí Jindřich, markrabě Moravský, i všickni páni i vladyky země České z vůle jednostajné a s povolením milého našeho Ottakara, krále Českého osvíceného, volili jsú so- bě za krále Vácslava, syna téhož krále Českého prvorozeného. Protož Velebnosti Naší snažně sú prosili, abychom My k tomu jich volení své povo- lení dáti ráčili, a toho téhož Vácslava za krále vy- vollení milostivě ráčili upevniti i utvrditi. Uzname- navše My slušnú žádost téhož Ottakara, krále Ceského, a rozváživše mnohé nám i císařství uči- něné služby, rozvažujeme také a prohlédáme k to- mu, kterak on Vácslav, sestřenec Náš milý, bude moci s svými pány a rytíři císařství vděčné činiti služby, protož z obyčejné Naší milosti s povolením knížat a panuov císařství našeho, kteříž na ten čas Nám byli přístojící, to předřečené volení tvrdí- me a pevné i celé míti cheme. A nadto puojčuje- me témuž Vácslavovi a dáváme všecko království České s jeho mezemi a právy i se vší poctivú ná- ležitostí k témuž království přináležející tak, jakož jest téhož království otec jeho i jiní jeho před- kové, knížata i králové užíval a užívali a je držali. Protož přikazujeme a pevně ustanovujeme, aby žádný duchovní ani světský tomuto Našemu dání / 226v

Strana 398
398 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1226—1227. a potvrzení zprotiviti se nesměl, ani jakú marno- stí neb všetečností tomu na odpor býti se poku- sil. Pakli by kto toho se dopustiti směl, 1000 lib. zlatta čistého aby položil a dal, jichžto polovice bude ke dvoru Našemu a druhá polovice tomu, komu jest křivdu učinil, a to pevné a neporušitedl- né od nás ustanovení aby zuostalo. List tento psáti a bullí Naší zlattú jej sme utvrditi rozkázali. Toho svědkové sú etc. Stalo se od nar. Syna B. 1226, měs. máje. Dán v městě, řečeném Ulm, skrze ruce Pertolda z Nerff, císařského paláce najvyžšího písaře, léta a měsíce, tak jakž se svr- chu píše.« (R. 1227). Jílovaj dával zlato Čechuom. (Nový biskup Budislav.) L. 1227. v království Českém začínal se pokoj mezi stavem duchovním a světským a již lid zase počal otcuov svých duchovních milovati a nábo- ženství křesťanské, kteréž již v tom království jako udušeno bylo, zase počalo růsti i kvísti. P. Buoh také z své zvláštní milosti Čechům pokla- dy své odevříti račil. Zlatta veliká hojnost na ho- rách Jílovských ukazovala se a k užitku všem té země obyvatelům přicházela a lid takových da- ruov vděčni jsúce, chválili P. Boha, domy Boží znamenitě stavěli. T. 1. sjeli sú se páni a vladyky do Prahy a tu před králem Přemyslem, též před Vácslavem, sy-

Strana 399
NOVÝ BISKUP BUDISLAV. 399 nem jeho, králi Ceskými, mnoho bylo rokováno o náboženství křesťanském a rozšíření služby Boží a poctivosti P. Bohu a lidském[u] spasení. Při tom z vuole králuov a kanovníkuov kostela Pražského i jiných osob duchovních i světských volen jest jeden z kapitoly kostela Pražského na duostojenství biskupské, jemuž bylo jméno Bu- dislav, muž domněním, svatý, a ten byl biskup ko- stela Pražského vedle počtu 20., ale že byl velmi sešlého věku, protož téhož léta i měsíce, kteréhož byl volen, umřel a v klášteře sv. Petra a Pavla na Zderazu tak, jakž žádal, poctivě pochován. Biskupem učiněn Budislav a hned umřel. (Události v Říši.) R. t. Jindřich, syn Frydrycha císaře, s povole- ním otce svého uložil sjezd v Cáchách času post- ního. A tu o retování města Jeruzalema mnoho bylo rokováno. Při tom sjezdu byla jednak všecka Německých zemí knížata tak duchovní jako svět ští a zvláště znamenitější, totiž Sifryd Mohutský Dětřich Treverský, Jindřich Kolínský, Salepurg- ský, Majtburgský a Bremenský arcibiskupové, všickni s svými suffragany, také kníže Rakauský, kterýž byl nedávno přijel od Jeruzalema, kníže Bavorský, kníže Korytanský, kníže Brabantský, kníže Lotorynský, Jindřich hrabě z Rajnu, lant- Sjezd o re- tování Je- ruzalema. = podle obecného mínění.

Strana 400
400 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1227—1228. krabě Durynský, kní/že z Flandrý, kterýž 12 let u vězení krále Franského byl v Paříži. Při tom sjezdu téhož Jindřicha krále manželka, jenž byla dcera Leupoldova, knížete Rakauského, skrze Jin- dřicha, arcibiskupa Kolínského, jako královna Rímská vedle krále slavně byla posazena a koru- nována. Při tom času z nabádaní Rehoře papeže Fry- drych a Jindřich pro obranu země sv. mnoho lidu shromáždili, ale mor veliký, kterýž byl mezi kře- sťany, tomu tažení překazil. Na té cestě také lant- krabě Duryntský zemřel. / 2271 (Klášter sv. Klimenta.) Klášter sv. Klimenta v Praze. T. r. také bratří predykatorové zákona sv. Dominika s povolením krále Přemysla i Vácslava krále, také i nějakým ponuknutím Božským (tak jakž sú oni pravili) hnuli se z kláštera sv. Kli- menta z Pořičan, kterýž sú 17 let držali, a obrátili se do Většího města Pražského a přistěhovali se s svými věcmi kostelními do kaply také sv. Kli- menta, kterúž byl někdy Vladislav, král Český, dal pro nějaké od anděla Božího napomenutí po- staviti. A tu sobě klášter veliký a velmi slavný nedaleko od řeky aneb od mostu založili, též ve jmeno sv. Klimenta, a tu velmi nábožně P. Bohu slaužili. A bylo toho času bratruov na počet, kte-

Strana 401
NOVÝ BISKUP JAN. 401 říž mše slaužili, 126, zprávce jich najvyžší slul Adryanus. Biskup také Peregrýn t. č. se s nimi přistěhoval a tu dal slavnú kaplu postaviti k po- ctivosti P. Bohu a bl. P. Maryji Nanebevzetí a kaplana tu ustanovil, jemuž bylo jméno Jindřich z Ríčan, a dal jemu 18 kop platu ročního. Potom pak kázal druhú kaplu postaviti ve jméno sv. Bar- toloměje, apoštola Božího, a dal ji krásně ozdobiti zlatem a drahými barvami, a kapla- na do ní uvedl Jaroslava z Roztok, a kaupil jemu dvě a dvadcet kop platu ročního. Po někte- rých pak časích, když se již k smrti přibližoval, kaupil těm bratřím téhož kláštera platu ročního 30 kop gr. č. a potom vykonav své dny, v P. Bo- hu umřel a tu v témž klášteře pochován s biskup- skú poctivostí. (Nový biskup. Výprava křížová.) L. 1228. Přemysl, povolav starších a znameni- (R. 1228). tějších na hrad sv. Vácslava, a sšedše se spolu s kanovníky a preláty, z vůle jednostajné volili za biskupa Jana, školastyka kostela Pražského, jenž byl muž výborné postavy a bál se P. Boha. Ač to- mu úřadu dlúhý čas odpíral, však prosbami pře- Biskup Jan volen. možen sa a jako násilím to, což chtěl míti král i všecka obec Česká, na se přijíti musil. T. 1. Přemysl, maje snažnú péči archtě tomu, aby syn jeho Vácslav, král Český volený i císařem Kronika III. 26

Strana 402
402 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1228 1229. Král Vác- stvrzený, dokonále za dnuov života otce svého slav mladý dosedl na stolici královskú, i poslal posly poctivé koru(no)ván. pro Sifryda, arcibiskupa kostela Mohutského, kte- rýž když do Prahy přijel, na žádost Přemyslovu i všeho lidu Českého poslední neděli masopustní Vácslava, syna Přemyslova, slavně na království České pomazal i korunoval. R. t. také Frydrych císař na žádost některých přátel a naučením Rehoře papeže, pojav lidu vel mi mnoho, pustil se po moři do Syrý, t. j. do sv. země, v kteréž jest Jeruzalem. Templáři také ob- vláštně na svých lodích, hotovi jsúce země sv. dobývati a Jeruzalema, když přitáhli a s svými lodími přistali k městu Joppen, tu hned počali ve- likých škod pohanuom činiti. V tom nějaſký Ray- naldus de Spoleto, t. č. maje sobě od Frydrycha poručené království Sicilské, ponuknutím něja- kých zlých lidí, jenž slauli de Kalorum, sebrav lid vtrhl do Vlach a města Římskému kostelu nále- žitá kazil a hubil. Papež sebrav lid, jemu se brá- nil. Císař jsa v zemi sv. a o tom zprávu maje, z toho byl velmi zarmúcen a posly své poslav, pa- peže velmi snažně prositi poručil, aby na ten čas té války zanechal, a Raynaldovi pod ztracením hrdla přikázal, aby přestal. Raynaldus nechtěl pře- Císař Fry- drych táhl retovat Je- ruzalema. / 227V 1. Věci měly se obráceně. Papež nepřítomného císaře dal do klatby a dobýval jeho zemí.

Strana 403
VYPRAVA DO PALESTINY. 403 stati, až jednoho času při dobývaní jednoho města šípem z lučiště sa zastřelen, umřel. A papež do- mnívaje se, že by té škody, kteráž se jemu dála, byl první puovod Frydrych císař, na něho se vel- mi hněval. T. r. a při tom času muž jeden dobrého i sv. obcování, jemuž bylo jméno Gerlacus, kterémuž někteří z lidu obecného říkali Arloch, ten byv opatem kláštera Milévského 28 let, umřel a v týmž klášteře pochován. A on jistě mnohé divy za dnuov života svého činil a věci budaucí mnohým a zvláště svým bratřím oznamoval, kteréž potom v pravdě se vyplnily. Po smrti pak jeho při jeho těle (neb hrobě) rozliční dáli se divové, neb mnozí nemocní přistupujíce z víry k hrobu jeho, bývali uzdravovani. L. 1229. mezi císařem Frydrychem a Soldanem (R. 1229). skrze posly stala se smlúva taková, aby Soldan pokojně a bez dobajvaní Frydrychova postaupil města Jeruzalema i všeho, což v něm jest, krom užitkuov chrámu, v kterémž jest hrob Boží, také aby jemu té vší krajiny Syrské postaupil, krom některých hraduov. A příměří mezi nimi stvrzeno až za 10 let tak, aby žádný z pohanuov ani z kře- sťanuov žádné vajtržky nečinil. A to když upev- něno bylo, hnul se císař s svým vojskem k Jeru- = postřelen, zraněn.

Strana 404
404 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1229—1230. Císař kře- zalemu. A Templáři napřed jeli a ti císaře s jeho sťanský v Je- lidem uvedli do města. Kterýž když již byl v moc- ruzalemě korunován. ném držení města Jeruzalema, korunovati se roz- kázal tu v městě o středopostí s velikú slavností, a hned po vykonání toho korunování poslal posly své slavně k Rehořovi papeži, jemu sebe býti krá- lem Jeruzalemským korunovaným oznamuje. Po malém pak času zuostaviv tu v Jeruzalemě Fry- drych hajtmana vojska svého, vsedl na dvě galeji a plavil se zase do Apulí a tu skrotiv některá sobě odporná města, s papežem se sjel a v mír křesťanský uveden, takže sú spolu papež a císař za jedním stolem obědvali., Čechové zlaupili Ra- kauskú zemi Vpád Čechů do Rakous.) T. 1. uslyšav král Vácslav Český mladý, že by Leopold, kníže Rakúský, při císaři byl v Apulí a tam že jedná pokoj mezi císařem a papežem i ji- nými, sebrav veliké množství Čechův, vtrhl do Rakús a hubil tu zemi mečem a ohněm, počav od Kremže, naskrze ji projel až do pomezí Uher- ského, a vybrav ji, s velikú se kořistí do Čech na- vrátil. To když Leopoldovi povědíno bylo, císaři 1 Patriarcha Jeruzalemský po přání papežově císaře proklel a Jeruzalem stihl interdiktem; císař se korunoval sám. — 2 Papež donucen císařem k míru v S. Germano 23. července 1230.

Strana 405
JERUSALEM OSVOBOZEN. 405 to oznámil, jeho žádaje, aby té křivdy a škody jemu učiněné nad Čechy pomstil. Císař to slíbil učiniti. Ty noviny když více a více do Apulí k Leopoldovi neseny byly, rozžalostiv se, upadl v těžkú nemoc a umřel. Jehož tělo do Rakús při- vezeno a v klášteře, jenž Konfeld slove, poctivě pohřbeno. (Bludy v Římě.) L. 1230. kněz jeden, jménem Hannybal, zna- (R. 1230). menitého řádu, muž velmi učený, chytrý i pyšný, ale bludný ... a těmi svými chytrými bludy mno- ho lidu v tom slavném mějstě nakazil, tak že ni- kdá, jakž se křesťané v tom městě rozmohli, ta- koví bludové nebyli, neb i mnozí kněží k němu se přivinuli a spolu s ním tak smajšlejíce blaudili. A již mnozí duchovní i světští na tom byli zuo- stali, aby papeže jmauce v kostele, jej nebo usmr- tili aneb k svému přivedli bludu. Ale P. Buoh to ráčil změniti, neb hned v náhle řeka Tyberis tak se rozvodnila, že příliš nad míru velikú činila škodu, a z toho veliký a náhlý přišel mor, tak že aspoň, na světě zuostal člověk desátý. Když pak mor přestal a papež se zase do Ríma navrátil, li- dem těm pozuostalým všecku tu vinu proti němu učiněnú odpustil, a Hannybala úřadu zbavil kněž- / 228r Bludové v Římě. 1 = asi.

Strana 406
406 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1230—1231. ského a jiné kněží pěkným a laskavým napomí- naním a písmy sv. napravil. A tak se ti bludové — vykořenili. (Smrt Přemysla I. Nastoupil Václav.) Král Pře- mysl Ota- kar umřel. (R. 1231). T. 1. Přemysl, jinak Ottakar, slavný král Če- ský, měs. ledna umřel, v kostele Pražském sv. Víta slavně, tak jakž na takového krále slušalo pohřeben, jehož smrti netoliko syn, ale i jiní mno- zí dobří lidé velmi litovali. L. 1231. po smrti Přemyslově Ottakarově Vác- slav, syn jeho, již sa před tím slavně korunován, mocně se uvázal v království České a chtěl po- kojně kralovati. Ale Frydrych, kníže Rakúský syn Leopolduov, vzpomenuv na tu křivdu, kterúž učinil Vácslav, král Český, otci jeho Leopoldovi, že jest jemu zplundroval a vybral Rakúskú zemi, počav od Kremže až do končin Uherských, umí- nil se pomstiti, a tak jel tajně a v malém počtu do Moravy k Přemyslovi, zprávci Moravskému synu někdy Přemyslovu, jenž byl vlastní bratr krále Vácslava, a tu se spolu proti Vácslavovi, králi Českému, tajně uradili, aby jej z země Če- ské vyhnali, a on, Frydrych, že chce toho dopo- moci, aby on, kníže Přemysl, byl jako dědic po svém otci Přemyslovi Českým králem. 1 Týž obrázek pohřbu jako na fol. 210r.

Strana 407
VPAD DO MORAVY. 40T (Vpád do Moravy.) A smluvivše se o to i vtrhl Frydrych do Mo- ravy, chtě tudy do Čech. Položil se s svým lidem u hradu, jemuž říkají Bítov, a Přemysl kníže, ji- nak markrabě Moravský, hned toho dne ne/ dale- ko od něho. Třetího pak dne přitáhl k nim bi- skup Bambergský a hrabě z Tyrolí a patryarcha z Akvilejí a jiných mnoho panuov a knížat Ně- meckých, kteříž strhše se v hromadu, oblehli Bí- tov a jeho silně dobývali, z prakův veliké kamení naň házejíce, a to jako bez přestání ve dne i v no- ci. Obležení té náhlé těžkosti snésti nemohúce, hradu smluvně v moc Frydrychovi postaupili. Nazajtří pak bylo v vojště skrze špehéře ozná- meno, že Vácslav, král Český, lidu Českého ne- zčíslný maje počet, pod lesem nedaleko odtud leží a že chce zítra bitvu svésti. Z té noviny byl strach veliký Němcům učiněn. Někteří pak Čeští páni dali sú raddu králi, aby ká- zal na úsvitě ve všecky bubny udeřiti, pravíce, že Němci to slyšíce, nemálo budú zstrašeni, ale to proto učinili, neb sú Přemyslovi markrabí více než pánu svému přáli. I chtěli tomu, aby Němci slyšíce bubny, neb odtud tím spěšněji odtrhli, aneb aby se tím dřív k bitvě přihotovili. A Boček Chra- stovský, Jaromír z Ploského a Bohuslav Babinov- ský byli té raddy neupřímé první rádce. Nepřá- telé pak Čeští takový hřmot bubnuov uslyšavše, 228v Hrad Bítov v Moravě obležen.

Strana 408
408 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1231—1232. Páni Čeští králi svému zle radili. velmi se užasli, divíce se, kde sú se tak rychle Če- ští vzali haufové, a hned někteří z hajtmanuov Německých ten hlas v vojště pustili, že jest Fry- drych kníže velmi nemocen; a tak pospíchajíce pryč se rozjeli. Markrabě Přemysl také se s Fry- drychem do Rakús obrátil. Král osadiv hrad Bítov, a jej lépe našpihovav, do Čech se navrátil. A jakž přijel na Vyšehrad, povolav k sobě rad věrněj- ších, ptal se jich, co jest se to dálo a jaká se zběhla věc neobyčejná, že sú jemu rádce jeho polní radili, aby kázal na bubny v Moravě ude- řiti, dřív než sú nepřátelé vidíni. Rádce věrní oznámili jemu, že pro tu příčinu, aby tudy nepřá- telům návěští a výstraha byla dána. Král poroz- uměv, kto sú věrní rádce a kto nejsau, v svém srdci to schoval až do jiného času. (Události církevní.) (R. 1232). L. 1232. Alžběta, jenž byla někdy dcera On- dřeje, krále Uherského, a manželka lantkrabě Du- Alžběta sv. rynského, kterýž na pauti v Jeruzalemě, jsa tam za svatého držán, umřel, žena jistě nábožná a bohabojící, skrze Rehoře papeže vedle skutkuov jejich a divuov, kteréž činila, za svatau také jest vyzdvižena a k počtu svatých připsána. = opatriv.

Strana 409
VZRUST KLAŠTERU V CECHACH. 409 T. 1. Bosáci najprve vešli do České země a Bosáci do předstúpivše před Vácslava krále, jeho za milost Čech přišli. žádali, aby jim obydlé v své zemi dopustil. I ká- zal jim král u Prahy na předměstí s strany vaj- chodní ve jméno sv. Ambrože postaviti klášter, rozkázal jim také (v jich modlitbu se poručiv) pokrmy k živnosti dávati, kterýchžto oni skrovně užívajíc, časté modlitby za sebe a za krále i za všecken lid P. Bohu s slz vylévaním obětovali. R. t. v lidu Českém počalo ruosti veliké ná- boženství, kteréžto pocházelo z hojnosti zlatta a stříbra a velikého bohatství, tak že sú páni naj- znamenitější v království Českém opauštějíce manželky, dávali se do zákonuov, zvláště do zá- kona řádu Templářského. Mnozí z svých pevných hraduov dělali kláštery a tu přijmúce k sobě ně- které osoby též řádu povajšeného se všemi statky jich, tu slaužili P. Bohu ve dne i v noci. Někteří pak chudší stavěti dali na svůj náklad v svých vsech kostely farní hojně pro odplatu Boží, a jich poddaní i jiní aby tu za ně i za sebe své P. Bohu obětovali modlitby. Lid pak obecný, vida takové náboženství, také chválil P. Boha. Pomáhali lidé velmi rádi těm modlitebníkuom věcmi časnými, chtíce býti účastni jejich modliteb, a P./ Buoh dával všech věcí velikú hojnost, obilé, vína a oleje, a otvíral na ten čas velmi štědře lidem své podzemné poklady. Templářský zákon páni oblibovali. Náboženství v Čechách rostlo. / 2291

Strana 410
410 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1233—1234. (Události v Říši.) Císař Fry- drych jal syna a dal jej do vě- zení. L. 1233. císař Frydrych z Sicilí a z Apulí navracuje se, přijel do Německých zemí a tu zvěděl, že Jindřich, syn jeho, král Rímský, s ně- kterými sobě povolujícími spuntoval se proti otci svému, chtě císařství obdržeti a otce svého ven vyhnati, aneb jma umořiti u vězení, jakož tak byl někdy učinil Jindřich císař, t. j. V., Jindři- chovi IV., otci svému. I povolav Frydrych vo- lencuov a knížat mnohých, a když se sjeli, žádal jích, aby se posadili do saudných lavic a tu aby mezi ním a synem jeho při a odpor slyšali a jí vážili i nález učinili spravedlivý. Císař vedl sám svú při svými usty vlastními, žaluje na syna. Syn tomu odpíral a pravě, že tím, což se proti němu mluví, vinen není. Na žalobu i odpor vedeni jsú svědkové. Syn v svém odporu mnohými jest svěd- ky přemožen a tak týmiž saudci v tom, čemuž odpíral, za křivého odsauzen a otci k trestání dán v jeho ruce. Císař tu hned kázal jej jíti a vézti do Apulí, a tam aby byl v milostivém, ale jistém, vězení držán, rozkázal. I byl jest tam, až i umřel. (R. 1233). (Příhody v Čechách.) Klášter „T. 1. bratří menší řádu sv. Františka uvedení sv. Jakuba v Praze. sú do kláštera sv. Jakuba v Větším Městě Praž-

Strana 411
UDÁLOSTI V ŘÍŠI. 411 ském, kterýžto klášter stavěti začal Přemysl Otta- kar, král Český, otec krále Vácslava. R. t. také bratří téhož zákona tří přišli ze Vlach do Prahy, majíce listy poctivé svého ob- cování od Rehoře, biskupa Římského. Jan, biskup Český, vida je před sebau, rozkázal je uvésti do města Litoměřic a sám hned jel za ními a za- ložil jím klášter slavný sám svau rukau ve jméno sv. Jakuba ap. v městě Litoměřicích; a hned jej kázal na svůj náklad vlastní pilně stavěti i do- stavěti. Ti pak bratří tří z sebe jednoho volili za staršího a správci, jemuž jméno bylo Kliment. Klášter sv. Jakuba v Litomě- řicích. Svatba císařova.) L. 1234. Frydrych císař, když již třetí manžel- (R. 1234). Král ku sobě pojímal, sestru krále Englicského, slav- Vácslav jel nú svadbu učinil v Vormací a k tomu sňatku byl k císaři na svadbu. povolal mnohých knížat a jako všech najzname- nitějších v říši. Pozval také i Vácslava, krále Čes- kého. Při tom bylo jemu oznámeno, žeby císař jej chtěl poctivě a jako nad jiné ctíti. Kterýž to sly- še, umínil se také poctivě k poctivosti pánu svému císaři na tu svadbu vypraviti. I povolav Čechuov najznamenitějších do Prahy, vybral z ních 100 mužuov výborných a každému tomu rytíři dal dva výborné postavy služebníky; a odív je tak, jakž slušalo, vypravil se s ními na tu svadbu,

Strana 412
412 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1234. 229V Císař krále Vácslava daroval. maje v svém haufě 300 výborných koní. A když přijel do Vormací v sobotu před slavností Du- cha sv., císař vyhlédal z okna s svými knížaty a vida krále Ceského v takové ozdobě, nemálo se divil a že jest tak nenadále do města vjel a on že jest proti němu nevyjel, sám toho císař velmi litoval. Hospoda jemu s druhé strany ryňku proti hospodě císařově ukázána. Kterýž rozhostivi jse /z své zbroje a vzav na se poctivý oděv, tak jakž na krále slušalo, šel před císaře, maje za sebú 100 krásných mužuov, jichžto zpanilým postavám cí- sař se velmi divil. A on předstúpiv, nízko a velmi poctivě se uklonil a řka: »Zdráv buď, slavný a velikomocný pane a císaři křesťanský, pane mně milostivě příznivý!« A on odpověděl: »Zdráv buď také, poctivý králi Český, P. Bohu i mně milý!« A tu podavše sobě rukau, přátelsky se objali a ne dlú- hú chvíli porokovavše, rozešli se. Král do své hospody všel a císař za ním poslal mnohé rozličné a veliké dary, kteréž on vděčně přijav, tu hned je všecky svým dvořanuom rozdal. Nazajtří pak, t. j. na den letniční, slavný a hojný byl učiněn oběd, tak že jsú všickni hodujíce veseli byli, a král vedle císaře za stolem byl posazen. Při tom hodování císař velikú a širokú činil zmínku 1 = svléknuv.

Strana 413
SVATBA CÍSAŘSKÁ. 413 o Přemyslovi, králi Českém, otci krále Vácslava, mnohými jej vyzdvihuje již po smrti chvalami a pravě, kdyby v tom veliké Přemyslovy pilnosti nebylo, žeby on Frydrych nikdá císařem nebyl. Protož že na to dobrodíní i po smrti jeho nikte- rakž nemuož zapomenúti a na Vácslava krále pro jeho dobrého otce až do své smrti že chce laskav býti a všecko vedle své možnosti proň i pro všecky Čechy že chce rád učiniti. Vácslav král také zakazoval se císaři, když by koli jemu jaká potřeba byla, že chce rád všecko učiniti, by měl se všemi Čechy k pomoci J. M. C., žádných prací i nákladuov nelituje, táhnauti. Když se pak ta- ková slavnost svatební vykonala, král chtěl od- jeti, císař nikoli jeho od sebe pustiti nechtěl; ač několikrát se potrhl rozličnými příčinami se vy- mlauvaje, císař jej u sebe z milosti a z lásky zdržoval. Když pak již byl tu při císaři 45. dní, žádal i prosil od císaře odpuštění. Císař jako muž do- brotivý a milostivý přátelsky se s ním rozžehna a při tom rozžehnání opět císař mnoho se jemu zakazoval a dal jemu ctí a darem 1000 hř. stř. Král to od něho vděčně přijal a z toho daru poc- tivé poděkování učiniv, to všecko stříbro svým (tu hned) dvořanuom rozdal. Jeho štědrosti a takové velikomocnosti císař se všemi knížaty se velmi divil.

Strana 414
414 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1234—1235. “— (O Fridrichovi rakouském.) T. 1. k též slavnosti svadební byl také obeslán Frydrych, kníže Rakauský, kterýžto potupiv žá- dost císařskau, nepřijel a jako hněvaje se na cí- saře, že jest Jindřicha, zetě jeho a syna svého, do vězení dáti rozkázal. Kníže Ra- kúský v své zemi klá- štery bořil. L. 1235. císař jako pán milostivý opět obeslal k sobě Frydrycha Rakúského, jeho prose i mocí císařskau přikazuje, aby k němu přijel. Poslové navrátivše se pravili, že toho učiniti nechce a že sám sobě na protimyslnost císaři velikú škodu činí, kláštery v zemi Rakauské plundruje, pálí i boří a lid duchovní velikými daněmi obtěžuje, tak že jedna každá osoba jemu s hlavy na měsíc 60 peněz dáti musí. To slyše císař, odpověděl: »Poněvadž se jemu zdá lépe zbořené než celé to knížetství míti, musíme my jemu také jeho po- moci bořiti.« V tom pak přijeli jsú k císaři z ze- mě Rakauské mnozí opatové, preláti a jiní zpráv- ce duchovní i světští, jemu na Frydrycha žalujíce a oznamujíce své těžkosti a jeho ukrutnosti. Císař, vyslyšav je milostivě, rozkázal jím, aby se do své země navrátili a v brzkém času od něho sobě re- tuňku a pomoci čekali, a hned toho času počal vojska zběrati. (R. 1235). / 230

Strana 415
BOURE ŽIDOVSKÉ V PRAZE. 415 (Židovské bouře v Praze.) L. t. přišli jsú listové znamenití do Prahy židovskými litterami napsaní, kteříž byli velikými pečetmi upěčetěni a neseni do židovské ulice. Celní královští, kteří majto vybírali, oznámili králi, žeby nějaký žid s těmi přijel listy. Král kázal před sebe povolati Kajna, syna Jozefova, a jiných starších židovských, ptaje se jích, ti li- stové, kteříž jsú k ním na ten čas přineseni, od koho by byli a co by se v nich zavíralo. Oni odpověděli, že o žádných listech nevědí a žádní listové takoví že nejsau do jích rukau podáni. Král Vácslav, poněvadž odpírají, při tom jích zanechal. Třetího a čtvrtého dne bylo oznámeno králi, že jsú se židé velmi zplašili a větřejí a mnoho věci (jako by se pryč strojili) prodávají a zvláště ty, kteříž, by nésti nemohli, a kupují sobě za to meče, sápě a řemdihy, jako by se na nějakú vojnu strojili. Král odpověděl: »Byť pak i na nás se strojili, však s ně máme dosti moci.« 16. dne od toho času, jakž jsú celní pravili, že by listové byli přinešeni, židé všickni s ženami i s dětmi, tak malí jako velicí, až do posledního zdvihše se, táhli z Prahy pod červenau korauhví, na kteréž byl malován štít Daviduov a pečet Ša- lomúnova. A oni všickni opustivše domy i jiné Židuom li- stové omyl- ní do Prahy přineseni. 1 Tak tisk.

Strana 416
416 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1235. Židé se na nábytky, položili se nad kostelem sv. Jana na Bo- Bojišti u jišti. Král o tom uslyšav, poslal k nim, ptaje se, Prahy vo- jensky po- co by to bylo. A oni odpověděli, že nic jiného, ložili. než to, že mají proroctví, když křesťané obdrží město Jeruzalem, že jím je mají v moc pustiti a dáti proto, že oni chtí tu na tom místě radovati se a veseliti až za jeden měsíc. A když svú radost vykonají, že se chtí zase do města navrátiti. Král rozváživ to s raddami svými, poněvadž jsú se jemu ani žádnému v tom neopověděli, k tomu že sú se na tu radost zbrojně a vojensky vypra- vili, že tu nětco musí jiného býti ... i povolav starších židovských na Vyšehrad, ptal se jích, co by to bylo, aby jemu v pravdě pověděli. Kteříž na témž stáli jako prvé. Král poslav pro zhaubce, t. j. pro katy, kázal je ohněm a smolau mučiti. Kteříž vyznali, že jsú jím listové z poledních ze- mí od najvyžších zprávcuov židovských přine- seni, v kterých se čte, že se jest jistě Mesiáš na- rodil a že má již let věku svého 30 a Gog a Ma- gog, kteříž někdy byli od Alexandra Vel. v ho- rách Kaspios zavříni, ti že jsú již vyšli, a nás abychom se s ními (kteříž jsme v zeměch puol nočních) spojili, pobízejí. Král kázal ty listy k sobě přinésti a je přečísti, a rozváživ, že to nic není a že jest jím je někdo na posměch poslal, = jmění.

Strana 417
NAVRAT ŽIDU DO PRAHY. 417 ztrápené židy rozkázal zase na Bojiště propu- stiti a jím všem přikázal, aby se žádny, malý ani veliký, více do Prahy nenavracoval. A oni po- byvše tu za několik dní, po vsech a po městečkách se rozlezli. (Válka s Rakousy.) L. 1236 přijeli jsú poslové od Frydrycha cí- (R. 1236). saře do Prahy k králi Vácslavovi, oznamujíce vuoli a žádost císařskau, také i rozkaz, aby hned bez meškání sbera Čechuov vojsko vtrhl rukú mocnú do Rakús spolu s knížetem Bavorským, kterémuž jest od císaře tolikéž poručeno a rozká- záno, Frydrycha, Rakúského kníže, odtuď aby vy- hnali a zámky ty, kteříž by byli říší ke škodě, aby zbořili a v niveč obrátili. Oni oba, král Če- ský i kníže Bavorský, uposlechše císaře, s vděč- ností táhli, a zvláště Čechové na cizí záhubu zemi Rakúskau kazili tak dlúho, až sám císař přijel a podmanil sobě všecka Rakúská města krom No- vého Města, na kterémž jse kníže Rakauský muž- ně bránil. Po některém času vyjel císař s svým lidem z Rakauské země, poručiv králi Českému Vídeň a jiná města Rakúská, kterýchž zdobýval. A jakž vyjel ven z mezí Rakúských, povolav některých knížat, způsobil list pro věčnú pamět, aby město Vídeň, kteréhož on sám dobyl, nikdá na časy Vídeň mě- sto sobě podmanil 230V Kronika III. 27

Strana 418
418 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1236—1237. budúcí jemu ani budúcím císařuom z moci nevy- šlo, ale vždycky k císařství náležalo. (Volba biskupa.) Biskup Jan umřel. Biskupem učiněn Bernart. T. 1. Jan, biskup Pražský, jenž byl muž velmi dobrotivý a nábožný, umřel a v Pražském kostele pochován. Král. Vácslav den 18. po smrti jeho, všed mezi kanovníky do kostela sv. Víta a spolu s ními se uradiv, z vuole jednostajné volili jsú za biskupa téhož kostela Purkarta z Sulevic, ško- lastyka kostela Pražského, a na tu slavnú stolici jej posadili, davše jemu jméno Bernart. A ten byl vedlé pořádku biskup Pražský neb Český dvadcátý a druhý. (Příhody v Říši.) R. 1237). R. t. knížata některá Říská, vloživše se v to, což bylo mezi císařem Frydrychem a Frydry- chem, knížetem Rakúským, spolu jsú je smluvili a urovnali. Neb kníže, jsa k tomu povolán, před císařem se pokořil a císař jemu to všecko odpu- stil a Vídeň i jiná města Rakúská navrátil. L. 1237. přišly jsú noviny Frydrychovi císaři. že by Jindřich, syn jeho, v Apulí, tam jsa u vě- zení, umřel. Kterýž povolav Manfreda, z nepo- řádné manželky narozeného syna svého, do

Strana 419
DOBYTI BITOVA NA MORAVĚ. 419 Apulí jej s oratory, poslal, přikázav, aby na mí- stě toho již mrtvého syna jeho Kunrada za pána a zprávci v Apulí přijali. Kteřížto, uposlechše cí- saře, tak jsú učinili. (Dobytí Bítova.) T. 1. král Vácslav, sebrav mnoho lidu Ceského, táhl k Moravě, chtě se nad svým bratrem po mstiti proto, že se byl spuntoval proti němu s Frydrychem, knížetem Rakúským, a chtěl je bez příčiny z země České vyhnati. I táhl upřímo k Bítovu. I zvěděv to Přemysl, markrabě Mo- ravský, svým věrným hrad poručiv, i jel k králi Uherskému. Vácslav král, přijev tam, hned bez meškání kázal jeho vnáhle dobývati. Ale ti, kteříž na něm byli, statečně se bránili. I vida, že jeho nemuož dobýti, kázal okolo něho nedaleko bašty z dříví, z hlíny i z kamení zdělati a tu pilně ostříhati, aby žádný s zámku nemohl ujíti ani na zámek přibýti. A tak dne 37. ten zámek skrze smlauvu poddán jest králi Če- skému. V tom král Uherský Béla. t. j. IV., syn Ondřejuov, mezi bratry se vložil a je smluvil tak, aby Přemysl krajinu Olomuckú a Opavskú vzal za podíl a na tom na ten čas dosti měl. Kterýž tak učinil a potom brzo umřel Král Vác- slav dobý- val hradu Bítova v Moravě. = vyslanci.

Strana 420
420 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1238—1239. (Válka v Italii.) Města Vla- ská se císaři zprotivila. / 2311 L. 1238. opět počala nevole býti mezi papežem a císařem proto, že císař válku způsobil v kraji- nách Vlaských. V tom některá města v Lombardý zprotivila se cisaři, jako Medyolán, Tortona, Kremona, Mutyna i Bononya. A on shromáždiv lid z rozličných zemí, poslal je do Lombardý Medyolanští s jinými sebravše vojsko, táhli proti vojsku císařovu. I potkala jsú se spolu vojska v jednom širokém údolí, jenž slove Nový Dvuor.1 Tu veliká bitva byla, ale Medyolanští s jinými jsau přemoženi, někteří zbiti a jiní zjímáni, jako hajtman Medyolanských,, jenž slaul Sironius a (byl) syn knížete Benátského, a jiní mnozí a zna- menití lidé z Vlaských zemí. Ty všecky kázal cí- sař vésti do Apulí a tam najprvé rozkázal syna Benátského knížete na jedné vysoké věži, kteráž byla nad portem na břehu mořském postavena, oběsiti a jiné stínati i jinak zmordovati, chtě tudy císař knížete Benátského i Benátčanuov proti so- bě popuditi, a je vzbuditi k boji; ale to se státi nemohlo, neb t. 1. mezi Benátčany a Genuenskými veliké války po moři i po zemi byly, s strany druhé, že Benátčané veliké do Řeckých zemí po (R. 1238). 1 = Corte nuova; bitva svedena 27. listop. 1237. Pier Tiepolo, podesta v Miláně, byl syn dože benátského.

Strana 421
VALKA V ITALII. 421 moři vedli války. V tom pak císař Medyolanským, Bononyenským, též i Parmenským jednak všecka zboží zodjímal, jakož o tom dosti obširnějí píše Blondus.1 L. 1239. papež Rehoř, obávaje se císaře, s Be- (R. 1239). nátčany se spuntoval a jím velikých 25 lodí způ- sobil, aby císaři v Apulí i Sicilí po moři škodu činili, a při tom vydal naň i na lid jeho bojovný kladbu. Ale však proto císař Kremony dobývati nepřestal. (Volba nového biskupa.) T. 1. Purkart, jinak Bernart, biskup Pražský XXII., měs. září umřel a v kostele Pražském poctivě pochován. Třetího dne po jeho pohřbu král Vácslav po vykonání mší sv. v kostele Praž- ském před oltářem sv. Víta se postavil a povolav prelátuov a kanovníkuov téhož kostela, učinil k ním řeč tuto: »Otcové moji milí, vám všem vě- domé jest, že dnes třetí den stratili sme hlavu naši duchovní, Bernarta biskupa, muže ctného a milého Bohu i lidem, jehož památka v požehnání jest. I nesluší nám, abychom byli jako dítky bez otce, bez vuodce a zprávce i hlavy duchovní. Po- Biskup Ber- nart umřel. 1 Flavio Biondo (1388—1463), italský humanista, první historik středověku.

Strana 422
422 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1239—1240. Biskupem učiněn Mikuláš z Rožm- bergka. něvadž nás k tomu vede zákon a nutí písmo Da- vida sv., kdež praví: »Biskupství jeho ať vezme jiný!«, protož vás žádám, oznamte mi to, kdo by byl v této naší České zemi najhodnější z osob duchovních, vzíti místo posluhování toho, ješto by nám i jiným všem ukazoval cestu k životu věčnému?« I jmenoval jest jeden každý osobu, kteráž se jemu zdála najpříhodnější k tomu auřadu. A tak po dlúhém rokování z vuole jedno- stajné volili jsú za biskupa jednoho z kanovní- kuov kapitoly kostela Pražského, t. Mikuláše, jenž byl z rodu Vítkovic, jemuž někteří říkali Ruože, a ten byl muž dobrý a spravedlivý a vel- mi měl lakomství v nenávisti. Po některém pak času, když jsú se páni a vladyky i jiní sjeli do Prahy, týž Mikuláš přede všemi zjevně za bi- skupa skrze krále jest vyhlášen. (Zakládání klášterů a hradů.) (R. 1240). L. 1240. králová Konstancia, manželka někdy Přemyslova a matka Vácslava krále, jenž byla ctná a šlechetná i velmi nábožná vdova, října měsíce umřela, kteráž mnoho pamětihodného po sobě zůstavila. Neb jest dva znamenitá kláštery pannám v Moravě za dnuov života svého posta- viti rozkázala a bohatě je nadala, jeden slove

Strana 423
VOLBA BISKUPA. KRÁLOVNA KONSTANCIE. 423 Tišňov a druhý Voslovany., Postaviti dala také tři hrady: najprvé tu, kdež byl malý hrad a slaul Jedín,; ten ona jako město rozšířiti rozkázala a dala- jemu jmeno Hodonín; druhý Břetislav a třetí, jenž Bystřice slove. Město také Trnavu ká- zala dobře opraviti a zdí cihelní obezditi. A tu v městě poctivý kostel dala postaviti k Poctivosti P. Bohu a sv. Janu. (Války na Východě. T. 1. Saracenové, Řekové, spolu i Turci v ze- mích Řeckých a zvláště okolo Konstantynopole činili sjezdem veliké škody. Balduinus, t. j. IL, a © jakž Latiníci neb Francúzové to císařství Řecké ujali; císař pátý, z toho velmi teskliv byl, neb jednak vsickni pokladové, jenž byli od zlatta a stříbra i drahého kamení i jiných drahých a rozličných věcí, byli do země Franské z Kon- stantynopole po moři na lodech tajně vyvezeni. l nemaje Balduinus lidu ani peněz, žádal Benát- čanuov, aby jej založili. A v tom zastavil jím zá- klad; syna svého mládence v 18. létě; a veliký kus kříže, na kterémž umřel P; Ježíš, a kopí, kterýmž byl proklán bok jeho sv., a haubu, z kteréž byl napájen na kříží. Ludvík pak, král Franský; ta- kovů zástavu s povolením Balduina od Benátča- 1 — Oslavany. — ? = Gôding, č. Hodonín. Klášter Tišnov. Klášter Voslovany. Hrad Hodonin. Trnava mésto. / 2317 | Svátosti do Franské země přivezeny, 

Strana 424
424 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1240—1241. Biskup Olomucký umřel. nuov vyplatil a do Franské země přivezl. A když opět byl u Balduina, Konstantynopolytanského císaře, žoldnéřuov i peněz nedostatek, nějaký Paleologus, jenž byl ještě někdy z rodu císařuov Řeckých, shromáždiv mnoho lidu rozličného, na Balduina se obořil a jej z Konstantynopole i z ci- sařství Řeckého vyhnal a sám se v ně mocně uvázal. Francúsové neb Latiníci, kteříž je 38 let dižali, na ten čas jsú jeho zbaveni. (R. 1241). Drobné příhody.) R. t. také umřel Ruprecht, biskup Olomucký, kterýž za času svého zpravování toho auřadu bi- skupského mnoho dobrého tomu biskupství učinil. L. 1241. Rehoř papež umřel a Frydrych císař v kladbě zuostal. T. 1. měs. října dne jednoho při poledni bylo zatmění slunce tak velmi, že se lidé saumrak býti domnívali. (Vpády tatarské.) R. t. vtrhli Tataří velmi silně do Uherské ze- mě, kterýchž bylo v počet jako okolo 500.000, a tu zemi velmi hubili. Bela, král t. j. IV., sebrav lid Uherský, polem se s ními potkal statečně u řeky, jenž slove Sáva, ale však takové síle ne- = maď. Sajó.

Strana 425
VPÁD TATARU DO UHER. 425 moha odolati, od ních jest přemožen a tu v tom boji z Uhruov najstatečnější jsú zmordováni. Král se s malým počtem oddal na utíkaní. Ale Tataři, jeho lid ukrutně mordujíce, honiti ne- přestali, až k moři skalnatému. I zůstali jsú Ta- taří v zemi Uherské až za tři leta, činíce to, což jse jím libilo, ale že se v tom času nic nemohlo roditi ani síti, po jich odjetí mnohem více lidu zemřelo hladem, než jsú jích zajali i zmordovali. T. také r. Tataří silnau mocí do Polsky při- táhli a velikú činili železem i ohněm škodu. Ně- kteří z rytířstva Polského, sebravše se na ně dosti v velikém počtu, ale vidúce, že těch nešlechetní- kuov jest jako bez počtu, však proto statečně a rytířsky se s ními potkali a mnoho jích zbili. Ale v té bitvě (tak jakž někteří počítali) že jest bylo 20 Tataruov na jednoho Poláka, a tak jsú tu ti všickni Poláci poraženi. To uslyšav Boleslav, jenž měl příjmí Ctnostný, kníže Krakovský, po- jav manželku svú, kteráž slula Kinga, také i svú mateř Křimislavu, vyjel ven z Krakova, též i lid všecken, tak že žádný nesměl se jim zprotiviti. Tataři přitáhše k Krakovu první středu v postě, město bez obyvateluov nalezli a což v něm bylo, všecko vybravše zapálili. Majíce takové štěstí, ještě dále pustiti se směli a když přitáhli k Vra- tislavi a též nalezše město bez obyvateluov, vy- brali je a domy spálili ohněm a pohospodařo- Tataří Uherskau zemi plun- drovali.

Strana 426
426 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1242. 2321 vavše v těch ve všech krajinách. zase se k svým příbytkuom obrátili, radujíce se a mnoho kořisti s sebau nesauce a ženauce muže, ženy, mládence krásné i panny — jako hovada. (Válka s Rakousy.) L. 1242. kníže Polský Boleslav vypravil posly své k Vácslavovi, králi Ceskému, jeho žádaje, aby jemu proti těm Tatarům, úhlavním víry křesťan- ské nepřáteluom pomoc učinil. Král poslům od pověděl, že by to chtěl rád učiniti, ale že nemuož proto, neb Frydrych, Rakúský kníže, jako usta- vičně hubí jemu Moravskú zemi a že se toho obá- vá, kdyby lid Český táhl králi Polskému na po- moc, žeby on zbera svú všecku moc a sílu, vtrhl netoliko do Moravy, ale i do Čech a on nemohl odpěrati; i z té příčiny že toho nemuož a nesmí učiniti. Poslové navrátivše se, nevděčné noviny pánu svému oznámili. T. č. oznámeno Vácslavovi králi, že by Ra- kušané v Moravě činili škodu. Kterýž rozhněvav se, na rychlost sebral vojska dvě, jedno poslal k Znojmu a k Šinifeldu, rozkázav se jim tu polo- žiti jako tajně a čekati, v kterémžto vojště bylo puol druhého tisíce výborných mužuov. Druhé (R. 1242). 1 Místo Šimfeld = Schönfeld.

Strana 427
VALKA S RAKOUSY. 427 vojsko poslal k Náměšti, tu kdež sú nepřátelé Bitva mezi Čechy škodu činili, v kterémž bylo toliko 1700 lidu a Rakušany. jízdného. Rakušané, spatřivše lid Český, bitvy svésti nechtěli, ale obrátili se k Rakausuom. A král s lidem jízdným je stěžně, honil a pěší, kteříž byli u Šimfeldu, zatáhše je, ujíti jim nedali. A tak Rakušané, ač jich bylo okolo 5000, všickni sú tu zmordováni a málo jich z té bitvy ušlo., (Boje s Tatary.) T. 1. opět Tataři jiní, než ti, kteříž v Uhřích byli, pustili se do Rus, do Podolé i do Polsky a tu také činili velikú škodu, lid ten křesťanský velmi sprostný hanebně mordujíce a některé že- nauce jako dobytek, mnoho tisíců jich do svých zemí zajali. Peta, hajtman a vuodce jejich, umínil a tak svým Tataruom mluvil, že chce všecky ty země západní až do moře protáhnauti. Kolman, bratr krále Uherského, lítost maje nad takovú hanebnú záhubú křesťanskú, pojav nětco Uhrův a Polákuov, chtěl Podolé retovati a když svedl bitvu s Tatary, tu jest od nich nedaleko od mě- sta Kamence zastřelen. A tu Tatarův nad míru mnoho od Polákův/ a Uhruov zmordováno, ale Poláci a Uhří porazili Tatary. / 2327 1 = spěšně. — 2 Týž obrázek jako na l. 206v. — = raněn.

Strana 428
428 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1242—1244. (R. 1243). Tataři Mo- ravu hubili. však Kolman od té rány neb zástřely v vojště mezi svými Uhry a Poláky umřel. Jindřich pak, Polský vývodic, sebrav 70.000 Polákuov, statečně se potkal s Tatary u Haliče, a tu jest od nich přemožen a v tom boji zabit. Tatarové vedlé svého obyčeje jemu hlavu stavše a na jezdecké dřevo, vstrčivše, s sebú ji do Tater nesli. Z toho boje málo Polákuov vyšlo. L. 1243. král Vácslav, maje v paměti žádost knížete Polského, a také slyše, co se v Polště dě- je, shromáždiv v Čechách mnoho lidu branného, i táhl s nimi do Polsky a přijel k Krakovu 2. den měs. dubna a odtuď hned dále táhnúti umí- nil. Tataři to zvědavše, obrátili se do Moravy, k svým tovaryšům do Uher pospíchajíce, však na té cestě jednak polovice země Moravské pohubili a lidí mnoho zmordovali. (Válka v Rakousích.) T. 1. opět Rakúský kníže Frydrych vtrhl do Moravy a čeho sú Tatarové nezkazili, to on po- hubil, zlaupil a pobral, také i lidí okolo Znojma mnoho zmordoval. Král Vácslav zprávu o tom maje, velmi se hněval a hnul se s tím se vším li- dem do Moravy a upřímo naň táhl, ale on jeho 1 Jindřich Pobožný padl u Lehnice 9. dubna 1241. — 2 = kopí.

Strana 429
NOVÁ VÁLKA S RAKOUSY. 429 nedočekav ujel do Rakús. Král, ač byl se na tom postavil, aby táhl za ním, ale rozváživ, že se on na některém městě bude chtíti zavříti a jemu brániti, nemaje čím by jeho dobajval, zanechal a osadiv v Moravě lidem bojovným, do Čech se obrátil. (Jeruzalém dobyt.) R. t. pohané Babilonští, nějaké majíce sroz umění s Soldanem Ejiptským, přitáhli do sv. ze- mě a tu znamenité činili škody. Soldan jako by toho byl velmi nevděčen, přitáhl také do též ze- mě a položil se od nich nedaleko, jako by chtěl s nimi bojovati. Ale smluvivše se, táhli spolu k Jeruzalemu a jeho počali silnú mocí dobývati. Křestané, ač se snažně bránili, ale že mnoho po- hanuov v městě bylo, přemoženi jsú a město do- byto a křesťané v něm zlaupeni a zmordováni. Pohané Jeruzalem opět obdržali. (Válka uhersko-rakouská.) L. 1244. Bela, král Uherský, kterýž byl málo (R. 1244). před tím odjel do zámořských zemí, zase se do Uher navracoval a přijel až k jednomu potoku, kterýž slove Mark. A tu jeho Frydrych Rakúský s velikými haufy čekal. To zvěděv Bela, poslal 1 = March, Morava.

Strana 430
430 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1244—1245. / 2331 Bitva mezi Uhry a Rakušany. k němu své posly poctivé, jeho žádaje, aby jej tudy s lidem jeho do země Uherské pokojně pu- stil, slibuje, jemu ani žádnému žádné že nechce učiniti škody. Frydrych odpověděl: »Proč jest sem Bela přijel, však sem já proň neposlal? A poně- vadž tudy (jakž pravíte) jede, mně majto dáti musí.« Poslové navrátivše se, oznámili to pánu svému, králi Uherskému, kterýž rozváživ slova řekl: »Snad chce míti ode mne dary, i jeďtež rychle a pověztež jemu, že jakéžkoli chce míti ode mne clo neb majto aneb dary, že jemu je chci dáti jako příteli a sausedu svému milému dnes poslati.« Poslové opět jeli a to oznámili Frydry- chovi, kterýž vyslyšav řekl: »Pověztež jemu, Bela, král Uherský, poněvadž jest mi se v mú moc dostal, že nebude více v Uhřich kralovati.« Poslové rychle navrátivše se, to co se mluvilo od Frydrycha, Beloſvi oznámili, kterýž velmi zstra- šen sa pro malý počet lidu svého, však kázal se spěšně svým Uhrům k bitvě strojiti. I sešla sú se vojska, Uhři i Němci jedni druhé poráželi, dlúho bojováno bylo, vítězství jednak k Uhruom, jednak k Němcuom se nachylovalo. V tom boji Frydrych chtěl svú statečnost ukázati a krále Uherského se chtěl (jenž byl u prostředku svých Uhruov) dobiti, aby jej mohl svú vlastní rukú jíti aneb zabiti. Ale že Uhři pána svého statečně bránili, Frydrych v tom od jednoho Uhra, je-

Strana 431
BITVA U REKY MORAVY. 431 muž bylo jméno Petr Bák, v levé líce šavli skrze nálicek, raněn. Tak dlúho bitva trvala, až se Uhři na běh oddali, král před nimli] pryč utíkal. Němci, ač jich přes polovici zbito bylo, však sú vítězství obdržali. A kníže od té rány umřel. Císař papežem sesazen.) L. 1245. papež Innocencius, t. j. IV., položil (R. 1245). sněm neb concilium všem knížatům v Lugdunu a tu se sjeli mnozí biskupové a opatové. Tu jest přijel Ludvík, král Franský, oznamuje, že jest v své nemoci slib učinil P. Bohu, že chce kříž vzíti a táhnauti do Syrské země a tam Soldanovi odpěrati, tak bude-li vuole Boží, že by chtěl Je- ruzalem a hrob Boží zase křesťanům navrátiti. K tomu sjezdu Frydrych císař, obsílán sa více než jednau, jeti nechtěl, nemocí se vymlúvaje, ale poslal na svém místě oratory,, t. biskupa Štros- purského, a Hugona, m. zákona, Pruského z Ma- rie(n)burgku, a m. Petra de Vincio, kterýž byl na ten čas slavně vznešený orator, a ten císaře vel- mi snažně vymlauval, pravě, že chce císař hned roku druhého na Soldana táhnauti. Tu rozváživ najvyžší biskup spolu s potestáty, kterak císař častokrát svých slibuov nezdržal, a skrze to řád Císař Fry- drych složen s císařství. = ochranná část přílbice. — 2 = vyslanec. — 3 = řádu,

Strana 432
432 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1245—1246. křesťanský že jest velmi hynul a hyne, povolavše korferštův, o to se snesli tak, že sú Frydrycha s císařství složili, též i syna jeho s království Rímského; a tu hned Jindřich, lantkrabě Duryn- ský, králem Římským volen a hned brzo potom na den sv. Osvalda nedaleko od Frankfurtu Kun- rada, syna Frydrychova, s pole hanebně sehnal. (Příhody na Moravě a v Rakousích.) (R 1246). T. 1. při témž concilium Kunrad, biskup Olo- mucký, jenž byl mocí krále Vácslava na to bi- skupství osazen, jest jeho zbaven mocí papežskú a concilium, a skrze též osoby nějaký Bruno bi- skupem učiněn Olomuckým. L. 1246, jakož času předešlého Frydrych, kní- že Rakúský, byl umřel, po sobě nezuostaviv žád- ného dědice, jedinkú toliko dceru jménem Mar- ketu, potom brzo také umřel Frydrych, bratr jeho, žádného dědice ani dědičky po sobě nepo- zuostaviv, páni Rakušané nad tím tesklivi byli, ale však někteří nechtějíce, aby byl kmen knížet- ský zahlazen, také chtějíce s Čechy i s Mora- vany míti pokoj, při králi Českým Vácslavovi tak jednali, až to zpuosobili, že syn jeho, Vladi- slav totiž, pannu Marketu, dceru někdy Frydry- chovu, vzal sobě za manželku a po též dědičce v knížetství Rakúské se uvázal. Biskup Olomucký.

Strana 433
TATARI A EVROPA. 433 (Papežovo poselství k Tatarům.) T. 1. přijel do Čech posel papežský z Lugdu- nu, jménem Ascelinus, jenž byl mnich řádu Do- minika sv., kterýž měl s sebú nějaký počet du- chovních i světských lidí. A ten jest velmi laskavě od krále Českého Vácslava přijat/ a od biskupa slavně přivítán, a tu při králi pořídiv věcí sobě od papeže poručených, do Polsky se obrátil a tam od Boleslava, poctivého knížete Krakovského, a manželky jeho Křimislavy skrze biskupa jich Prandotu poctivě přivítán a milostivě fedrován. Kterýž odtuď měl průvod až do Kyjova a odtud obrátil se do Así k Kánovi, císaři Tatarskému, kteréhožto žádal od Innocencia papeže, aby se jmenu Krista Ježíše neprotivil, ale raději víru křesťanskú oblíbil a jí přijma držal, a s křesťany se srovnaje, jich hubiti přestal. Kterýž vyslyšav poselství, dal odpověd, že toho nikterakž nemuož učiniti a s křesťany že se nechce u víře srovnati, ale však poněvadž se ten dobrý otec Innocencius o jeho stará spasení, že to chce na žádost jeho učiniti a za pět let od záhuby křesťanské se zdr- žeti. Ascelinus, nemoha více sjednati, s Kánem-se rozžehnav, tauž cestau skrze Mazoveckú zemi, Polsko, Slezsko a Českú i Bavorskú zemi až do Lugdunu k papeži tu, kdež concilium držáno bylo, se navrátil. 2337 Posel od papeže k Tatarům. Kronika III. 28

Strana 434
434 V. HÁJEK, KRONIKA, R. 1246—1248. 1 “ . 4 Drobné příhody doma i v cizině.) Při tom času bratří menší řádu sv. Františka uvedeni sú do kláštera Benešovského s povolením Innocencia papeže skrze Tobiáše, probošta Vyše- hradského, kterýž potom ten řád sv. Františka na se přijal. R. t. Boleslav, kníže Polský, umřel, žádného dítěte po sobě nepozůstaviv. Na jehožto místo (tak jakž od staradávna slušalo), vstúpil týž Vladislav, kníže Rakúský, syn Vácslava, krále Českého. T. r., když Kunrad biskupství Moravského na rozkaz papežuov postúpiti nechtěl, pro takové roz- tržení Moravská země ten celý rok bez služby Boží byla. (Smrt knížete Vladislava a králů v Říši.) Maucha vletěla do knížete. L. 1247. Vladislav, syn krále Vácslava, již sa Polským i Rakúským knížetem, počal velmi paj- chati, netoliko proti lidem ale i proti P. Bohu, častokrát mluvě rauhavá slova. Jednoho dne sedě při svém obědu s svými dvořany, mluvil mnoho proti víře křesťanské, až jej někteří z přísedících starší trestali,, ale on nadto ještě více mluvil. V tom přileťala nějaká maucha, a když on ústa odevřel, do něho vletěla a ta skrze jeho všecka prošla střeva a po malé chvíli zase z něho zadkem (R. 1247). 1 = kárali.

Strana 435
DVA KRALOVÉ V ŘÍŠI ZEMŘELI. 435 Vladislav umřel. vyleťala. A hned po ní vyšla krev z něho zpod- kem, kteréž jemu nemohl žádný lékař zastaviti. Po velikém pak trápení 10. dne umřel. T. 1. Jindřich, volený král Římský, náměstek Kunraduov, oblehl město, kteréž slove Ulm, a tu s města jest náhodau střelau neb šípem postřelen a od té rány truchliv sa 4. den umřel. Na jehožto místo volenci bez meškání volili Vyléma, hrabí z Holandý, kteréhož potom brzo Frýzové bojem (neb jich zemi chtěl sobě podmaniti) přemohli a zabili. Protož ti oba dva nepočítají se mezi císaři, neb sú sešli a zhynuli bez požehnání. Jindřich, král Římský volený, umřel. (Domácí války v Čechách.) L. 1248. král Vácslav velmi nemilostivě s svý- (R. 1248) mi poddanými nakládal, a některé pány na statcích a jiné vězením trestal, rytířstvo válkami do jiných zemí a jíz/dami rozličnými trápil, lid obyčejný berněmi neobyčejnými sužoval. Obyvatelé jednak všickni České země toho snésti nemohúce, sjezd v městě Kauřimi učinili a spolu o tu těžkost ne- snesitelnú krále, aby se upokojil, napomínali i prosili. Král takovéto napomenutí přijíti nechtěl, ale znamenav, kteříž sú toho sjezdu proti němu naj- větší byli puovodové, kázal je zjímati, Rohlovce a Haška do vězení vsaditi rozkázal. Páni jiní se za ně přimlauvali a snažně prosili, však nic nemohli 2341

Strana 436
436 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1248. v zjednati. Znamenavše přílišnú zatvrdilost a ukrut- nost pána svého, třetího dne všickni se sjeli na polích mezi Strahovem a Břevňovem a tu sú sobě Přemysla, syna krále Vácslava, jenž byl volený kníže Rakúský a Polský, za pána volili. Ale však někteří rodové z Lambergku, z Ryžmbergku a z Švambergku a Boreš z Oseka i mnozí jiní při králi zuostali a k Přemyslovi svoliti nechtěli. Král Vácslav to zvěďav, hned bez meškání k Oldři- chovi, sestřenci svému, synu někdy knížete Ko- rytanského, jenž byl na ten čas zprávcí Morav- ským, poslal (jehožto Moravané velmi milovali, a jako samého krále poslauchali) a jemu přikázal, aby rychle sbera vojsko v Moravě, vtrhl do Ra- kús mocně a Přemysla syna jeho aby trápil a můž-li, aby jej i zahubil. (Vpád Přemysla do Rakous.) Tu hned Oldřich, aby žádost krále svého vy- plnil, sebrav lidu 4000, vtrhl do Rakaus, však ne- daleko od Moravy, mezi Znojmem a Neuperg- kem, v jednom audolí se položil a tu stany roz- biti kázal, odtuď chtě nazajtří svuoj příjezd Pře- myslovi oznámiti a svú před ním ohraditi pocti- vost, aby snad neřekl, že by laupežně vskočil do jeho země. Přemysl (nevím kterak) to tak rychle skrze své špehéře přezvěděl a neleniv sa, hned té noci táhl tajně a tiše tak, že dřív než svítati po-

Strana 437
VPÁD PREMYSLA DO RAKOUS. 437 čalo, blízko se s svými Rakušany od vojska Oldři- chova položil, an Oldřich aniž žádný z Morava- nuov o tom nic nevěděl. A tu přihotovivše se, dřív než slunce z hory vyšlo, Rakušané nenadále na ubezpečené nepřátely udeřili, ani ještě někteří z Moravanuov spali, tak v rychlosti stany jich najprvé střelci obklíčili a křik veliký učinili V tom pokřiku Oldřich toliko v košili, nic v rukú nemaje, z stanu svého vyskočil, chtě k lesu utéci, ale Přemysl seznav jej, po něm se pustil a jej sám svú rukú jal, též i jiní Moravané zjímáni sú od Rakušanuov. A do Rakaus všecky pěšky svázané a Oldřicha napřed před svými jdúcího do Vídně přivedli. A kteří v té náhlosti pochytivše zbroji bránili se, ti sú zbiti. Málo jich nětco v prvním okřiku do lesův ušlo a ti se nezastavili až v Mo- ravě. Rakušané o ty kořisti tu pozuostalé se roz- dělili a těm zjímaným některým, aby proti Raku- šanům nebajvali, nosy a uši obřezavše, do Mora- vy je pustili. Někteří pak znamenitější, penězi se vyplativše, do Moravy se navrátili a zámky krá- lovské zase pilně osadili, ale však dřív než byli z Vídně puštěni, mnohými těžkostmi byli trápeni, proto aby zámky jim od krále svěřené Přemy- slovi pustili, někteří z nich času zimního nazí a svázáni byli na led nošeni, ukrutností zimy jsúce přemoženi aby z těch hraduov postaupili. Ale oni toho nikoli nechtěli učiniti proto, aby věrnost Bitva mezi Rakušany a Moravany.

Strana 438
438 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1249. Hajtman věrný dal sobě oko vylaupiti. pánu svému zachovali; a ti sú byli Kravařští, Bozkovští, Lomničtí, Daubravitští, Cimburgští a jiní mnozí. Jeden pak z nich, jménem Čirek, než- by hrad Madberk, sobě od krále poručený a svě- řený pustil, raději dal sobě levé oko vylúpiti. A tak všickni pravili, že chtí raději zemříti, než se pánu svému pronevěřiti. Taková při nich věrnost byla a tak sú propuštěni. (R. 1249). / 2347 Páni Ceští byli s sy- nem proti otci. Žatec město dobyto. (Přemysl v Čechách.) L. 1249. Přemysl, syn Vácslava krále, puovo- dem některých panův Českých, jichž jmenovati ze jména není slušné, přitáhl do Čech velmi pilně, maje s sebú Rakušany, Uhry i Čechy, před Vy- šehradem se položil a 26. den jeho dobyl. A tu po- byv za několik dní, hnul se s vojskem a táhl mimo Poříčany a tu se všickni pod vsí, jenž slove Bub- ny, přes brod přepravili a odtud táhli a položili se mezi Strahovem a Břevňovem, a odtuď veliké škody činili těm, jenž se krále přidržali, laupežem i ohněm. Po nedlúhém času Přemysl, obrátiv se s svými k Žači, toho města dobyl a tu všecku kra- jinu Žatecskú svému panování podmanil. Zname- navše páni, zvláště kteříž byli s strany krále Vác- slava, žeby skrze tu kyselost, kteráž byla mezi otcem a synem, nic jiného zpuosobeno nebylo, než zkáza království Českého, krále namlauvali, aby se s synem upokojil a srovnal, synu také skrze ně-

Strana 439
VLÁDA DVOU KRÁLU. 439 které prostředky, radili, aby se otci neprotivil, a tak mezi ně se vloživše, smlauvu učinili tak, že otec synu království postaupil, zuostaviv sobě to- liko Cheb, Loket a Most, na tom dosti miti slíbil. I zdálo se pak některým a zvláště těm, kteříž byli s strany Přemyslovy, aby otec na tu smlauvu při- sahu učinil, a toho byl najvětší puovod Stibor z Stochova, jenž měl příjmí Múdrá Hlava, a syn jeho, Jaroš z Kladna. Ale Vácslav toho nechtěl učiniti a řka: »Ještě sem se toho nikdá od žádného nedoptal, aby to kto slajchal, aby otec synu měl se přísahú zavazovati; protož chce-li syn můj, nechť mi toho věří, pakli nechce, nechť sobě povolí.« Páni někteří chtíce rádi pokoji, nechtěli té smlau- vy přetrhnauti, ale vykonali s povolením otce i syna. Otec hned obrátil se do Litoměřic pravě, že tu chce za některý ne dlúhý čas pobýti, a po tom že chce se obrátiti k králi Uherskému a s ním tam že chce bydleti a do své smrti zuostati. Pře- mysl chtě sobě království České osvoboditi a je pokojně držeti, vzav radu s Stiborem Stochov- ským, hned otci svému nechtěl držeti smlauvy, ale v zámky v smlauvě dotčené chtěl se uvazovati. A když přijel k Egru, kterýž také Cheb slove, Heřman Švambergk z Krasikova, maje ten hrad- sobě od krále poručený, nechtěl jeho postúpiti. Stibor Múdrá hlava. Švambergk z Krasíkova. 1 = prostředníky.

Strana 440
140- V. HAJEK, KRONIKA, R. 1249. Vylém z Ryžm- bergka. Přemysl z toho byl nemálo hněviv a obrátil se hned k Loktu a tu, nechav v jedné vsi svých dvo- řanuov, chtěl tajně na ten zámek vjeti, ale Vylém Teobaldic z Ryžmbergka dobře ten hrad opatřil, tak aby jemu žádný žádné nemohl učiniti škody ale raději aby byl žachován králi Vácslavovi v ce- losti. Druhého dne poslal Přemysl k Boršovi Oseckému, jemu rozkazuje, aby mu hned hradu Mostského postaupil dobrovolně, pakli toho ne učiní, že učiniti musí bezděčně a tu vinu neposlu- šenství že musí zaplatiti svým životem. Boreš Osecký, na tu hruozu, se neobrátiv, hrad ten usta- vičně špižoval a muži statečnými jej dobře osadil, a nad nimi Blahauna, syna svého, hajtmanem učinil. Přemysl rozlítiv se, hned poslal Jaroše Kladenského a Miroše Makotřaského, aby hned bez meškání lid sebrali a vedli jej do Mostské kra- jiny. To když se stalo, Přemysl maje 3300 lidu, oblehl ten hrad Mostský a sám uprostřed vojska své stany rozbiti kazal. A třetího dne svolav svú raddu, tázal se jich, co má učiniti těm odporníkům, kteříž sú se před ním na tom hradě Mostském zavřeli. Řekl Stibor: »Co jiného, králi a pane, sluš- nějšího jim za odplatu dáno býti má, než aby je potupnú smrtí kázal zhubiti, a kdež tvůj stan stojí, tu aby kázal šibenici postaviti a tu je zvésiti, a 1 = hrozbu. .

Strana 441
VALKA OTCE SE SYNEM. 441 Blahúna, syna Boršova, najvajše pověsiti rozkaž.« Libila se ta radda Přemyslovi i všem přístojícím. (Václav vítězem.) To když se tak dálo, Boreš Osecký a Heřman Švamberský, Vylém Ryžmberský a Vácslav Lamberský a jiní králi věrní, sebravše vojsko z Čech i z Míšně, jedné noci na Přemysla nena- dále udeřili. Přemysl neopatřiv se stráží, uslyšav hřmot a vida, ano jeho lid velmi ukrutně mordují, ztrativ vítězství naději, pryč běžal a raddy jeho některé s ním též utíkali a Přemysla se držíce, tepruv se v jiztbě Stiborově na Stochově zasta- vili. Páni pak, kteříž nad Přemyslem zvítězili pobravše pod hradem Mostským pozuostalé koři sti, mezi lid svůj bojovný to všecko rozdělili. V tom král Vácslav, sebrav/ lid v Rakausích, táhl upřímo k Praze. A Pražané slyšíce to, co se Pře- myslovi přihodilo, hned se nebránili, ale odevřevše brány městské, pustili tam krále Vácslava svo- bodně. Přemysl málo před tím byl přijel na hrad Pražský; ten uslyšav o příští otce svého, pryč (hledaje místa bezpečnějšího) pospíšil. Ti pak, kteříž byli duom biskupský blízko od mostu Praž- ského osadili, vidúce co se děje, duom ten zapá- livše, pryč jsú utekli. Mikuláš z Rožmbergka, bi- skup Pražský, kterýž t. č. byt svuoj měl v klášteře sv. Františka, svolav kanovníky, kněží i mnichy, 2351 Král Vácslav se navrátil do Prahy. Biskupský dům shořal.

Strana 442
442 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1249—1250. šel s ními, aby krále přivítal, vděčen jsa jeho pří- jezdu. Neb on před tím málo velikau byl pomoc s kněžími tajně stříbrem a zlattem na žoldnýře jemu učinil. Král po takovém vítaní jemu i všem osobám duchovním veliké učinil děkování i slib. Druhého pak dne kázal král tu věži, kteráž jest konec mostu Pražského blízko od domu bisku- pova, opraviti a žoldnéři osaditi. Také ty, kteříž byli zuostali na hradě Pražském po Přemyslovi, chtíce z jeho rozkázaní se tu brániti, kázal obleh- nauti, tak aby žádný nemohl nikterakž ujíti. Avšak potom také s ními smlauva učiněna, tak aby prázdní odešli. (R. 1250). . Smlouva obou králů.) L. 1250. Přemysl rozváživ, že jest neslušnú i P. Bohem věc zapověděnau učinil, netoliko že ne- uctil otce svého, ale že se jemu zprotivil, někte- rých nemúdrých rad z ponuknutí, vsed na svuoj kuoň, v malém počtu jel až do Prahy a šel upřímo k otci svému, jemu se na milost dávaje, Vyšehrad a jiné zámky slibuje hned navrátiti a jích bez od- poru postúpiti a všecko učiniti, cožkoli otec roz- káže. Otec toho od něho nechtěl přijíti a hned jej tu jíti rozkázal a na hrad Tajřov jej do vězeni vézti a řka jemu: »Chci já tebe skrotiti i s tvými raddami a pomocníky.« Potom po dnech 18 kázal jej vézti na Přimdu a tam jej dal k jednomu slau-

Strana 443
SMIR OTCE A SYNA. 443 pu za nohu řetězem přikovati a pilně jeho ostří- hati. Ale když jsú jemu pověděli, kterak se jemu Přemysl velmi koří, a praví i slibuje, pomuožli jemu P. Buoh z toho vězení, že chce otci svému na věky poddanost zachovati, král jako otec nad synem hnut jsa milosrdenstvím, kázal jej pustiti a do Prahy přivézti a před sebau postaviti a tu sám v jizbě Vyšehradské s ním se zavřev roko- val, tak že oba litujíce toho, co se mezi ními zběh- lo, žalostivě plakali a o všecko (se) mezi sebú narovnali přátelsky. A syn otci svú víru přísahú utvrdil a jemu poddanost jako otci po všecky dny života svého zachovati slíbil. Otec, přijav pokoru od syna, porozuměl, že Přemysl tak daleko vinen nebyl, jako ti, kteří jsú jej na to (aby se otci zpro- tivil) vedli. Protož dal jemu markrabství Morav- ské, přikázav, aby je dobře zpravoval a bez vuole jeho nic nečinil; a tak potom byli jsú spolu otec a syn v dobré svornosti až do smrti. Král Vácslav syna dal do vězení. Smlauva mezi otcem a synem. (Václav znovu korunován. Císař zemřel.) T. 1. vidělo se králi Vácslavovi, poněvadž jest byl synu svému království České vzdal, žeby již králem Českým nebyl. I nechtěje tomu, aby skrze to měl býti jaký v lidu omyl, povolav biskupuov Pražského a Olomuckého, žádal jich, aby ho jako znovu na království České potvrdili. I veden jest z svého dvora slavně do kláštera sv. Františka, Král Vácslav po druhé korunován.

Strana 444
444 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1250. / 235 „ Císař Frydrych umřel. kterýž on sám začal stavěti. A tu jest znovu a vel- mi poctivě korunován, po korunování zase do dvoru svého pod korunau uveden. A hned toho dne rozkázal všecky žoldnéře propustiti Přemy slovy, kteříž byli držáni na hradě sv. Vácslava. A nazajtří opět s velikau a slavnau procesí šel pěšky pod korunau na hrad sv. Vácslava a uve- den do kostela sv. Víta a tu své (s velikým ná- boženstvím) vyléval slzy před hrobem sv. Vácsla- va. Po vykonání pak těch a takových P. Bohu obětí šel zase pod korunú. A když scházel s mo- stu Pražského, Pražané proti němu vyšli, jej ví- tajíce a nesauce jemu jako králi korunovanému poctivé dary, kteréž on přijal s velikau vděč- ností. R. t. Frydrych císař, kterýž měl veliké ne- štěstí a měl jednak ode všech velikú nepřízeň, obrátil se do dalekých zemí a jezdil jsem i tam, jako bludná ovce, až přijel do Neapoli. A tu umřel tak tajně, že málo lidí o tom vědělo, tajně také i pohřben, neb mnozí za dlúhý čas pravili, že živ jest a že někde po pautech chodí, čině za své hří- chy pokání. (Mír v zemi.) T. r., když král Vácslav pokojně a slavně v Če- chách kraloval a lidi duchovní a domy Boží v ve- liké měl poctivosti, jiní jeho poddaní to vidúce, na veliké vydávali se náboženství. Neb t. č. kdož

Strana 445
NOVÁ VLÁDA VÁCLAVOVA. 445 nábožnější byl, více se králi líbil a P. Buoh jim v České zemi velikú hojnost stříbra i zlatta dával. Všickni v té zemi bohatí byli, domy Boží k pocti- vosti P. Bohu slavně a nákladně stavěli. Klášter sv. Klimenta t. č. v Větším Městě Pražském ná- kladným stavením až k nebi se vyzdvihoval. Král v něm kázal proti kapli P. Marye na Lúži duom veliký a nákladný postaviti a tu všecky kníhy zemské, jinak deky zápisné, saudné i pa- mátné položiti, rozkázav, aby saudové zemští a vrchní tu držáni byli a každý tak chudý jako bo- hatý aby své spravedlivosti tu ve třech měsících mohl dosáhnúti a sudí zemský pod ztracením hlavy aby toho neobmeškával. Sám král osobně častokrát tu přicházeje, na saudě sedával a svému komorníku mnohokrát přikazoval, aby žádnému člověku, i najchudšímu, před jeho osobu přístup bráněn nebyl, a říkával často přede všemi saudci: »Poněvadž já toho žádám na P. Bohu, aby mne spravedlivě a milostivě súditi ráčil, také i já mám spravedlivě a milostivě súditi každého člověka. Též i vy čiňte, ač chcete-li se pomsty Boží i mé uvarovati.« A tak za toho krále veliká spravedli- vost byla i náboženství. R. t. také klášter sv. Jakuba v Větší Praze bratřím menším řádu sv. Františka slavně a ná- kladně se stavěl z komory královské a pomocmi znamenitými mnohých dobrých lidí, a již t. č. Král spravedlivý. Klášter sv. Jakuba

Strana 446
440 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1250—1251. Klášter sv. Františka. Lidé rádi darmo dělali. 126 mešných kněží v tom klášteře na almužny držáno bylo. Při t. č. klášter sv. Františka král Vácslav svým nákladem stavěti dal, nechtěje a přísně při- kazuje, aby žádný jiný tu nic nepřidával, že on chce míti to slovo před P. Bohem i před lidmi, že jeho nákladem jest postaven. Bohatější, bojíce se pokuty a trestání, musili se tak zachovati. Ale lid obecný přijdúce, sami vlastními rukami dělali a záplaty bráti nechtěli. Někteří pak dodělajíce večera, tajně se pryč ukradli, aby jím peníze dány nebyly, chtějíce raději před P. Bohem toho díla býti účastní a od něho vzíti ten denní peníz ži- vota věčného. 236r (Nepokoje domácí.) L. 1251. porozuměv král Vácslav, že se opět nětco stranně jedná proti němu od některých ne- upřímých lidí, kázal k sobě povolati těch, kteréž znal, že sú syna jeho Přemysla vzbuzovali proti němu. A když před ním postaveni byli, k kaž- dému z ních zvláštní řeč sám svými usty učinil, vypravuje jemu jeho nešlechetnost. A potom všem spolu řekl: »Ale dlúholiž já ty a takové vaše nešlechetnosti trpěti budu?« I rozkázal je tu na Hradě Pražském do věže mostské vsázeti, Raddy krá- lovské zle osob 24, a kázal je rozličně trápiti. A když se toho o králi jednali. všeho skrze trápení i dobrovolně vyznali, že jsú (R. 1251).

Strana 447
TREST CTIBORA, MOUDRÉ HLAVY. 447 to oni v své tajné raddě jednali a zavřeli, aby naj- prve otce skrze syna z království vyhnali a po- tom i syna aby zbavili života a sami zemi zpra- vovali, i kázal je král po dvau ven z hradu voditi a z nich některé za zdí hradovú stínati a jiným (kteří více vinni byli) kolem vozním hnáty pře- rážeti a do kola je vplésti, mezi nimiž byl Jaroš syn Stiboruov. Stibora pak, jenž byl sudí pří krá- lovských a toho zlého první a najvětší puovod kázal na Petřín vyvésti a hlavu jemu mečem stíti. Stibor tento, jakž jsem toho nahoře dotekl, měl příjmí Maudrá hlava proto, neb jest byl člověk dosti vtipný a nad jiné pyšný, o své múdrosti mnoho smajšleje, neb byla ta pověst o něm mezi lidmi, že by se ne jednau, ale několikrát dal v tom slyšeti, an praví: »Kdyby měl P. Buoh nětco pil- ného jednati, vidí mi se jistě, že by mne mohl v svau raddu potřebovati.« Ale když byl na smrt veden, tak jest mluvil: Stibor Maudrá hlava. »O jak jsem sobě dal zlú raddu, by mi bylo nyní voliti, nechtěl bych prstu mezi dveře a veřeje vstrčiti, ani mezi otce a syna se přičiniti.« L. 1252. král, maje v domnění Mikuláše bisku- (R. 1252). pa, že by byl proti němu s Stiborem a s jinými, 1 Verše skoro slovně podle Dalimila.

Strana 448
448 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1252. Biskup jat. rozkázal jej jíti a zavázati, tak aby slíbil pod svým duostojenstvím, ven z svého domu nevy- cházeti. To když se stalo, zbauřilo se všecko množství lidí duchovních, pravíce: »Otec jeho Přemysl divné pokuty, divná cla vymajšlel na stav duchovní, tak že kněží s pleší a žáci s ka- lamářuov cla neobyčejná platiti musili. A tento bídný a lakomý král lid obecný přetěžkými utrápil berněmi a ssvadiv se s synem, snad na to, aby páni vinní i nevinní utrpěli. Pohleď každý do- brý, že všecky stavy zjezdil a naposledy nesty- děl se na hlavu duchovní nespravedlivě sáhnauti, ješto taková věc děje se více z moci než z spra- vedlivosti, neb nevyslyšav jeho ani jakého proti němu slyše žalobníka, toliko z domnění tu těž- kost naň připustil.« Lid obecný, to slyše, po- čal se na krále ježiti. V tom sešlo se vel- mi mnoho kněží před duom biskupuov, v kte- rémž byl na závazku, a biskup po svém slu- žebníku poslal jím list pod svým znamením, jím přikazuje, aby služba Boží zastavena byla, krom jedné mše, a ve dva malá zvonce toliko aby zvo- něno bylo; a při tom na krále kladba vydána. Lid obecný, Boží služby a sv. obětí jsa žádostiv, po- čal se více a více búřiti. Král obávaje se nějaký pohromy, nočně jel s Vyšehradu až na Tajřov. Ten rozbroj když trval od I. středy v postě až do pátku před květnau nedělí, král navrátiv se, Zápověd mší. Hrad Tajřov.

Strana 449
PRAŽSKÝ BISKUP VĚZNĚN. 449 kázal biskupa svobodna učiniti. A biskup krále i všecku zemi od toho svazku rozvázal. (Drobné příhody.) R. t. 10. den měs. července kraupy veliké spa- dly jednak v půl České zemi a všecky byly hra- naté, velikú škodu na obilí učinily i na stromích i na hovadech,/ kteréž na polích byly neb na lu- kách zastiženy, i na ptácích, někdy i lesní zbily zvěř. Lidi také, kteréž na polích zastihly, zbily škodlivě, tak že někteří od toho, zvláště okolo Prahy, zemřeli. Ty kraupy ležaly za sedm dní, potom přišlo náhlé horko a z toho veliký povo- deň, také i drahota, neb lidé neměli co žíti. T. 1. 17. den měs. prosince jeden z rytířstva velmi znamenitý a muž jistě chvály hodný, kterýž byl milostník krále Vácslava, jménem Pertolt z Pertoltic, kterémuž někteří říkali Šraňk, proto, neb jest na svém štítu tohoto znamení požíval, — ten jeda přes most Pražský, přijel k věži, kteráž byla nad mostem blíž Města Menšího. Tu dva krkavci spolu bojujíce, svalili kámen veliký, kte- rýž upadl jemu na hlavu. A on spadl s koně a tu hned umřel, jehož jsú mnozí dobří lidé velmi (té příhodě se divíce) litovali. Král Vácslav také pro tu jeho neobyčejnú smrt žalostiv byl. Kraupy v Čechách škodu učinily. 236v Krkavci kámen na dobrého člověka svalili. 1 Příslušný erb připojen. Kronika III. 29

Strana 450
450 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1253. (Vpád do Bavor.) (R. 1253). Čechové Bavorskau zemi hubili. L. 1253. Bavoří, neopověděvše se žádnému a před králem Českým svých neohradivše poctivo- stí, vtrhli do Čech nenadále a velikú škodu a zá- jem okolo Domažlic učinili. Vácslav král, to slyše, rozhněval se a na rychlost sebrav vojsko Čechuov království svého brániti umínil a táhl pospíchaje. Ale Bavoří, majíce špehy netoliko na té cestě ale v Praze, to všecko, co král činil, přezvěděli a uhlé- davše čas, tu krajinu vyplundrovavše, do Bavor se navrátili. Ale král rozváživ škody svých pod- daných, také aby nadarmo vojska nesebral, rychle poslal pro syna do Moravy a s tím vojskem jej bez meškání do Bavor poslal. Kterýž když tam vtrhl, hned bez odporu velikú činil škodu a tu Bavorskau zemi všecku až do Dunaje hubil. Kní- že Bavorský, lítost maje nad svými poddanými a již toho déle snésti nemoha, s Přemyslem příměří učinil a tak Čechové s velikým laupežem do Čech se navrátili a tím se mnozí zbohatili. Krav, vo- luov, ovec i sviní veliké množství odtud do Čech přihnali a zvláště Plzenští. Čechuov pak ze všeho toho vojska v Bavořích toliko 7 zahynulo. (Přemysl vévodou Štyrským.) T. 1. Přemysl, markrabě Moravský, měl k sobě poselství z Polsky o to, aby se jako kníže Polský

Strana 451
PREMYSL NABYL STYRSKA. 451 volený do svého knížetství Krakovského obrátil. Kterýž odpověděl, že to nemuož učiniti, než že chce dosti míti na tom, což jemu P. Buoh a otec jeho popříti ráčil, a páni Poláci (že jím toho mi- lostivě přeje) aby se pánem opatřili. T. č. také Přemysl, nechtě toho vojska roz- pustiti, obrátil se do Styrska, a to proto, neb jest žádného pána ani nápadníka k té zemi pohlaví mužského nebylo. I poddali sú se jemu obyvatelé té krajiny beze všeho krve prolití i odporu. Tu on hned počal lidem křivdu trpícím pomáhati a v té zemi činiti pokoj a tak v krátkém času vy- plenil z ní laupežníky a zhaubce zemské všecky skrotil a rozehnal a pomysliv, kterak by to jemu v dokonalé držení a dědictví vešlo, aby mohly i děti jeho i budúcí býti v pokojném držení beze všech odporů, i táhl do Rakús a položil se u Nov. Města, a tu k sobě obeslal znamenitější Raku- šany, jich se ptaje,/ chtí-li jeho míti za pána čili nic, poněvadž ty země jemu po Vladislavovi, bra- tru jeho, spravedlivě náležejí. Rakušané uradivše se a rozváživše, že by z odporu mohly přijíti ve- liké nesnáze i krve prolití, Přemysla za pána při- jali. Přemysl Styrsko opanoval. 2371 KUdálosti církevní.) R. t. papež Innocencius, maje zprávu od mno- hých pautníkuov těch, kteříž jsú putovali z Čech do Ríma, jaké svatosti jest a jaké divy činí za

Strana 452
452 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1253. Špitál u mostu Pražského. dnuov života svého při lidech nemocných v Pra- ze bl. Anežka, dcera někdy Přemysla Ottakara a sestra krále Vácslava Českého, jeptiška v klášteře sv. Františka, i poslal jí z Ríma mnoho reliquí. t. j. svátostí, pozuostalých zde na světě kostí lidí sv. i jiných věcí, kteréž přineseny byly od men- ších bratří řádu sv. Františka až nad ves, kteráž slove Krč, a tu jím byl stuol poctivý jako oltář připraven. I vyšel jest tam s procesí Mikuláš bi- skup a s ním kanovníci kostela Pražského i Vy- šehradského i jiní všickni kněží, též i lid obecný, a přijavše ty věci, poctivě nesli jsú je slavně, zpí- vajíce: Isti sunt sancti, a potom: Te Deum lau- damus, a lid všecken křičel vysokými hlasy: »Ho- spodine, pomiluj ný«, a tak šli až do kláštera sv Františka, jenž jest v Větším Městě Pražském, a tu jsú ty dary na oltáři poctivě položili. T. 1. jeptiška Anežka s bratrem svým, králem Vácslavem, založila špitál v Praze na břehu u mo- stu ve jmeno Ducha sv. a rozkázala do něho uvé- sti křižovníky s hvězdau, a to u papeže, aby tu toho zákona najvyžší prelat, jenž by jiným téhož řádu byl za hlavu, seďal, způsobila. A vsi mnohé také i dvory k tomu nadala. Při t. č. bratří zákona Templářského svuoj klášter, jenž slul sv. Vavřince v Jeruzalemě, v Větší Praze nákladně stavěli. A toho díla byl najvětší puovod Petr Ostrev, jinak Berka, jenž Svátosti do Čech přineseny. Templáři v Praze.

Strana 453
NOVÉ KLAŠTERY V ČECHACH. 453 byl t. č. najvyžším mistrem zákona Templář- ského. T. r. křižovníci s hvězdau, majíce dvuor ve vsi Poříčanech blízko Prahy k straně východní, rozkázali při něm poctivý kostel ve jméno sv. Pe- tra apoštola postaviti. A z těch křižovníkuov mnozí jsú byli znamenitých roduov a bohatství i zboží veliká měli a ta všecka zboží obrátili k to- mu kostelu. Kostel sv. Petra na Poříčí. (Vpád Uhrů do Moravy.) Též t. 1. Béla, IV. t. j. král Uherský, pokaušel se, chtěje Rakauskau a Styrskau zemi odjíti Pře- myslovi, ale svau mocí toho nemohl učiniti. I svo- lav pány Uherské na jedno široké místo neda- leko od Peštu, tu s nimi se radil, kterak by mohl ty země, kterýchž jest nyní v držení Přemysl, syn krále Vácslava, sobě podmaniti. A oni jemu dali raddu, aby zbera lid v Uherské zemi u ve- likém počtu, s tím lidem najprve aby zkazil Mo- ravskau a Českau zemi, a navraceje se zase, že bude moci lehce Rakúsy i Štyrsko sobě podma- niti. To uslyšavše někteří Čechové, kteříž u Bely na službě byli, ano se na tom místě o Rakúsko jedná a tak často se jmenuje, jedni k druhým řekli: »Slyšíte-li, že vždy praví Uhří Rakuš, Ra- kuš« — i převzděli tomu místu Rakuš. Potom Uhří také tak říkali a říkají až do dnešního dne Král Uher- ský chtěl zahubiti Moravskú i Ceskau zemi.

Strana 454
454 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1253. Klášter Matky B. konec mostu Pražského. Rakuš. Čechové bez meškání to, co se děje a jedná, Přemyslovi a Váslavovi po tajných po- slech oznámili. Tu Bela předpověděný mnoho pohanuov, jenž Kumanové slauli, i Tataruov shromáždiv, vtrhl do Moravy a ji všecku krom měst a hradův po- plenil, neb když přibral se k Olomúci, tu lidé před ním utíkajíce, veliké množství se jích v řece, jenž Morava slove, ztopilo. Neb ti pohané ani mladým ani starým neodpauštěli, ale všecky na pořád mordovali a některé na potupu křesťanskú a Krystovu nahé na kříži roztahujíc přibíjeli a tak je křižovali, kalichy, ornáty i jiné klenoty ko- stelní, také i zvony brali a do Uher vezli. Neto- liko pak v Moravě ale i v Čechách veliký byl strach na lidech. Král Vácslav o takovém množ- ství lidu, kterýchž byl jako nezčíslný počet, zprávu maje, také nemálo byl strašliv, kázal Vyšehrad i Hrad sv. Vácslava pilně opatrovati, Menší Mě- sto Pražské rozkázal dosti vysokau a velmi tlu- stau zdí na rychlost obezdíti, počav od kláštera P. Marie až do vrchu blíž dolejší brány Hradu Pražského. Klášter P. Marie dal velikými pří- kopy a valy osypati i obaštovati a jej dobře špíží Zed okolo Menšího a potravau naplniti. Klášter sv. Jiří také kázal Města opraviti, zdi hradské ztvrditi, alkéře, a střílnice Pražského. 237v 1 maď rákos = sněmoviště. — 2 = výstupky, vížky.

Strana 455
VPÁD UHRU DO MORAVY. 450 zdělati. Při tom položil král berni na všecky své auředníky obilnau, též i na faráře, aby každý dal s své fary 10. díl obilé. Tak jeho mnoho při- vezeno bylo, že v kostele sv. Jiří okna prkny za- stavivše, plný kostel jeho nasypali bez počtu i bez míry, též i v sklepích i v jiztbách i ve všech po- kojích, tak že jeptišky musily z kláštera vyjíti a v městě bydliti. Berně obilná. (Vítězství u Olomouce.) 1263 Král Uherský pak s týmiž předřečenými po- hany hubiv Moravskú zemi více než za 3 mě- síce, umínil se do Čech obrátiti a tu učiniti to- likéž. Ale hajtmané pohanští obávali se toho, když by se České země zmocnili a zase se navracovali, aby lid ten Moravský zlaupený a zahubený ne- shromáždil se do města Brna a do Olomúce, i zdálo se jím prvé těch obau měst dobýti a je zkaziti. I přitáhli jsú k Olomúci a tu okolo mě- sta klásti se počali, odtud nechtíce odjeti, až jeho dobudau. I bylo jest na t. č. velmi mnoho lidu vnitř hostinského, kterýž se tam sběhl, naděje se tu bezpečnosti. Jeden pak muž velmi statečný byl v městě hajtmanem, jenž slúl Jaroslav z Šterm- bergka. Ten povolav na ryňk městský všech ry- tířuov, kteříž s ním tam na t. č. v tom zavření Olomúc obráněn. Jaroslav z Šterm- bergka 1 = venkovského.

Strana 456
400 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1253. Bitva mezi pohany a Moravany. byli, též i starších měštanuov, a s ními se radil. co má učiniti. Někteří se chtěli brániti a jiní se chtěli těm pohanuom poddati. Po dlúhém roko- vání na tom zuostali, aby se bránili, a což on Ja- roslav rozkáže, aby tak činili. Když pak těch Uhruov a Tataruov více a více přibajvalo ten celý den až do večera, času večer- ního rozkázal hajtman, aby hned po puol noci všickni ve zbroji hotovi byli, rytíři aby na koně vsedali. Ráno pak při měsíci Jaroslav, zřídiv své haufy, jízdné zvlášť a pěší také zvlášť, poručiv je rotmajstruom, po haufích kázal je z města pú- štěti a sám s jízdnými v prvním haufě. A když svítati počalo, hajtman Jaroslav s svými rytíři a s Olomučany i se všemi, což jich v městě bylo, na ubezpečené nepřátely mocně udeřili a statečně ty Tatary a Uhry bili a velmi mnoho jich zbili. A ta bitva trvala jako za dvě hodině. Tepruv po- hané na koně vsedali a svému množství úfajíce, statečně se bránili aspoň za druhé dvě hodině. V tom Jaroslav hajtman dobral se v té bitvě naj- vyžšího hajtmana, jemuž bylo jméno Belzait, a hned první ranau Jaroslav svým mečem jemu ru- ku nad loktem i s šavlí jeho utal. V tom jiní jej zaskočili a Belzait obrátiv kuoň utěkati počal. A jiní to vidúce, za ním se obrátili a Moravané je statečně bili a poráželi, tak že se jích mnoho ztopilo, neb se jimi byla řeka zastavila i zkrva-

Strana 457
VITÉZSTVI NAD UHRY U OLOMOUCE. 45% vila. Když pak již ti všickni pohané utíkali, Olo- mučané se po nich více než za dvě míli mordu- jíce je, vezli. Té noci a nazajtří Moravané ty ne- šlechetníky z své země vyplenili; Belzait nazajtří v tom utíkaní na cestě v Napajedlích od té rány umřel a tak ta šelma, přestala., Čechové, slyšíce o takovém vítězství, velmi toho vděčni byli a radovali se z toho, že sú již toho strachu, kterýž při nich byl, zbaveni. Po nedlúhém času král Vácslav do Moravy se obrátil a přijel až do Olomúce a p. Jaroslavovi, muži statečnému, učinil slavné děkování a veliký- mi dary jej daroval. Učinil také děkování i Olo- mučanům za takovú jich statečnost pravě, že jim chce svú milostí na budúcí časy nahrazovati a odplacovati. Naposledy i všem bojovníkům král poděkování učinil. Jaroslav pak hajtman na věč- nú pamět toho skutku hrad krásný nedaleko od Olomúce kázal sobě postaviti i dal jemu jméno Nový Štermbergk, a hajtmanství to rozkázaním královským až do své smrti držal. A od toho času vzešel auřad hajtmanství v markrabství Morav- ském a trvá až do tohoto času. R. t. Stanislav, někdy biskup Krakovský, od Boleslava krále zamordovaný, skrze Innocencia / 238r Hrad nový Štermbergk v Moravě. Hajtmané Moravští. Sv. Sta- nislav. 1 = morová rána, pohroma. — 2 Týž obrázek jako na l. I60V.

Strana 458
408 V. HAJEK, KRONIKA, R. 1253. papeže na den P. Marie Nar. za svatého jest vy- zdvižen a Polákům za dědice vydán. Král Vácslav Jednovoký umřel. 238v Svátost sv. Stanislava. (Smrt krále Václava.) T. 1. král Vácslav, slavný král Český, vyko- nav (let) kralování svého 25, 23. den měs. října umřel. Kteryž sluol Jednovoký proto, neb byl od aurazu větve oko, honě zvěř, ztratil, jemuž také říkali po jeho otci Ottakar. A tu jest v klášteře sv. Františka, kterýž on na žádost sestry své Anežky postaviti dal, a bohatě je nadal, nedaleko od královského dvoru v Větším Městě Pražským tak, jakž na takového slavného krále slušalo, slav- ně a poctivě pochován. Vše t. r. měs. listopadu přivezeny sú svátosti sv. Stanislava, biskupa někdy Krakovského, do Prahy, a s velikú slavností a poctivostí vyšel proti nim Mikuláš biskup s kněžími a milostivě je při- jal a v Pražském kostele sv. Víta s velikým ná- boženstvím je položil. — 1 Týš obrázek jako na l. 210r.